Po, 11/12/2017 - 22:30
10

Report z prvního úkolu mu Alice následující týden ohodnotila jako průměrný. To bylo upřímně trochu méně, než Warren čekal. Když po sobě report četl, opravdu si myslel, že je dobrý, a to také Alici řekl. Chtělo to ovšem dost přemáhání, postavit se po pár dnech svojí nadřízené. Ale sama přeci říkala, že u nich si na tyhle věci nepotrpí. Už základní škola ho naučila, že není problém být ten divný týpek tam vzadu, ale je problém neozvat se, když má člověk problém. Pak si z něj ostatní automaticky udělají rohožku, a to tedy nechtěl.

Brunetka na něj koukala se směsicí překvapení a nesouhlasu, když oponoval jejímu hodnocení.

„Dobře, tak necháme nejvyššího, ať nám to rozsekne. Já si myslím, že jsem k tobě byla fér,“ přikývla, a zamířila i s dokumenty a Warrenem v závěsu do Rayovy kanceláře.

„Rayi? Můžu na chvilku?“ Oslovený vzhlédl od svého monitoru, a pokynul oběma, ať jdou dál.

„Nějaký problém?“ promluvil na Alici.

„Warren nesouhlasí s mým ohodnocením jeho práce,“ podala černovlasému muži desky.

„Nejsi povinna se před ním obhajovat, to snad víš,“ podotkl, zatímco se svraštěným obočím studoval report.

„Jistě, ale pokud tu nemá dalších pět let protrpět, tak je potřeba, aby pochopil, že nemáme zapotřebí lidem snižovat sebevědomí skrz neférová hodnocení,“ hodila po mladíkovi významný pohled. Ten si najednou připadal průhledný jak sklo.

„Hm. Nech mi ho tady a běž v klidu dělat svojí práci, já to vyřídím,“ propustil Alici.

Osaměli, a Warrenovi se najednou sevřelo hrdlo. Ray se tvářil nejen nepřístupně, ale i podrážděně.

„To ses otrkal rychle,“ zadívaly se na něj tmavé oči a Warren by v tu chvíli nejraději nebyl. Tváří v tvář Raymondovi ho opustila veškerá bojovnost, ani netušil proč. Neměl důvod se Raye bát. Minimálně zatím ne.

„Copak, najednou jsi oněměl? Víš, proč tě sem Alice přivedla?“

„Na kobereček?“ zkusil Warren tiše.

„Ne. Protože ti to nechtěla omlátit o hlavu před celou kanceláří. Četl jsi vůbec ty připomínky, které ti k tomu napsala, nebo jsi viděl jenom to hodnocení?“

„To druhé,“ přiznal Warren. Neměl tušení, že byl soubor připomínkovaný. V duchu si nadával do blbců, že si toho nevšiml.

„Tak se příště laskavě ujisti, že jsi v právu, než někoho začneš osočovat. Udělej to ještě jednou, a nechám tě třídit sběrnou mailovou schránku, dokud ti z toho nezdechne mozek, rozuměls mi?“ Raymond celou dobu mluvil zcela běžným konverzačním tónem, který ovšem jen podtrhoval, že se nejedná o výhružku, jako spíš o závazný slib.

„Jo,“ přitakal mladík.

„Výborně, tak můžeš jít. A tohle si vezmi s sebou,“ podával mu desky, které Alice přinesla. Warren si je mlčky převzal, než se schlíple vrátil ke svému stolu.

„Všechno vyřešeno?“ zeptala se Alice, sotva si sedl.

„Omlouvám se, přečtu si ty komentáře,“ zamumlal, že mu bylo sotva rozumět, ale jeho kolegyni to zjevně stačilo, protože ho nechala na pokoji.

 

Počínaje tím dnem se Warren aktivně snažil na sebe nijak neupozorňovat, a Rayovi se klidit z cesty. Každý jeden pohled na staršího muže mu připomněl vlastní chybu a ponížení z ní vyplývající. Naštěstí měl program plný různých školení, tak se půlku týdne ke svému stolu ani nepodíval. Tu druhou polovinu strávil zpracováním dalšího zadání, které mu Alice poslala. Tentokrát už žádný test, zato to bylo o poznání nudnější.

„Nemohl bych dostat něco… zajímavějšího? Íránský jaderný program nebo tak,“ žadonil Warren, když si v kantýně na oběd přisedl k Alici a dvěma dalším lidem z jejich kanceláře, které jménem neznal. Blonďatá třicátnice sedící naproti Alici se na něj usmála. Stejným způsobem, jakým by se člověk usmál na mentálně postiženého.

„Tak na tom už opravdu moc práce nezbylo,“ uchechtla se Alice, než si s gustem na vidličku nabodla kus kuřete ze svého salátu.

„Tak něco jinýho, ale zábavnějšího?“

„Nejseš tu pro zábavu, Warrene. A jestli se ti nelíbí, co jsem poslala, tak jsem slyšela že máš docela slušnej pravopis. Můžeš dělat korektury tady Brianovi. Jeho reporty jsou vynikající, akorát je to těžký dyslektik.“ Brian se na hackera zkoumavě zahleděl, než hlasitě zamlaskal. S jeho zhruba sto třiceti kily a odulou tváří to nebylo zrovna moc sexy.

„Klidně mi ho dej, Alice, neslibuju že ho vrátím úplně v pořádku, ale pracovat bude moct,“ prohlásil jejich kolega přehnaně laškovným hlasem. Warren se bezděky odtáhnul od stolu tak daleko, jak mu to jen židle dovolovala.

„No, no, no, tak se zas uklidníme. Hele, Warrene, musíš si uvědomit, že tu nejsi na prázdninách. Seš tu jenom na Rayovo dobrý slovo, a jestli s tebou nebude spokojený, tak odsud poletíš rychleji, než bys řekl ping.“

„Snad se zas tolik nestalo,“ zamumlal smířlivě mladík.

„Koukej mi dát výstup z toho aktuálního zadání do večera, jinak tě vážně pošlu na stáž k Brianovi. Ochmatávat tě nebude, ale kůži z tebe může sedřít i tak,“ pronesla Alice nekompromisně.

Warren začal vážně uvažovat, jak těch dalších několik let přežije. Jak vůbec mohl někdy přemýšlet o tom, že bude tahle práce v pohodě?

 

Odevzdal svůj report Alici právě včas, a byl odměněn pochvalou tak generickou, že by z ní pravděpodobně neměl radost ani věrný pes. Také mu v mailu přistála další práce. Úplně stejně nudná jako předchozí, jen tentokrát už si stížnosti rozmyslel. Nebyl v pozici, aby si vyskakoval, a naopak Alice mu mohla jeho úděl ještě pěkně osladit. Nepochyboval, že už tak u ní má pár černých puntíků.

S úlevou sledoval, jak se hodiny na jeho ploše aktualizovaly na 17:00, načež si začal po vzoru svých kolegů balit věci. Akorát zapínal svůj batoh, když mu oči přitáhl nenadálý pohyb prudce otvíraných dveří. Stál v nich Ray a tvářil se, že je připravený někomu vlastnoručně uříznout hlavu. Warrena polilo horko, a v duchu se překotně snažil zjistit, co provedl. Naštěstí pro něj si ale velký šéf povolal Taylora Langa, který seděl vedle Warrena. Soudě dle Seligova výrazu musel mít solidní problém, ale rozhodně na to nevypadal. Zvedl se ze své židle s nonšalancí pána tvorstva, a se stejným sebevědomím zaplul do kanceláře.

Warren si oddychl, dost možná i nahlas. I díky tomu mu málem zaskočilo, když se skrz skleněné stěny prosákl Rayův křik. Pozornost všech přítomných se okamžitě stočila ke zdroji náhlého hluku. Střídání výhružného polohlasu s poměrně expresivními hlasitými výbuchy znemožnilo posluchačům mimo kancelář rozluštit, co se vlastně stalo, ale z překvapených výrazů svých kolegů Warren pochopil, že takové představení tu nemají zrovna často.

„Pojď,“ zatahala ho za rukáv Alice, „nechceš tu být, až skončí a vyleze.“

Warren neměl v plánu čekat a zjistit, zda nelže. Hodil batoh na záda, a následoval brunetku ven.

„Co se stalo?“ odvážil se zeptat, když vyšli před budovu.

„Nevím, evidentně něco velkého. Běžné přešlapy bere docela v klidu,“ pokrčila rameny, než se s Warrenem rozloučila, a nechala ho samotného na parkovišti.

 

Tyler už do práce nepřišel a ostatní se chovali, jako kdyby tam ani nikdy nebyl. Snad jen byli o něco tišší, když kolem procházel Ray. Který ovšem jaksi boural vážnou atmosféru svým tričkem s parodií na logo NSA a heslem „jediná vládní instituce, která občanům naslouchá“. Když si toho Warren všimnul, málem si ohodil monitor kafem. Spíše tedy šokem, a absurditou celého výjevu, než že by ho natolik uchvátil vtip samotný.

„To je jenom Rayův humor, na to si časem zvykneš,“ prohlásila lakonicky Alice za jeho zády, když se Warren přestal dusit zaskočeným kafem.

„Alice, jak jsi na tom s tou analýzou informací od Turecké spojky?“ ozval se poblíž hlas jejich nadřízeného, který evidentně zaznamenal hovor. Rozhodně nezněl, že je v humorné náladě, tričko-netričko.

„Dělám na tom, odpoledne to budeš mít,“ odpověděla sebejistě.

„Ve dvě začíná porada, kde to musím prezentovat, máš čas do dvanácti,“ pronesl tónem, který nepřipouštěl další debatu.

„Rozkaz,“ zasalutovala zhruba Rayovým směrem, než se ponořila zpátky do svojí práce. Aspoň do chvíle, než šéf zmizel ve svojí kanceláři.

„Sakra, do dvanácti to nedám, ani kdybych se rozkrájela,“ zaúpěla tiše.

„Chceš s něčím pomoct? Hádám, že ty štěky, co dělám já, asi můžou počkat.“

„No...,“ hluboce se zamyslela, „to je vlastně docela dobrej nápad. Potřebuju vyfiltrovat dokumenty obsahující klíčová slova, a pak to protřídit podle toho, jestli se v nich vyskytují nějaké další společné prvky, zejména kontext. Troufneš si na to?“

„Jo, to asi zvládnu.“

Jak odhadl, tak i udělal. S větší než malou dávkou hrdosti odeslal Alici svoje poznatky v půl dvanácté. Dokonce mu za to i zcela upřímně poděkovala. Trochu doufal, že si alespoň částečně napravil ty přešlapy, které měl na kontě.

 

„Hmm, tady ta korelace přítomnosti vládní budovy a zvýšeného počtu infikovaných zařízení s Androidem, to je dobrý. Jak tě to napadlo?“ pokýval Ray uznale hlavou, když zprávu zběžně projel.

„Toho si všimnul Warren. Nabídl mi pomoc, abys měl ten report včas,“ přiznala Alice bez mučení.

„Zajímavý. Poslouchej, říkal jsem si, že bychom měli Warrenovi udělat oficiální uvítačku. Aby se mohl se všema v klidu seznámit a oni s ním,“ začal a Alice se neubránila úsměvu při vzpomínce na své vlastní začátky u služby. A svou vlastní uvítací party.

„Jasný, zařídím to. Chceš stejnej podnik jako posledně, nebo hrajem ruletu, jako vždycky?“

„Nechám to na tobě, tvůj výběr ještě nezklamal. Co na nový přírůstek zatím říkáš?“ změnil hladce téma.

„Je šikovnej, trochu arogantní. Pořád si myslí, že s tou svojí proříznutou pusou si tu získá body navíc.“

„Tak, není s tímhle přístupem první, a asi ani poslední. Zvládáš ho?“

„Jak kdy, ale už se trochu uklidnil. Pomohlo by, kdybych mu mohla dát nějaké robustnější zadání, ale na to je ještě brzy.“

„Můžu nějak pomoct já?“

„Nic mě nenapadá, leda bys chtěl vzkřísit svoje hackerské kung-fu. Dokážu si představit, že by mu dost srazilo hřebínek, kdyby zjistil, že tu se svými schopnostmi není ani jediný, ani nejlepší.“

„Jakkoliv ti děkuju za kompliment, tak to není pravda. Vykašlal jsem se na to před lety, a všechny věci, co jsem znal, jsou teď už dávno passé.“

„Hele, to můžeš říkat těm truhlíkům venku. Já tvůj rukopis poznám, a na těch Tureckých datech ho teda bylo požehnaně.“

„To nebudu nijak komentovat.“

„Správně, protože jedna lež za den stačí. Jestli mu nechceš šlapat na krk, tak se nic neděje, já to zvládnu i bez toho. Jenom se neptej, jestli mi můžeš nějak pomoct.“

„Myslel jsem konvenčními metodami.“

„Že bys ho seřval jako včera Langa? To není nutné, Warren si to včera vyslechnul – a půlka kanceláře s ním - a ještě venku se mu chudákovi klepaly ruce.“

„Na jednu stranu si stěžuješ, že je arogantní, a potřeboval by lekci, na druhou ho bráníš, já vás ženské prostě nikdy nepochopím.“

„Protože nechápeš význam slova „adekvátní“.“

„Budu muset vyrazit,“ ukončil diskuzi. S Alicí byli přátelé už dost dlouho na to, aby věděl, kdy přestat.

„Počkej, dneska jsou vlastně válečný hry... tak už chápu, proč seš od rána tak nabroušenej,“ prohlásila Alice, jako kdyby vyřešila zvláště složitou rovnici. Ray si jen povzdychl a přikývnul, zatímco si rovnal papíry do desek.

Válečné hry byla přísně interní přezdívka pro každoměsíční velkou poradu vedoucích oddělení. Původně jí v Rayově divizi říkali Battle Royale, ale někdo se o tom prořekl, a Raymond dostal kázání od vedení, že znevažuje svou pozici a práci. Alice se porady nikdy neúčastnila, ale budovou kolovaly fantastické historky o slovních přestřelkách s kadencí kulometu, urážkách toho nejhrubšího zrna, a dokonce i o případech fyzického násilí.

„Hodně štěstí,“ popřála svému nadřízenému, než se vrátila ke svému stolu.

 

„Máš bod,“ poplácala svého mladého kolegu po zádech, když kolem něj procházela.

„Jo?“ zeptal se zájmem Warren.

„Rayovi se líbilo to podezření na vládou dotovaný malware,“ předala mu Alice kompliment.

 Warren očima zabloudil za prosklenou stěnu kanceláře, kde se jeho pohled na zlomek vteřiny střetnul s Rayovým. Bylo více než příjemné mít po dlouhé době radost z nějakého úspěchu, jakkoliv malý mohl být.

„A ještě něco - příští úterý máš oficiální uvítací večírek,“ oznámila mu s úsměvem.

Mladý ovšem hacker nevypadal, že by byl úplně nadšený. Vlastně vystřídal několik odstínů od křídově bílé k lehce nazelenalé.

„Já... já... moc si toho vážím, ale nevím, jestli je to úplně dobrý nápad,“ protestoval chabě.

„Ale jasně že jo. Navíc je to tradice. No tak, uvidíš, že to bude fajn,“ přemlouvala ho Alice, než se rozhodla pro jinou taktiku.

„Hej, vážení! Chvilku pozornosti!“ zavolala k Warrenově hrůze na celou kancelář, a zpoza zábran kolem jednotlivých stolů se začaly objevovat hlavy. Nepotřeboval a rozhodně nechtěl být středem pozornosti tolika lidí. V malých skupinkách měl sebejistoty na rozdávání, ale větší množství lidí ho spíš děsilo.

„Tady Warren si není jistej, jestli je uvítací party dobrej nápad, takže hezky po staru demokraticky: zvedněte ruku, kdo si myslíte že to je dobrej nápad?“ Objevil se les rukou.

„Krásný. A teď pro pořádek: kdo si myslí, že to dobrej nápad není?“ Na vzdáleném konci místnosti se zvedly dvě ruce.

„Nojo, Harry a Sobol, klasika,“ okomentovala odpadlíky.

„Nebylo by jednodušší na to udělat interní anketu skrz intranet? Ukládat kdo jak hlasoval a pak třeba zavést penalizaci pro ty, co hlasujou pro, a pak nepřijdou?“ ozvalo se odněkud z místnosti.

„Kdybych chtěla technickou analýzu, tak si o ni řeknu, díky,“ kontrovala. S tím se aktivita v místnosti vrátila do normálu. Alice se otočila zpátky k mladíkovi.

„Hele, slibuju, že nebudeš litovat. A jestli se ti tam fakt nebude líbit, tak v odchodu ti nikdo bránit nebude.“

„No tak jo,“ povzdychl si smířeně Warren, kterému stihlo dojít, že Alice ho zkrátka bude přesvědčovat tak dlouho, dokud nekývne. Možná i využije nějaké zvláštní pracovní dovednosti.

„Věděla jsem, že nejseš suchar!“ prohlásila vítězoslavně a dala mladíkovi takovou herdu do zad, div mu nevyrazila dech.

 

Navzdory Warrenovým očekáváním bar působil příjemným dojmem, a ani s hlukem to nebylo nijak strašné. Nedorazil zdaleka první, ale ani poslední. Rozeznal hlouček známých tváří, a vydal se k nim, byť s rostoucí nervozitou.

„Já říkala, že dorazí,“ prohlásila Alice se sebejistotou sobě vlastní, když se Warren připojil.

„Nojo, nojo,“ zamumlal naoko nasupeně jeden z jejich kolegů, jehož jméno Warren neznal, nebo zapomněl, a předal Alici pětidolarovku.

„Vy jste se o to vsadili?“ zalapal po dechu mladý hacker.

„To je normální,“ řekl Warrenovi někdo za jeho zády pobaveným tónem. Blízko. Moc blízko. Mladík se reflexivně otočil, a stanul tváří v tvář Raymondovi. Na malou chvilku ztuhnul, a jeho mozek začal zpracovávat všechny ty detaily, kterých si Warren nikdy předtím nevšiml. Drobnou jizvu na levé tváři, maličko křivý nos, nepatrně pootevřené rty. Potřeboval pryč. Nutně.

„Potřebuju něco k pití,“ omluvil se mladík, aby mohl uniknout z nastalé situace, která ho mátla. Neměl rád, když mu někdo tak bezostyšně porušil osobní prostor.

„Ty toho kluka děsíš,“ postěžovala si Alice svému nadřízenému polohlasem, když zaznamenala Warrenův kvapný útěk.

„Prosím?“

„Kdybys nestál mezi ním a východem, už by byl v trapu,“ naznačila mu, že pokud hodlá v konverzaci pokračovat, tak by ji měl následovat na blízkou pohovku.

„Můžeš si už konečně ujasnit, na čí straně chceš být?“ Díval se na ni s upřímným zaujetím, když dosedl vedle ní.

„Já jsem jako Temný rytíř,“ prohlásila s přehnanou vážností, která Raye donutila k úsměvu. „Nejsem hrdina, kterého CIA potřebuje, ale kterého si zaslouží.“

„Rozhodně. Ale řekneš mi už, čím ho podle tebe tak děsím?“

„Prostě tak na lidi působíš. Než tě trochu poznaj, hlavně mimo práci. V práci seš děsivej.“

„Já jsem děsivej? Vidělas někdy Simmonse?“

„To je operativec na Ruský frontě, ne? Neviděla, je trochu jako Yetti - všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl.“

„Já ho viděl. A chvíli s ním dělal. To on je děsivej, ne já.“

„Dobře, ale já to nemyslím v tomhle smyslu. Seš prostě moc zaměřenej na ty věci, který se daj kvantifikovat, analyzovat, a roztřídit do předem popsaných přihrádek. V práci nebereš lidi jako lidi, ale jako pracovní nástroje.“

„Dělám, co musím.“

„To jsou kecy, Rayi. Tohle je rétorika NSA, myslela jsem, že přesně kvůli tomu jsi...“ Ani nestihla větu doříct, než ji zarazil Rayův výraz.

„O tomhle se s tebou bavit nebudu. Ani teď, ani jindy. Snažím se svoji práci dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a pokud se to někomu nelíbí, tak může jít jinam.“

„Omlouvám se, k tomuhle jsem se dostat nechtěla. Jen říkám, že by ses občas mohl chovat k lidem jako, no, k lidem. A ty sám bys občas mohl být trochu člověk.“

„No vidíš, to bude problém, protože ve skutečnosti jsem humanoidní kobylka z Alfa Centauri.“

„Ne, ve skutečnosti seš hodnej a fajn chlap, akorát se ti to občas daří výborně maskovat. Zvlášť od té doby, co přišel Warren.“

„Ježíši, Alice, přestaň, nebo se budu červenat,“ odvětil s výrazným sarkasmem.

„Seš jak malej,“ poplácala ho přátelsky po stehně, než se vydala vyměnit konverzačního partnera.

 Ray se za ní chvíli díval, a přemítal, jestli ho skutečně i ostatní viděli tak, jako Alice. S ní se znal už poměrně dlouho a dobře. Obvykle se na ni mohl spolehnout, a to i když mu měla říct něco, co slyšel nerad. A jakkoliv si z něj občas vystřelila, tohle mu nepřišlo jako jeden z těch případů. Nebyl zrovna dvakrát dobrý v jednání s lidmi, tolik o sobě věděl, ale opravdu si nemyslel, že by se ho někdo bál. Rozhodně to nebyl jeho cíl. Opřel se do sedačky, a rozhodl se věnovat chvilku uvažování o tom, co Alice řekla.

Warren si dal u baru dva panáky lepšího rumu na kuráž, než se pustil do socializování se svými kolegy. Možná s nimi už měsíc dělal, ale za svůj největší úspěch považoval zapamatování jmen většiny z nich. Navíc ho znervózňoval Ray. Vždycky někde poblíž, vždycky s tím svým vážným a pátravým výrazem. Hackerovi skoro připadalo, jako kdyby si celou tu náborovou schůzku vymyslel. Nebo měl možná dvojníka. Na to teď ale myslet nechtěl. Přimotal se k jedné ze skupinek, do kterých se kolektiv postupně roztrousil. U téhle byla Alice, takže měl alespoň nějaký záchytný bod. Chvíli poslouchal plynoucí hovor, než se řeč stočila k novému filmu. To byla šance, které se chytil. Ukázalo se, že jeho kolegové nejsou tak nudní, jak si myslel. Nakonec pro něj ten večer skončil až časně ráno, a Warrenovi po něm zůstalo malé okno a velká kocovina.

Dodatek autora: 
4.939395
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 33)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Ten večer, kdy jsem potkal Muňu v gay baru mi nešel z mysli ještě hodně dní. A...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
Před domem Exerových zastaví kočár a několik vojáků. Kočí seskočí z kozlíku,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Lístek jsem vrazil hluboko do kapsy a nechal ho, aby mě celý zbytek směny pálil...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„Zítra přijedou ti králové, že? Kolik že jich vlastně bude?“ zeptá se Ambriel,...