Pá, 04/09/2015 - 16:18
3

(Toužit po někom, koho nikdy nemůžete mít, vyvolává zbytečné starosti… způsobující nesčetněkrát velice hluboké rány.)


 „Děkuju matce! Dokázala něco, čeho jsem nebyl nikdy schopen. Vytvořila tu nejlepší hračku na světě. Viď, můj milý Sei.“ Řekl mi můj otec jednou, když opět ovládal mé tělo.

Jeho oplzlé řeči… váha zpoceného těla… musel jsem to snášet… se slzami v očích…

***

Samota, obklopující mě od té doby… Strach, že nikdy k nikomu nebudu mít blízko…

Všechno se vypařilo, když se přede mnou zjevil nový domov. Domov a uvnitř něj… nová rodina.

„Ahoj, já-já.“ Vešel jsem do menšího pokoje s jednou poschoďovou postelí. Rozhlédl se a uviděl ho. Malého kluka… schouleného v rohu. Neváhal jsem, stáhl z ramene tašku a po paži ji spustil k zemi.

„Kaine Seito.“ Řekl jsem  natahujíc ruku k němu. Obrátil ke mně obličej a Ihned mě zasáhla zář jeho jasných modrých očí.

Natáhnul ke mně ruku. „Mizumi Ichiro.“


Ach… kde bych začal? Jmenuji se Kaine Seito a je mi dvacet let.

Je to poprvé co… si píši deník. Takže nevím, jestli nějaký úvod nebo tak. Až si to budu za pár let číst, *jej* to se nasměju. Kašlu na začátky, jdu na věc… potřebuju to ze sebe dostat a nemám se komu svěřit!

Je to skoro šest měsíců, co jsem se já a Cho-san dohodli o naší lásce. Je to opravdu těžké… Zůstali jsme nejlepší přátelé, ale možná právě proto vznikl tenhle problém. Nechci porušit náš slib, ale…

Snažím se své city zakopat do země, ale jako bych… nedokázal tu lopatu ani zvednout. Trávíme spolu opravdu moc času. Vlastně skoro všechen, ale může za to on. Jsem za to sice rád, ale trochu ho nechápu. Chová se, jako by se nic nestalo… jako bych já byl ten slabý. (A to nemusí každý vědět!)

Ale jenom díky němu se má minulost začíná ztrácet… teda pokud se nevyklube problém… ale i tak!

Zapomněl jsem mu poděkovat!

Zaklapl jsem deník a bez váhání zahodil na zem vedle postele. S rukama nataženýma za hlavu jsem ulehl. Tohle je pitomost! Co si myslím? Když to napíšu, bude to lepší? Ach Cho-san…

Zavřel jsem oči a začal si promítat jeho postavu. Převaloval se ze strany na stranu a smutnil. Litoval toho, že se stala ta věc s Shunsakim… S tím blbečkem, který mě s radostí obtěžuje. Je to už dlouhá doba, ale já to stále nedokážu vypustit z hlavy!

Zarazil mě zvuk zvonku, přicházející ode dveří. Rozběhl jsem se otevřít.

„Ahoj Sei-chan!“

„Cho-san! Co tady děláš?“ Nabídnu mu, aby vešel dovnitř… pouze kývne hlavou.

„Přišel jsem se tě zeptat… Nechceš zajít ven?“ Nečekal na odpověď, už mi podával boty, které byly položeny na botníku.

„Proč ne?“ Ani mi nic jiného nezbývá. Převzal jsem je a obul. Popadnu klíče a můžeme vyrazit.

***

„Co se tak usmíváš?“ zeptám se po chvíli.

„Jenom tak.“ Prohodil a přitom mě šťouchnul do ramena. Ty jeho doteky… byly tak příjemné.
Klid Sei-chan! Snažil jsem se uklidnit srdce, které v jeho blízkosti pokaždé zrychlovalo.

Kráčeli jsme vedle sebe po chodníku a bavili se o práci, když jsem kousek od nás zahlédl Shunsakiho. Šel naším směrem. Co teď? Prolétlo mi hlavou. Cho-san si okamžitě všimnul mých rozpaků a zatáhnul mě za roh, za kterým se nacházel vstup do jedné malé, ale útulné kavárny. Chodili jsme do ní často.

Usedli jsme na místo a objednali si. Dveře se rozevřely a dovnitř vstoupil on. Zprvu jsem si ho nevšimnul, byl jsem k němu zády. Štěstí? Ne! Najednou se Cho-san prudce postavil. Pohledy ostatních se na něj zaměřily.

„Ahoj Sei-chan.“ Řekl mi Shunsaki a poklepal mě po rameni.

„Nesahej na něj!“ Zařval Cho-san a ohnal se po jeho ruce.

„Klid, klid… chtěl jsem být milý.“ Jeho arogantní přístup… tak nesnesitelný.

„To je hezké. Děkuji… Můžeš jít, prosím?“ zavítal jsem do rozhovoru.

„Ale, ale… už odcházím. Uvidíme se.“ Ukázal mi záda a mířil pryč. Když tu se jeho tvář najednou obrátila zpět a černé vlasy mi odhalily jeho zelené oči. Mrknul na mě.

Cho-san se posadil a začal se uklidňovat. „Co si o sobě myslí, parchant?“ Pouze pokrčím rameny. Naštěstí ho ztratil z dohledu, ale já… sedl si kousek od nás a sledoval mě. Když jsem se na něj nedíval, cítil jsem laserový zrak, probodávající mé tělo.

„Sei-chan?“ zeptal se mě. „Posloucháš mě?“

„Ano.“ Odpověděl jsem automaticky.

„Tak, co jsem říkal?“ Zarazil jsem se. Nevím, že by něco říkal! Poslušně jsem se mu omluvil a poté už naslouchal. Tedy na devadesát sedm procent. Shunsaki mě prostě vyvedl z míry! Neustále mě obtěžuje! Já… už nevím co dělat!

Rozhovor přerušil můj zvonící telefon. „Prosím?“ řekl jsem a pozorně naslouchal. Před zavěšením jsem s protáhlým výrazem konstatoval. „Dobře, budu tam.“

„Práce?“ zeptal se Cho-san. Přitakám. Vytáhnul jsem peníze a pohodil je na stůl. „Musím jít…uvidíme se.“

„Jasně, ahoj.“ Odpověděl mi. Déle jsem se nezdržoval a vykročil. Od zadního stolu ke mně zavítala slova známého hlasu. Nasadil jse ignoraci n aopravdu vysoké úrovni a tajně doufal, že Cho-san po mém odchodu nic nevyvede.

Nevím, jestli to mám brát jako štěstí, ale do práce jsem to od kavárny neměl daleko. A tak jsem si ani nestihl probrat veškeré myšlenky, které jsem měl na srdci a už jsem vešel do obchodu.

„Dobrý den.“ Prohlásil jsem, když mi bylo dovoleno vkročit do šatny plné žen. Ihned si se mnou začaly spokojeně povídat. Věřil jsem, že dnešní šichta nebude utíkat pomalu.

„Sei-kun!“ Yamada-sensei se ke mně přibližovala s nějakým lejstrem. „Tady máš cenovky nových minerálek. Potřebuju, abys je doplnil a přiřadil k nim tyhle cenovky. A prosím, co nejrychleji, ať jich prodáme co nejvíc!“ Obchodní duch jí nikdy nechyběl.

„Jistě, jdu na to.“

Zamířil jsem k regálům, u kterých jsem měl určenou práci a začal. Když tu se mi zjevila vzpomínka…

>> „Kaine-kun? Chci si s tebou promluvit.“ Mluvil se mnou Shunsaki, který mě překvapil, když jsem mířil z práce domů.
„Není o čem.“
„Počkat, jsi na mě naštvaný za to, co se stalo?“ Přikývnu. „Ale ty jsi byl ten, který to chtěl-“
„Mlč!“<<

Sklonil jsem tvář do dlaní a zhluboka dýchal, když tu mě najednou někdo vyrušil.

„Kde najdu sladké tyčinky?“ Otočil jsem se k němu. Shunsaki… Tentokrát mu pravé oko zakrýval pramen vlasů. Zlehka si ho odhrnul a vytvořil na čele malou vlnku.

„O dvě uličky ve-“

„Díky.“ Přerušil mě. Otočil se a kráčel pryč. Oddechnul jsem si. Co kdyby mě chtěl prudit i tady? Ale nebyl jsem daleko od pravdy… po chvíli se vrátil.

Nevšímej si ho.

„Tobě to jde! Pěkně skládáš ty láhve za sebe.“ Co to má být? Už jen to, že byl v mé blízkosti, mě vytáčelo… ale teď jsem nemohl. Byl to zákazník, mé chování tomu muselo odpovídat.

„Děkuji. – Potřebujete ještě s něčím pomoci?“

„Jo.“ Řekl opovržlivě a chytil mě kolem pasu. Nezvyšoval jsem hlas, nechtěl jsem na sebe upozorňovat, ale ostatní zákazníci už nás sledovali. Pro Shunsakiho byli pouze vzduch.

„Mému malému se stýská“ Jdi s tím do prdele, sakra! Pustil mě a začal se smát. Přejel jsem si rukami po uniformě, abych ji trochu urovnal. Pomalu jsem však couval.

„Kam jdeš? Počkej na mě.“

„Nech mě být!“ Nedokázal jsem to, křičel jsem. Nedlouho na to, se kousek od nás objevila
Yamada-sensei.

„Co se tu děje?!“ křikla. Shunsaki se na ni ihned otočil.

„Omlouvám se, došlo k nedorozumění. Tenhle-“ obrátil se opět ke mně. „-muž…“ vztáhl ruku. „…se mě pokoušel dotýkat, tak jsem mu jenom chtěl říct, že to nesmí…“

„Sei-kun?! Kancelář, ihned!“ Sklopil jsem hlavu a poslušně kráčel. Jeho vysměvačný smích mě propichoval u srdce.

***

Prudce za námi zabouchla dveře. „Co to mělo znamenat?“

„Omlouvám se, ale nebylo to tak, jak si myslíte!“

„Já vím.“ Přikývla. „Slyšela jsem víc, než si myslíš. Takže – o co mu šlo?“ Byl jsem překvapen jejím chováním. Ona to hrála? Počkat! Ví vše, co se tam stalo?

„Nic zvláštního jenom…. No-“

„Nezdržuj to! Mám tu moc práce.“ Když jsem neodpověděl, pokračovala. „Vidím, že se ti do toho moc nechce. Nebudu tě nutit, ale něco ti říct musím. Už se to nesmí opakovat nebo budu donucena zakročit.“

„Yamada-sensei?“ řekl jsem po mé prodloužené chvilce ticha. „Děkuji Vám.“

„Nemáš zač.“ Usmála se, přiskočila ke mně a zlehka přejela po mém rameni až ke konečkům prstů.

„Je mi to trochu blbé… ale nechci Vám to říkat teď, a tak, no-“ začal jsem, ale přerušila mě.

„Chtěl bys zajít posedět?“ Přikývnu. „Tak po práci?“ Další potvrzení z mé strany.

 

*ŤUK ŤUK*

 

„Ano?“ Dveře se otevřely a dovnitř vešla Rin-chan.

„Omlouvám se za vyrušení.“

„Ne to je dobré, už jsme skončili.“ Pochopím. Otočil jsem se a mířil ven. Procházejíc kolem
Rin-chan, zachytnu pár slov mířících ke mně.

Neodpověděl jsem ji. Šel jsem na obchod a doufal, že už Shunsaki vypadnul. Naštěstí ano. A tak jsem si po zbytek šichty lámal hlavu s tím, co se stalo, co mám v plánu Yamada-sensei říct a slovy
Rin-chan.

Na konci dne jsem zamířil do šatny jako první a okamžitě se převlékl.

„Dobrá práce, Sei-kun.“ Ozvaly se mé spolupracovnice. Odpovím každé zvlášť. Poté jsem vykročil ven z obchodu a čekal na Yamada-sensei. Kolem mě už se hnaly všechny ženy domů. Nedivil jsem se.

Jako poslední vyšla ona. První žena, se kterou jdu ven… bohužel za účelem vysvětlení práce. Nedobrovolně jsem nahodil smutný úsměv.

„Copak je Sei-kun?“ Najednou stála přede mnou. Polekal jsem se.

„Nic. – Můžeme vyrazit?“ Jako slušný kluk jsem nabídl “své“ dámě rámě. Svolila.

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se.

„Tady poblíž je skvělá kavárna. Napadlo mě, že bychom mohli zajít tam.“

„Proč ne.“ Usmála se na mě. Až nyní jsem si začal všímat jejího vzhledu. Byla starší než já, ale rozhodně tak nevypadala. Měla obličej mladé dívky. Musela se ho snažit skrýt různými účesy, ale teď když měla vlasy rozpuštěné… Byla opravdu krásná.

„Můžu se zeptat?“ Přikývnu. „Asi nevíš kolik mi je let, že?“

„Nevím, a ani se Vás nehodlám ptát. Je to neslušné.“

„Mimo práci mi nevykej! A… říkej mi Kaiyo.“ Pustila mou ruku a postavila se přede mě. Zarazím se.
„A - chci ti říct kolik je mi let.“

„Proč?“

„Prostě nemám ráda, když to o mě lidí netuší.“ Zlehka po mě vyjela a zpřísnila hlas.

„Tak dobře.“

„Třicet pět.“ Řekla s naprostým klidem. Vykulil jsem na ni oči. Vypadá tak na sedmnáct!

„Vypadáte – pardon vypadáš - mladší Kaiyo.“

„Já vím.“ Opět se mě chytla a kráčela dál. Pořád něco povídala… pořád jsme se smáli. Bylo to super,
i když ani zdaleka nezavadila o hlavní důvod, proč jsme šli. Ale je příjemné být takhle venku.

Došli jsme ke kavárně. Otevřel jsem jí dveře a nabídl, aby vešla dovnitř. Poslechla mě, ale než to udělala, zlehka se mi zapřela o ramena, postavila se na špičky a políbila na líčko.

„Děkuji.“ Řekla. Zčervenal jsem.

První kamarádka!

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 12
„Chápem, takže bez obeda,“ odškrtol som si v neviditeľnom kalendári....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
To ráno, ještě rozespalej ve spodkách, jsem zamířil do koupelny. Možná jsem...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
PROLOG Netušil jsem, že je tak snadné v moderním světě přijít o život....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Obraz Tallantridy – Kapitola 24 Slib krále     |...