Po, 06/04/2020 - 00:04
8

Věnování: 
Díky, Varo :)

 „Popište nám, jak se cítíte po dechberoucím včerejším finálovém zápasu. Stali jste se držitelem Stanley Cupu. Nováček ve vašem týmu, který odehrál první sezónu v novém dresu Hawks, Ryan Baker, opět obsadil první příčku v žebříčku letošních střelců..“ Sledoval jsem, jak se její pohled výrazně soustředil směrem na hnědovláska. Pohodila blonďatými loknami a široce se usmála, ach naše známá Daisy. Ten seděl zabořený do červeného křesla a jeho pohled směřoval spíš z okna než na snaživou reportérku. Její pohled se znovu zabodl do mě.

„Zároveň po Vašem zranění tým utrpěl značné ztráty..“ Poušklíbl jsem se. „Ale po včerejším výkonu vypadáte zpátky ve formě. Jak byste zhodnotil letošní sezónu?“ Pousmál jsem se, snažila se trefovat do bolestivých míst, přisuzujme to raději jenom její práci. Ani nevím, proč jsem byl poslán do studia já. Kapitánem jsem sice nebyl, ale manažeři rozhodli, že pravděpodobně můj srdceryvný příběh o zranění bude mít víc sledovanosti.

„Byla to jedna z nejtěžších sezón. Zápasy jsme hráli do posledního dechu, každý ždímal maximum. Posila Bakera byla neskutečným skokem vzhůru, myslím, že jsme se dobře sehráli. Mluvím za celý tým, když říkám, že jsme teď neskutečně nadšení a hodláme příští sezónu pohár udržet stále v našem držení.“ Cítil jsem jeho pohled, jak se do mě zabodává. Způsobem, kterým to uměl jenom on. Od včerejška jsme neměli moc čas mluvit, jedna tiskovka střídala druhou. Následovala další bezvýznamná milionkrát omílaná otázka o našich životních útrapách, kdy Ryan řekl sotva půl slova a spokojeně sledoval Daisyin pomalu rudnoucí obličej. Já se snažil vyhovět, ale tak jako to vlastně dělám pokaždé.

„Dobře, to by pro dnešek stačilo..“ Ozvalo se zpoza kamer, které hned poté ukončily živé vysílání. Protáhl jsem si krk a postavil se. Otočil jsem se na hnědovláska, abych si s ním vyměnil pár soucitných mučednických pohledů, ale do výhledu se mi vtlačila slečna děsně otravná reportérka.

„Isaaku, přijdeš večer na večírek? Mohli bychom dát pár skleniček a probrat tu výhru podrobně..“ Prsty mi přejela po paži a pěstěnými nehty upravila límeček od bílé košile. Byl jsem gentleman, takže jsem na ni jen kývnul s tím, že přijdu. Stejně jsem musel, slíbil jsem klukům, že řádně zapijeme výhru, ale moc se mi nechtělo. Klasika, nejdříve vás pomluví za vaši neschopnost a při jiskře úspěchu zase zarývají drápy hlouběji. Ale já byl jinde, prodíral se davem novinářů před studiem a hledal tvoje oči. Nebyly tam, stejně jako stopy po bílém Lamborghini.

***

Stál jsem opřený o bar, povídal si s týmem a hledal v davu tebe. K mému překvapení jsi tam byl, byl jsi tam, zoufale jsem se za tebou chtěl vydat. Byl jsi to ty, kdo stál vedle mě, když jsem tě potřeboval, byl jsi to ty, kdo to se mnou nevzdal.. Po pár vlídných slovech s protihráči, kteří se na afterparty také stavili, jsem se konečně odpoutal od baru. Chtěl jsem za tebou do boxu, popíchnout tě za to, že se s Rusákem směješ tak hlasitě, když dokola opakuješ zkurvenej sólista a on si s tebou dává další rundu. Dělalo mi radost vidět, když tě ostatní plácali po zádech, a ačkoliv ti to bylo nanejvýš nepříjemné, šklebil ses. Šklebil ses úplně stejně, když jsi ke mně zvednul pohled, zatímco já se přibližoval k vašemu stolu připojit se k tvému veřejnému ponižování. Ale to by mi cestu nesměla zkřížit slečna dokonalá.

„Tady jsi, celý večer jsem tě hledala..“ Její ruce se jako pijavice věšely okolo mého krku a ona zjevně dost omámená vínem křečovitě držela úsměv. Viděl jsem tě, jak jsi zbledl a pohled odvrátil. Nechápal jsi to často, věděl jsem, co chceš. Už jsi to nechtěl tajit, bylo ti fuk, co si o nás kdo myslí. Já jsem to tak neměl, často jsem se vymlouval před týmem, když jedu k tobě nebo když odjíždíme společně. Před médii to neříkám vůbec. Ale jsi to ty, kdo se s mým trikem budí v mojí posteli. Jenom ty.. Ale pořád jsem to nedokázal zkousnout, pořád jsem nedokázal říct světu, jak to je. Náznaky a pomluvy byly, ale nikdy jsem to nikde nepřiznal. Byl jsem asi sobec. Neberte to tak, že jsem se zázračně uzdravil, vyhráli jsme play off a všechno je růžové a zalité duhou. Nebylo. Kvůli mně.

Ani jsem si nevšiml, když se přiblížila tak blízko, aby přitiskla svoje rty na mé. Když se mi vlezle lepila na tělo a já ji prudce odstrčil. Zavrávorala a vyjukaně na mě zírala, ale já hledal jenom tebe. A tys kolem mě prošel, bez jediného pohledu nebo varování, rychle, naštvaně jsi odcházel. Stejně jako tehdy, když ses zřídil skoro do bezvědomí. Byl jsem to já, kdo za tebou vyběhl. Kdo tě vzal za ruku u předního vchodu a prudce otočil k sobě.

„Poslouchej, nebylo to tak..“ Zaťal ruce v pěst.

„Víš co, seru na tebe a tvoje výmluvy Isaaku. Byl jsem tady pro tebe v každý mizerní chvíli. A ty nedokážeš ani přiznat, co vlastně jsi!“ Měl právo na mě křičet, měl. Viděl jsem, jak se ven stahuje víc a víc lidí. Slyšel cvakání fotoaparátu. Nevěřícně zavrtěl hlavou, když jsem mlčel. Pak jen zvedl ruce na obranu.

„Víš co, už mě to nebaví..“ Jeho oči potemněly, byly odevzdané a bez života. Apatické, přesně takové, jaké jsem je nesnášel. Nikdy mě do ničeho netlačil, bylo mu to jedno, ale myslel si, že jsme k sobě upřímní, že jsme jiní. A my byli..

Byl jsem to já, kdo si ho přitáhl za ruku blíž. Kdo chytil jeho tvář do dlaní a sklonil se a ochutnal jeho rty. Bylo mi fuk, že celý tým vyjekl se slovy: „To si děláš prdel..“. Neslyšel jsem nic, jenom vnímal jeho rty na svých, jak se mi poddává, jak se mi směje do rtů. Odtáhl jsem ho a chytil za ruku. Odvedl ho k autu a rozjel se pryč.

Cestou jsem mlčel, ale usmíval se. Nějak jsem vstřebával, že jsem to fakt udělal. Že to budu muset vysvětlit týmu, rodičům, co na to manažeři, kariéra. Ale bylo mi to fuk. Protože bez něj jsem stejně žádnou budoucnost ani kariéru neměl.

Nevezl jsem nás domů, vyvezl jsem ho do uliček, kam jsem jezdíval ještě dřív. Dřív, než mě celý ten cyklus slávy pohltil. Byl tady výhled na celé město, tisíce blikajících světel.

„Od kdy ty jsi na takovýhle slaďárny..“ Pronesl, zatímco se zády opřel o kapotu červeného Ferrari. Ušklíbnul jsem se, chtěl jsem ho sem vzít už dávno. Dávno předtím, než jsem na tom začal být špatně.

„Myslel jsem, že ti řeknu pár básniček o tom, jak jsou hvězdy jako tvoje oči a…“ V obličeji mi přistála hrstka hlíny. Asi abych držel hubu. Přišel jsem k němu, tělem mu zastínil výhled a přišpendlil ho ke kapotě ještě víc. Nic neříkal, to on toho nikdy moc nenamluvil. Nadechoval jsem se – to já měl slov až moc. Chtěl jsem mu to vysvětlit, říct, co s námi teď bude, ale on ne. On si mě za košili přitáhnul blíž, chvíli hypnotizoval moje rty a pak mě hladově políbil. Hravě zkousnul spodní ret, vsál a potáhnul, abych to nevydržel a byl to já, kdo hladově prozkoumával jeho ústa. To on byl ten, co ve mně probouzel to nejhorší i nejlepší zároveň. Miloval jsem na něm tu jeho aroganci, tu jeho netečnost a dětskost. Protože si na nic nehrál. Byl jsem to já, kdo mu přetáhnul tričko přes hlavu a nechal ho rozepínat mi pásek od tmavých kalhot. Byl jsem to já, kdo ho nedočkavě líbal, dotýkal a mazlil se s jeho horkou kůží, přejížděl konečky prstů svaly na jeho břiše. Jeho ruka v mých vlasech, jak si mě přitahoval stále blíž a blíž, přerývavě dýchal. Byl to on, kdo se bez známek studu svlékl a dával mi na odiv své tělo, on, kdo se opíral lokty o kapotu a tím pohledem mě vybízel, abych si ho vzal. A já to udělal, romanticky pod hvězdami si nedočkavě přivlastnil jeho tělo, dusil steny do jeho sladce vonící kůže, zatímco on zakláněl hlavu a šeptal moje jméno..

***

„Co bude moje odměna tentokrát?“ Pronesl, když se ke mně naklonil pro další polibek.

„Tohle ti nestačí?“ Pronesl jsem překotně, když mi jazykem sjel ke krku.

„Tak dvakrát, třikrát ještě sex a veřejná tisková konference, kde přiznáš, že mě miluješ a..“

„Zas tak dobrej jsi nebyl..“

„Zatímco ty jsi tam leštil boty, já už dávno skóroval..“

Umlčel jsem ho polibkem, dalším a dalším. Protože tohle byl on. On, se vším všudy. Který mě tak moc štval, který mě provokoval, ale zároveň podporoval a povzbuzoval jako nikdo jiný. Díky němu jsem věděl, kdo jsem a co chci.

A já jsem snad jednu malou hvězdičku lásce naučil.

Dodatek autora: 

Zvonec, konec, romantiky kopec laugh No, nám ta romantika prostě moc nejde. Děkujeme za všechny komentáře a hvězdičky, dělalo nám to radost smiley. Bonus pro ty, kdo mají rádi audiovizuální efekt (protože náš rituál s Yo je vždy napsat postavy a najít k nim reálné předobrazy kluků laugh): https://www.youtube.com/watch?v=qphr-jOQtQE&t=1s A jo, vím, že je to amaterismus, ale jsem ze sebe a svých "pokroků" vždy tak nadšená, asi jako můj čtyřletý synovec, když obtiskne svou vodovkami nabarvenou ručičku laugh.. kvalita díla podobnálaugh. Tak to berte s rezervou. Díky! heart

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Cítil jsem ho hluboko v sobě. Dotýkal se zcela jistě několika mých orgánů...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 2
„No tak tohle se nepovedlo,“ zkonstatuje Patrik, když stojíme před domem, ve...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
  Vyběhl z pokoje. Byl jsem mu v patách. Jen mi jaksi nedošlo, že jsem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Znáte ten pocit, kdy se vám nechce nic dělat? Jen tak ležíte, užíváte si tu...