Ne, 24/01/2016 - 16:43
6

Začalo to... no není tomu dávno, když nad tím tak přemýšlím. Vzniklo to v jistých situacích za nečekaných reakcí. Nechápal jsem to, dočista mě to rozhodilo. Říká se, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, tak proč jsem se znovu zamiloval? Hachiro a osud spletený s ním mi stačil. Byl mým důvodem ke změně... Od té doby mé tělo zaplavovala spokojenost s každým novým mužem na jednu noc. Člověk se až diví, že je tady tolik gayů a bisexuálu...
Pak jsem, ale uviděl jeho. Mladého nešikovného kluka, jenž zářil radostí. Měl jsem šanci být s ním... teda alespoň to jsem si myslel. Nastala totiž "nehoda", která rozhodla o tom, že mi není souzen. Nehodlal jsem to ale tak lehko vzdát, opět jsem cítil něco, co už dlouho ne... něco, čemu se nedokáži ubránit.

***

Mezi námi jsou natažené ruce. Do očí mě udeřila záře malého stříbrného prstýnku. Tělem se rozhýřily rozpaky. Věděl jsem, co chci udělat, ale teď to nešlo. Má mysl se rozjasnila. Celou tu dobu, celé mé snažení, chyba byla na mé straně. Upadám do depresí. Takovéto uvědomení jsem nečekal... Vždy jsem si myslel, že dělám všechno správně... myslel. Jak je to možné? Co se to stalo?

Povolím sevření. Odvrátil jsem se od toho nádherného kluka a zamířil pryč. Co taky jiného. Jestli jsem dělal tyhle hnusné věci bez toho aniž bych to věděl, co bych udělal za pár minut? Rozmýšlejíc nad vším, co se událo bez mého vědomí, jsem mířil domů. Kráčel klidnou ulicí. Sem tam se okolo mihli nějací lidé, nevnímal jsem je. Měl jsem plno práce ve svém nitru. Cesta mi tak ubíhala rychle.

Stanul jsem před dveřmi domu. Sáhnul do kapsy pro klíce a opět se zamyslel.

"Dobrý, to je dneska příjemný vánek, že?" Obrátil jsem se za hlasem. Stála tam má sousedka. Starší paní z osmého patra.

"Dobrý," přikývnu. "Ano, to je. Dejte mi to, pomůžu vám." Natáhnul jsem se po tašce, kterou vláčela těsně u země.

"Děkuji, jsi moc hodný." Usmívala se. Trochu mě odreagovala... Nastoupili jsme do výtahu. Zadívala se na mě.

"Copak?" otážu se vesele.

"Přemýšlím nad tím, jak je možné, že tak krásný hodný mladý muž, je pořád sám. Ještě jsem vás neviděla s žádnou slečnou."

"To víte, složitá doba." Najednou jakoby minuta utíkala nepříjemně pomalu. Přál jsem si, aby tomu byl konec... Netrpělivě vyčkávám na otevření výtahových dveří. Blíží se to, až nakonec... "Tak jsme tady." prohlásím příjemným hlasem. Předám jí tašku a zmáčknu číslo jedenáct. Dveře se zavřely téměř okamžitě. Opřel jsem se v rohu a pomalu se svezl dolu k zemi. Nedokáži to! Sáhnu po telefonu a vytáhnu jej z kapsy. Druhou ruku stáhnu k levému spánku. Výtah minul desáté patro. Zastavil...

Prudce jsem se postavil a s cinknutím rozevřel na mobilu záložku kontaktu. Vystoupím ven a najedu na jeho číslo. Chvílí váhám. Ovládají mě rozpaky. Nevím, jestli to mám udělat. Už nedokáži rozhodnout, co je správné a co ne. Najednou je všechno tak složité, můj život se během jedné vteřiny obrátil naruby. Jiskra během několika minut dočista vyhasla.

Zmáčknu tlačítko vytočit. Chvíli bez odpovědi. Když tu mě najednou překvapí hlas. "Halo?" ozve se na druhé straně.

"Ahoj, tady Shunsaki."

"Shunsaki? Tebe jsem neslyšel věky. Ty máš moje číslo?"

"Taky jsem se divil." zasmál jsem se, i když jsem se cítil na zhroucení. Už je to opravdu dlouhá doba... myslel jsem si, že už s ním ani nikdy mluvit nebudu, tak proč mám jeho číslo uloženo? Proč mu volám? Jak je možné, že se dokážeme chovat, jakoby se nic nestalo?

"A jak to, že voláš? Stalo se něco?" otázal se.

"Nechtěl bys zajít posedět?"

"Hele,..." Při mé nabídce se odmlčel.

"Chtěl bych si jenom pokecat."

"... tak teda dobře. Ale nedávno jsem se přestěhoval, není to daleko, ale pochop, že bude problém s časem."

"Jo, jo v klidu. Tak v šest v hospodě Yukatami?"

"To by šlo. Budu tam." odpověděl mi. Ještě chvíli se náš rozhovor rozváděl, poté jej ukončil. Měl jsem dost času, ale nakonec mi ještě nestačilo. Celou tu dobu jsem rozmýšlel nad svým osudem. Po těle stékal studený pot nervozity.

Nastala chvíle odchodu. Obloha se mezitím úplně zatáhla. Nahodil jsem pouze bundu a ještě s rozepnutým zipem vešel do výtahu. Tak je to tady, jak dlouho jsme se už vlastně neviděli? Jak dlouho jsme na sebe nepromluvili? Proč to prostě najednou všechno zahodím? Proč ho teď potřebuju vidět? Proč s ním chci strávit alespoň chvilku?

Výtah sjel dolů. Dveře se s lehkým oznámením rozevřely. Pohnul jsem levou nohou jako první. Sáhnul jsem po jezdci a vyjel nahoru. Skrze skleněné dveře mě do očí udeřil silný vítr a velké dešťové kapky, poletující v něm.

Před dveřmi, zády ke mě, stála osoba v černé bundě. Jeho vlasy zakrývala kapuce s kožichem. Nelámu si s tím hlavu a kráčím k němu, v plánu, že ho lehce obejdu. Otevřu vchod a chci se proplížit, když nemotorně zakopnu o svou nohu a pomalu mířím k zemi. Okamžité teplo se rozlije po mém těle. Chytnul mě, svíral v náručí a usmíval se. Otevřu oči... Po okraji kožíšku stékají kapky. Oplývají i na celém jeho vysmátém obličeji.

"Co tu děláš?" vyjeknu po něm.

"Chtěl jsem tě překvapit." Pomohl mi zpět na nohy.

"Tak to se ti povedlo." Začnu se třást, jsem rozhozen. Srce se začalo projevovat, rychlý tep se rozšířil po mém těle. "Proč tu tak mokneš?" Vztáhnu ruku k jeho kapuci a lehce ji opráším.

"Tady jsem pod střechou."

"Jo, já vím..." nedokázal jsem se ubránit, do mysli se mi vrátily opatrovnické pocity. Chtěl jsem ho opět obejmout, nevěděl jsem, co to do mě vjelo. Vždyť mě zradil!

"Půjdeme?" zeptá se. Přikývnu. A tak jsem se po dlouhé době opět sešel s Hachirem.

Po vlasech mi stékala voda. Kráčel jsem vedle něj. Rozuměli jsme si jako kdysi. Všechno bylo zas nádherné. Začal jsem zapomínat na všechno zlé. Naprosto se odreagoval.

"Jak si vlastně věděl, kde bydlím?"

"Řeknu ti to takhle. Léta praxe." Obrátil se ke mě, kapuce zakrývala jeho půlku obličeje. Do široka se usmál. Tento čin jsem mu s radosti oplatil. Blížili jsme se na místo. Povídali jsme si, klábosili. Déšť pomalu ustával.

"Račte vstoupit." Sáhl po klice a otevřel promočenému človíčkovi dveře. Poděkoval jsem. Bylo zde hodně lidí, díval se po prázdném stole. Prošli jsme celou místnosti, až se nakonec v rohu jeden tyčil. Schovaný za stěnou. Uspokojilo mě to. Nikdo nás nebude poslouchat, nikdo nás neuvidí, budeme mít soukromí. 

Usedli jsme. "Co si dáš?" vyhrkl po mě najednou. "Objednám to"

"Stačí nějakou kávu. Nechám to na tobě." Svůdně na něj mrknu.

"Hned jsem zpět." Zvedl se a odešel. Co jsem to udělal? Proč jsem na něj mrknul. Třeba to nepochopil, třeba si bude prostě myslet, že jsem mrkal naprosto normálně... Doufal jsem. Tělo se začalo svírat do okov, které se každým mým činem utahovaly....

Když přišel zpátky, povídali jsme si, celý rozhovor doprovázel hlasitý smích. Atmosféra se ale začala rychle měnit. Zvážněl.

Zadíval se mi do očí. „A teď vážně, co se stalo? Přece jsi se mnou skončil, nedává mi smysl, proč si se najednou ozval.“

„Vadí to moc?“ Lehce zvýším hlas. Nemám k tomu pádný důvod, nemám důvod s ním být, ale chci… musím. Stále je ticho, neodpovídá. Rozhodilo ho to? Naštval se?

„Ne.“ Odbyl mě a odvrátil se.

„Promiň, nechtěl jsem po tobě vyjet.“

„Neřešme to, prosím.“

„Já no…“ začnu. Sklopil jsem hlavu ke kávě, ze které ještě vycházel slabý kouř. Chladne stejně pomalu jako já. Mrznu ve svém vlastním životě. „Něco se stalo.“ Pokračuji. Nevím, jak to mám říct. „Jsem ztracen. Potřebuju se odreagovat, pochopit všechno v mém životě.“

„Nechceš?“ nervózně poposedl. Zakroutím hlavou.

„No nebylo to v plánu.“ Usmál jsem se s nadsázkou. „Ale když jsem tě uviděl. Změnil se cíl, celý můj plán.“ Začala jsem rozmýšlet. Co mám říct? Vím, co chci, ale… jak? Nemůžu přece jen tak po několika letech přijít a chtít po něm… „Chci se omluvit za všechno, co jsem ti udělal.“ Pronesu k němu.

„Já se omlouvám.“ Zpanikařil. Natáhnul ke mně ostře ruku a zapřel ji o rameno. Oba jsme byli překvapeni. Přerušil můj proslov. Z jeho úst začaly vycházet slabá slova. „Co jsem ti udělal, nebylo správné, ale nedokázal jsem ti nic říct. Nedokázal jsem se k tomu odhodlat. Vždy když jsem viděl tvou krásnou tvář, bránilo mi to.“ Úsměv z tváře pomalu vymizel. Začal jsem pod jeho slovy pomalu roztávat. Tak jako vždycky. Pokaždé jsem mu podlehl a potom vše posbíral a trápil se o samotě. Nakonec jsem přišel i o otce…

„Nebylo to hezké.“ Přitakám. „Strhlo mě to, zůstal jsem na to všechno úplně sám. Přišel o všechno, bylo jasné, že zareaguju takhle.“

„Já o tebe nechtěl nikdy přijít… a dokonale jsem to pokazil.“

„Stále tě miluju.“ Pronesu bezmyšlenkovitě. Jedině tak docílím svého cíle. Bez přemýšlení pokračovat v cestě. V cestě osudu, který se za chvíli změní. Vykulil na mě oči. Civěl jakoby do mě. Lehce jsem se zapřel dlaněmi o kousek židle, kde seděl. Přitáhnul jsem se k němu a nakonec se letmo dotkl jeho rtů. Ucuknul, ale ne moc. Nechal se hluboce políbit.

Vrátil jsem se na místo, srdce se sápalo po dechu. Snad jsem tak nezahodil svou šanci. Naše oči se propojily.

„Jak?“ zeptal se zmateně.

„Tak.“ Odpověděl jsem, vstal a sáhl po bundě. Jedním tahem ji přehazuji přes sebe. Sáhnu do kapsy a vytáhnu peníze. Mlčel. Ruce se mi třásly, ale chtěl jsem svůj plán dotáhnout až do konce.

Divoce jsem udeřil dlaní do stolu a zanechal na něm cenné papírky. „Děkuji, že jsi přišel.“ Smutně jsem se pousmál. Otočil se a vyšel. Doufajíc, že mě zastaví, jsem ztrácel naději. Otevřel jsem dveře a vyšel na ulici plnou smutku, stresu a špíny.

***

„Počkej!“ ozvalo se v dálce. Zastavím. Netrvalo dlouho a zadýchaný muž přejel po mé levé paži. Poté se hluboce zabořil do mých rtů.

„Hachiro?“ hraju na něj. „Co to?“ Udělal to přesně, jak měl. Sice pozdě, ale přece.

„Přemýšlel jsem.“ Chytl mě za ruku. Najednou můj cíl nebyl tak lehký. Proč mi to tak stěžuješ? Váhal jsem. Vždyť mě kdysi taky využil! Sbírám vztek, vyvolávám ho v sobě, jenom tak to dotáhnu. On mě zneužil, akorát mu to vrátím! Nic zlého to není! Sevřu jeho ruku pevněji. Najednou se rozběhl. Mířil ke mně domů. Věděl kudy tam. Táhl jsem se za ním. Cesta nám uběhla rychle. Myslím, že se střídal běh s rychlou chůzí… ale nejsem si jistý.

Nevím, jak jsme se ocitli nahoře, ale stáli jsme před mým bytem. Byl jsem ponořen do situace, ale zároveň jsem se snažil vnímat ji jenom povrchově. Mé srdce, můj tep… všechno to hrálo proti mně.

Složitým způsobem jsem dostal klíček do dveří a otočil. Držel mě kolem pasu. Byl jak opilý, ale dokonale věděl, co dělá. Zatlačil mě do bytu a kopnutím zabouchl vchod. Ještě pevněji mě obejmul. „Já tebe.“ Navázal na konverzaci nedávno. „Vždycky jsem tě miloval. Jenom s tebou jsem cítil tenhle pocit.“

Začal mě hluboce líbat. Tělem se rozléval adrenalin. Váhavě jsem v polibku pokračoval. Přitlačil mě na dveře, chytil zezadu za stehna a povytáhl nahoru. Hachiro byl jediný, který mě při sexu vedl a tak to také zůstane! A s ním to také tak ukončím!

Místností se nesou hluboké výdechy, které ho přivádějí do naprostého šílenství…

***

Bylo po. Leželi jsme v posteli. Hachiro spokojeně usnul. Já dumal nad tím, proč jsem to udělal. Jak jsem mohl? Tohle není normální. Co se to děje? Jak to, že mě mé city porazily? Zůstal jsem sám proti sobě. Proč sakra? Vyčítajíc si všechno, co se stalo, se neomaleně posouvám ven z postele. Zamířil jsem ke skříni. Nesnáším ho a nechci ho vidět! Už nikdy! Tak to zůstane! Vytáhnu batoh a naházím do něj věci, které nosívám.

Vzal jsem klíč od bytu a položil ho na stůl v kuchyni. Už jednou jsem začal od začátku, povede se mi to znovu. Několikrát přejdu po bytě, stále se rozhodujíc. Nakonec hluboce vydechnu a nahodím na záda batoh a zamířím ven z bytu. Po zabouchnutí dveří a přivolání výtahu si přetřu slzy stékající po obličeji. Proč je to tak těžké?

Otevřel jsem vchodové dveře. Pomalu se rozednívalo. Za sluncem! Pomyslím si. To bude můj cíl!  A tak jsem vyrazil opět za novým životem s nejasnou cestou.

4.846155
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Nějaká žena pohoršeně vykřikla. Jiná zase omdlela. Jeremy přihlížel události,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Petr seděl v boxerkách na kraji Jirovy postele a čekal, až muž vyjde z...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
2x4 – Kapitola 1 – Sobota 26. dubna 1919   SALVATOR...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
5. Polovina duše Mám pocit, že se mi rozskočí hlava.Byl! - Nebyl!Jsi mrtvý...