Út, 26/12/2017 - 14:26
7

Věnování: 
Všem, kteří k této povídce chovají přízeň : )

Obraz Tallantridy – Kapitola 18

Michaël a Judicaël

 

| Paříž, sobota 29. prosince 2012

 

            Michaël seděl na stoličce u okna a smutně vyhlížel ven. Sledoval pomalu padající sněhové vločky. Oblečený byl v nejslušnější košili a kalhotách, které vlastnil. V malém kufru měl sbalené všechny ostatní věci, které by mohl potřebovat. Jen svůj mobil odmítal dát z ruky, nosil ho v kapse.       

            Včera se odvážil matky zeptat, zda je skutečně nutné, aby jezdili. Mnohem raději by zůstal celé svátky doma, jen s ní. Užíval si totiž chvíle, kdy se jeho matka věnovala pouze jemu. Za celé Vánoce v noci nikam nevyrazila. Dokonce ji ani neviděl pít alkohol… Důrazně mu však vysvětlila, že na návštěvu rodiny jet musí. Počítali s nimi. Vše bylo dohodnuté a naplánované. Kolem 11. hodiny dopolední je měl vyzvedávat Judicaël autem a odvézt je.

            Michaël si povzdechl. Hypnotizoval pohledem hodiny a přál si, aby se zastavil čas. Michèle se chystala již od brzkého rána. Líčila se, upravovala si vlasy. Pořídila si nové šaty i boty. V jejím pohledu se znovu objevoval vzpurný vzdor, který z nich vymizel již před lety. Ne, ona sebou už orat nenechá!

            11:03. Před panelovým domem, v němž bydleli, zastavila černá audi s tmavými skly. Její řidič si s hledáním parkovacího místa příliš hlavu nelámal, zapíchl to na přechodě. Vzápětí Michèle mobil oznámil příchozí hovor…

 

            Vyšli před dům. Přivítal je studený vítr. Sněžení zesílilo. Caël stál u dveří svého auta, na jeho tváři se rýsoval znuděný, téměř otrávený výraz. Pohrdavě se zahleděl na oba příchozí.

            „Dobré poledne,“ Michèle se přátelsky usmála.

            „Ahoj,“ špitl Michaël.

            Caël jim pozdrav oplatil přezíravým kývnutím. Shlédl na jejich kufry a otevřel zavazadlový prostor, aby jejich zavazadla uložil. Mezitím z auta vystoupila mladá slečna, která se na rozdíl od Caëla usmívala. Byla přibližně stejně vysoká jako Michèle, oblečená v elegantním kalhotovém kostýmu bílé barvy. Na červeno obarvené vlasy jí tvořily mikádo sestříhané k lícním kostím, v nose se jí třpytil zlatý kroužek.

            „Dobré ráno,“ zašvitořila.

            „Jak pro koho,“ utrousil Caël.

            „Představím vás,“ ujal se vzápětí společenské povinnosti. „Regina Montanari, má kolegyně z univerzity. Michèle Fourcade-Leclère, druhá manželka mého otce. Její syn Michaël.“

            „Moc mě těší,“ prohlásila mladá slečna a potřásla si s Michèle rukou. „Caël mi o vás hodně vyprávěl.“

            „Opravdu?“ vydechla Michèle zaskočeně.

            „Vlastně ne, dnes o vás slyším prvně,“ zasmála se Regina. „Čau, kluku,“ zakřenila se na Michaëla. Ten na ni hleděl s nejistým, odtažitým výrazem v obličeji. Netušil, co čekat. Zdála se mu ovšem stejně arogantní jako jeho starší bratr.

            Michèle se tvářila rozpačitě. Její odhodlání ochabovalo s každou další chvílí, přítomnost jejího „nevlastního syna“ od prvního okamžiku podlamovala její sebejistotu. 

            Judicaël protočil očima. „Co si takhle nastoupit?“ navrhl.

 

            Interiér vozu poskytoval pohodlí černých kožených sedaček. Bylo puštěné rádio, stanice Radio Classique. Hráli Beethovenovu Měsíční sonátu… Caël Michaëla usadil na pravé zadní sedadlo, Michèle vedle něho, za řidiče. Regina seděla vepředu na sedadle spolujezdce. Ušklíbala se.

            Caël si otráveně odfrkl, nastartoval a vyrazili.  

            „Do Lunévillu je to nějakých 370 kilometrů,“ obeznámil je znuděným tónem. „To bychom mohli dát tak za 2 hodiny,“ nadhodil. „Pokud bude dobrý provoz.“ 

            „Hm, pokud pojedeš jako kokot, tak možná jo,“ rýpla si Regina. „Sněží. Čím dál víc. Kluzká vozovka, snížená viditelnost… Spíš bych počítala s kolonami a zdržením.“

            „Zatím nic nehlásili,“ opáčil. „Předpokládáš, že se někde rozmrdá nějaký magor?“

            „Tak pokud hodláš skoro 400 kilometrů ujet za dvě hodiny, mohli bychom ten magor být my,“ podotkla Gina nezaujatě. „Vezeš dítě, ber ohledy.“

            Michaël se zahleděl ven z okna, pozoroval ulice a lidi, které míjeli. Pochyboval, že by někdo očekával, že by se nějak zapojil do debaty. Judicaël a Regina se bavili spolu, jeho ani jeho mámu k tomu nepotřebovali. Michèle se nepohodlně ošívala. Přináleželo jí vůbec cokoli poznamenat, nebo dokonce namítat?

            Caël se v reakci na Ginina slova zasmál. „Pokrytectví vládne světu,“ mínil. Poklidně vedl auto na Boulevard périphérique, pařížský městský okruh, odkud měl v úmyslu pokračovat na dálnici A4. „Od tebe to sedne. Nezlikvidovala sis náhodou před několika dny svoje auto?“

            „Pche,“ odsekla Gina, „Ty naděláš… Malá nehoda.“

            Judicaël se uchechtl. „Jo? Na kolik tě to přijde?“

            „To je tajemství.“

            „Začalo mě to zajímat.“

            „Dost,“ přiznala Regina. „Dobře. Je to drahý. Navíc přednostně, o svátcích…,“ pokrčila rameny. „Předevčírem jsem musela potupně volat otci, že potřebuji založit, abych měla na své další výdaje. Chápej, nutně jsem potřebovala kadeřníka. Jakmile to byla moje hrdost, nebo vlasy, hrdost šla stranou…“

            „Chápu, vlasy jsou priorita,“ prohlásil Caël. „Co otec?“

            „Cajk,“ odtušila. „Těžce v klídku. Znáš ho, chce mě zabít, zničila jsem drahý auto…“  

 

            Michaël potlačil povzdech. Přestal je poslouchat. Zašátral rukou pro mobil a zadíval se na displej. Dominique zatím neodepsal. O co by bylo lepší, kdyby zůstali v Paříži a on se s ním mohl sejít… Od té chvíle „za hřištěm“ se opět stali nerozlučnou dvojkou. Seděli spolu v lavici, trávili spolu volný čas. Čelili narážkám a urážkám spolužáků společně. A Michaël nechápal, jak to mohl bez něho těch pár měsíců vydržet.

            Venku vytrvale sněžilo. Foukal vítr a počasí se rapidně zhoršovalo. V radiu začaly hrát dílo Jeana Sibelia: Koncert pro housle a orchestr. Dorazili k první mýtné bráně. Zařadili se do hada aut a čekali, až na ně přijde řada. Michaël si dovolil zavřít oči. Koneckonců, kdyby se nevlastní bratr opravdu někde vyboural, tak bude lepší svou smrt zaspat.

 

            Znovu se probudil až o něco později. Jeli po dálnici. Za okny prudce chumelilo. Hráli Chopina… Caël navzdory svým poznámkám byl zodpovědný řidič a svůj vůz vedl obezřetně. Regina se nudila, pilovala si nehty.

            „Co ty a François?“ zeptala se Caëla jeho kolegyně provokativně.

            „Nevím, o čem mluvíš,“ odtušil Caël chladně. Michaël vnímal v jeho hlase varovný podtón. Gina ale zjevně postrádala pud sebezáchovy, protože pokračovala.

            „Nevíš?“ popichovala ho. „Viděli jste se někdy spolu? On září… a ty se usmíváš,“ uchechtla se. „Mimochodem, vážně děsivý úkaz. Caële, to by došlo i pařezům s nulovou emoční inteligencí, že to nebude jen tak.“

            „Nesmysl,“ Caëlův hlas zněl nepřátelsky.

            Gina se zasmála. „Jste nenápadní jak pečínka na vegetariánské tabuli.“

            Caël si odfrkl. „Doporučuji ti nechat si svoje dojmy pro sebe. Tedy jestli nechceš, abych tě vysadil někde na krajnici.“

            „Líbí se ti,“ prohlásila Gina přesvědčeně. „Nemusíš mi to říkat, ale měl bys to přiznat aspoň sám sobě. Uznávám, je to roztomilý kousek, takže jestli se s ním nedáš dohromady brzy, možná si ho uloupím pro sebe…“

            „Regino,“ sykl Caël. „na tvém místě bych mě příliš nesral!“ Každé slovo mu z úst odkáplo jako jed. Gina se uculila, ale pro jistotu zmlkla.  

 

            Nicméně tenhle jejich rozhovor byl první, který Michaëla opravdu zaujal. Znamená to, že se jeho „bratr“ zamiloval do muže? Takže to opravdu jde? Tedy, jasně, že to jde. Ale není to divné…? Ne, že by se na něco takového mohl opravdu jednoduše zeptat.

            Jenže mu to nasadilo brouka do hlavy. Michaëlovi se přece nikdy nelíbila žádná holka. Ale kdyby se mu líbil kluk… Jeho mysl mu hned nabídla obraz jeho nejlepšího kamaráda. Jak by asi vypadalo, kdyby s Dominiquem chodili? V čem by to lišilo od současného stavu? Drželi by se za ruce? Mohl by mu dát pusu? Okamžitě byl přesvědčený, že kdyby se později vzali, vydrželo by jim to navždy. Připoutal by si ho k sobě. Pak by se mu už nikdy neodstěhoval pryč, bydlel by totiž s ním. Mohli by mít v jednom pokoji obrovskou knihovnu a spoustu lega, puzzlí, celý dny by se koukali na filmy, … Mohli by mít psa. Dominique má přece rád zvířata…

            Trvalo mu několik dalších vteřin, než si uvědomil, nad čím že to přemýšlí. Vyděsilo ho to. V obličeji zčervenal a přistiženě se rozhlédl kolem sebe, jako by ho jen výraz v tváři mohl prozradit. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Dospěl k názoru, že tyhle pocity a myšlenky musí pohřbít a zazdít ještě v zárodku. Jak ho vůbec mohla napadnout taková pitomost?! Co by si Dom asi tak řekl, kdyby se o těchto jeho myšlenkách dozvěděl?!

            A přesto se ta představa natrvalo uhnízdila do jeho podvědomí a zahryzla do srdce. Společně s další myšlenkou, která postupně zrála: Dominique byl, je a bude jenom jeho.

 

            Cesta příliš neubíhala. Počasí jim nepřálo. Tvořily se kolony. Ve zpravodajství hlásili několik nehod. Avizované dvě hodiny dávno uplynuly a ještě nedorazili ani k Remeši. V té se nakonec stavili na pozdní oběd. Caël zvolil pizzerii. Během jídla všichni čtyři zarytě mlčeli. Caël na mobilu kontroloval dopravní situaci. Za okny zuřila chumelenice.

            Nakonec ten den do Lunévillu nedojeli. Vzhledem k dopravní kalamitě se rozhodlo, že bude rozumnější najít si ubytování v Remeši a počkat na zlepšení situace. Z jejich čtveřice bylo těžko hádat, koho to netěší nejvíce. Judicaël bez větších problémů sehnal luxusní hotel, kde jim pronajal apartmán s dvěma ložnicemi a jedním společenským pokojem. Interiér byl zařízený v historizujícím stylu, v každém z pokojů se nacházel krb.

            Michaël si zalezl do toho, který měl obývat s matkou. Tam se uvelebil na křesle s knížkou a začetl se do ní. Michéle se posadila na postel, nervózně se ošívala a pohrávala si s náramkem na ruce. Michaël velmi dobře vnímal její nejistotu. Nic nešlo podle plánu. Pod kontrolou to neměli nikdy, tady ale ztratili iluze, že by nad děním měli nějakou moc. Vše záviselo na rozmaru staršího ze synů Leclèrovy rodiny.

            Dominique se konečně objevil na skypu, mohl si tedy s Michaëlem vyměňovat zprávy. Neřešili nic důležitého, Michaël se o svojí situaci nijak nezmiňoval. Dom musel brzy končit, protože ho od počítače vyhnali na večeři. Stejně mu napsal ještě alespoň pár přátelských smsek… Michaëlovy myšlenky opět zalétly k úvahám z auta. Jak moc by bylo divné, kdyby se mu Dominique líbil?

            Nakonec ho to vyprovokovalo k smsce, kterou Domovi napsal: „Hele, líbí se ti nějaká holka?“ Smazal ji ale dříve, než se odhodlal ji odeslat. Samotnému mu zněla převelice hloupě a ten zmatený výraz v obličeji Doma, když by si ji četl, si uměl představit.

 

            Večeři měli na hotelu. Regina se opět nacházela ve sdílném rozpoložení. Celou dobu jim vykládala svůj životní příběh a další historky. Takže za jediný večer se o Caëlově kolegyni z univerzity dozvěděl více než o svém bratrovi za celou dobu, co jej znal. Třeba to, že její otec je italský politik (a mafián, jak poznamenal Caël), její matka je z Monaca a později se vdala za amerického bankéře. Gina studovala na soukromé střední ve Spojených státech, vyhrála středoškolskou soutěž krásy a regionální matematickou soutěž… Bla bla bla. S Caëlem jede proto, jelikož chce udělat rozhovor s jeho strýcem kvůli školnímu projektu a taky kvůli konexím. Bla bla bla…

            Nakonec přesvědčila (nedala jí možnost odmítnout) Michèle, aby si s ní šla dát masáže a trochu té relaxace v místních zařízeních. Koneckonců Caël se o svého malého bratra jistě postará. Gině se nedalo odporovat, takže Michaëlovi zařídila večer v Caëlově společnosti.

            Seděli spolu ve společenské místnosti jejich apartmánu. Caël byl tichý společník, usadil se u stolu, měl otevřený notebook a soustředěně do něho cosi psal. Michaël se uložil na gauči, položil se na břicho a četl si knihu. Přesto se nemohl soustředit. Připadalo mu, že atmosféra v pokoji je čím dál tísnivější. Pořád po Caëlovi těkal pohledem. Sledoval jeho odměřený výraz, mírně nakrčené obočí...

            Posadil se. Chvíli se odhodlával, ale potom vstal a přešel ke stolu.

            „Judicaëli?“ oslovil ho tiše.

            Caël vzhlédl, probodl ho ledovým pohledem temných očí. „Michaëli?“

            „Můžu si přisednout?“

            Odpovědí mu bylo pokrčení rameny. Michaël zabral židli přes roh od bratra. Opět mlčeli. Caël klepal prsty do klávesnice.

            „Jaký byl náš otec?“ vydechl Michaël jednu z řady otázek, která jej trápila. 

            Caël lehce svraštil obočí. „Proč se nezeptáš matky?“ reagoval odměřeně, aniž by se na něho podíval.  

            Michaël si povzdechl. „Máma řekla, že byl skvělý. Ale nechce o něm mluvit…“

            „To by ti jako odpověď mohlo stačit,“ mínil, stále hleděl do monitoru.

            „Ale…, chtěl bych slyšet více. Aurélie o něm taky nikdy nemluví. Proč?“ 

            „Jestli si chceš myslet o svém otci, že byl skvělý, tak si to mysli,“ odvětil Caël lhostejně.

            „Opravdu mi o něm nemůžeš nic říct?“

            Caël podrážděně semkl rty. Konečně se na Michaëla podíval. „Daniel Leclère byl výtečný podnikatel,“ prohlásil stroze, „Rovněž to byl šarmantní muž, který měl velkou slabost pro ženy. Vítaný host na všech společenských akcích, sám perfektní hostitel…“ Caël se odmlčel.

            Michaël na něho stále hleděl, očekával pokračování. Tohle mu přišlo plytké, vlastně se nic pořádného nedozvěděl. „Ale…“

            „To stačí,“ sykl Caël. Michaël polkl, instinktivně se přikrčil, jak jedovatě Judicaëlův hlas zněl.  

            „Nenávidíš nás?“ vypadla z něho další otázka. „Myslím mě a mamku.“

            Judicaël si mladšího chlapce zpytavě prohlížel.

            „To je opravdu hloupý dotaz,“ konstatoval pohrdavě a opět se zahleděl do počítače.

            Michaël přivřel oči. „Nic jsem ti neudělal…,“ začal.

            „Fňukání ti nijak nepomůže,“ ujistil ho Caël bez zájmu. „Životní boje nejsou fér, karty jsou rozdané předem. Pokud jsou špatné a nechceš prohrát, musíš podvádět. To je celé. Některé věci prostě nějak jsou a nezmění se jen tak z rozmaru,“ vykládal mu lhostejným tónem, „S tím se prostě smiř,“ vyzval ho. „Odpověď na tvou otázku je ne,“ dodal. „Pouze vás nepovažuji za součást své rodiny.“

            Michaël polknul. Poslední věta se zaryla hluboko, byť (a možná že právě proto) byla pronesena skoro mimochodem, stejně lhostejně jako všechny ostatní, její ostří zraňovalo. „Ale…“

            „Bohužel v tomto ohledu na mém názoru nezáleží,“ poznamenal Caël. „Tudíž vás akceptuji.“

            Michaël se zamračil. Cítil se čím dál tím více zmateně. To, co řekl Caël teď, popírá to, co řekl před chvílí. Nebo ne? Co si z toho vlastně může odnést?

 

            „Máš ještě nějaké otázky?“ protáhl Caël.

            Michaël se do něho zarýval svýma očima. „Spousty,“ utvrdil ho, do jeho hlasu se protkal vzdor. „Třeba: jaké je to randit s klukem?“

            Uvědomil si, že Caëla zaskočil. Michaël si všiml, jak staršímu bratrovi cuklo v obočí.

            „Máš internet?“ nadnesl Caël kousavě. „Zkus ho.“

            „Já jen myslel…,“ snažil se Michaël bránit, „Když jste se o tom bavili v autě s Reginou… Pořád o tom přemýšlím…“

            Caël ho provrtával pohledem.  

            „Chci říct,“ Michaëla rozčilovalo, jak se to toho zamotává, „dědečkovi nevadí, že máš přítele?“

            Caël se ironicky ušklíbl. „Do toho ti vůbec nic není, Michaëli,“ odtušil.

 

            Vypadalo to, že se Caël opět hodlá otočit k počítači a přestat mu věnovat pozornost. Michaëla to děsilo. Nechtěl se opět potýkat s hradbami ignorace. Proč by se nemohl o bratrovi chtít dozvědět více?! Copak je na tom něco špatného?! On si tuhle situaci nevybral! Byl to mžik. Vlastně o tom opravdu nepřemýšlel, zvedl ruku a chytil tu Caëlovu…

            Projelo jím něco elektrizujícího. Připadalo mu, že prorazil zářivou koulí světla. Oslepoval ho jas a pak…

 

            Zaplavil ho pocit beznaděje. Cítil rozervanost, strach, …

            „Nepřejí si to,“ prohlásil, mluvil Caëlovým hlasem. Uvědomil si, že na svět nahlíží skrz Caëlovy oči. Všechno to bylo v mlhách. Proti němu stál muž, spíše mladík, nedokázal by ho popsat. Viděl jen modré, zamyšlené oči.

            „Můžeme utéct,“ navrhl modrooký.

            „Kam?“ ptal se.

            Tříštilo se to. Propadal se do tmy. Temná místnost. Byl spoutaný, dál už vnímal jen bolest, která pronikala celým jeho tělem… Zlomilo se to dříve než předchozí obraz. Michaël nerozuměl tomu, co se děje. Ztrácel se v oparu, v mlze, začínal panikařit.

            Bral za kliku a vstupoval do dveří. V místnosti bylo mnoho lidí… „Judicaëli,“ slyšel přísný hlas. „Zradil jsi mou důvěru…“ Michaël pocítil ostrý střep v hlavě. Prudká bolest jím projela jako ostří meče, proklála ho.

            Zaječel.

            Padal. Ucítil náraz. Tma.

 

            Když se probral, ležel na podlaze. Lapal po dechu, byl v šoku. Zděšeně třeštil oči na Caëla, který stál nad ním.

            Tomu černé oči plály nesmiřitelným vztekem, ale přesto i v jeho výrazu se dal vyčíst stejný šok. Michaëlovi připadalo, jako kdyby kolem Caëla plála zvláštní, snad šedostříbrná (dá se ta barva vlastně opravdu popsat?) aura, které vystřelovala do prostoru.

            „O co ses to snažil?!“ vyštěkl Caël. „Zbláznil ses?!“

            Michaël na něho jen poplašeně zíral. „Já jsem nic…, já jsem…“  

            Caël se zhluboka nadechl. „Jasně,“ ucedil, otočil se a udělal pár kroků od něho. Oddechoval. „Jasně…“ Jeho ruka kopírovala podrážděné, netrpělivé gesto. Caël se uklidňoval. Michaëlovi připadalo, že obrysy světa jsou jasnější než před chvílí. Jako by se vše vracelo do normálního stavu.

            „Nechápu to,“ vyhrkl Michaël. V hlavě mu prudce tepalo. Pokusil se posadit, ale vše se motalo. Měl pocit, že buď omdlí, nebo bude zvracet.

            „Jasně,“ zopakoval Caël toto slovo potřetí. „Jasně, že to nechápeš…“

 

            Michaël se choulil na zemi, seděl s nohama od sebou, objímal svou hruď pažemi. Caëla pozoroval s čím dál tím větší bezradností v očích.

            Caël stál na místě. Přemýšlel. Potom se zčistanáhla otočil a vydal se k němu. Ze stolu sebral pohár naplněný vodou. Přiklekl si k Michaëlovi. „Napij se,“ podal mu sklenici.

            Michaël se tvářil nedůvěřivě, sklenici ovšem přijal a smočil v ní své rty. Vypil celý její obsah, položil ji vedle sebe. Necítil se ani lépe, ani jistější.

            „Podej mi ruku, Michaëli,“ vyzval ho Caël.

            Michaël zaváhal.

            „Hned,“ rozkázal starší bratr autoritativně.

            Poslechl ho. Podal mu pravou ruku. Caël mu vyhrnul rukáv a odhalil tak celé jeho předloktí.

            „Kdyby to, o co ses ty jen pokusil, udělal kdokoli jiný, už má z mysle guláš nebo je mrtvý,“ obeznámil ho Caël svým obvyklým odměřeným tónem. „Tohle se mezi slušnými mágy nedělá,“ dodal.

            „Mágy?“ zopakoval Michaël zaskočeně. Opravdu použil Caël tohle slovo?! Cože?! Je sice pravda, že mu bylo jedenáct, takže ideální věk na to dozvědět se o světě kouzel. Michaël se ale rozhodně necítil jako Harry Potter nebo kdokoli jiný na ten způsob.

            „Nechci být mág!“ vyhrkl. Moc přináší zodpovědnost. A na nábor do Avengers se taky zrovna necítil.

            Caël se ušklíbl, Michaëlovi to připadalo zvláštně hořké. „Problém je, že toto si nevybíráš, Michaëli. Magie se buď projeví, nebo ne. Leclèrové jsou jedním z nejstarších čarodějnických rodů v západní Evropě. Nejsem to ale já, kdo by ti to měl vysvětlovat.“

            Michaël se mračil. Mlčel. Určitě spí a tohle se mu zdá. Copak tohle dávalo nějaký smysl? Jistě existuje nějaké lepší, logičtější vysvětlení. Caël přeci není člověk, který by věřil na magii, ne? Vůbec by takové slovo neměl mít ve slovníku!

            „To, co se chystám udělat teď, zabrání samovolným nekontrolovaným uvolňováním magie do prostoru,“ dodal informativně. „Nemusíš mít obavy.“

            Michaël neřekl nic, ani souhlas, ani protest. Caël stejně udělá to, co bude chtít, bez ohledu na jeho názor. Sledoval ho, jak do vzduchu kousek nad jeho předloktím kreslí pravým ukazovákem komplikované znaky. Ty stříbrně zazářily a následně se vpily do prostoru a zmizely. Michaël nepociťoval žádnou velkou změnu. Snad ho jen trochu přestávala bolet hlava. 

            „Tohle se mi zdá?“ hlesl, když Caël skončil. Prohlížel si předloktí, jako by hledal pozůstatky na předchozí dění. Žádné cejchy však neviděl.

            „Asi bude lepší, když to prozatím budeš považovat za divný sen,“ usoudil Caël. „Minimálně bych ti doporučoval si to nechat pro sebe. Neříkej to své matce ani nikomu jinému.“

            Michaël si nedokázal představit, že by někomu říkal něco, čemu nedokázal sám uvěřit.

            „Caëli,“ sklopil zrak. „Pořád tomu nerozumím…“ Chtěl po něm nějaké uklidnění, že to bude v pořádku. Jenže opravdu mu něco takového mohl poskytnout zrovna Caël?! 

            „Až přijde vhodný čas, patřiční lidé ti vysvětlí vše, co budeš potřebovat v daný okamžik vědět. Zatím bude ideální, pokud to pustíš z hlavy.“ 

            Opět se mu zadíval do očí. „Jací lidé? Co se děje? Proč…?“ 

            Judicaël zamyšleně hleděl do jeho tváře. Nakonec si povzdechl. „Poslouchej, Michaëli. Jsi součástí velice komplikované hry. Zatím jsi jen celkem ubohá figurka. To se ale jednou změní. Dávej si pozor, komu dovolíš, aby s tebou hrál. Bude to Aurélie? Náš strýc? Andrej Voronskij nebo Mistr Etiernell? Jsi hrozbou, že jednou možná zvrátíš ručičky vah na některou ze stran…“

            Michaël zamrkal. Poslední dvě jména mu opravdu nic neříkala, to poslední znělo zvláště divně, přesto vnímal jako důležité si je zapamatovat. „O jaké hře mluvíš?“ Proč by vůbec měl být do něčeho takového zapojený?! Všechno je to padlé na hlavu. 

            Caël se usmál, v jeho úsměvu se však zdálo přítomné něco zlověstného.

            „Až pochopíš, o jakou hru jde, tak se my dva staneme buď spojenci, nebo nepřáteli.“ 

 

| Paříž, pondělí 18. září 2017

 

            Michaël seděl v obývacím pokoji. Měl zapnutou televizi, která představovala spíše zvukovou kulisu. Právě totiž běžel ten nejzábavnější pořad všech dob – reklamový blok. Michaël si hrál s mobilem. Bratr Ignace mu zabral kuchyni, vyhodil ho z ní a právě tam cosi tvořil. Michaël měl o celém tomto podniku velké pochybnosti, musel ovšem uznat, že už teď to vonělo dobře.

            18:41, příchozí zpráva. Odesílatel: Dominique. Nevěřícně rozšířil oči. Srdce mu vynechalo úder. Tohle se mu muselo zdát. Zprávu od Doma nedostal už jak dlouho… Copak si zelenooký kluk nesmazal jeho číslo? Roztřásly se mu prsty. Co mu vůbec může psát? Uvědomil si, že má strach to otevřít. Zavřel oči a zprávu rozklikl.

            Když je otevřel a podíval se, uvědomil si, že je vlastně docela krátká. Její sdělení bylo jednoduché: „Děkuji za čokoládu. D.“

            Michaël vydechl. Rozpačitě se ošil. Co s tím? Má mu odepsat? Ale co?

            „Rádo se stalo.“

            To je hezké, ale co s tím dál?

            Začal ťukat další slova.

            „Dominiqu! Doufám, že ti je lépe. Mrzí mě, co se stalo. Teď i předtím… Nikdy jsem se ti pořádně neomluvil, chci, abys věděl, že mi je to líto. Chápu, že mi to neodpustíš a ani to po tobě nechci… Hlavně buď na sebe opatrný. Mám tě rád.“

            Mlčky hleděl na slova vepsané do textového editoru. Vteřinu, dvě… Taková omluva je přeci úplně k ničemu. Když už se k ní po takové době odhodlává, měl by mu to říct osobně, ne? Opět přivřel oči, nadechl se. S dalším výdechem se pustil do úprav textu a zprávu promazal.

            Její nová verze byla o poznání zkrácenější:

            „Ahoj, Dome. Rádo se stalo. Doufám, že ti je lépe. Buď na sebe opatrný. Brzy se uzdrav! M.“

            Odeslat.

 

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím všechny!

Nový díl je zde. Snad se bude líbit.

Přeju klidný povánoční čas. 

R. 

4.875
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 32
Nahodil úsměv od ucha k uchu a podal zákaznici v norkovém kožichu až...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Prvá hodina, lektvary.........fakt mi to tu pripomína čím ďalej tým viac...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
V pět čtyřicet jsem vylézal ze stydnoucí vody a po chvíli se oblékal do...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
„A když se ta první zkouška blížila ke konci a měli jsme před sebou poslední...