Čt, 19/02/2015 - 11:16
45

Nemám rád pomeranče. Jen chci, abyste to věděli hned na začátku. Ale to neznamená, že jsem byl na té akci nedobrovolně nebo z donucení. Ne. Ten důvod byl prostý – ON.

Zrovna jsem se chtěl nuceně zasmát vtipu Ivana Stravinského, který můj vyholený kříž na temeni hlavy stále považoval za místo určení, kudy mi jednou prolítne kulka, když se zpoza stromů, jenž na nás ukřivděně shlížely oholenými větvemi, vynořil plukovník s velitelem Martinem. Zacukalo mi v pravé půlce obličeje napětím a nervozitou. To, že náhle zmizel, mi nastartovalo všechny buňky do pohotovosti. Byl jsem schopen ihned zapojit všechny mozkové závity a jen za pomocí šroubováku ho jít vysekat z jakékoliv situace. I když… Oba se tvářili divně. Nemusel jsem slyšet, co říkají. Moje ruka se automaticky natáhla po helmě a dvouhlavňové M-8. Spoléhal jsem se nejraději na techniku, byl to můj život a snad proto mi pomeranče jako živá organická hmota nic neříkaly. To, že zábava právě skončila, bylo jasné. Nikdy jsem neviděl takovou barvu kůže na tváři poručíka Chipa Martina. O to víc mě pohltil nepříjemný pocit a jako člověk, který má rád ve všem jasno a věci pojmenuje těmi správnými slovy, jsem ho mohl definovat jako prostý STRACH. Přes optiku jsem se rozhlédl po okolí a snažil se zahlédnout něco, co by poodhalilo reakci mého velitele. Nečekal jsem na pokyn plukovníka Rheuse a nasadil si helmu. Všichni nás z jednotky Preatorians považovali za čistokrevné smrtící zbraně, bez chyby a možnosti váhat, natož zklamat. Zhluboka jsem se nadechl a nechal si vyrovnaným podílem vzduchu pročistit hlavu. Na rozdíl od plukovníka, či poručíka Martina jsem si ihned zaklopil hledí. Výmluva na to, abych byl se všemi v kontaktu a měl o všem přehled. To, že by někdo mohl zahlédnout ztrátu zdravé barvy z mého obličeje, jsem si nepřipouštěl.

Popošel jsem k poručíkovi Chipovi a zamíchal se nenápadně mezi ostatní. Měl jsem nutkání mu být co nejblíž a položit mu ruku na rameno, s gestem říkající, jestli je v pořádku. Ale bylo to dávno a slíbil jsem si, že na to zapomenu. Snažil jsem se vnímat rozkazy a informace, sbíhající se mi před očima. Sledovat široká záda plukovníka Rheuse, jak se noří do velkých listů tropických rostlin. I přes veškerou snahu vzdušného systému helmy jsem cítil, jak se mi rosí čelo a i když jsem nechtěl, dýchal jsem ústy rychle a nervózně. Protáhl jsem si zkřehlé prsty, držící M-8 a snažil se uvolnit ukazováček na spoušti.

„Dýchej, dýchej...“ velel mi mozek.

Neměl jsem na ten zkurvenej výlet vůbec chodit. Měl jsem zůstat zalezlej ve svý mašině a dělat, že usilovně pracuji na její vylepšení. Kdyby se generál Rheus dověděl, že kokpit využívám jen jako dokonalou zvukotěsnou oblast, s chodidlem zapřeným o ovládací desku a s rukou v rozkroku, asi bych se seznámil s velitelovými katanami osobně. Minimálně bych přišel o svýho ptáka. Nemluvě o tom, že provalením mé představivosti, co popohání mou masturbující ruku, by poručík Martin ani generálův rozkaz nepotřeboval.

I když jsem měl vše přenášeno vnějšími senzory, podvědomě jsem vnímal svým vlastním instinktem pohyby kolem. Každé zašustění listu, vyplašené hejno ptáků, narušující svou do očí bijící pestrostí peří jednotvárnou zelenou masu džungle či živočichové, odhalující svou přítomnost ve větvích.

„Uklidni se…!“

Trhavé pohyby mého těla, neustálá kontrola přes puškohled a mapování okolí. Zvednutí hlavy tak prudce, až jsem dostal mírnou závrať, když něco živého přeskočilo ze stromu na strom. Úzké tělo plaze, který si svým výhružným postojem bránil své území. Prudký pohyb hlavy dolů. Jediným stiskem spouště jsem to mohl všechno zabít. Tohle všechno už bylo jednou zničeno. Syčení neustálého vyrovnávání tlaku v helmě, jak se měnila frekvence mého dýchání, mě ještě víc znervózňovalo. Proč bych se toho měl bát? Stačí nepatrný pohyb prstem…

„Rozdělíme se.“

Neměl jsem ani čas zaprotestovat. Jen se mi sevřela oblast hrudníku kolem splašeně bijícího srdce, když štíhlou postavu oděnou do bílého obleku s nepřehlédnutelnými dvěmi katanami pohltila zelená náruč. Chip Martin. Nechápu, proč jsem si zrovna v té chvíli vzpomněl, jaké jsou jeho vlasy na omak, když se prameny proplétají mezi jednotlivými prsty a pak je pevně stisknete. Jedinečné. Nikdo na světě nemá takovou barvu vlasů. A já jsem měl tu možnost…

„Zaujměte pozice.“

Zmizel jsem za jedním z mohutných stromů a zapřel se do něj ramenem. Znovu jsem musel zahýbat prsty, abych z nich dostal náhlou křeč. Kruci, spoléhal jsem se tak na svou druhou mechanickou ruku, že tu organickou jsem úplně ignoroval. V hlavě mi znělo odpočítávání metrů, odkud se blížil nepřítel.

„Dýchej.“

Opakoval jsem si znovu.

„Dýchej,“ zašeptaly mi jeho ústa těsně u ucha, když jsem se na něj zmateně tenkrát podíval a vyděšeně od něho odtáhl ruku, která mu přejížděla po lehce vypracovaném hrudníku. Jeho kůže se při tom dotyku zachvěla v nepatrných vlnách, jako když kočku pohladíte po hřbetě.

Zavřel jsem oči v návalu vzrušení právě v okamžiku, kdy se džungle ocitla pod palbou. Nedostal jsem přímý zásah oslňujících záblesků, když vybuchl granát a vzduch se začal sytit nedýchatelným pachem smrti a zkázy, ale i tak mi ohlušující všudypřítomná střelba ochromila smysly. Začal jsem pochybovat, že ta helma stačí vyvažovat moje změny životních funkcí. Bušilo mi ve spáncích, neustálé přivírání očí jak před výbuchy, tak namáhavém sledování vypadávajícího obrazu. Někdo nám rušil spojení a ke mně doléhali jenom útržky komunikace. Slyšel jsem Ivanův nakřáplý hlas a jen si domýšlel její význam: „Možná jsem se přehmát.“

Odlepil jsem se od stromu a vypálil pár ran. Vybavil jsem si Ivanovům přihlouplý úsměv, když si přitiskl láhev skoro až k obličeji, jakoby z ní chtěl vyčíst složení jejího obsahu. Nakonec překlopil zbytek láhve do sebe na jeden zátah, aniž by mu z huby vyšlehly plameny.

„Možná jsem se přehmát,“ zasmál se znovu a já se tenkrát otočil na poručíka Chipa, hledajíc u něj zastání, že mi ten ožralej Rusák právě zničil chuťové pohárky v krku. Tenkrát jsem se podíval do modrých duhovek, zvláštně klidných, jako mořská hladina, odrážející čisté nebe, hustá a lepkavá. Zůstal jsem v němém úžasu, s pootevřenými ústy, snažící se vyslovit jeho jméno, ale žár, který se mi náhle rozlil do těla, spálil ta slova jako kousek papíru. Cítil jsem horkost nejenom v ústech, ale i jak mi taví žluč v žaludku, brněly mě prsty a já se zapomněl nadechnout.

„Dýchej.“

Kruci. Kruci. Nemohl jsem se soustředit. Nutkání sundat si tu mizernou helmu a hodit ji do křoví byla nesnesitelná. Fascinovaně jsem zůstal zírat na mohutnou postavu, jen lehce zapřenou kvůli stabilitě ramenem o kmen stromu. Odrážející se záblesky z rudého revenantu sem tam působily jako rentgen a přes kouřové hledí přilby propustilo znatelné obrysy očních jamek. Plukovník Rheus se svou zbraní před sebou přetvářel okolí do barevného koktejlu chaosu, smrti a absolutního konce.

„O´Briene!“ hučelo mi v hlavě, když mě první rána udeřila do hrudníku a i přes ochranu silového pole jsem ucítil nepříjemný tlak, stlačující mi žebra špatným směrem. Vizualizace se už vykašlala hlídat moje životní funkce a o informace, na kolik mi klesly štíty, se se mnou nehodlala podělit. Zavrávoral jsem a jen reflexivně uhnul před dalším zábleskem. Malý nepatrný proužek světla, roztínající potemnělé okolí, našel v jediné kulce svůj cíl. O tom nebylo pochyb. Zatímco plukovník Haar rozsévá smrt ve velkém a s pořádnou parádou, on je skrytej a šetří náboji. Kdybych byl na chlapy, dal bych si s Gerretem říct. Ale já nejsem na chlapy. Tak proč jsem … kurva!

„O´Briene! Vzpamatuj se, chlape! Nejsi tu na výletě!“ ozval se mi něčí hlas v hlavě.

Zhluboka jsem se nadechl, i přes neuvěřitelnou bolest na prsou. Pozvedl jsem zbraň a našel úkryt za dalším stromem. Jasně, nejsem na výletě. Zkurvený pomeranče. Stejně z nich plukovník neuvidí ani kousek, místo v jeho džusu skončí ve kvasné nádobě Ivana Stravinského. Byl jsem připraven a doufal, že se štíty stačily dobít.

Měl jsem rád ve všem jasno. Všechno se dalo vysvětlit a odůvodnit. V dnešním světě neexistovalo nic, co by nebylo odhaleno. Stiskl jsem víčka k sobě a sípavě dýchal přes naražená žebra. Schovával jsem se za velikými stroji. Protože takhle se se smrtí nesetkáte. Zblízka. Jako on se svými zbraněmi.

Ticho. Mučivé ticho a jen svist ostrých čepelí. Utichlo i ševelení listí, a všechno živé jako chameleon splynulo s přírodou. Všichni si v tu chvíli uvědomili, že je lepší popřít svou existenci.

 

 

„Dýchej!“

Tiché dýchání. Díval jsem se na něj stále s překvapeným a nechápavým pohledem. Tak klidný. Tichý. Položil svou dlaň vedle mé hlavy, jako když našlapuje šelma. Nespěchal. Otřel se vlasy, jejichž barvu už léta musel skrývat, o můj krk a já úlekem vykřikl. Překvapen sám sebou, reakcí, kterou ve mně to nepatrné gesto, způsobilo.

Ten křik byl jiný. Také plný překvapení, ale nedocítěný do konce. Jen měli možnost spatřit modré oči za průhledným hledím a v poslední vteřině svého života uvěřit, že bílé roucho nosí pouze andělé. Cítil jsem jeho ledový klid, když ladné pohyby paží roztínaly vzduch kolem sebe. Byl tak rychlý, že dokázal miniaturní kapičky ukryté v tropicky vlhkém vzduchu srazit k sobě a za svými katanami táhl mlžný závoj, jako by kolem sebe máchal svými průzračnými andělskými křídly.

Je to prý anděl s duší démona. Dokázal jako jediný přežít bílý mor. Démon. Anděl. Věděl jsem, že dělám chybu. Ale v té chvíli šel rozum stranou. V ten okamžik jsem toho plavovlasého démona chtěl. Přejel jsem rukou po jeho hřbetu, hladké kůži a znovu s emu zadíval do tváře. Nikdy jsem ji nevnímal jako tenkrát. Krásnou. Nebezpečnou. Tajemnou. Přitažlivou. Neodvážil jsem se zatnout nehty do jeho hebké pokožky na pevných bocích, abych ji neponičil. Proč jsem měl stále strach? Protože se nade mnou skláněl démon?

„Čisto!“

 

Myslím, že mě aura poručíka Chipa Martina obrala o všechny síly. Stále jsem byl opřený o strom a snažil se nabrat vzduch do plic, který jsem si po celou dobu smrtícího tance svého velitele nevědomky odpíral.

„Srabe!“ zavrčel mi u ucha Ivan a donutil mě znovu otevřít oči a pohnout se.

Chtěl jsem na svou obhajobu něco říct, vymluvit se na selhání systému nebo podobnou kravinu, ale vynoření se Chipovy skupiny mi opět slova sebralo. Kráčel pomalu, našlapoval jako kočka, aniž by pod ním zapraskala jediná větvička. Ramena se mu vlnila v každém kroku a jeho bílý oblek nejevil známku žádného poškození. Bez jediné kapky rudé tekutiny, která stékala po lesklých čepelích jeho zbraní. Každý jeho ladný pohyb, nepatrné mávnutí rukou, v kterých svíral obě katany, uvolnilo krůpěje krve a třísnily velké zelené plochy listí. Než došel k nám, zbraně byly stejně neposkvrněné, jako poručíkova kombinéza a on si je za pochodu zasunul do pouzder. Nikdy… mě nepřestane fascinovat a i přesto, co jsem s ním prožil jednoho večera, jsem se ho nepřestal bát.

Tiše jsem poslouchal hlášení a snažil se na sebe neupozornit. V blízkosti poručíka Martina mi opět vzrostlo odhodlání a jeho následná obava z přítomnosti něčeho zlého, mi ji obratem zase sebralo.

„Je děsivej… když takhle mluví, co?“ vrazil mi lehce do ramene Ivan a já po něm vrhl naštvanej pohled.

„Šílená duše…“

Zakousl jsem se zuby do spodního rtu a tlumil své sténání. Jeho tvář mě nedokázala uklidnit, slabý úsměv na tváři, když se s každým zhoupnutím přiblížil k mému obličeji. Dráždil mi semknuté rty svým vlhkým dechem a vlasy se pokaždé otřel o moje zpocené čelo. Dýchání nosem přestávalo stačit, musel jsem použít ústa a nadechnout se. Tenkrát jsem se odvážil hrábnout mu do vlasů a stisknout je. Měl je hebké jako dítě a ta ten pocit mezi prsty mě vzrušil. Věděl jsem, že se dokáže lidem hrabat v hlavě. Možná proto to bylo tak fantastické… když reagoval na každou mou myšlenku. Možná proto jsem z něj měl strach, možná proto jsem ho mohl odbourat, protože mi nedovolil… poddat se strachu.

„Umírá.“

Udělal jsem krok blíž k Chipovi. Chtěl jsem mu pomoct, nějak. Odlehčit tu bolest, která ho svírala na hrudníku. Možná ji necítil. Jako dutina ve staleté vrbě, ke které lidé poklekají a šeptají svá přání. Slyšel je a vyslechl. I to volání. Proč si vybrali zrovna jeho? A proč přes všechno, co si musel prožít, má tenhle dar? Prokletí? Noční můra, která brala životy všem, včetně jeho malého brášky, jejichž vlas měl barvu zrajícího obilí a on jediný přežil. Za jako cenu a jak? Díval jsem se přes průhledné hledí do jeho nepřítomných očí a v té chvíli mě neděsily. Neměl jsem žádné speciální schopnosti, nebyl jsem jako generál, či plukovník, nebo Chip. To, že jsem měl na temeni vyholený kříž, hlásící se patriotsky k zemi mých předků, která již dávno zanikla, mě nečinilo být oddaný celému světu. Byl jsem ochoten chránit svou rodinu. Praetorians. A všechno, co chránili oni, chránil jsem i já. Nebyl jsem si jistý, kdyby se něco stalo a já zůstal sám… zmizel bych jako ostatní, bez cíle a stal se obyčejným zrnkem písku v rozlehlé poušti.

Věřil jsem svému velitelovi, tak jak plukovník. Bylo na obou vidět, že mezi nimi existuje zvláštní pouto. Haarovi Rheusovi stačilo pár slov, aby poručíka vrátil do normálu. Uhnul jsem pohledem, abych se na to nemusel dívat. Vlastně ani nevím, jestli se mi to vše nezdálo. Měl jsem v sobě Ivanovy alkoholové pokusy v podobě pohonných hmot, na který bych rozchodil nejspíš některý ze starších modelů mecha. Tak proč se mi to stále vrací? Byli jsme tenkrát opilí? Nebo jsme cítili tu tíživou samotu? Poprvé jsem sám sebe vnímal a slyšel se, jak křičím. Chip mi přejel prsty po rozkousaných rtech a mírným tlakem mě donutil otevřít ústa. Abych znovu vydechl. Uvolnil to napětí… a proto jsem se musel zavírat do kokpitu… Abych mohl slyšet sám sebe.

Sledoval jsem jeho záda. Upnul jsem svůj pohled na obě katany, a přes optiku sledoval okolí. Nic mě už nerozhodí. Jsou to jen staré opuštěné domy. Zubaté trosky minulosti. Pár paprsků světla, propalující se skrz škvíry mezi jednotlivými listy. Už nikdy se ho nedotknu. Už nikdy se nedotkne on mě.

„Dýchej!“

Jestli mi Benjamin Clark projede z této akce lékařské záznamy, budu u něj trčet celý den a odpovídat na stupidní otázky… Soustředil jsem se na ohlušující rachot, když se strážní věže řítily k zemi. Je to jen obyčejná akce. Jsou tu nejlepší muži na zemi. Kteří jsou ochotni za mě položit život. Tak proč jsem nervózní. Z něj? Zapomeň na něj! Nejsi na… chlapy! Nikdy nebudeš mít nejlepšího generálova muže!

Mohl jsem si jen domýšlet, jaký pach se mi otírá o nohy. O tvář. Vypadalo to tu jak ze starých filmů a ty já neměl rád. Moc živých organismů. Které vydávají nepříjemný zvuk, jakoby se mě samotnému lámaly kosti v těle. Křup! Křup! Zvýšená citlivost ze všeho, co se kolem mě za poslední minuty odehrávalo, mi nedovolila uklidnit tep ani nepatřičné zrychlené dýchání. Dýchal jsem tak překotně i s ním. Možná proto mi mozek vhání již zapomenuté vzpomínky…

„Veliteli…“ zasténal jsem a rychle polykal, jako bych chtěl doběhnout vzduch, který se mi ani rychlým krátkým dýcháním nedopřával. Přejel jsem si vyschlé rty jazykem, ale bylo to jako přejet dlaní po vyprahlých žlutých zrnkách písku. Moje tělo se nekontrolovatelně začalo kroutit, do pozice, která bolela a lámala mi páteř na jednotlivé obratle. Patu jsem si rozedíral o studený povrch podlahy, jako bych se chtěl odplazit... Jeho teplé ruce mě pevně přidržely a dopřály mi mírné uvolnění a pak se mé tělo začalo nořit do mořských hlubin. Zůstal jsem v němém výkřiku, díval jsem se do jeho modrých oči, a pozoroval sám sebe. Cítil jsem, jak se nade mnou uzavírá vodní hladina a já se dobrovolně odevzdal tomu tichu a klidu. Pomalu jsem klesal, bezvládí mého těla, jen tak viselo ve vzduchoprázdnu a mé oči nepřítomně pozorovaly rozmazané paprsky světla, snažíc se prodrat skrz vodní masu…

„Dýchej!“

Zamrkal jsem a nechápal, co se právě stalo. Několikavteřinový výpadek mé mysli, nahodilo znovu srdeční tep do nepřípustných úderů. Zatracený pomeranče. Máchl jsem rukou, abych se zbavil špatné viditelnosti. Prach, který se všude převaloval v hustém mračnu, nepropouštěl ani ty zbytky slunečních paprsků, které se z veškerých sil prodraly skrz díry ve stropě a ve stěnách. Usedal na všudypřítomné zašedlé zbytky pavučin, a které neunesly další zátěž a v podivném odporném chuchvalci pozůstatků obětí a vláken, dopadaly na ztrouchnivělá prkna pokrývající zem. Zíral jsem na díru, která se objevila uprostřed místnosti, a jediný pohled na velitele mi stačil, abych pochopil, kdo se zřítil dolů.

Nikdy jsi ho neměl a nikdy mít nebudeš! Tohle mi stačilo. Abych konečně začal dýchat. Slyšel jsem jeho pár úderů srdce navíc. Byl jsem dostatečně blízko, abych konečně pochopil a zapomněl. A připomněl si, že se tu odehrává něco velkého. Z čeho má velitel Chip Martin, obavy. Že je na čase se vzpamatovat a začít myslet. Jak se odtud dostat domů… se zdravým rozumem.

Proto nesnáším pomeranče!

Hodnocení: 
5
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 30)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Když se pozoruji v zrcadle, nestačím zírat. Prsty si přejíždím po...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Myšlenky jsem se snažil soustředit jinam, aby mi klesla erekce. Dalo to zabrat...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 24
Večer se velmi rychle přehoupl v noc, což taky znamenalo konec celé návštěvy....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Rýchlym pohybom ma oprel o dvere šopy a dychtivo pobozkal. Skôr, než som sa...