Ne, 30/07/2017 - 20:09
1

Chapter 2

Cítil jsem kolem sebe chlad. Instinktivně jsem si přitáhl nohy blíže k tělu, ale něco mi zabraňovalo v pohybu. Chvíli mi trvalo, než jsem si vše uvědomil. Mohlo to být vše jen v mé hlavě? Ten muž i cizí prostředí?

Jak bych ale mohl vysvětlit tu tmu pouta,-nebo co to bylo- která se mi zahryzávala do zápěstí i kotníků? Takže to byla pravda. Musím odsud pryč! To byla má prvotní myšlenka, něž se rozletěli vzdálené dveře a mě opět oslepilo bílé světlo. Silueta člověka se ke mně přibližovala.

,,Vstávej.“ Jemně mě kopla do lýtka. Byl to on. Pomohl mi se posadit. Nohy jsem si přitáhl co nejblíže k hrudi. Podezíravě jsem si ho změřil pohledem.

,,Snad se nebudeš zlobit, že jsem tě tu nechal dva dny samotného. Nesu ti jídlo a vodu, abys mi tu nepošel.“ Cože, dva dny? Jak dlouho jsem spal?!

„Jez. Je to jen má dobrá vůle.“ Do mých třesoucích se rukou dal nějaký talíř. Dno bylo horké a docela to vonělo. Neměl jsem vůbec chuť k jídlu, ale můj žaludek výrazně protestoval. Byla to nějaká polévka. Lžíce ale nebyla.

„Ehm...a lžíce?“ Zaraženě se na mě podíval. „Na co?“ Zeptal se jako malé dítě. Tím, že byl ke mně blíž, jsem si ho mohl trochu lépe prohlédnout. Měl ostře řezané rysy, tmavé oči a vlasy podobně tmavé barvy. Mohl být jen o pár let starší než já.

„Třeba na jedení?“ Odpověděl jsem.

„Stejně by ti byla k ničemu, vzhledem k tomu, že máš spoutané ruce.“ Trochu se ke mně nahnul. „Pokud, ale nebudeš jíst sám, tak mi nedělá problém tě nakrmit.“ Odsunul jsem se od něj. Nemínil jsem mu dělat nějakou hračku. Je to ponižující!

Chtěl jsem talíř vzít na krajích naproti sobě, jenže mé ruce byly k sobě moc blízko připoutané. Dno bylo moc horké na dotek. Vzal jsem tedy oběma rukama kraj naproti mně, že bych to vypil. Chvíli se mi tento plán vyplácel, jenže s mým štěstím jsem se zakuckal a trochu polévky na sebe vylil. Byla ještě docela horka, takže mi neuniklo tiché kletí a syknutí.

„Ale, ale, ale. Ty jsi mi ale šikovný.“ Ozvalo se posměšně těsně od vedle. Střelil jsem po něm napůl vražedným výrazem a napůl trochu vyděšeným. Nikdy nevím, co se mu v té jeho palici zrodí za nápad.

,,To abych tě umyl. Moc se mi ale nechce tě tu tahat po domě. Budu ti muset postačit.“ Vyděšeně jsem se na něj podíval. Než jsem, ale stačil cokoliv říct, či udělat, už mi se mi ústy přisál na hrud, kde jsem se před tím polil.

,,Počkej! Co to-mnm...“ Zacpal mi pusu nějakou látkou. Ten mizera!

Pokračoval v olizování a kousání mé hrudi, čemuž říkal „mytí“. Vůbec se mi nelíbilo, že na mě sahá. Snažil jsem se od něj dostat co nejdál. Dál od těch zpropadených rtů.

,,Copak to tu máš?“ Řekl. Natáhl ruku a nahmatal můj krk. Úplně jsem na to zapomněl! Na krku již od smrti matky nosím přívěšek od ní. Mám ho jako památku. Asi si ho před tím nevšiml. Ale teď ho viděl a stahoval mi ho i přes všechny mé protesty z krku. Tohle už ale přehnal. Asi to bude znít zvláštně, ale klidně bych přežil všechno to jeho osahávání, ale na ten přívěšek ať ani nezkouší sáhnout. Měl pro mě velkou hodnotu.

Kroutil jsem se a vřískal, jak mi to látka v ústech dovolila.

,,Docela se mi líbí.“Prohlásil. ,,Ber to jako motivaci. Když budeš hodný, páníček svému štěňátku vrátí jeho hračku.“ Jemně mě políbil na nos. Zkrabatil jsem ho. On se odtáhl a vyndal mi z úst látku.

Začal jsem na něj řvát častovat ho nehezkými slovy, ale nereagoval. Prostě si jen tak v klidu odešel a nechal mě tam samotného na pospas tmě.

4.25
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.3 (hlasů: 24)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
  „Ty jsi vážně hroznej!“ Na dopřání chvíle prostoru jsem dostal asi...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 8
            S Iz jsme...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 1
   Budík jakoby Judovi zapichoval jehly do uší, když začal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Klop, klop. Počujem klopanie na moje dvere. Riky sa rozšteká na tých za ...