Pá, 20/10/2017 - 00:03
4

Max už nepočítal minuty ani hodiny, které strávil zavřený o samotě. Snažil se zachovat si zdravý rozum. Kdyby se ty věčně opakující jevy nyní zastavily, nejspíš by zešílel úplně. Přemýšlel. Jedině to ho udržovalo při zdravém rozumu.

V hlavě se mu rodil plán.

‚Bude to fungovat?‘ ptal se sám sebe.

Kdyby byl tak snadno zlomitelný, nikdy by nevydržel do konce jediného případu. A že jich měl na kontě spoustu. Jen jednou pochybil… Tu noc, když chránil bratra Ellie… Říkal mu, aby se schoval. Kdyby si všiml, že mu sebral zbraň, stihl by ho zastavit? Tu noc jeho zbraň vystřelila, ale on ji nedržel. Koho to však zajímá… Každá kulka má speciální číslo, kterého se nikdy nezbaví. Právě ta kulka zabila možného vraha. Kdyby se bratr od Ellie svévolně nerozhodl, možná, že by oba zemřeli. Kdyby ho však nechal domluvit, třeba by se dozvěděli, proč je pozval právě do té uličky nebo co na ně přichystal.

Aby se mladík nedostal do problémů, vzal Max vše na sebe. Musel. Ellie to pochopila. Věděla, kde je pravda, aniž by jí to musel někdo říct. Stejně tak si uvědomila jejich vztah. Bylo pochopitelné, že pokud to praskne, budou muset oba odejít. Proto zvolila to nejlepší (nebo nejhorší?) rozhodnutí pro ně pro všechny. Svého bratra poslala do vojenského výcviku, Maxe přeložila na jinou pobočku.

Bedlivě ho zde nechávala sledovat. Po nějakém čase se s ním sešla. Pověděla mu o nabídce z Londýna, a koho tam plánuje dosadit. Řekla mu to záměrně. Chtěla, aby se toho Max ujal. Ale on ji tehdy odmítl. A přesto se o ten případ dál zajímal. Se Stuartem se domluvil. On zůstane doma a bude posílat na jeho pobočku průběžné zprávy, zatímco Max pojede do Chicaga. Malá lež, která nikoho nezabije.

Ale nyní to už muselo jistě prasknout… Buď se prořekla Ellie nebo si David o něm chtěl něco zjistit, když se neukázal. Věděl, že se to pokazí – od samotného počátku. Už tehdy, když nasedal do toho letadla a cítil nepříjemný tlak v žaludku, mu bylo jasné, že to musí jednou prasknout. Tohle nedokáže ani Ellie skrýt přede všema.

‚Bude to fungovat?‘ zeptal se sám sebe po nějakém čase znovu. ‚Jak velké mé šance mohou být? 74%? Nebo jen 26%?‘ Svraštil obočí. Stiskl ruce v pěst. ‚Stojí mi to za to? Jsem ochotný tolik riskovat…?‘ Zavřel oči. Pousmál se. ‚Byl bych hlupák, kdybych to nezkusil.‘

Bude to těžké. Bude to riskantní. Ale už se rozhodl.

A neudělá krok zpátky. Nemá jinou možnost.

----

Alfréd seděl za stolem a prohlížel si fotografii malé Annie. Přejel po fotografii pomalu prsty a potom pevně sevřel ruku v pěst. Už je tak blízko. Už chybí jenom tři. Tři hříšníci, kteří čekají na rozhřešení. Nechá je, aby si mysleli, že jsou bezpečí, aby si mysleli, že to šílenství přestalo. Věděl, že mu David od samotného počátku nahrává do karet, když se snažil všechno ututlat a udržet mimo dosah médií, či veřejnosti. Nevaroval tak ostatní hříšníky. Nemohli před ním utéct. A nyní také ne. Chvíli to trvalo, ale Samanta mu zařídila přístup k datům letových společností, které byly v Chicagu nebo v jeho oblasti. Bylo to snadné, tak to podala ona. Neřekla mu, že za tím stál nespočet telefonátů a probdělých nocí. Tohle nepotřebuje vědět. Důležité je, že jejich pomsta bude brzy dokonána.

Pustil si notebook a prohlédl si nejnovější zprávy.

Nejspíš jsou všichni znechuceni neschopností Davida, že raději nic nepíšou.

Napadlo ho zavolat Samantě, ale její mobil mu ihned oznámil, že hovor nepřijímá. To ho znepokojilo. Řekl jí, aby byla na příjmu. Co může zatraceně dělat – v tuto chvíli?

----

„Vím, že tam jsi, Davide, tak pojď ven, chci si promluvit,“ pronesla Samanta chladným hlasem, když se zastavila před zavřenými dveřmi.

Zamračila se, když mu nestála ani za odpověď.

Otevřela dveře, ale Davida nikde neviděla. Vešla dovnitř. Viděla jen puštěný počítač. Prohledala jeho historii, ale než se dostala tam, kam potřebovala, někdo jí chytil obě ruce za zády a přirazil ji na stůl. Byla by hloupá, kdyby se neuměla bránit.

„Proč tak prudká reakce?“ zeptala se a otočila se na něj. Nevykazovala známky strachu. Neměla důvod se bát. Věděla, cítila, že jí neublíží.

Slyšela, jak zhluboka dýchá.

„Byla jsi to ty?“ zeptal se David tiše, zle.

„Co myslíš?“

„Kevin… a potom Alex… Můžeš za to ty, ty svině?“ zavrčel na ni David vztekle. Samanta se ušklíbla.

„Co bych z toho měla? Myslíš si snad, že jsem snad přesvědčila Kevina, aby vydal výpověď? Aby k tobě nastrčil všechny důkazy? A potom ještě skoro zabila Alexe? Obviňuješ mě bez svých oblíbených důkazů, Davide,“ zašvitořila vesele. Věděla, že na ni nic nemá. Tohle nevyhraje. Ani kdyby se ji snažil usvědčit, nic na ni nemá.

Ale David se rozhodl hrát svou hru.

Bude lhát, ale jak to ona může poznat?

„Alfréd tě usvědčil,“ pronesl s naprosto klidným hlasem.

Všiml si, jak se Samanta zarazila, než se rozesmála. „Opravdu dobrý vtip. Měl ses stát bavičem než policistou, to by k tobě sedělo víc,“ nejdříve se smála, než potom poslední větu zasyčela.

„Možná máš pravdu… ale možná taky ne, to posoudí jiní,“ řekl David jen, když jí nasadil želízka.

„Nic na nás nemáš. Bude to stejně zbytečné, jako předtím. Uteču tak, či onak.“

„Ne, když ti předtím zlámu nohy.“

Ignoroval její šílený smích. Vytáhl ji za spoutané ruce nahoru. Musel jednat rychle. Moc dobře věděl, že ji pouta nezadrží. Ale na pomoc ostatních se spoléhat nemohl. Kdo by se staral o někoho, jako je on? Musel ji dostat do vazby, pod řádný dozor. Na místo, odkud by jen tak neutekla. Oddělená od všech. Dokud nedostanou také Alfréda.

Byl nucen chytat vlastní lidi, ale co mu zbývalo?

Samanta se pořád šíleně smála, když jí tahal přes chodbu směrem k celám. Ostatní se za nimi zmateně dívali. Vyšel nadřízený Davida s otázkou, co to zase vyvádí za pitomost. David neměl čas vysvětlovat, nejdříve musel dostat Samantu pryč od lidí, než je také zmanipuluje. To by se mu povedlo, kdyby ho jeho nadřízený nedrapl za rameno. Způsobil tak Davidovi nečekanou akci.

Samanta v tu chvíli neměla nikoho, kdo by ji vedl kupředu. A štěstí jí přálo tolik, že někdo zrovna vstupoval do budovy s nějakým případem. Byla by hloupá, kdyby se rychle nerozběhla ke dveřím. A i kdyby měla potom pozměnit plán a vyskočit oknem, vůbec by se tomu nebránila. Důležité pro ni bude, že se dostane pryč.

S rukami za zády se moc bránit nedokážu, říkáte si? Omyl. I když byli všichni mimo z toho, co se stalo, a ignorovali pokřikujícího Davida, aby ji zastavili, pořád zde byla možnost, že ji někdo bude chtít zastavit venku, uvidí pouta a dojde mu, že je podezřelá (nebo alespoň vyslýchaná). V tom případě bude muset použít násilí. Nikdy ji nic s těmito lidmi nespojovalo – byla jen spojka, kterou zneužíval každý. I pro své vlastní potěšení ji vidět trpět.

Proběhla otevřenými dveřmi i kolem procházejících strážníků. Neměla čas se ohlížet, zda ji náhodou nesledují. Musela zdrhnout. Za každou cenu. Jaká smůla pro ni, že očekávala, že všechen led bude roztátý. Nevšimla si té kluzké části před sebou a spadla na zem. David se už k ní hnal, ale tu náhle spatřil nějakého rychle příchozího v černém kabátě se slunečnými brýlemi na očích. Onen neznámý se k ní rychle sehnul, zvedl ji na nohy a utíkal s ní pryč.

Nebyl to jen tak náhodný procházející. Čekal tam už dlouho, přesně podle plánu. Doběhli společně k autu. Rychle se rozjel pryč, když si v zadním zrcátku všiml Davida, který na ně mířil pistolí a střílel. K velkému překvapení se strefil, ale jen do zadního skla a sedaček.

Nemohl si zaznamenat poznávací značku. Auto žádnou nemělo.

Kevin cítil palčivou bolest. Tohle neměl udělat. Neměl s tím souhlasit. Samanta šla proti plánu. Ani Alfréd tohle nevěděl. Proč tam šla? To mu neřekla. Jen mu řekla, aby zůstal na místě s autem a čekal. Proč on? Proč si nevzala s sebou Alfréda? Viděl vztek v bratrových očích. Teď už mu neuvěří. Sice ho nepoznal, ale jistě to cítil. Tu zradu, které se na něj dopustil. Když ujeli dostatečně daleko a poslouchali policejní frekvenci, kde na ně vyhlásili pátrání, vztekle udeřil do volantů a opřel si o něj hlavu, zhluboka dýchal, aby se uklidnil, zatímco ho Samanta pokojně sledovala.

„Sundáš mi to?“ zeptala ho, když ho viděla, jak se deptá.

Nereagoval na její hlas.

Až po chvíli její prosbu vyslyšel.

Chtěla se ho zeptat na pocity, které nyní při své zradě cítí, ale Kevin po ní zaútočil. Tak prudce, že se i staré sedadlo v autě převrhlo a oba skončili na zemi.

„Zmlkni!“ zakřičel na ni. „Zmlkni už!“

Samanta jen s prázdným pohledem sledovala jeho reakci. Očekávala ji. Tento muž si na rozdíl od Alfréda a od ní uvědomuje velikost své zrady. Uvědomuje si, kolik lidí zklame. Usmála se jako milující matka a vřele ho objala.

Být poháněn strachem o svou jedinou rodinu, být věrný jen na oko, aby se jeho bratrovi nic nestalo… a přesto si z něj jeho bratr dělal legraci a neuznával ho jako pravého muže. Vtiskla mu polibek do vlasů.

‚Už brzy budeš moci vydechnout, Kevine Hille… I kdyby to mělo být naposledy,‘ pomyslela si s úsměvem.

----

Max očima pohlédl k otevírajícím dveřím. Přimhouřil je, když se světlo dostalo do místnosti. Aha, velký boss ho přišel poctít svou návštěvou. Odvrátil pohled a opět se ztrácel ve vlastních myšlenkách. Klid, nic se neděje, on si toho nevšimne. Není tak všímavý. A je vyloučeno, aby na sobě Max dal cokoliv znát.

Jeho plán je dokonalý.

Jen je potřeba dovést ho zdárného konce.

Byly jen dvě možnosti – úspěch nebo neúspěch. A on neúspěch nepovažoval za povolenou možnost.

Nikdy.

„Musím ty tupce omluvit,“ promluvil Alfréd a usadil se k němu. „Neuvědomují si, s kým mají tu čest.“

‚Jak ohleduplné,‘ pomyslel si Max ironicky.

Zpozorněl, když viděl, že mu Alfréd podával jídlo. Odmítl ho a opět odvrátil pohled.

„Hele, rozhodně mě nebaví tě tady držet o hladu a žízni jako v nějakém žaláři,“ usmál se Alfréd. „Jsme snad v civilizované době.“

„Nebaví? Tak co to tedy má být? Pětihvězdičkový hotel?“ odsekl Max drze.

Alfréd se pousmál. Neztratil ani špetku svého vzdoru, to je dobře. „No dobrá, na dvě hvězdy se snad dostanu, ne?“

Max převrátil oči a napil se vody.

Musel se mít na pozoru. Vše, co říká, jak se chová – nesměl nic dát najevo. Vše záleží na tom, jak se bude chovat. Má naději. A to bylo pro něj podstatné. Má plán. Plán, kterého se musí držet.

„Možná,“ dodal po chvíli ticha. Vůbec mu nebylo do smíchu jako Alfrédovi. Jakákoliv drobná chyba ho mohla ohrozit. A nejen jeho, ale i všechny ostatní. Uvědomoval si rizika víc, než kdy jindy. Ale pokud jeho činy zachrání ostatní… Christinu a ty zbylé mladé lidi, ale především Alfréda Riddlea, bude spokojený.

Byla to hra.

Musel ji zahrát dobře, jinak spadne opona příliš brzy.

Alfréd pohlédl na hodinky na svém zápěstí. Moc často je nenosil. Ale dnešek byl jiný. Dnešek měl všechno naplánované přesně minutu po minutě. Záleželo jen na Maxovi, zda bude spolupracovat. Ale i jeho nespolupráci započítal do svého rozvrhu. Nejdříve ho musí rozptýlit, aby se cítil v bezpečí. Projedou se, jak jinak. Nezávazná projížďka v autě, zastávka na náhodné ulici, setkání se s náhodnou osobou. Jen drobný detail do sbírky – nebude se jednat o náhodu. Ona ulice i ona osoba jsou součástí plánu. Alfréd ho dlouhou dobu sledoval a čekal na jeho reakci, když zabil jeho přítelkyni.

Dnes za to Cedric, přítel té poběhlice Lucy, zaplatí.

Tak jako každý jiný, s radostí si vezme život. Nebude to však Alfréd, kdo mu dnes nasadí brouka do hlavy ani Samanta se k němu dnes nedostaví…

Měli ještě moře času.

Odvrátil pohled od hodinek.

„Omlouvám se,“ ozval se najednou a Max na něj koutkem oka pohlédl. „Za to předtím. Za to, že jsem jen tak zmizel… Musel jsem něco zařídit.“

‚Zase někoho zabít?‘ pomyslel si Max, ale nic nahlas neřekl. Musel vydržet. Celý plán spočívá v jeho klidnosti. A Alfrédově slepé důvěře.

Proto se Max rozhodl spolupracovat, když se ho zeptal, zda si s ním nechce někam vyjet. Ujistil ho, že se o nic nepokusí, když i on zůstane v naprostém klidu. Alfréd mu nechtěl vyhrožovat Christininou smrtí. Ale byla to tak dokonalá past – když ho bude chtít zradit, jistě si uvědomí, že tím zradí i Christinu.

A sám nad ní vynese rozsudek.

Nejdříve ho nechal, aby se polidštil. Byli by jen o to podezřelejší, když by vyšel ven neumytý, s mastnými vlasy.

Když Max znovu přišel, v mnohem lepším stavu, opět pohlédl na hodinky. Přesně na čas. Ještě chvíli čekal.

Potom se s ním vydal k autu.

Usedl na místo řidiče.

Max byl překvapený. Nečekal, že ho nechá jen tak volně se pohybovat. Nečekal, že si nevezme jednu z těch goril, jako doprovod. Ale přesně s takovými myšlenkami Alfréd počítal. Všiml si jeho zmatenosti a cítil jakési vnitřní uspokojení.

Když by vzal ještě někoho navíc, byli by podezřelí. Takhle je měli oba jen za policisty v civilu.

Kdyby s sebou vzali člověka, na jehož popis je vypsaný záznam, který se pravidelně opakuje v rádiu i v televizi, byli by terčem v oku. Ano, mohli by tvrdit, že ho zadrželi a vezou na stanici, ale proč si způsobovat potíže.

Ten den pršelo.

Mraky byly stejně šedé, jako když Max přijel do Chicaga poprvé. Pohlédl z okna. Viděl letadlo nahoře nad nimi a sevřel se mu žaludek. Raději se zaměřil na lidi kolem. Tolik prázdných pohledů. Lidé, kteří se ženou za vlastními cíly, které ztratili už dávno z dohledu. Tiše si povzdychl.

Měl představu, proč ho vzal Alfréd s sebou… a své vlastní představy se děsil. Ale moc dobře věděl, jak silné karty Alfréd svírá. Má ho v hrsti, ano, má.

„Kam jedeme?“ zeptal se tiše.

„To není podstatné,“ utnul Alfréd konverzaci, která by končila v nebezpečných vodách. Max se na něj podíval.

„Za jak dlouho tam budeme?“

Alfréd pohlédl na hodinky. „Za chvíli, nanejvýš tři minuty.“

Max se poté už na nic nezeptal. Oči mu spočinuly na bloku s trhacími papíry a tužkou na palubní desce vedle malé postavičky s kývající se hlavou ze strany na stranu. Obyčejný, malý notes. Takový notes si můžete zakoupit v každém papírnictví. Nic zvláštního na něm nebylo. Pokud jste neměli mysl Maxe Yorka.

Opět očima zabloudil ven.

Tři minuty. Max nebyl hloupý. Věděl, že jedou za další obětí. Takže další oběť má už jen zbývající tři minuty života? Jak má varovat Davida a ostatní? Jak?

Šance na útěk? 12%. Málo nepravděpodobné.

Šance na hovor před oním setkáním? 30%. Spíše nepravděpodobné.

Šance na promluvy do duše Alfréda Riddlea (jestli ještě nějakou má), aby toho nechal? 1%. Naprosto nepravděpodobné.

Zarazil se, když auto zastavilo. Vyloučeno! Ještě to přece nebyly tři minuty! Rozhlédl se očima spěšně kolem. Už to místo poznával.

Nedaleko odsud si smrt našla i mladá Lola Cleerwoodová.

„Jsme na místě,“ ozval se Alfréd, „vystup.“

Max chvíli váhal. Alfréd zůstal na svém místě a čekal, až Max vystoupí jako první. Už, už se nadechoval, že svá slova zopakuje, ale pozvedl jen obočí, když viděl, jak se Max odepnul a vyšel ven.

V duchu mu jen poděkoval, že spolupracuje.

Šance na útěk zatímco je Alfréd v autě? 3%. Vyšel by ihned ven a stačilo by mu pár kroků a dostihl by ho. Nebo by použil zbraň, kterou měl obezřetně na pásku po celou tu dobu, skrytou pod bundou. Max nebyl slepý,

Na Alfrédovu poznámku, proč neutekl, nereagoval.

Jen si strčil ruce do kapes a čekal. Kradmo se rozhlédl kolem sebe. Ta ulice se nijak nezměnila. Chladný nádech měla i přesto, že sníh kolem už z větší části roztál. Pořád zde byly ztracené existence, které si přály najít smysl života v alkoholu nebo drogách. Když se konečně pohnuli z místa, kde zanechali auto, potkávali plno bezdomovců nebo opilců, kteří škemrali o peníze. Prý na jídlo. Ve skutečnosti na chlast a na drogy.

„Nerozhlížej se tolik,“ zašeptal Alfréd, popadl ho za ruku a přitáhl k sobě, „vzbudíš mezi nimi pozornost…“

Max k němu jen vzhlédl a potom pohlédl na jeho ruku. ‚To sotva…‘ pomyslel si, ale váhavě stiskl jeho ruku nazpátek. Nebyla to pozornost, která ho trápila nebo strach z prozrazení. Kdyby měl strach, nebral by ho vůbec. Neriskoval by tolik.

Uvědomoval si ty nevyřčené nejistoty, které je obklopovaly.

Alfrédova nejistota, z důvodu možná převeliké důvěry v Maxovu poslušnost.

Maxova nejistota, z důvodu velké práce, co se hraní poslušné loutky týče.

Alfréd už poněkolikáté za dnešek pohlédl na hodinky. Když od nich vzhlédl, všiml si jenom mladíka, který prchal jako o život a schoval se za rohem. Posléze se zpoza něj podíval, chvíli vyčkával, než vydechl.

Max svraštil obočí. Toho mladého muže už viděl.

„Jdeme,“ potáhl ho Alfréd za sebou, když najednou udělal dva velké kroky, div Max málem nespadl. Max měl neblahé tušení – chce ho přimět, aby jen sledoval? Ne… Tohle po něm chtít nebude. Bude chtít nějaké přímé zapojení. A toho se Max obával nejvíce.

Chce ho snad potrestat za jeho minulost?

Momentálně ale neměl na výběr. Tiše ho sledoval. Musel vyčkávat. Brzy

Alfréd přešel přes cestu, sledoval Maxe, zda jde v jeho blízkém stínu. Strach je dokonalá motivace, díky strachu si získáte loajalitu a poslušnost okamžitě. Dokonce i skoro nezlomný Max se nechal zlomit kvůli rodině.

Jak dojemné.

Zastavil se nedaleko od mladíka, který zhluboka oddychoval. Konečně k nim Cedric zmateně vzhlédl. Vlasy mu na pravé straně tváře padaly do očí, levou stranu měl čerstvě vyholenou. Piercing ve rtu také zářil novotou. Chtěl se snad zbavit minulosti tím, že si změní vzhled? Chtěl snad tímto zapomenout rychleji na Lucy?

Cedric nejdříve vzhlédl k Maxovi a potom k Alfrédovi.

„Co vy tady děláte…?“ zeptal se zaraženě.

„Na to se můžeme taky ptát,“ odpověděl Alfréd za ně za oba.

Z nějakého důvodu neměl najednou Cedric potřebu před nimi utíkat, přestože to byli stejně tak policisté, jako ti předtím. Z nějakého důvodu jim důvěřoval.

„Máš volno?“ zeptal se Cedric s pohledem na Alfréda.

„No…“ pokýval Alfréd hlavou ze strany na stranu, „můžeš to tak říct. Máme vyjížďku.“

„Objíždíte bloky a hledáte feťáky a překupníky?“

„Přesně. Pořád si toho dost pamatuješ. Je škoda, že jsi tehdy k nám nenastoupil.“

„Nebylo potřeba…“ zašeptal Cedric s pohledem k zemi. „Když jsem nebyl schopný zabránit tolika věcem, které se staly… jak bych jim mohl zabránit nyní…“

„Pravda,“ souhlasil Alfréd téměř okamžitě, bez rozmyslu.

Kapesní nůž ho začínal pomalu tížit v kapse.

Měl chuť ho pořezat. Opravdu hodně velkou. Chtěl, aby trpěl. Musel ho očistit. Udělá to pro jeho vlastní dobro, aby jeho duše našla klid. Po tolika letech. Aby se setkal se svými známými…

Aby se omluvil Annie, že ji nechal tak dlouho čekat, když už se všichni pomalu scházejí. Nesmí přijít pozdě.

Max pozoroval Alfréda. Snažil se přijít na to, co myslí.

Vykulil oči, když viděl, jak k Cedricovi rychle přišel, přitiskl ho na zeď a zašeptal mu do ucha: „Annie by si jistě přála, aby ses k nám připojil. Ale mám obavy, že tě postrádá více než já.“

Cedric na něj zmateně pohlédl. „Co tím myslíš?“

Alfréd se chladně usmál. „Už máš zpoždění…“ dodal Alfréd jen a odtáhl se. Předal nůž Maxovi a ten mu věnoval stejně zmatený pohled, jako Cedric. Cedric se však křivě usmál a řekl, že Alfréd má pořád divný humor.

Max nebyl s to se toho nože vůbec dotknout. Celý ztuhl. Nezúčastní se toho! Nesmí!

„Maxi,“ promluvil na něj Alfréd a probral ho tak z transu, „soustřeď se. Teď není čas na myšlenky.“

Vtiskl mu nůž do ruky a přiblížil se k jeho uchu.

„Zabij ho,“ zašeptal jedovatě. „Přiměj ho, aby si sám vzal život nebo mu ho vezmi. Tak zkažený člověk nemůže už déle vypouštět jed do vzduchu.“

Max ani nemrkl. Skutečně mu tohle Alfréd řekl?

‚Ne… Zůstaň v klidu,‘ pomyslel si pohotově Max. Pevně stiskl nůž mezi prsty a váhavými kroky přistoupil k Cedricovi, který ho zmateně sledoval, nuceně se usmál a řekl, že je to opravdu dobrá hra. ‚Mysli… Jak se z toho dostat ven?‘ pomyslel si. V mysli se mu odehrálo během chvíle hned několik scénářů, co by se mohlo stát a jak by na to mohl zareagovat Alfréd. Každý z nich byl možný. A to ho děsilo.

Cedric se pokusil utéct, ale Alfréd byl stejně pohotový a zatarasil mu cestu pryč. Tu druhou nyní bránil Max s nožem v ruce. Byl v pasti. Ten pocit Alfréda uspokojoval. Bedlivě Maxe sledoval a vychutnával si tu chvíli, když se jeho čistá mysl pokroutí stejně jako jemu před lety.

„T-Tohle opravdu není vtipné,“ zašeptal Cedric polekaně. Asi mu už došlo, že je opravdu na řadě. Max k němu přistoupil o krok blíž, tiše se nadechl a zavřel oči.

‚Ano… to by mohlo vyjít,‘ pomyslel si, než se k Cedricovi nahnul a zašeptal mu do ucha rychle: „Až se rozmáchnu, skrč se a potom utíkej přes moji stranu pryč. Alfréd tě kolem sebe nepustí ani omylem. Takhle místo tebe chytí jenom mě. Musíš však jednat rychle.“

Cedric se na něj podíval.

„Cože?“ zeptal se zmateně.

Alfréd svraštil obočí. Co mu řekl? Max se zamračil. Proč se ten blbec musel ptát? Jednal tak rychle, jak musel. Rozmáchl se nožem. Musel doufat, že Cedric si včas uvědomí nebezpečí kolem sebe. V duchu ho pochválil, ale skutečně udělal to, o co ho požádal. Dělal překvapeného. Rychle posunul ruku dolů, aby Alfréd chytil místo Cedricovy ruky jeho zápěstí a oběť tak vyvázla z jeho dosahu. Alfréd zle zavrčel a strhl Maxe za sebe, ale nepouštěl ho. Kdyby byl rychlejší, kdyby tohle očekával, mohl ho chytit. Ale takhle… ztratil ty drahocenné vteřiny, které potřeboval k tomu, aby svou oběť opět polapil.

Chladnýma očima pohlédl na Maxe.

Převezl ho.

Kdokoliv se odváží jít proti Alfrédovi, musí být potrestán. Bez ohledu na jejich vztahy.

Rozmáchl se rukou a vlepil Maxovi facku. Záměrně ho držel, aby nespadl na zem, a rozmáchl se znovu. Max tohle očekával. Druhou facku už vykryl paží své druhé ruky, ale jen na poslední chvíli. Tvář ho pálila od bolesti, kterou mu Alfrédova síla způsobila. Div mu neumrtvil půlku čelisti.

„Co to mělo být?!“ zařval na něj Alfréd vztekle. „Jsi praštěný?!“ Zatřásl s ním snad v naději, že se vzpamatuje. „Víš, co jsi způsobil, idiote?!“

Max se křivě pousmál, i když ho část tváře bolela. Věděl, že ji má celou rudou. Nebyl by překvapený, kdyby mu i trochu otekla.

„Ne vždycky všechno musí vyjít podle plánu,“ usmál se Max tiše.

Úsměv mu však zmizel. Nečekal prudkou Alfrédovu reakci v podobě pěsti, kterou ho udeřil do břicha.

Alfréd se vzpamatoval, až když ho viděl na zemi, jak kašle. Chvíli ho sledoval, jak se drží za břicho a potlačuje křeč. Najednou se k němu snížil a přitáhl ho k sobě. Objal ho. Nic neřekl, ale držel ho pevně u sebe.

‚Proč to musíš dělat tak těžké…?‘ pomyslel si Alfréd zlomeně a svůj obličej mu skryl ve vlasech. Max se snažil uklidnit. Když se k němu Alfréd sehnul, očekával další ránu, ale o to víc byl překvapený tím, že ho objal. Nechápal ho. Nevyznal se v něm. Masku, kterou nosil Alfréd Riddle, nemohl doposud sundat. Nedosáhl na ni.

Nemohl v něm číst. Byl nevypočitatelný. Horší než psychopat. V jednu chvíli se zdál normální, potom běsnil kvůli malé hlouposti. Ano, tohle malá hloupost nebyla. Ale… Max pohlédl směrem, kudy Cedric utíkal. Pokud má ten kluk dostatek rozumu, bude utíkat za těmi strážníky a vše jim vypoví. Třeba budou mít i takové štěstí, že je zde ještě najdou a chytí. Tolik štěstí je však nemožné mít.

Už jenom fakt, že Cedric utekl, byl víc než štěstím.

Alfréd pořád klečel a držel ho v náručí. Tiše se omluvil. Ruply mu nervy. Nenáviděl se za to, co Maxovi způsobil. Ale měl očekávat, že něco takového Max udělá. Jen ho nenapadlo, že to udělá zrovna nyní. Chtěl jenom jednu věc.

„Proč…?“ zeptal se tiše, ale svou otázku nedokončil. ‚Proč nemůžeš pochopit, že to musíš být ty, kdo mě zatkne…?‘ dokončil ji ve své mysli.

Max zavřel oči.

Začala ho bolet hlava.

 Ta rána byla možná větší, než si myslel. Na bolest v čelisti už skoro zapomněl ve srovnání s tím, jak moc ho bolela hlava.

„Co se děje?“ zeptal se Alfréd starostlivě.

Max na to nereagoval. Bylo to skoro jako jednat se dvěma různými lidmi. Jeden naprostý maniak, který neváhá a klidně by vás v mžiku oka zabil, druhý až přehnaně starostlivý, když je třeba. Nebezpečná kombinace. Obzvlášť, když máte co dělat s vrahem. A s osobou, u které můžete mít strach, když se do ní zamilujete.

Alfréd mu prohrábl pomalu vlasy. „Seženu ti prášek proti bolesti, teď musíme vypadnout…“ ozval se po chvíli ticha. To, že jeho oběť utekla, znamená, že je může popsat. Může je oba ohrozit. Tomu se až doposud vyhýbal. Nyní půjdou i po Maxovi. Bude však schopný vypovídat? A ohrozí skutečně i Maxe? Vždyť díky němu unikl smrti. Bude schopný ho udat, když mu zachránil život?

Popadl Maxe za loket, vytáhl ho na nohy a rychlými kroky ho vedl zase zpátky k dodávce. Maxovi třeštělo v hlavě. Bolest čelisti se opět ozvala o to víc, než předtím. Postřehl jen, jak Alfréd zavírá za ním dveře dodávky a sám se usazuje na místo řidiče. Jen vzdáleně slyšel nějaké rány, než upadl do sladkého nevědomí.

Alfréd si v duchu poděkoval, že raději omdlel. Protože když ho vedl, jeden z bezdomovců začal něco pokřikovat jeho směrem. A Cedric měl takové štěstí, že své policisty našel v čas a vedl je na místo, kde málem dnes přišel o život. Poznat ty, kteří na něj zaútočili, nebylo těžké. Ukázal a jeho dva osobní policisté Alfréda stíhali. Nebáli se střílet. Jeden jen stihl poznamenat, že někoho vede za sebou, ale oba tento fakt ignorovali. Do zprávy mohli nakonec jenom uvést dodávku, její poznávací číslo a popis pachatele a jeho společníka dle výpovědi Cedrica.

Jméno, které Cedric až moc dobře věděl, však neřekl.

Chtěl tak ochránit toho, kdo ochránil jeho.

Nebýt toho malého policisty, Alfréd by ho jistě zabil. Tak jim dá nějaký ten čas… Možná, že ten druhý Alfréda přesvědčí, aby se vzpamatoval. Možná. Nebo možná skončí on sám v propasti, nad kterou už tak visí na tenké větvi.

----

Alfréd zastavil před sídlem Keviných rodičů a pohlédl na doposud spícího Maxe. Prohrábl mu vlasy. Byl to špatný nápad. Ale nemohl couvnout. Když už se do toho zapletl tak moc, že ho ani Max nemůže dostat ze sítě… musí mu alespoň ukázat, že to bude on, kdo to všechno skončí. Kevin na to nemá odvahu, ale Max by mohl. Max by ho mohl také očistit a spasit. Je to tak snadné.

Povzdychl si.

Možná by ho měl zavést do nemocnice. Vymyslet si, že se dostali do rvačky, když někoho zatýkali. A Max dostal pecku… Chtěl mít jistotu, že je v pořádku. A jako zázrakem se k jeho dodávce blížil i Kevin. Vystoupil ven a předal mu klíče.

Dal mu instrukce, co má udělat. Neřekl mu, co se stalo. Musel na chvíli mimo Maxův dostat. Jinak by se nejspíš neudržel. Už tak každá další minuta s ním byla k nevydržení, tak mučivě dlouhé vteřiny ještě nezažil.

Kevin se na nic neptal, jen si zapamatoval adresu a nasedl do auta.

Sotva opustili sídlo, Max otevřel oči. Už dobrých pět minut spánek jen předstíral. V odrazu okna poznal Kevina. Nezdálo se mu, že Alfréd vyšel ven z auta a nasedl někdo jiný. Za pomocí okna měl dokonalý přehled o všem. Všiml si proto služební zbraně na Kevinově opasku. Blíž k jeho straně. Má jen jeden pokus. Pohled mu padl i na onen bloček na palubní desce. Jen jeden pokus. Nesmí zklamat.

Kevin se plně soustředil na cestu. Myšlenky měl roztěkané a smysly otupělé. Věděl, že jeho bratr je silný, ale ani ta největší síla se nevyrovná kulce. Nebo břitvě… Žádná síla mu do žil znovu nevlije krev, o kterou přijde. Bylo to špatné rozhodnutí, věděl to – ale pro dobro svého bratra bude mít na rukou krev jiných. Jen ne jeho.

Zastavil na červenou a tiše vydechl. Pevně sevřel volant mezi prsty. Cítil slabý třas v celém těle. Už od doby, kdy ho k tomuhle Alfréd a Samanta donutili… Tiše dýchal, aby se uklidnil. Zavřel oči. Otevřel je, až když slyšel nabíjení zbraně. Pohlédl směrem k Maxovi, který mu pistolí mířil na tělo. Byl si vědom, že může kdykoliv svévolně vystřelit, proto mu mířil spíše na stehno, než na bok. Nechtěl ho zranit. Kevin se smutně pousmál.

„Jsem břídil, co?“ zeptal se Kevin tiše jen.

„Proč tohle děláš?“ zeptal se Max.

„Ze stejného důvodu, jako ty. Taky chci ochránit svou rodinu.“

Max mu zbraní poukázal, aby jel kupředu. Kevin ho mlčky poslechl. Max mezitím vzal bloček a něco do něj rychle naškrábal. V tuhle hodinu jistě narazí na hlídku, která bude kontrolovat rychlost a opilost zdejších řidičů. „Jeď rychleji,“ řekl jen.

Kevinovi došlo, o co mu jde. Zrychlil. Max ho přiměl kroužit v několika uličkách, kde měli nasazené hlídky. Netrvalo dlouho a spící hlídka se konečně probudila, vyjela za nimi a zastavila je.

Tlustější z nich zaklepal Maxovi na okýnko a Max jej pomalu stáhl, schovávaje zbraň momentálně pod sedadlem. Vzhlédl ke strážníkovi.

Musí důvěřovat svojí intuici.

Protože tuhle hru mohou hrát i dva.

I více lidí.

Jen je potřeba vědět, které figurky a karty smíte obětovat.

Předal Kevinův odznak a svůj vzkaz, kde se podepsal dole v rohu, strážníkovi. Ten si odznak prohlédl. Nepochyboval, že osoba vedle něj je Davidův bratr. Vzkaz si tiše přečetl a jen přikývl. Max s pohledem na něj zvedl zase okýnko a Kevin se rozjel pomalu kupředu. Strážníci se za nimi tiše dívali.

Na vzkazu bylo ne moc přehledným písmem, které bylo pro člověka ve spěchu typické, napsáno:

Dnes měl zemřít Cedric O. Zabránil jsem jeho vraždě. Podezřelý je Alfréd Riddle. Vím, kde má svou základnu. Cedric nebude vypovídat ze strachu o život. Potvrdí Vám, že mu někdo pomohl utéct. Až se ujistím, kde se Alfréd rozhodne zaútočit znovu, pošlu zprávu.

M. York.

Bylo rozehráno.

Dodatek autora: 

Omlouvám se, že na kapitoly musíte tak dlouho čekat. Zkusím další zpracovat o něco rychleji, ale času mám nyní opravdu málo. Pokud se mi povede ukočírovat každý další šílený týden o něco lépe a já získám pár minut navíc, určitě něco dalšího napíšu do příští kapitoly. :) Mrzí mě, že už nemohu přijít domů, sednout si k notebooku a jenom psát. Na druhou stranu - kdybych celý příběh napsala během jednoho dne, už byste nemohli být napjatí na další kapitolu, no ne? (Ano, jsem hrozná a moc dobře to vím) Děkuji za drobnou pozornost. Doufám, že jste si kapitolu užili.

Shiw

4.9375
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 17
  „Toto nemyslíš vážne.“ Mlieko mi vbehlo do hrtana, snažil som sa...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Pri jednej z otočiek si všimnem, že 1. letí ku mne. Dúfam, že ma nechce...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Ne, že bych neměl odvahu, ale… když jsem pomáhal učitelovi sklízet věci a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Gabriel La Croix Zpod přivřených víček na něj pohlédnu. Za těch pár dní se...