Ne, 01/12/2019 - 15:05
2

        Seděl jsem na bílé nepohodlné židli. Vedle mě byli přístroje. Držel jsem Renatiny ruku a pozoroval, zda se její víčka hýbou. Včera ji přivezli v noci a kromě toho, že ztratila mnoho krve, se s ní nic vážného nedělo. Střelná rána byla na dobrém místě, brzy se jí zhojí. Měla ale nějaké léky na bolest. V noci jsem se po velkém přemlouvání dostavil na ranč, jenom jsem se narychlo osprchoval, převlékl, pozdravil Alex, která nemohla samou nervozitou o mě odjet, to samé bylo s mámou a potom jsem konečně dorazil do nemocnice v centru za svojí přítelkyní. Moc se mi líbilo jí tak nazývat. Byl jsem tu už několik hodin a rozhodl jsem se informovat o novinkách slečnu Starksonovou. Skype jsem měl na mobilu, zakládala si, abychom na sebe viděli. Zašel jsem do malého pokojíku hned vedle, který byl naprosto volný.

„Dobrý den, říkala jsem si, kdy se mi ozvete. Tak jak se máte, co je nového?“ Měli jsme nastavené i hodiny, kdy volat smím a kdy ne. V podstatě jsem nesměl jen přes poledne a večer. Sedl jsem si na další nepohodlnou židli, prohrábl si vlasy a začal povídat. Mluvil jsem dlouho a detailně. I o dané noci s Renatou. I o svorkách. Slečna se pořád usmívala, jako obvykle, avšak dnes to bylo jiné. Když jsem skončil, chvilku seděla a dívala se na mě. Potom se nadechla a mluvila ona.

„Krásné. Opravdu vidím, že jste na sobě tvrdě zapracoval. Říkáte mi přesně, co cítíte, takhle upřímný jste poprvé. Tolik změn v sobě máte. Přiznáváte city k Renatě. A vidíte, otevřel jste se nejen jí, ale hlavně sobě. Myslím, že teď teprve začnete pociťovat, co to znamená být k sobě upřímný a žít v souladu se sebou samým.“ Pozdvihl jsem obočí a nejspíš se i zatvářil nechápavě. „ Myslela jsem to tak, že jste si uvědomil, to pouto, které jste s Renatou měl odjakživa. Od vašeho dětství. U ní bylo vždy bezpečno. Tak jste to cítil. Měl jste s ní takzvané „nevědomé pouto“. To znamená, že jste s ní byl vnitřně spojen, i když jste byl s mužem. Lásku jste cítil jenom k ní, ale zablokoval jste si ji. A raději jste vytáhl jiné vzpomínky, které už nyní nepotřebujete.“ Chvíli ještě mluvila, ale ve mně se odehrávala pouze poslední slova. Byla to pravda. Vše to do sebe zapadalo. Po několika odpovědích jsme se rozloučili.

          Teď už bylo deset dopoledne a sestra říkala, že by se mohla brzy vzbudit. A taky že ano. Začala kmitat víčky a poté otevřela oči. Tvářila se vyděšeně, dokud mne nespatřila. Potom se její tvář rozjasnila a jakoby si na vše vzpomněla.

„Prosím, že mi nechybí jedna ruka!“ řekla mi nehnutě, aniž by se sama přesvědčila. Usmál jsem se na ni a zvedl naše spojené ruce. Jemně se našpulila. „Uffff. To jsi taky mohl říct a nehýbat mi s ní. Takže mám stále tři končetiny, díky bohu. Co se stalo? Pamatuju si…,“ zkrabatila své čelo, jak se usilovně snažila vzpomenout si. Náhle se na mě podívala s vykulenýma očima. „Pane bože! Já s tebou spala!!“ vykřikla. Pak se ohlédla ke dveřím, kde stála zaražená máma, Tamara, Daniele a Francesca, která se na ni vesele usmívala. Renata úplně zrudla a já se rozesmál nahlas. Alex mi psala zprávu, že už odjíždí a že mi bude držet palce. Nedodala v čem, ale nejspíš ve vztahu.

       Dopoledne bylo pěkné, sice nemocniční, ale šťastné. Pozoroval jsem, jak se s každým vybavuje, jak se objímá s mou sestrou. Návštěvy ji brzy unavily. Vyšel jsem na chodbu pro kafe. Sice z automatu, ale mě to bylo nějak jedno. Hodil jsem koruny do stroje a čekal, až do příslušného kelímku nateče tmavá tekutina. Ucítil jsem ruku na svém rameni, trochu jsem se sebou cukl a spatřil mámu. Byla nějaká dojatá. Obejmula mě a chvíli pevně držela. Opětoval jsem jí to. Pak se odtáhla.

„Měla jsem o vás velký strach. Celé to je hrozné, to s Richardem, nakonec postřelil Renču a pak jste se ztratili, málem utopili, medvěd vás mohl zabít…,“ začala plakat. Lehce jsem se usmál a pohladil jí po tváři.

„Ale no tak mami, vše dobře dopadlo, Renata je v pořádku, dokonce je opět mojí přítelkyní a můžu říct, že nic lepšího se mi poslední tři roky nestalo.“ Máma nic neříkala, stále na mě zírala. Vypadala hrozně, kruhy pod očima se ani nesnažila zakrýt. „Jak jsi mi to řekl?“ V tom mi to došlo. Prvně ze mě vylítlo to oslovení, na které pořád čekala. Pokrčil jsem rameny, jako že to nic není a znovu jí obejmul. „Řekl jsem ti mami. A nebreč. Jdi ještě pokecat s Renčou.“ Cvrnkl jsem jí do nosu pro odlehčení nálady a společně jsme zamířili zpět do pokoje. Když jsem zbyl jenom já, sedl jsem si k Renatě na postel a držel její ruku. Dívala se na naše ruce.

„Takže…ehm, my jsme teda spolu,“ konstatovala s pohledem na posteli. Rukou jsem si zdvihl její hlavu a díval se do jejích krásných očí.

„Ano. A bude to fajn.“ Nic neříkala.

„Co je s Richardem?“ zeptala se po dlouhé chvíli.

„Daniele to vyřídil. Byl to opravdu špeh, který měl za úkol zničit Lorenza. Prý jeho partu Lorenzo okrádá a já nevím co, Daniele mi toho nechtěl v autě moc říct. Ale už nás nebude obtěžovat.“ Renata vykulila oči a otevřela pusu dokořán. „Je mrtvý??“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, to si nemyslím. Ale nevím…co s ním je. Nebudem se o tom bavit. Nic se ti nestane, je pryč. A máš mě. A nezbavíš se mě, i kdybys vymyslela kdo ví co.“

„I kdybych přišla i o ruku?“ špitla nervózně. Ten idiot jí psychicky celkem odrovnal. Nahnul jsem se až těsně k ní.

„Ano, samozřejmě. I kdybys neměla obě nohy a ruku. Jde především o tebe. Ne o končetiny. Jsi krásná a v pořádku. A já byl do tebe zamilovaný celou dobu, jenom…to trvalo dlouho mé hlavě. Věř mi, prosím.“ Kývla a přitom jí ukápla slza z oka. Rychle si oči otřela.

„Určitě jsi si námi tak jistý?“ ptala se a já si uvědomil, že bude asi nějakou dobu trvat, než mi tedy uvěří. Než nám uvěří.

„V naprostém. Jsem tam, kde mám přesně být.“

                                                     ****

       Vešel jsem do pokoje ke své sestře, k nevěstě. Byla krásná. Celá bílá, její tmavé vlasy měla vyčesané, jen pár pramínků jí volně viselo podél snědého obličeje. Oči ji zářili.

„Tak co mi říkáš, brácha?“ zatočila se přede mnou se závojem. Uznale jsem kývl.

„Myslím, že to ujde,“ zdvihl jsem jí ještě palec nahoru. Zamračila se a plácla mě do ramene.

Když jsme šli spolu uličkou k oltáři a k jejímu nastávajícímu, jednou rukou mi zaznakovala: „Jsem ráda, že tu se mnou jsi. Doufám, že brzy půjdeme na svatbu vám oběma.“ Kývl jsem jí na to a pohlédl na Renatu, která byla celá v růžovém. Její vozík byl hned kousek od oltáře. Jako správný citlivka jsem jí poslal pusu na dálku. Rozesmálo ji to. Pořád se divila mému novému, srdečnému a citlivějšímu já. Ukázala mi znak pro – miluju tě. Usmál jsem se na ni. Taky jsem doufal, že jednoho dne bude mojí manželkou.

 

                                                O několik měsíců později

„Roberto, objednávka číslo 2 a 3 je hotová,“ zvolal jsem na číšníka, který obsluhoval v restauraci, kde jsem vařil už několik týdnů. Byla to italská restaurace, kde pracoval dědeček. S láskou mi nabídl, že bych mohl jít místo něj, tak jsem to vzal. Na zkoušku. Byl jsem velmi spokojený, stále v Tatrách, děda žil kousek od restaurace a často mě sem chodil navštívit. Rád s prací končil, byl unavený a neustále ho bolely klouby. Lorenzo na to kývnul, že pokud chci, mohu to zkusit. Byl zklamaný, protože mi opět nabídl, že bych mohl být přímo u něj. Pokud v restauraci budu chtít zůstat, dostanu smlouvu a s ní i kód od trezoru. K tomu prý vstup do střelnice zdarma a výhody ve zdejším fitku. A pak se prý budu zúčastňovat nějakého setkání u Lorenza v domě. No, uvidíme, ale mám určité tušení, o co jde. Ať tak nebo tak, této rodině věřím. Jinak jsem dostal nabídku osobního bodyguarda Lorenzovi. Daniele říkal, že má trefa ve střelbě na něj udělala dojem, navíc prý mám vysoký ochranářský pud. No, opět jsem to slušně odmítl. Mám rád vaření. Pak se uvidí, co dál. Bydlel jsem pořád na ranči, Daniele s Tamarou už byli zpět v Brně. Rodina Peruzzi také. A máma zrovna koncertovala s kapelou v Polsku.

      Já bydlel s Renatou. Alan s dětmi a Evelyn nám dělali častou společnost. Renata se uzdravila a pracovala s handicapovanými dětmi, starala se o jejich psychickou stránku. To už tady dělala i před půl rokem a v podstatě jenom navázala na předchozí práci s dětmi a s terapií na koních. A plně se přestěhovala sem. Byli jsme opravdu šťastni.

„Na čtyřce ti pochvalují tiramisu, Tobi,“ řekl mi Roberto, když odnášel připravená jídla na stoly. Ukázal jsem mu zdvižený palec. Hotovo, dneska padla. Uklidil jsem si kuchyň a o zbytek se stará další personál.

       Přijel jsem na ranč, kde jsme byli už celkem zasněžení. Mrzlo tu pěkně, motorku jsem rovnou uložil ke spánku a proháněl se na sněžném skútru. A tentokrát už s Renatou za zády. I na té motorce jsem ji svezl. Hranice a strachy se musí překonávat. Ona se tím také řídí, jelikož svolila k další zkoušce umělé nohy. Znovu do toho šla, tentokrát s lepším výběrem. Trénovali jsme každý den a nyní už chodí bez berlí i bez pomoci. Je skvělá. Jako na oslavu jsem jí koupil nové červené lodičky nějaké skvělé značky, přičemž to stálo stejně, jako kožený oblek na motorku. Dobrý, no.

       Skútr jsem rovnou zaparkoval do garáže. Přiběhl ke mně Jack a skočil na mě.

„Ahoj kamaráde, jak se máš, co? Pojď, nesu ti ňamku,“ podrbal jsem ho, on mě olízl a nadšeně mi šel u nohy. Pouhým ukazováčkem jsem pohnul nalevo a on ihned přeběhl k mé levé noze. Do misky jsem mu dal hovězí steak. Alan mě přišel pozdravit.

„Ahoj, Jack už se nemohl dočkat. Začínám mít pocit, že u něj nejsem na prvním místě, člověče,“ drcnul mi do ramene vesele. Já jen pokrčil rameny. Ano, pes mě začal brát. Věřil mi. A já jemu, dvakrát mi zachránil život. Ve vodě a před medvědem. A Renatě taky.

„Platí ty sáně dneska?“ zeptal se mě Alan a já kývnul. Navrhl mi, že si můžu zkusit řídit spřežení. Všichni psi mě uznávají, protože mě uznává Jack. A všichni poslouchají svého leadera. Uvidíme.

        Otevřel jsem dveře do domu a ucítil krásnou vůni. Svlékl jsem se a šel za vůní do kuchyně, kde vesele tančila Renata. Měla na sobě takové rozkošné šatičky, akorát pod zadek. Byla zima, ale ona si užívala šatů pořád, když mohla nosit oboje boty a mohla stát. V sedě na vozíku se jí šaty nosit nechtělo. Přišel jsem k ní zezadu, obejmul jí a políbil krk. „Co to vaříš, lásko?“ zeptal jsem se. Otočila se ke mně s nadšením.

„Vařím tvé nejoblíbenější jídlo. Pořádnou kachnu! Chápu, že si hraješ na zdravo –chlapa, ty tvoje chia semena a proteinový jogurty, ale vím, že nejradši ze všeho máš obyčejnou skvělou kachnu, červený zelí a pivo. Tak ti to peču. Jen knedlík jsem koupila, protože těmi mými jsem málem vysklila dveře, když jsem je házela ven.“ Rozesmála mne. Ale měla pravdu, potvora. Nad kachnu není. Akorát se sehnula k troubě, aby kachničku přelila výpekem, tak jsem využil chvíle a rukou pořádně pleskl přes krásný zadek. Vypískla a začala mi nadávat. Smál jsem se cestou do koupelny.

        Na umyvadle jsem něco zahlédl. Taková tyčinka. Co to je? Vzal jsem to do ruky a díval se na dvě čárky. Vedle ležela krabička s názvem – těhotenský test. Trochu ve mně hrklo. Dvě čárky, co znamenají…Po chvilce jsem to zjistil. Je těhotná. Srdce mi začalo rychleji, cítil jsem to. Vrátil jsem se do kuchyně. Zrovna nesla kachnu na stůl. Šla dobře, s nohou si byla jistá. Asi mi něco vyčetla z tváře. Zarazila se a pak viděla, co držím v ruce. Přišlo mi, že zbledla. Kachnu upustila na stůl moc rychle, šťáva vystříkla na stůl, ale bylo mi to jedno. Dal jsem si ruku na krk, abych se ujistil, že mám pevný hlas a řekl. „Ty jsi těhotná.“ Ona se posadila, stále s rukavicemi proti spálení na rukách a kývla. Usmál jsem se. „Proč si tak bledá? Ty nemáš radost?“ zeptal jsem se opatrně. Zatvářila se nechápavě. „Já…myslela, že ty nebudeš mít.“ Tvrdě jsem zavrtěl hlavou.

„Blbost! Jsem ten nejšťastnější chlap tady ve sněhu, to víš, že mám radost! Co víc bych si mohl přát, než mít dítě s tebou? Proto mi pečeš kachnu?“ Začala trochu nabírat a fňukat.

„Takže...jsi teda rád, jo?“ kníkala. Klekl jsem si před její židli a políbil její bříško. Naše budoucí dítě.

„To víš, že jsem rád zlato. Moc se těším.“ Pohladila mě rukavicemi po hlavě.

„Mám ještě jedno překvapení,“ řekla mi a já zpozorněl. Vytáhla nějakou krabičku. Poznal jsem anální sondu.

„Uhh. To je teda překvapení, ty ďáblice. Ale teď musíme být opatrní,“ mínil jsem, ale opět samotný fakt, že to chce, mě vzrušil. A ona ví, že to tak mám, sáhla mi do rozkroku a tvrdě stiskla.

„Nene, nemusíme! To se nic nestane!“ zasmála se a táhla mě do ložnice.

„A co kachna?“ Ona se ještě ohlédla a mávla rukou. „Ta už neuteče.“

       Byl jsem šťastný. Vše dávalo smysl. Napadla mne myšlenka na žádost o její ruku. To chce připravit něco speciálního.

       Litoval jsem jenom toho času, kdy jsem si neuvědomoval to pouto, co mezi námi bylo od začátku. Ale teď začínáme znovu a naplno.

 

Dodatek autora: 

Snad se povídka líbila. Mám jednu otázku na kohokoliv, kdo četl první i tento "díl". Zda je dobrý nápad napsat povídku o Francesce a Lubošovi. Vím, že je to takový trend, psát povídky ve stejné partě lidí, já to neplánovala, avšak často mi naskakuje do hlavy jejich příběh, aniž bych chtěla a většinou to nerada ignoruji. Bylo by to zase až za nějakou dobu, nyní píši jinou věc. 

Děkuji za názor. :-) 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 21
Podle Igiho pokynů dojeli k řadě patrových dvougeneračních domků, ...
Hodnocení:
3.7/5
- Komentářů: 6
Po dlouhé době jsem něco konečně mohla cítit. Nebylo to ale hezké. Bolelo mě...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 16 Na stanici   |...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Už chápu, proč jsem měl ten divný pocit. Proč v poslední době vůbec...