Út, 12/09/2017 - 11:59
7

Obraz Tallantridy - Kapitola 2

Rozhovor

 

| Paříž, pondělí 11. září 2017 

 

          Michaël nebydlel daleko od školy. Cesta mu trvala přibližně deset minut klidnou chůzí. Někdy si sice zpáteční trasu o něco prodloužil, ale to nebyl dnešní případ. Dnes šel přímo domů. Přivítal ho prázdný byt. Michaëlovy kroky zamířily do obývacího pokoje. Ten byl zařízený minimalisticky, v bílých a černých barvách. Michaël se uvelebil na gauči, lehl si na záda, založil si ruce pod hlavou a zavřel oči. Chtěl si pročistit myšlenky. Oprostit svou mysl od přemýšlení nad věcmi, s kterými bez dalších informací nemohl nic udělat. Přesto se mu to dnes zvláštně nedařilo. Neustále se vracel ke školním událostem, přehrával si v hlavě každé slovo, jež padlo, každé Nicolasovo uhnutí očima, zakolísání hlasem, promnutí si čela… Vybavoval si Allardovy pohledy, které dotyčný vrhal jeho směrem poté, co si Nicolas přesedl k němu. Pamatoval si pichlavost Dominiquovy zeleni, tu paletu emocí tvořenou nevraživostí, zlobou a…, jak si dobře uvědomoval, strachem. Mohl by popsat každý rys Allardova výrazu. Snahu skrývat vnitřní napětí… Pevně semknuté rty. A dost! Rozevřel oční víčka. To je zcela bezpředmětné.

          Natáhl se pro mobil, aby zkontroloval displej. Žádné upozornění. Posadil se. Rozhlédl se po místnosti. Žádný z předmětů nezaujal jeho pozornost. Ušklíbnul se. Zvedl se a přesunul se do ložnice. I ta byla zařízená velice jednoduše. Široká postel, zrcadlo, skříň, psací stůl s počítačem, několik poliček s pečlivě srovnanými knihami. Zpod postele vysunul dřevěnou desku. Na ní měl rozestavěné puzzle. Dárek k narozeninám, který si koupil. Jednalo se o krajinomalbu, kterou tvořilo osm tisíc dílků. Stavět je začal včera. Usadil se na podlaze, pozorně si prohlédl svou dosavadní práci a soustředěně se pustil do skládání…

          Těsně před půl devátou se mu rozezvonil telefon. Neznámé číslo.

          Přijal hovor: „Dobrý večer, u telefonu Michaël Leclère.“

          Odpovědí mu byl příjemný, přesto značně odměřený hlas: „Dobrý večer. Zde Andrej Voronskij. Dostal jsem na vás kontakt od Ignace Leclèra. Zběžně mi nastínil situaci. Mohli bychom se ještě dnes sejít?“

          Michaëlovi neunikl ten nepatrný ruský přízvuk ve výslovnosti druhého muže. Oceňoval ovšem to, že jde rovnou k věci. Sám měl jednoznačnou odpověď: „Samozřejmě. Kde? Mám se někam dostavit? Popřípadě, mohu vás pozvat ke mně?“

          Michaël vnímal krátkou odmlku, kdy druhý muž zřejmě zvažoval možnosti. „Stavím se u vás. Mohu se zeptat na adresu?“

          Michaël mu ji nadiktoval. Andrej mu oznámil, že dorazí do půl hodiny, a hovor ukončil.

          Michaëlova ruka s mobilem klesla na zem. Věci se hnuly kupředu.

 

          Ve tři čtvrtě na devět se Michaël přesunul před dům. Stál u vchodových dveří a sledoval ulici. Pozoroval procházející lidi, ale ve skutečnosti jim nevěnoval jedinou myšlenku. Vyčkával. Muž, který mířil za ním, jeho pozornost upoutal okamžitě. Kráčel ráznými kroky. Byl vysoký, oblečený v tmavém obleku. Michaël ho znal od vidění, doposud s ním ale nikdy nemluvil tváří v tvář. Slyšel mnoho věcí, které se o Andrejovi povídaly, ovšem na pravdivost informací by si příliš nevsadil.

          Andrej Voronskij ho zaregistroval. Záhy dorazil k němu.

          „Dobrý večer. Vy budete Michaël Leclère,“ pronesl. Nebyla to otázka.

          Michaël přikývl.

          „Andrej Voronskij,“ představil se a podal mu ruku. Jeho hlas nenaznačoval žádné emoce.

          „Rád vás poznávám,“ prohlásil Michaël a ruku přijal. Stisk jich obou byl krátký a pevný.

          Pohlédli si do očí. Michaël si bedlivě prohlédl Andrejovu tvář. Odměřený výraz druhého muže ho nijak nevyvedl z míry. Vrýval si do paměti jeho výrazné černé obočí, hluboké tmavé oči, ostře řezaný nos, jemné strniště. Všiml si, že dlouhé černé vlasy měl svázané do ohonu černou stuhou. Michaël se nad tím v duchu zakřenil, přišlo mu to provokativní. Uvědomoval si i to, že tak, jako on hodnotí Andreje, si Voronskij pozorně prohlíží jeho. Sám proto udržoval neutrální výraz, dával si záležet na tom, aby se mu z jeho myšlenek v tváři nepromítlo zhola nic.

          „Následujte mě, prosím,“ vyzval Andreje a zcela účelně stočil koutky do přátelského úsměvu. Vedl ho dovnitř domu. Jeho byt se nacházel v přízemí, stačilo jim tedy ujít jen několik kroků. Michaël odemkl, rozsvítil a pozval ho dovnitř. Druhého muže nespouštěl z očí, ale Andrejův výraz zkrátka neprozrazoval vůbec nic.

          Michaël ho uvedl do obývacího pokoje. Vyzval ho, ať se posadí, a sledoval, jak Andrej zaujal místo na pohovce.

          „Smím nabídnout něco k pití?“ ujal se pozice hostitele.

          „Prosil bych o minerální vodu,“ odpověděl Andrej. Michaël přikývl. Obývací pokoj v jedné části volně přecházel do kuchyně, do které Michaël vstoupil. Tam na podnos připravil dvě sklenice, do nichž nalil minerální vodu, přiložil ošatku s bílým chlebem a vše donesl na stůl.

          „Děkuji,“ pokývl hlavou Andrej a jeden z pohárů si vzal. Michäel uchopil druhý, usadil se na křeslo, ale zatím neupil. Nadále pozoroval svého společníka.

          Andrej nejprve svlažil své hrdlo. Michaël sledoval pohyb na jeho krku, když polykal. Andrej položil sklenku. „Říkáte, že Nicolas Favreau nastoupil k vám do třídy,“ pronesl a zahájil tak jejich konverzaci.

          „Ano,“ souhlasil Michaël.

          „Mohl byste to rozvést? Popište, jak celý den probíhal.“

          Michaël přikývl a věcně, s co největší možnou stručností, se pustil do popisu dnešního školního dne. Po čas celého svého vyprávění Andreje sledoval, ten ale vypadal stále stejně odměřeně. Ani když skončil, tak se Andrejův výraz nezměnil.

          „Jste velice dobře informovaný,“ zkonstatoval Andrej. „Co přesně víte o Pečetích?“

          „Informovali mě o jejich existenci. Vím, že jsou dva způsoby jejich prolomení, vnitřní a vnější. Vnější je kontrolovaný Pečetitelem nebo Pečetiteli, popř. těmi, kterým předali klíč. K vnitřnímu prolomení může dojít za specifických podmínek. Protože vím, že se dvojčata od sebe držela oddělená, předpokládám, že jednou z těch podmínek, je jejich setkání…,“ snažil se vyčíst odpověď v Andrejově nepřístupné tváři. „Je to tak?“

          „Zčásti,“ připustil Andrej. „K vnitřnímu prolomení První pečetě dojde ve chvíli, kdy se přijmou jako bratři. Musí se sblížit natolik, aby obnovili své sourozenecké pouto.“

          „Magie kolem nich vykazovala určité pohyby. Jejich identická podoba nepřipouští příliš pochybností.“

          „Přirozeně,“ řekl Andrej. „Pokud bychom chtěli, aby k vnitřnímu prolomení Pečetě nedošlo, nesměli by se ti dva sblížit. Hypoteticky by v takovém případě bylo nejlepší, aby mezi nimi vznikl nějaký konflikt…“

          Michaël přimhouřil oči. „Mám tomu rozumět tak, že chcete, abych zajistil, aby se Allard a Favreau začali nesnášet?“

          „Dokázal byste to?“ zeptal se Andrej suše.

          Michaël se nepatrně zamračil. Poprvé za trvání jejich rozhovoru se napil. „Možná…,“ řekl opatrně. „Spatřuji však v takovém postupu mnoho rizikových faktorů. Uvážím-li je, nepovažuji to za vhodné řešení.“

          Andrej opět nereagoval jinak než dalším strohým dotazem. „Jak vidíte své možnosti?“

          „Jsem si jist tím, že dokážu zajistit, aby mě Nicolas Favreau začal považovat za přítele,“ prohlásil. Nadechl se, že bude pokračovat, ale Andrej Voronskij ho přerušil: „Vy jeho ne?“

          Zadíval se na něho. Povšiml si nepatrného nakrčení Andrejova obočí. „Hm…,“ protáhl, v jeho očích se usídlil chlad. „Je evidentní, že po mně budete chtít, abych s ním manipuloval. V takovém případě je jakákoli citová angažovanost z mé strany silně nežádoucí, nemyslíte?“

          Andrejovo obočí se opět vyrovnalo. Setrval při své odměřenosti. „Dobrá. Pokračujte.“

          Michaël se snažil potlačit veškeré rozhořčení, které se v něm probouzelo. „Jistě,“ odvětil bezbarvě. „Favreau je introvert, zmatený a nejistý. Bude jednoduché ho rozhodit nebo v něm vzbudit pochyby. Ocení klidnou společnost, rád se učí. Bude relativně nekomplikované v něm vzbudit dojem, že jsem jeho spřízněná duše.“

          Michaël se na malou chvíli odmlčel, než se podělil o svou další úvahu. „Vzhledem k jeho projevené tendenci se ostatních spíše stranit, usuzuji, že je možné předpokládat, že se alespoň zpočátku bude Allardovi spíše vyhýbat. Tomu mohu napomoci a snažit se trávit s ním čas tak, abych co nejvíce předcházel jejich styku. Mohu u něho zkusit posilovat negativní vnímání jeho bratra. V žádném případě však nemohu zaručit, že k jejich sblížení nedojde. Allardova touha po rodině je natolik silná, že mohu téměř s jistotou říct, že od toho, aby se snažil získat Favreauvu přízeň, ho neodradí nic. Pokud bych měl docílit jejich vzájemné nenávisti, musel bych tnout velice hluboko. Výsledek by byl pravděpodobně takový, že bych zlomil minimálně jednoho z nich. Tudíž je na místě otázka, jestli psychicky zlomený následník tallantridského trůnu je to, co potřebujete.“   

          Andrej mlčel. Jeho výraz i postoj byl stále stejně nečitelný.

          Michaëlův pohled potemněl. Vpíjel se do něho očima a čekal na reakci.

          „Jaký vztah máte s Dominiquem Allardem?“ zeptal se Andrej.

          Michaël se zamračil. „Jak to myslíte?“

          „Je zřejmé, že jste si připravil pozici tak, abyste měl možnost manipulovat s Nicolasem Favreauem. Jaké jsou vaše prostředky pro ovlivňování Dominiqua Allarda?“

          Michaël ho probodával pohledem. „Omezené,“ prohlásil nakonec. „Náš,“ nedokázal se neušklíbnout, „vztah je komplikovaný.“ Uvědomil si, že mimoděk sevřel sklenku křečovitěji. Povolil ruku a pohár položil na stůl.

          „Z jakého důvodu?“

          Michaël přemýšlel, jak dotaz zodpovědět, aniž by musel přiznávat věci, o nichž se mu hovořit nechtělo. „Allard ve mně vidí hrozbu,“ sdělil Andrejovi. „Chodili jsme na stejnou základní školu. Znamená to, že jsem ho znal ještě jako Dominiqua Lefèvra. Znamená to, že vím o tom, co se tam dělo, a že mohu ohrozit obraz, který o sobě vybudoval.“

          „Aha.“

          „Znamená to tu skutečnost, že bych mohl Allardovi velice jednoduše vyhrožovat,“ zkonstatoval Michaël. „Ocenil bych však, kdybyste to po mně nepožadovali.“

          Rozhostilo se mezi nimi ticho. Michaël vnímal Andrejův hodnotící pohled. Cítil narůstající potřebu ho požádat, aby odešel z jeho domu. Uvědomoval si nechuť, která v něm stále sílila. Zachvacovala ho podrážděnost, kterou se snažil potlačit. Nechtěl slyšet rozkazy, ke kterým to celé směřovalo.

          „Bylo vyhodnoceno, že jejich opětovné rozdělení a následná manipulace s jejich myslemi, aby na sebe znovu zapomněli, jsou v tomto případě již neproveditelné. Nicméně v zájmu Ústředí není, aby byla První pečeť v nejbližší době prolomena. Rozkazy Ústředí tedy znějí, abyste se snažil mezi nimi vyvolat dostatečně silný konflikt, který by vyústil ve vzájemné odmítnutí jeden druhého. Prostředky a dopady jsou pro tuto chvíli irelevantní,“ pronesl Andrej neosobním hlasem.

          Michaëla stálo velké úsilí zachovat své sebeovládání. Pouze na Andreje chladně hleděl. V jeho očích se dalo zpozorovat cosi nevraživého.

          „Já osobně k tomu mám několik poznámek. Za 1) Rozkazy Ústředí nejsou vždy správné. Pokud s nimi nesouhlasíte, odporují vašemu přesvědčení, příčí se vám nebo je nechcete splnit, zkrátka to nedělejte.“

          Michaël povytáhl obočí. Kdyby se celou dobu nesnažil nedávat svoje emoce najevo, zřejmě by se teď tvářil skutečně překvapeně.

          „Za 2) Pokud se v tomto případě rozhodnete odmítnout držet se oficiálních rozkazů Ústředí, budete mít moji podporu. Za cokoli, co se následkem toho stane, přijmu plnou zodpovědnost já.“

          Michaël mrkl. Snažil se vypořádat s tím, co slyšel, aniž by dal probíhající zmatek ve svém nitru najevo. Alarmy v jeho mysli bily na poplach. Pud sebezáchovy ho vybízel k obezřetnosti. Do jeho pohledu se promítla nedůvěřivost. „Zkoušíte moji loajalitu?“  

          „Dávám vám na výběr,“ Andrej se ušklíbl. „Nemusíte se spřátelit s Nicolasem Favreauem, pokud o to nestojíte. Není třeba, abyste manipuloval s Dominiquem Allardem-Blanchardem. Je to na vás.“

          „Co přesně byste po mně chtěl vy?“

          „Abyste nijak zvláštně nezasahoval. Chtěl bych, abyste nadále pozoroval dění a informoval mě. Chovat byste se k nim mohl dle svého uvážení.“

          Michaël bojoval s nervozitou. Uvědomoval si, jak rád by na to kývnul. Přesto ho racionální hlásek v hlavě od toho odrazoval. „Uvědomujete si, že bych vás mohl za toto vaše jednání nahlásit?“ otázal se nakonec.

          Andrej pokrčil rameny. „Uvážil jsem to.“

          „Fajn,“ zavrčel Michaël podrážděně. Vymykalo se to všemu, na co byl zvyklý. „Dáte mi čas na rozmyšlenou?“

          „Kolik ho potřebujete?“ odpověděl Andrej otázkou.

          „Do zítřejšího večera,“ prohlásil Michaël.

          „Dobrá,“ souhlasil Andrej. „V tom případě jsme pro teď domluvili.“

          „Patrně.“

          Andrej se postavil. Michaël ho napodobil a vyprovodil ho ke dveřím.

          „Na shledanou,“ rozloučili se.

 

          Andrej odešel a Michaël opět osaměl. Vrátil se do obýváku. Roztržitě udělal pár kroků tam a zpátky, než se usadil na křesle. Znovu si vybavil Andreje, když pronesl ty dvě zásadní věty.

          „Je to na vás.“

          „Dávám vám na výběr.“

          Michaël si složil hlavu do dlaní. Schoulil se do klubíčka.

          Vzdorovat vůli Ústředí je v jeho případě sebevražda! V žádném případě by na něco takového neměl byť jen pomyslet.

 

           Rozkazy nejsou vždy správné.

 

          „Prostředky a dopady jsou pro tuto chvíli irelevantní.“

          Tato věta mu zarezonovala v mysli.

 

          Opět měl před očima Dominiquův pohled. Tentokrát z jiného dne, z jiné příležitosti. Oči plné obav a strachu prozrazovaly, že tmavovlasý kluk byl zahnán do kouta. Vybavoval si boj jeho zeleně neprohrát bitvu se slanými potoky, které by si našly cestu ven. Rty, ze kterých splynulo tiché a zoufalé: „Michaële! Prosím tě o to!“

          Ne!

 

          Michaël tušil, že je rozhodnutý, jen si to jeho mysl stále nechtěla připustit.

 

 

Dodatek autora: 

 

Zdravím! Dělím se s vámi o další kapitolku. Co na ni říkáte? : )) 

4.9375
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 37
Stěny úzké chodby odrážely světla blikající zářivky a vrhaly na obličej...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 20
*** současnost ***   Měl jsem sen o konci světa. „Alexi, buď...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Schovanec Ráno přišlo příliš brzy, vzbudil mě zpěv ptáků. A i když jsem...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 11
Jeho otec byl ten největší muž, kterého v životě viděl. První roky svého života...