Po, 25/06/2018 - 21:48
4

Fillip se zotavoval dobře. Uběhly další dva dny a on už byl schopný se sám hýbat bez větších obtíží. Zranění ho stále bolela, hlavně záda, ale bolest už nebyla tak silná. Navíc se po hodně dlouhé době cítil odpočatý, netrpěl hlady ani žízní, a i když se tomu ze začátku bránil, nakonec uvítal i občasnou společnost. Nikdo krom Charlese za ním nechodil, tedy až na Bethy, která mu vždy donesla jídlo, usmála se a zase odešla. A i když Charles mluvil o ostatních obyvatelých domu, zatím ho nikdo nenavštívil. A jemu to tak vyhovovalo.

S Charlesem se sblížili. Nebylo to bůhví jaké přátelství, ale začal mu důvěřovat a cítil se uvolněný, když seděl vedle postele a vyprávěl mu o všem možném. Sem tam mu Fillip psanou formou stručně odpověděl, většinou ale jen poslouchal. Po čase byl vlastně rád, že může slyšet lidský hlas, který s sebou nenese příslib mučení. Vždy se otočil na bok, směrem k Charlesovi a díval se na něj. Později si uvědomil, že se cítí v bezpečí, když jsou spolu v jedné místnosti.

A najednou, jednoho dne, kdy mu Charles vyprávěl o koních ve stáji, měl nutkavou potřebu se ho dotknout. Jen lehce, jemný dotek dlaní, nic víc. Chvíli se rozmýšlel, jestli zvednout ruku, teď již zbavenou obvazů, ale se spoustou jizev. Nakonec si to ale rozmyslel a stud schoval jeho dlaň pod peřinu, kde zůstala ukryta.

Charles Fillipa také zásoboval četbou různých žánrů. Chlapec v dalších dnech knihy čítával téměř nepřetržitě a vždy mu bylo jedno jakou další mu Charles donese. Knihy vzdělávací, pohádky, romány od komedie po tragédii, sbírky básní, encyklopedie. Charlesova sbírka jakoby neměla konce a Fillip hltavě vstřebával každý řádek, který se mu objevil před očima. Charles byl přesvědčen, že chlapci určitým způsobem četba pomáhá k zotavení, ať už fyzickému, tak i psychickému.

„Zkus se postavit, udělat pár kroků. Máš slabé nohy, musíš trénovat. Pomůžu ti,“ řekl jednoho dne Charles a usmál se. Přistoupil k Fillipovi, který váhavě kývl a posadil se na pelest postele. Už nebyl nahý. Obvazy už měl jen přes hrudník a záda, schované pod Charlesovou košilí, kterou mu jednoho dne ochotně zapůjčil a která mu byla směšně veliká. Fillip se opřel o Charlesovo rameno, jen co se k němu muž sklonil a postavil se. Zesláblé nohy se mu třásly, polovinu váhy těla opíral o Charlese. Vypadalo to, jakoby Charles podpíral opilého kamaráda na cestě z nočního popíjení. A aniž by si toho Fillipův ošetřovatel všiml, v jednom nestřeženém okamžiku, trvalo to asi pět sekund, Fillip natočil obličej k Charlesově šíji a se zavřenýma očima nasál jeho přirozenou vůni.

Tolik potajmu vytoužený okamžik, dotek těla na tělo, kůže na kůži. Fillip byl překvapený sám sebou, nevěřil, že by byl ještě někdy něčeho takového schopen, že by byl schopný toužit po dotycích někoho druhého. Ale Charles...jeho osobnost, vědomosti, prací zocelené tělo a vůně...to jak se o něj staral a dával mu najevo, jak moc mu na něm záleží, jak rád by byl, aby se konečně uzdravil...To všechno bylo tak nové a příjemné. Natolik Charlese za tu dobu poznal a teď nechtěl nic jiného, než užít si jeho tak blízkou přítomnost. I když to trvalo jen pár vteřin a pak se zase musel soustředit na vlastní podlamující se nohy.

Udělal sotva pár krůčků, pak se mu zamotala hlava, nohy vypověděli službu a on se celou vahou zhroutil na Charlese. Ten jej stačil zachytit, než dopadl na zem, avšak překvapením trochu zavrávoral. Fillip na něj omluvně pohlédl, ale on se jen usmál a zvedl ho do náručí. Věděl, že na nějaké procházky je ještě brzy, tak ani nepočítal s tím, že by chlapec ušel víc jak pár kroků. Opatrně ho položil zpátky na postel. „Chce to čas,“ řekl nakonec opatrovnicky.

 

 

 

A tak to v dalších dlouhých dnech zkoušeli a zkoušeli a Fillip pokaždé došel o kus dál, až Charles jednoho dne prohlásil, že je čas opustit pracovnu a seznámit se s ostatními. Fillip se zdráhal, neměl potřebu poznávat další lidi, ani se mu nechtělo opouštět místnost. Se světem mimo zdi se rozloučil už dávno, otevřený prostor už si nedokázal ani představit. Jistý druh izolace mu teď vyhovoval, byl na něj zvyklý a nechtělo se mu jej opouštět. Navíc se styděl, nevěděl, kolik lidí jej vlastně při převozu vidělo nahého, jeho rány a jizvy i ten odporný nápis na jeho hrudníku. Věděl ale, že dosmrti v ložnici zůstat nemůže. Už kvůli tomu, že by to Charles nedopustil.

Charles mu zapůjčil košili a kalhoty. Všechno mu bylo veliké, růkávy musel mít ohrnuté, košile mu sahala až do půlky stehen a kalhoty musel stáhnout páskem. Připadal si směšně, jakoby měl na sobě pytel, ale Charles ho uklidňoval, že je to v pořádku a stydět se nemusí. Za ty roky, co strávil svlečený ve stodole, přišlo Fillipovi, že je pro něj nahota o něco přirozenější. Ale šlo nejspíše jen o zvyk.

Charles vyšel z pracovny jako první a pomalu se vydal do obývacího pokoje. Stále se ohlížejíc, jestli ho Fillip následuje. Ten se sklopenou hlavou a malými nejistými krůčky neochotně kráčel za Charlesem. Byl už podvečer, všichni měli pro dnešek práci hotovou a bylo zvyklostí, že se v tuto dobu scházeli právě v této místnosti. Té dominoval krb s dvěma ušáky po stranách a velikou pohovkou uprostřed. Mezi nábytkem byl starý udržovaný koberec, na kterém teď ležela na břiše malá Alice a kreslila si. Každý měl místo kam rád a obvykle sedával. Pro Henryho to byl jeden kraj pohovky, na druhém sedával Billy, pro Bethy levé křeslo u krbu, pro Daniela polstrovaná židle u okna, kde většinou kouřil jednu cigaretu za druhou. Děti si hráli a seděli na onom koberci a Charlesovi patřilo pravé křeslo před krbem. Trávili tak spoustu večerů; povídali si, četli, rozebírali záležitosti kolem statku a podobně. Henryho záliba byla vyřezávání hraček pro Adama a Alici. Ti vždy netrpělivě čekali až dostanou dřevěného koníka, panenku nebo lokomotivu do rukou. Bethy odpočívávala tak, že neodpočívala. Většinou dělala práce, které se daly dělat vsedě, jako například zašívání oblečení pro všechny v domě. Tomu se taky věnovala právě ve chvíli, kdy vstoupil Charles s Fillipem.

„Takže pro ty, co ještě neměli tu čest, tohle je Fillip,“ uvedl ho téměř teatrálně a ustoupil stranou ode dveří, jako když uvádí dívku co právě prošla zkrášlovací proměnou. To bylo pro Fillipa ještě více nepříjemné. Najednou k němu všichni upírali zrak a on měl co dělat aby se neotočil a kulhavě neodběhl zpátky do Charlesovi ložnice. Stál ve dveřích, zrak zavrtával do dřevěné podlahy a nervozitou si něvědomky škrábal jizvy a strupy na rukou, které se třásly. Charlesovi hned došlo, že takový úvod nebyl nejlepší nápad, hlavně když si všiml jak mu začínají krvácet rozdrásané dlaně. Bethy si toho ale všimla také, vyskočila na nohy a přistoupila k Fillipovi. Jemně ho chytila za ruce a vedla ho dál do místnosti.

„Představím ti svoje děti,“ řekla s úsměvem a prorazlila tak houstnoucí nepříjemné ticho. Charles si jen vduchu pomyslel, co by všichni dělali kdyby tu nebyla a pohledem jí děkoval. „Tohle je moje krásná Alice a tady ten špuntík, to je Adámek. Jsou mu dva roky, ale zlobí jako pětiletý,“ zasmála se a vlepila chlapečkovi polibek do jemných vlasů. Charles si sedl na koberec k dětem a Fillip se zdráhavě přidal. Chlapeček podal Fillipovi dřevěnou kostku a ten ji, stále nervózní, třesoucíma rukama položil na malý komínek ze zbylých kostek. Ten se záhy zbořil a i když čekal Fillip nadávky a výprask, dítko jásavě zatleskalo a všichni ostatní v místnosti se usmívali. A pak už to šlo spontánně, dospělí se začali bavit o práci a zvířatech, děti si hrály a Fillip, ačkoliv pak už jen seděl na podlaze, to všechno vnímal a pociťoval s nastávající úlevou.

Stále si přál, aby si ho nikdo nevšímal, ale to jak spolu všichni mluvili, smáli se, seděli v jedné místnosti a užívali si společné chvíle... Něco takového už dlouho nezažil, nepocítil, neviděl. Vzpoměl si na ty chvíle, kdy sedával u matčiných nohou a hrál si. Jak si jeho otec četl na své židli a když vzhlédl od novin nebo knihy, usmál se na něj i na svou ženu. Jak mu matka úsměv opětovala a pak ho pohladila po vlasech. Matně se mu to vybavovalo, ten výjev, který měl teď před očima mu doloval vzpomínky z hlouby mysli a on si vzpoměl, že byla doba, kdy byl šťastný. A přes všechno to špatné mu teď ostatní, ale hlavně Charles, podávali ruku a dávali naději, že by to mohl ještě zažít. Jen nevěděl, jestli má tu ruku sevřít. Strach, že by o to všechno znovu přišel, byl ohromný.

Jediný Daniel se hovoru neúčastnil. Když uviděl jak Fillip vstoupil a všichni mu hned začali pochlebovat a cupitat kolem něj po špičkách, zhnuseně si odfrkl. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost a tak si dobalil cigaretu, zvedl se ze židle a důležitě odkráčel. Když míjel Fillipa, pohrdavě se na něj podíval. Fillip to zaznamenal a rozpačitě odvrátil zrak. Nevěděl co se děje, ale bál se, jestli něco neprovedl a z toho kluka měl špatný pocit. A strach. Když ale viděl, jak nad ním Charles mávl rukou a usmál se na něj, přestal se na to soustředit.

A tak Fillip strávil první večer se svou novou rodinou.

 

 

Následující ráno už Fillip snídal s ostatními u jídelního stolu v kuchyni. Pořád pociťoval jistý druh nervozity, hlídal se aby neudělal něco špatně a snažil se být v podstatě neviditelný. Ale pohled na rozespalé obličeje spolubydlících, kteří byli tak přirození, bavili se spolu a vychutnávali si Bethiinu snídani, jej znovu začal uklidňovat a on se trochu uvolnil. Charles přišel na snídani jako poslední. Když zahlédl Fillipa usmál se na něj a popřál všem dobré ráno. Chlapec mu úsměv oplatil, neboť jeho přítomnost fungovala jako záchraný kruh a Fillip se cítil mnohem lépe, když spolu byli v jedné místnosti. Jediný kdo se chmuřil byl Daniel, ale toho už si nikdo nevšímal.

Po snídani se všichni vrhli ke své práci. Jenom Charles přistoupil k Fillipovi a nabídl mu, že ho provede pastvinami, lesem a ukáže mu pole. Vyšli z domu a Charles ze chléva vyhnal krávy a hnal je na nedalekou louku. Fillip ho následoval.

To co chlapec spatřil v dalších okamžicích jím prudce otřáslo. Když došli na pastvinu, rozhlédl se kolem a uviděl to, co myslel, že už nikdy neuvidí. Nádherné luční kvítí, co hrálo všemi barvami, lesknoucí se rosu a hřejivé ranní slunce. Viděl šedé kopce v dáli a lesy. Nasál vůni dřeva a trávy, slyšel spokojené bučení krav. Obrovský rozlehlý prostor, který nabádal k běhu. V tom všem ale spatřil víc než by mohl kdokoliv jiný spatřit.

Svobodu.

Připadal si najednou tak volný, přál si aby se mohl rozdělit na několik kousků a rozutéct se všemi směry. Viděl najednou tolik krásy. A ten pocit byl tak silný, že mu do očí vhrkly slzy, nohy se mu podlomily a on se složil na kolena. Začal usedavě plakat. Vzlykal tak moc, že nemohl chvilkama dýchat, mnohem více, než když ho opustila Myrtle. Tak moc, jakoby se snažil všechno to zlé vyplavit slzami a vykřičet trhanýmy vzlyky. Tohle byla ta chvíle, kdy na něj vše dolehlo, chvíle, kdy si uvědomil, o co všechno byl léta ochuzován a o co všechno jej Danforth připravil. Plakal tolik, že mu připadalo, že už to nevydrží a hrudník, ve kterém cítil veškerou bolest a tíhu, mu vybouhne a rozerve se na tisíc kousků.

A Charles to všechno pochopil, klesl k němu na kolena a držel ho za ruce. Bylo to vše co mohl v tuhle chvíli dělat a vlastně byl rád, protože věděl, že se tak Fillipovi aspoň trochu uleví. Nic neříkal, jen pevně svíral jeho dlaně, (dotyk, který byl pro chlapce, v tuto chvíli, tak akorát intimní) a čekal. A snažil se, aby Fillip nepoznal, jak strašne mu to trhá srdce, když ho takhle vidí a jak je mu ho líto.

 

 

 

Chlapci trvalo zhruba hodinu, než se konečně uklidnil. Silný pláč ho vyčerpal a teď se cítil poněkud trapně, že ho Charles takhle viděl a že to musel snášet. Charlesovi to však bylo jedno a jediné co teď chtěl bylo, aby se udělalo Fillipovi lépe. Pohlédl chlapci do očí a ten mu pohled opětoval. Dívali se na sebe a najednou oba pocítili stejné nutkání. Fillip překvapený sám sebou ale ovládaný touhou a Charles, teď už smířený se svými city vůči Fillipovi, přiblížili obličeje k sobě. Cítili dech toho druhého, teplý a vstřícný, plný očekávání a touhy.

 

 

 

A pak se dlouze a vášnivě políbili....

Dodatek autora: 

Díky všem čtenářům. Doufám, že si užijete pokračování a nebude pro Vás zklamáním. Mám v plánu příběh ještě trochu gradovat, tak si popřípadě užijte jeho pokračování. Za komentáře budu vděčná :) :)

PS: pokorná omluva za chyby

4.913045
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 23)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Zaryl si nehty do kůže tak silně, jak jen to šlo. Cítil tlak na hrudi, který...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
PROLOG Netušil jsem, že je tak snadné v moderním světě přijít o život....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
5. dubna – čtvrtek Ta moucha na stropě tam pořád sedí. Prý...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Fergus za ním zůstal zírat s otevřenou pusou. Nikdy neviděl, že by měl ten...