Út, 13/03/2018 - 00:28
9

Věnování: 
Pro všechny, které to baví číst : )

Obraz Tallantridy – Kapitola 24

Slib krále

 

 

| Tallantrida; Etianeesa, nedaleko Etittrrasy, 5. den Oslav, přelom let 1006/1007 arnoského času (1007 | 5),

  (tj. čtvrtek 22. března 2007 zemského času)

 

           Stále bylo chladno. Na stráních ještě ležely bíllé ostrůvky sněhu, ale rašící kvítky a větvičky prozrazovaly, že jaro přichází. Etiarwell neměl rád zimu, vždy toužebně očekával hřejivé sluneční paprsky a pomalu se prodlužující dny. Jarní období přinášelo naději, snad proto ho považoval za své nejoblíbenější.

           Byl poslední den novoročních slavností. V Etiarwellovi zrálo odhodlání postavit se všem stínům minulosti a konečně učinit zásadní kroky vpřed. Někdo tomu musí učinit přítrž a čekání na zachránce už dávno vzdal. Hrdinové neexistují. Pochopil, že jestli chce, aby se něco změnilo, musí se sám stát iniciátorem.

           Tyto své myšlenky však pro teď nechal spát. Vystupoval po svahu vzhůru na své oblíbené místo – na vyhlídku, která mu poskytovala výhled na celé údolí pod ní. A jestli chce vidět dnešní západ slunce, měl by si pospíšit.

           „Ty prostě umíš vybrat místo,“ postěžoval si jeho společník, korunní princ Laerdatrikky, Laerdenwell Lirmtawarna, pobaveně. Mladý muž byl Arwovým milencem a nejbližším přítelem. V této době neměl Arwell nikoho, komu by věřil tolik jako dotyčnému princi.

           „Ještě kousek a budeme tam,“ povzbuzoval ho. Opravdu to netrvalo dlouho a dorazili na konec jejich cesty. K horskému úbočí. Arw došel až k okraji, nastavil tvář slunci a podle svého zvyku zavřel oči. Nasával všechno životadárné teplo a světlo, které mu zlatý kotouč daroval. 

           Laerd zůstal stát opodál. Spíše než sluncem zalitou krajinu pozoroval svého přítele. Fascinovaně sledoval odlesky v jeho vlasech, které se teď zdály skoro zlaté. Líbil se mu ten spokojený výraz. Arwell působil klidně a vyrovnaně. Byl středobodem Laerdova světa a dnes...

           Dnes sem přišli propojit svůj osud. Probírali to tolikrát a teď ta chvíle skutečně přichází…

 

           Etiarwell se obrátil zpět na něj, věnoval mu úsměv a překonal vzdálenost, která je dělila.

           Stáli proti sobě a hleděli si do očí.

           „Miluji tě,“ pronesl Arwell vážně. „Vím, že si přeji s tebou strávit zbytek svého života.“

           Laerdovi se do tváře promítly rozpaky, červeň se rozlila po jeho tvářích. Srdce zrychlilo tep. Etiarwell byl na vyznání svých pocitů vždy skoupý, pohnulo s ním je slyšet. Vnímal vážnost tohoto okamžiku každou částí své mysli.

           „Také tě miluji,“ vydechl Laerd.

           Etiarwell se usmál. „Rád bych ti složil svůj partnerský slib.“

           Laerd se zhluboka nadechl. Bylo to zvláštní, krásné, důležité… Zavazují se jeden druhému na celý život.

           „Pak ti já dám svůj,“ prohlásil. Zachvěl se. Cítil strach, ale stejně tak ho zachvacovala radost a touha to konečně učinit. Stane se to.

 

           Etiarwell vážně přikývnul. Zvedl levou ruku a prstem do vzduchu vykreslil znak pro jeden z nejvážnějších magický slibů, který existuje. Jeho pohyby byly klidné a soustředěné.  

           „Já, Etiarwell Allarwarna, prohlašuji, že pronáším tento slib z vlastní vůle,“ započal větou, která byla povinná pro každý skládaný magický slib.

           „Prohlašuji, že si přeji stát tvým partnerem, Laerdenwelli Lirmtawarno. Přeji si spojit naše životy a sdílet s tebou radosti i strasti,“ Etiarwell se usmál. „Zavazuji se tě chránit, jak nejlépe dokážu, bude-li to v mé moci. Věřím, že štěstěna bude na naší straně,“ dodal.

           „Na důkaz svých slov ti dávám tento prsten,“ měl ho připravený, zavěšený na řetízku, tudíž mu nečinilo problém jej předat. „Laerdenwelli, přijmi můj slib.“

           Laerdovi zběsile tlouklo srdce. Měl pocit, jako by měl omdlít na místě. Jedna jeho část stále nevěřila, že se to skutečně odehrává. 

           Skoro omámeně nakreslil do vzduchu příslušný znak pro přijetí slibu. „Přijímám,“ vydechl a rozechvělými prsty převzal od Etiarwella řetízek s prstenem, který si pověsil na krk.

           Oba znaky ve vzduchu zazářily a vzápětí se rozplynuly.

 

           Podívali se na sebe. Teď přišla na řadu Laerdova část. Nakreslil znak a podle regulí rituálu začal příslušnou větou.

           „Já, Laerdenwell Lirmtawarna, prohlašuji, že pronáším tento slib z vlastní vůle.“

           Musel se pořádně nadechnout, aby dokázal pokračovat. „Prohlašuji, že si přeji stát tvým partnerem, Etiarwelli Allarwarno. Přeji si spojit naše životy a sdílet s tebou radosti i strasti.“

           Jeho hlas zněl pevně. Odhodlaně hleděl do Arwellovy tváře. „Prohlašuji, že v mých očích jsi nejlepším člověkem, kterého jsem měl tu čest poznat. Zavazuji se tě podporovat, jak nejlépe dokážu, bude-li to v mé moci.“

           „Na důkaz svých slov ti dávám tento prsten,“ obdobně jako Etiarwell i on jemu předal prsten zavěšený na řetízku. Domluvili se tak, jelikož Arwell neměl prst, na kterém by se hodilo snubní prsten nosit.

           „Etiarwelli, přijmi můj slib.“

           „Přijímám.“   

 

           Svůj čin ztvrdili polibkem. Ten večer se zaslíbili jeden druhému. Složili si slib, který je v jejich společnosti učinil právoplatnými manželi.  

 

| Tallantrida, Talltrasa, 2. den první třetiny VII. měsíce roku 1017 arnoského času (1017|VII.|2),

  (tj. středa 20. září 2017 zemského času)

 

           Ariartovi se do tváře vkradl zachmuřený výraz. Nešlo jen o to, že slibná noc se změnila k nepoznání, rovněž všechny ostatní, na chvíli uchlácholené, starosti a obavy se opět připomněly v plné síle. Jak se má Etiarwell nepřepínat, když stačí jediná vize a on přijme za svou povinnost dotyčného zachránit? Jak má být Etiarwell v pořádku, když se snaží vzít si na svá bedra osud celého Arnosu?

           To místo, které Arwell zmínil, ovšem znal velice dobře. Ve městě Asdderta strávil část svého života. Důvěrně znal každou uličku a podobně dobře měl prochozený i blízký les. Jelikož to byla poměrně důležitá křižovatka, měl pro všechny případy připravený obraz pro jednorázový průchod. Jediné, co musel udělat, tudíž bylo pro dotyčný předmět zajít.

           Arwell šel rovnou s ním. Rázně kráčel po jeho boku. Neříkal ovšem, o koho jde ani co přesně se děje. Neudával žádné další rozkazy. Ariartovo znepokojení sílilo.

           „Nebylo by vhodné s sebou vzít pár vojáků?“ navrhl Ariartas.

           Arwell zavrtěl hlavou. „Zvládnu to sám.“

           Ariartas se zamračil. „Jdu s tebou,“ zavrčel nekompromisně. Doufal, že myšlenka, že by ho tu snad nechal, Arwella ani nenapadla.

           Postřehl, že Arwell zaváhal.

           „Arwe!“ sykl a zastavil se. V pohledu se mu mihla výhrůžka. „Jdu s tebou,“ zopakoval ještě s větším důrazem. Neexistovala jiná varianta. Jediná jiná myslitelná možnost byla zůstat zde.

           Etiarwell stál proti němu. Vráska na čele se mu prohloubila.

           Ariartův špatný pocit se zvětšoval, Arwellova odmlka trvala příliš dlouho.

 

           „Dobře,“ souhlasil Etiarwell vážně. „Arie,“ hlesl. „Prosím, neměj mi to za zlé,“ požádal ho, do očí se mu promítlo cosi zvláštně nejistého. 

           Ariarta píchlo v hrudi. Nechápavě se na Arwella zadíval. Ten výraz něčeho, co by se dalo téměř nazvat bezradností smíchanou s vinou, vídával u Etiarwella jen v jednom specifickém případě, a to s příměsí bolesti prosakující z nejtemnějších hlubin Arwellova nitra. 

           Ariartas polkl. Zatmělo se mu před očima.

           „Neříkej mi…, to snad…,“ zamítavě nakrčil čelo. „Opravdu jde o Laerda?!“ ta nevěřícnost do jeho tónu pronikla.

           Odpovědí mu bylo krátké přikývnutí.

           Ariartas se zprudka nadechl. Pokud by sepsal seznam lidí, které z hloubi duše nenávidí, Laerd by nejspíš získal čestné druhé místo. Ne jen kvůli trvalým jizvám na Arwově duši, ale i proto, že jeho vlastní vztah s Arwem byl poznamenaný Laerdovým stínem. Kdyby mohl Laerdovi spravit fasádu, nezaváhal by… Kdyby mohl, rozšlápl by ho jako švába! A teď ho má zachraňovat?!

           Co se stalo?! Copak ten zrádce nehnije v domácím vězení na někdejším letním sídle jeho kdysi šlechtického rodu?! A to ve společnosti své sestry a toho zmrda Lirta?! Podařilo se jim snad odtamtud dostat?! Kdy? S čí pomocí?! Při poslední kontrole přeci bylo vše v pořádku!

           Mohl něco opominout? Copak mu něco uniklo?!

           Jeho otázky se mu zračily v očích. „Jak se ten kretén…?“

           „Později,“ zarazil ho Arwell. „Teď není čas.“

           „Navíc věřím, že bude mít dobré vysvětlení,“ dodal světlovlasý vládce.

           Ariartas vnímal hořkost v Arwellově tónu.

           Po zádech mu přejel mráz. Jeho strach o Arwella se zvýšil.

           „Nezaslouží si tvou starost,“ vydechl. „Nemusíš kvůli němu hnout ani prstem.“

           Etiarwell na několik sekund zavřel oči, jako by hledal svou vnitřní vyrovnanost.

           „Je to nutné,“ prohlásil klidněji. „Pojďme!“

 

_

 

           Ocitli se na cestě. Zdálky byl vidět kouř nad lesem. Ohnivá zkáza se šířila.

           Etiarwell přidal do kroku. Ariartas se držel těsně za ním. Záhy uslyšeli zoufalý jekot. Ariartas by nejraději protočil očima. Ten zvuk poznával velmi dobře. Ne, že by chtěl přemýšlet nad tím, kolikrát slyšel někdejšího prince řvát.

           Ohnivým peklem prošli s ochrannou magických štítů. Odklonili plameny a bez větších problémů se dostali za plamennou zeď. Naskytl se jim výjev na to, jak Lirt propaluje Laerdovu kůži magickými znaky.

           Laerdův vřískot trhal uši.

           V Lirtově očích se leskla nepříčetnost, koutky se mu křivily šíleným smíchem… A pak se ohlédl.

 

           Byl to kratičký okamžik, kdy si vyměnil s Arwellem pohled. Šokovaně zamrkal, ale nezaváhal. Tasil meč s úmyslem Laerda na místě proklát.

           Etiarwell se vrhnul kupředu. Na konci jeho pahýlu se rozzářily speciální znaky a v tutéž chvíli se z něho zformovalo pevné ostří tvořené magií, kterým Lirtův bod vykryl.

           Opět na sebe pohlédli. Lirt okamžitě zaútočil kletbou, kterou Arwell ve stejný okamžik vykryl štítem. Lirt ukročil, aby získal potřebný prostor. Vzápětí to byl on, kdo musel vykrývat Arwellův úder.

           Světlovlasý muž ho donutil ustupovat od zuboženého člověka na zemi. Úder střídal úder… Magie jiskřila vzduchem.

           Ariartas nezůstal pozadu. Sám tasil meč, kolem kterého se rozžhnula magická aura. Šel na Lirta ze strany a přinutil tak Laerdova pronásledovatele se krýt z další strany. Hnán vztekem a frustrací chtěl Lirta naporcovat na nudličky.

 

           Z hořícího stromu odpadly kusy hořících větví. Spadly mezi ně. Všichni tři uskočili vzad. Lirt okamžitě využil příležitosti, bleskurychle vytáhl připravený papír s obrazem a využil ho k přechodu pryč. List padnul na zem a dostal se do spárů plamenů…

           Ariartas vztekle promáchl mečem. Energie vystřelila vzduchem a vyryla menší jámu do míst, ve kterých Lirt ještě před vteřinou stál. 

           „Kam šel?!“ otočil se na Arwella prudce. Přepokládal, že ten Lirtův skok viděl ve své mysli.  

           Arwell ale zakroutil hlavou. „To počká,“ rozhodl a nechal své ostří zmizet.

           „To nemyslíš vážně!" zvolal. „Skoro jsme ho měli... Nemůžeme ho nechat pláchnout!"

           „Arie...," Arwellův hlas zněl unaveně. „Je to Země, Evropa, staré město, ...  Z toho zlomku je to těžké určit blíž." 

           „Rozumím..."

 

           Arwell se obrátil, aby se vydal zpět k bezvládnému Laerdovi. Přiklekl si k němu a kontroloval jeho stav.

           Laerd se donutil otevřít víčka, snažil se zaostřit. „A-rwe,“ vyšlo mu z úst úlevně, než zcela ztratil vědomí.

           Ariartas přistoupil blíže. Zmírnit bouři emocí uvnitř sebe ho stálo mnoho úsilí. Potřeboval skutečně velkou dávku sebeovládání, aby potlačil chuť své podráždění vybít.

           Zamrzl na místě a pozoroval je.

 

           Hleděl do Etiarwellovy tváře. Za dobu, co se znali, spatřil u Etiarwella mnoho výrazů. Teď v jeho očích panovalo cosi temného a znepokojivého. Nebyla to nenávist nebo vztek. Četl v nich dobře skrývanou bolest, ale emoce, která tomu pohledu vládla, byla jiná. Opovržení. Nejhlubší možné pohrdání, které kdy u Arwella zpozoroval.

           Laerd zklamal dědice Allarwarnů natolik, že to jediné, co Arwellovi vůči němu zbylo, bylo naprosté znechucení.

 

| Paříž, středa 20. září 2017

 

           Lirt se objevil v zapadlé uličce nedaleko opery Garnier. Poblíž něho se nenacházelo nic, co by dotčenou ulici výrazně odlišovalo od stovek jí podobných. Obezřetně se rozhlédl, než se spěšnými kroky vydal k nejbližší zastávce metra. Ještě štěstí, že Pařížané byli zvyklí na ledacos, takže ve své tmavé tunice a stejně barevných kalhotách nebudil pozornost.

           Zuřil. Jeho plány byly opět v ohrožení. Ten červ Laerd Arwellovi určitě vyklopí vše, co ví… Jeho jediné štěstí je, že Laerd toho moc neví. Jenže i s tím málem může Arwella nasměrovat správným směrem. A Etiarwell není protivník, s kterým by toužil jít do přímého střetu. Už jednou proti němu prohrál, podruhé se to nestane. 

           Lirt si odfrkl. Možná to bude chtít plán uspíšit. To by ovšem znamenalo…

           Zastavil se. Prudce změnil směr a vydal se do méně frekventovaných ulic mezi domy. Šel něco přes dvacet minut, než dorazil k nepříliš vzhlednému patrovému domu. Zadíval se na jména na zvoncích, než našel jméno, které hledal. Argent Pierre.

           Dlouze zazvonil. Čekal, než se z reproduktoru ozval nevrlý hlas staršího muže. „Co se děje?!“

           „Tady Lirt,“ sykl. „Máme problém.“

           „Zvorals to, co?“ reagoval hlas výsměšně. „To se dalo čekat. Jsi nemožnej packal." 

           „Sklapni a pusť mě dovnitř.“  

           Ozvalo se zabzučení.

           Lirt otevřel dveře a zmizel v útrobách domu.

 

 

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím!

Další díl je zde. : )

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 9)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Takže ja som vyvolený,“ skonštatoval Sam potom čo mu Matka všetko zopakovala,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 13
Sníval som o tichom mieste kam by som mohol zaliezť. I tvor ako ja má...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Návštěvník Cítil jsem jak se po nás Falraen tázavě podíval, když jsem...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Upír tu dnes celý den nebyl, ale anděl si s tím moc hlavu nedělal, asi...