Čt, 02/11/2017 - 01:05
8

Obraz Tallantridy - Kapitola 14

Dominique a Michaël 
(část první)

 

Stíny bdí v záloze…

Spřízněným duším
dotykem muším,
ničí se tvrz.

Zlomené iluze…

 

| Paříž. Základní škola.
  (školní roky 2010/2011, 2011/2012, 2012/2013)

 

          Michaël dlouho nedokázal uvěřit tomu, že opravdu má kamaráda. Dominique tu ale byl. Po jeho boku, s upřímným úsměvem. Seděl s ním v lavici, chodil s ním do knihovny. Četli knížky a povídali si o nich. Dominique na jejich základě vymýšlel vlastní dobrodružství. Blbli venku. Vymýšleli si hry. Byli piráti Paříže. Seina se stala jejich mořem a pařížské parky ostrovy, kam chodili za dobrodružstvím a na průzkum. Na základě toho vznikly všemožné mapy a mapky, do nichž si zakreslovali, co kde našli.

          Dali si dárek k Vánocům. Dominique mu vyrobil kroniku, do které mu všechny jejich výpravy sepsal a opatřil obrázky. On mu z různých dřívek, které našel, a kusů látek coby plachet, vytvořil pirátskou loď… Jistě, že byla třeba velká fantazie, aby to zamýšlené plavidlo aspoň trochu připomínalo, jenže ta Domovi nechyběla.

          Byli nejlepší kamarádi. Co by je mohlo rozdělit?

 

          Dominiqua přijala pěstounská rodina. Byl nadšený, protože mohl mít konečně rodiče a sourozence. Celý zářil, když mu to vykládal. Michaël mu to ale nepřál… Nedokázal to. Znamenalo to, že Dominique se bude stěhovat na druhou stranu Paříže, že přestoupí na jinou školu, že ho opustí…

          A oni si přece slíbili, že spolu budou pořád!

 

-

 

          Že to na jejich přátelství nebude mít zásadní vliv prokázal Dominique na jeho narozeniny. V sobotu 10. září 2011 se Dom své nové rodiny zeptal, jestli se může jít projít. Dovolili mu to, zřejmě totiž nepředpokládali, že malý Dom přejede půlku Paříže jen proto, aby mohl navštívit Michaëla a předat mu dárek.

          O něco později dostal Dom svůj první mobil, což mu komunikaci s Michaëlem značně usnadnilo. Jejich přátelství pokračovalo. Scházeli se dál. Michaël postřehl náznaky, že Domova nová rodina zřejmě není tak idylická, jak jeho spolužák doufal. Soudil to podle Domových nejistých výmluv a rozpaků. Jenže na přímou otázku něco takového Dom zásadně odmítal. Umanutě tvrdil, že je všechno skvělé...

          Postupně jejich setkání řídla… a mezi vzkazy se objevovaly delší a delší odmlky.

 

          V tom roce dostal od Aurélie smartphone Samsung Galaxy S II, tehdejší hit. Mělo to pro Michaëla překvapivý účinek, kdy to jeho spolužáky kdovíproč zaujalo, chtěli se aspoň podívat… A Michaëlova obliba ve třídě prakticky ze dne na den stoupla. Michaël sice kdesi v hloubi duše nechápal, čím přesně ho smartphone udělal lepším, ale nestěžoval si. Získal nové kamarády…

          Proč by ho měl zajímat Dominique, který se poslední dobou ozýval čím dál tím méně?!

 

-

 

          Začal poslední ročník základní školy. Jejich třídy promíchali. Naštěstí Olivier, se kterým se skamarádil, v jeho třídě zůstal, takže spolu mohli sedět v lavici. Jenže přibyli i Antoine a Gautier z vedlejší třídy. Nezdáli se mu, sám by se jim asi vyhýbal, jenže Olivier se s nimi z nějakého důvodu začal bavit. Michaël nechtěl zůstal od věci, takže se k nim připojil také. Přestože záhy zjistil, že si s nimi vůbec nemá co říct. Antoine razil heslo, že škola je hloupá, a s Gautierem se shodli na tom, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

          A tehdy, týden po začátku školního roku, se objevila čára přes Michaëlův rozpočet. Třídní učitelka do jejich třídy opět dovedla Dominiqua. Michaël na něho zaskočeně hleděl ze své čtvrté lavice u okna. Dominique byl bledý, do jeho tváře se promítl zvláštní druh rezignace a v očích měl víc stínů, než si Michaël pamatoval. Jejich oči se střetly, Dominique stočil koutky do nejistého úsměvu. Michaël mu ho neoplatil. Nechápal to.

          Co tu dělá? Proč mu aspoň nedal vědět?!

          Domyslel si, že zařazení do rodiny nevyšlo, Dominique se vrátil zpět do domova a kvůli tomu i na stejnou školu. Nikdy se od něho ale nedozvěděl, co přesně se stalo. Dom o tom prostě nemluvil.

 

          Dom si musel sednout do zadní lavice u dveří, protože jen v ní bylo volno. To horší ale přišlo vzápětí. Antoine s Gautierem sedící za Michaëlem s Olivierem se začali pochechtávat.

          „Nikdy jsem neviděl tak hnusnou mikinu,“ podotkl pološeptem Gautier.

          „Celej vypadá, jak kdyby ho vyhrabali někde na skládce.“

          „Je to strašák do zelí,“ uchechtl se Gautier.

          To se jako smějí Domovi?! Michaël tomu nerozumněl. Proč?

          „To ale nevíte, že to býval Michaëlův dobrej kámoš,“ ozval se Olivier, který se k těm dvěma otočil.

          Michaël rozšířil oči. Proč jim to říká?

          „Mlč!“ sykl.

          Antoine se zasmál. „No, to zní docela zajímavě.“

          Zbytek jejich hovoru uťala učitelka, která započala výklad. I tak k němu ale zbytek hodiny doléhaly posměšky, které si ti dva na Dominiquův účet šeptali.

 

          Dominique se pokusil prolomit ledy hned další přestávku. Prostě se zvedl a zamířil k nim.

          „Ahoj,“ pronesl nesměle a hledal oporu v Michaëlově pohledu. Ten na něho jen poplašeně zíral neschopen slova. Lepší chvíli sis vybrat nemohl?!

          Gautier s Antoinem se nepěkně ušklíbali. Olivier si Dominiqua nepřátelsky přeměřoval.

          „My se se strašáky nebavíme,“ prohlásil Antoine.

          Dominique na něho upřel nechápavý pohled. Potom se znovu podíval na Michaëla.

          „Že je to tak, Michaëli?“ obrátil se Antoine na něho.

          On pořád zíral na zelenookého kluka. No tak, měl by se ho zastat. To je přece správné, ne? Jenže… potom se budou smát i jemu. Sklopil pohled a odmítavě se podíval na stranu.

          „Vidíš to!“ Antoine se ošklivě zasmál. „Nechceme tě tu, tak vypadni!“ vyštěkl na Dominiqua.

          Michaël si uvědomoval, že Dom stále hledí na něho. O to vytrvaleji uhýbal pohledem. Nakonec to Dominique vzdal a odešel. Michaëlovi se ale neulevilo. Připadal si jako zbabělec.

          Věděl, že tehdy Doma zradil poprvé.

 

          Celý ten školní den se mu nepodařilo s Domem promluvit. Ani se o to nesnažil. Zelenooký kluk se držel stranou, působil jako klubíčko sklíčenosti a o žádnou interakci s kýmkoli jiným se nepokusil. Michaël se držel u své party, registroval, že Antoine s Gautierem svoje posměšky proti Domovi šíří i mezi ostatní spolužáky. Michaël ale netušil, co by s tím mohl udělat. Nevymyslel nic lepšího než předstírání, že se nic neděje. O to horší pro něho byl pocit, když odpoledne našel na mobilu zprávu, ve které mu Dom přeje všechno nejlepší k narozeninám. Byl jediným kamarádem, který si vzpomněl. Michaëla zaplavil pocit hořkosti. Cítil se tak provinile, že mu na to nedokázal ani odepsat.

          Další týden se tvářil, že Dominique neexistuje. Ignoroval jeho pohledy. Ignoroval poznámky o něm, snažil se nevnímat posměšky na Domovu adresu, pokoušel si namlouvat, že je všechno v pořádku. Proti Antoinovi s Gautierem si ze třídy nic netroufl ani nikdo jiný. Některým jejich komentáře přišly dokonce vtipné a smáli se spolu s nimi…

 

-

 

          Přišel další týden. Michaël urputně ignoroval Dominiquovu snahu o kontakt, těch několik zpráv, co mu Dom napsal, smazal bez přečtení… Nic to nevyřešilo. 

          Ve čtvrtek na Doma narazil před vchodem do paneláku. Michaël zkoprněl. 

          „Ahoj,“ hlesl Dominique.

          „Ahoj,“ opětoval mu Michaël pozdrav. „Co tady děláš?“

          „Chtěl jsem si promluvit,“ vydechl Dom. „Ve škole jsi pořád s… tamtěma…“

          Michaël na něho nerozhodně hleděl.

          „Omlouvám se,“ prohlásil Dominique. „Vím, že jsem ti poslední dobou moc nepsal… Věci… nevycházely. A ono…, musel jsem šetřit kredit, tak…“

          Michaël zavrtěl hlavou. Neuměl přijmout tuto situaci. Dominique přeci neměl být tím, kdo by se měl omlouvat, ne? Omluvit by se měl on! Mohl by to s ním teď urovnat?

          Ale co bude pak ve škole?

          „Smiř se s tím, že už nejsme kamarádi,“ odsekl. „Nech mě být.“

          „Mně je to opravdu líto,“ vydechl Dom zoufale. „Prosím tě, Michaëli. Nezlob se. Já ti to vynahradím…“

          „Jdi k šípku, Dome,“ vyzval ho podrážděně, obešel ho a bez ohlédnutí zmizel v útrobách paneláku.

          Nechtěl se vypořádávat s bolestí zelenookého kluka. Měl dost svých problémů, do háje! Máminy stavy poslední dobou se nedaly vystát. Hrozila další strýcova návštěva. Věděl, že bude stejně nepříjemný jako vždycky. A z Auréliina zájmu měl pokaždé intuitivní dojem, že její sympatie větší něco zlověstného. Pokaždé, když ho hladila po vlasech, se v něm probouzel pocit ohrožení a chuť utéct. Přesto… náruč jeho sestry v posledních měsících bylo to jediné, na co se mohl spolehnout.

          A do toho se objevil Dominique s těmi svými pohledy, omluvami… Proč se jim nepostaví? Proč si to nevyřeší bez něho?!

          Jenže…

          Copak je to správné?! Je jeho kamarád! Neměl by se k němu chovat takhle!

          Michaël se svezl na schod, zajel si rukou do vlasů. Bylo mu mizerně. Snažil se zanalyzovat svoje jednání.

          Aurélie říkala, že slabé je třeba hodit přes palubu a víc se s nimi nepárat.

 

          Dominique se mu pokoušel dovolat, napsal mu ještě několik zpráv… Všechno to odignoroval. Rozhodl se, že Dom si za to může sám. Když jednou odešel, tak už se neměl vracet! Tak. Snažil se zahnat vlastní pocit viny tím, že ji hodil na Doma. Ten kluk přece nemohl čekat, že se nic nezměnilo!

          Dominique se postupně odmlčel… Nejspíš to vzdal.

          Michaël důsledně odvracel zrak od skutečnosti, že jeho kamarádi dělají Domovi ze života peklo. Netýkalo se ho to. Přesvědčoval se, že by s tím stejně nemohl nic udělat… A pokud se mu jen smějí, tak to vlastně není tak strašné, ne? Mohlo by to být přece horší…

 

-

 

          Přišel říjen. Den ve škole probíhal v zajetých kolejích. Zazvonilo. Přišla pauza na oběd. Michaël se nezvedal, hleděl z okna a sledoval vítr, jak si hraje s korunami stromů. Zcela ignoroval hlasy ve třídě. Přesto k němu stupňující se šum a halas začal doléhat.

          „Vraťte mi to!“ dožadoval se Dominiquův hlas.

          „A když ne?“ nadhodil Antoine.

          „Prosím,“ zkoušel Dominique. „Opravdu to potřebuju…“

          „To nás zrovna nezajímá, že ne, Oliviere?“

          Michaël se neotočil jen silou vůle. Soustředil svou pozornost na komíhající se větve. Jeho se to netýká! Podařilo se mu vyfiltrovat následující část dialogu. Upoutala ho až rána. Ohlédl se.

          Gautier zřejmě Dominiqua praštil, ten spadnul k zemi a při pádu shodil odpadkový koš. Teď seděl v rohu na zemi v odpadkách, držel se za tvář a vytřeštěně sledoval trojici, která ho obklíčila.

          „Blbečky jako jsi ty ve třídě nechceme,“ ušklíbal se Antoine.

          „Strašáci jako ty patří na smetiště,“ přisadil si Gautier.

          „Hej, Michaëli,“ broukl Olivier a otočil se jeho směrem. „Vyfoť ho!“

          Cože?

 

          Michaël sebou škubl. Zíral na Oliviera, jako kdyby spadnul z višně. Náhle měl nevyžádanou pozornost všech zúčastněných včetně přihlížejícího zbytku třídy.

          Srdce mu splašeně bilo. On tu přece není! Nechce se do toho zapojovat! Ať mu dají pokoj.

          „Jo, vyfoť ho!“ chytil se toho Gautier. 

          „Nebo ti je snad strašáka líto?“ zakřenil se Antoine.

          „Jestli chceš, můžem tě jít vyválet k jinýmu koši,“ zasmál se Olivier.

          Michaël prudce vstal. „To zrovna,“ odsekl. Došel k nim. Vytáhl mobil a zaměřil foťák na Doma. Cvakl. Osudná chvilka byla zdokumentována.

          Tentokrát mu však Dominiquův zlomený pohled neušel. Michaël se nechápal. Zařekl se, že fotografii smaže při nejbližší příležitosti…

          A Domovi se omluví... 

          Nějak... 
       

          Nestalo se tak. Aniž by přesně chápal způsob, kterým k tomu došlo, najednou se z módu ignorace stal přímým účastníkem Domových útrap. Nenáviděl se za to, nevěděl ale ani jak se z toho dostat. Prostě tam s těmi třemi byl, sledoval, co Domovi provádí… a na jejich pokyn to fotil. Parta se rozrostla o Théophila…

 

          Michaël začal chodit za školu. Nedokázal to snášet... Ale nenašel lepší způsob, jak situaci vyřešit. Raději se potloukal po parcích a učil se patřičnou látku sám…

 

-

 

          Přišel listopad. Michaël předstíral nemoc, dostal od mámy omluvenku, kde jen upravil data a donesl ji do školy. Žádný problém kvůli absenci tedy nehrozil. Tak napůl si stejně myslel, že jeho máma netuší, co podepisuje.

          „Koho to čerti nesou,“ zakřenil se Olivier ironicky, jakmile ho uviděl. „Sis teda vybral den!“

          „Proč?“

          „Dneska se píše test z četby,“ protočil očima.

          „Jo tak.“

          Olivier nadával po zbytek dne. Michaëlovi test nijak těžký nepřišel. Knížky měl přečtené všechny, látku naučenou z učebnice… Nic jiného se ten den nestalo. Doma si nikdo nevšímal.

          Že by se situace zklidnila? Třeba s tím vším přestali…?

 

          Druhý den obdrželi výsledky. Michaël potěšeně zjistil, že má plný počet bodů. Oproti tomu Olivier jen podrážděně zasténal. Nadávky slyšel i od Antoina a Gautiera za sebou.

          „Cos dostal ty?“ uslyšel a než se nadál, vytrhl mu Olivier test z rukou. „To se podívejme na šprta,“ odfrkl si vzápětí znechuceně. Během vteřiny putoval jeho test do rukou Antoina s Gautierem. Ti ho sjeli pohledem.

          „Podrazáku,“ tituloval ho Gautier. „Určitě jsi zjistil odpovědi předem a nepodělil ses!“

          „To je blbost,“ bránil se Michaël. „Prostě jsem se učil.“

          „No, jasně…“

          Vrátili mu test. Neušly mu ale jejich významné pohledy mezi sebou. Michaël se zatvářil zmateně, zmocňoval se ho velmi nepříjemný pocit.

 

          Ten zesílil, když v doprovodu této party po vyučování opouštěl školu. Ale byli kamarádi, ne?

          „Pořád myslím na ty tvoje body,“ nadhodil Gautier.

          „Žádný odpovědi jsem neměl,“ odsekl Michaël. „Kde bych je asi vzal?! Ani jsem nevěděl, že se něco píše…“

          „Jo, jo…, učil ses,“ uchechtl se Olivier. „To jsme všichni slyšeli.“

          „Blbý je, že ti nejspíš nedošla jedna důležitá věc,“ přidal se Théophile, který mezi ty ostatní tři zapadl až neuvěřitelně.

          Michaël se zamračil. Jeho smysly zbystřily a on si začal více mapovat prostor. Že je v pasti mu došlo rychle. Nacházeli se za hřištěm, na cestě, kterou kolem něho vyšlapali lidé. Obklopovaly je plot kolem sportovní plochy, zadní strana budovy bez oken, sráz dolů a pak už jen rádoby cesta, kterou přišli. Odnikud sem nebylo příliš vidět.

          Ti čtyři jej uzavřeli mezi sebou.

          „Šprty nesnášíme ještě více než strašáky!“ pronesl Antoine nepřátelsky. Znělo to jako rozsudek smrti.

 

          Michaël rozšířil oči. Srdce se mu rozbušilo. „Nejsem šprt,“ prohlásil.

          Ostatní se zasmáli.

          „Jo? Pak to dokaž!“ vyzval ho Théophile.

          Jak by měl asi dokázat něco takového?!

          „Způsob je snadnej,“ ujistil ho Gautier.

          „Jo, zítra se píše matika. Odevzdej prázdnej papír,“ ušklíbl se Antoine.

          Michaël na ně vytřeštil oči. „Zbláznili jste se?!“

          „Jestli chceš dál patřit do naší party, tak to uděláš!“ prohlásil Olivier. „Šprte!“

          „A ne, že vynecháš školu! To se nebude počítat,“ varoval ho Gautier.

          Všichni čtyři se zasmáli. A se slovem „sbohem“ ho tu prostě nechali.

          Michaël za nimi nevěřícně hleděl.

 

          To myslí vážně?!

          Tohle udělat nemůže! Nemůže dostat špatné ohodnocení.

          Zaplavovala ho panika. To nejde!

          Strýci by se to nelíbilo. Musí být poslušný kluk.

          Protože, když nebude mít dobré výsledky, mohl by si strýc myslet, že se neučí… Naštval by se.

          A pak by se na ně mohl vykašlat…

          Michaël věděl, že jen díky němu mají peníze. Kdyby Davida naštvali, nebudou mít s maminkou na jídlo…

          Nemůže splnit úkol svých spolužáků...

 

          Jenže…, jenže… co bude, když to neudělá?!

          Michaëla rozbolelo břicho. Zkroutil se na zemi a roztřásl se.

     

          Proč se mu tohle děje?!

 

-

 

          Obdržel opravený test z matiky. Měl plný počet bodů, jako vždy, ale to číslo mu radost neudělalo. Hleděl na něj jako na svůj ortel. Pokusil se papír schovat, ale Olivier mu ho vydrapl z ruky. Michaël až do teď netušil, jak ošklivě se jeho „kamarád“ dokáže ušklíbnout.

          „Koukněte na to,“ broukl Olivier a předal test klukům za nimi. Ozvalo se hvízdnutí.

          „O co vám jde?!“ sykl Michaël, do jeho hlasu se protkal strach. „Můžu vám dělat úkoly,“ vyhrkl.  

          „To už dělá strašák,“ ušklíbl se Olivier. Kouknul směrem k učiteli, ten ale právě věnoval pozornost jiným žákům.

          „Dává nám to vždycky před školou. Umí skvěle napodobovat rukopis. Nevšiml sis?“ sděloval Olivier Michaëlovi šeptem.

          Michaël zamrkal. To by asi vysvětlovalo, proč teď Doma nechávali být…

          „Takže smůla,“ uchechtl se Olivier. „Podělal sis to, šprte.“

          Michaël se otřásl.

 

          Hodina skončila. Prostě si rychle uklidí věci a vypaří se. To půjde.

          Rychle začal sklízet učebnice a sešity, psací potřeby… Jenže když prohlédl věci ve svém batohu, znejistěl. Jedna kniha chyběla. Prohlédl lavici, koukl i do ní, ale nikde nebyla. Že by ji nechal ve skříňce…?

          „Hledáš tohle?“ Olivierův hlas ho zmrazil až do morku kostí.

          Vzhlédl. Zatmělo se mu před očima.

          Opravdu držel v rukou tu knihu, kterou hledal. Starou, v tmavých deskách. Notová kniha klavírních skladeb. Dostal ji od matky. Opatroval ji jako oko v hlavě.

          „Ano,“ odpověděl. „Mohl bys mi ji prosím vrátit?“ zeptal se zdvořile.

          „Určitě,“ kývnul Olivier. „Co bych s takovou hloupostí dělal?“ nadnesl. „Ale až později,“ v klidu ji strčil do svého baťohu. „Jestli ji chceš, budeš muset jít s námi.“

          Celá parta se už zformovala kolem nich.

          „Kam?“

          „Nech se překvapit!“

 

          Vedli ho na to stejné místo za hřištěm. Cesta byla rozblácená, protože celé dopoledne pršelo. Michaël hleděl z jednoho na druhého. Snažil se odhadnout, co mají v plánu. Všichni čtyři se pochechtávali.

          „Slyšeli jsme, že tvoje máma je magor,“ zašklebil se Théophile.

          „To není pravda,“ ohradil se Michaël okamžitě.

          „Říkal to táta,“ sdělil mu spolužák způsobem, že přes toto tvrzení nejede vlak.

          „Taky říkal, že se s tebou nemám kamarádit. Že prý budeš určitě…,“ snažil si vzpomenout na správné slovo, „grázlík,“ uchechtl se. „Protože prý tvoje máma nemá práci, prý krade, válí se po barech a taky říkal, že tvůj otec ji odkopnul a zdrhnul…“

          „To je kec!“ vyhrkl Michaël. Proč někdo říká něco takového?! „Táta umřel. A máma je učitelka…“

          Ti čtyři se rozesmáli.

          „Učitelka, jo? Tak to je snad ještě horší…“

          „Tak to jo. Takže ti táta radši umřel, než aby s váma musel bejt!“

          „Hej, blbec budeš určitě po mámě!“

 

          Michaël výrazně pobledl. Jejich slova se mu ostře zarývala do mysli.

          Až příliš bolestivě mu připomněla jistou trojici. Jeho tři černovlasé sourozence. Nejistého Ignace, pokaždé chladně odměřeného Caëla… a Aurélii, její pichlavý pohled a arogantní tón, když pronášela, „Tvoje máma je hloupá.“

          Aurélii, která dávala na odiv své pohrdání vůči všemu nedokonalému. Kdyby se dozvěděla, jak se k němu teď chovají... Zklamal by ji a jistě přišel i o její pozornost. 

 

          „Zajímalo by mě, co tvoje máma učí,“ křenil se Antoine. „Pověz nám to.“

          Michaël se mračil. „Hru na klavír,“ odpověděl. „Vrátíte mi moji knihu?!“

          „To se ještě uvidí,“ uchechtl se Olivier.

 

          Došli na místo. Kluci si vyměnili pohled a Michaël se ocitl v jejich obklíčení. Těkal očima z jednoho na druhého. Ušklíbali se.

          „Tohle je ten zázrak,“ ozval se Olivier a knížku vyndal.

          Michaël se po ní vrhl, ale Olivier se mu uhnul a přehodil ji Gautierovi.

          „Klídek, Michaëli,“ broukl Olivier.

          „Jo, nechceš přece, aby se týhle… věci něco stalo, ne?“ Gautier knížku rozevřel, naklonil a pak pomalu vytrhl první list.

          Michaël strnul. Hypnotizoval pohledem, jak se stránka odděluje od zbytku.Ten zvuk trhajícího papíru se navždy vepsal do jeho mysli. 

 

          Gautier knihu přehodil Antoinovi. Vytržený list zmuchlal do kuličky, kterou mrštil po Michaëlovi. Cvrnkla ho do čela a spadla na zem.

          „Přestaňte!“ vyzval je Michaël, uvědomil si, že jeho hlas zní skutečně vyděšeně.

          „Co když se nám nechce?“ mínil Antoine.

          „Zradil jsi nás!“ obvinil ho Olivier.

          Antoine vytrhl další stránku.

 

          „Jste idioti!“ vykřikl Michaël a vrhl se po Antoinovi. Kniha přeletěla vzduchem a skončila u Théophila. Ten rovnou vyrval celý blok stránek a prakticky tak rozdělil knihu ve dví. Jednu půlku přehodil zpátky Olivierovi.

          Michaël po ní chtěl chňapnout, ale Gautier do něho strčil. Michaëlovi podklouzla noha a slítl k zemi.

          „Ty jsi ale nešika,“ křenil se Antoine, zatímco trhal stránku na kousíčky.

          „Šprte.“

          „Blbečku.“

 

          Na zem spadly desky. Obsah knihy z nich byl vyrván celý a každý z party už měl svoji část. Zdemolované listy jeden po druhém dopadaly na zem do bláta… Pokaždé, když se zkusil zvednout, strčili do něho a opět ho shodili…

          „Přestaňte…, jste blbci…, knihy se neničí…“

          Smáli se.

          Michaël se ze všech sil snažil nerozbrečet. „Magoři jste vy!“

          Zoufalství se ho zmocňovalo víc a víc. Stejně jako vědomí, že jemu prostě nikdo nepomůže…

 

          „Hej, pitomci!“ ozvalo se zvolání. Ten hlas! Michaël ho poznal, jen patřil někomu, koho by čekal ze všeho nejméně. Parta se otočila. Michaël vzhlédl.

          Po cestě přišel Dominique, který si je bojovně přeměřoval. „Nechte toho!“ vyzval je.

          Rozesmáli se.

          „Tak to je síla,“ bavil se Antoine.

          „Strašák přišel zachránit princeznu v nesnázích!“ přisadil si Gautier.

          Michaël třeštil na Doma oči. Zbláznil ses?! Vůbec nechápal, co tam dělá. Jak to tady našel… Proč vůbec přišel?!

          A proč mu pomáhá?! Vždyť… si to nezaslouží, choval se k němu hnusně… Ke všem jeho pocitům marnosti se připojil stud. Navíc nechtěl, aby ho kdokoli viděl v takovéto pozici…

 

          „Říkám, ať ho necháte!“ opakoval Dominique. „Nedaleko jsem viděl policajta, poběžím za ním a řeknu mu o vás, jestli nepřestanete.“

          Kluci si vyměnili pohled.

          „Žalovníku!“ počastoval ho Théophile.

          „Myslím to vážně,“ varoval je Dominique.

          Hleděli na něho. Michaël napočítal tři údery srdce. Zelenooký kluk se rozeběhl směrem, kterým přišel.

          Vyvolalo to okamžitou reakci. Členové party odhodili zbytky knížky a rozeběhli se za ním.

          Michaël se tomu zdráhal uvěřit. Hleděl za nimi… Možná se opravdu zbláznil a tohle je jen hloupý sen…?

         Dominique zakopl. Ztratil rovnováhu a natáhl se v blátě jak dlouhý, tak široký. Ti čtyři byli okamžitě u něj. Opět se prohýbali smíchy.

          „No, jo, strašák…, to se rozumí, že neumí běhat,“ komentoval to Olivier.

 

          Antoine drcl do Gautiera. Na hřiště právě vstoupila skupinka lidí. Ne, že by si jich všímali, ale pohled jim k nim mohl kdykoli zabloudit.

          „Už je to ale nuda,“ mínil Antoine. „Jdeme…“

          Odešli.

 

          Dominique se vyškrábal na nohy, zvedl se a přešel k Michaëlovi. Ten stále seděl na zemi. Hleděl na zničené listy a v jeho tváři se odrážel šok…

          „Michaëli?“ oslovil ho Dom a přiklekl si, začal jednotlivé listy sbírat. „Můžeme je vysušit a znovu slepit. Tu knihu opravíme…“

          Michaël opět sklápěl pohled. Nepodíval se na něho. „Co jsi tu dělal?“ hlesl.

          „No…, sledoval jsem vás,“ přiznal Dom váhavě. „Původně jsem nechtěl… Ale tys vypadal, že s nima opravdu nechceš jít… Tak jsem… šel… V blátě byly stopy, díky nim jsem věděl kudy…“

          „Aha…“

          Dominique se ošil. „Mrzí mě to…“

          Michaël se na něho konečně podíval. Jejich pohledy se střetly. Dominiquova zeleň působila stejně nejistě a rozpačitě jako vždy, zraněné oči hledaly odpověď. Michaël netušil, co se může zračit v jeho vlastní tváři.

          Dominique se kousl do rtu. „Já… chápu, že… jsi chtěl lepší kamarády,“ zašeptal. „Že nejsem dost dobrej. Vím, že jsem to zkazil…, je to moje chyba a je mi to líto… Asi nejsem dobrý kamarád…“

          Michaël vzlykl. Jeho emoce ho s konečnou platností zradily. Do očí mu vrhly slzy, které se řinuly po jeho lících. Popotáhl. Tělo se roztřáslo pláčem. Snažil se záchvat utišit a rychle si slané potoky utírat špinavým rukávem… Ale už to nemohl zastavit.

          „To…, to není pravda,“ vydralo se mu z úst. „Ty…, ty jsi nejlepší ze všech.“

          Dominique nedůvěřivě nakrčil čelo.

          „Já…, já se k tobě choval tak hnusně,“ potřeboval to říct, slova sama mu splývala ze rtů. „Ale tys stejně přišel... a pomohl mi… To je tak... Promiň mi to. Mně je to líto… “ Michaël schoval tvář do dlaně. „Měl jsem ti pomoct… Jenže já nevěděl jak… Nedokázal jsem to… A oni… a potom… Myslel jsem, že už spolu nikdy nebudeme moci mluvit… Že už nebudeš chtít…“

          „Myslel jsem, že se zlobíš… Chtěl jsem to napravit,“ svěřoval se Dominique. „Jen jsem nevěděl jak…“

          „Omlouvám se,“ vydechl Michaël.

          Dominique mlčel. Michaëlovi ta chvíle připadala hrozná.

          „Takže jsme zase kamarádi…?“ zeptal se Dom opatrně. 

          Michaël vnímal nejistotu v Domově hlase. Podíval se na něho a přikývnul. „Jestli… chceš…“

          Dominique se usmál. „Jasně, že jo," vyhrkl. „Vždy budeme přátelé!“

          „Slibuješ?“ Michaël nevěděl, proč reagoval touto otázkou.

          Dominique ale nezaváhal. „Slibuji!“

 

 

 

 

 

Dodatek autora: 

 

Příběh Doma a Michaëla... 
Začátky... 

 

Tma v temnotě... a stíny... 

Ale aby vznikl stín, musí být někde zdroj světla... 
Nebo ne?
Možná nakonec zbyde jen naprostá čerň... 

(Pfff..., a já zase jednou nemůžu spát :D) 

 

 

4.857145
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Biele záclony sa mihotali pri náhlom prívale vetra. V otvorenom okne stála...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Seděl tam a díval se, jak anděl, který byl poslán na smrt, padá z domu se...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 25
„Keith Pelow ste zatknutý za vraždu Terryho Wedsona,“oznámil mi jeden zo...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 12
3   Kajuta byla na první pohled liduprázdná. Pokud tedy nepočítám...