Čt, 19/10/2017 - 19:20
17

Obraz Tallantridy - Kapitola 10

Michaël Leclère

 

| Francie, Lunéville, sobota, 11. srpna 2007

 

          Malý chlapec sledoval z okna autobusu krajinu míhající se za oknem. Tohle bylo poprvé, co ho máma vzala někam na „výlet“ mimo Paříž. Navíc to ani opravdový výlet nebyl, měli jen dorazit na návštěvu za příbuznými. Přitom je doma nikdy žádní příbuzní nenavštívili. Michaël nevěděl, proč za nimi musí jet právě teď. Znervózňovalo ho to. Nechtěl je vidět. Ale maminka tvrdila, že je to důležité.

          Cesta to byla dlouhá. Z Paříže do městečka Lunéville to autobusem trvalo přes šest hodin. Vyrazili časně z rána. Michaël ze začátku cesty spal, jenže pak už se mu usnout nepodařilo. Kroutil se na sedadle, pokukoval po mamince, měl hlad, chtěl pryč. Ale neodvážil se ani pípnout. Máma působila smutně, uvědomoval si její ztrápený obličej a starosti vepsané v očích… Michaël věděl, že musí být poslušný, chtěl být hodným dítětem. Potom přece bude máma šťastná a bude ho mít ráda! 

          Konečně dorazili do cílové stanice. Michaël seskákal schody z autobusu. Zvědavě se rozhlédl. Přivítalo je obyčejné městečko. Silnice, domy, lidi… Byl hezký letní den, půl druhé odpoledne. Michaël si všiml stánku se zmrzlinou. Radostně se otočil na mámu, aby jí ho ukázal, ta se ale ustaraně mračila. Michaëlovo nadšení opadlo. Neřekl ani slůvko.

          „Michaëli,“ oslovila ho matka ztrápeně. Vzhlédl k ní.

          „Lidé, za kterými teď jdeme, jsou moc důležití,“ kladla mu na srdce. „Buď hodný. Poslouchej je.“

          Michaël přikývl.

          „Pan Leclère je bratr tvého tatínka. Je to tvůj strýček. Pomůže nám.“

          Michaël tomu nerozuměl, přesto opět přikývl. Matka se usmála. Pohladila svého syna po světle hnědých vlasech, stejné barvy, jakou měly i její, a vzala ho za ruku. „Půjdeme.“

 

          Vypadalo to, že se znovu odhodlala. Přesto čím déle šli, tím více zpomalovala. Nakonec dorazili k vysoké bílé zdi, která obklopovala sídlo, k němuž mířili. To zatím zůstávalo skryté. Kráčeli ještě nějakou dobu podél, než dorazili k vstupní bráně. Tu tvořil vjezd pro auta, vchod pro pěší a recepce. Na té seděl muž ve středních letech oblečený v obleku, který si příchozí dvojici pohrdlivě přeměřil.

          Tvář hnědovlasé ženy zkameněla. Tohle místo jí připomnělo věci, které by možná raději nechala propadnout do zapomnění. Někdy by si možná i přála, aby se etapa, kdy této residenci mohla říkat domov, nikdy nestala. Přesto, jak laskavě se k ní choval Daniel Leclère, láska k němu jí mnoho štěstí nepřinesla.

          „Jmenuji se Michèle Fourcade-Leclère. David Leclère je můj švagr. Se svým synem Michaëlem jsem jej přišla navštívit,“ oznámila.

          Recepční si ji přeměřil dlouhým hodnotícím pohledem. S každou vteřinou, co trval, si hnědovláska více uvědomovala, že má o mnoho vrásek více, že není nalíčená, jak strhaně vypadá, stejně jako i skutečnost, že oblečení, jež má na sobě, opravdu není nejnovější. Přesto se za žádnou cenu nechtěla cítit méněcenně.

          „Ale jistě,“ prohlásil muž škrobeně po delší odmlce a natáhl se pro sluchátko. Trvalo to další dlouhý okamžik, než skutečně vytočil příslušné číslo a ohlásil panu Davidovi návštěvu jeho švagrové. Pan Leclère sdělil, že ji přijde osobně vyzvednout k bráně. Zřejmě nijak nespěchal, protože nechal Michèle čekat dalších dvacet minut. Michaël na ni celou dobu zmateně koukal. Rád by se zeptal, jestli by prostě nemohli jít pryč, vůbec se mu tu nelíbilo, ale tak nějak cítil, že tu zůstat musí…

 

          David Leclère dorazil.

          „Michèle,“ zvolal a uvítal se se svou švagrovou naznačenými polibky na tvář. „Rád tě vidím,“ prohlásil a nasadil strojený úsměv. „Nečekal jsem tvou návštěvu.“

          Michèle se rozpačitě usmála. „Snažila jsem se ti dovolat, ale zřejmě jsi byl příliš zaneprázdněn, a tak jsi mi to nemohl zvednout…“

          „Nejspíš,“ usoudil. Jeho pozornost zaujal mlčící chlapec. Pozorně si ho prohlédl. „Ty budeš Michaël.“

          „Dobrý den,“ zašeptal hnědovlasý kluk plaše a sklopil pohled. Strýček se mu nelíbil.

          David se ušklíbl. „Pojďte dál,“ vyzval je a nechal je vstoupit do rezidence rodiny Leclère. Michaël se přichomýtl k mámě a pevně ji chytl za ruku. Jeho pocit, že do toho domu nechce, byl čím dál silnější…

          Nejprve se před nimi rozprostřela příjezdová cesta, kolem které vedl chodník. Z obou stran ji obklopvala rozlehlá zahrada. Před nimi se tyčilo velké rodinné sídlo, které oslňovalo svou bělostí.

 

          „Co tě sem přivádí?“ ptal se strýc, jeho hlas prozrazoval chladnou odměřenost.

          „Dlouho jsme se neviděli,“ odvětila. „Myslela jsem si, že by Michaël měl poznat svou rodinu…“

          „Hm,“ protáhl David. „Musím zkonstatovat, že máš velké štěstí, že jsem doma. Původně jsem dnes měl odlétat na služební cestu do Amsterodamu, ale nakonec se jednání přesunulo. Jistě si pamatuješ, že neohlášené návštěvy zpravidla nepřijímáme…“

          Michèle pevněji sevřela ruku svého syna. „Potřebuji si s tebou promluvit.“

          „Mělo by mě to zajímat?“ opáčil.

          „Davide, byli jsme přátelé…“

          David se zastavil. Byli několik kroků od hlavního vchodu do budovy.

          „Michèle, má drahá švagrová,“ oslovil ji a do tónu se mu protkalo opovržení. „Dovol, abych ti připomněl, že když jsi přibližně před šesti lety odcházela z tohoto domu, vzpurná, plná vzdoru, pronesla jsi tuším něco jako, že nás už v životě nechceš vidět, ať si všichni z této zkurvené rodiny nasereme, že si máme se svými konexemi i penězi vytřít prdel a že nás k ničemu nepotřebuješ, že to všechno zvládneš sama.“ Propaloval ji pohledem. „Tak mi řekni, zlato, copak se pokazilo?“ do tónu se mu protkal výsměch.

          Michèle ve tvářích zrudla. Sklopila pohled a kousla se do rtu. „Jen si chci promluvit…,“ opakovala.

          „Dovol tedy, abych poukázal na to, že i přes tvůj absolutní nevděk, jsem ti koupil v Paříži byt, za který nadále platím veškeré poplatky. Koneckonců přeci bych nenechal vdovu po svém bratrovi žít na ulici, že? Navíc od nás dostáváš měsíčně na účet 3000 eur… Mohu se ptát, za co přesně utrácíš, pokud s tím nejsi schopná vyjít?“

          „Davide,“ Michèlin hlas zněl zoufale.

          „Je mi jasné, že tu jsi kvůli penězům,“ prohlásil. „Dobrá, pojďme dovnitř, probereme to v mé pracovně…“ David opět věnoval pozornost chlapci, který se pevně držel matčiny ruky. „Michaëli, chtěl bys poznat svoje sourozence?“

          Jaké sourozence?! O nikom takovém se předtím nemluvilo! Zavrtěl hlavou. Chtěl jít domů.

 

          Nicméně David už rozhodl. Vstoupili do domu a strýc je vedl chodbou. Michaëla upoutaly některé dekorativní sošky a ozdobné skleněné předměty, kolem kterých procházeli.

          Vstoupili do černých dveří. Za nimi se nacházel velký prostorný pokoj, který získal označení „Společenská místnost“. Michaël se rozhlédl. Byl v ní gauč, různá křesla, skříně, poličky s nejrůznějšími předměty, jako jsou figurky, letadla… Všiml si krabic se stolními hrami a stavebnicemi. Domácí kino, polička s DVD, další polička s hrami, police plná knížek… A v neposlední řadě ho zaujal prostor vymezený pro zhotovenou železnici s vláčky… Z té nemohl spustit zrak.

          Jakmile vstoupili dovnitř, otočily se k nim troje pohledy. Tři sourozenci Leclèrovi. Všichni tři černovlasí, tmavoocí, přesto s velmi světlou barvou kůže. Všichni tři velice podobní své matce Émilienne, Danielově první ženě a vyhlášené krásce, která se dodnes usmívala z obálek módních časopisů. Nejstarší z trojice, sedmnáctiletá Aurélie, do té doby ležela na břichu na gauči a listovala knihou. Prostřední, patnáctiletý Judicaël, seděl u krajního stolu, před sebou měl notebook a soustředěně do něho cosi psal. Nejmladší z nich, dvanáctiletý Ignace, se uvelebil na zemi a skládal lego.

          Aurélie a Judicaël se jako na povel zvedli ve stejnou chvíli a s nečitelnými výrazy se vydali vstříc návštěvě. Zastavili se přesně vedle sebe a zaujali identickou pózu. Ignace po nich střelil očima, načež rychle vyskočil a připojil se k nim.

          Michèle cítila svoje srdce bít až v krku. Nikdy se nenaučila mít ráda tyto děti. Nikdy se jí nepovedlo se s nimi sblížit. Nikdy se pro ně nedokázala stát náhradní matkou za tu, kterou před lety ztratili. V jejich očích četla stále stejnou nenávist, obvinění.

          Michaël přelétl pohledem z jednoho k druhému, podíval se na matku, strýčka… A pak se schoval za mámu. Ani jeho sourozenci nepůsobili zrovna přátelsky.

          „Michaëli,“ oslovil ho strýc. „To jsou Aurélie, Caël a Ignace,“ představil je. „Budou si teď s tebou hrát, zatímco já si promluvím s maminkou.“

          Věnoval přísný pohled své neteři a synovcům. „Toto je váš malý bratr Michaël. Buďte na něho hodní.“

          Aurélie se usmála, Caël zachoval neutrální výraz a Ignace vzhlédl k nim oběma, jako by se ptal, jak se má zachovat.

          Michaël vrtěl hlavou. Pevně se držel matčiny ruky a odmítal se pustit. Nemůže ho tu přeci nechat samotného! Ne s nimi!

          „Broučku,“ oslovila ho Michèle něžně. „Hraj si chvíli tady. Hned se vrátím…“

          „Ale…“ Upřel na ni vyplašený pohled.

          „Nezlob!“

 

          Nakonec s nimi opravdu zůstal, černé dveře se zavřely a tři černovlasí sourozenci si ho zpytavě prohlíželi.

          „Sedni si na gauč a mlč!“ rozkázala Aurélie.

          Michaël se zachvěl. Nesmlouvavé oči černovlásky ho přinutily udělat, co chtěla. Oba starší sourozenci si vyměnili pohled, Ignace působil zdráhavě.

          Aurélie přešla k jedné z polic a vytáhla Člověče, nezlob se. Na krajním stole rozložila plánek, připravila figurky a kývla na svoje dva bratry, ať jdou hrát. Michaël seděl na místě a pozoroval je. Aurélie začala, hodila kostkou a vyslala figurku na cestu k cíli. Michaël ze svého místa sledoval, jak ti tři hrají, baví se… Jeho vnitřní zmatek sílil. Co má dělat?! Aurélie se s Judicaëlem v naprosté shodě chovali, jako kdyby opodál žádný malý kluk neseděl. Ignace se po něm občas přeci jen ohlédl.

          Michaël se třásl. Vůbec nic nechápal. Co bylo špatně?! Jak se má chovat? Proč si ho nevšímají? Jeho pozornost upoutala kniha, kterou zde nechala Aurélie. Byla to encyklopedie hadů. Nejprve si pořádně prohlédl rozevřené listy. Především obrázky, potom se snažil pochopit text. Sice ještě nechodil do školy, ale už se stihl naučit písmenka. Těkl pohledem k hrající trojici a když to nevypadalo, že by mu věnovali pozornost, opatrně otočil list...

          „Nedovolili jsme ti na nic sahat,“ ozvala se Aurélie přísně. V Michaëlovi hrklo, celý sebou škubl.

          Aurélie se zamračila. Zvedla se. Došla ke gauči, vzala knihu, zavřela ji a položila na stolek vedle. Potom se posadila vedle Michaëla. Prohlížela si ho.

          „Tvoje máma je hloupá!“ prohlásila.

          „To není,“ bránil ji okamžitě.

          „Nemáme ji rádi,“ vysvětlovala mu Aurélie. „Za to ale nemůžeš…“

          Michaël ji podezřívavě sledoval.

          „Chceš si hrát s námi?“ usmála se na něho přátelsky.

          Přikývl.

          „Tak řekni, že je tvoje máma hloupá,“ vyzvala ho Aurélie.

          Michaël rozšířil oči zděšením. Co to po něm chce?!

          „Pak ti tu všechno ukážeme,“ slibovala mu Aurélie. „Budeš si moci půjčit cokoli, co se ti líbí… Třeba si vyzkoušet vláčky…“

          Caël je sledoval s nečitelným výrazem od stolu. Ignace se zavrtěl, zadíval se do země.

          „Nechci to říct,“ Michaël nakrčil čelo.

          Aurélie se postavila. „Jak myslíš. Pak si tu seď!“

 

          Michaël se zachvěl. Sledoval, jak se nejstarší sestra vrací zpět k ostatním. Zase se budou tvářit, že tu není? Co by se stalo, kdyby to řekl? Ale máma přece nebyla hloupá, proč by to říkal?! Přitáhl si kolena a schoulil se. Jak dlouho to bude trvat? Máma přece říkala, že se hned vrátí… Proč tu ještě není? Kdy půjdou domů? Chtělo se mu brečet. Polykal slzy, ale slaný potůček si hodlal vybojovat svoji cestu.  

          „Aurélie,“ protáhl Caël bezvýrazným tónem. Cosi napsal na lístek papíru, který sestře podal. Ignace přelétával očima z jednoho na druhého, zmocňoval se ho neklid. Aurélie si přečetla bratrův vzkaz, její pohled potemněl. Zabodla do Judicaëla chladnou čerň. Ignace se přikrčil, zřejmě v očekávání bouře. Jeho sourozenci se střehli v souboji pohledů.

          Pak se Aurélie zčistanáhla otočila na Michaëla. Celá se proměnila. Její úsměv byl opět přívětivě milý. „Dělám si legraci. Nic takového říkat nemusíš,“ ujistila ho přátelským hlasem. „Pojď k nám. Zahraješ si s námi.“

          Michaël popotáhl. Otřel si oči do rukávu. Jeho vnitřní zmatek sílil. Vůbec nerozuměl tomu, co se mezi nimi děje. Proč se ta holka chová tak, jak se chová? Proč bratři skoro nic neříkají? Jak to tady vlastně chodí… Co chtějí po něm? Proč sem vůbec museli jít? Jak dlouho tu ještě bude muset být? Ale kývnul.

          Slezl z gauče a přišel k nim. Váhavě koukal z jednoho na druhého. Sourozenci ho přijali mezi sebe. Začali novou hru i s ním, dokonce mu nechali vybrat barvu figurek. Potom mu ukázali vlaky, hry na Wii, stavebnice, ... Všechno bylo tak nové a tak zajímavé! Od té chvíle se už k němu chovali všichni tři mile. Alespoň v ten den. Aurélie se zajímala, co by chtěl vyzkoušet a vidět, jestli se nenudí… a starala se, dokonce pro něho otevřela i čokoládové bonbóny! Michaël nikdy neměl lepší. Judicaël mu trpělivě vysvětloval, jak s čím zacházet, a povzbuzoval ho. Ignace si hrál s ním, a to i tehdy, když se starším sourozencům už nechtělo… 

          Nakonec se s nejmladším z trojice usadil na zemi a pomáhal mu skládat jeho nové lego (nebo se spíš zvídavě díval, jak Ignace postupuje). Aurélie se uvelebila s knihou a Judicaël se vrátil k počítači…

          Čas ubíhal a maminka se stále nevracela. Stíny venku se protáhly…

          „Kdy se mamka vrátí?“ odvážil se zeptat.

          Aurélie vzhlédla. Její pohled putoval k hodinám na stěně. Vyměnila si pohled s nejstarším z bratrů.

          „Půjdu to zjistit,“ nabídl se Caël.

 

          Michèle s Michaëlem zůstali na večeři. Podávala se v jídelním sále a sešli se na ni všichni členové rodiny obývající dům. Tak se Michaël seznámil i s dědečkem. Chladný, odměřený, přezíravě se tvářící muž v malém chlapci příliš sympatií nevyvolal. Samotná večeře trvala dlouho a rozhovory na ní vedené byly strohé. Michèle musela strpět mnoho nelichotivých narážek na svoji osobu. Zato Aurélie se starostlivě věnovala svému novému malému bratříčkovi a s úsměvem mu vysvětlovala, kdy má použít který příbor…

          Zdrželi se do dalšího dne, ubytovali je v pokoji pro hosty. Další den je strýc odvezl domů autem, cestou je vzal do nákupního střediska…

          Od té doby je začal navštěvovat pravidelně, občas i s Aurélií…

 

| Paříž, čtvrtek 2. září 2010

 

          Byl první den nového školního roku. To pro Michaëla znamenalo nástup do v pořadí třetího ročníku základní školy. Seděl v první lavici u katedry. Ostatní děti si ho nevšímaly a on ignoroval je. Nerozuměl si s nimi. Věci, které zajímaly jeho, nebavily nikoho z jeho vrstevníků…

          Zazvonilo. Do třídy přišel jejich třídní učitel. Letošní začátek byl jiný. Přivedl s sebou hubeného kluka s tmavě hnědými vlasy, který nejistě pokukoval po třídě zelenýma očima schovanými za brýlemi.

          „Děti, toto je Dominique Lefèvre, od dnešního dne bude vaším spolužákem.“

          Michaël si ho nepřítomně prohlížel. Ze zamyšlení ho vytrhla až věta: „Vedle Michaëla je místo, posaď se tam.“

         

          Dominique přikývnul, došel k jeho lavici.

          „Ahoj,“ usmál se a sedl si k němu. V očích mu zajiskřilo.

          Michaël na něho nedůvěřivě hleděl. „Ahoj,“ odpověděl mu.

          Dominique se zazubil. „Budeme kamarádi!“ prohlásil bezelstně.

          Michaëla to zarazilo. To jako jen tak? Ale než se nad tím zamyslel, přistihl se, že se na něho uculil.

          „Tak jo…,“ souhlasil.

          Dominique se rozzářil. „Super!“

 

          Pro Michaëla to byla osudová chvíle. Poznal svého prvního kamaráda.

          Přesto se někdy ptal…

          Co všechno by se změnilo, kdyby tehdy učitel usadil Dominiqua do jiné lavice?

 

| Paříž, pátek 15. září 2017

 

          Michaël nechápal, jak přesně se to stalo. Každopádně stál ve skupině svých spolužáků před Pantheonem u gymu, držel v ruce mobil a zuřivě klikal, aby spolu s ostatními porazili tu ohnivou potvoru. Bylo jich jedenáct, Entei neměl šanci, životy mu rychle klesaly…

          „A je po něm!“ vykřikl nadšeně Dominique.

          Michaël se ušklíbl.

          „Mě to spadlo!“ nadával Killian.

          „Mám ho!“ zvolala Béatrice. „Na první ball!“

          „Hajzle!“ častoval vyskočivšího pokémona zrzek Jean-Camille.

          „Zůstaň, zůstaň, zůstaň,“ opakoval polohlasem Nicolas jako nějakou mantru. Evidentně to zabralo, protože o chvíli později se spokojeně usmál. „Zůstal!“

          Michaël se soustředil na svoje chytání. Nakonec i on slavil úspěch, na rozdíl od ostatních ale neměl potřebu to nahlas sdělovat.

          „Dámy a pánové, mně zdrhl,“ obeznámil je Dominique teatrálně.

 

          Každopádně… Včerejší den proběhl vcelku normálně. Držel se své obvyklé odměřenosti, Nicolas pochopil, že se k ničemu ze středečního rozhovoru vracet nechce a nerýpal… Dominique se choval jako obvykle, věnoval se své partě, občas hodil úkřenem po Nicovi. Bylo ovšem znát, že atmosféra mezi bratry je mnohem lepší. Dnešek mohl být také docela klidný, kdyby se Dominique opět netrhl od Laurenta a Béatrice a nepřisedl si na oběd k nim.

          „Po vyučování jdeme na raidy,“ informoval je. „Pojďte s námi,“ vyzval je. „Čím víc nás bude, tím líp! A neboj, nejsme všichni červení,“ ušklíbl se na Michaëla. „Pár modrých se tam taky najde.“

          Nicolas to zvažoval, ošil se.

          „Já bych šel…,“ připustil váhavě. „Žádnou legendárku ještě nemám…,“ přiznal.

          „Paráda!“ nadchl se Dominique.

          Nicolas zrozpačitěl. Věnoval pohled Michaëlovi. „Nechceš jít taky?“ navrhl nejistě.

          A Michaël bezmyšlenkovitě přikývl. Přikývl! O pár vteřin na to jen šokovaně mrkl, když si to uvědomil. Nicolas se na něho usmál a Dominique se ušklíbl.

          Michaël si to v duchu snažil obhájit tím, že je má prostě pozorovat, ale… Popravdě si tuhle výmluvu už přestával věřit.

 

          Poslední páteční vyučovací hodina byla vyhrazená třídnickým záležitostem. Jejich třídní ji ovšem tento týden zrušil, takže skončili v 15:50. Družina lovců pokémonů se shromáždila před třídou pod Dominiquovým velením. Její členové opravdu nepředstavovali žádné překvapení.

          Vedle Dominiqua stáli Laurent s Killianem. Nechyběla Béatrice s Ginette, ke kterým se připojila Thérèse se svojí kamarádkou Violette Rigal. Lov si nenechali ujít ani zrzek Jean-Camille se svým kámošem Guillaumem.

          Oproti tomu na druhé straně se formoval hlouček kolem Irène, který měl v úmyslu vyrazit do kavárny. Irène nad lovci pokémonů kroutila hlavou a snažila se skupinku přesvědčit, že by se raději měli přidat k nim. Neúspěšně.

          Nicolase se zmocňovala nervozita. Michaël se tvářil nezúčastněně. Vypadalo to, že v jedenácti byli všichni. Vyrazili. Pantheon byl první zastávka.  

 

          Atmosféra se nesla v uvolněném duchu. Michaël pozoroval svoje spolužáky. Všímal si, jak si Nicolas s Dominiquem začínají přizvukovat, házet si na smeč na průpovídky a doplňují se. Všiml si i toho, že Laurent je poněkud zamlklejší, myšlenkami jinde a občas místo hry spíše na mobilu kontroloval skype a někomu vypisoval… Michaël si všiml i toho, jak se na sebe v některých chvílích kření Béatrice s Killianem. Nemohl nepostřehnout, že Killian se na modrovlásku prostě usmívá jinak než na ostatní… Thérèse se hlasitě ozývala jako vždy, říkala, co jí právě přišlo na jazyk, nad ničím se nepozastavovala a drobné změny v chování jejích spolužáků jí zcela unikaly. Violette na tom byla podobně, rozjařeně se smála a užívala si páteční večer. Jean-Camille se překřikoval s ostatními, aby se mohl podělit o svoje postřehy a názory. Prostě mlel a mlel… Guillaume se ozýval jen s konstruktivními poznámkami ke hře a plánům k dalšímu postupu. Michaël zarytě mlčel.

          Po třetím raidu se Laurent odpojil. Omluvil se, že dnes musí být doma dřív než obvykle, rozloučil se a vypařil se. Všechny to překvapilo, protože Laurent obvykle setrvával až do úplného konce. Nakonec to ale nikdo moc neřešil. Ještě nějakou chvíli procházeli městem. Sem tam se rozdělili podle barev týmů a něco dobyli. Stmívalo se více a více. Spolužáci se postupně rozcházeli, až nakonec zbyli jen Dominique, Nicolas, Béatrice, Killian a Michaël.

          Vycházeli z Lucemburských zahrad zpátky na bulvár Saint-Michel.

          „Já už budu muset jít,“ ozval se Nicolas. „Čas nadešel… A tady mám hned příhodně RER B.“

          „Pfff,“ reagoval Dominique. „Budeme hrát hru, tvařme se, že tu žádné RER B není...“

          Nicolas se uchechtl. „Nemůžeš jen tak ignorovat RER B, mohlo by se ti chtít pomstít!“

          „To je fakt. To nemůžu riskovat, mohlo by mě sežrat a už nevyplivnout.“

          „Jo…, nebo odvézt do podsvětí…“

          „Uáá,“ zvolal Dominique a pozvedl ruce v gestu napodobující útok bubáka.

 

          Killian se uchechtl. „Nerad vám do toho vstupuji, ale já bych služby tohoto vlaku už taky nejspíš využil.“

          „Nápodobně,“ prohlásila Béa. „I když ta exkurze do podsvětí zní jako něco, co by stálo za to podniknout.“

          Zasmáli se. Nicolas s Béou zjistili, že mají několik stanic stejný směr, kdežto Killian jel na opačnou stranu. Rozloučili se, Béa pořádně objala Dominiqua…

          A pak se trojice odebrala do podzemí k lince B.

 

          Michaël s Dominiquem na sebe zůstali němě zírat. Zřejmě ani jeden nečekal, že tu spolu zůstanou sami jako poslední.

          „Nespěcháš domů?“ nadnesl Michaël.

          „Vlastně ne…,“ přiznal. „Fleur s Charlotte vědí, že se pátky vracím později, dneska jsou spolu v divadle…“

          Michaël potřásl hlavou.

          Odmlčeli se. Mezi nimi se začalo vznášet tíživé ticho.

          „Pamatuješ si na náš Alpský plán?“ zeptal se Michaël. „Nedávno jsem si na to vzpomněl…“

          Dominiqua to viditelně zaskočilo. „Ze všech témat na světě si vzpomeneš na tuhle blbost?!“

          Michaël pokrčil rameny. „Vymysleli jsme to dobře…“

          „Leontopodium alpinum,“ Dominique protočil očima. „Leclère, Lefèvre – Leflère, Leclèvre,“ pronesl s ironií v hlase. „Nesmysly…“

          Michaël uhnul pohledem. Do tváře mu vstoupila červeň. Snažil se uklidnit.

          „Dominiqu, chci si promluvit…,“ vydechl ztěžka.

          Dom se zamračil. „Není o čem mluvit, Michaëli. Já se k tomu nechci vracet!“ odtušil. „Jdu domů…“

          Neřekl na to nic.

          „Hezký víkend,“ popřál mu Dominique a vydal se nazpět do zahrad. Zřejmě je hodlal přejít a vyjít východem na druhé straně. 

          „I tobě,“ hlesl Michaël. Sledoval jeho vzdalující se záda…

          Nakonec tu zůstal sám...

 

 

 

 

Dodatek autora: 

: )))

4.916665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
„Tak už Vám to konečně došlo?“ zeptal se Kazuma tiše, spokojeně, dívajíc se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Říkají mi Wolf a pocházím z rodu Velsignetů, který přežívá jako by...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 19
Píše se rok 2100. Zlatý věk již dávno minul. Po třetí světové válce, která...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 0
Jeremy netušil, kolik uběhlo hodin od doby, kdy ho vrátili zpátky do sklepení k...