Po, 12/02/2018 - 02:24
6

Obraz Tallantridy – Kapitola 20

Nový příběh

 

| Paříž, úterý 19. září 2017

 

           „… kdybys byl přítel, co za něco stojí, tak bych se ti třeba svěřil…“

           „… jenže ty jsi úplně k ničemu, Dominiqu!“

           „… kdybys nebyl takový sobec…“

           „… pořád mluvíš jenom o sobě. Nejsi jediný, kdo to má těžké!“

           „… kdybys byl dobrý kamarád, tak to pro mě uděláš…“

           „… slíbil jsi, že budeme kamarádi napořád…“

           „… dokaž, že jsme přátelé…“

           „… jestli to neuděláš, tak…“

           „… proč bych ti to měl vracet? Prosíš? To nestačí…“

           „… bylo by mnohem lepší, kdybychom se nikdy nepotkali.“

           „… bylo by lepší, kdybys vůbec nebyl, kdybys neexistoval…“

           „… jo, chci, abys umřel…“

 

           Všechny hlasy se slívaly do sebe. Nechápal to. Nedávalo to přeci smysl. Nic nedávalo smysl! Michaël… se omluvil? Michaël mu právě řekl, že se mu líbí už od…od kdy?! Ne! To nedává smysl. Co je to za blbou hru? O co mu jde? Je to jen žert? Nahrává tenhle rozhovor, aby se mu pak mohl vysmívat?!

           Dominiquovi se zatmívalo před očima. Připadalo mu, že se mu na hruď usadil obrovský balvan a on nemůže ani dýchat. Nemůže se nadechnout. Srdce se mu divoce rozbušilo.

           Nesmysl! Všechno je to jenom jeden velký nesmysl.

           Proč si k němu dneska sedl? Co od něho čekal?!

           Proč mu Michaël poslal tu čokoládu?

           Proč tu sedí spolu? Proč se Leclère omluvil? Proč vypadá tak… jinak? Proč se chová jinak?

           Michaël přeci ze všech lidí nejvíc ví, jak moc je Dominique k ničemu. Jak moc marný je. Vždy to ochotně potvrzoval. Proč mu to teď vyvrací?

           Dominique zamítavě zavrtěl hlavou. Jeho rty se bezhlesně pohnuly. Chtěl protestovat. Možná křičet. Měl ale sevřené hrdlo a nedokázal promluvit.

           Ideální by bylo, kdyby prostě zmizel. Kdyby jeho existence byla smazána právě teď. 

 

           „Dominiqu!“ Michaël se zvedl.

           Dominique k němu plaše vzhlédl. Netušil, co od něho očekávat. Jeho vnitřní zmatek se promítal do vyděšené zeleni. Jenže Michaëlovy zelenohnědé oči prozrazovaly naprosto stejnou bezradnost. Hnědovlasý mladík přešel k němu a… váhavě ho chytil za ruku.

           Dominqiue ho nechal. Jen na něho třeštil oči.

           „Dome, vnímáš mě?“ ptal se Michaël, nejistě, snad i vystrašeně. „Neměl jsem ti to říkat. Neměl jsem to tak na tebe vychrlit. Nemusíš na to reagovat, rozumíš? Nemusíš k tomu zaujímat žádné stanovisko… Nechci tě dostávat do pozice, v které by ses necítil dobře… Rozumíš tomu?“

           Dominique polkl. Váhavě přikývl.

           „Mám jít pryč?“

           Dominique rozšířil oči. Připadalo mu, že jeho srdcem projela ostrá břitva.

           Sevřel jeho ruku, pevněji, skoro až křečovitě.

 

           „Vždycky jsi měl pravdu,“ prohlásil Michaël. „Já byl jen příliš velký zbabělec. Bylo snazší vinit tebe…, než čelit sám sobě.“

           Dominique zavrtěl hlavou. „Já…, tys… neměl jsi to lehký… Neuměl jsem to chápat, tvoji perspektivu…“  

           „Bylo ti 12…“

           „Tobě přece taky…“

           Dominique si všiml, jak se Michaëlovi křiví rty. Viděl, jak brunet popotáhl, jak semkl oční víčka, aby potlačil slzy. Michaël se třásl.

           „Já… jsem hlavně..., nikdy jsem nechtěl, aby ses zabil… Netušil jsem, že… se pokusíš… o tohle… Ublížil jsem ti tolik, že jsi…, žes… Já tě jenom nechtěl ztratit… Měli jsme přece alpský plán, ale… mně by nevadilo, kdyby se realizoval jinde…“

           Dominique jen sledoval, jak se před jeho očima Michaël postupně hroutí pod všemi svými nahromaděnými, dlouhodobě potlačovanými pocity. Paradoxně měl pocit, že on sám se najednou cítí klidněji. Mohl zase dýchat…

           „Měl jsem jenom tebe…,“ vydechl Michaël. „Tys to prostě neviděl... Staral ses o tu - uhm - ... Blanche a bavil ses s Hectorem... Štvalo mě to a...," semknul rty, nadechl se.  „Promiň, melu tu nesmysly.“ Michaël vytrhl svoji ruku a schoval obličej v dlani. Začal si nastupující slzy chvatně utírat. „Vůbec mě neposlouchej…“

           „Omlouvám se,“ omluva Dominiquovi samovolně splynula ze rtů.

           „Neříkej tyhle slova,“ bránil se Michaël podrážděně. „Neudělal jsi nic špatně…“

           „Michaëli,“ Dominique se postavil. Došel k němu a bez přemýšlení ho objal. Přitáhl druhého kluka k sobě a pevně přitiskl ke své hrudi. Cítil, jak Michaël ztuhl, překvapením se ani nepokoušel bránit.

 

           Dominique přivřel oči. „Mám pocit, že nakonec přeci jen jsi větší kretén než já.“

           Michaël se nešťastně uchechtl. „Jsem marnej, úplně ztracený případ…“

           „Vždycky budeme kamarádi,“ prohlásil Dominique. „Slíbil jsem to… Takže jestli o to stojíš…“

           „Myslíš to vážně?“ Michaël k němu vzhlédl. Dominique si uvědomil, že v tom pohledu je cosi ztraceného, beznadějného.

           „Jasně,“ usmál se. „Můžeme začít znovu a líp. V naší knize obraťme stránku. Nový list, nový příběh.“

           Do jeho tónu se vrátil ztracený elán.

           Michaël na něho hledě nedůvěřivě. „Dokážeš mi odpustit?“

           Dominique zaváhal. Tupá bolest v jeho nitru, zmatek v hlavě, nejistota…

           „Spíš…, spíš nám dávám další šanci?“ navrhl.

           Michaël opatrně přikývl. „To zní… fér.“

 

***

 

           Michaël nedokázal vysvětlit, co se to mezi nimi odehrálo. Ani se o to nesnažil.

           Dostal další šanci. Nevěřil tomu. Nechápal to. Jenže, když už se to stalo, tak to za žádnou cenu nesmí pokazit! Představa, že by měl Doma znovu ztratit, byla natolik děsivá, že se stala naprosto nepřípustnou alternativou.

           Ne, že by věděl, kam tohle všechno směřuje. Intuitivně tušil, že do velkého průseru, ale… byl odhodlán udělat vše, co bude v jeho silách, aby všechno dopadlo co nejlépe. Aby Dominiqua ochránil. Někde v koutku mysle ho napadlo, že se tím vlastně pasoval na rytíře tallantridského prince, ale raději tuto zcestnou myšlenku zaplašil. Myšlenka na Tallantridu v něm vzbuzovala další vlnu úzkosti. On přeci ví, co je Dominique zač. Pokud obnoví jejich přátelství, je fér mu takové věci zatajovat? 

 

           Vnímal, že pokud se na něco Dominique necítí, je to střet s hejnem senzacechtivých spolužáků. Sám by se tomu teď také raději vyhnul. Snad i proto nakonec skončili v kabinetě jejich třídního. Jelikož Dominique pořád byl poměrně pobledlý, Michaël se nemusel ani nijak zvlášť snažit učitele přesvědčit, že se jeho spolužák necítí dobře. Sám se nabídl jako doprovod. Díky tomu opustili budovu školy ještě před začátkem odpoledního vyučování…

           „Stavíš se… na chvíli u mě?“ nabídl Michaël. Pořád si nebyl jistý, jak se má vlastně chovat. „Bydlím nedaleko…“

           „Já vím,“ přiznal Dominique, váhavě přikývl. „Dobře..."

          Vydali se příslušným směrem.  

          „Dlouho jsem tě neslyšel hrát...,“ poznamenal Dominique zamyšleně. „Zahraješ mi něco?“

           Michaëla to překvapilo. „Rád,“ souhlasil.

 

           Nakonec se prvním místem, kam zamířili, stala kuchyně. V tu chvíli byl Michaël rád za Ignace, díky kterému jeho lednička nezela prázdnotou. Nakonec se společnými silami s Domem pustili do přípravy oběda. Návrh na „domácí pizzu“ padl od nich obou zhruba ve stejnou chvíli.

           Tak se stalo, že s návodem v mobilu nalezeným na netu stáli nad vlastnoručně spáchaným těstem, ze kterého vytvořili dvě placky, které pomazali rajčatovým základem a na které dále nakládali, co je napadlo. Ani nevěděl jak, ale v jednu chvíli se přistihl, že se smíchem s Domem šermuje s plátkem šunky a o okamžik později se dohadují, kam umístit poslední kolečko salámu.

           Když dali slavnostně jejich dílo péct a spokojeně si plácli nad dobře vykonanou prací, vkradla se do Michaëlovy mysli protivná pochybnost, jestli se tu nebaví až příliš. Copak to je správné? Co když za tuhle trochu radosti přijde záhy trest? Vystřízlivění, jak to tak obvykle bývá… Copak má na něco takového vůbec právo? 

           Dominique si náhlou proměnu ve výrazu svého znovukamaráda povšiml. Tu náhlou zachmuřenost, odtažitost.

           „Stalo se něco?“ staral se.

           Michaël se na něho zahleděl. Uvnitř sebe se stále odhodlával. Jestli ale mají začít znovu, lépe a s čistým štítem…

           „Musím něco udělat,“ vydechl. „Pojď se mnou!“ vyzval ho. Dom se zatvářil zmateně, ale následoval Michaëla do jeho pokoje.

 

           Michaël zapnul počítač. Projela jím nervozita. Popravdě… vůbec nechtěl tohle připomínat. Znovu na to odkazovat. Ale něco v něm křičelo, že to udělat prostě musí! Pevně semknul rty. Sehnul se ke spodnímu šuplíku. Přesně věděl, kam sáhnout, aby vytáhl externí harddisk.

           „Říkal jsi, že začneme znovu a lépe…,“ vydechl. Přihlásil se na svůj účet, kde ho přivítala neosobní plocha Windows. Zapojil harddisk, zadal heslo, kterým ho měl chráněný, a rozevřel složky souborů. Trvalo několik kliknutí, než se dostal ke složce, kterou hledal.

           Rozevřel ji. Bylo v ní několik desítek souborů – fotografií. První z nich představovala desetiletého Dominiqua, který leží na zemi v koutě u odpadkového koše. Vnímal, jak se Dominique vedle něj napnul.

           „Proto…,“ Michaël ze složky opět vyjel, označil ji a z nabídky vybral možnost: „odstranit“. Potvrdil své rozhodnutí a sledoval okno, které ho ujišťovalo o definitivním mazání souborů.

           „… je to pryč,“ vydechl Michaël. „Už to neexistuje…“ Zavřel oči. Najednou měl strach se na Dominiqua podívat. Jeho útroby se zkroutily. Připomněl zelenookému, co mu tehdy prováděl… Tyhle činy přece nesmaže tím, že odstraní jejich dokumentaci.

           Mezi nimi vládlo opět napjaté ticho.

           „Děkuju,“ špitl Dominique.

           Michaël se na něho nevěřícně podíval.

           Dominique se zvláštně ušklíbl. „Je to minulost…“

           Michaël si uvědomil, že neví, co by měl říct.

           Dominique pokrčil rameny. Jeho tón zněl nepřítomně. „Myslím, že na sobotním sezení si budu mít o čem povídat.“

           „Sezení?“

           „Chodím na terapie,“ přiznal mu stoicky. „Možná si nechám napsat silnější prášky…“

           Michaël ho rozpačitě pozoroval. „Nechci, aby ses cítil špatně…“

           „Každopádně to říkáš,“ odvětil Dominique. „Pořád nevím, jestli ti to dokážu uvěřit..." Otočil se a vydal se z místnosti. „Jdu zkontrolovat pizzu…“

           Michaël cítil ostrý střep v hrudi. Přišlo mu, jako by mu něco znovu proklálo srdce. Mrazilo ho v zádech. Toužil po tom se schoulit do klubíčka. Po hřejivém teple…, zachumlat se pod deku nebo spíš uvelebit do něčí náruče.

           Nesmysl! 

           Měl by si to shrnout?

           Od rána nic nedává smysl. A teď Dominique vedle v kuchyni kontroluje jejich pizzu... 

           Absurdní situace. 

           Nový list, nový příběh.

           Copak jde psát nový příběh, když se neuzavřel ten starý?

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím všechny! 

Je tu 20. kapitola. Věnovaná Domovi a Michaëlovi. Někdejší nejlepší kamarádi si po několika letech promluvili. Co to pro ně bude znamenat dál? : )

Děkuji všem za přízeň! 

4.857145
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 16
  Na svete existujú rôzny ľudia. Každý má svoje problémy, každý zažil...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Ráno jsem se probral první. Daniel spal zády ke mně a já tak měl před očima...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 72
Vzal si den dovolené. Nikdy neodpočíval, ale tentokrát neměl na výběr. To ráno...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Ach ták! No jasné, ja hlupák! Vírus, kradnutie súborov, „nešťastná smrť“. Som...