So, 27/01/2018 - 22:59
8

Věnování: 
Všem, kteří k této povídce chovají přízeň : )

Obraz Tallantridy – Kapitola 19

Dlouho nepřiznaná pravda 

 

| Paříž, úterý 19. září 2017

 

            Michaël vstal ve stejný čas jako vždy. Jediná normální věc toho dne. Vše, co toto úterní ráno následovalo, se od obvyklého dne lišilo skoro neporovnatelně. Svému obvyklému cvičení ten den moc nedal. Jak by mohl, když si obývací pokoj zabral Ignace. Nešel ani do obchodu, protože pro čerstvé pečivo skočil Ignace. Ten se také postaral o přípravu snídaně. Prostřel jim stůl, vyskládal na něj pochutiny… Vypadalo to krásně. Michaëla to zcela vykolejilo a rozhodilo z rytmu. Měl pocit, že se zbláznil.

            Nicolas, Dominique a pečující Ignace… Kdy přesně nastala apokalypsa?!

            Posnídal se svým nevlastním bratrem. Rozloučili se. Ignace slíbil, že se ozve a zase ho někdy navštíví. Prý, aby se ujistil, že se Michaël přiměřeně stravuje. Nad tím hnědovlasý mladík jen protočil očima. To důležité, co si z toho vzal, byla informace, že po vyučování už doma Ignace nenajde.

            Do školy dorazil s drobným zpožděním oproti svému zvyku. Až v 7:54. Vydal se do třídy. Snažil si nepřipouštět ten svíravý pocit na hrudi. Jeho myšlenky se probíraly vším, co se dozvěděl den předtím. Uvažoval o zprávě, kterou poslal. O věcech, které se udály už několik let zpátky…

            Musí si s Dominiquem promluvit. Nemůže už dál předstírat, že se nic nestalo, že to nic neznamená, že ho to uvnitř nesžírá a neničí… Musí ten krok udělat, protože jinak se nikdy neposune vpřed. A to nejspíš ani jeden z nich. 

 

            Již na chodbě slyšel halas ze třídy. Vzal za kliku a otevřel dveře. Pár hlav se po něm ohlédlo, ale jako obvykle mu příliš nevěnovali pozornost. Michaël se rozhlédl. Domova lavice byla prázdná. Laurent, Killian ani Béa tu ještě nebyli. Co Nicolas? Zaměřil pohled na svou lavici…

            Na pár vteřin strnul na místě. Jeho srdce vynechalo úder, aby vzápětí mohlo začít bít o to usilovněji.

            V lavici seděl mladík s tmavými vlasy, na nose měl obroučky. Oblečený v obyčejném černém tričku. Sklápěl zrak a netvářil se, že by chtěl se svým okolím mít cokoli společného. Jeho tvář působila ztrápeně. Dotyčný vzhlédl, když Michaël vstoupil. Vyměnili si pohled. V zelených očích byla vepsaná nejistota, ta nesmělá otázka, jestli smí…?

            Nebyl to Nicolas! Ačkoli se svým dvojčetem vypadali identicky, jeho výraz byl o tolik jiný. Michaël by Domovu zeleň poznal za jakýchkoli okolností. Nemohl by si je splést!

            Jen tomu nedokázal uvěřit.

            Dominique sedí v jeho lavici? Znovu? Po takové době? Dobrovolně?

            Tohle nemůže být reálné…

 

            Vydal se vpřed. Zatímco se přibližoval, zelenooký kluk odvrátil hlavu a zadíval se na opačnou stranu třídy. Michaël si všiml, jak si Dominique začal pohrávat s prsty.

            „Dome…?“ hlesl. Zůstal stát.

            „Poznal jsi mě,“ zašeptal Dominique, aniž by se na něho podíval. „Můžu… sedět tady?“

            „Jestli chceš…,“ odpověděl Michaël zaraženě. „Co Nicolas…?“ Zauvažoval, jestli by si neměl přesednout on. Nechal by bratry vedle sebe.

            „Dnes nepřijde,“ sdělil mu Dominique. „Psal mi. Omlouval se. Ještě večer ho zchvátila horečka a jeho máma mu přísně nakázala postel…“

            Michaël pouze přikývl.

            „Rozumím,“ dodal, když si uvědomil, že to Dominique neviděl. Přešel ke svému místu a začal si rozkládat věci na lavici. Usadil se.

 

            Mezi nimi panovalo ticho nevyřčeného. Michaël sledoval záda druhého kluka, který se pootočil a vytrvale si prohlížel zeď. Michaël rozuměl tomu, proč Dominique nechce sedět na svém místě. Laurenta s Killianem měl hned v lavici vedle, Béu o lavici před sebou.

            Michaël by rád něco řekl. V hlavě měl však vymeteno. Nenapadala ho jediná myšlenka, kterou by mohl nadnést. Navíc cítil takový knedlík v krku, že pochyboval, že by ze sebe vyloudil jakoukoli hlásku.

 

            „Proč jsi mi posílal tu čokoládu?“ zeptal se Dominique.

            „Vím, že ji máš rád.“

            Dominique jen zavrtěl hlavou. Zřejmě to nepovažoval za dostatečnou odpověď.

            „Vůbec nic se nezměnilo,“ hlesl Dominique. „Jsem pořád stejně k ničemu, úplně marnej. Ztracený případ.“

            Michaëla píchlo v hrudi. „Meleš nesmysly,“ prohlásil. „Nikdy jsi nebyl k ničemu,“ mínil vzdorovitě. „Bojuj dál.“

            Dominique opět obrátil hlavu, aby se na něho podíval. V zelených očích vepsaná bezradnost, nepochopení, nedůvěřivost. „Proč?“

            Michaël rozšířil vlastní oči. Musel s nimi uhnout, protože Domův pohled nedokázal snést. „Protože…,“ polknul, zaváhal, „minimálně půlka téhle třídy je bez tebe úplně v kopru,“ ušklíbl se.

            Dominique zavrtěl hlavou. Možná by ještě něco řekl, kdyby do třídy nevstoupili Killian a Béatrice.

 

            „Dobré ránko!“ zahalekala Béa. „Jak se všichni máte?“ střelila pohledem k lavicím jejich skupinky. Nepatrně se zamračila. Nechala to ale být, protože už stála v centru pozornosti dalších spolužáků.

            Dominique se zadíval do desky stolu. Z kapsy vytáhl mobil. Michaël úkosem zahlédl, že displej Domova mobilu oznamuje několik zmeškaných hovorů od Béy a nepřečtené zprávy. Neřekl nic.

            Zazvonilo.

            Přesně se zvonkem dovnitř vstoupil Laurent. Rozhlédl se. Tváří mu prolétla chmura, když si všiml, že Domova lavice je opět prázdná. Vydal se na své místo.

            Chvilku po něm přišla i jejich učitelka a započala hodinu.

            Nejprve kontrolovala presenci. Denis Pelletier se zvedl, zřejmě s úmyslem nahlásit chybějícího Dominiqua.

            Dominique se zvedl také. „Omlouvám se,“ prohlásil. Michaël viděl, jak se Allard napjal, když se oči ostatních upřely jeho směrem.

            „Omlouvám Nicolase Favreauho z důvodu nemoci,“ vysvětlil. Béatrice po něm šlehla nechápavým pohledem. Laurent působil zaraženě.

            Učitelka se mírně mračila, ale přikývla. Dominique se opět usadil a nepřítomně se zahleděl před sebe. Michaël si všímal, jak si hryže ret a nervózně se ošívá.

         

            Hlavně se k nim ale při první příležitosti otočil zrzek Jean-Camille, který seděl s Gauillomem před nimi.

            „Co žes změnil místo?" zajímal se vesele, „Půjdem po škole na raid?“ ptal se polohlasně.

            Dominique zaskočeně zamrkal.

            „Sklapni,“ sykl Michaël.

            „Já jen…“

            „Ne,“ odpověděl Dominique.

            Zrzek otevřel pusu k další otázce…

            Michaël ho probodl nevraživým pohledem.

            „Pan Savatier jistě ví správnou odpověď,“ ozval se hlas učitelky. Zrzek se zarazil, trhl sebou a otočil se zpátky. Nejistě se uchechtl. „No, víte…“

            Dominique si povzdechl.

 

            Michaëlovi začalo tepat v obočí hned další přestávku. To se kolem jeho lavice zase shromáždil dav. Michaëlovi připomínali supy, co se vrhli na svou kořist.

            Dominique působil, že to nečekal. Poněkud bezhlesně pohnul rty a zíral na svoje spolužáky jako jehně na smečku vlků.

            „S těmi brýlemi bych tě skoro nepoznal,“ nechal se slyšet Killian. „Nepamatuji se, že bych tě s nimi někdy dřív viděl. “

            „Proč jsi mi neodpověděl na jedinou zprávu?!“ Béa se prodrala k Domovi a zapřela se rukami o lavici. „Co se stalo?! Vím, že něco jo.“

            Laurent nejistě postával opodál, ošíval se a rozpačitě hleděl Domovým směrem, jako by váhal, co má udělat.

            „Lidi, mohl byste mě nechat vydechnout?“ vydral ze sebe Dominique nakonec. Skoro se mu i podařilo znít nad věcí, jako obvykle. „Musím si pár věcí nechat projít hlavou, to je celé.“

            „Jakých věcí?“ vyptávala se Béa. „Dome! Na skupinovém chatu jsme řešili společné kino. A Irène by ráda zorganizovala třídní piknik, dokud je ještě pěkné počasí…“

            Dominique ji propaloval pohledem.

            „Co s tebou bylo včera? A co je dnes s Nicolasem?“ pokračovala Béa se svými dotazy. „Vy jste se pohádali s Laurentem?“

            Dominique svraštil čelo.

            „Dejte mi chvilku,“ požádal je. „Béo, prosím. Odpovím, ale ne teď.“

            „Ale…,“

            „Nerozumíte francouzsky?“ ozval se Michaël nepřátelsky. „Dominique vám právě jasně řekl, ať mu dáte pokoj. Co kdybyste to respektovali a poohlédli se po jiné zábavě?“

            Béa se na Michaëla zamračila. „Co ti po tom vlastně je, Leclère?!“

            „Nic,“ odtušil. „Jen to vypadá, že na rozdíl od vás mám empatie alespoň tolik, co by se za nehet vešlo.“

            Béa se podívala na Dominiqua. Ten se ale díval do lavice.

            „Fajn,“ Béa pohodila hlavou a jako první se vzdálila. Ostatní ji postupně následovali.

 

            „Nepotřebuješ nějak píchnout?“ ozval se Killian, který zůstal jako poslední, a pátravě si Doma prohlížel. „Jsme kámoši, víš to.“

            „V pohodě,“ Dominique vzhlédl a pokusil se vyčarovat úšklebek. „Je mi fajn.“

            Killian kývnul. „OK,“ prohlásil. „Ale kdyby něco, stačí říct!“

            „Díky,“ odtušil Dominique. Michaël viděl, jak je zelenooký napnutý. Stejně tak si všímal, jak si nervózně hraje s prsty.

 

            Prostor kolem nich se uvolnil. Laurent to zřejmě považoval za vhodnou příležitost k tomu, aby se za Domem vydal sám.

            „Dome?“ oslovil ho tiše.

            Dominique ztuhl. Nepodíval se na něho. Raději si vybral bod na lavici, do kterého upřel pohled.

            „Mě to opravdu mrzí…,“ šeptal Laurent. „Nechtěl jsem ti… ublížit…“

            „V pohodě,“ odtušil Dominique dutě. „Já to chápu. Můžeš mě nechat?“

            „Přemýšlel jsem o tom dlouho…“

            „Mě to nezajímá,“ sykl Dominique. „Prostě běž teď do hajzlu,“ vyzval ho, stále klidným hlasem. Byť s náznakem zoufalé frustrace, kterou Michaël vnímal velmi dobře.

            „Promiň…,“ hlesl Laurent a schlíple se odebral do vlastní lavice, kam si bezduše sedl.

 

            Dominique si zarýval nehet do polštářku ukazováku. Několik chvil jen zhluboka oddechoval.

            „Přejdeme do učebny?“ navrhl Michaël. Na další vyučování se totiž přesouvali.

            Dominique kývnul. Zmizet všem z očí bylo to, co si teď přál ze všeho nejvíce.

 

***

 

            „Přestaň zatloukat,“ vyzvala Béa Laurenta, když Dominique a Michaël opustili třídu. „Co jste si s Domem udělali?!“

            Laurent k ní vzhlédl. Uvědomoval si ty zvědavé pohledy ostatních.

            „Mluv," rozkázala Béa. 

            „Řekneme vám to společně,“ reagoval blonďák. Zvedl se. Rychle sklidil svoje věci a spěšně se vydal na chodbu.

            „Lenzi!“ zvolal Killian. „Počkej!“ Shodil svoje věci do baťohu a chvatně vyběhl ze třídy za ním.

            „No, bezva,“ zkonstatovala Béa. „Klučičí drama,“ protočila očima.

            Ginette se ušklíbla.

 

            „Pojďme uzavřít sázky, kdo se s kým porve jako první!“ nadhodila Thérèse rozpustile.

            Béa nadzvedla obočí, ale než se stihla vyjádřit, ozvala se Violette.

            „Sázím na to, že jeden z nich bude Michaël. Všimli jste si, jak se najednou angažuje? To je nějaký divný, nezdá se vám?“

            „To je hlavně barbarské,“ nakrčila Irène nosík. „Ve 21. století se to snad dá řešit i civilizovaněji než ránou do zubů, ne?“

            „Dominique ale vypadá fakt přešle,“ nadnesla Mélissa. „Laurent mu musel provést něco vážně strašnýho.“

            „Je divný, že ani tobě neodpovídá na zprávy,“ prohodila Ginette směrem k Béatrice.

            „Sklapni,“ vyzvala ji ta.

            „Co když Laurent Doma podvedl s Killianem?“ navrhla Victoire.

            „To je blbost,“ zamračila se na ni Béa.

            „Vždyť ty dva jsou pořád spolu…,“ oponovala jí.

            „Jenže Killian je hetero,“ odtušila Béa.

            „A to něco znamená?“ ozvala se Adèle.

            „Můžeš být vůbec hetero, když jsou oba tví nejlepší přátelé gayové?“ nadnesla Irène filozofickou otázku.

            „Dominique je ale pansexuál,“ protestovala Béa.

            „Cože je?“

 

            „Hej,“ ozval se Jean-Camille. „Vedete fakt zajímavou debatu. Každopádně, my se přesouváme,“ obeznámil je a spolu se zbytkem převážně chlapeckého osazenstva třídy se vypařili.

            „Otázka života a smrti,“ vykřikla Mélissa, jen co se dveře opět zavřely. „Myslíte si, že zrzek chodí s Guillaumem?“

            „Proboha ne,“ vydechla Thérèse. „Jak tě to napadlo?!“

            „Řešíte fakt sračky,“ poznamenala Béatrice a složila hlavu do dlaně.

            „Tys s tím začala,“ obvinila ji Irène. „Hlavně, pořád je tu otázka, jakou roli v tom všem hraje Nicolas?“

            „Myslíte, že to chce Leclère táhnout s oběma bratry najednou?“ navrhla Mélissa s až nezdravým zaujetím v hlase. „Přeci jen, co s nima má? Co když se Nicolas s Domem porvou o Michaëla?“

           

            Béa si mnula čelo. „Lidi…, dost,“ povzdechla si. „Chápu, že máte bujnou fantazii… Ale musíme se držet faktů, jasný? Nechci, aby se tu šířily nějaké nepodložené nesmysly.

            Takže, jediné, co opravdu víme, je to, že:

            Dominique včera vynechal školu a Nicolas ví proč.

            Nicolas dneska není ve škole a Dominique ví proč.

            Oba dva se baví s Leclèrem, který působí, že se v situaci orientuje.

            Laurent se chová divně, vypadá to, že mezi ním a Dominiquem došlo k nějakému konfliktu. Nikdo ze zúčastněných však neřekl nic bližšího.

            Killian stejně jako já vůbec netuší, o co jde ani o co by mohlo jít.“

 

            „Jenže to jsme nic nevyřešili,“ opáčila Mélissa.

            „Ne,“ souhlasila Béa. „Zatím bychom se měli držet Leclèrova doporučení: nestrkat do toho nos a počkat, až se svěří sami. Prosím, dámy, žádný debilní smyšlenky. A už vůbec ne o románku Laurenta s Killianem!“ Protočila očima.

            „Pfff…, to je ale nuda.“

            „A taky bychom měli jít na hodinu,“ poznamenala Thérèse vesele. „Blbě žvaníte a za minutu zvoní… Přitom další hodinu vede ten nejvíc sexy chlap na téhle škole. To nemůžete popřít!“

            Mélissa po tom prohlášení rozšířila oči, naklonila se k Irène a cosi jí zašeptala do ucha. Obě se zasmály.

            Violette s Thérèse už nic neřešily a v dobré náladě se vydaly ze třídy.

            Béatrice si mnula čelo. Začínala ji bolet hlava. Vůbec z toho neměla dobrý pocit.

 

***

 

            Co teď?! Co je správné řešení v této situaci? Jak by se měl do háje zachovat?

            Je to příležitost, ironie, osud? Tohle přece nemohl očekávat, nebo ano?

            Michaël by bouři ve svém nitru jedním slovem popsal jako zmatek. Na tváři si zachovával svůj odměřený výraz, zaujímal svůj odtažitý postoj.

            A vedle sebe měl Dominiqua. Proč? Jak se to stalo? Co od něj Dom čeká? Dokáže pro něj on, Michaël, opravdu něco udělat? Jak by mu měl pomoct?

            Michaël nedával pozor. Neměl tušení, co jim učitel vykládá. Celou dobu koutkem oka pozoroval Dominiqua. Ten hleděl z okna, ztracený ve vlastních neveselých myšlenkách.

            Co s tím má dělat?! Co má říkat? Jak se chovat? 

 

            Michaël polkl. V břiše cítil svíravou bolest, připadalo mu, že snad bude zvracet. Co když řekne nebo udělá něco špatně? Vždycky přeci udělal všechno špatně.

            Dominique opět připomínal jeho zlomeného spolužáka z doby „před Fleur“. Kde je ten optimismus, kterým hýřil ještě před pár dny? Vtípky, průpovídky… a jistota, s kterou vedl tuhle třídu?

            Michaël si uvědomoval, že s každou chvílí víc a víc postrádá Nicolase. Doposud fungoval jako most, pomocí kterého se s Domem mohl opět spojit… Jenže teď ten most je jen na nich dvou… Nebo možná jen na něm, na Michaëlovi? Jenže mu připadalo, že to, co buduje on, se spíše podobá napůl ztrouchnivělé kládě, u které není jisté ani, jestli vydrží, ani jestli na druhý břeh vůbec dosáhne…

            Zazvonilo. Dvouhodinovka byla u konce. Přicházela na řadu obědová pauza.

            Vnímal ty zvědavé pohledy spolužáků. Uvědomoval si to šuškání.

            Dominique vydechl a položil si hlavu čelem na lavici.

            Killian i Béa zůstávali nerozhodně stát opodál. Killian se tvářil vážně, Béatrice zmateně a váhavě. (Což byl další znak absurdity. Sebejistá Béatrice a nejistota?!) Michaël se na ně zamračil. Byl to ale Laurent, kdo k nim došel, něco jim řekl a odvedl je pryč…

 

            Michaël s Dominiquem osaměli.

            „Všichni jsou fuč,“ zkonstatoval Michaël. „Měli bychom jít…“

            Dominique setrval ve své pozici. „Nechci na oběd… Nemám moc hlad.“

            Michaëlovi se vybavil dialog, který vedl s Nicolasem minulé pondělí.

            „To jsme dva,“ odpověděl dutě.

            Dominique vzhlédl. „Co knihovna?“ navrhl, zřetelně váhavě.

            Michaël jen krátce přikývl.

 

            Seděli naproti sobě u stolku ve studovně. Kromě nich tu nikdo nebyl. Dominique si vytáhl sešit, ale spíše jím jen bezděčně listoval, než že by se učil…

            Michaël se tvářil bezvýrazně. Pozoroval Doma na protější straně stolku. V duchu se nabádal, že by na něho možná neměl tak zírat. Možná by si mohl vytáhnout knihu… nebo alespoň něco udělat. Promluvit třeba. Zapříst rozhovor…

            „Co dělám špatně?“ prolomil ticho Dominique, vzhlédl a probodl pohledem Michaëla.

            Michaël téměř zalapal po dechu. Opět tato otázka?

            „Dominiqu…“

            „Něco to být musí,“ mínil Dom, bezradnost v jeho hlase se stala patrnější, „Chci to změnit. Zlepšit se…“

            „Na tobě není špatně vůbec nic,“ prohlásil Michaël odtažitě. „Vždycky jsi byl mnohem lepší než všichni ostatní...“

            „Hloupost,“ mračil se Dominique. „Já se opravdu snažím, Michaëli…“

            „Dome,“ Michaël si povzdechl, „poslouchej. Ty můžeš být třeba svatý, ale že jsou lidi kolem tebe idioti, s tím nic neuděláš. Blbost jiných není tvoje chyba.“

            Dominique probodával Michaëla nedůvěřivým pohledem. „Ty sám jsi mi řekl…“

            „A dodnes toho lituji,“ vstoupil do toho Michaël dřív, než to Dominique dořekl. „Choval jsem se jako naprostý kretén. Ale ne proto, že bys ty udělal něco špatně. Byl jsem prostě debil. Bylo to ubohý, …“

            Michaël se odmlčel. Musel se zhluboka nadechnout. Hleděl na Dominiqua. Vlastní srdce cítil až v krku. Divoce mu bušilo. Teď, nebo nikdy. Možná, že lepší příležitost se už nenaskytne…

            „Omlouvám se,“ prohlásil, na vteřinu přivřel oči, než se odhodlal je znovu otevřít a pokračovat. „Chápu, že nic z toho nelze odpustit… A mrzí mě, že jsem… ti to nedokázal říct dříve. Nikdy jsem jako kamarád za nic nestál. Nechci ale, aby ses užíral… čímkoli, co se mezi námi stalo…“ Sevřel ruce v pěst. Pevně semknul rty a sklopil zrak. Zahleděl se na desku stolu.

            Dominique uhnul pohledem. Na chvíli zavřel oční víčka. Odmlčel se.

            Ticho narušovalo tikání hodin na stěně.

            „Já… ti to nevyčítám…,“ vydral ze sebe Dominique pomalu. „Mohl jsem se zajímat víc. Mohlo mi to dojít…“

            „Bohužel nejsi telepat. Nemohlo ti to dojít, když jsem ti nic nevysvětlil.“

            Dominique se zamračil. Oba se znovu ponořili do mlčení.

 

            „Laurent se se mnou rozešel,“ hlesl Dominique. Narušil tak dlouhé několikaminutové ticho, kdy se oba ztratili ve svých úvahách.  

            Michaël se zachmuřil. „To znamená jen to, že si zasloužíš někoho lepšího.“

            „Lepšího?“ protáhl Dominique pochybovačně. „Já už s ním plánoval svatbu a společný život… Jsem debil, že jo? Mělo mi být jasný hned od začátku, že v našem věku je přemýšlení o takových věcech trochu zcestné.“

            „To je nejspíš celkem individuální záležitost…“

            „Vždyť jsme spolu ani nespali. To mi řekl,“ Dominique si složil hlavu do dlaně. Povzdechl si. „Je fakt, že vzhledově na tom asi nejsem nijak slavně, jen…“

            „Nechápu, že můžeš říct takovou sračku,“ přerušil ho Michaël. „Vážně si myslíš, že Nicolas vypadá nějakým způsobem blbě?“

            Dom se zarazil. „To ne, ale on…“

            „Tak vidíš,“ reagoval Michaël.

            Dominique si ho přeměřoval svou zelení. „Já to nechápu… Proč mi tohle říkáš?“

            „Co ti říkám?“

            „Povzbuzuješ mě,“ pojmenoval to Dominique. „Je to… divný.“

            „Ty mě vážně strašně štveš,“ odsekl Michaël. „Vzpamatuj se! Ty jsi vždycky bojoval do posledního dechu. Umanutě jsi hledal slunce na zcela zamračené obloze. Takže uznej, že je zcestné, když se tu sypeš kvůli někomu jako je Laurent. Přestaň o sobě pochybovat. Je to k vzteku.“

            Dominique šokovaně rozšířil oči. Do jeho zeleně vstoupilo něco naprosto nevěřícného. Zjevně ztratil slova.

            „Víš, kolik milionů lidí žije jen ve Francii?“ nadnesl Michaël. „Když to nevyšlo s Laurentem, najdeš si někoho jinýho. Někoho, kdo tě ocení víc, kdo ti bude rozumět…,“ Michaël netrpělivě mávnul rukou, aby naznačil neukončený výčet. „Takže hlavu vzhůru a přestaň fňukat.“

            Dominiquova tvář prozrazovala stále stejnou zaraženost. „Myslíš, že mě někdo bude chtít?“

            „Samozřejmě,“ přikývnul Michaël. „Mně se třeba líbíš už od…,“ ztuhl a zmlkl, jako kdyby ho uštkli.

            Co to právě řekl?!

            Mně se třeba líbíš už odzákladky, doplnil si v myšlenkách.  

            Vážně to vypustil z úst?!

            Sám zděšeně rozšířil oči a zadíval se na Dominiqua, jako by doufal, že to přeslechl.

            Nepřeslechl. Jen na něho zíral s ohromením v obličeji. Zdálo se, že mysl zelenookého chlapce tahle slova není schopná vstřebat, natož se s nimi vypořádat.

            Michaël by se nejraději propadl.

            Jak to mohl vypustit z úst?!

            Vždyť…

            Vždycky si přeci dával pozor na to, co říká…

            Teď byla situace jiná… Řekl Domovi věci, které mu měl sdělit už dávno.

            Upřímnost…

            Tohle bylo moc.

            Tohle měl udržet v sobě.

            Ideálně napořád...

 

            „Zapomeň na to,“ vydralo se mu z úst. Vzpamatoval se jako první. „Nic jsem neřekl…“

            Dominiquovy rty se pohnuly, ale nevyšlo z nich žádné slovo.

            Dominique pobledl. Zalapal po vzduchu, jako by bojoval o samotnou možnost se nadechnout...

            Michaëlovu mysl zaplavovala bezradnost. Mimoděk šlehl očima ke dveřím. Možná by nakonec měl přeci jen vyklidit pole? V duchu spílal Nicolasovi za jeho nepřítomnost. Kdyby tu byl ten, určitě by se s Domem nedostali do této situace…

            A třeba by i dokázal říct něco, co by situaci zachránilo... 

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím!

Další kapitolka je tu. Zkouškové mě ničí, ale musela jsem se trochu odreagovat : )). 

Snad vás tento díl potěší : ). 

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Během cesty do Olomouce jsme byli oba napjatí. Fjodor asi pětkrát zopakoval, že...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Jeremy Zatresol som bránku a vbehol do domu. Telo sa mi triaslo a každý nerv...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Zpráva mi zabrnila na nočním stolku právě ve chvíli, kdy jsem se blížil vrcholu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
---- Takano pokojně stál před mapou a prohlížel si jednotlivé body zaznačené...