So, 23/11/2019 - 13:54
2

         Dali jsme si jednu pauzu na benzínce pro kávu a občerstvení. Patrik vyjedl celé včerejší lasagne, které jsem vzal do krabičky. Takže na nikoho už nezbylo. Luboš se smál mému zhnusenému obličeji, který jsem dělal nad plněnou bagetou a mámině obličeji, kvůli její kávě z automatu. Prý jsme rozmazlená rodina. Alex si dala jenom nějakou tyčinku.

„Zdá se jako fajn holka,“ řekla mi máma, když jsme se vzdálili od skupiny. Přesněji já se vzdálil a ona mne došla.

„Jo, to asi je,“ odpověděl jsem jí a dojídal svoji bagetu.

„Asi? Ty nevíš?“ divila se.

„Copak ty víš o druhém člověku všechno hned?“ zeptal jsem se zase já jí. Ona na mne chvíli hleděla.

„Máš pravdu. O tobě nevím stále tolik, kolik bych si přála. Nedovoluješ mi to,“ řekla mi zklamaně. Neměl jsem nic, co bych odpověděl. A tak jsme jenom došli zpět k ostatním a zanedlouho opět vyjeli. Kluci přijali moji „jakopřítelkyni“ moc dobře. V autě panovala veselá nálada. Alex neustále chválila Patrikovo vlasy, ten přijímal chválu s nadšením. Luboš se předváděl, neustále. Je fakt, že ani jeden z kluků nebyl zadaný a ona zase neměla problém se více přátelit se všemi. Jakkoliv. Kamil se smál s nimi, ale často mne pozoroval. Cesta trvala ještě dlouho. Díval jsem se z okna na začínající vysoké hory, které na nás zdálky pomalu vykukovaly. Stromy kolem nás byly velmi barvité, podzim hrál v plném proudu všemi možnými barvami. Začínalo září a já věděl, že sestra tohle období milovala, takže určitě právě proto taky svatba na podzim. Za dva další týdny to bude zase jiné, o trochu. Byl jsem zvědav na ranč, jak bude vypadat. Danielovo rodina byla velmi bohatá, nevěděl jsem nikdy přesně, jak moc. Pan Lorenzo vlastní vinice v Itálii, jeho žena, Eliza zase má galerii a také kavárnu, kterou teď řídí má sestra. A samozřejmě některé věci kolem nich byly opravdu zvláštní, občas se Tamara zmínila o nějakém více dobrodružnějším večeru. Jednou se přimotala k nějakému vyhrožovaní ze strany Lorenza jinému muži, jindy zase byla upozorněna, aby nechodila jeden večer dolů, že tam bude vyostřená situace a prý může slyšet výstřel. Znělo to hodně blbě, ale jakmile se člověk stane v téhle rodině členem, nemůže se jí zbavit. A tak to vše přijímá. Neměl jsem tušení, co dělají. Ale věřil jsem jim. Také nám právě oni dost finančně pomohli, když jsme byly děti a živil nás Kostival. Náš dědeček Antonio se nás odmítl ujmout, ale pracoval u této rodiny jako kuchař, věřil jim a poprosil Elisu, zda by si nás vzala. Byla skvělou matkou, finančně zajištěnou. Antonio byl v šoku, když mu naše babička, jeho bývalá láska zavolala a oznámila, že jsme zbyteční a ať si nás kouká vzít. Nesnesla nás u sebe, nesnesla pomyšlení, že její šestnáctiletá dcera bude mít na vsi dvojčata. To neexistovalo. Jako správná telenovela. Pořád si vybavím ten čas, když jsem já i sestra šli do jejich domu zjistit, zda jsou naše rodina nebo ne. Sestra už byla zamilovaná do Daniela, jí šlo o hodně. Já jen byl připraven někomu rozbít hubu. Ale u pana Lorenza jsem vždy cítil něco víc. Věděl jsem, že u něj bych si vyskakovat neměl.

      Ucítil jsem na koleni dotek. Otočil jsem se na Alex a zaostřil pohled na její ústa.

„…..si mě vůbec nevšímáš,“ řekla mi a její mimika v obličeji mi naznačila, že je dotčená.

„Promiň, byl jsem zamyšlený. Navíc ses dobře bavila i tak, ne.“ Alex se ušklíbla a jen pohodila hlavou. Já se tedy otočil zpět pohledem z okénka. Ještě že fakt nemáme vztah, vždyť je to o nervy s ní…Sice mě fakt uspokojí a v sexu si rozumíme. Ale….nějak mi to nestačí. Odfrkl jsem si nahlas. Mé myšlenky mi připomínají jednu z minulých žen.  – „Ale to mi nestačí! Chci z tebe prostě víc, než jen sex, copak to nechápeš?? Víš vůbec o čem je vztah? Tam musí být důvěra! U sexu to není nutný. Ale mezi námi jo!“ Možná že mi Alex nevědomky ukazuje, jak jsem se po celou dobu choval já. Zase jsem ucítil dotek, tentokrát její ruka vyjela až na můj rozkrok skrze džíny. Otočil jsem se k Alex znovu a snažil jsem se neprotáčet oči.

„Tak si můžeme pohrát i tak, sedíme vzadu, dolů není vidět…“ Navrhovala mi a už se nakláněla a začala mi žužlat ušní lalůček. Odtáhl jsem se od ní.

„Ne, nedělej to. Za chvíli tam budeme a já tady takhle nechci,“ odmítl jsem ji tiše. Zamračila se na mě. „Nevěděla jsem, že seš takovej suchar. V klubu je z tebe skoro legenda, povídá se, co a jak s chlapem děláš a se mnou teda nic moc.“ Mrkl jsem na ostatní, protože jsem nemohl odhadnout, jakou intenzitou hlasu to povídala. Kromě Kamila, který mě pozoroval v zrcátku, si nás nikdo nevšímal. Nevěděl jsem, zda slovům rozuměl nebo ne. Nahnul jsem se přímo k ní.

„Hele, dávej si pozor na slova. Nevíš o mě skoro nic,“ zavrčel jsem na ní a doufal, že už toho nadbíhání nechá. Zase se trochu ušklíbla a začala se bavit s Lubošem. Tak snad ten výlet a celkově svatbu vydržím. No, pořád může jet domů vlakem…

Za nějakou další půl hodinu jsme najeli na prašnou cestu. Byla dost dlouhá a cestou byl vidět už ohromný pozemek. V podstatě jsme vjeli do takového velkého údolí v horách. V dálce jsem viděl veliký srub. A několik pozemků kolem. Oplocené velké pozemky, ve kterých byly krávy, v jiných zase koně. A když jsem pohlédl i do stran až k horám, tam také byla zvířata. Neměl jsem tušení, kam až sahal pozemek rodiny Peruzzi, ale odhadoval jsem, že daleko.

Jeli jsme pomalu, Alex začala z okénka obdivovat koně. Nadšení z ní sálalo.

„To si neříkal, že to tu bude takové! Podívej, támhle toho koně, vidíš?“ Nakláněla se přese mě.

„A ten srub! Pro kolik lidí je, pro dvacet? To je skoro palác, jenom ze dřeva a ze skla! A ta veranda! Ty jo, oni jsou asi bohatí, co?“ Jen jsem zavrtěl hlavou. Zastavili jsme před srubem, nebo palácem a všichni jsme vystoupili ven. Vzduch byl mnohem chladnější, než kdekoliv jinde, i naše roláky a svetry dost profukovaly. Máma se zachumlala do kabátu a obdivně se rozhlížela kolem. Viděl jsem, jak nasávala vzduch. Také jsem se zhluboka nadechl. Byl cítit jinak.

„Ještě že jsem si sbalila tu zimní bundu, hodí se mi!“ radovala se Alex. Já taky měl zimní oblečení, tedy dva svetry a jednu bundu. S mámou cestujeme často, nemívám moc druhů oblečení. Teď jsem trochu litoval, že jsem měl na sobě jen svetr. I Kamil se přioblékl, Patrik si vzal rovnou šálu a kulich, vypadal legračně, když to jeho tmavé háro vykukovalo všude možně.

      Naproti nám běžel pes, myslím, že to byla rasa Husky. Vypadal sympaticky, jeho postoj mi přišel přátelský. Sklonil jsem se k němu a začal ho drbat na hlavě. Byl milý. Vedle přibyl další, až po chvilce jsem si všiml, že jich tu bylo najednou nějak moc. Stoupl jsem si a viděl pět psů, různé odstíny podobných barev, ale stejné rasy. Přiběhla má sestra v modrém roláku a rovnou mi skočila do náruče, náš dětinský pozdrav. Obejmul jsem ji. Cítil jsem, jak se směje. Pak se ode mne odtáhla a dlouze se na mě podívala. To byla její kontrola, myslela, že takhle zjistí, jak mi je. A na mě bylo, zda jí to dovolím. Dnes ne, nedovolím. Je mi dobře a to jí musí stačit. Zamračila se, protože viděla, že jsem v obličeji nepřístupný. Pak do ní vrazila Alex, podávala ji ruku a představovala se a naše pohledy se přetrhly. Všiml jsem si, jak ji sestra hodnotila. Když se Alex otočila od ní pryč, podívala se na mě a myslím, že bez použití hlasu mi řekla: „Vždyť pomalu vypadá jako Renata, to byl tvůj záměr?“ pak se otočila k ostatním.

„Ahoj, jste tady, jaká byla cesta?“ ptala se sestra. A já se pořádně podíval na Alex a zjistil, že na tom něco bylo. Vůbec mě nenapadlo, že jsou si tolik podobné. Pak jsem se rozhlížel kolem a cítil svoji nervozitu, kdy narazím na Renatu. Nikde nebyla, a tak jsem se šel přivítat s Danielem, který šel pomalu k nám se svým typicky vyzubeným úsměvem. Byl celý v černém, jeho typická barva. Měl sladěný rolák, džíny i černé ponožky. Chlapsky jsme se přivítali.

„Co ti psi? Kolik jich máte?“ zajímal jsem se.

„To je naše parta, v zimě závodí v psím spřežení, to má na starosti Alan, ten tu žije s rodinou, támhle na konci pozemku. Otec mu dal postavit vlastní menší domek. Stará se nám o srub a o zvířata, když tu nikdo z nás není. Je jich šest, ale Jack, to je vůdce smečky, říká se mu leader, ten se nechodí přivítat. Nedopadlo by to dobře. Ten je někde vzadu. Měli jste dobrou cestu?“ Všichni se přivítali, děda také přišel, tak jsme se objímali všichni navzájem. Nějak zestárnul. Jeho šediny byly nějak bělejší, vousy delší, to tedy nevím, jak mu budu rozumět, už ten jeho knír býval trochu problém a vrásky měl hlubší. Nebo to možná dělala ta šála a kulich, ve kterém přišel.

„Ahoj, dědo. Dlouho jsme se neviděli.“ Dědeček Antonio se na mě usmál a kýval. Pak jsme se obejmuli. Byl jsem rád, že ho vidím. Ale pořád jsem neviděl Renatu. Pozoroval jsem ten dav vysmátých lidí, přišel i Alan s jeho ženou. Alan byl trochu jako indián. Vypadal tak, měl dlouhé tmavé vlasy a v obličeji bych ho také přirovnal k indiánovi. Možná měl jen takové předky, jméno bylo české. Jeho žena nevypadala indiánsky. Byla to hezká paní, zrzavé vlasy jí vlály ve větru, ani jeden z nich neměl čepici. Oba se mile usmívali. Přišel ke mně blíž a natáhl ke mně svoji ruku. Všiml jsem si, že navzdory pár vráskům v obličeji měl stále jiskru v očích. Oblečen byl ve svetru, nikde žádnou kůži s třásněmi neměl. Stiskl jsem mu dlaň a také se představil.

„Ahoj, jsem Tobiáš, bratr nevěsty.“

„Alan. Rodinný přítel, tohle je má žena Evelyn. Bydlíme vzadu na konci pozemku s dětmi, které tu někde pobíhají. Moc nás těší.“  Přiběhly i tři děti, asi tak v rozmezí 6-10 let. Dva kluci a holčička, která mě zatahala za ruku. Byla roztomilá, malá tmavovláska, která si přidržovala plyšového koníka na bříšku. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ ptala se mě a mluvila velmi dobře. Sedl jsem si k ní na bobek. „Ahoj, já jsem Tobiáš. A jak se jmenuješ ty beruško?“ představil jsem se.

„Sára. Tohle je Petr a Dominik,“ představila mi nejdříve staršího bratra a pak mladšího. Oba vypadali stejně, zrzaví po mamince. Světlá pleť a k tomu spoustu pih. Člověk by nepoznal, že je jeden starší.

„Petrovi se líbí tvá motorka,“ konstatovala Sára. Usmál jsem se na ni. Jmenovaný chlapec se na mě zakřenil. „Je pěkná. Já jsem Petr a je mi deset. Já bych taky chtěl takovou motorku. Je rychlá?“ Pokrčil jsem rameny a kývl. „Jo, je. Sakra rychlá, když chceš,“ odpověděl jsem mu.

„Hele, ty si dvojče Tamarky? Vypadáš úplně jinak. Tamy vypadá líp, než ty,“ mínil mladší chlapec. Rozesmál mě. „Ano, to máš určitě pravdu. Jak se jmenuješ ty? Já jsem Tobiáš.“

Chlapec se na mě díval zelenýma očima, stejnýma, jako měla Evelyn a pak mi odpověděl. „Jsem Dominik. A můj táta je zase indián,“ poučil mě. „Dobře. Díky, že jsi mi to řekl.“ Vstal jsem a opět se rozhlédl po ostatních. Děti odběhly ke koním.  Alan se rozesmál, když viděl, že jeden pes mě nenechává být.

„To je naše Shiva. Koukám, že ses jí zalíbil.“ Znovu jsem poklekl k fence, jak jsem zjistil a podrbal ji na břiše.

„Psi jsou krásní. To máte spřežení?“ zajímalo mne. Alan přikývl.

„Ano, máme šest psů. Každý má svůj úkol. Můžeme si popovídat později, musíme teď obstarat ovce, těšilo nás, Tobiáši,“ rozloučil se se mnou a oba odešli. Děti zůstaly a pobíhaly mezi koňmi ve výběhu. Nikdo se tomu nedivil, tak jsem to uznal normálním stavem.

      Rozhlédl jsem se po sluncem osvětlených horách a podivoval se, jaká to byla krása. Bylo odpoledne a stále ještě teplo, akorát na svetry. V periferním pohledu jsem zahlédl pohyb koně. Daniel do mne ještě drcnul. „Dávej si bacha na to, kam koukáš…“ Zamračil jsem se na něho a nechápavě se otočil zpět na koně.

       Seděla na něm Renata, byla krásná, jako dřív, blonďaté dlouhé kudrnaté vlasy rozhozené po ramenou, růžový svetr ji objímal štíhlé tělo, usmívala se na nás a byla veselá a nádherná. Taková byla vždycky? Kůň přešel do obyčejné chůze a pomalu přišla s ním až k naší blízkosti. Naskytl se mi pohled na Renatu z boku. Díval jsem se na koňský bok a nechápal. A pak se mi uvnitř něco sevřelo. Renatě chyběla noha. Seděla a místo dlouhé krásné nohy tam byl takový pahýl, ukončený někde nad kolenem. Nohavici neměla, kalhoty končily na tom pahýlku. Někdo do mne drcnul. A znovu. Po třetí už jsem se obrátil na Daniela.

„Nezírej tak. Chápu tě, ale Tamy ti nesměla nic říct. Renata si to nepřála,“ říkal mi a já byl pořád v šoku. Mezitím se dav trochu rozestoupil a přiběhl chlap. Natáhl se po Renatě a ona mu jemně sklouzla ze sedla přímo do náruče. Muž ji posadil do kolečkového křesla. Renata se stále usmívala a spolu s tím mužem, který tlačil vozík, se přiblížili až k nám. Alan přišel pro koně a odváděl ho pryč. Vedle mě si stoupla sestra, protože jsem ucítil její stisk mé ruky. Ještě jsem se na ni stihl otočit a dát všechen svůj narůstající vztek do toho pohledu. Jen na mě kývla, jakože chápe. Nechápe. Tohle jsem sakra měl vědět. Zavinil jsem to já. A s tím pocitem jsem se podíval na usmívající se Renatu. Také už mě viděla, mezi ostatními. Udělal jsem ještě pár kroků dopředu, pustil jsem sestřiny ruku a poklekl jsem přímo do úrovně Renatiných očí. To ji trochu zarazilo, přestala se usmívat a tvářila se nejistě.

„Ahoj. Co…proč…já…“ koktal jsem jako blbec. Vůbec mi nešlo nic říct. Sakra chtěl jsem toho tolik říct! Něco udělala rukou, asi ten muž měl nějaký proslov, protože tou gestikulací se ho snažila zarazit. „Já to sakra vůbec nevěděl!“ vyhrkl jsem jen a už si přede mne stoupl ten muž. Tak jsem se také postavil. Muž se mi představil.

„Ahoj, jsem Richard. Její přítel,“ řekl mi významně a podával mi ruku. Stiskl jsem mu ji, opětoval mi silný stisk. Také jsem zesílil sevření. Muž nedal nic znát a stále stisk opětovával. Byl starší, řekl bych kolem třiceti, krátké hnědé vlasy, měl i dost vrásků kolem tmavých očích. Pohled měl divný, takový ostražitý. Vysoký a robustní postava. Ruce jsme si navzájem pustili. Nenápadně jsem si protáhl prsty, byl silný. To se Renatě vždy líbilo a pokud má i pevný zadek, je to přesně její typ.

„Ahoj. Jsem Tobiáš.“ Nelíbil se mi. Mrkl jsem rychle na Renatu za ním. Tvářila se pořád nejistě a jedním uchem poslouchala Tamaru a mojí mámu, která jí něco říkala.

„Odkud ty znáš Renatku?“ ptal se mě Richard.

„Vyrůstali jsme spolu. Znám ji odjakživa,“ odpověděl jsem mu a doufal, že to znělo dost důležitě. Pak do mě někdo zprava narazil. Alex.

„Ahooj, já jsem Tobiášovo přítelkyně, Alex. Jak se máš?“ vetřela se. Všiml jsem si, že si ji Renata dost prohlížela. Lehce mě pobavil ten druh úšklebku, kterým ihned zhodnotí daného člověka podle vzhledu. Alex ji nijak neuchvátila. No, mě Richard už vůbec ne. Nechal jsem ty dva při vzájemném představování. Zbytek lidí se pomalu ubíral do domu. Já si znovu poklekl před Renatu. Zavrtěla hlavou.

„Proč pořád přede mne klekáš. Nech toho,“ řekla mi hned úvodem, ale neposlechl jsem. Vedle ní si sedl jeden pes a pozoroval mne.

„Proč si mi tohle sakra neřekla?“ šel jsem na věc a ukázal na její část nohy. Pozdvihla obočí.

„Co myslíš, to že nemám nohu? Proč bych ti to měla říkat?“ vsadil bych se, že mluvila s ironií. A hned mě taky vytočila. Všiml jsem si zase jejího zvláštního typu artikulování. Rty pohybovala jinak, než by měla. Buď měla vadu řeči, mírnou nebo zkrátka jinak mluvila. Ona se vždy vymlouvala na to, že má plnější rty, než kdokoliv jiný a tudíž mluví jinak. Snažil jsem se nebýt naštvaný.

„Jak to myslíš proč? To je snad jasná věc! Zavinil jsem nehodu, která tě připravila o nohu!“ Pes si stoupl a bedlivě pozoroval mé pohyby. Asi se mu nelíbil můj zvýšený tón hlasu. Renata ho něžně polaskala na hlavě a odpověděla mi.

„Ne. To zavinila infekce. My se rozešli. Věděl jsi, že jsem pak už byla v pořádku doma, co víc bys měl potřebovat. Nebyla to tvá věc. A teď to taky není tvá věc. Jsem šťastná, ty evidentně taky tady se slečnou nádherou, tak nedělej scény a nech to být.“ A s tím otočila svůj vozík a vyrazila po cestě k domu. I na vozíku mě dokázala usadit. A nasrat. Otočil jsem se na Alex, ale ta si stále povídala s Richardem, pomalu se vzdalovali směrem k domu. Tamara už byla u vchodu do srubu s mámou i s Danielem a zbytek rodiny i kapela byli uvnitř. Pes zůstal na stejném místě a stále na mne hleděl. Vypadal krásně, byl světlý, jemně šedý. Shiva byla zase více hnědá. „V klidu, jen mě naštvala. Chápeš,“ vysvětlil jsem psovi a vydal jsem se také k domu. Pes zůstal na místě. U vchodu byl nájezd pro vozík. Samozřejmě. Všichni to věděli dostatečně dlouhou dobu, aby udělali nájezd u domu. Pravděpodobně všechny domy naší rodiny mají nájezdy u vchodu. Sakra.

      V domě bylo hodně lidí. Kapela, dědeček, Alanova žena Evelyn s dětmi, Alex se neustále bavila každou chvilku s někým jiným, sestra si povídala s mámou. Danielovo zbytek rodiny měl přijet následující den. Sestra Francesca s rodiči, Lorenzem a Elisou. Přišel jsem do velké místnosti, uprostřed byla velká pohovka, v rohu krb, na obrovském stole asi pro patnáct lidí bylo spoustu jídla. Já si vzal pivo a malý kousek grilovaného masa do ruky. Prohlížel jsem si dav. Přišel ke mně Daniele.

„Hele, já vim, že je to na nic. Ale Tamaře se to taky nelíbilo, že ti měla tajit, jak to s Renatou bylo. Ale říkala, že jí dala slib. Renata nechtěla, abys to věděl. Nechtěla, aby to měnilo tvůj názor na váš bývalý vztah, jen kvůli zranění. A tvá sestra to pouze respektovala.“ Vzdychl jsem. Trochu jsem to chápal, ale stále mi to vadilo. Pak jsem viděl, jak Richard podával talíř s vybraným jídlem Renatě do rukou. Ta se na něj mile usmála, poděkovala a ještě mu řekla miláčku.

„Prověřili jste ho?“ řekl jsem Danielovi, ale pohledem jsem stále pozoroval Richarda. Pak jsem se na něj podíval, abych viděl jeho odpověď. Daniele se snažil tvářit neurčitě.

„Jak to myslíš? Kdo, koho?“ Usmál jsem se na něj. Ať jeho rodina dělala cokoliv, nikoho moc nepouštěli dovnitř. Renata by hned řekla, že to jsou správní mafiáni.

„Nech toho. Jen mi odpověz, že ty, tvůj otec nebo vy celkově víte, co je ten Richard zač.“ Daniele na se na mě chvíli díval a pak kývl.

„Richard je dobrý chlap. Vidím ho tedy jen po třetí, ale nebylo třeba si o něm něco zjišťovat. Renata je s ním asi půl roku, prý je spokojená,“ odpověděl mi.

„A to ho jen tak pustíte na vaši svatbu??“ vyjel jsem.

„No, proč ne? Je normální, že na svatbu si lidé vodí své partnery. Nebo si mám prověřovat i tvojí Alex?“ zeptal se posměšně.

„Není to žádná má Alex. Je to prostě jenom…,“ nemohl jsem se vzteky vyjádřit a docela jsem svojí reakcí Daniela bavil, „…obyčejná holka Alex,“ uzavřel jsem debatu.

      O nějakou dobu později se rozhodlo, že všichni i s Alanem a rodinou zasedneme k obloženému stolu a povečeříme společně. Skvělý, to jsem přesně potřeboval. No nic, budu se věnovat jídlu a lidi ignorovat. Beztak Antoniovo dušené telecí stojí za pozornost. V průběhu večeře jsem zvedl zrak i na ostatní. Máma se pořád bavila se sestrou o dovolené a následující svatbě, Alex řešila s Richardem jeho tetování, Patrik chválil dědečkovi jídlo, Renata se na mne dívala. V jejím pohledu se mihlo něco, co mi připomnělo naši společnou minulost. Zase jsem ucítil něco v sobě. Nevěděl jsem co. Snad lítost. Smutek. Vzal jsem si do ruky víno a upil jsem. Pak jsem si všiml více zraků spočinutých na mě. Možná se mě někdo na něco ptal? Sakra, blbá hromadná debata. Ohlédl jsem se na Alex s domněním, že mi pomůže, ale ta se dívala do mobilu. A opět jsem spočinul na Renatě. Ta se na mě usmála. „Alana a jeho ženu zajímá, zda jim pomůžeš se zvířaty, když přijelo víc lidí, tak by ocenili pomoc, Daniele jim říkal, jak zvířatům rozumíš. A dědeček zase chce, abys mu pomáhal v kuchyni, zkrátka se tu o tebe perou, tak je na tobě, jak se rozhodneš. No a tady malý Petr se ptá, zda ho na motorce svezeš.“ Taky jsem se na ní usmál. „Rád bych pomáhal se zvířaty,“ řekl jsem Alanovi a pak jsem pohlédl na dědu. „A i v kuchyni dědo, neboj, já to zvládnu obojí.“ Nakonec jsem se podíval na malého Petra, to byl ten nejstarší z dětí. „Bohužel tě nesvezu, já nikoho nevozím, jak v autě, tak na motorce.“ Viděl jsem, jak malý chlapec začal nabírat, Evelyn mu začala vysvětlovat, jak je na to stejně malý. Musím mu to nějak vynahradit, nechci, aby byl kvůli mně smutný. Renata se na mě dívala trochu udiveně. Vnímal jsem více mluvících hlav najednou a nevěděl, kam zaostřit zrak zase dřív. Renata se podívala na ostatní a začala ke mně mluvit. Přesně tak, jak to dělávala, když jsme byli spolu. „Alan je moc rád, že mu pomůžeš, dodává, že si musíš dát pozor na Jacka, to je hlavní vůdce smečky, nemá moc rád lidi, děda chce po tobě názor na svatební dort jahodový, čokoládový nebo jen z profiterolek, což já rozhodně podpořím. Tamara to nechala čistě na vás. Ne, nemluvím jako idiot Ríšo, ale Tobiáš je hluchý a nemůže stihnout vše v hromadné debatě, tak mu říkám, co kdo říká, aby pochopil, o čem se bavíme. Ne, prostě je. Jo. Zkrátka je hluchý, a to není na mě, abych ti tohle říkala, nezlob se. No, myslím, že to stačí, už se na nic neptají.“ A s tím přestala mluvit a jen na mě pohlédla. Mě to taky stačilo, nemohla pozorovat debatu pořád. To si vyřídím dál s každým zvlášť sám. Sára se zjevila vedle mne.

„Ty jsi fakt hluchej? Jako úplně?“ kulila na mě velké zelené oči. Tmavé vlásky se jí kroutily po ramena. Zase držela koníka.

„Ano, jsem hluchý, úplně.“ Přiběhl Dominik a začal přede mnou tleskat. „A neslyšíš ani tohle?“ zajímal se. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ty nás navádíš,“ nevěřila mi Sára. „Vždyť s náma mluvíš normálně.“ Dal jsem jí prst na její rty. „Když mluvíš, tak s nimi hýbeš. A já vím, jak vypadají tvé rty, když řekneš každé slovo. Tomu se říká číst ze rtů. Odezírat. Nepotřebuji k tomu slyšet. Já to vidím.“ Zírali na mě oba dva.

„Hm. To máš ale blbý,“ řekl Dominik. Měl jsem děti moc rád. Byly upřímné a čisté. Nikde kolem nich žádný humus, jaký mívají dospělí. Doufám, že někdy budu mít taky takové štěstí, být otcem. I když je zatím nepředstavitelné, jakým způsobem a s kým bych k nim mohl vůbec přijít. Děti si k sobě představit dokážu. S ženou je to horší.

„No jak kdy. Někdy se můžu vymlouvat, že neslyším, když se mi nechce s někým mluvit. Můžu slyšet – vidět jenom to, co chci.“ Na to Dominik chápavě kýval hlavou.

„Jo, to znam. To dělám taky.“ Pak oba zase odběhly pryč. Podíval jsem se na ostatní, o čem tak debatují. Renata mne pozorovala. Já na ní kývnul. Nevěděla, jak moc jsem za tohle vždycky býval vděčný. Za to, když mi pomáhala rozumět ve skupině lidí. Řekl jsem jí to někdy vůbec?

                                                                                                                                           ****

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 9
Drahý Marku,   Já nemůžu. Promiň.   Rico....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Harfista – 5. kapitola –  Kontakt        ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Matka Mé nitro se pohnulo a já polkl. Tahle jeho slova na mě působila...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 8
            S Iz jsme...