Pá, 13/09/2019 - 20:04
2

Věnování: 
Varování před vulgarismy, které zdejší postavy používají rychleji, než je stihnu zastavit :')

Stephen se usadil do proutěného křesla. Pustil si televizi a s úsměvem sledoval, jak nějaká husička s hlubokým dekoltem ve zprávách oznamuje výbuch bomby u nějaké památky s tak upřeným pohledem, že se mu snad dívala do žaludku. Už uběhlo pět let, kdy se dostal z toho zapadákova, s plány, které byly po právu jeho. Hned je prodal, aby na něj nikdy nepřišli. Získal tolik peněz, že mu z nich nyní bylo špatně. Ale když měl možnost být součástí vyšší moci, jakéhosi vyššího plánu, tak věděl, že smrt Chrise Browna byla ve prospěch toho všeho. Sice ho před lety Milton málem zabil, ale i jemu musel děkovat. Díky němu se po proudu dostal daleko a dokonce si za vraždu jejich pána šel sedět jeho tolik oddaný vořech! Zákeřně se ušklíbl. Celých pět let si žil jako prase v žitě a do smrti bude mít peněz dost. Měl tolik chatek a domů, že je mohl najímat svým přátelům a vybírat od nich tučné částky. Přesto na své rodné maloměsto nemohl zapomenout a i jednu stavbu si tam koupil. Stavbu svého bývalého pána, kterou nikdo nechtěl kupovat. Jaká ironie. Prozatím ji měl v nepřímém vlastnictví jeho dobrý přítel.

Sykl bolestí, když učinil špatný pohyb, a chytil se za místo, kudy mu před lety prošla kulka. O kousek níž a Milton by ho jistě zabil. Mířil ve zmatku, proto se netrefil. Jeho mrtvý pán častokrát zdůrazňoval, jak skvělou mušku Milton má. K čemu mu je ale muška, když nyní hnije ve vězení? Nalil si drahé víno a uchechtl se. Po takovém životě vždycky toužil. Jeho otec čistil botky zbohatlíkům, nyní si on nechává zaměstnávat spratky, aby mu čistily boty. Co na tom, že svět zbavil toho prasete? Učinil dobrou práci! Byl na ni právem hrdý! Poslední vražda, kterou musel spáchat, aby dosáhl svého cíle.

Všechno bylo na jeho straně. A penězům se dalo věřit. Ty ho nikdy nezradí. Dokud bude mít peníze a stálý přísun určité sumy, nemusí se ničeho obávat. Kdo by po tolika letech promluvil, když všichni přítomní jsou mrtví nebo za mřížemi?

*

Zpětný náraz, který Milton tak důvěrně znal, ho však toho rána vyvedl z míry. Musel učinit krok dozadu, aby neztratil rovnováhu. Prohlédl si zbraň, kterou před lety střelil do Stephena. Kdyby mířil o trochu vedle… kdyby měl ještě vteřinu navíc na rozmyšlenou… Svraštil obočí a znovu zamířil na terč a vypálil. Jeho reakce se zlepšily od doby, kdy ho propustili za dobré chování. Nemohli uvěřit, že by skutečně zabil svého pána, když se tak vzorně chová. Však on na rukou krev neměl! Ze vzteku vypálil ještě několik kulek, aby ulevil náhle nahromaděnému vzteku. Pomalu vydechl. Kdyby tehdy nepochybil, nyní by nemusel pykat. Pohlédl ke hřebenům hory, které ho skrývaly a dávaly mu tak prostor sledovat jeho poklidné maloměsto. Namířil hlavní na místní policejní stanici.

Kdyby se ti budiž ničemové skutečně starali a prohledali místo činu o něco lépe, došlo by jim, že nikdy nic nespáchal. A přitom měl. Měl zabít toho hada! Zavřel oči a zbraň sklonil. Sám sebe nabádal, aby zůstal v klidu. Ještě není čas. Ještě není čas, aby se pomstil. Nejdříve musí vylákat krysu ze svého úkrytu.

Hodil pušku na zadní sedadlo a náboje si schoval do kapsy. Z místa, kde už tolikrát střílel, pokaždé odjížděl se zahalenou myslí. Kolem policejní stanice nakonec projel s nepřítomným pohledem. Ignoroval lidi, kteří mu uhýbali stranou a něco si šeptem mezi sebou říkali. Vždycky tomu tak bylo. I když sloužil Chrisovi, lidi na něj pořád tupě čuměli a pomlouvali ho jemu pod nosem.

Málem by zapomněl, že v té barabizně vedle něj někdo nově bydlí, kdyby najednou neslyšel nadávky a potom několik ran. Aha, takže se tomu chytrákovi nejspíš uvolnila polička, protože si tam dal plno věcí. Ušklíbl se pro sebe, přehodil si svou zbraň přes rameno a mířil ke svému domu. Spíše domu, kde ho vykázala zdejší policie. Prý dokud si lidi znovu nezvyknou… a na co, kurva? Na to, že je mezi nimi? Na to, že nic neudělal? Ne, na to, že jim jednou ustřelí palici, pokud na něj nepřestanou tupě čumět.

Položil zbraň na židli a usadil se na druhou. Z kapsy vytáhl pomačkanou krabičku cigaret. Zapálil si a jednou dlouze popotáhl. Poté cigaretu odložil a už se jí více nedotkl. Opřel se o židli a díval se na nově znovu obydlený dům, kde by nikdo jinak bydlet nechtěl. Který maniak by chtěl bydlet vedle vraha, že jo? Vlastně ne, kdo by chtěl bydle vedle vraha a děvky? Bavil se, když pozoroval marný boj toho nového s oknem, které okno nakonec vyhrálo, protože se neotevřelo. Ani když do něj bušil nebo kopal.

„Promiň, Chrisi, na doutníky fakt nemám,“ řekl při pohledu na cigaretu, která už z půlky shořela. „Možná, až sem přijde zase nějaký host…“

Opřel se o židli, která pod jeho váhou zapraskala.

„Nebo třeba vykradu banku,“ zasmál se. Musel se smát. Protože většinou, když k němu mířili zdejší „udržovatelé zákona“, jednalo se jen o dvě věci - o falešné obvinění nebo o sex. To jim najednou nevadilo, že je vrah a tamto či ono. Když šlo o sex a jejich manželky byly napružené a nedaly jim, šli k němu. Však si také účtoval tučné částky. Pro každého policistu speciální navýšení. Někteří patřili už k jeho stálým zákazníkům.

Před pěti lety by si Milton nepomyslel, že si bude vydělávat zrovna takhle. Když mu ale místní lidi zakázali dělat cokoliv jiného a od normálních prací ho hnali, proč prostě neroztáhnout půlky nebo jim nestrčit ptáka někam. Však mu za to platí částku, kterou si sám určí. Snad jediná výhoda této činnosti. Pokud se jedná o mladíčky, kteří chtějí okusit chlapa, rád je zaučí za příplatek. Bordel, který po sobě zanechají, pak musí stejně uklízet sám. A ještě k tomu ty kecy.

Pohlédl na cigaretu, která už byla celá vykouřená. Típl ji a vstal. Už i poslední drobné, co mu zbyly od posledně, utratil.

Jako na zavolanou slyšel známý sténající hlas starého motoru. Opřel se o futra a nezaujatě sledoval, kterak k němu míří stará dodávka. Za volantem neseděl nikdo jiný, než jeden z policistů, kteří ho před lety čirou náhodou zatýkali. Však si jeho výslech náramně užil, hovado. Ale kdepak - Milton nezapomíná, ale umí také oddělit city od práce.

„Máš to?“ zeptal se ho.

Muž mu ukázal nějakou složku. Už se po ní Milton natahoval, ale muž ji od něj odtáhl. „Nejdřív odveď svou práci,“ připomněl mu. Nezaujatý pohled šedých očích mu bohatě stačil. Sledoval, jak zmizel ve dveřích a chtivě se olízl při pohledu na džíny obemknuté kolem jeho hýždí. Milton mu neměl za zlé, že ho navštěvoval tak často. Manželka mu už dávno zemřela a žádná jiná starocha nechtěla.

„Doufám, že ses aspoň umyl,“ podotkl Milton, když si uvázal vlasy do copu.

„Včera,“ ujistil ho muž, než za sebou zavřel dveře. Po chvíli žaluzie zahalily okna a dění, které se odehrávalo v tolik pověstném domě na kopci, v pokoji mohlo zůstat jen pro dva páry očí. Nebylo by zrovna vhodné, aby všichni věděli, na čem si potrpí nejstarší člen policejního sboru. A že to nebylo něco zrovna vhodného pro muže jeho věku.

*

Na bolest si Milton zvykl téměř ihned. Přijmout tu potupu mu však trvalo dlouhou dobu. U každého svého stálého zákazníka se časem naučil všechny jejich choutky a jak ho uspokojit co nejlépe, aby se k němu vracel a chtěl příště ještě víc. Výměnou za peníze a informace mu nevadilo ze sebe dělat děvku. Však se až tak moc nezměnilo od jeho předešlé práce pod jeho pánem. Ani ve vězení tomu nebylo jinak.

Benedict Parllow, nejstarší člen policejního sboru, měl docela jednoduchou úchylku. Kdybyste znali jeho dětství, pochopili byste, proč tolik zbožňoval tahání vlasů toho, kdo byl pod ním. Ať už to bývala jeho manželka nebo zrovna nyní Milton. Ne, že by byl nějakým svým vlastním způsobem šílený. Ale za jeho mládí mu matka odmítala stříhat krásné, kudrnaté vlasy. Častokrát ho tedy děti škádlily a tahaly jej za něj, byť je prosil, aby přestaly. S narůstajícím věkem si je konečně mohl stříhat. Ale jaké překvapení pro něj, že když si poprvé vyšel se svou dívkou a strávil s ní vášnivou noc, započala také jeho úchylka v tahání za vlasy.

Nejlépe se mu tahalo za volný cop. Ten Benedict přímo miloval. Takový nosívala jeho manželka po celou dobu jejich manželství, než před deseti lety zemřela na nemoc.

Když si odpustíte tuto drobnou úchylku, Benedict Parllow byl jinak zcela normální muž. Pocit nadřazenosti mu bohatě stačil. I ve svém věku byl schopný stálého rychlého výkonu. Tam, kde mladým již docházela síla, on se ještě ptal, zda Milton pořád stačí.

Ale jak mělo dojít na jakési intimní dotyky nebo přípravu, Benedict zastával pravidlo intimity. Nedotkne se Miltona ani on se nedotkne jeho více, než bude třeba. Milton jeho pravidlo uznával. Jediné místo, kterého se mohl neustále dotýkat, byly jenom jeho vlasy. Ať už jich Benedict za tu dobu, kdy s ním občas spal, aby ulevil svým chtivým démonům v těle, vytrhl mnoho, Miltonovi to nevadilo.

Když skončili, ani jeden toho nikdy moc nenamluvil. Benedict mu podal bankovku a složku. Milton mu bankovku nakonec vrátil.

„Tohle je mnohem cennější než peníze,“ ujistil ho, když ležel na břiše a hleděl na složku ve své druhé ruce.

„Jsi posedlý,“ upozornil ho Benedict, když se oblékal.

„Možná.“

„Třeba ti to nijak nepomůže.“

„Každá stopa se počítá.“

Benedict si povzdychl. „Měl bys toho nechat, Miltone,“ promluvil k němu jako otec, kterého Milton nikdy neměl. „Ničí tě to.“

„To není tvůj problém,“ ujistil ho Milton a vysoukal se do sedu.

„Ty peníze si vezmi,“ připomněl mu Benedict starostlivě, když Milton kráčel do koupelny.

„Není třeba. Kup si za ni flašku rumu,“ poradil mu Milton chladně. Po chvíli slyšel zvuk vody.

Benedict nad ním zakroutil hlavou. Peníze mu nechal na posteli, jako vždycky, vzal své věci a vytratil se z domu.

*

Robert seděl před tou pochybnou stavbou, která mu měla dočasně sloužit jako střecha nad hlavou. Ale jenom do zítřka. Zítra z náčelníka vymlátí duši, jestli mu nedá okamžitě něco jiného. Dnes to ještě vydrží… V tomhle se přece nedá žít. Zarazil se, když si všiml, že z Miltonova domu vychází nějaký stařec. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ho viděl včera. Na jméno se ani nesnažil vzpomenout.

Protože mu včera dal náčelník jasně najevo, že je mu jedno, kdy nebo zda vůbec přijde dnes na šichtu, rozhodl se, že si rovnou vezme aspoň půlku dne volna a město si projde znovu a za střízlivého stavu. Když se zastavil v půlce své cesty k maloměstu, ohlédl se na svou barabiznu. Ten Miltonův barák byl rozhodně upravenější. Na druhou stranu - pokud tam žil a upravoval ho občas, zatímco se o stavbu vedle nikdo roky nestaral, ani ho to nepřekvapovalo.

Do maloměsta nakonec došel pěšky, ale myslel si, že mu nejspíš vypadnou plíce. Ono se to z počátku nezdála být až taková štreka.

Po paměti se snažil najít zdejší obchod a pochyboval, že by tam čirou náhodou nalévali aspoň ranní kávu. Pokud se dalo ještě deset hodin považovat zde za ráno. Nenápadným pohledem ovšem zkoumal zdejší lidi. Paničky v šatech a sukních snad dokonce pod bujnými dekolty nosily i korzety, chodily rovně, s hrudí vypnutou a v rukou pro jistotu deštníky a podobné kravinky. Na hlavách klobouky. Ještě tady fakt chyběly ty kočáry, které dneska nepotkal. Protože sedlák v sedle se slamákem na hlavě ho málem srazil, když přecházel, byl další bod podivnosti splněn pro toto maloměsto.

Nebyl sebevrah, takže si tu novou uniformu na sebe zatím nevzal. Další věc, o které si bude muset promluvit se zdejším náčelníkem.

Vplul do malého obchodu a snažil se rozpomenout se, kde včera viděl aspoň nějaké pořádné jídlo a kávu. Skepticky stiskl chleba mezi prsty, aby zjistil, že je tvrdý, jak podrážka. Opravdu to mohou prodávat? Nespletl si obchod a nenakupují tu ti lidi náhodou zbraně na své sousedy, že jim kradou úrodu?

Sám sebe po chvíli napomenul, aby nad zdejším prostředím příliš neuvažoval.

‚Prostě tady chvíli zůstaň, než se vyřádí,‘ pomyslel si při vzpomínce na svého přítele. Jejich vztah byl celkově na bodě mrazu. Možná, že jim nějaký čas od sebe trochu pomůže. Představa, kterak se vrací domů a jeho milenec ho vítá s otevřenou náručí, byla praštěná. Takový on nikdy nebyl. Spíše dominantní zvíře, které mu narovinu jednou v baru řeklo, že si potřebuje zašukat. A Robertovi to nevadilo. Vyhovoval jim ten vztah-nevztah, který spolu měli. Dokud se nedostali tam, kam se dostali.

Přestal zkoumat chleba a vydal se o pult dál. Už z dálky k němu dolehl smrad zdejších uzenin. Nepochyboval o tom, že ona zelená vrstva kolem nebyl rozhodně pepř nebo nějaké koření. Bude se muset spokojit s tím, co mu tento podnik nabídne.

Zpozorněl, když zaslechl zvonek, který se rozezněl, když dovnitř vešel další zákazník. Nemusel se ani ohlížet za rameno, protože reakce dam, které zalapaly po dechu a hned si šeptem něco říkaly, při pohledu na nově příchozího, zatímco muži jen odvrátili pohled a strašně je najednou zajímaly zdejší plakáty staré minimálně čtyřicet let, mu daly jasně najevo, že osoba, která nyní dýchala na jeho rameno, byl s největší pravděpodobností Milton. Jistě, byl to vrah, ale bylo potřeba mu takhle dávat najevo, že ho nevidí?

Setkal se s lhostejným pohledem ocelových očí. Beze slov mu uhnul z cesty. Milton se ovšem z místa nehnul. Robert následoval směr jeho pohledu a uvědomil, že mu hledí do košíku.

„Děje se něco?“ zeptal se ho, když ho ten pohled už otravoval.

Zdejší lidi zbledli a některé paničky se snad pokusily i nemožně omdlít, takže z půlky spadly mezi konzervy a rozhodily je všude možně po zemi během svého divadélka, z půlky snad zdejší svobodné muže vyzývaly, aby je přece chytili před pádem. Byly slušně ignorovány, takže v duchu jistě nadávaly na svou vlastní hloupost, když se draly zpátky na vysoké podpatky. Tolik asi k jejich eleganci.

Milton se musel ušklíbnout.

„Uniforma ti nesedí, tak sis šel koupit jiné hadry?“

„Ne, jen vajíčka, které bych ti mohl házet po baráku.“

„No, mně na rozdíl od někoho nerupla polička dneska ráno.“

Robert zachoval klid. Provokuje ho záměrně. Má tady diváky, tak se jistě snaží dosáhnout své role vyvrhele, jak se k němu ostatní chovají po celou dobu. Dovoluje si, protože ví, že mu to projde? Vyměnili si ještě pár peprných poznámek, ale jen jakoby omylem. Prodavač na oba váhavě hleděl. Byl ten muž vedle skutečně zástupce zákona v tomto maloměstě? Nezešílel? Proč se s ním baví jako se sobě rovným?

„Je to zdarma? Výborně,“ usmál se Milton, sebral svoje věci a pakoval se. Prodavač, vyvedený z míry, nebyl s to něco říct. Robert si povzdychl.

„Zaplatím to,“ ujistil ho a vytáhl peněženku. ‚A pak to z něj vymlátím klidně i násilím,‘ pomyslel si.

„Hraješ si na svatého?“ zeptal se Milton pobaveně, když stál venku a opíral se o své auto.

„Ne, měl bych snad?“

„Chybí ti svatozář u zadku.“

„Hm, asi si půjdu koupit. Nemají tady někde slevu?“

„Na stanici se válí plno harampádí, třeba tam nějakou najdeš.“

„Výborně, pak ti ji budu moci narvat do-…“

„Tuckere,“ zvolala náhle jedna z těch pochybných existencí, které se nacpaly do policejní uniformy, a muž se hrnul k němu.

„Kam?“ ušklíbl se Milton.

Do prdele,“ dopověděl Robert s úsměvem.

„Hm, dám ti slevu za smysl pro humor,“ zazubil se Milton.

„Stejně mi dlužíš.“

„Tuckere, zešílels?“ zeptal se muž a zamračil se, když sledoval, kterak Milton odjížděl autem.

„Ne, měl bych?“ zeptal se Robert pobaveně.

„Proč se bavíš s vrahem?“

„Možná proto, že není stejný suchar, jako každý jiný tady,“ pokrčil Robert ledabyle rameny.

Muž ho chytil za rameno a otočil si ho k sobě. „Snad nepatříš mezi jeho pochybné zákazníky?“

„A i kdybych mu strkal ptáka do zadku, tobě to může být jedno,“ poplácal ho po rameni soucitně. Muž ztratil slova. Je tady teprve druhý den a tohle tak snadno přehlíží? Přijde mu to snad normální? Po chvíli si odkašlal.

Jestli si Robert myslel, že tady bude mít aspoň trochu klidu a soukromí, kdy mu věčně za zadkem nebude stát jeho nadřízený, tak se pletl. Právě proto, že se neřídil zdejšími pravidly doslova a dovolil si mluvit s oním Miltonem jako s každým jiným chlapem, stal se terčem všech očí, které ho soudily a netušily, co si o něm myslet. Nejen venku, ale i na stanici. Tiché pohledy se ho vyptávaly, zda už byl v Miltonově domě (kde ostatně byl snad každý z této pochybné sebranky hrající si na místní policii), nebo měl možnost přihlížet.

Nejspíš náčelníka po delší době nudilo hledět do stropu nebo spát na stole, tak zavelel jít zkontrolovat Sallyin podnik.

„Tuckere!“ zavolal na něj, když jeho rozkaz ignoroval.

„Ještě tu chvíli pobudu,“ poznamenal Robert spíše pro sebe, protože se stanice během chvíle vyprázdnila a náčelník nečekal na nějaké protesty. Když vzhlédl od složky a ujistil se, že nikdo nikde není, odložil ji. Nic se tady nedělo, byl to příliš velký klid. Nezvyk oproti jeho předešlému místu. Nudil se. Opravdu hodně.

A chlastat se mu nechtělo.

Nakonec se rozhodl, že si projde zdejší složky, aby byl v obraze. Kolik případů tady vůbec kdy měli? Kolik věcí se tady denně zatajovalo? Podplácelo se tady, aby se některé věci přehlížely? Něco, co by ho možná mohlo zaujmout či pobavit.

Usadil se před směšně malou skříňku s místními událostmi kriminálního rázu. Vytahoval jednu složku za druhou a pročítal si je. Většinou se jednalo o takové prkotiny, které by se ve městě ani neřešily. Ale pořád lepší, než jen hledět do stropu a počítat mouchy na stěně nebo se opíjet s místním kolektivem.

Případy typu „soused mi ukradl kolo a já ho omylem další den našel za stodolou“ zde byly časté. Nebo „soused si hrál na mém písečku, ale já si hraju na tom jeho taky, takže to soudně řešit nebudeme“ bylo taky časté. Prkotiny a hlouposti, které by se mohly řešit pořádnou pěstí, kdyby zdejší policie nejspíš neměla nedostatek důkazů, že něco dělají a věčně se neožírají, jako mu nyní dávali najevo.

Celá skříňka byla plná keců, žvástů a vymyšlených obvinění, která se nakonec stáhla.

Až na jednu složku.

Ta zaujala Robertovu pozornost. Už od počátku se lišila od těch ostatních. Byla označena černou barvou po hřbetech. Ostatní měly červené nebo zelené. Malé nebo spíše žádné přestupky. Znamenala tedy černá barva vraždu? Pokud ano, byla příliš tenká, aby obsahovala všechny důkazy.

Případ vraždy Chrise Browna.

Přelétl pohledem jména zúčastněných policistů a svraštil obočí. Náčelník zde byl ještě uveden jako obyčejný řádový policista. Nejspíš po tomhle veledíle dosáhl svého vytouženého povýšení. Posadil se na židli a složku rozevřel. Prachbídné důkazy, které důkazy ani být nemohly! Fotky, které byly více než pochybné. Svědectví, která aspoň trochu smrděla jako pravda. Bohužel - svědectví se měla týkat jenom vztahu mrtvého k okolním lidem, k nim samotným a k jeho vrahovi.

Hlavní podezřelý: Milton.

Vražedná zbraň: Uškrcení. Na místě činu nalezena i střelná zbraň typu

Robert znuděně četl zprávu, o které slyšel i předtím.

„Chybí hlavní motiv, idioti,“ zabrblal si, když obrátil stránku a četl dál. „A nesrovnalosti v čase. Máte v tom bordel, hoši. Proč by ho ale sakra tahal tak daleko? Proč by ho škrtil doma a pak ho chtěl hodit do řeky?“

Po chvíli si povzdychl a opřel se o židli, která zavrzala.

„Horší než zápis děcek,“ povzdychl si nahlas. Pohlédl na papír ve své ruce. „A na základě toho ho odsoudili? Ty vole,“ ulevil si a vstal ze židle. Vytáhl ze složky všechny fotky a prohlížel si je. Kroutil nad nimi hlavou. Nebyl sice na místě činu ani tady před lety, když se to stalo, ale nyní i jako tichý divák vidí nesrovnalosti. Možná ale, že nějaký záhadný hlavní důkaz o jeho vině nevyfotili nebo ho zastrčili někam jinam.

Znovu se posadil, podepřel si hlavu a očima zkoumal fotky.

Vzpomněl si na slova náčelníka a starého strážníka, aby moc nečmuchal kolem Miltona.

‚Moc do toho nečmuchej. Chtěl jsi mít klid,‘ pomyslel si. Očima spočinul na fotce Miltona před pěti lety. Vypadal nyní trochu jinak. Tváře mu zhruběly, oči potemněly. Vězení s každým učiní své. Měl si původně odsedět delší dobu, ale propustili ho za vzorné chování. Robert tomuto záznamu moc nevěřil.

Jestli vzorným chováním myslí, že podržel každému, kdo si chtěl vrznout, pak to tedy vzorné chování je. A hlavně šikana, pokud o tom zdejší policie věděla a nic neučinila. Nepodíleli se na tom náhodou i oni?

‚Nemáš na to důkaz, je to jen spekulace,‘ pomyslel si. ‚Třeba se tou místní děvkou stal dobrovolně, když mu nedali jinou možnost práce.‘

Z myšlení ho vytrhl mobil, který mu zavibroval. Nemusel dlouho hádat, kdo mu píše. Jeho nadřízený ho se ptal, jak se mu vede.

‚Dík, že ses ozval,‘ pomyslel si Robert ironicky a jeho zprávu ignoroval. Nevědomky očima zabloudil ke složce. Ještě jednou si ji prošel. Tentokrát i oddělený spis o Chrisovi Brownovi, jako zdejší nějaké celebritě. Psalo se v ní o návrzích, které Milton odcizil a odmítal je vydat, nebo je už dávno prodal, jeho pán na to přišel a Milton ho zabil. Robert si jen povzdychl, že mu chybí jakási výpověď obžalovaného. Nebo aspoň záznam ze soudu. Pochyboval, že vůbec proběhl soud. Prostě našli někoho, kdo byl na místě činu a měl dostatek důvodů, proč to udělat, a tak to na něj hodili.

Nebo se plete a Milton je skutečně vrah.

Postavou i povahou se na to skvěle hodí. Nebo ho tak změnilo vězení?

Protřel si kořen nosu.

Vzal mobil a nakonec svému nadřízenému odpověděl. Všude klid, až se tady i nudím. Třeba narazím na místního vraha.

Odpověď byla jednoduchá: ‚Ty jsi vůl.‘

„Jo, to jsem,“ souhlasil Robert a jal se klidit obsah složky.

*

Milton ten večer seděl opět v Sallyině hospodě. Vdova po předešlém majiteli, které najednou do klína spadla jediná hospoda v tomto zapadákově, vše stíhala s jistou elegancí a grácií. A když sem a tam natočila pivo svému příteli z dětství zdarma, moc neprodělala. Pokud se ta břečka, kterou dostávala, dala nazvat pivem. Přesto ji všichni pili a dožadovali se přídavku.

„Hele, neseď tu jako solnej sloup,“ šťouchla do něj. „Co si takhle trochu zpříjemnit večer?“

„Ne, díky,“ odbyl její nabídku.

„Chladný jako vždy.“

„Co naděláš. Vrazi jsou vždycky hnusní.“

„Fešák, jako ty? Ale běž.“

Milton se trpce usmál. „Nebudu ti kazit obchody.“

„Už se zase řítíš do chladné postele?“

„Chceš mi ji snad zahřát?“

„Hm, se mnou by sis stejně nevrzl.“

„Tak vidíš.“

„Zase přijď!“ zavrkala, když Milton odcházel z její hospody.

Než ovšem stihl Milton odjet autem, už si ho odchytil nějaký muž. Opíral se o jeho auto a mluvil s ním skrz pootevřené okénko. Milton neměl náladu na podobné frajírky, kterým je jejich vlastní ruka nedostačující. Rozhodně ne dnes večer. Když ovšem muž naléhal víc a už to vypadalo, že si do jeho auta i vleze, kapituloval. Nebude to poprvé ani naposled, kdy si ho nějaký ožrala vezme za hospodou, daleko od zraků ostatních, aby nepřišel o svou mužnost. A ty škrábance na krku? Nová milenka, která je divoká v posteli.

Co na tom, že je trochu vzpurný? Díra jako díra. Když ho trochu přiškrtí, tak i tenhle místní vrah náhle zkrotne a ještě ho přiměje, aby pro něj sténal jako děvka.

Nikdo se nebude vyptávat, kde těch pár minut byl, zatímco si dají jedno rychlé kolo. A Milton také bude mlčet, aby zachoval anonymitu svých zákazníků. S pobrukováním a rukami v kapsách muž odešel a cítil se jako kanec a lev salónu. Polonahý Milton mu nevěnoval ani jeden pohled. S námahou se zvedl a upravil si kalhoty. Bude muset vydržet až domů, než ze sebe smyje jeho pach. Nehty si zaryl hluboko do kůže.

Páchl. Páchl po nějakém hajzlovi, který ho neuměl ani pořádně připravit. Páchl po vajglech a moči. Nezískal nic na oplátku. Těch pár drobných? To mu k ničemu není. Když nemá informace, po kterých Milton prahne, je jeho práce ztratná. Prohlédl se ve zpětném zrcátku a přejel si po krku, kde se rýsovaly prsty toho chlapa.

Nemohl ani přijít na policii a dožadovat se nějakého zadostiučinění. Kdo by věřil místní děvce, že byla znásilněna? A bylo to vůbec znásilnění, když mu zaplatil a on s ním šel? Nedobrovolně, ale to nikoho nezajímá. Když si potřebuje chlap vrznout, proč nevyužít nejbližší díru, že jo?

Nastartoval motor a rozjel se pryč. Čím dříve bude doma, tím dřív ze sebe smyje ten odporný pach.

I přesto, že si kůži drhl až doruda, pořád se sám sobě hnusil.

Když seděl venku za měsíčního svitu, přemýšlel, kdy a proč klesl takhle hluboko. Věděl, kdo stál za jeho pádem.

Stephen a místní policie.

To oni z něj udělali prodejnou děvku.

Sledoval cigaretu ve svých prstech a nechal ji zcela dohořet, když si z ní jenom jednou potáhl. Všiml si nějakého světla.

Byl to nezvyk mít nějakého souseda, který tam skutečně přišel i další noc. Čekal, že si tenhle nováček zajistí, aby byl přemístěn někam jinam, dál od něj. A přesto ocelové oči sledovaly postavu za okny, kterak se pohybuje po jinak opuštěném domě.

Dvě samotné duše odříznuté od zbytku maloměsta.

Jak trefné.

O to víc Miltona zarazilo, když po chvíli viděl, kterak Robert vyšel z toho polorozpadlého domu a mířil k němu. Třeba se ho konečně jde zeptat na jeho práci. Možná, že si chce taky vrznout. Ani by se nedivil. Jen málokdo, kdo bydlel vedle, odolal pokušení. Čtyři stěny a ruka jen těžko dotyčného uspokojí.

Má smůlu, bude si muset počkat minimálně do zítřejšího rána.

„Milton, že ano?“ zeptal se, jakoby to nevěděl.

„Ne, Santa Claus,“ odvětil Milton ironicky a típl cigaretu. „Ale zavírám krám, takže smůla.“

„Chci si promluvit.“

„Tak si promluvíme zítra.“

„Je to o případu Chrise Browna.“

Milton se zastavil v půlce cesty ke dveřím. To jméno neslyšel už několik měsíců. A myslel si, že už ví, jak reagovat při jeho zmínce.

„Chris Brown je mrtvý.“

„A ty jsi jeho vrah?“

„Ano.“

Nemyslím si to.“

Milton k němu zaputoval zmateným pohledem.

Dodatek autora: 

Doufám, že jste si další kapitolu užili. Byla tentokrát více z Miltonova pohledu, abych vám ho trochu přiblížila. Je to skutečně zajímavá postava.. Stejně tak Robert. :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Do snů ti nevidím, ale dneska jsi sebou házel jak posedlej démonem,“...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Zaraženě civím na prázdnou koupelnu. Voda stále v kaskádách dopadá na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Kapitola I. – Dohoda smrti   Poslední sluneční paprsky dopadly...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
Ležím na posteli a sleduji spícího Mariána. Během noci jsme si všechno...