Pá, 20/04/2018 - 17:48
8

Věnování: 
Všem, kteří k této povídce chovají přízeň : )

Obraz Tallantridy - Kapitola 29

Otázka a odpověď

 

| Paříž, středa 20. září 2017

 

          Po skvělé večeři (Judicaël si dal záležet na bezchybném menu) se společně odebrali do malé místnosti, které Caël říkal „kinosál“. Byl to obdélníkový pokoj bez oken. Na jedné z užších stran bylo připevněné promítací plátno. Druhou stranu zaujímala obrovská pohovka (plná polštářů a dek) lemovaná vzadu a po stranách dřevem, kam bylo možné uložit pochutiny či jiné předměty.  

          François to tu znal. Zapnul promítačku, položil svůj notebook na příslušný stolek, zapojil ho do patřičného kabelu a na plátno se tak začal promítat obsah jeho plochy. Za pomoci bezdrátové myši mohl notebook jednoduše obsluhovat i z pohovky.

          Otočil se, aby se usadil, a zjistil, že už jaksi nemá kam…

 

          Musel se ušklíbnout. Zatímco on si hrál s technikou, Caël se uvelebil na pohodlném letišti, zabral si čtvero polštářů a stulil si mezi nimi tak šikovně, že zabral veškerý prostor.

          „To by chtělo fotku,“ komentoval jeho počínání François. „Přišpendlil bych to na firemní nástěnku. Popis: ‚Usvědčený zloděj polštářů. Tajná identita J. Leclèra odhalena.‘

          Judicaël vzhlédl. „Tobě dnes nějak otrnulo, že? Jsi drzý jako spam,“ mínil s úkřenem.

          „Nepřeháněj, miláčku,“ odvětil mu. „A uhni se,“ vyzval ho.

          Caël se opravdu posunul. François se pohodlně usadil, … a než se nadál, prosmýkl se mu Caël pod rukou a uvelebil se v jeho klíně. Françoisovi se do tváře promítlo překvapení, kriticky nadzvedl obočí. Ovšem vzápětí se jeho rty proměnily v pobavený úkřen.

          „Musel jsem ukořistit i ten nejlepší polštář ze všech,“ vysvětlil Caël, který přivřel oči.

          François ho pohladil po vlasech a začal drbat na zádech. Jeho přítel spokojeně zamručel.

          „Ty i vrníš?“ bavil se François.

          „Opovaž se přestat,“ varoval ho Caël.

          „Jsi si jistý, že nejsi kočka proměněná v člověka?“ ptal se François vesele a důsledně pokračoval v hlazení.

          „Právě jsi odhalil mé nejskrytější tajemství,“ odvětil Caël. „Jsem tajný kočičí agent na misi. Snažím se analyzovat lidi, abych získal pro naše tajné ústředí podklady pro nastolení světové nadvlády koček.“

          François se zasmál. „Mnohé to vysvětluje,“ podotkl. „Znamená to ale, že o prezentaci již zájem nemáš?“ zajímal se. „Jen orientačně. Jelikož takhle to úplně nepůjde…“

          Caël nespokojeně zabručel.

          „Kvůli ní jsem si tě pozval,“ povzdechl si černovlasý muž a neochotně se odtáhl. Posadil se a protáhl se. François nad ním jen zakroutil hlavou a přesunul se ke straně, aby se mohl chopit myši.

          Caël to pozoroval ze své pozice. Nebezpečně přimhouřil oči. „Ale nevím, jestli ti mé kočičí já odpustí, že ti je přednější nějaká myš,“ prohlásil s afektovanou dotčeností. Lehl si na záda a polštáře si podložil pod hlavu.

          François se uchechtl. „Domnívám se, že místo uraženosti bys měl raději zpytovat své černé svědomí.“

          „Co prosím? Černé co?“

          „Karma je totiž svině,“ dodal François. Skutečně otevřel prezentaci. Objevil se první slide. Byl na ní obrázek rybářské loďky na moři.

          Caëlovy rty se zvlnily v úcul. „Začíná to zajímavě.“

          François se zasmál. „Ilustrační obrázek pro navození atmosféry,“ podotkl. „Představ si šumění moře, slaný vzduch, vítr v tvářích… a pach rybiny.“

 

          François prokliknul dál. Objevila se rodinná fotografie. Bylo na ní osm lidí. Všichni se usmívali, moře v pozadí, uprostřed stál mladík účesem i očima velmi podobný Françoisovi.  Sám François až výmluvně chyběl.

          „Dvacetiny mého nejmladšího sourozence, slavil je na začátku července,“ zkonstatoval. „Je to ten uprostřed – Richard. Rybář,“ dodal. Potom se rozhodl Caëlovi představit ostatní muže na fotce, „Můj dědeček, Gwenaël, zvaný jako starý Gwen. Rybář. Jeho syn, můj otec, Richard starší. Rybář. Můj nejstarší bratr – Gwenaël mladší. To neuhodneš – rybář.“

          „Mám nutkavý pocit, že bych si měl do soboty nastudovat něco o rybolovu…“

          „Oni tě velmi rádi ochotně poučí, neboj,“ ujistil ho François. „To je moje babička Amélie,“ vrátil se k prezentaci. „Moje matka – Catherine, obě pracují v našem rodinném obchůdku s rybami… Starší sestra, také Catherine, tuším, že stále dělá instruktorku surfingu… A konečně, má mladší sestra – Amélie, budoucí nevěsta.“

          Ukázal na přívětivě vyhlížející hnědookou brunetku s dlouhými vlnitými vlasy.

          „Víš, že členové tvojí rodiny na první dojem vypadají jako vcelku laskaví a přívětiví lidé?“ nadhodil Caël.

          „To oni snad i jsou,“ odtušil François hořce. „Jen…,“ povzdechl si. „Prostě k nim nezapadám.“

          „Chtějí, abys přijel…“

          François se svraštil čelo. „Amélie chce, abych přijel. Je pro ni důležité, abychom se jako rodina usmířili. Já ale nechci předstírat něco, co nejsem…“

          Caël přikývnul. Přesunul se k němu a chytil jej za ruku. „Budu tam s tebou,“ šeptl mu.

          François se obrátil, pohlédl mu do očí. Místo dalších slov mu věnoval polibek. Vsál se na jeho rty a vychutnal si jejich chuť.

 

          „Víš, že to vypadá, že ses našemu vztahu konečně přestal bránit?“ vydechl, když se od sebe odtáhli. V očích mu zajiskřilo. Poznámka se mu prodrala skrz rty dříve, než si uvědomil, že tím Caëlovi poskytl skvělou příležitost se stáhnout, s jemu přirozenou lehkostí postavit zeď odměřenosti.

          Caël se zarazil. Provrtával Françoise pohledem. Viditelně zaváhal. „Snažil jsem se ti dát možnost uniknout,“ prohlásil. „Měl jsi tolik šancí se zachránit a nevyužil jsi je. Teď už je pozdě, Françoisi. Je mi líto. Pořád jsi tady. Přemýšlel jsem nad tím, víš…,“ zadrhl se. „Výsledek: Jsi jediný, koho si umím představit po svém boku.“ Caël uhnul pohledem na stranu, snažil se vyhnal z obličeje rozpaky.

          Françoisovi se tváří rozlil úsměv. Měl pocit, že štěstí, které pocítil, jím doslova prozařuje a rozjasňuje prostor. Slovní vyznání od Caëla zkrátka neočekával.

          „Přiznáváš mi vítězství?“ vydechl.

          „Na celé čáře,“ odvětil Caël.

          François opět zaútočil na jeho rty. Líbali se. Přesně do okamžiku, než se Caël vysmekl. „Pokračujeme v prezentaci,“ vyzval ho. „Chci všechny informace. Co mi povíš o Améliině nastávajícím?“

          François jen zakroutil hlavou, všechna jeho pozornost se soustředila na Caëla. Proč by měl přemýšlet o dotyčném Bretaňci? „Zkus uhodnout jeho povolání,“ vyzval svého přítele.

          „Rybář?“ zapředl Caël nedůvěřivě, očekávaje chyták.

          „Přesně tak,“ potvrdil François s úšklebkem.

          Caël se zasmál. „To je téměř neuvěřitelné."

 

| Tallantrida; Etianeesa, Etittrrasa, 9. den třetí třetiny I. měsíce roku 1000 arnoského času (1000 | 1 | II9),

  (tj. čtvrtek 20. dubna 2000 zemského času)

 

          Jeho bratr seděl na terase v tureckém sedu. Držel v rukou příčnou flétnu a hrál. Smutná melodie se rozléhala krajinou. Malý Etiernell se krčil u kamenného zábradlí. Skrz mezery mezi jednotlivými sloupky hleděl na nádvoří pod nimi.

          Sledoval jejich matku při procházce s jejich otcem. Earanwlladt Inuetra byla krásnou, hrdou ženou. Měla jemné rysy, oči chladné modře a dlouhé světlé vlasy, s kterými si rozpuštěnými povlával větřík. Její manžel Nardanwell se těšil úctě a oblibě.

          Náhle se oba dva zastavili. Otec ji objal a přitiskl k sobě. Matka se stulila v jeho náručí. Něco jí říkal, viděl, jak pohybuje rty. Sem nahoru však slova nedolehla.

          Jeho bratr přestal hrát. Složil flétnu vedle sebe a nepřítomně se zahleděl před sebe.

          „Otec odjede zítra za rozbřesku,“ zašeptal.

          Ohlédl se. Neměl z toho vůbec dobrý pocit.

          „Váže ho slib,“ dodal bratr. Jeho hlas zněl vzdáleně. Etiernell tušil, že jeho bratr věděl něco, co jemu unikalo.

 

          Později toho dne se vydali na procházku. Matka se snažila usmívat, ale její tváří pronikaly starosti, obavy. Nardanwell byl vážný, přestože se jim snažil věnovat, myšlenkami se jim vzdaloval. Do každého kroku, slova i výrazu se vkrádal přízrak hrozící války Tallantridy se severním královstvím Watriozsa.

          Večeřeli v rodinném kruhu. Ve vzduchu se vznášelo spoustu nevyřčeného. Etiernell se rýpal v jídle. Matka mlčela, snažila se bojovat s bolestí ve svém nitru. Otec také mlčel, ztracený ve svých úvahách. Ani bratr nic neříkal.

          Odebrali se do svých komnat. Etiernell se vydal do té své. Ještě, než se uložil ke spánku, ho otec navštívil. Malý chlapec hleděl do jeho ustarané tváře.

          „Ernelli,“ usmál se na něho a usadil se s ním na sofa v chlapcově pokoji. „Jak víš, zítra ráno odjedu.“

          Přikývl. „Kdy se vrátíš?“

          „To nevím, Erne.“

          „Ale vrátíš se?“

          „Snad ano.“

          Zamračil se. Nesouhlasně zkrabatil své čelo. „Slib mi, že se vrátíš!“ dožadoval se.

          „Vynasnažím se.“

          „Ale-“

          „Erne,“ zarazil ho. „Přišel jsem se rozloučit,“ řekl. „Dávejte s bratrem pozor na matku, bude vás potřebovat.“

          Opět přikývl. Otec mu pocuchal vlasy.

          „Pamatuj si, že ty jsi pánem vlastního osudu. Rozhoduj se, jak nejlépe dokážeš. A věz, že není nic horšího než zradit vlastní přesvědčení.“

          Tázavě k němu vzhlédl.

          „Pomáhej svému bratrovi,“ dodal. „Sourozenec ti může v těžkých časech být nejlepším spojencem. Leč taktéž nejvíce nesmiřitelným nepřítelem.“

          Tehdy nerozuměl, co se mu otec snaží říct.

 

          Neplynuly ani tři měsíce, kdy otcovo tělo zapálili na hranici. Později stejného roku vyhloubili jámu v rodinném háji, vložili do ní otcův popel a vysadili zde kaštan nesoucí jeho jméno. Jeho duch tak s nimi mohl zůstat…

          Další rok byla jejich matka donucena přestěhovat se do Talltrasy, na zámek velkokrále Rosiarwella Tallanty. On a jeho bratr se přestěhovali s ní…

          Den po dni jeho matka chřadla. Uvadala jako květina, kterou vyrvaly z půdy a odepřely jí vodu.

          Den po dni nenávist jeho bratra vzrůstala. Vzdoroval a byl trestán a lámán. Marně.

          Jeho přijal do učení matčin bratr, Mistr. S Earanwlladt se dohodli, že se Etiernell stane Malířem. Zdálo se to nejbezpečnější. Společenstvo hlásalo neutralitu, nerozhodovalo mocenské boje, nabízelo ochranu. 

          Ale copak se opravdu dá zůstat nestranný? 

 

          Teď byl 24. prosinec 2015.

          Do mise na Sameře jej (alespoň někteří) mohli považovat za mrtvého. Kdo všechno ho ovšem odhalil po ní? Komu všemu došlo, kým skutečně je Etiernell Inuetra a jak s tím naloží?

 

| Kapverdy, ostrov São Vicente, čtvrtek 24. prosince 2015

 

          Ze Samerské mise se vrátili ke konci dubna 2015. Případ byl za spolupráce všech týmů vyřešen. Nebo se to tak alespoň prozatím jevilo. Přesto měl Andrej pocit, že další otázky spíše vzešly, než že by napomohly orientaci v situaci.

          Navíc mu připadalo, že se s Étiennem čím dál více odcizuje. Andrej doufal, že by mu Étienne mohl být ochotný pomoci s dalšími zapeklitými případy, to ale Tallantriďan zarytě odmítal. Andrej pokračoval ve své práci. Věnoval se vyšetřování, rodinnému podniku… a na Étienna mu nezbývalo příliš mnoho času.

          Snažil se s ním udržovat kontakt přes skype. Dříve to fungovalo, ale teď i tady jejich rozhovory vázly. Často se jim stávalo, že se názorově neshodli. Étienne býval protivný a nepříjemný.

          Neviděli se tři měsíce! Setkat se jim podařilo až v srpnu, kdy Andrej navštívil Paříž. Strávili spolu týden, na začátku kterého se domluvili, že nebudou řešit nic magického. Fungovalo to. Tedy až do posledního dne, kdy Andrej Étienna pozval na účast na „Olantské misi“. Pohádali se. Ošklivě. 

          Tehdy Andrej odlétal v hluboké depresi.

          Jenže tehdy to tak Étienne nenechal. Ještě v srpnu se stavil v Moskvě, aby to s ním urovnal, vyřešil. Vysvětlení, po kterých Andrej toužil, mu však stále nedopřál.

          Na podzim se jejich setkání zintenzívněla. Étienne dokonce projevil zájem o pár případů a jeden čas se zdálo, že s Andrejem skutečně spolupracuje. Jeho příspěvky do řešení byly více než užitečné… Jenže Andrej si nemohl nevšimnout, že současně s tím zvýšil svoje setkávání i s Caëlem. Andrej se skutečně snažil nepropadat pocitům méněcennosti a neužírat se žárlivostí... 

          A pak se v půlce listopadu Étienne opět od všeho distancoval. Neozval se až do začátku prosince. 

          Andrej nechápal vůbec nic. S návrhem strávit společné Vánoce ale přišel Étienne. Ono, popravdě, ani jeden z nich tyto svátky neslavil, ovšem deset dní na sluncem zalitých Kapverdách znělo lákavě.

 

          Na ostrov dorazili ráno v pondělí 21. prosince. Ubytovali se v sympaticky vyhlížejícím hotelu a hned na to se vydali na průzkum okolí. Jejich první čtyři dny se zdály skvělé. Možná proto, že se vyhýbali všem tématům, u nichž hrozila hádka. Užívali si svou přítomnost, oddávali se sexu…

 

          I teď leželi v posteli. Oba nazí. Odpočívali po jejich ranním milování, které se protáhlo až do času oběda. Andrej spokojeně ležel na Étiennově hrudi, vdechoval jeho vůni a ten ho tulil k sobě. Kéž by takové chvíle mohly být věčné!

          „Etiernelli,“ začal Andrej. Všiml si, jak se Étienne napjal. Pohled blondýna zchladl.

          Jako vždy, když ho oslovil tímto způsobem.

          „Já se nechci hádat,“ vydechl Andrej obranně, posadil se. „Jen bych tě rád opravdu poznal. Přál bych si, abys mi věřil natolik, že mi svěříš tvá tajemství!“

          Étienne unaveně převrátil očima. „Proč? Je pro tebe lepší, když to nevíš…“

          Odfrkl si. „To si opravdu nemyslím,“ zavrčel. „Ty kritizuješ, co dělám, ale nikdy mi nevysvětlíš, co je podle tebe špatně…“

          „Andreji,“ vyzval ho Étienne. „Nekritizuji tvoji práci,“ sykl. „Odmítám podporovat Ústředí…“

          „Jsi Tallantriďan,“ vydechl. „Mohl bys nám - tím myslím zemské mágy - přeci pomoc s nimi vyjednávat. Poskytnout nám informace, poradit, jak se účinně bránit… Uznej, že Tallantridský konflikt ohrožuje Úmluvu…“

          „Nesmysl,“ odsekl. „Nechte konflikty na Arnosu Arnosanům a vše bude v pořádku!“

          „Vláda Takkassy…“

          „Má samozřejmě křišťálově čisté úmysly a její slovo je bernou mincí pravdy!“

          „Tak mi to vysvětli. Dělám si názor na základě informací, co mám…“

          „Zamysli se,“ vyzval ho podrážděně. To už Étienne vstal z postele, přehodil přes sebe župan a vydal se na terasu.

 

          Andrej se zhluboka nadechl. Právě měl chuť akorát tak něco rozbít. A to si myslel, že je klidný člověk. Naštvaně vstal, natáhl si plavky. Udělal pár rozladěných kroků tam a zpátky, než se vydal za ním. Opřel se o rám dveří a sledoval, jak se Étienne mezitím uvelebil na lehátku.

          „Naše diskuze neskončila,“ prohlásil.

          Étienne vyfoukl vzduch. „Pro mě ano."

          „Étienne, tohle nikam nevede..." 

          „Souhlasím..."

          „Takže?"

 

          Étienne mlčel. Andrej ho propaloval pohledem. 

          „Fajn. Mám tvůj dotaz chápat tak, že chceš vědět, proč se nehodlám podílet na ničem, co jde proti zájmu Tallantridy?!“ zavrčel blonďák. 

          Andrej přikývl.

          „Za 1) Vaše řešení problému Dědiců mě zklamalo. Ústředí se nedá věřit v ničem. Ale to vynecháme. Přejděme k tomu hlavnímu. Vy si pořád melete, že Rosiarwell byl skvělý – ne, nebyl, opravdu. Znal jsem ho dost osobně. A potom, že Etiarwell se chopil trůnu neoprávněně. Opět – není to pravda. To jsme už ale probírali stokrát…“

          Andrej ho propaloval pohledem. „Ano, ale to je tvrzení, které ničím neargumentuješ… Problém je, že v kontextu všeho, co vím, právě to vůbec nedává smysl! Vždyť jsi přeci zachránil mladé Tallanty před Etiarwellem, ne?!“

          Étienne se zarazil. 

          „Ne,“ vydechl. „Rozkaz na jejich zavraždění vydal Flaerwa! Ne Arwell…“

          Andrej nadzvedl obočí.

          Étienne si povzdechl. „Mně se o tom vážně nemluví dobře.“

          „Už jsi začal,“ podotkl Andrej. Nehodlá ho přeci nechat vycouvat! 

          „Jo,“ kývl Étienne. „Už jsem začal..."  Postavil se.

          „Pojďme dovnitř,“ požádal ho a vrátil se s ním opět do pokoje.

 

          „Chceš?“ nabídl vodu, kterou si sám nalil do skleničky. Andrej zavrtěl hlavou. Pozoroval, jak Étienne pije. Étienne se posadil na lůžko, Andrej zůstal stát. 

          „Víš, jaké je moje přihlašovací jméno na skype?“ nadhodil Étienne.

          To ho zkouší?! Andrej si povzdechl. „Silvermoon111?“ Věděl to, ale důvod, proč se ptá na tohle, mu skutečně ucházel. 

          Étienne přikývl. „Není to 111, ale 1. den 11. měsíce,“ podotkl. „Datum mého narození podle arnoského kalendáře.“

          Andrej si připustil, že to ho za celou dobu nenapadlo. Vlastně nad smyslem Étiennovy přezdívky skutečně nijak nepřemýšlel.

          „Angličtinu jsem zvolil proto, že 1) jsem se ji musel akutně učit, 2) mi přišlo, že na internetu jsou anglicky znějící jména jakousi povinností… Každopádně, tušíš, jak by tohle jméno znělo allarsky?“

          Andrej vydechl. Tohle je trest za to, že se allarštině vždy vyhýbal? Zkusil zapřemýšlet.

          „Silver…, stříbro…, allarat,“ to by věděl. „Měsíc,“ zamyslel se. „Ternat?“

          „Ternat je měsíc spíš v tom astronomickém pojetí, jako těleso,“ odtušil. „Máme lepší výraz, znamená opravdu měsíc na obloze…“

          Andrej zkusil projít slovník své allarské zásoby. „Warnat?“

          „Skvěle,“ pochválil ho. „Teď z toho zkus utvořit allarské příjmení…“

          Andrej ho propálil pohledem. Něco v jeho žaludku ztěžklo. Alllarat, warnat, oddělit substantivní koncovky…allar, warn... 

          „Allarwarna,“ hlesl. Po zádech mu přejel mráz.

          „Správně,“ přikývl Étienne vážně. „Narodil jsem se jako Etiernell Allarwarna, druhý syn krále Etianeesy, Nardanwella Allarwarny a tallaneeské kněžny Earanwlladt Inuetry. Etiarwell Allarwarna je můj starší bratr. Rosiarwell Tallanta a Saarwell Flaerwa jsou otcovi bratranci, tedy moji řekněme strýcové… Po smrti mého otce přinutil Rosiarwell mou matku, aby mu stála po boku… Porodila mu dědice… To znamená, že mladí Tallantové jsou taktéž mí sourozenci... Vím, jaký je Arwell. Celá situace je nesmírně komplikovaná. Vaše Ústředí nemá tušení, o co všechno tam jde. Každopádně, já vím, co není pravda." 

          Andrej rozšířil oči. Hleděl na něho, jako kdyby ho opravdu poznal právě teď.

          „To ale…“

          „Caël to ví,“ dodal Étienne. „Seznámili jsme se krátce po mém příchodu na Zem. Byl jsem plný pochybností, řekl jsem mu všechno, svěřil jsem se… A on udržel všechna moje tajemství skrytá! Doufám tedy, že i ty dokážeš mlčet!“

          Andrej mrkal. „Jenže…, proč potom…, přece...“

          „V žádném případě nehodlám riskovat, že by někoho mohla napadnout taková hovadina, jako že by na Tallantridský trůn chtěl dosadit mě!“

 

 

 

Dodatek autora: 

Tak to tu je. Další kapitola. : ))

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
Zaraženě se mi díval do očí. Chtěl mě odstrčit, ale nedovolil jsem mu to. Kdyby...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 43
Jeremy Sedel som v autobuse smerom k ulici Loombard. Tú ulicu som...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
„Majo, mám na tebe obrovskou prosbu!“ „Je mi to jasný, musím ty nováčky jet...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 3
,,Jste si to skutečně užívali.'' řekne Petra s úsměvem, když jsme doprohlíželi...