Ne, 11/03/2018 - 14:15
12

Věnování: 
Pro všechny romantické duše, které si přály, aby Max a Alfréd zůstali spolu :)

O pět let později

11. března

Pohledný muž s bradkou tmavých vousů hleděl do výkladních skříních jednoho z londýnských obchodů a upravoval si trochu dlouhé vlasy tak, aby mu netrčely na všechny strany a potom je stejně skryl pod kloboukem. Upravil si kravatu, která ho nepříjemně škrtila - kravatu nikdy neměl rád. Límeček mu vadil. Ale rozhodl se svého milence překvapit. Trvalo mu dlouho, než ho našel a nyní… nyní si nemůže dovolit nechat ho proklouznout jen tak z jeho dosahu. Už jednou mu to dovolil a připravil je tak o pět let společného soužití. Pravda, tehdy to bylo jiné… ale jeho cit se k němu ani po pěti letech nezměnil. Jemně si přejel po bradce, aby i tu neposloušnou chlupatou část těla zkrotil a upravil do naprosté dokonalosti. Zapnul si kabát. Na březen bylo ještě poměrně chladno, dokonce i tady ve Velké Británii. Když byl se svým vzhledem spokojený, vzal svou brašnu ze země a vydal se po své cestě vpřed. V kapse měl mapu a na ní několik vyznačených míst po celém Londýně. Nepřijel tady za památkami, kdepak. Památky ho nikdy nezajímaly. Nebyl ten typ, který by se dokázal hledět celé hodiny na jeden obraz v místní galerii nebo ten, který by čekal celé hodiny na to, aby mu Big Ben zazvonil na pozdrav, ani jeden z nadšenců, kteří milovali zdejší královskou rodinu a nemohli se nabažit toho představení během střídání stráží. Ano, tyto věci byly fascinující, ale jeho cíl zde byl úplně jiný, než byste si mohli představit.

Uběhlo pět dlouhých let.

Zestárl a okolo očí se mu vytvořily vrásky. Jinak se moc nezměnil - šarm v hlase mu nevymizel, výška se mu nesrazila ba možná naopak a tu živočišnou auru kolem sebe také nezahodil. Kdejaká žena, která prošla kolem Alfréda Riddlea, se za ním dívala a v hloubi mysli si představovala perverzní obrázky s ním v hlavní roli. Alfréd si jich nevšímal. V mysli po dobu dlouhou pěti let měl jen Maxe.

Jak si to jako představuje?! Jen tak se vypařit, nedat mu na sebe ani nové číslo nebo neříct mu, kde přesně bydlí, zanechat jen vzkaz a ani polibek na rozloučenou? Co je tohleto za milence? Možná byl kdysi naivní mladý snílek, který si představoval každé pokojné ráno, kdy by se probudil vedle Maxe Yorka, někdy by mu udělal snídani on, jindy zase Max, ranní milování a popichování ve sprše. Našli by si nějakou práci, skryli by se před světem a byli by jen oni dva, za zavřenými dveřmi, daleko od reality a kruté doby, ve které museli žít. Ale to byla příliš velká, smutná utopie, která na něj nečekala.

Byl vrah. Věděl to. Měl na rukách krev několika mladých lidí.

Nejdříve si myslel, že ho Max opustil, protože by vraha nemohl milovat, ale asi tak po měsíci pochopil skrytý význam toho dopisu.

Dal mu volnost a možnost se rozhodnout. Proto se Alfréd rozhodl - netruchlil po něm, užíval si života, odjel z Chicaga, hned ve vedlejším městě slyšel, že jakýsi Kevin Hill odletěl někam do Německa a daří se mu v jisté oblasti vynalézání. Přál mu to - nebyl věčně svazován svou minulostí, ani rodiče mu už nemohli věčně domlouvat. A byl v bezpečí - David jistě zajistil, aby se záznamy o něm v Chicagu zničily. Byl to hodný bratr.

Nedlouho poté, co Max odjel, také zjistil, co se skutečně stalo se Samantou. Nelitoval ji. Jen litoval, že jí nebyl schopný říct, že to on je zodpovědný za smrt jejího bratra. Byl to hřích, který ze své duše už nebude moci smýt. Stejně tak tu spoustu zbytečných vražd.

Všiml si stánku s novinami a koupil si jedny.

Titulní stránku zdobila fotografie, pro kterou by před pěti lety možná nechal trpět klidně celý svět, aby ji získal.

Londýnská policie úspěšně zamezila dealerům drog prodej v Hyde Parku. Nezajímalo ho, co se tam psalo. Ale jedna jediná tvář byla čitelná. Jeden jediný muž, který vedl před sebou spoutané zločince. Max York. Alfréd přejel po jeho tváři pomalu, opatrně, jakoby se bál, že ho zraní. Musel se usmát - taky se hodně změnil.

Kdysi upravené, krátké vlasy nyní nabraly trochu na délce a nebyly tolik upravené. Tvář mu zdobily vousy, které mu dodávaly ještě větší ladnost. Tvář mu možná zestárla o dost víc, než jemu, možná, že by někdo dokonce viděl i šediny v jeho vlasech, ale Alfréd viděl pouze tu dokonalost a šarm, kterým ho ten muž uchvátil.

Usadil se na lavičku a dlouhou dobu si prohlížel, jak muž, který mu nedal dobrého spánku už pět let, vypadá.

Olízl si vyschlé rty a začetl se do článku. Zjistil, že jeho hodnost zvýšila o jeden stupeň. Přál mu to. Přál si být u toho, když se to stalo. Přál si být po jeho boku, vidět ho v akci, jak zatýká obyčejné dealery nebo jak rovná složky v archívu. Přál si ho vidět při jakékoliv situaci - jak vaří, jak se obléká do uniformy, která na něm vypadala víc sexy než ta jejich, jak řídí auto, jak domlouvá mladším kolegům… nebo jak leží na posteli, nahý a čeká, až si ho vezme. Ušklíbl se.

‚Neměj oplzlé představy, pako, ještě ne,‘ domlouval si.

Vzhlédl, když spatřil nějaké policisty. Chvíli je sledoval. Potom se za nimi rozběhl. Sotva je mile pozdravil a zeptal se, zda znají tohoto muže, viděl, že se oba mračí. Netušil proč, až potom mu to došlo. Americká angličtina. Nejspíš mají lidi v Londýně ještě pořád zakořeněné, že oni jsou tady šéfové všech. Přesto se znovu mile usmál a zeptal se jich znovu. Chvíli ho oba propalovali pohledem a potom pohlédli na fotku.

„Ach! York!“ ozval se jeden konečně.

‚Konečně!‘ pomyslel si Alfréd potěšeně.

„Ten zrovna odjel na služební cestu,“ řekl druhý a Alfrédovy představy se rozpadly. Bylo hodně těžké udržel si milou tvář a úsměv, zatímco měl hodně velkou chuť je oba praštit za to, že mu dávali plané naděje. „Ale myslím si, že by se měl za dva, tři dny vracet. Docela se mu daří, zmetkovi malému.“

Alfréd zamrkal.

„Jo, od té doby před pěti lety jakoby se zapomnělo na jeho přestupek a všeci ho oslavují,“ souhlasil ten první zle.

„Šéfová si ho opět nemůže vynachválit, ani bych se nedivil, kdyby si ho chtěla zase vzít, až by jí opět přeskočilo v pale,“ utrousil ten druhý.

Alfréd jen pozoroval, jak se ze dvou milých policistů stali obyčejní, závistiví hlupáci, kterými tolik opovrhoval. Stiskl ruce v pěst. Přemáhal se, jak jen mohl, aby opět nasadil úsměv. „A neznáte čirou náhodou jeho současnou adresu?“ zeptal se.

„Na to nejsme povinni odpovídat,“ prohodil ten druhý znovu. A Alfréd mělo opravdu velkou chuť vidět, jak se jeho tvář odrazí od země.

Poděkoval jim za jejich ochotu a vřelost a nechal je na pokoji.

Očividně Maxe nemají moc v lásce. Takže se mu daří v práci… To je dobře. Co však jeho mysl potemnilo byla zpráva o té ženě. Zase ta jeho zatracená šéfová. Co si myslí, že by s ní Max mohl dělat? Max je jeho.

Jen jeho.

Potom ho napadlo, že se jich mohl zeptat, kde mají policejní stanici. Ale otravovat se s hlupáky bylo pod jeho úroveň, navíc s těmi, kteří si hráli na snoby.

---

Trvalo mu dobré dvě hodiny, než našel normální lidi, kteří by neměli předsudky vůči jeho přízvuku a kteří mu odpověděli na jeho otázky. Poznačil si na mapě, kde se nacházela policejní stanice. Nejjednodušší by bylo předstírat, že jsou příbuzní, že ho hledá a neví, kde nyní bydlí. Ale to bylo tak průhledné, až to bolelo.

A pochyboval, že by Britové byli až tak příjemní na cizince, jako je on.

Vešel do prvního hotelu a naivně si myslel, že by ceny zde mohly být nízké, nebo že by zde sehnal levný, přesto obstojně vypadající pokoj. Jednání, s jakým ho přivítala recepční, bylo opravdu příšerné. Byla Anglie vždycky tak nepříjemná vůči Američanům nebo to bylo čistě vůči němu?

Po celém dni hledání, kdy vypadal skoro jako bezdomovec s nervy v kýblu konečně našel jakýsi hostel, kde ho ubytovali bez vedlejších průpovídek. Byl jim za to vděčný. Váhal, než se rozhodl pro restauraci v hotelu. Jídlo, které mu přinesli, bylo o dost zdravější, než v Americe, ale chuť nemělo žádnou. Zmocňoval se ho vztek a bezmoc.

Ale vzpomínka na Maxe ho uklidnila. Vytáhl jeho dopis. Celých pět let si ho pročítal, aby nezapomněl. Oba čekali dlouhou dobu.

Musel najít způsob, jak se zabavit celé dva až tři dny. Chodit po Londýně se mu nechtělo - ještě by potkal otravnější lidi a chtěl by se toho všeho vzdát a vypadnout odsud, co nejdříve. Jak tady Max může vydržet žít?! Na druhou stranu chápal jeho vznětlivost vůči jejich ignoraci a pohodlnosti, co se práce týče. Britové makali jako švýcarské hodinky, které zde nosil každý pátý vysoce postavený lord. Jaká to ironie.

Co ho dále štvalo na Velké Británii - déšť, pochopitelně.

Drásal mu nervy každé ráno, když ho probudil ze sladkého snu o Maxovi.

Nemohl to vydržet - tak moc si přál, aby už konečně bylo třináctého nebo čtrnáctého března. Nakonec se rozhodl, že si zaslouží dlouhý a pořádný spánek a usnul.

Když nastal ten jedinečný den, stál před zrcadlem, jako náctiletý a upravoval se. Chtěl se oholit, ale… nemohl se zbavit svého přestrojení, proto si jenom trochu upravil vzhled, aby nevypadal jako mrtvola. Těšil se jako malé dítě na Vánoce. Úsměv mu hrál už od rána, od ucha k uchu, skutečně jako náctileté pako. Dokonce i na recepci se ho slečna lekla. Neviděla ho vycházet z pokoje, jen kvůli jídlu, které zde měl zaplacené, a nikdy se neusmíval tak vřele a široce. Proto mu nebyla schopna ani odpovědět na pozdrav.

Opět se mu zkřivila ústa nad ne příliš dobrou snídaní, ale nestěžoval si. Mohlo to být horší…

To je jen zlomek toho, co musí ještě vytrpět.

Když se vrátil zpátky na pokoj, přemýšlel, kdy místní policie začíná směnu. Nejspíš brzy. Možná by bylo vhodné tam zajít v průběhu obědové pauzy. Potom ztuhl. Mají tady vůbec obědovou pauzu nebo umí jenom makat až do odpadnutí?!

Věděl, že je naivní, když doufal, že obědová pauza zde bude na denním pořádku. Počkat. Britové přece milují čajové dýchánky nebo něco takového, ne? Dodržuje Max tradici až takhle důsledně? Zkusil si vzpomenout, kdy je nějaký oficiální start pauzy na čaj. Nebude to ale hrubé jen tak tam vejít, zatímco budou popíjet všichni čaj? Div si nevytrhal vlasy, které mu už v jeho skoro třiceti letech zatím nezešedivěly hrůzou a strachem. Napomenul se. Musel se uklidnit. Kde je ten klid, který kdysi míval pod kontrolou.

Aha, hurikán zvaný Max mu ho sebral.

Jak typické, pro Brity.

Rozhodl se, že nebude brát v potaz nějaký čajový dýchánek. Bude barbar a prostě si tam napochoduje, kdy uzná za vhodné!

Když se měl však odhodlat k činu, začaly ho napadat opravdu pitomé myšlenky. Pozná ho Max? Vypadá dostatečně noblesně? Nevyhodí ho rovnou za to, že je jen pozdraví americkou angličtinou? Neměl něco koupit, aby nepřišel s prázdnými rukami? Má Max vůbec rád nějaké místní sladkosti? Měl mu koupit čaj?

Zhluboka si povzdychl.

Měl tak dokonalý plán a nakonec si uvědomil, že to bere příliš vážně.

„Uklidni se, Alfréde,“ napomenul se přísně. Max mu opravdu sebral jeho vnitřní klid. Je na čase, aby se i on sám stal bouří v jeho životě a zpřeházel mu ho. Prý zásady. Dělá si legraci?! Copak zásady jsou důležitější než on?

Žárlivý pohled v očích a rázný krok, spíše dusot. Tak by se dal popsat pochod toho naštvaného Američena, který rozrazil dveře a zarazil se. Zamrkal. Snil či bděl? Byl snad pořád v Chicagu? Proč za stolem proboha seděla stejná ženská s kilem make-upu, jako u nich na stanici? Už chápal, proč Maxovi tolik lezla krkem. Křivě se usmál.

„Dobrý den,“ přemáhal se k úsměvu. „Smím se zeptat, kde je Max York?“

Žena dlouze převalila žvýkačku z jednoho koutu úst do druhého, otráveně k němu vzhlédla, než začala pomalu hledat v databázi.

„York je momentálně na služební cestě,“ řekla zdlouhavě, znuděně.

‚Děláš si ze mě…?‘ pomyslel si Alfréd vztekle, připravený jí ublížil na zdraví.

„Ne, počkat! Už se vrátil. Včera. Druhé dveře napravo, třetí chodba vlevo,“ dala mu instrukce nezaujatě.

„Děkuji,“ přemohl se Alfréd ještě jednou a rychle od ní odešel. V duchu si přísahal, že takhle pitomý nápad už rozhodně nikdy mít nebude!

Když však došel na místo, překvapila ho velká místnost s několika oddělenými kancelářemi. Ne, to nebyly kanceláře. Jen jakési budky, kde jeden vedle druhého, oddělení pouze zdi, pracovali rychle a hbitě jako mravenci. Rozhlédl se hbitě kolem a křivě se usmál. Místní sbor má snad jenom samé prcky, nebo on je tak moc převyšuje?

Díval se skoro po každém, hledal tvář, kterou nemohl ze své paměti smazat po dobu pěti let. Doufal, že tady někde, v tom zmatku, bude jediný střízlivý.

Potom ho spatřil.

Váhal, než se k němu vydal a několika dlouhými kroky byl u jeho malé pracovny. Jen tak na něj hleděl, jak něco zapisoval tím svým krásným písmem. Polkl a usmál se. Našel ho. Konečně ho našel.

„Dlouho jsme se neviděli, prcku,“ slyšel Max ten hluboký hlas a ztuhl. Zíral před sebe. Bál se otočit. Bál se, že když se otočí, nikdo tam nebude, že si s ním jeho mysl zase hrála, jako celý první týden po opuštění Chicaga. Pevně sevřel propisku mezi prsty. Váhavě polkl, než se rychle otočil, jakoby se bál, že když se otočí pomalu, ten hlas spolu s tělem muže, kterého miloval, se rozpadne v prach. Ale nerozpadl. A Max zaraženě hleděl na Alfréda, který byl stejně zaražený po jeho prudké otočce, jako on.

‚Tak moc se změnil,‘ napadlo oba dva.

Max nebyl s to něco říct.

Váhavě k němu natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Pořád měl obavu, že je jen jeho pouhou představou. Když však ucítil jeho teplo, cítil, že se mírně zatřásl. To, co prožil s Alfrédem, byla minulost, na kterou si nepřál zapomenout. Ano, v průběhu let ho trápily sice noční můry o vraždách nevinných mladých lidí… ale také pozoruhodné sny, ve kterých byl s Alfrédem, jen s ním a spolu žili spokojený život. Proto si myslel, že i toto je jeden z těch překrásných snů, které míval.

„Co tak na mě hledíš?“ zeptal se Alfréd pobaveně a uchopil jeho hlavu do dlaní. „Já nezmizím jako někdo.“

„Alfréde…“ vydal ze sebe šokovaný Max.

„Ano,“ usmál se Alfréd vřele a stiskl jeho ruku. „Promiň, že to tak trvalo. Moje intuice stojí za prd.“

Max mlčel a tiše na něj hleděl.

Alfréd se rozhlédl kolem sebe. „Pojďme někam do soukromí,“ navrhl Alfréd, uchopil ho za ruku a chtěl s ním odejít pryč. Max mu však ruku po chvíli vysunul ze sevření a Alfréd se na něj podíval.

„Nenapadlo tě za celou tu dobu, proč jsem to udělal?“ zeptal se tiše, s pohledem k zemi. Už zase to dělal. Už zase se chtěl Max dobrovolně vzdát šťastné budoucnosti, protože na ni neměl nárok.

Alfréd ho tiše sledoval. Pohlédl na jeho ruce sevřené v pěst. Potom jeho pohled potemněl. Myslel si, že slyšel špatně, že ti dva strážníci předtím žertovali. Opět ta nepříjemná bolest u srdce, jako při jeho odchodu. Prsteníček Maxovy pravé ruky nyní zdobil zlatý prsten. Pět let je přeci jenom dlouhá doba. Pěnil v něm vztek. Popadl ho znovu za ruku, ignorujíc jeho protesty, a táhl ho pryč. Tohle nemohla být pravda! Zuřil. Chtěl vědět, kdo je zodpovědný za to, že se Max chová takhle. Jednal dle vlastní intuice, která většinou byla k ničemu.

„Můžeš mě už konečně pustit?!“ zeptal se Max zle a snažil se proti jeho síle bojovat, ale marně.

„Ne,“ zavrčel Alfréd v odpověď. Dotáhl ho do nějaké zasedací místnosti a zastavil se, když slyšel cvaknutí zásobníku zbraně.

„Vím, jak je to nebezpečné, proto nebudu stejný idiot jako ty a nebudu ti mířit na hlavu, ale pokud mě okamžitě nepustíš, tak tě střelím do nohy a nebudu toho litovat ani na vteřinu,“ vyhrožoval mu Max. Byl špatný lhář. Prsty se mu třásly, když řekl onu poslední část.

Alfréd se zamračil. Neměl pořád v lásce, když mu někdo odporoval. Chtěl, aby ho pustil? Dobře. Div ho nevhodil do jednoho z křesel, opřel se o opěradla a nahnul se blízko k němu, aby mu zabránil útěku. „C-Co je zas?“ zeptal se Max a zamračil se. Proč je tak blízko…? Alfréd se mu díval hluboce do očí a také se mračil. Potom si povzdychl, odtáhl se a sevřel si vlasy mezi prsty. Takhle si tedy jejich setkání po letech ani v tom nejhorším možném snu nepředstavoval.

„Jsi vážně pako,“ pronesl po chvíli s pohledem stranou.

„To bych si vyprošoval!“ ozvalo se Max zle. Alfréd se ušklíbl a zbraň mu sebral.

„Když chceš na někoho mířit, ujisti se nejdřív, že máš vůbec zásobník,“ zakroutil nad ním hlavou. Max našpulil rty. Trucoval. Alfréd si ho znovu dobíral a náramně se bavil.

„Jestli sis ze mě přišel dělat legraci, tak zařídím, aby tě dali do chládku!“

„A ty bys mě pak přišel v noci znovu osvobodit?“

„Ani náhodou!“

Alfréd se kousl do rtu. Nezměnil se. A to ho těšilo. Pevně ho sevřel v náhlém objetí, které Maxe vyvedlo z míry. „Chyběl jsi mi,“ zašeptal mu do vlasů. Maxův srdeční tep se o něco málo zrychlil.

„Pusť mě…“ zašeptal zlomeně. Ne. Pevně sevřel víčka a prsty zahákl o Alfrédův kabát. Nepodléhej! Nesmíš! Trápil se tak dlouho, aby zapomněl, aby mohl být schopný normální práce. A potom po tolika letech přijde hurikán jménem Alfréd Riddle. Hurikán, který mu ze života znovu dělal paseku. Proč zatraceně přišel?

Alfréd se na něj zmateně podíval, když mu Max opřel svou hlavu o rameno. „Maxi?“

„Nenávidím tě,“ zašeptal tiše s třesoucím se hlasem a jeho tělo se také třáslo. „Nenávidím tě zas to, jak jsi mučil mou mysl… a za to, že jsi musel být tak pitomý, abys slepě následoval pomstu. Sakra… Sakra! Vždycky je i jiné řešení!“ Konečně se na něj podíval. „Proč jsi nepočkal ještě o trochu déle?“ Max mu pevně sevřel kabát mezi prsty. Zuřil a zároveň měl strach, že je to jen jeho představa. „Proč sis nepožádal o pomoc, když jsi byl v koncích? Proč jsi po tom šel po hlavě?“

Alfréd se zamračil. „Také se tě mohu ptát na plno věcí!“ vrátil mu stejně dotčeně. „Proč jsi jen tak odešel?! Jak si myslíš, že jsem se asi cítil, když jsem se vrátil z koupelny a ty jsi nikde nebyl? Jen jsi zanechal podělaný vzkaz bez hlubšího vysvětlení! Sakra, Maxi! Moc dobře víš, že moje intuice neexistuje a pokud ano, je na bodu mrazu! Jak sis mohl myslet, že by mi to došlo někdy brzy?!“

Max se zarazil a pohlédl k zemi. „Odejdi… Prosím,“ zašeptal.

„Maxi...“ řekl Alfréd a v očích měl pohled smutného štěněte.

„Prosím!“ řekl Maxy o něco hlasitěji a cítil v očích slzy. „Než začnu všeho znovu litovat…“

Dva roky u psychiatra, aby se z toho dostal. Ne z toho, co mu Alfréd způsobil, ale co za blbost on sám sobě způsobil. Psychiatr mu také odhalil krutou pravdu, které se obával čelit. Řekl mu na tvrdo, že buď je maniak nebo se zamiloval do maniaka. A Max moc dobře věděl, že obojí je správně. Proto ho to tak bolelo. Proto nemohl zůstat po boku Alfréda Riddlea ani o minutu déle. Nemohl… jinak by přišel o všechno.

„Maxi…“ zašeptal Alfréd smutně a přiměl ho se na něj podívat. Hluboce ho políbil. Max ho kousl do spodního rtu a rychle se odtáhl. Alfréd si špičkou jazyka nahmatal škody a pohlédl ztrápeně dolů. Takhle si to nepředstavoval.

„Prosím… odejdi dřív, než ti zase propadnu,“ řekl Max zlomeně a skryl si tvář ve dlaních. Alfréd se na něj zaraženě podíval. „Prosím… Můj život se sotva dal trochu do kupy a ty tady přijdeš a jen tak si myslíš, že se všechno vyřeší. Jsi sobec, Alfréde… Tak velký, že tě nemohu nenávidět, sakra! Prosím, odejdi…. pro můj zdravý rozum, odejdi!“

Alfréd chvíli váhal, než si potvrdil, že po Maxovi dlaních skutečně stékaly slzy a on popotahoval. To mu opravdu zničil život?

„Promiň,“ špitl tiše. Přitiskl ho k sobě do náruče a konejšil ho, jako malé dítě. Nemělo by to být naopak? Neměl by se on utápět ve smutku z toho, že ho opustil jen tak? Bez hlubšího vysvětlení? Prohrábl mu vlasy.

Max se zhluboka nadechl, odsunul ho od sebe a chtěl odejít z místnosti. Alfréd ho však popadl za ruku a opět tu hromádku neštěstí sevřel ve svých pažích. Kdyby ho nechal odejít, byl by ještě větší hajzl.

Držel ho pevně a klidně. Čekal, až se sám uklidní. Alespoň, že se Max přestal konečně bránit. Pohrával si s jeho vlasy, hladil ho konejšivě po zádech a ramenou, přál si, aby se uklidnil. Slzy nejsou důstojné pro muže.

‚Nevyrostl?‘ napadlo Alfréda po chvíli, když si všiml jistých dalších změn na Maxově postavě. ‚Pár centimetrů určitě. Rozhodně zhubl. Nestará se o sebe. Ani pořádně určitě nejí. Nemá čas? Ne… Nechce vařit? Nechce snad snídat, protože mu snídaně připomíná náš poslední den? Promiň, Maxi… Promiň. Promiň. Mohu se omlouvat milionkrát a stejně nebudu schopný tu díru v tobě, kterou jsem způsobil, zacelit.‘

Ani jeden z nich netušil, kolik času uplynulo.

„Musím se vrátit do práce,“ zašeptal Max po chvíli.

„Nepustím tě, dokud mi nezodpovíš pár otázek,“ řekl Alfréd tiše.

Max mlčel. Zhluboka se nadechl, než přikývl. A tak se ho Alfréd ptal na všechno podstatné věci s tím, že chce podrobné odpovědi - proč tehdy odjel? Zda pro něj on znamená méně než vlastní zásady? Proč mu tehdy pomohl z vězení, když si zákonu tolik váží? A mnoho, mnoho dalších, na které Max pokojně odpovídal. Potom přišla dost záludná otázka.

„Jsi ženatý?“ zeptal se Alfréd.

Max zamrkal. „Proč myslíš?“ zeptal se po chvíli tiše. Alfréd se zamračil, popadl mu ruku a pevně mu stiskl prsteníček, až Max skoro vykřikl bolestí. „To bolí!“ stěžoval si.

„To taky má,“ řekl Alfréd nevrle. Oba se propalovali zlými pohledy, než Max vzdychl.

„Nejspíš ti dlužím vysvětlení. Ano, předtím jsem spal s bratrem své nadřízené. Ano, měl jsem se s ní oženit. A NE, sakra! Ne, neoženil jsem se s ní a toto není zásnubní ani svatební prsten! Toto je…“ začal, než pohlédl k zemi.

„Poslouchám,“ zkřížil Alfréd ruce na prsou a mračil se i nadále.

Max si povzdychl. „Prsten, který mi dala matka před rokem na důkaz toho, že chce začít s léčbou. Otec zemřel před třemi lety a já se to dozvěděl jako poslední… Říkala, že to jí otevřelo oči. Chvíli sice ještě brala drogy, ale když se jí potom její manžel zjevil ve snu a varoval ji, že brzy zemře také, přestala. Jsem za to rád a zároveň je mi to jedno. Oba by si zasloužili zemřít v pekle poté, co přivedli Christinu na stejnou cestu. Díky bohu, že se probudila v čas. Nyní je čistá. Jo… Nyní je čistá,“ pokyvoval hlavou Max, aby se uklidnil. „Ten prsten nosíval otec. Dala mi ho, aby, kdybych se u ní někdy zase stavil, ji děsil a připomínal jí její slib. Tak… Teď už víš nejspíš vše.“

Alfréd pohlédl trochu k zemi. Nechtěl po něm takhle vyjet nebo mu málem rozdrtit prsteníček. Netušil, že by někdy byl až tak žárlivý. Ale představa, že by Max patřil někomu jinému, byla… příšerná. Pevně mu stiskl ruku. Max se ušklíbl.

„Bál ses snad, že jsem se oženil a ty by sis nemohl zasunout?“ provokoval ho. Alfréd dostal tik do oka. Opravdu nesnášel, když ho provokoval a pak se choval, jako neviňátko.

„Mám opravdu velkou chuť tě seřezat za ty nervy, které jsi mi způsobil,“ řekl upřímně.

„Teď započnu výslech já,“ řekl Max vážně. „Kde jsi celých těch pět let byl? Co jsi dělal? Jak se mají ostatní?“

A mnoho, mnoho dalších otázek. Alfréd ho skoro vůbec nevnímal. Užíval si ten úžasně rezonující zvuk v jeho uších, když slyšel Maxův hlas. Usmíval se od ucha k uchu, držel ho za ruku a užíval si jeho teplo, které z ní sálalo. Přál si, aby se čas zastavil. A oni dva mohli zůstat takto, jako předtím - zavřeni před světem, jen on a Max.

---

„Mohu mít ještě jednu otázku?“ zeptal se Alfréd, když Max konečně skončil s výslechem a chtěl odejít zpátky k práci. To ho přimělo se na něj otočit. „Spíše dvě otázky, ale… ta druhá může počkat.“

„Jistě,“ řekl Max zmateně. „Do toho.“

„V kolik dneska končíš?“

„V deset, proč?“

„Dobře, do té doby se nějak zabavím, přijdu tě vyzvednout.“

Alfréd se div poté nerozesmál, když viděl, jak Max zrudl. „T-To ať tě ani nenapadne!“ řekl mu přísně, než prudce odešel z místnosti. Alfréd se poté zasmál nad jeho roztomilostí. Tohle mu chybělo - trocha popichování, ale doufal, že Max ví, že ho… co? Alfréd se zastavil před odchodem. Smí ten pocit nazvat milovat někoho?

Věděl, že by měl odejít. Max má práci. Zdržuje ho.

Nejspíš mu taky kompletně zničil den, když se jen tak bez pozvání objevil za ním. Nebo mu ho možná zachránil? Netušil.

Usmál se pro sebe, když opouštěl stanici. Doufal, že stejně jako on, nyní Max bude myslet jen na něj. Možná bude dělat chyby, kdykoliv si uvědomí, že je tady, jen pár minut pěšky od něj. Rozhodl se vrátit se zpátky do hostelu. Do deseti hodin je času dost. Může mezitím dělat něco užitečného. Třeba se tady porozhlédnout po práci, kde šéf nebude mít předsudky vůči jeho americké angličtině.

Přitom mu v mysli hrál obrázek toho nového Maxe. Vypadal starší, ale tak neuvěřitelně sexy. Po chvíli musel noviny se stránkou inzerátů odložit a stiskl si pevně vlasy mezi prsty. Copak je možné, aby se vzrušil jen z jeho nového vzhledu? Ušklíbl se. Je na tom Max nyní stejně? Nesoustředí se na práci a myslí na to, jak se změnil? Zavřel oči. Představa nynějšího nahého Maxe byla stokrát zajímavější. Kdy se z něj stal takový perverzák? Netušil. Ale náramně si to užíval.

Po chvíli se natáhl pro kapesníky, aby se utřel.

Pokáral se, že už není puberťák a měl by se být schopen ovládnout.

Ale sakra! Pal to čert! Kdo by se mohl ovládnout, když ho po pěti letech konečně viděl? Když ho po pěti letech mohl skoro rozdrtit v náručí? Sakra!

Před odchodem si dal ještě rychlou sprchu, aby uklidnil znepokojivé myšlenky. Důrazně si zakázal cokoliv si představovat, jinak by se sprcha protáhla na dvojnásobek původního času. Ne, že by byl proti, ale vše měl naplánované na minutu přesně. Deset hodin večer se kvapem blížilo. Nemůže si dovolit ztratit ani vteřinu. Bude to o dost lepší potom se skutečným Maxem, ne s jeho představou.

Po drobné úpravě vzhledu na sebe hleděl do zrcadla. Stál nahý v koupelně a sledoval svůj odraz v zrcadle. Proč by si Max nechával narůst vousy? Kvůli věku? Aby dodal sobě na důležitosti? Provokace nebo vzdor? Ušklíbl se. Bylo to jedno.

Přejel si mokré vlasy kartáčem, aby je trochu zkrotil. Váhal, kterou z pánských kolínských má použít.

Už zase! Opět se pokáral, že není puberťák, a vzal první, která mu přišla pod ruku.

Aby se vyhnul další brzdě ve svém plánu, vybral si první oblečení, které mu přišlo pod ruku. Jenže potom vzteky zavrčel, že nemá žádné slušné oblečení. Moment - chceš ho snad vzít na rande, nebo se s ním chceš jen setkat? Uvědom si, co chceš, pako.

Myšlenky měl rozházené. Očima pořád těkal na hodiny. Takový nikdy nebyl.

Když se konečně dočkal času odchodu, začaly teprve pravé nervy. Věčně se kontroloval, věčně se upravoval, věčně si nadával, že se chová nemožně. Tak moc na něj Max zapůsobil, že se obával, že pro něj nebude dostatečně dobrý.

K policejní stanici skoro utíkal, aby to stihl v čas.

Poprvé za tento den se pochválil, když dorazil o minutu dřív a mohl tak zklidnit splašený dech. Poslední úprava vlasů? Pleskl se po ruce. Přestaň!

Stál kousek od dveří. Srdce mu bušilo napětím. Jako první vyšla nějaká žena a za ní dva muži. Čekal a čekal. Očima sledoval Maxovy kolegy a kolegyně. Všichni upravení a dokonalí - ne jako on. Ne, on byl pro Maxe nejlepší! Věřil v to. Musel.

Konečně ho spatřil.

Chudák byl po celém dni práce unavený. Sotva se vlekl. Vždyť se sotva vrátil ze služební cesty, blbče. Je jasné, že musí být unavený. A on ho takhle přepadne a otravuje ho. Měl jistě plno věcí k papírování a on ho zdržoval.

Najednou mu jeho vlastní vzhled připadal na obtíž. On úplně vyparáděný a Max naprosto unavený.

Vydal se naproti němu.

„Nechcete pomoc se zátěží, pane přitažlivý?“ oslovil ho svůdně. Max zamrkal a vzhlédl k němu. Chvíli na něj hleděl, než se rozesmál. „Co je?“

„Vypadáš jako blbec,“ řekl Max upřímně.

‚Díky za upřímnost,‘ zaskřípal zuby Alfréd pro sebe. „A ty vypadáš, jakoby tě právě přejel autobus,“ řekl však.

„Však jsem taky skončil - zkus si někdy vyplňovat desítky papírů a přitom tě jedno individuum věčně otravovalo.“

„Aha, takže teď jsem na obtíž? Pokud si dobře vzpomínám, to ty jsi nechtěl ode mě odejít.“

„Skutečně? A kdo mě předtím držel u sebe, div mě nerozdrtil?“

Chvíli se propalovali očima, než se oba rozesmáli.

„Nesmíme se nikdy přestat takhle škádlit,“ prohodil Max upřímně. Alfréd mohl jen přikývnout.

Neváhal ani vteřinu a propletl jejich prsty v pevném stisku.

„Kam mě chceš zavést?“ zeptal se Max zvídavě.

Alfréd mu sebral kabelu a přehodil si ji přes rameno. „Nejdříve tě dám do pořádku a dostanu do tebe klidně i násilím nějaké jídlo. Pak už něco vymyslím,“ mrkl na něj tajemně. Max pozvedl obočí, ale ušklíbl se. Tohle by se mu líbilo - jen ať si ho rozmazluje.

---

Po hodině strávené v nějaké restauraci, jejíž jméno si ani jeden z nich neobtěžoval zapamatovat, se rozhodl Alfréd, že zavede Maxe do svého skromného pokoje v místním hostelu. Tu ho však Max zastavil.

„Platil jsi večeři, takže mi dovol, aby tě na oplátku pozval k sobě. Na sklenku či dvě vína. Co ty na to?“ navrhl. Copak Alfréd mohl odmítnout takovéto pozvání? Ovšemže ne.

Cítil se provinile, že si Max vzal na starost placení taxíku. Mohli jít pěšky, ale bylo mu jasné, že je Max utahaný až dost. Neprotestoval, když se na něj Max zle podíval, sotva vytahoval peníze, že zaplatí.

„Tady bydlíš?“ zeptal se Alfréd váhavě. Byl to malý domek, dvoupatrový. Ale příliš velký na to, aby v něm žil sám.

„Jo, není to nic moc, ale mně to tak vyhovuje. Trochu dál od mých známých nebo rodiny, ale… jo, vyhovuje mi to. Mám tady soukromí, klid a nikdo mi nepřipomíná, že za pět minut musím letět do práce,“ usmál se Max.

Alfréd se také pousmál. Otevřel mu branku a Max na něj vrhl nehezký pohled.

„Zkusíš mi otevřít dveře a sejmu tě. Nejsem stařec, abych si neuměl otevřít,“ řekl mu nepříjemně a Alfréd se kousl do rtu, aby se nerozesmál. Chtěl mu jenom pomoct po náročném dni a nakonec je to ještě on, kdo bude seřván. Typický Max.

„Chovej se tu jako doma, asi…“ zabrblal Max, když otevřel dveře a vešel dovnitř. Alfréd se ihned snažil zapamatovat všechny detaily. Tento dům vypovídal o tom, jak Max žil těch pět let… i roky předtím nejspíš. Boty rozházené, ale oblečení jinak nikde neviděl. Kabáty a šály s čepicemi vzorně seřazeny dle velikostí na věšácích. Zrcadlo v předsíni možná trochu špinavé, ale pokud tady delší dobu kvůli té služební cestě nebyl, dalo se to pochopit. „Včera jsem přijel, nestihl jsem tu moc uklidit,“ omluvil se Max nepřímo za nepořádek, když vešli do obývacího pokoje. Moc nepořádku tu ale nebylo. Nanejvýš rozházená deka a polštáře, protože Max dle všeho doslova vytuhl u televize. Alfréd postřehl na stole jeden šálek nedopitého čaje. Nejspíš z rána, aby se probral. Nebo mu bylo včera špatně a potřeboval se uspat čajem?

Když k tomu čaji přivoněl, potvrdil si možnost číslo dvě. Max mu ihned šálek sebral. Bylo mu trochu trapně, že ráno jen tak odešel a neuklidil. Ale kdo mohl tušit, že se tady zrovna on objeví.

„Chceš… čaj nebo...“ začal a díval se ve své spíži po něčem, co by mohl nabídnout. „Sušenky nebo… čaj?“ Křivě se usmál. Má tady pořád zásoby čaje, aby mohl pořádně usnout, a sušenky prošlé už dva týdny. „Měl bych zajít nakoupit,“ zabrblal si pod nos pro sebe tiše. „Promiň.“

Alfréd se pousmál a přešel k němu, aby ho zezadu objal.

„To nic,“ řekl a sevřel ho pevněji, jakoby se bál, že by mu utekl. „Nebyl jsi tady, je to pochopitelné.“

Max mlčel.

„Proč jsi vůbec tady?“ zeptal se tiše.

„Celých těch pět let jsem makal jako šílenec. Vyskytly se sem a tam potíže, ale nakonec se mi povedlo našetřit si na letenku sem a nějaké peníze navíc, abych tady mohl strávit minimálně tři měsíce pokud bych tě nebyl schopný najít ihned. Ale štěstí mi přálo,“ zašeptal Alfréd a jemně se otřel o obnaženou kůži na Maxově krku. Cítil, že hlavu mírně naklonil na stranu. Chybělo mu lidské teplo.

Max mu konejšivě prohrábl vlasy a pousmál se. I když se zachoval jako hajzl a opustil ho aniž by se rozloučil, byl to nakonec Alfréd, kdo se vrátil. Zatímco se Max snažil zavalit prací a všelijakými služebními cestami, aby se rozptýlil, Alfréd tvrdě makal, aby ho znovu našel. Cítil se provinile.

Otočil se k němu a omotal mu ruce kolem krku. Váhavě, netušil, zda mu to Alfréd dovolí. Ale když ho Alfréd přitáhl do náruče, měl potvrzení, že taky potřeboval pevné objetí, které by spojilo ty rozbité kousky jeho staré duše. Neměl šanci ho políbit. Alfréd se k němu nahnul jako první a políbil ho. Dlouze, vášnivě, ale ne hrubě či dravě. Políbil ho tak, že ho přinutil vnímat všemi smysly. Max mu sevřel vlasy mezi prsty a zavřel oči, aby polibek zintenzivněl. Jen Alfréd Riddle v něm mohl probudit takovou vášeň jen jedním jediným polibkem. Ačkoliv nerad - polibek přerušil.

„Jaká byla ta druhá otázka?“ zeptal se Max zvídavě najednou.

Alfréd se pousmál a vtiskl mu polibek do vlasů. „Ta už není podstatná…“ zašeptal jen. Max se na něj podíval očima zraněného štěněte a Alfréd si musel povzdychnout.

Mohu s tebou zůstat navěky? Jak dětinská otázka…

„Tak snadno mě neodbudeš. Dělej - vyklop to,“ řekl mu Max přísně.

„Mohu…“ začal Alfréd nejistě po minutě ticha. Pohlédl stranou a Max sledoval, jak se jeho tváře barví do odstínu rudé. Alfréd si trochu odkašlal, aby skryl rozpaky. „Mohu… s tebou zůstat?“ Navěky. Nedořekl to celé. Příliš se obával, jak pitomě by to znělo. Vyhrožoval mu vraždou jeho sestry, neviděli se pět let a nyní s ním chce zůstat?

„Určitě,“ slyšel Maxův zvonivý hlas a jejich oči se střetly. Alfréd na něj zůstal tiše hledět. Ani vteřina zaváhání. Tak proč ho předtím sakra opustil, aniž by mu cokoliv předtím řekl. Najednou se však ušklíbl.

„Tak už to řekni,“ vyzval ho mile.

„Říct co?“

„Nehraj blbého, dělej.“

„Nechápu, kam tím míříš,“ řekl Max a chtěl kolem něj projít, ale Alfréd mu stiskl ruku silněji a zastavil ho.

„Tohle není až tak těžká hádanka, Maxi, rozluštil jsi i složitější…“ šeptal mu do vlasů.

Max mlčel. Moc dobře věděl, kam tím mířil a toho se nejvíce obával. Obával se milovat, protože by na něj mohl snést nějakou pohromu. Mohl by mu ohrozit život. Stejně jako kdysi… Zavřel oči, když ucítil jeho špičky prstů zezadu na krku. Zachvěl se. Alfréd ho přiměl zaklonit hlavu dozadu a políbil ho.

„Nepustím tě, dokud mi to neřekneš,“ usmál se Alfréd nevinně. Max se ušklíbl.

„V tom případě toho zneužiji a neřeknu to nikdy,“ řekl upřímně.

„Ty malý, úskočný hade, vyklop to,“ řekl Alfréd žertovně, s úšklebkem.

„Ani náhodou,“ vyplázl na něj jazyk. „Mladší by se měl vyznat jako první.“

Alfréd nad ním zakroutil hlavou. „Jak myslíš,“ řekl a hluboce, vášnivě ho políbil. Když polibek po chvíli přerušil, díval se mu hluboce do očí. Byli od sebe jen pár centimetrů. „Miluji tě,“ zašeptal Alfréd tak hlubokým hlasem, že se Maxovi postavily vlasy na zátylku. Tak oslnivý hlas by svedl z cesty každého.

Usmál se.

Opět nad ním vyhrál.

„Já tebe taky,“ řekl po chvíli, kdy Alfréd vypadal, že se asi zblázní, pokud mu to také neřekne. Stiskl mu ruku na oplátku a propletl jejich prsty.

Předtím, než se čas rozhodl přehoupnout na jedenáct hodin večer, leželi spolu na gauči, těla propletená v jedno. Max s radostí poslouchal pravidelný tlukot srdce muže, který ho nejednou přivedl k šílenství, zatímco mu Alfréd vytvářel na zádech drobné obrazy.

Jak dlouho jim bude dovoleno žít spolu? Takhle? V utajení?

To vědí jen oni sami. Ale měli v něčem jasno - nezaváhají a budou si užívat každou možnou vteřinu, která jim bude dopřána, aby byli spolu.

Nebudou už utíkat před city, které ani jeden z nich neuměl popsat.

Dokud jejich svět neskončí a je nedostihne nejistá realita.

Dodatek autora: 

Opravdu poslední díl pro tuto sérii :) ti dva si rozhodně urvali kus mé duše. Je na čase, aby šli za vlastními sny a žili svá vlastní dobrodružství ;) nemám ráda konce příběhů! Pokaždé tvrdím, že si každý konec nějaké povídky vezme i část ze mě. A nelžu. Ale kdyby tady nebyl konec, nemohlo by něco nového začít. Děkuji všem, kteří si přečetli jejich poslední kapitolu v příběhu. Snad zase někdy příště u jiné povídky!

Vaše Shiw 

4.95238
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (21 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 12 Elmiriel   | Císařství...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
4. září 1666    Oříškové oči zasazené do bledé pleti se zasněně...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Říkají mi Wolf a pocházím z rodu Velsignetů, který přežívá jako by...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Stinná zákoutí tisového háje - Kapitola 1 Bez komplikací by to nešlo!...