Čt, 25/12/2014 - 10:47
21

Stál tam, netušil, co se stane v příští minutě. Nevěděl, jestli se dožije dalšího svítání. Jeho tělo bylo jako z betonu. Tak těžké… odmítalo se pohnout. Ať mu přikazoval jakkoliv, prostě se nepohnul. Kolem něj tma, i když ne úplná, byl v jedné slepé uličce, ležel na nějakém odpadkovém pytli a doufal, že nenačichne. Pokud bude žít, nerad by zapáchal, až se vrátí. Ale kam by se měl vracet? Rodinu nemá, vyrůstal v dětském domově. Přítelkyni také neměl. Poslední ho opustila dnes ráno. A do prázdného bytu, který zapáchal ještě ranním sexem, se vracet nechtěl. Možná by vlastně bylo dobré, kdyby tu umřel, ale měl se rád. Nechtělo se mu ještě umírat. Přísahal si, že jediné, co ho může zabít, jsou cigarety, alkohol nebo infarkt. A rozhodně ne teď. Považoval se stále za mladého. Zdálo se mu, že je brzy. Moc brzy, aby se rozloučil se životem, ale také už dost pozdě, aby svůj život nějak změnil. Aby na sebe mohl být hrdý, že něco dokázal. Jediné, co kdy dokázal, byla maturita. Ale tu měl v dnešní době každý. Už byl unavený… ze všeho.

 

Díval se na ty mrtvolné oči živého člověka. O čem přemýšlí? Chce tu umřít? Proč? Jeho oči … měli krásnou barvu, ale byly naprosto bez života. Dokonce měl pocit, že i když se jejich majitel dívá na něj, nevidí ho. A pokud ano, nevnímá situaci. Na chvilku se mu ho i zželelo, ale to si nemohl dovolit. Věděl, že si ho nepamatuje, kdo by si taky pamatoval někoho, kdo za ním stále v dětském domově dolejzal, aby si s ním hrál. Tehdy byl… tak naivní. Ale co by měl udělat? Měl práci, ale také byl žijící bytost, jako každá jiná. Co by měl udělat? Měl dvě možnosti a obou dvou by v budoucnu litoval. Nejhorší bylo, že třetí možnost neexistovala. Ne v jejich pitomém světě. Kam se to jen dostali? Jejich cesty ve v jejich deseti rozešli. Jeho adoptovali, ale toho muže, co předním ležel, nikdo adoptovat nechtěl. Měl by se mu připomenout? Ne, to by byl blbý nápad, bral by to jako slabost. Ale také se ho nemohl zbavit jen tak. Ne teď, když si všiml, že to je on. Co by měl sakra dělat? Může se někdo jako on dát na správnou cestu? Na cestu, že které před mnoha lety sešel?

Měl ještě šanci na život?

Přivřel oči.

Nevěděl.

Poprvé v životě si nevěděl rady.

„Slepý bod,“ zaslechl hlas druhé muže. I jeho hlas byl… mrtvý. Krásný, hluboký, ale bez zájmu. A nejhorší bylo to, že měl pravdu. Byli ve slepém bodě. I když jeden ležel a druhý stál, oba si mířili revolvery na hlavy. Je to buď a nebo. Buď ho zabije a bude si to do konce života vyčítat, nebo ho nezabije, ale zabije ho jeho… co vlastně? Rodina? Klan? Co byli? Byla noc, byli ve slepé tovární uličce, pohyboval, že tudy zrovna procházel nějaký policista nebo někdo, kdo by je ohrozil. Ani ten hmyz tu nelítal. Nic je nemohlo rozptýlit. Dokonalý klid. Naprosto dokonalý. Ticho a přesto hluk.

„Zab nebo budeš zabit,“ špitl a hned na to hlasitě vydechl.

„Zab,“ špitl ten, který ležel.

Chtěl se ho zeptat, proč to vzdává, ale jeho ego mu nedovolilo promluvit. Jen sledoval, jak ležící pomalu pokládá ruku se zbraní a zavírá oči. On se vzdal? Někdo jako on se vzdal?

„N-ne,“ vydechl šokovaně a zahodil svou zbraň. „N-nemůžu,“ neuvědomil si to, ale třásl se.

„Jsi slabý,“ špitl ležící a přiložil muži zbraň ke spánku. „jako vždy,“ špitl ležící a nevšímal si překvapeného výrazu muže, který se nad ním tyčil. Nakonec ale i on zahodil zbraň. Zabil by každého, ale ne jeho. Sice ho v dětském domově stále otravoval, ale byl také jediný, s kým mohl mluvit. Jak by ho asi teď mohl zabít?

„Oktaviáne,“ oslovil muže, který pod ním ležel.

Zaslechl odfrknutí a vzpomněl si, jak vždy v dětském domově nadával na to, proč ho museli najít na Oktaviána. Neuvědomil, že se šťastně usmívá a sklání se k němu. Ne dokud neucítil ty měkké rty na svých.

„Tys byl vždy divný, Maxmiláne,“ vydechl Oktavián.

Maxmilián tomu nemohl uvěřit. Oni se políbili? Jen nevěřícně přejel svými dlouhými prsty po svých rtech. Oni se políbili? A co bylo to šimrání v jeho břiše? Proč se políbili? Nač se červená? Utopen ve svých myšlenkách, které pádily světelnou rychlostí, neuvědomil si, že ho Oktavián objímá. Proč se to děje teď? Teď, když se mají navzájem zabít! Oba se dostali do mafie, ale pro jejich smůlu, každý do jiné. V rámci vyřizování účtů se nabídl, že to udělá, aby si jeho šéf nešpinil ruce. Litoval toho? Ne, ale nevěděl, co by měl udělat. Nemůže ho zabít. Před tím by to dokázal, ale když ho políbil… proč mu to dělá ještě větší problémy než před tím?

„Měl bys splnit svou povinnost,“ špitl mu do ucha Oktavián.

On ho má zabít? Oktavián se vzdal? „T-to n-nemůžu,“ špitl neslyšně. Třásl se. Nechtěl ho zabít. Proč to musel udělat zrovna on? A proč se nabídl, že tu práci udělá. Co je to za nechutnou hru života? Zabít někoho … na kom mu záleželo, i když ho několik let neviděl? Kdo by to udělal?

„Tak… mám to udělat já?“ zeptal se Oktavián a pomalu se natahoval po zbrani.

„NE,“ vyjekl, až sám sebe překvapil, jak vysoko dokázal promluvit. Bylo to rozhodně víc jak o oktávu.

„Jak tedy… vyřešíme toto?“

Maxmilián si všiml, že oči Oktaviána jsou o trochu živější, než byly před tím. Jak to vyřeší? Proč teď jeho mozek odmítl poslouchat? „Utečeme,“ zapřel se rukama o Maxmiliánovu hruď. Třásl se víc a víc.

„Dost divná poloha,“ zaslechl, jak si Oktavián něco mumlá. Jen se zběžně podíval, co je na jejich poloze tak divného. Seděl na něm jako … ženská na chlapovi při sexu? Zrudl ještě víc a bylo mu na omdlení. Sex s mužem. Ne, že by ho neměl, ale teď mu to přišlo … jiné. Už jen, protože on byl v posteli ten dominantní a teď seděl přesně naopak.

„Divná,“ tiše zopakoval. Jeho hlas měl nádech hořkosti, ale poloha se mu měnit nechtěla. Líbilo se mu, když byl Oktavián takto uvězněn pod ním. A nejhorší bylo, že ho to vzrušovalo… místo, aby řešil, do jak pitomé situace se dostal, začal myslet na sex s kamarádem z dětství, který ho jen tak mimochodem před malým momentem políbil. Svět se už musel nadobro zbláznit. Dřív měl sex s muži, vlastně i ženami, jen aby splnil požadavky, nebo z nich dostal informace, ale toto bylo poprvé… co to i on chtěl. Když si uvědomil, že byl mafián pomlčka prostitut, chtělo se mu zvracet. Opravdu se kdyby nebál použít jakýchkoliv prostředků, aby získal to, co chtěl. Ale toto je jiné… hezké, usoudil.

„Tak?“ zeptal se Oktavián. Čekal, co bude, ale nic se nedělo. Maxmilián byl mimo provoz, zdálo se.

„Chci sex,“ špitl Maxmilián, snad aby je někdo neslyšel, i když poblíž nebyla ani můra.

„Sex?“ tentokrát byl ten překvapený Oktavián.

„Sex,“ zopakoval Maxmilián, aniž by nějak znatelně hnul rty. „Sex,“ zopakoval znovu, jako smyslů zbavený a už se jal svléknout Oktaviána, který se ale bránil.

Tohle si nenechá jen tak líbit. Přeci ho tu neznásilní někdo, jako je on! Nikdy neměl sex s mužem. A ještě větší překvapení bylo, že představa, jak s Maxmiliánem spí, líbí. Plně se probral. Už nechtěl umřít, rozhodl se přestat i kouřit, jen když ho tu Maxmilián neznásilní. I když se mu ta představa líbila, nechtěl to na hromadě odpadků, nechtěl to v temné uličce někde v tovární čtvrti nejmenovaného města. Nechtěl.

Maxmilián si rychle rozepl poklopec. Nemže už čekat, nemůže to už vydržet. V duchu se omluvil Oktaviánovi. Rychle rozepl i kalhoty Oktaviánovi a začal mu stahovat kalhoty.

„Ne,“ špitl Oktavitán. „Ne,“ zopakoval hlasitěji, když měl kalhoty u kotníků. „NE,“ zakřičel, když si ho Maxmilián obrátil na břicho a nalehl na něj.

„Ne ti nepomůže,“ špitl Maxmilián. Byl jak smyslů zbavený. Bez citu, bez vášně. Prostě jen potřeba a Oktavián měl tu smůlu. „Uvolni se,“ pošeptal mu do ucha Maxmilián. Následně i ono ucho začal žužlat. Těsně před proniknutím si uvědomil, co dělá. Chystá se tu znásilnit. Jako nějaké hovado.

Rychle se od Oktaviána odsunul. Nemohl sám sobě uvěřit. Co to málem udělal?

Oktavián strnul, když už necítil Maxmiliánovo tělo. Pomalu se ohlédl a všiml si, že má Maxmilián hlavu v dlaních a sedí kousek od něj. Pomalu se posadil, chvilku jej jen tak sledoval, ale nakonec se k němu přisunul, bylo mu jedno, že má kalhoty u kotníků, to teď bylo vedlejší. Chtěl to zkusit s mužem. Ne, chtěl to zkusit s Maxmiliánem. Klekl si před něj, jednou dlaní zvedl jeho hlavu, aby jej mohl políbit, druhou mu zajel k rozkroku. Jak si myslel. Maxmilián byl stále vzrušený. A on teď taky. Pomalu si lehl a Maxmiliána stáhl na sebe, líbal ho. Snad aby jej přemluvil. Nikdy si nepomyslel, že by mohl po něčem takovém toužit, ale Maxmilián ho tak navnadil… už nebylo cesty zpět. Pomalu se přetočil na břicho a nechal, aby mu Maxmilián laskal páteř, šíji, a i žužlání ucha.

‚Co se děje? Proč?‘ Maxmilián nechápal chování Oktaviána. Bral to jako souhlas. Sebekontrola zmizela a on se na něj, tedy do něj, hladově vrhl. Zaslechl, jak Oktavián bolestně sykl, tak raději chvilku počkat, než se v něm začal pohybovat. Chvíli si užíval jen on, ale ke konci se začal věnovat i Oktaviánovi. Jeho přírazy pomalu zrychlovaly a uličkou se ozývalo slastné vzdychání dvou mužů a nakonec i tlumené výkřiky.

„Měl jsi ho zabít, ne vojet!“ ozvalo se v jejich uličce. Hlas byl rozzuřený, podrážděný a rozhodně mužský. Maxmilián, který si právě vychutnával dozvuky orgasmu, jen za hlasem točil hlavu. V jeho očích byla odhodlanost a nejen ta. I rozzuřenost. A rozhodně nevypadal, jako někdo, koho je dobré dráždit. Právě mu někdo zkazil náladu. Dokonale mu ji zkazil. A jeho výraz ‚zabiju tě‘ tomu dokonale odpovídal. Pomalu se natáhl po jedné zbrani, při čem si stihl i zapnout poklopec. Všiml si, jak se Oktavián rychle strojí a sahá po druhé zbrani.

„Jo tak ty tahle! To se šéf dozví!“ rozeřval se na ně muž na začátku uličky.

„Ne, nedozví,“ zamumlal s Maxmilián…

Tovární čtvrtí se ozvaly tři výstřely… ale jen dva trefily svůj cíl…

Pak už se jen ozývaly kroky dvou mužů… kteří utíkali před svou minulostí … a chtěli začít znovu… jako pár.

Hodnocení: 
4.698115
Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 53)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
„Musíš byť veľmi špeciálny. Vycítiť ma hneď po „prebudení“... Budem tu na teba...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Šunka ne debrecínka létala mi kolem obličeje… hroznové víno, jo na to mám taky...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Rozhlížela jsem se, ale byla tu tma. Bolela mne záda, asi škrábance od větví....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Prepaľoval ma pohľadom, ktorý vo mne vyvolával ešte väčšiu túžbu po ňom. Hľadel...