Pá, 08/12/2017 - 16:51
8

Věnování: 
Všem, kteří k této povídce chovají přízeň : )

Obraz Tallantridy – Kapitola 16

Ve jméně lhostejnosti

Judicaël, François, Étienne

 

| Paříž, pondělí 18. září 2017

 

         Seděl ve své pečlivě zařízené kanceláři. Jeho prsty hbitě kmitaly po klávesnici a místností se ozývalo pravidelné klepání kláves. Na stole osaměle stála nedopitá sklenice s vodou. Obklopovaly ji složky s dokumenty, všechny patřičně srovnané a urovnané, a nedaleko stojící košíček s psacími potřebami. Na protější straně stolu stál telefon, vedle kterého si majitel kanceláře odložil svůj mobil. Ten oznamoval nepřijatý hovor a několik zpráv, nepůsobilo to však, že by to volaný bral na vědomí.

         Mladý černovlasý muž se zarazil v pohybu. Na čele se mu objevila vráska, načež rozladěně protočil očima. Popojel v dokumentu výše, aby se znovu podíval, kdo že si mu dovolil předložit takový paskvil. Nejspíš si ho další den předvolá na kobereček.

         Jeho roztrpčené myšlenky přerušilo zaklepání. Propálil dveře pohledem, přičemž vzhlédl k hodinám na stěně. 18:34. Trochu pozdní doba na to, aby mu kdokoli lezl do kanclu, ne? Je po pracovní době. Předpokládal by, že teď už by snad měli být všichni pryč. Rozhodl se klepání ignorovat a opět se zadíval do dokumentu.

         Zaklepání se ozvalo znovu, důrazněji. Tentokrát už ale dotyčný nečekal na vyzvání a prostě vstoupil.

         Judicaël vzhlédl od počítače, probodl vstoupivšího obzvlášť chladným a obzvlášť nepřátelským pohledem. „Nedovolil jsem ti vejít,“ podotkl místo pozdravu.

         Příchozí muž se uchechtl. Od pohledu byl přibližně stejně starý jako mladý ředitel. Na první dojem působil přátelsky. Vzhledově se nijak nevymykal, měl průměrnou výšku i postavu. Vlnité vlasy tmavě blonďaté barvy mu splývaly ke krku. V hnědých očích mu hrála bystrá jiskra. Když se usmál, jeho tvář se celá projasnila. Mezi jeho horními řezáky se dalo všimnout drobné mezírky, na charismatu mu ovšem nijak neubírala.

         „Taky tě rád vidím,“ usoudil se zdviženými koutky a vydal se ke stolu. Přitáhl si židli a přisedl si prakticky kousek od prvního muže. „Nebral jsi mi telefon…“

         „Měl jsem práci,“ odtušil černovlasý bez zájmu, odvrátil se od něho a opět se zahleděl do počítače. „Předpokládám, že důvod, proč tu jsi, se netýká pracovních záležitostí. A já v žádném případě nemám zájem o tvou společnost,“ Judicaëlův hlas zněl neosobně. Připsal další poznámku do předloženého textu.

         „To je docela hloupá situace,“ mínil jeho společník vesele. „Já se totiž rozhodl, že chci dnešní večer strávit s tebou,“ dodal. Judicaëlovo chování ho nijak viditelně nevyvádělo z míry.

         Judicaël neodpověděl, pročítal se dokumentem.

         „Něco se děje,“ prohlásil hnědooký muž. Nechal ta slova vznášet ve vzdechu a zaměřil svůj zrak na černovlasého. Ten nijak nereagoval. Možná jen na čele se mu prohloubila vráska.

         „Vypni to, Caëli. Je pondělí, pracovní doba už dávno skončila. A co vím, nic nemůže být tak akutní, aby to nepočkalo do zítra.“

         Judicaël si povzdechl. Obrátil k němu hlavu. Proklál ho mrazivým pohledem, načež protočil očima. „Odkládání věcí opravdu není cesta k úspěchu.“

         „Zato přepracovanost je cesta k antidepresivům,“ zazubil se na něho. „Miláčku. Věnuj mi prosím pozornost a vyslechni si návrh programu na dnešní večer. Rozpočet tě nemusí nijak tížit, všechny náklady budou hrazeny z mých zdrojů.

         Takže, plán zahrnuje: Na prvním místě je večeře. Co se týče restaurace, můžeme navštívit již ověřené podniky, nebo zkusit objevit něco nového. Dále navrhuji procházku po nábřeží nebo návštěvu tanečního klubu. V ideálním případě bychom tyto dvě akce propojili. Potom bych si dovolil tě doprovodit domů. Jelikož už bude pozdní noc, bude ti hloupé nechat mě dopravovat se k sobě kdovíjak. Proto mě pozveš do svého domu… Pořídil jsem nový masážní olej a usoudil jsem, že by bylo velmi zajímavé ho vyzkoušet…“

         Judicaël v průběhu jeho proslovu nehnul ani brvou, jen si ho přeměřoval nevlídným pohledem. Nakonec si odfrkl a jeho slova tak přerušil.

         „Françoisi!“ sykl úsečně. „Dveře jsou támhle,“ pohodil hlavou směrem k nim. „Nemáš šanci.“

         Mladý muž umlkl. Pár vteřin na něho hleděl, ale nakonec se spokojeně usmál. „Věděl jsem, že tě to zaujme!“ Postavil se. „Zavři to…“ Než Judicaël zaprotestoval, sám mu zaklapl počítač. „Jdeme!“

         Střetli se v souboji pohledů.

         „Akceptuj porážku,“ vyzval Caëla François.

         Caël mlčel. Nepatrně přimhouřil oči, jako by zvažoval svou další strategii.

         „Jsi opravdu takový idiot, že nechápeš sémantický význam věty: ‚Jdi do hajzlu.‘?“ nadnesl odměřeným hlasem.  

         „Naopak velmi dobře rozumím tomu, co chceš říct,“ odpověděl François sebejistě. „Mám tě prokouknutého skrz na skrz.“  

         Caël se zamračil.

         „Vzdej to,“ vyzval ho François znovu. „Tvoje uštěpačné rýpání na mě opravdu nezabírá. Je to ztráta času, který bychom mohli využít příjemněji.“ Obdařil ho úsměvem.

         „Je to špatný nápad,“ ubezpečil ho Caël. „Riskuješ, když si na hruď kladeš zmiji…“

         François se uchechtl. „Nezapomínej, že chovám dvě krajty…, jedna zmije k nim…,“ pokrčil rameny. „V každém případě je taková zmije docela plachá, útočí jen v sebeobraně…“ Zamyšleně si ho prohlédl. „Hm…“

         Caël varovně zúžil oči. Probodl ho natolik nebezpečným pohledem, že François poznámku, která se mu drala na rty, raději spolkl.

         „Varoval jsem tě,“ sykl Caël.

         „Tak nezdržuj a jdem,“ opáčil François veselým hlasem.

         Caël se ušklíbl, vstal. Přehodil přes sebe sako. „Je pár pracovních záležitostí, které s tebou chci probrat já…“

         François zakroutil hlavou. „Dobře, uznám, že jsi pro teď uhrál remízu…“

         „Samozřejmě platím já,“ dodal Caël.

         „Zapomeň. Pozval jsem tě,“ odsekl François.

         Caël nedbale pohodil hlavou, aby demonstroval svůj nezájem. Vydal se ke dveřím, otevřel je, aby je Françoisovi přidržel. Potom zhasl, zavřel za nimi a zamkl dveře…

 

-

| Francie, Lunéville, úterý 29. července 2008

 

         Byl krásný letní den. Obloha bez mráčku, sluneční paprsky se rozlévaly krajinou. Dvojice mladíků se procházela po nepříliš frekventované cestě. Šli podél kamenné zídky, mířili ke vstupu. Netrvalo to nijak dlouho, než dorazili ke svému cíli. Mladý Judicaël otevřel branku a vstoupil do hřbitovní zahrady. Étienne vešel za ním. Černovlasý vedl svého společníka známou cestou ke hrobu nacházejícím se na druhé straně hřbitova.

         Zastavili se u něho. Mohli si přečíst jméno uvedené na mramorové desce: Émilienne Chastain (29. července 1967 –  1. září 1999). Vedle jména se nacházel i oválný obraz velice krásné černovlasé ženy. Bylo zřejmé, po kom Caël zdědil své rysy.

         Judicaël se tvářil odměřeně. Přistoupil blíže a na hrob položil kytici bílých lilií. Potom ustoupil. Zvednuvší se vítr jim oběma počechral vlasy. Mezi nimi se vznášelo ticho. Listoví stromů se rozechvívalo. Nikdo jiný v okolí nebyl…

         „Mohlo by to být vhodné místo pro obraz, co myslíš?“ porušil mlčení Caël.

         „Možná,“ přitakal neurčitě Étienne, jeho hlas nezněl příliš přesvědčeně. „Chodíváš sem často?“

         „Jen občas… Někdy, když si potřebuji srovnat myšlenky…“

         „Chybí ti?“

         Caël se ošil. „Nevím. Chyběla mi, když jsem byl mladší…,“ svěřil se. „Když zemřela, bylo mi sedm. Už je to dlouhá doba. Mám jiné starosti. Nepotřebuji ztrácet čas lítostí,“ dokončil svou výpověď odtažitě.

         „Také mi bylo sedm, když zemřel můj otec,“ poznamenal Étienne.

         „Chceš mluvit o svém otci?“ opáčil Judicaël.

         Étienne pohnul hlavou v zamítavém gestu. „Ne.“

         Judicaël přikývl. Delší dobu nic neříkal. Na jazyku ho pálilo mnoho věcí, o které by se rád podělil. Neřekl ale jedinou z nich. Nechal vlastní myšlenky volně plynout.

 

         „Pojďme se projít,“ vyzval Étienna po dlouhé odmlce. Étienne kývnul na souhlas a společně vykročili po cestě. V čase těsně po poledni byli jedinými návštěvníky tohoto místa.

         „Souhlasil Mistr s tím, abys mě navštívil?“ nadnesl Judicaël zamyšleně.

         „Ne,“ odpověděl blonďatý mladík. „Nezmínil jsem se mu o tom. Není třeba, aby věděl vše.“

         Caël se ušklíbl. „Neví tedy ani to, že se scházíme?“

         Étienne pokrčil rameny. „Nikdy jsem nebyl zvyklý se komukoli zpovídat…“

         Judicaël zkřivil rty v lehce arogantní úsměv. „V tom si rozumíme… Též jsem o našich setkání nikomu neřekl…“

         Étienne přikývl. Cítil mravenčení po celém těle. Mezi nimi se vznášelo napětí nevyřčených očekávání.

         Étienne natáhl ruku a zlehka se dotkl té Caëlovy. Caël umanutě uhnul pohledem na druhou stranu, na jeho bledé tváři se i jemný ruměnec stal nepřehlédnutelným. Étienne jejich ruce propletl a Caël sevřel jeho dlaň na oplátku.

         Ušli ještě několik metrů, než se zastavili. Vyměnili si pohled.

         Étienne ho přitáhl k sobě, zvedl volnou ruku a pohladil ho po tváří. Zanechal svou ruku na jeho rameni. Jeho pozornosti nemohlo uniknout Caëlovo začervenání.

         Judicaël se do něho vrýval zpytavým pohledem svých tmavých očí.

         „Co po mně chceš, Etiernelli?“ ač se snažil o odměřený tón, do hlasu mu pronikla rozechvělost.

         „Chci, abys mě políbil,“ sdělil mu Étienne své přání.  

         „A pak?“

         Étienne se usmál. „Pak políbím já tebe.“

         Caël zaváhal. Přimhouřil oči. Vpíjel se svým zrakem do jeho modři a sváděl vlastní vnitřní bitvu.

         „To je akceptovatelné,“ usoudil povýšeným tónem. Přitáhl se blíž a věnoval Étiennovi motýlí polibek. Jejich rty se sotva dotkly.

         Étienne nezaváhal a hned vzápětí spojil jejich rty do opravdového polibku. Prohloubil ho a líbal jej dál. Jakmile se jejich ústa konečně střetla, nedokázal se toho nabažit.

         Když se od sebe odtrhli, oba byli v tvářích červení a lapali po dechu. Judicaël upíral na Étienna pohledy, v kterých se mísil vzdor a zmatek. Vypadalo to, jako kdyby se zdráhal uvěřit tomu, že něco takového opravdu připustil. Étienne se usmíval. Naklonil se, jako by chtěl na Caëlova ústa zaútočit znovu, jenže to už ho černovlasý mladík odstrčil a vyškubl se mu.

         „Nemysli si, že to něco znamenalo!“ sykl Judicaël.

         „Proč?“

         Judicaël si odfrkl, ustoupil ještě o krok, aby se zcela vymanil z Étiennova dosahu.

         „Caëli?“

         „Protože ne. Nejde to.“

         Étienne si ho stále zkoumavě prohlížel. Povzdechl si. „Jak myslíš… To abych šel, že?“

         „To bude nejlepší…“

 

         „Dobře,“ otočil se k němu zády a vydal se po chodníku zpět.

         Caël rozšířil oči. Vážně? Prostě se otočí a odejde?! Nechá to takhle. Fajn, tak ať táhne!

         „Počkej!“ splynulo mu ze rtů.

         Nic.

         „Etiernelli!“ křikl naštvaně a spěšnými kroky se vydal za ním. „O co ti jde?“

         Étienne se zastavil a otočil se k němu. „A o co jde tobě?“

         Zavládlo ticho, kdy na sebe opět jen hleděli.

         „Proč to děláš?“ zeptal se Caël odměřeně. „Co si od toho slibuješ?“

         „Proč dělám co?“ odvětil mu Étienne otázkou.

         „Všechno,“ odsekl Caël příkře. „Je to celé velmi nepříjemné a zcela nežádoucí! Nemáš tu být, nemáme se stýkat… Uvědomuješ si, kdo jsem já, kdo jsi ty a co to znamená? V porovnání s naší situací na tom Romeo a Julie byli ještě dobře.“

         „Nejsme postavy ze Shakespearova dramatu.“

         „Jistě, že ne, ale…“

         „Líbí se mi ovšem, žes nás přirovnal právě k těm dvěma,“ poznamenal Étienne.

         „To nebyla ta pointa. Kam čekáš, že to povede? Co ode mne chceš?!“

         Étiennovi se zalesklo v očích. „Políbils mě první,“ prohlásil. „Vina leží na tvých bedrech! Mohl jsi odmítnout.“

         Caëlovo obočí vystřelilo vzhůru. „To je tvůj argument?“ optal se chladně. „Pokud se nemýlím, měl to být polibek za polibek! Tys…,“ zamračil se, „Tys mi jich věnoval mnohem víc. Porušil jsi podmínky, proto…“

         „Hm…, na tom něco bude,“ připustil Étienne, v očích mu ale provokativně jiskřilo. „To znamená, že bys mi teď měl moje polibky splatit svými, nemyslíš? Jsi mým dlužníkem.“

         Judicaël zamrkal, otevřel pusu, jako by chtěl něco velmi jedovatého říct, potom ale jen zatřásl hlavou.

         „Nesmysl,“ zavrčel. „Mohl bys přestat ignorovat zřejmá fakta?“ ptal se.

         „Možná se mi nechce…,“ opáčil. „Caëli, mně je prostě srdečně jedno, jestli nás názory a postoje našich společenství jednou postaví proti sobě. Teď žiju ve Francii, domů se jen tak nevrátím a víc než války na Arnosu mě právě zajímá, jak dodělám francouzskou střední… Vaše Ústředí, to přiznávám, mi pekelně pije krev, je to banda zmrdů a lhářů. Jenže s tím nemůžu nic moc udělat. Minimálně zatím ne. Polovinu věcí ve vašem světě pořád nechápu…

         Co ale vím, je to, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled.“

         „Meleš z cesty,“ odsekl Caël, který náhle bojoval s rozpaky. „Nedíváš se na to ani trochu racionálně.“

         „Ne, nedívám,“ přikývl. „Jenže ty hledáš problémy tam, kde žádné být nemusí!“

         „Ty naprosto ignoruješ, že moje rodina…“

         „Tvoje rodina nejsi ty.“

         Caël ustrnul. Zhluboka se nadechl a hodnou chvíli se jen vpíjel do jeho očí.

         „Nesnáším tě,“ procedil skrz zuby. „Komplikuješ mi život.“

         Étienne se na něho usmál. „Jestli se opravdu tak bojíš…,“ naznačil.

         Caël sevřel ruku v pěst. „Vytáčíš mě!“

         „To mi jde prvotřídně,“ podotkl.

         „Řekl sis o to,“ konstatoval Judicaël podrážděně. Prudce ho drapl za zápěstí, druhou ruku mu položil na rameno a přisál se na jeho rty. Dravě plenil jeho ústní dutinu.

         „Leclèrové nikdy nezůstávají nic dlužni,“ vrčel mu do ucha mezi polibky. „Laskavost oplatíme laskavostí, příkoří příkořím. Zraď mě a budeš si přát, abys mě nikdy nepoznal, protože tě zničím, Etiernelli.“

         „To je tvůj slib?“ reagoval Étienne zastřeně. Sám zajel rukou Caëlovi do vlasů a druhou jej hladil po zádech.

         „Nikoli,“ zamítl to Caël. „To je legitimní výhrůžka.“

         Étienne se usmál. „Budu to mít na paměti.“

         Caël se zlehka odtáhl, tentokrát ale tak, aby se stále dotýkali. „To bys měl,“ řekl vážně. „Uvědomuješ si, že jsme si náš první polibek dali na hřbitově? Může to být výsměch osudu?“  

         „Dekadence,“ reagoval Étienne. „To je přeci zcela tvoje parketa…,“ zašeptal a políbil ho na čelo. „Caëli, černý anděli, …  

 

Budeme míti lůžka vůní stlaná,

divany, hroby pro pár našich těl,

a na policích kvítí nevídaná,

zpod hezčích nebes, jež náš zrak kdy zřel…“

 

         Judicaël opět povytáhl obočí. „Vážně mi právě teď recituješ Baudelaira?“

         „Máš-li s tím problém, neměl jsi mi tu knihu darovat.“

         „Nemám s tím problém. Vlastně získáváš plusový bod… K dokonalosti mi právě teď chybí jen lacině luxusní interiér jako pozlátko marnosti a kouření hašiše…“

         „Jak tě znám, neměl bys problém sehnat ani jedno z toho.“

         Judicaël se zasmál. „Copak jsi neměl na škole přednášku na téma škodlivosti drog?“

         „Nejspíš jsem nedával pozor.“

         „Možná jsi měl…“

         Judicaël se vymanil z jejich objetí, jen s ním nechal propletené prsty. Zamířil k lavičce, která se vhodně schovávala u cesty pod sklánějící se břízou.

 

         „Víš, čím by sis získal plusový bod ty?“ nadnesl Étienne vyzývavě.

         „Nemám pocit, že potřebuji získávat další plusové body,“ opáčil nezaujatě.

         Étienne se uchechtl. „Dostal bys mě, kdybys mi báseň složil…“

         Caël si odfrkl. „To je provokace?“

         „Jen nevinné popíchnutí,“ Étiennovi v očích hrály veselé jiskřičky.

         „Hm,“ Caël zamyšleně nakrčil čelo. „Přijímám tvou výzvu, Ernelli. Usaď se a zírej.“

         Étienne překvapeně mrkl, ale to už ho Caël dostrčil na lavičku. Sám zůstal stát, přemýšlivě svraštil čelo, udělal pár kroků tam a zpátky…

 

         „Sněhová vločko z Běloskalí, podceňuješ mé sklony k exhibicionismu,“ prohlásil Caël melodramaticky, „Teď trp patosem nevkusu.“

         Étienne zvědavě nadzvedl obočí a Caël se pustil do recitace.

 

„Ve jméně marnosti, na úkor cudnosti, v splínu morálnosti

znásilním tě na oltáři kostela, před zraky všech falešných světců…

Ve jméně zhýralosti, nekončící sodomie, naliju nám číši trpkého vína.

Ve jméně opilosti, neexistující harmonie, prokážu, že vše je tvá vina.

 

První polibek přišel v zahradě křížů,

vyznání lásky je promarněné,

oslepená je věčná bdělost ostřížů,

hlasy svědomí jsou navždy němé.

 

Mluvíš o kráse, jenže ta je pomíjivá.

Maluješ obrazy, magií propletený div.

Mluvíš o lásce, její slova jsou však lživá.

Malichernost. Zmizí to, zemřeš dřív, než budeš živ.

                                                         

Prokletí. To je to, co nás pojí.

Rozumíš, a přesto kráčíš vpřed?

Hlavní výhra příliš mnoho stojí.

Prohraješ, srdce se změní v led.

                                                                          

Prokletí. Což tvá duše se nebojí? 

Rozumíš… Je to to, co chceš?

Prokletí. V nás zlo se zlem se propojí,  

pak v temnou tříšť se rozpadneš.

 

Ve jméně zhýralosti, nekončící sodomie, naliju nám číši trpkého vína.

Ve jméně opilosti, neexistující harmonie, prokážu, že vše je tvá vina.

Ve jméně lhostejnosti bez budoucnosti, v chladné přítomnosti

už neutečeš, nevrátíš se zpět, zlomím každý z tvých malířských štětců…“

 

         Caël Étienna propaloval tmavýma očima, v kterých mu planul oheň výhrůžky. Oddechoval, jako by měl za sebou sprint, do tváří se mu vkradla červeň. Trhnutí rukou prozradilo jeho nervozitu. V duchu si právě nadával nejhoršími možnými slovy, protože toto byl skutečně debilní nápad. Že se nechá Étiennem vždycky vyprovokovat k nějaké takové trapnosti?! Jak to blonďák dělá? Hloupější vyznání podat asi nemohl, že? Respektive, ideální stav by bylo vůbec žádné vyznání, pro všechny bohy světa…

         Do Étiennovy modře se vetkala nevěřícnost. V tu chvíli na Caëla hleděl skutečně ohromeně. Netušil, co čekal, ale s něčím takovým rozhodně nepočítal…

         „Chceš mi tvrdit, že tohle jsi vymyslel teď a tady spatra?“

         Caël si odfrkl. „Možná?“

         Étienne mu věnoval úcul. „V tom případě mám už jen jednu otázku. Kde je tady nejbližší kostel?“

         „Ty jsi opravdu idiot!“ vyštěkl Caël rozčarovaně. „Nediv se, až tě jednou opravdu zabiju!“

 

| Paříž, pondělí 18. září 2017

 

         François s Judicaëlem seděli u stolu pro dva v odlehlejším rohu jedné z průměrných pařížských restaurací. Caël skutečně dodržel slovo a s Françoisem probíral pracovní záležitosti. Jelikož však vše důležité projednávali již dříve a na drobnostech toho nebylo příliš mnoho k řešení, téma se jim rychle vyčerpávalo. Přesto jim vydrželo až do dezertu.

         „Představ si, že mě rodina vzala na milost,“ svěřil se François předtím, než si ukrojil kousek lahodně vyhlížejícího schwarzwaldského dortu.

         „Nepovídej,“ ušklíbl se Caël. „Zjistili, kolik bereš?“

         François protočil očima. „S tím jsem se jim vážně nesvěřoval, i když je pravda, že se bratr ozval pár dní potom, co jsem hodil na net fotku svého nového auta…“

         „Tak to abys mu nějaké fáro koupil taky.“

         „Leda v hračkářství,“ odbyl to, „O to ale asi ani tak nejde…“

         „Já bych na tvém místě nebyl hamoun,“ křenil se. „Brzy budou Vánoce, nějaké to luxusní BMW pod stromeček, určitě by tě neubylo…“

         „Jasně,“ přerušil ho. „Až budu chtít tipy na vánoční dárky, budeš ten poslední, koho se zeptám. Každopádně, teď v sobotu 23. září se koná rodinná sešlost ku příležitosti zasnoubení mojí sestry. Dostal jsem pozvánku, prý se mám dostavit. Postupně mě kontaktovalo hned několik členů naší famílie, že chtějí naše rodinné vztahy urovnat. Takové kecy… Když už mě dostatečně nalomili, tak mi matka velkoryse sdělila, že si dokonce mohu s sebou přivést i partnerku,“ Françoisovi podrážděně cuklo v obočí.

         Judicaël si ho zamyšleně prohlédl, pokýval hlavou. „Rozumím. Takže se mi snažíš sdělit, že ses rozhodl dospět, přestat rebelovat a konečně se z tebe stal heterosexuál, že ano?“

         „Přesně tak,“ souhlasil François s despektem. „Proto rozprodávám svou sbírku análních kolíků a chtěl jsem se tě zeptat, zda bys neměl zájem… Samozřejmě ti udělám lukrativní cenu.“

         „To nevím, upřednostňuji koupi nového zboží. Nejsem zrovna příznivec použitých předmětů z druhé ruky. Na tvém místě bych to vyvěsil na libovolnou internetovou burzu, určitě se ti někdo ozve…“

         „Zvážím to,“ přikývl. „Každopádně jsem se rozhodl, že na tu sešlost půjdu a přivedu si přítele.“

         Caël zúžil pohled. „A říkáš to mně, protože…?“

         „Bych byl rád, kdybys tam se mnou šel ty.“

         „Nevidím jediný důvod, proč na to kývnout.“

         „Jsi můj přítel.“

         „Už tři roky spolu nechodíme.“

         „Já bych řekl, že spolu máme otevřený vztah.“

         „To je dost sporné… Řekni mi, jaký vidíš přínos v tom představit tvé rodině právě mě?“

         „Byla by to zábavná konfrontace…“

         Caël si ukrojil svého zákusku. Vychutnával si sousto.

         „Byl jsem pln očekávání, s čím na mě vyrukuješ, když jsi přišel s dnešním programem,“ podotkl sarkasticky. „A hleďme, výlet do Bretaně, nabídka na seznámení se s tamními katolíky, možnost připsání dalšího bodu na můj soukromý seznam: ‚Cesta k misantropii‘. Lákavé…“

         „Měl jsi na sobotu nějaké plány?“

         „Nic, co by se nedalo změnit,“ mínil. „Nemám tedy ani přímo důvod, proč odmítnout.“

         „Výtečně, koupím nám letenky do Brestu… Co kdybychom letěli už v pátek? Najdu nějaký hotel s výhledem na moře…“

         „A vracet se chceš v neděli?“ ptal se odměřeně. „Večer?“

         „Šlo by to?“

         „Jistě,“ přikývl Caël. „Jen se ptám, kolik lidí, kteří si se mnou domluvili sraz dříve jak pár dní předem, mám poslat ke všem čertům…“

         François se na vteřinu zarazil. „Uvědomuji si, že je to narychlo…“

         „Zařiď to,“ odtušil Caël. „Dřív, než si to rozmyslím.“

 

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím!

Doufám, že vás nová kapitola potěší. Soustředí se na Judicaëla, představuje jednu konkrétní osobu z jeho života... a především nastiňuje vztah, který panoval mezi ním a Étiennem dlouho předtím, než se blonďák seznámil s Andrejem... 

Verše, které Caëlovi recituje Étienne, jsou úryvkem ze sonetu Smrt milenců (ve francouzštině La Mort des amants) od Charlese Baudelaira v překladu od Svatopluka Kadlece

Verše, které recituje Caël, jsem složila já, tak k nim buďte shovívaví. : ))   

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Sklonil jsem se k jeho tváři a nabídl mu rty k polibku. Nezaváhal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Měl jsem takový zvláštní pocit, jako by celé moje tělo vybuchovalo na různých...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Naše společné bydlení bylo ze začátku idylické. I když říct Láďovi „nakup...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
,,Už jedu, Wille!“Daniel seděl na magické formuli, která připomínala koně...