St, 26/12/2018 - 17:50
6

Vidět Warrena v běžném oblečení byla pro Raye novinka. Sice mu k hackerovi nařízený dress code neseděl, ale neměl moc šanci ho vidět jindy. Až teď v sobotu. Blonďák se zjevil na Rayově prahu ve smluvenou dobu. Navzdory domluvě sice neřekl co by chtěl dělat, ale to se nakonec dalo vymyslet vždycky.

“Ahoj, pojď dál,” pustil ho Ray dovnitř a nedokázal si nepřiznat, že v džínách má Warren opravdu pěkný zadek.

“Víš, napadlo mě... venku je docela hezky, minimálně na to půlku prosince.”

“Můžeme jít ven, jestli chceš,” souhlasil Ray. Sice takový návrh úplně nečekal, ale nebyl zase tak špatný. Minimálně za ten upřímný úsměv, který mu Warren věnoval, by to stálo za to, i kdyby venku padaly trakaře.

“Tak mi dej chvilku, než na sebe hodím něco adekvátního,” omluvil se a šel najít nějaké teplejší svršky. Sice bylo hezky, ale pořád blízko nule.

Nakonec se o pár minut později vrátil do předsíně v mikině MIT.

“Hned vypadáš zase na dvacet,” zavtipkoval Warren na účet Rayova oblečení. Mikina, kterou zjevně dostal jako památku na svou alma mater, na první pohled vypadala, že zažila lepší časy.

“To víš, chtěl jsem se vedle tebe cítit míň staře,” pousmál se Ray, zatímco se natahoval na věšák po kabátu.

“Tak já si teda vezmu tu úlohu rozumnýho dospělýho na sebe,” zasmál se Warren, než se nechal vystrčit ze dveří na chodbu.

“No to jsem zvědavý,” zapochyboval Ray.

Warren nelhal, venku skutečně bylo pěkně, minimálně vzhledem k okolnostem. Bylo jasno a sice ještě nenapadl žádný sníh, ale díky sluníčku nepůsobily ulice s holými stromy tak depresivně jako jindy.

“Tak kam to bude, pane Davisi?” zeptal se starší muž s úsměvem, jakmile za nimi zapadly domovní dveře.

“Já nevím, tuhle část města moc neznám. Nechám to na tobě.”

“Zase tolik zajímavého tu není ale zkusím něco vymyslet.” Vyrazil pomalu směrem k centru. Ray musel přiznat, že je trochu nesvůj. Už to bylo pěkných pár let, co se naposledy snažil o něco podobného.

“Jak dlouho jsi vlastně v D.C.? Nebydlím tak daleko od centra, čekal bych, že aspoň trochu okolí znát budeš.”

“Asi dva roky? Já se nestěhoval, že bych vysloveně chtěl, prostě jsem sháněl nějaký bydlení, abych se mohl odstěhovat od našich - a známý mi nabídl ten byt, ve kterém jsem. Stěhoval se tenkrát někam za přítelkyní a dohodl s domácím, že nájem nechá stejný.”

“To jsi za dva roky ani zběžně neprošel širší centrum?”

“Nějak jsem neměl důvod,” pokrčí blonďák rameny, “a vlastně ani moc čas. Občas jsem zašel s někým večer na skleničku, jen tak se poflakovat po městě mě nějak netáhlo.” To bylo značné zjednodušení některých nočních výprav, ale zase ne takové, aby se to dalo považovat za lež.

“A co že ses rozhodl to takhle najednou změnit?”

“Přišlo mi, že jsem tě skoro neviděl v normálním denním světle. A počasí je vážně fajn. No a taky venku na veřejnosti úplně nehrozí, že bychom skončili u jiných aktivit. Chtěl jsem něco lehčího, nenáročnýho, jestli mě chápeš.”

Ray jen přikývnul. Chápal Warrena velmi dobře, jen ho pořád ještě překvapovalo, jak jasně dokáže říct, co chce. A jak dobře se dokáže bránit nižším pudům.

“Přemýšlels už o tom, co budeš dělat, až skončíš u nás?”

“Moc ne. Je to hrozně dlouhá doba, může se toho spousta stát.”

“Vážně nemáš žádnou představu?”

“No, ne. Nemůžu se dost dobře vrátit k tomu, co jsem dělal, nějak pochybuju že by mě FBI rychle nevyhmátla. Co jsi chtěl dělat ty, když tě chytli a zavřeli do NSA?”

“Utéct. Dost jsem zvažoval emigraci do Jižní Ameriky.”

“Ty umíš španělsky?”

“Ne, ale to bych se snad naučil.”

“A proč jsi nezdrhnul?”

“Asi jsem na to nakonec zkrátka neměl odvahu. Jsem hacker, ne ostřílený desperát.”

“Nelitovals někdy?”

“Mnohokrát,” přiznal, “nechceš ale změnit téma na něco pozitivnějšího?”

“Řekni mi nějakou trapnou historku s Alicí. Chci mít nějakou munici, jestli mi bude zase vyhrožovat.”

“Za to jsem se ti chtěl už dávno omluvit.”

“Proč, to jsi ji snad poslal, aby do mě tak ryla?”

“Ne! Naopak jsem ji výslovně žádal, ať tě nechá na pokoji.”

“Tak se nemáš za co omlouvat, ne?”

“Měl jsem jí to říct důrazněji.”

“Já to svým způsobem chápu, záleží jí na tobě. Nechce, aby tě někdo vzal na hůl.”

“Já vím, ale to ji neomlouvá. Bylo to... nešťastné ve všech ohledech.”

“A řekneš mi teda tu trapnou historku?”

“Hmm, dobře. Za tohle mě zabije, ale myslím, že si to zaslouží,“ začal Ray se škodolibým úsměvem na rtech. „Když nastoupila k NSA jako čerstvá absolventka, já už tam chvíli byl. A trošku jsem si tam udělal jméno. Jednou za mnou přišla, celá rudá, že potřebuje moji pomoc. Lezlo to z ní jak z chlupatý deky dobrou půlhodinu, než nakonec přiznala, že se svým ex se natáčeli během sexu a on jí vyhrožuje, že to zveřejní, když se k němu nevrátí.“

„Wow. Ale musela být dost odvážná, tahat to do práce.“

„Spíš dost zoufalá. No, samozřejmě jsem jí pomohl, ale tak nějak jsem se musel podívat na ty videa abych věděl, že jsem vzal správné věci, že jo. Nebudu úplně zabíhat do detailů, ale kdybys někdy Alici potřeboval opravdu efektivně umlčet, tak jí řekni, že je sladká jak králíček Azuritek.“

„Tak Azuritek…,“ zachechtal se Warren potměšile. Tenhle tip rozhodně nezapomene.

Strávili venku možná dvě hodiny, když se hacker omluvil, že musí ještě něco zařídit. Ray se přistihl, že toho upřímně lituje. Chtěl ho pozvat k sobě. Něco teplého k pití by jim určitě oběma prospělo. Jenže Warren si stál na svém.

„Mohl bych tě aspoň odvézt,“ nabídl Ray.

„To vážně není nutné, mám tu dobrý spoj.“

Dál už starší muž nenaléhal. Schůzka byla možná kratší, než si představoval, ale rozhodně si nechtěl stěžovat.

Doprovodil Warrena na autobusovou zastávku a byl natolik pohroužen do vlastních úvah, že si až po chvíli všiml Warrenova pohledu.

„Děje se něco?“

Warren jen zavrtěl hlavou, než se na okamžik usmál a přitáhnul si Raye pro polibek.

„Díky za příjemný odpoledne,“ promluvil mladík, když si všiml přijíždějícího autobusu.

„Já děkuju tobě, snad to nebylo naposled.“

„Ne, určitě ne,“ usmál se ještě Warren, než nastoupil.

Ray se vrátil domů. Do bytu, který mu najednou připadal nepříjemně tichý a osamělý. Chvilku se oddával jisté melancholii, než se přinutil dělat něco konstruktivního. Koukáním do zdi nepomůže nikomu a nejmíň sobě.

Došel k televizi a v úzké přihrádce v kusu nábytku pod ní probudil k životu PlayStation. Už to bylo nějakou dobu, co konzoli naposled zapnul, ale nabyl dojmu, že na nic sofistikovanějšího se stejně soustředit nedokáže. To odpoledne opravdu bylo příjemné. A Warren… Warren dostál svému slibu a rozhodně se choval dospěle a rozumně. Až příliš. Ray pořad ještě trochu doufal, že celá tahle šílená situace tak nějak odezní sama. Že Warren jen toužil upustit páru, možná dostat na lopatky svého věznitele, a jakmile se mu to povede, tak mu dá pořádnou facku a snad se mu ještě vysměje do obličeje. S každým dalším soukromým kontaktem to ale stále víc vypadalo, že Warren není zmije, kterou by si hřál na hrudi. A s každým dalším soukromým kontaktem Ray zabředával hlouběji. Nebyl to úplně příjemný pocit, ne po všech těch letech a zkušenostech. A rozhodně ne když si připomněl, že si takhle ještě komplikuje už dost komplikovanou situaci. O Warrenově situaci snad radši ani nemluvě. Byla sobota, ale svým způsobem už se těšil do práce. Tam se zkrátka bude muset soustředit na něco užitečného.

 

Pondělí samozřejmě nevyhnutelně přišlo, ale to už o něj  Ray nestál. Až v kanceláři si uvědomil, že jsou ten den válečné hry. Ještě si naposledy prošel dokumenty, které bude za necelou hodinu prezentovat na poradě. V reportu toho nebylo moc, méně než obvykle, ale o to víc se bude muset snažit, aby to prodal. Dobře věděl, že se poslední dobou příliš věnuje tomu, co se děje ve „sklepě“, a tohle byl očekávatelný výsledek. Svým analytikům věřil, ale stejně tak si byl vědom toho, že nad sebou potřebují dohled. Ani Alice se úplně nebránila volnějšímu pracovnímu tempu, pokud měla příležitost. Dočetl odstavec a při pohledu na hodiny si jen smířeně povzdychl. Byl čas.

Přišel do velké zasedačky mezi posledními, ale aspoň ne úplně poslední. Zaujal své obvyklé místo vedle svého nadřízeného, Oskara Williamse. Slova se ujal Nathan Devlin, energický čtyřicátník vzhledu dokonale průměrného bankovního úředníka, který měl poslední dva roky pod palcem tajnou službu. Jeho reporty bývaly zdaleka nejcennější a nejzajímavější, minimálně tedy z Rayova pohledu. Navíc se nikdy nezdržoval s přehnanými zdvořilostmi.

„Takže dobré dopoledne, doufám, že jste ještě neobědvali,“ zahájil a ani nečekal na reakci, „začněme tím horším, ať to máme za sebou. Naši lidé v Sýrii jsou na tom zle, aktuálně zvažujeme jejich stažení i za cenu informačního deficitu. Bohužel došlo k odchylce proti dané předpovědi, která náš stála dva cenné agenty. Jakkoliv si, snad i více než kdo jiný, uvědomuji složitost tamní situace, rád bych apeloval na zodpovědné osoby,“ s tím se dlouze zadíval na Rayova nadřízeného, který jeho pohled podržel, „aby při vytváření odhadů určených pro aktivní operace dbali zvýšené opatrnosti.“

To nebyly dobré zprávy, ale i s takovými se muselo počítat. Faktem bylo, že předpovídat dění v tak nestabilním regionu bylo ještě podstatně méně spolehlivé než předpovídat dubnové počasí.

„Nepříjemnostem čelíme v Rusku a Brazílii, obě země v uplynulém měsíci vyhostily několik našich lidí poté, co je identifikovaly tamní úřady. Bude samozřejmě zahájeno příslušné šetření, abychom vyloučili možnost systematické chyby. Teď trochu pozitivních zpráv: dle očekávání se nám daří dál rozšiřovat operace na Ukrajině, získali jsme další tři agenty s přístupem k citlivým informacím. Ještě lepší zprávy jsou z Číny. Aktuálně prověřujeme velké množství získaných informací, které spadají do režimu přísného utajení. Dovolím si v tomto případě mírný optimismus. Pokud potvrdíme pravost, bude to pro nás průlom. To je za nás všechno.“

Ray si zapsal pár dalších poznámek. Čína bylo velké téma napříč institucí, ale pokud se chystal nějaký podstatný nárůst v množství citlivých informací, bude to chtít změny. Bylo více než pravděpodobné, že minimálně část těch informací skočí u něj. Jako druhá přednesla svůj report Lenna Moorová. Zprávy z PR a dohadování s politiky Ray vnímal na půl ucha, jako vždycky. Při následném představování nejnovějších prototypů techniky zbystřil spíše z osobního zájmu a pak už byl na řadě jeho šéf. Williams z těchhle porad vždycky dělal hotový obřad a byl to jeden z důvodů, proč Ray neměl svého nadřízeného příliš v lásce.

Pětapadesátiletý vedoucí analytiků si stoupnul, aby ho náhodou někdo nepřehlédl, a prohrábl si dosti prořídlé šedivé vlasy.

„Kolegové, kolegyně,“ kývnul k osazenstvu, „rád bych navázal na kolegu Devlina. Chtěl bych se za analytiky omluvit, jistě budu mluvit za nás všechny, když řeknu, že nás vývoj v Sýrii mrzí. Osobně se budu zabývat tím, jak dalším podobným chybám předejít.“

Ray věděl, že je to jen snůška prázdných řečí. A věděl, že to ví i všichni ostatní v místnosti. Analytici nebyli žádní jasnovidci a předpovědi se kontrolovaly hned na několika úrovních, než se pustily dál do jiných oddělení. Fakt že Williams vůbec naznačoval že v procesu došlo k chybě byl sám o sobě tak trochu střelbou do vlastních řad. Ne že by se v procesu skutečně nemohla stát chyba, ale bylo to opravdu velké „jestli“, kdežto Williams o tom mluvil jako o potvrzené skutečnosti. Ray se nechal úvahami zaměstnat natolik, že propásl jak zbytek Williamsova reportu, tak informace od svých protějšků pro jednotlivé globální regiony. Vzpamatoval se akorát včas na to, aby mohl navázat.

Svůj report přednesl o něco rozvláčněji, než měl ve zvyku, aby vytvořil zdání většího objemu informací. Co ho zachránilo nejvíc byly dva zvlášť závažné body týkající se jednoho zmařeného a jednoho úspěšného útoku na vládní cíle, za kterými stály nade vší pochybnost cizí státy. Nebylo to zdaleka tak hrozné jako jiné porady, ale i tak byl Ray rád, když měl celé to divadlo za sebou. Akorát vycházel z místnosti, když do něj někdo strčil. Překvapeně se otočil a stanul tváří v tvář Nathanovi.

„Omlouvám se,“ pousmál se starší muž a gestem Rayovi naznačil že ho pustí. Ten jen přikývl a vydal se zpátky do svojí kanceláře.

Lovil z kapsy přístupovou kartu od dveří svojí kanceláře, když si všimnul, že to není jediné, co z kapsy vytáhnul. Na malém papírku byla adresa, čas a velké písmeno N místo podpisu. Pomyslel si něco o zatracených tajných. Nemohl mu zkrátka poslat mail nebo zavolat. Nedokázal se ale ubránit úvahám, co Devlin asi může chtít. Tak či onak se to ale Ray dozví ještě ten večer. Nehodlal té nabídky nevyužít.

 

Zaparkoval auto o pár ulic dál od cíle své cesty. Nebyl žádný velký špion, ale měl přístup k dostatečně citlivým informacím na to, aby musel absolvovat základní trénink. Jeho součástí byly i postupy zjišťování, zda člověka sledují, a případně jak se takového sledování zbavit. Strávil kličkováním ulicemi dobrých dvacet minut než seznal, že je buď čistý, nebo ho sledují opravdu dobří lidé a těm stejně neuteče. Devlin ale musel mít důvod, proč za ním nepřišel v práci a proč ho nekontaktoval normálně.

Dorazil na adresu na kraji Washingtonu přesně v devět. Byla už dávno tma a slušná zima. Ulice zapadaná suchým listím vypadala ve světle pouličních lamp trochu neutěšeně. Ray dávno přiznal sám sobě, že se trochu bojí. Na tohle nebyl stavěný, nevěděl, co od toho čekat. Vždycky dělal z teplé kanceláře, z pohodlí svojí židle. Běhat v noci po ulicích, protože mu někdo předal tajný vzkaz, to opravdu nebyla jeho představa kvalitně stráveného času.

„Jsem rád, že jsi přišel,“ ozvalo se mu za zády a Ray div nevyletěl z kůže.

„Do háje, fakt si to divadlo nemůžeš odpustit?!“ postěžoval si, když se otočil. Nathan na sobě měl neforemnou outdoorovou bundu a obyčejné džíny. Rozhodně sem zapadl víc než Ray, který byl celý v černém a vůbec vypadal jako etalon filmového špicla.

„Omlouvám se. Chci s tebou mluvit o té malé operaci, kterou provozuješ vedle serverů.“

„Neměl bys o tom vůbec vědět,“ pronesl Ray otráveně.

„Předstírám, že o tom nevím, ale z principu mojí práce by bylo tristní, kdybych to skutečně nevěděl. Nezapomínej, že řeším i kontrašpionáž.“

„Jistě, jistě. Co chceš?“

„Máme u nás krtka,“ prohlásil Nathan prostě.

„Jak to víš?“

„Vím to už dýl, ale doteď jsem nevěděl, o co mu jde.“

„O to, co se řeší ve sklepě,“ doplnil si Ray.

„Vypadá to tak. Přiznávám, že jsi byl první podezřelý. Ty a to tvoje blonďaté štěně.“

„To mě nepřekvapuje. Proč tu jsme? Dáš mi pytel na hlavu a odvezeš mě někam na výslech?“

„Ne. Ty a Davis? To by bylo příliš jednoduché. Oba máte podobnou minulost, oba jste se k téhle práci nedostali dobrovolně, oba máte problém se přizpůsobit. Zelenáč by řekl, že to zkrátka musí být jeden z vás, nebo možná oba. Jenže já už pár krtků z díry vytáhnul. Nikdy to nebyli lidé, které bychom mohli podezírat od začátku. Logicky.“

„To neznamená, že to tak musí být vždycky.“

„Ne. Musím říct, že když se o ni snažíš, máš operační bezpečnost docela solidní, akorát se o ni normálně moc nesnažíš. Minimálně mimo kancelář. Vím, že nebudeš rád, ale taky vím, že to pochopíš: nechal jsem tě sledovat poslední dva měsíce.“

„Cože?“ Ray zcela automaticky udělal dva kroky dozadu. Najednou zkrátka potřeboval být od Devlina dál.

„Říkam ti to jen proto, abys věděl, že jsi skutečně mimo jakékoliv podezření. Veškeré reporty, které se tě týkaly a které případně mohly obsahovat jiná porušení interních směrnic a nařízení, byly bezpečně skartovány.“

Ray jen nasucho polknul. Byl si vědom toho, že jeho vztah s Warrenem by mohl být z pracovního hlediska velký problém. Stejně jako to, že měl mladík několikrát teoreticky nehlídaný přístup k Raymondovu pracovnímu notebooku. To vysekání z věznice taky nebylo zrovna podle předpisů. Za každou z těch věcí by mohl dostat hodně nepříjemný postih. Za všechny? Ví bůh. Věděl, že nebyl zrovna dvakrát opatrný, ale asi za ty roky zkrátka zlenivěl. Ani ho nenapadlo, že by ho mohl někdo sledovat.

„Asi bych to radši nevěděl,“ přiznal.

„Tomu rozumím. Ale zpátky k věci. Chtěl bych tvoji pomoc.“ Neznělo to jako prosba. Ani nemělo. Ray si byl bolestně vědom toho, že Devlin možná skartoval reporty – a to bylo skutečně velké možná – ale k zahájení disciplinárního řízení stačilo jeho slovo.

„Co přesně potřebuješ?“

„Člověka uvnitř.“

„Nemůžu jen tak někoho vyměnit.“

„To ani nemám na mysli. Bylo by to podezřelé. Chci Davise.“

„Ne. To nemůžu.“

„Ale můžeš. Důvěřuješ mu, a on tobě taky. Chci, abys z něj udělal i moje oči a uši tam dole. Chci, aby se jim dostal na tělo a zjistil mi o nich všechno, co zjistit lze.“

„Nemá s něčím takovým zkušenosti, mohl by se prozradit a ohrozit sebe i celou operaci.“

„To je přijatelné riziko.“

„Není. Ne pro mě.“

„Já ti ale nedávám na výběr, Rayi. Tohle je příliš vážné na to, abychom mohli brát ohledy na jednotlivce. Vyřeš to s ním, sejdeme se příští týden, přesný čas a místo se dozvíš.“

„Nathane, prosím…“

Nathan si povzdychnul a zadíval se na Raye s hlubokým pochopením.

„Já tě chápu, a nedělá mi žádnou radost tě do toho tlačit, to mi věř. Jenže čas a okolnosti hrají proti nám. Nekontaktoval jsem tě teď proto, že bych chtěl. Na poradě jsem si to nechal pro sebe, ale něco se děje. Rusové za poslední měsíc vyměnili velkou část svých zpravodajců. Jestli mění lidi takhle ve velkém a udělají totéž i s těmi, po kterých jdete, celá ta tvoje operace bude k ničemu.“

To Raye překvapilo. Neměl žádné zprávy o tom, co Nathan říkal. To ale neznamenalo, že to nemůže být pravda. Z Devlina mu sice občas běhal mráz po zádech, ale musel uznat, že je ve svojí práci velmi dobrý. Stejně tak ale mohl mlžit, aby dostal, co chce.

„Myslíš že budou stahovat i lidi s takhle citlivými přístupy? To mi nepřijde moc pravděpodobné.“

„Abych byl naprosto upřímný, nevím, co se jim teď honí hlavou, a o to víc jsem nervózní. Nevím, proč zahájili tyhle manévry.“

„Nevíš, ale chceš na to sázet Warrena? Nechci ho dostat do ještě většího srabu, než v jakém už je,” přiznal Ray.

“To by možná bylo lepší, kdyby sis s ním nezačal. Ale neřešme to, Rayi, prosím. Nemám na výběr o nic víc než ty. Jak už jsem řekl, bezpečnost jedince nemá větší váhu než bezpečnost naší práce. Dám ti včas vědět čas a místo další schůzky.” Pak jen kývnul hlavou, otočil se a zamířil pryč. Ray zůstal stát na ulici ještě několik minut, než se pomalu vydal zpátky k autu.

Byl jako omámený. Racionálně vzato věděl, že by měl přemýšlet nad tím, jak to Warrenovi řekne, a jak zajistí, aby hacker neriskoval ani o trochu víc, než bude nezbytně nutné. Ale nedokázal se soustředit. Místo toho si nadával do blbců.

 

Warren se opravdu, ale opravdu snažil držet Rayových instrukcí. Důsledně se vyhýbal 3ternityho pokusům dostat z něj jasnou a závaznou odpověď, jenže mu bylo jasné, že to nevydrží moc dlouho. 3ternity byl hodně netrpělivý, což Warrenovi přišlo zvláštní. Zvlášť zkušení hackeři věděli, že trpělivost je často klíč k úspěchu. Nakonec, většina opravdu lukrativních cílů neměla úplně triviální zabezpečení a aby se člověk dostal kam potřeboval, bylo občas nutné tomu věnovat třeba i několik měsíců. Takových akcí se ale Warren účastnil jen párkrát a seznal, že to není úplně jeho šálek kávy. Bývalo za to dost peněz, ale jestli se za ty roky něco naučil, tak že hodně peněz znamená spoustu vyšetřování.

3ternity si s něčím takovým zjevně moc hlavu nelámal. Být pořád na volné noze, tohle byla přesně chvíle, kdy by od toho dal Warren ruce pryč. Jenže nebyl a jeho cíl nebyla ta zakázka samotná. Nedostatek trpělivosti z druhé strany ale způsobil, že byl mladý hacker postaven před konečné rozhodnutí dřív, než úplně čekal. Neměl v ruce nic víc, než co už Rayovi řekl, ale pokud se má někam pohnout, potřebuje jeho souhlas. Se smířeným povzdychnutím se zvednul od svého stolu, zamknul počítač a vydal se vzhůru.

Raymond nevypadal, že je ve zrovna dobrém rozmaru. Obvykle pečlivě uklizený stůl teď pod rozházenými papíry nebyl vidět a Ray v nich zjevně něco hledal. Warren ani nevěděl, jestli si jeho příchodu starší muž všimnul a přemýšlel, jestli by nebylo lepší to zkusit později.

“Co potřebuješ, Warrene?” přerušil mu myšlenky Rayův hlas.

“Tvůj souhlas.”

“Už? To ti tedy to zastírání moc dlouho nevydrželo.” Warren zaskřípal zuby.

“3ternity je na tu akci nadržený jak králík, tak co s tím mám asi dělat?”

Ray se na Warrenovu volbu slov zatvářil dost tázavě.

“Použít hlavu,” povzdychl si, než se opřel do svého křesla.

“Fakt jsem se snažil. Přísahám!”

“A stejně teď stojíš u mě v kanceláři.”

Warren velmi rychle vyhodnotil, že tuhle stránku Rayovy osobnosti v oblibě nemá a mít nebude. Byl studený jako psí čumák. Skoro jako předtím, než dal Warrenovi onu cennou lekci.

“Hele, jestli mi to nedovolíš, tak mi to řekni rovnou,” odsekl otráveně hacker.

“Warrene, tohle není nějaká maličkost. Nerozumíš, jaké následky by mělo, kdyby se něco takového provalilo.”

“To mi nemusíš říkat, že to není maličkost. Ale ty chceš 3ternityho, a jestli se mu na to teď vykašlu, tak je to v háji.”

“Jestli ti to povolím a jestli o tobě skutečně vědí, tak je to do čtyřiadvaceti hodin v novinách.”

“Je to jediné vodítko, které máme.”

Ray měl sto chutí mu říct, aby od toho dal ruce pryč. Měl by mu to říct. Jenže mu taky v hlavě zněl Devlinův hlas.

“Jestli to poděláš, tak pro tebe nebudu moct nic udělat.”

“Rayi...”

“Budu muset popřít, že jsem věděl co děláš, je ti to jasné? Chápeš, co ti tu říkám?”

„Půjdu za mříže,“ hlesnul hacker.

“Rayi?” ozvala se ode dveří Alice.

“To, sakra, nikdo neumí klepat?! K čemu tady ty dveře mám?!” rozčilil se starší muž a jen těsně se uhlídal, aby nepraštil do stolu.

“Promiň, je to naléhavý.”

Ray se zhluboka nadechl a vydechl, aby se trochu uklidnil. “Co se děje?” Nechtěl nechat Warrena na holičkách. Nechtěl, ale musel.

“Já vím že to neuslyšíš rád ale... v zasedačce na tebe čeká Kathy, prý s tebou potřebuje mluvit.”

“Dobře. Díky.” Propustil Alici. Skoro jako by cítil oprátku, která se mu začala v posledních pár dnech utahovat kolem krku.

“Pořád chceš vědět víc?” obrátil pohled zpátky k Warrenovi, který vypadal trochu otřesený.

“Trochu se bojím, že když řeknu že jo, tak mě na místě zastřelíš.”

“Ne, udělám něco horšího. Seznámím tě s Katherine Arlingtonovou.”

“Je horší než ty, když máš špatnou náladu?”

“Nemyslím, že se to dá rozumně kvantifikovat. Jestli chceš tak pojď se mnou, jinak se můžeš vrátit ke svojí práci.”

Warren věděl, že je na tenkém ledě, i když nevěděl proč přesně. Možná za to ale tentokrát opravdu nemohl, Ray vypadal nabroušený už ve chvíli, kdy k němu hacker přišel. Když se ale jeho šéf zvednul, měl jen málo času na rozmyšlenou. Nakonec se rozhodl zkrátka využít Rayovy nabídky. Jestli ho na schůzce nechtěl, neměl mu to nabízet. Naštěstí byla cesta do zasedačky hodně krátká, tak neměl čas se začít nějak ospravedlňovat. Ray se na chvilku zarazil, než vzal za kliku a otevřel dveře.

Warren dle Rayovy reakce čekal leccos – Babu Jagu, Satana, sedmihlavou saň... ale drobná asiatka ve středních letech a konzervativním černém kostýmku ho trochu překvapila.

“Raymonde, ráda tě vidím,” usmála se na Warrenova nadřízeného, než se zaměřila na mladíka samotného.

“Hm, vzal sis posilu a není to Alice? To ti není moc podobné. Katherine Arlingtonová, ředitelka kybernetické kontrašpionáže NSA,” nabídla Warrenovi ruku. Ten ji, byť poněkud váhavě, přijal.

“Warren Davis,” představil se stručně.

“Takže tohle je ten tvůj člověk?” zeptala se Raye narovinu a ten jen přikývnul.

“Dobře. Takže proč jsem tady: nechci úplně říct, že u nás máme problém... ale vypadá to tak.”

“A něco nového?” rýpnul si Ray, čímž si vysloužil drobný úsměv.

“Měla jsem tím na mysli nový problém. Po tom, co jsi mi poslal, jsem začala tiše proklepávat naše lidi, dokážeš si představit, že v některých případech to je velice... náročná práce. Ale myslím že mám pár vodítek.”

“Taky mám pár novinek, ale klidně začni,” pobídl ji Ray, než si sedl a naznačil Warrenovi, že opravdu není nutné, aby mu stál za zády.

“Vypadá to, že minimálně část těch viníků u nás stále je. Nic neříkej, prosím. Já vím.”

“Říkal jsem to,” neodpustil si Ray.

“Nikdy jsem nepochybovala o tom, že budeš skvělý analytik.”

“To je lež a oba to víme. Podívej, já s tím už měsíce nakládám jako s faktem, takže mě to nijak nepřekvapilo. Co mě překvapilo víc je, že někdo z nich se snaží rekrutovat Warrena.”

Katherine se na Warrena pátravě zadívala.

“Proč a k čemu?”

“Myslím, že si chtějí rozšířit řady, pro případ, že je chytneme.”

“To ale může být náš klíč, Rayi.”

“Nebo taky kulka. Ve zbrani, která míří na nás. Chtějí se nabourat do banky.”

“Naší?”

“Jistě.”

“Chápu, máš svázané ruce. Co takhle malá exkurze tady pro Warrena?”

Blonďák věděl, že kopla do vosího hnízda, ještě než to vůbec dořekla.

“O půjčování mých lidí už jsme se bavili mnohokrát, Kathy.”

“Ale nikdy to nebylo i ve tvém zájmu.”

“Navíc i kdybych sebevíc chtěl - jakože nechci – tak Warren nikam jít nemůže.”

Vypadalo to, že nepotřebovala víc nápověd. Jen se na mladíka podívala a široce se usmála.

“A já si říkala, kam jsi dal Alici, teď už to chápu. Vrána k vráně. Ale nevím, proč by to mělo něčemu bránit.”

“Protože to říkám.”

“Rayi, možná...,” začal Warren, a litoval už ve chvíli, kdy začal mluvit. Měl to zkusit později, až budou sami. Možná u Raye doma, v klidu a tichu.

“Možná co, Warrene?” pobídla ho Katherine s nezastíranou nadějí v hlase.

“Možná bychom to mohli zvážit. Podívat se na to ze všech úhlů,” dopověděl Warren. Upřímně doufal, že ten návrh je natolik neutrální, aby mu za to Ray neutrhnul hlavu.

“Možná bys měl zvážit, že jsem tvůj nadřízený,” odsekl Raymond s naprosto definitivní tečkou na konci. Warren jen přikývnul a zapřísáhl se, že už nepromluví ani slovo. Schůzka naštěstí nepokračovala moc dlouho. Jestli ale Warren doufal, že potom Rayovi unikne, tak se zmýlil. Ten si ho totiž znovu odtáhnul do svojí kanceláře.

„Chci od tebe mít report každý den. Přesně v sedm. Budeš logovat každej byte vaší konverzace, zapisovat každej pocit, každou myšlenku, která tě napadne a má s tím jakoukoliv souvislost, rozumíš?“

„Jo,“ přikývnul Warren, pořád ještě rozhozený náhlou změnou v Rayově chování. Ještě před pár dny se v klidu procházeli po D.C. a byla to hotová idylka. Nevěděl, co se stalo, a Ray rozhodně nevypadal, že mu to řekne. Měl pocit, že pod vší tou váhavostí a předstíraným nadhledem střídaným nesmyslnými výpady je pořád někde ten mile a trochu naivně se usmívající kluk z absolventské fotky. Jen upřímně doufal, že to není jen ten pocit.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 3
Stojím na balkóně a sleduji padací most. Dnes by se měli vrátit vojáci mého...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
5. dubna – čtvrtek Ta moucha na stropě tam pořád sedí. Prý...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Obraz Tallantridy – Kapitola 34 Modrovláska   Znak vyrytý je do...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
Yuta Susumu: >> Když víte, že jste odsuzován všemi okolo vás, je...