Ne, 08/01/2017 - 10:04
19

Věnování: 
Těm, kteří alespoň kliknou na další kapitolu :)

„Bože,“ zašeptal Max tiše, když se pomalu posadil, drže se za hlavu, která ho bolela.

„Jó, tak ten ti moc nepomůže,“ neodpustil si Alfréd jízlivou poznámku. Max se na něj nepříjemně podíval s nevyřčenou otázkou, jak si vůbec dovoluje tady zase otravovat. Žaludek se mu nepříjemně ozval. „Chceš donést vodu?“ zeptal se až příliš ochotně.

„Ne, sám jsem chlastal, sám se dopravím do koupelny,“ zabrblal Max. „A to samé radím tobě…“

Nohy ho však neposlouchaly, když dosedl chvíli na to zase na zem, což jenom skončilo Alfrédovým zvednutým obočím. A přihlouplým výrazem. Max zle zavrčel. Ani ve snu by ho nenapadlo říct si o pomoc. Jeho vlastní hrdost by tak klesla kdesi hluboko pod nulu. A navíc pomoc od Alfréda?! To by se rovnalo upsání ďáblu. Neohrabaně se dostal na nohy (které mu díky tomu alkoholu ztěžkly až neuvěřitelně moc) a nejistými kroky se přemístil do vedlejší místnosti, kde se pro jistotu zamkl. Věděl, že dveře Alfrédovi nedělají problém, ale jistota je jistota.

Opláchl si obličej. Chvíli na sebe jenom tupě zíral a snad se snažil najít nějaké škody, pohmožděniny nebo něco, čím by ho udal za násilné vniknutí do tohoto… prostoru. A nadutý poklopec to rozhodně nebyl, k čertu! Co se tady odehrávalo?!

„Vše v pořádku?“ zarazila ho hlava, která se objevila u jeho dveří, jež předtím zamykal. Vyjekl leknutím a hodil po ní první věc, kterou měl po ruce – pastu na zuby. Když se odrazila od Alfrédova obličeje, zanechala mu na čele nehezkou červenou značku. „Miř příště trochu jinam, než na mozek, na rozdíl od tebe bych ho rád ještě někdy použil,“ dodal Alfréd podrážděně, ale to už prchal před neurčitou věcí, kterou po něm Max opět hodil.

„Jak ses tady dostal, když jsem měl-…“ Max se zarazil. Zkusil zamknout a znovu otevřít. Aha, záhada vyřešena – nemá nadpřirozené schopnosti (toho upíra však pořád nevylučoval kvůli tesákům), jenom zámek od koupelny je naprosto zničený. Může se tedy zamykat do unavení, ale vždycky se ty dveře otevřou. Proč má takovou smůlu?

„Chceš zavolat zámečníka?“ zeptal se Alfréd, když kontroloval zámek i u ostatních dveří, aniž by se ho o to Max prosil.

„Ne, nějak to tady ještě vydržím, pak se na to podívám,“ zabrblal Max, když se rozhlížel kolem. Snad hledal škody, které mu ten dlouhán způsobil, zatímco spal.

„Zaprvé – žádné škody nenajdeš, zadruhé – nejde ti ani jeden zámek, takže ti doporučuji se na to podívat ihned, zatřetí – dobrovolně jsi mě tady pozval,“ připomněl mu Alfréd mile.

„Pochybuji, že to bylo až tak dobrovolné, ale budiž,“ převrátil Max oči v sloup. Alfréd nyní nadával ve své mysli, že ho nenahrál, jak se spolu bavili. No – jeho samotného by ho to rozhodně nenapadlo. Jeho pohled nenápadně spočinul na Maxově těle. „Co je?“ zeptal se Max podrážděně, připravený se bránit, kdyby toho maniaka něco napadlo.

„Nic si nepamatuješ?“ pozvedl Alfréd obočí.

„Kdyby ano, jistě bych měl o to větší radost tě zkopat,“ ušklíbl se Max po jeho otázce. Alfrédův pohled spočinul níž, než měl Max oči, a nyní se ušklíbl on.

„Aha, v tom případě tě nechám, aby sis ten problém odčinil, pokud tedy nepotřebuješ asistenci,“ provokoval ho s pohledem na jeho rozkrok. Max dostal tik do oka, už, už k němu šel a byl připravený ho kopnout do slabin (však je to taky určitě jeho chyba, že má ranní erekci!), ale Alfréd včas poznal, kdy je bezpečnější prchnout do auta, ve kterém se alespoň mohl zamknout. Max kolem jeho auta nebezpečnou chvíli kroužil, ale nakonec zmizel ve svém příbytku. V hlavě měl prázdnotu a přitom si přál, aby si vzpomněl, a zároveň ne. Co se tady stalo?! Co ví ten dlouhán arogantní a on ne? Uvědomil si, že zatíná pěsti. Silný stisk povolil a prohrábl si vlasy. Co mu unikalo? Ano, s velkou pravděpodobností spolu pili. Ale co se dělo dál? Pamatoval si, že se vyprovokovali až k podivné opíjející se soutěži. Bože! A to si říká reprezentant svých kolegů? Praštil se do hlavy a v duchu si zanadával tak, jako nikdy předtím. Dýchl si na ruku a přičichl. Alkohol z něj cítit nepůjde… Pro jistotu si umyl zuby, dvakrát. Jistota je jistota. Problémem v kalhotách se rozhodl nezajímat. Pro vlastní dobro na to nebude myslet a bude se mít báječně. To si myslel…

Jen na zlomek vteřiny chtěl jít hledat svůj mobil, ale vzpomněl si, že ho po telefonátu s Ellie rozšlapal na kousíčky. Nyní litoval a zároveň děkoval bohu, že mu prozatím nedali pistoli. Jinak by na dnešní směnu rozhodně nedošel. Ne, koukej se, Maxi, uklidnit! Poslechl své podvědomí. Jistě tady nejsou sto let za opicemi a bude tady možnost získat nějaký pořádný mobil. A potom si však sám vrazil kudlu do zad – všechny kontakty, zprávy, fotky, videa a dokumenty, které měl uvnitř, ve své prudké povaze, kterou v něm vzbudila Ellie, zničil. Dostal tik do oka.

Prohledal koš, popelnici a verandu, a to všechno za bedlivého, leč zmateného Alfrédova pohledu, který už posléze nervózně troubil, že si má pohnout, jinak odjede bez něj a schválně šlapal na spojku na prázdno, aby motor auta řval na celou ulici. Však si také vysloužil nadávky a výhružky od Maxových sousedů. Když se Max smířil s tím, že svou SIM kartu už nikdy neuvidí, smířil se s tím jako chlap. Nepočítal ovšem pět minut, kdy si nahlas stěžoval, že je blbec, že si neměl ničit mobil, a tím bavil Alfréda přímo královsky.

Když však dorazili do práce, už jim moc do smíchu nebylo. Po letmém pohledu na Alfréda Max zrudl a ihned zmizel na záchodcích. To přece nemůže být pravda?! Co ti dva spolu dělali, že mají oba ranní erekci?! A proč to ten dlouhán zatraceně nevyřešil, když mu dal čas strávený v autě o samotě! Prudce vydechl.

Ne! Je to jeho trest. Zakázal si ulevit svému rozkroku, přestože jeho úd už bolestně tepal v těsných kalhotách. Trest za to, že se opil a dělal bůhvíco s Alfrédem. Jen ta představa ho přiměla zakřičet. Proč zrovna něco s ním?

Zchladil si hlavu pomocí studené vody. Nebylo divu, že měl zamrzlý mozek ještě na dalších deset minut. Když však vešel dovnitř, zarazilo ho seskupení dnešního týmu. Byla zde i Samanta. Nedůvěřivě ji sledoval. Byla to náhoda, že oběť našla zrovna ona? Na co se vyptávala, že ji neviděla už předtím? Tvrdila, že byla v baru získávat informace. Byla tam Lola Cleerwoodová také? Viděla snad Samanta, že ji někdo rdousil? Modřiny na detailní fotce kolem krku o tom napovídají. Jak dlouho ji mohla dotyčná osoba škrtit? Škrtil ji pachatel i poté, kdy ji přiměl podřezat si žíly? Ach, zmražený mozek se mu nepovedlo ještě úplně rozmrazit, proto ho rozbolela hlava (nebyla to ani v nejmenším kocovina!).

Samanta si povzdychla.

„Sotva jsem skončila s hledáním informací o Patrickovi, už tady mám další věc k hledání, co?“ zeptala se nespokojeně. „Mám zajít za jejími rodiči, že i jejich druhá dcera je mrtvá?“

„Ne, za nimi půjde Alex a zjistí to, co vždycky,“ přikázal David a Alex jen přikývl. „Měli bychom se zaměřit na vztahy oběti s okolním světem… a možná i na jejich vztahy celkově. Pochybuji nyní, že vrah jedná náhodným výběrem.“

Max si vzpomněl na fotku z bytu Samantina bratra a zajel si rukou do hluboké kapsy kabátu. Ano, je zloděj… ale přišlo mu to víc, než podezřelé. Existuje ta fotka ještě v druhé verzi? Kdo byla ta osoba, jejíž obličej rozpíchal?

Odebral se na své místo a tiše pohlédl na rámeček s fotkou, na kterém byla ještě silná vrstva prachu a krve. Opatrně ji vyňal z rámečku a prohlédl si ji. Byla stará. Jak dlouho…? Odhadoval minimálně tak pět let. Rozpoznal Jesse Sparkse, který stál nejdál na boku a hrdě měl zvednutou bradu vzhůru, pyšný nejspíš na něco, co před chvílí udělal. Druhou postavu nerozpoznal, ale u třetí si byl jistý, že se jedná o Isabelu Cleerwoodovou. Další dvě osoby mu byly opět neznámé. V pořadí šestá osoba byl Patrick S.. Viděl jeho fotku jenom v novinách, ale moc se nezměnil. Vlasy měl stejné. A po delší chvíli spatřil i miloučký úsměv Loly Cleerwoodové. Vedle ní stála dívka s kudrnatými vlasy. Zbývalo ještě plno dalších (tehdy) dětí. Na chvíli se zarazil, než ho napadla šílenost. Prudce se zvedl, že si zajde pro spisy ze všech dočasných vražd, ale to už ho Samanta jedním prudkým hmatem přitiskla na zeď, až se ostatní za tou ránou podívali.

Samanta mu pevně tiskla hrdlo a v očích měla šílenství a vztek, zatímco v druhé ruce svírala fotku.

„Kdes to sebral?“ zasyčela na něj zle, tiše, než zvýšila svůj hlas a zeptala se znova a znova: „Kdes to sebral?! Kdes to sebral?!“ A potom už tu otázku křičela, zatímco mu hrdlo tiskla o to víc.

Ještě chvíli a asi by Maxe svou prudkou silou uškrtila, kdyby ji Kevin pohotově neodtáhl. Vzpínala se mu a křičela, aby ji okamžitě pustil. Max ji zmateně sledoval, zatímco Kevin tahal šílící Samantu pryč a něco jí šeptal, aby ji uklidnil. Zanedlouho se vrátil pro sklenici vody. David se zamračil a šel fotku sebrat ze země, kde ji předtím Samanta pustila.

„Kdes to sebral?“ zeptal se ho na stejnou otázku, na kterou nestihl Max předtím odpovědět.

Chvíli zavládlo v místnosti ticho.

„V bytě Jesse Sparkse,“ promluvil Alfréd místo Maxe a David mu věnoval pohled, který Maxe mírně poděsil.

Kdeže?“ zasyčel David tiše, hrozivě.

„York chtěl zavést na všechna místa činu. Díky němu jsme byli schopni najít ten notebook. Zjistili jste už něco?“ zeptal se Alfréd monotónně. „Nebo mu ho mám jít obstarat, protože je mi jasné, že bude rozhodně schopnější než naši experti, kteří si dávají na čas.“

„A smím vědět, kdo Vám dvěma dal povolení?“ zavrčel David nespokojeně.

Kevin doposud situaci pokojně sledoval od umyvadla a mlčel. Najednou se vřele usmál a šel objat (vlastně přiškrtit) svého bratra, aby ho zklidnil.

„Hele, bratříčku, možná, že teď se ti to jeví jako blbost, ale pochybuji, že by Maxík neměl důvod, proč tu fotku nenápadně sebral,“ řekl Kevin mile.

„Koukej mě pustit,“ zavrčel David nebezpečně.

M-Maxík?“ ozval se Max s tikem v oku, zatímco se Alfréd ušklíbl pro sebe. „Copak jsem pes?“ Ano, ztratil své pevné nervy i kontrolu. Vybouchl. „Copak mám nosit obojek a štěkat na Vaše rozkazy?! Ano, sebral jsem to, protože pochybuji, že by si toho nějaká skopová hlava, která mě musí snad na každém kroku doprovázet, kdy všimla! A navíc – toho notebooku by si všimlo i batole. Nedivím se, že Vás lidi nemají v oblibě, když jste tak naprosto neschopní! Jak dlouho že už ten psychopat volně pobíhá po světě a vy mu to necháváte projít?! Slyšel jsem dobře? Jeden a půl roku? Skutečně? Co jste doposud dělali! Seděli na zadcích a popíjeli čajíček?! A vy že jste požádali nás o pomoc? To je k smíchu! Nevím, kam šéfová dala oči a rozum, když na to kývla, ale asi jste jí museli dát dost velkou pohnutku, že o tom tak básnila! Bože! Vědět, že budu spolupracovat s burany, jako jste Vy, ani by mě nenapadlo se na to hlásit dobrovolně! K čertu!“

Dokončil své chrlení vzteku a urážek a rychlým krokem vyšel ven z místnosti. Bylo mu horko. Mozek mu vynechával. Doposud si neuvědomoval, co všechno jim vlastně řekl a vyčetl. Nyní mu bylo jedno, že nedlouho poté ho zasáhne svědomí a on se bude cítit vinně. Vždycky tomu tak bylo. I v Londýně. Uvolnil si kravatu a knoflíček u krku, který ho nepříjemně škrtil. Srdce mu splašeně bilo do hrudi. Snažil se pořádně nadechnout a dostat ze sebe tu rudou barvu vzteku. Vyšel ven na čerstvý vzduch a opřel se o zábradlí oběma rukama. Zhluboka dýchal, pokojně a klidně, zpočátku rychle a nepravidelně, ale posléze se soustředil jenom na to, aby se uklidnil. Musel. A přesto mu to připadalo hodně těžké.

Ze vzteku se mu třáslo celé tělo.

Trvalo mu to dlouhé dvě minuty, než se uklidnil a uvědomil si, co jim všechno tam řekl. A hned věděl, že má problém, hodně velký problém. Ztuhl při myšlence, že by mohli napsat do Londýnam a klesl na kolena. Jenom to ne! Jinak… Stiskl ruce v pěst a snažil se myslet pokojně. Když se jim ještě teď zajde omluvit, vyřeší se to? Zapomenou na to? Snášel snad jejich poznámky dost dlouho, tak by si tohle mohli odpustit ne? Kousl se do nehtu a snažil se vymyslet, jak z tohohle maléru ven.

„Všechno v pořádku?“ slyšel za sebou hlas a pomalu se otočil. Spatřil za sebou Alfréda. Bez odpovědi pohlédl před sebe a konečně stisk v rukách povolil. „Docela jsi nás překvapil – působil jsi tak klidně, takže jsme netušili, co-…“

„Vyrazíte mě odsud rovnou, nebo pošlete nejdříve zprávu mé nadřízené…?“ zeptal se Max tiše, když od něj odvrátil pohled. Alfréd mlčel. Přešel k němu a vlídně mu prohrábl vlasy.

„Vzhledem k tomu, že je to tvůj úplně první výbuch za všechny naše narážky, poznámky, urážky nebo činy vůči tobě, tak ne. A…“ začal a opřel se o zábradlí, „v lecčem jsi měl nakonec pravdu. Jsme burani. Rok a půl a my jsme se nepohnuli z místa. Asi jsme si nechali proplout mezi prsty rybu, která na sebe upozorňovala už od počátku. Proto…“ podíval se mu do očí vážným, hlubokým pohledem, „potřebujeme tvou pomoc. Nejsi tak nezaujatý případem, jako my. Všímáš si věcí, které ostatní přehlížejí. Objevuješ to, co jsme sami ignorovali.“ Vytáhl z kapsy fotku a předal mu ji. „A možná – možná vidíš něco, co si nechceme sami připustit.“

Max váhal jenom chvíli, než fotku sebral. Prohlédl si ji znovu a přejel po osobě, jejíž tvář neviděl, prsty. Kdo byla ta osoba? Žena. Jaký k nim měla vztah? Učitelka? Dozor? Kde? Na táboře? Netušil. Měl příliš málo věcí, aby mohl takhle hádat.

„Takže jestli mohu poprosit – nevzdávej to ještě s námi,“ dodal Alfréd a přiměl ho pomocí letmého dotyku na bradě, aby se mu podíval do očí. Max mu ruku od sebe po chvíli odstrčil.

„Nic si od mé spolupráce neslibuj,“ varoval ho, ale zarazilo ho, když kolem něj prošel a Alfréd ho pevně chytil za zápěstí.

„Moc se do toho ale nezapleť,“ poprosil ho Alfréd tiše a pustil jeho ruku. Max přikývl. Vracel se s ním zpátky. Žena s kilem make-upu si zrovna pudrovala nos na recepci a tvářila se přitom strašně vážně. Prošli kolem místnosti, kde si Max všiml, že Alex uklidňoval doposud rozrušenou Samantu. Nedovedl by si představit Samantu plakat, kdyby to nyní sám neviděl. Ta fotka pro ni nejspíš znamenala mnoho. Na chvíli zaváhal, zda jí ji má předat, ale nakonec se rozhodl, že ne. Jestli se mají pohnout – bude nucena i ona přinést oběti.

Nechal Alfréda, aby vešel jako první. Má se omlouvat? Měl by, ale za co? Za to, že už nesnesl jejich poznámky a lhostejnost vůči případu…? Za pravdu? Zavřel oči a povolil pěsti, které nevědomky zatínal už od doby, kdy Alfréd zmizel ve dveřích. Nakonec vešel a bez jediného pohledu prošel kolem Davida, který mu také nevěnoval sebemenší pozornost. Prohlédl si opět fotografii a přejel prsty po tváři, která nešla vidět. Co pro Jesseho ta žena znamenala? Proč to Jesse, nejspíš v nějakém záchvatu, způsobil? Jaký normální člověk by tohle udělal? Zaostřil o něco víc a všiml si nějakého nápisu za nimi, ale byl jenom z půlky. Mohl začít luštit. Některá písmena byla více než jasná, ale co ten zbytek? Psal si na papírek cokoliv, co ho napadlo. Něco z toho to jistě bude. A potom se zarazil. Začal postupně škrtat nesmysly, dokud mu nevzešel i název nějakého místa. Po delším boji konečně odložil tužku stranou a sledoval pouze ty, o kterých věděl, že skutečně ještě existují nebo existovaly. Začal postupně vyhledávat. Pokusil se na počítači v místnosti najít nějaké informace. Byl schopný identifikovat, že místo, před kterým stáli, byla nějaká brána. Brána kam? Prohledával všechna možná místa. Bylo by jednodušší zeptat se Samanty přímo… ale zřejmě jejich vztahy nebudou o nic lepší, než byly doposud. Zarazil se.

Když hledal jedno konkrétní místo, mezi odkazy na něj vyskočila i zpráva. Měla dost nepěkný titulek: Dívka zemřela v kostele. Chvíli váhal, než jej otevřel. A zamrazilo ho. Polkl nasucho. Protřel si oči, aby viděl správně. Ne… Může se jednat i o shodu jmen. Nesmí z toho vyvodit nějakou hloupost. Avšak, čím více četl a četl, tím více se jeho domněnka potvrzovala. Ano, domněnka, potřeboval pro ni důkaz. Pro Davida jsou domněnky zbytečné. Měl by na to místo zajet a zeptat se lidí přímo? Podíval se na datum, kdy se to odehrálo, a povzdychl si. Pět let – to je dlouhá doba, lidská mysl nemá takovou kapacitu, aby si v paměti udržela všechno.

„Na co se to díváš?“ zeptal se Alfréd. Max mírně nadskočil a stránku rychle vypnul. „Jestli chceš sledovat porno, vyber si laskavě jiný počítač,“ dodal jízlivou poznámku s úšklebkem. Však si taky vysloužil výhružku jisté pěsti, která by zasáhla jeho hlavu, kdyby zůstal ještě chvíli sehnutý.

„Pochybuji, že ty ten počítač používáš k něčemu jinému,“ ušklíbl se Max a vrátil mu slovní úder stejnou silnou. Alfréd mu stiskl vlasy mezi prsty a přiblížil se k němu.

„Mám snad zkontrolovat historii, vytisknout ji a poslat všem lidem, které znáš?“

„Do toho, možná, že tak uvidím i to, co tam po směně vyhledáváš ty.“

Alfréd se ušklíbl o to víc, ale vlasy mu pustil ze svého sevření, nechal, aby ho konečky polechtaly na prstech, než se opět vzdálil. Max ho po chvíli následoval, naposledy pohlédl na fotografii a postavil si ji na vlastní stolek. Na papír si zapsal vše, co zjistil, až potom vzhlédl s otráveným výrazem o to výš, aby hleděl Alfrédovi přímo do očí, který se mu zpoza ramene díval na to, co si zapisoval.

„Nějaká erotická stránka?“ zeptal se provokativně. Za kopanec do břicha a slabin si nakonec mohl sám. Max se nemohl soustředit. Skrčil papírek a strčil si ho do kapsy. Dvě věci si musí pořídit – nějaký malý notebook, který by mohl bezpečně schovat a zároveň ho nosit s sebou… a mobil. Bez mobilu bude nahraný.

„Nejsem až tak perverzní, jako ty,“ pronesl Max lehce arogantně. Jeho soustředěnost byla ta tam. Pohlédl očima na hodiny. Čas oběda (a čaje). Napadlo ho, že by se mohl na chvíli vypařit. Nahlas pronesl, že skočí pro nějaké jídlo, takže mu mají sdělit, co chtějí. Alfréd se jenom výrazně ušklíbl pro sebe.

‚Špatně položená otázka, Yorku,‘ pomyslel si Alfréd pro sebe a jenom vyčkával.

Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat.

Pokrmy jako nudle z čínské restaurace, vepřová žebírka a brambory, kuřecí stehýnka… a další potraviny, které slyšel Max třeba poprvé v životě, se hromadily do obřího seznamu, který v žádném případě nemohl přinést ani sehnat najednou. Dostal tik do oka a pohlédl na Alfréda, který se potulně usmíval, div nevyprskl v smích, když se ještě ozývala další a další jídla.

„Pro příště víš, že se nemáš ptát, co chtějí, protože pak se změní v nenažraná prasata,“ poradil mu Alfréd tiše a s milým úsměvem mával zdrcenému kolegovi, který šel jako mrtvola pryč. Když se zeptal na recepci ochotné ženy, zda mu na chvíli půjčí auto, dostal přednášku, že kdyby se jí takhle každý ptal, mohla by to tady rovnou zabalit. Auto nakonec nezískal. Ani omylem ho nenapadne jim shánět tolik jídla! Prostě si zajde vyřídit důležité věci, jako je mobil (ten notebook možná oželí), a vrátí se zpátky. Ať si dělají donašeče jídla z někoho jiného!

Nehleděl na kvalitu ani cenu, důležité pro něj bylo, aby mobil fungoval. A to okamžitě – dokud si pamatuje všechna potřebná čísla, aby jim napsal, aby skrz ně sdělil ostatním, že po menším incidentu byl nucen vyměnit SIM kartu i mobil. K jeho překvapení, žena za pultem byla přívětivá a pomohla mu s výběrem ještě lepšího mobilu. Určila správně, že si nehodlá koupit mobil jenom pro značku a na parádu, ale že ho bude aktivně používat. S výslednou cenou byl nakonec i spokojen. Měl však obavy, že mu ta žena tak mile pomáhala jenom kvůli uniformě. Dle všeho – ženy jsou pořád bláznivé do uniforem, i když místní policie stojí za nic.

Nemilou část dne měl za sebou. Povedlo se mu najít stejnou značku mobilu, jakou měl i předtím. Všem osobám, jejichž čísla si pamatoval, napsal a jenom čekal, až mu i ti zbylí skrz ně odpoví. Nečekal moc dlouho a byl za to rád. A musel ihned napsat omluvnou zprávu pro svou starostlivou matku. Přišlo mu několik vyčítavých zpráv od otce, který mu skrz zprávy huboval, že své matce málem přivodil infarkt, když se mu snažila dovolat a on nebyl schopný ani předtím napsat, že si změnil číslo. No, nebyla to dobrovolná změna. Váhal s uložením jednoho čísla. Ellie Clarksonová. Zabije ho hodně, když ji bude ignorovat? Bude ochotna za ním přijet až do Chicaga, aby se ho zeptala na pitomé otázky?

Pousmál se nad její otázkou ohledně vajec. Opravdu úsměvné…

Napsal i Christině z nového mobilu, která se ho ve zprávě zeptala pobaveně: „Jak se ti povedlo zničit svůj předešlý mobil? Spadlo na něj něco, co nemělo, zatímco sis s někým užíval?“ Ano, Christina neznala stud. Ani v realitě. Maxe její zpráva mírně vytočila, ale ignoroval ji. Nebude přece malé dítě, aby se vzrušoval nad reakcí jiného dítěte.

I když to bylo proti jeho zásadám, rozhodl se, že skutečně něco k obědu sežene. Do rychlého občerstvení ho ani nenapadlo jít – zaplatí tolik a přitom z těch polotovarů nic nedostane. Čínská restaurace se mu zamlouvala. Ale nakonec se rozhodl pro jakousi domácí restauraci, u které si mohl zjistit, z čeho doopravdy vaří. Ano, někdy se ta uniforma skutečně hodila. Přestože viděl úšklebky, když vešel, nakonec jim tam nechal skoro polovinu všech peněz, které si vyměnil za dollary. Jo, tohle ostatní rozhodně přijde draho, až jim bude říkat ceny. Musí jim přece vrátit tu jejich lenost jinou cestou, ne?

Naštěstí byli v restauraci tak ochotní, že mu nabídli odvoz jídla i jeho samotného. Poděkoval mladému, pohlednému řidiči a zmizel ve stanici. Žena v recepci se prudce postavila, praštila rukami o stůl a hned zaječela: „Co si myslíte, že nesete za hordu jídla, strážníku?!“

‚Kéž by to bylo pro mě,‘ pomyslel si Max, převrátil otráveně oči. Bylo mu jasné, že sama má dost velký hlad, a tak rychle pospíchal na jejich oddělení, protože se všichni už chtivě olizovali za tou překrásnou vůní z jídla. Řetězce rychlého občerstvení nejspíš vydělávali na místní policejní stanici nejvíce.

Ke konci se mu už zdálo, že ho někdo sleduje a se slinami by se jistě rád vrhnul na tašku plnou jídla, ale včas za sebou zavřel dveře… jenom, aby čelil dalším hladovým krkům, zvířatům, kterým zazářily oči, sotva ucítili potravu. Ano, takhle nějak by se dala nazvat reakce jeho týmu. Všiml si, že se Alex už vrátil. I jemu zářily oči, jako zvířeti. Překvapilo ho však, že mu, když si urval část jídla pro sebe, zároveň předal jakýsi klíč.

„Je to od této budovy, abys nemusel obvolávat všechny ostatní,“ usmál se mile a zakousl se do teplého jídla. Max nad nimi zakroutil hlavou. Ale nedivil se jim. Pochyboval, že jsou tady platy nějak extra vysoké, vzhledem jaký má obyvatelstvo vztah vůči nim. Protože už delší dobu váhal nad prozkoumáním složek o všech členech tohoto podivného týmu, zadíval se do složky každého z nich. Pro jistotu si zapsal i jejich telefonní čísla – mohla by se časem hodit. To byla jediná věc, která ho skutečně zajímala. Vzhledem k tomu, že Alexovi už předtím volal, a Alfréd jeho číslo získal jakousi záhadou, nejspíš jim taky musel někdo poslat jeho složku. Pro jistotu jim oběma poslal zprávu, že má jiné číslo. Alfréd se ušklíbl s plnou pusou, když to viděl, a podíval se jeho směrem. Přimhouřil oči a vypadal, jako šelma před útokem na svou oběť. Max se ho rozhodl ignorovat. Alex si zprávu jenom přečetl a potom opět pokračoval v jídle, zatímco si pročítal noviny.

„Kdes sehnal tak dobré žrádlo?“ zeptal se Kevin, zatímco chvíli na to mířil obuškem na Davida, který se mu snažil sebrat brambory z jeho porce. David jenom zle zavrčel a stáhl se, ale i tak vyčkával.

„Když se nějak složíte a zaplatíte půlku tohoto účtu, s radostí Vám tam budu chodit – pokud budete platit za to, co si objednáte,“ zdůraznil. Alfréd se pro účet natáhl a málem se začal dusit masem, které zrovna spolkl.

„To jsi snad nakupoval v nějaké nóbl restauraci?“ zeptal se Kevin, když k němu došel účet, mírně zděšený tou částkou.

„Ne, ale tohle je jídlo normálně tak pro deset až dvanáct lidí,“ pronesl Max, spokojený tím, že upoutal jejich pozornost. Všichni mu však řekli, že nic z toho nezaplatí. Výhružka, že jim to jídlo z žaludku vytáhne i násilím, jim však postačila, aby si částku rozdělili a zaplatili mu ji. Ochota nadevše.

Nešlo mu až tak moc o peníze, ale o princip – zvykli by si na to!

Co ho však zarazilo nejvíce, bylo to, co David řekl pár chvil poté: „Zítra máme všichni prý nařízené volno. Prý tu oxidujeme až příliš, takže máme všichni na den zmizet, aby tady uklidili nepořádek. A jasně jsem zdůraznil, že pokud s něčím pohnou, tak asi naše tolik milované uklízečky praštím.“ Ano, sarkasmus z něj šel cítit na sto honů při poslední větě. Očividně tím pobavil všechny, až na Maxe. Ten si pořád prohlížel fotografii a přemýšlel nad článkem, který četl předtím.

Pohlédl váhavě na Alfréda a potom na fotografii.

‚Měl bych se ho na to zeptat, nebo…?‘ pomyslel si Max a vybavil se mu článek o dívce, která zemřela v kostele. ‚Může jít jenom o shodu jmen… A pokud ano – neměl bych se vrtat v cizí minulosti nebo ho nutit vzpomínat na něco nepěkného. A co teprve, když se mi vysměje a řekne, že nikoho takového nezná?‘ A přesto měl velké nutkání se zeptat.

Povzdychl si.

Opřel se o židli, až mírně zavrzala, a získal si Alfrédovu pozornost.

„Nad čím přemýšlíš, prcku?“ nadhodil otázku.

„Nad blbostí…“ řekl Max upřímně. Alfréd mu dloubl do líce.

„Tak přestaň, ničíš si mozek zbytečně.“

„Ne, opravdu? Jsi mnohem chytřejší, než by se na první pohled dalo říct,“ pronesl Max s procítěnou ironií.

„Děkuji za lichotku,“ ušklíbl se Alfréd. Max převrátil oči a povzdychl si. Tady už nic pořádného nevyřeší. Má předstírat, že pracuje, nebo má vytáhnout Alfréda pryč, aby si mohli konečně promluvit, co se ve skutečnosti stalo ten večer… ze kterého měl ranní erekci ale jinak úplné okno? A navíc…

Je zde ještě jedna otázka, která ho už pár hodin trápí. Ten článek z internetu mu pořád nedal spát. Pamatoval si každičký detail na to, aby zapomněl. Když se zvedl Alfréd se slovy, že pro dnešek už končí, zvedl se Max také. Nikdo to nijak nekomentoval, protože se všichni taktéž začali balit. Nejspíš ani jeden z nich nechtěl skončit jako první.

Max rychle pronásledoval Alfréda, který se na něj podezíravě podíval.

„Proč mě pronásleduješ?“ zeptal se pobaveně a usadil se pohodlně do svého auta. Max si natáhl nohy a cítil se trapně, jako dítě. Kdyby to sedadlo šlo alespoň posunout… nebo předělat, aby bylo jako sedadlo spoluřidiče…

„No, dlužíš mi ještě vysvětlení, co se to včera večer stalo?“ zeptal se Max.

Ožral ses, nic víc. Já taky, tak jsem u tebe přespal. Nic jiného se nestalo, pokud si dobře pamatuju,“ řekl Alfréd, vynechávaje záměrně část o tom, jak se líbali. A ne, že by to udělal záměrně, protože se mu v hlavě prohnala myšlenka, že by to nejspíš chtěl udělat znovu. Max měl tedy zodpovězenou jednu otázku.

„Mám ještě jeden dotaz,“ ozval se po chvíli. Alfréd se ušklíbl.

„Dneska jsi až nějak moc zvídavý,“ řekl Alfréd pokojně a pohlédl do zpětného zrcátka, než zabočil doleva. Chvíli na to zastavil na semaforu s blinkrem, který značil, že budou odbočovat tentokrát doprava.

„Říká ti něco jméno Annie Riddle?“ zeptal se Max. Alfréd pokojně hleděl před sebe a rozjel se, když mu na semaforu přeblikla zelená.

„Ne…“ odvětil po chvíli ticha. „Nikoho mi to nepřipomíná. Asi jenom shoda jmen.“

„Aha…“ řekl Max a pohlédl před sebe. „Když jsem se díval na tu fotku, kterou měl Jesse ve svém pokoji, zjistil jsem, že ta skupinka stojí před nějakým kostelem, přesněji řečeno – bránou do něj. Článek ve spojitosti s tím místem vypovídal o tom, že nějaká malá holka zemřela v tom kostele. Prý to označili za sprostou sebevraždu, která pošpinila božskou půdu.“

Alfréd mlčel, ale se trochu zamračil. Stiskl volant silně mezi prsty.

„Jak jsi říkal to jméno?“ zeptal se Alfréd ještě.

„Annie…“ řekl Max a vzhlédl k němu, snad v naději, že ji znal, a přitom si přál, aby tomu tak nebylo. Alfréd nakonec zakroutil hlavou.

„Ne, nikoho takového v rodině nemám a ani neznám. Shoda jmen. To se děje často.“

Max pohlédl před sebe. „I tak… mě ten článek zaujal. Byl už pět let starý…“

Všiml si, že se Alfréd moc do konverzace zapojit nechce, a tak se přestal nutit i on. Byl mu vděčný, že mu nabídl odvoz. Zítra by mohl zajít za sestrou, když už má to volno.

‚I tak… chvíli mu trvalo, než odpověděl. Znal ji?‘ pomyslel si Max, nemohl mu věřit. Choval se až příliš podezřele, když mu řekl to jméno. Annie Riddle. Příjmení by odpovídalo… 16 let a něco málo k tomu. Kdyby připočítal těch pět let… bylo by jí… tak jako by mohlo být Jessemu Sparksovi, kdyby pořád žil; 21 let a pár měsíců. Chodili do stejné třídy? Znali se? Byli na stejném táboře z nějakého určitého důvodu? Co měli společného?

„Maxi?“ oslovil ho Alfréd už bůhví pokolikáté, když stál u jeho otevřených dveří od auta a čekal, až vyjde ven. „Vše v pohodě?“

„Jen přemýšlím, zda mi náhodou nelžeš,“ řekl Max nahlas to, co si myslel, a Alfréd se zarazil. „Myslím to předtím – to o té dívce…“

Alfréd si povzdychl. „Jak jsem řekl – máš plno lidí se stejným příjmením, a přesto nemají nic společného. Jde jenom o podobu příjmení, nic víc, nic míň,“ vysvětlil krátce.

„Opravdu?“ zvedl Max obočí vzhůru. Alfréd si povzdychl.

„To mi snad nevěříš?“ dal ruce v bok.

„No, při prvním setkání jsi mě chtěl hodit do koše.“

„To bylo omylem.“

„Co prosím? Ty omylem házíš lidi do odpadkových košů? Copak mám na sobě nálepku: Jsem recyklovatelný?“

„Fajn!“ vyjel po něm Alfréd trochu. „Přehnal jsem to tehdy, stačí? Pak jsem tě chtěl ještě spláchnout v záchodě a víckrát mě to nenapadlo a už ani nenapadne, přísahám!“ zvedl ruku k přísaze jako u skautů.

Max chvíli mlčel, než se rozesmál.

Nečekal, že osoba jeho výšky a formátu tohle kdy udělá.

Alfréd poslouchal opět ten zvonivý, upřímný smích a musel se sám usmát. Aniž by si to uvědomil, zamiloval si ten smích víc, než kterýkoliv jiný. Už když ho slyšel poprvé. Nyní mu to jeho vlastní mysl potvrdila.

„Dobře, jestli se o to ještě jednou pokusíš, tak si opravdu vyžádám zbraň. Pak už tě to nenapadne,“ dodal Max, když zklidnil svůj smích. I když obrázek skautujícího Alfréda v jeho mysli už zůstane asi napořád. „Tak zase zítra v práci…“ otočil se na něj, otevřel branku a zavřel ji. Pokojně šel ke svým dveřím, zatímco v po kapsách hledal klíče. Když je konečně vytáhl, prohrábl svazkem desítky klíčů. Z kapsy vytáhl klíč od Alexe – má jistotu, že ho už nikdo víckrát nezamkne – a přidal ho do své sbírky.

Chvíli si se svazkem hrál – pořád si nemohl zapamatovat, jak klíč od tohoto obydlí vypadá. Rezavý, stejně jako dům. Ano, nyní si to už určitě bude pamatovat.

Odemkl a vešel dovnitř. Když si sundal kabát, zarazil se a povzdychl si.

„Řekni…“ začal Max a ohlédl se na Alfréda, který stál jenom dva kroky od něj, „proč se zase sáčkuješ do tohohle… obydlí?“

Alfréd měl blízko k smíchu. Tenhle rozpadající se dům vážně neměl lepší a výstižnější pojmenování.

„Dopřej mi tu radost a odejdi,“ povzdychl si Max. „Rád bych si taky dal pořádnou sprchu…“ I když mu jeho přítomnost nijak zvlášť nevadila. Ne tolik, jako předtím. Toho se obával – dostal se mu až příliš pod kůži. Nic spolu neměli a přitom… se v jeho přítomnosti cítil tak nejistý. Alfréd se pousmál a přistoupil k němu zezadu a uvěznil ho ve svých pažích. Na Maxovu otázku, zda má úchylku někoho takhle chytat, nereagoval.

„Myslím si… že ti mohu dopřát větší potěšení, než sám kdy zažiješ,“ zašeptal mu Alfréd tiše, skoro až svůdně u ucha, než jemně stiskl citlivou kůži jeho ušního lalůčku. Byl spokojený nad Maxovou reakcí. Roztřesený, v půlce přerušený vzdech toho muže ho vzrušoval a zároveň těšil. Přitiskl ho na své tělo, aby se ujistil, že to teplo, které z něj cítil, když spolu pili, nebyl jenom jeho přelud. Cítil sám, jak na něj silně reaguje. Max byl sám sebou zaražený. Proč ho neodstrčí? Proč ho nepraští? Proč ho nepošle pryč? Proč mu dovolí… aby byl tak blízko?

Deset let – ano, příliš dlouhá doba.

Teprve nyní si začal uvědomovat, jak mu dotek cizího těla po celou tu dobu chyběl.

Nebránil se, když mu Alfréd zajel rukou do vlasů a přiměl ho, aby se na něj podíval. Neměl obavy. Alfréd chvíli vyčkával… než ho políbil a druhou rukou sjel dolů přes břicho k bokům.

Dodatek autora: 

Díky tomu, že mi odpadlo pár povinností v pátek i v sobotu, Vám donáším další díl :) (ale bohužel - s dalším to bude nejspíš složitější proces.. snad nějaký ten skrytý čas najdu). Doufám, že se Vám kapitola líbila. Zdraví Shiw

4.906975
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
,,No tak, otevři hezky pusinku a papej," nutí Albert Cook lžíci s rajskou...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Díval jsem se na strop a dumal, jestli jeho podvědomí nebloudí v říši snů. „...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
„Co je Darknesi? Co vyvádíš? Aha, u všech švábů, jak dlouho jsem spal? Kolik je...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Ráno som bol zobudený násilným spôsobom. Modlitba pri raňajkách ma uspávala....