Po, 11/06/2018 - 16:27
6

Obraz Tallantridy - Kapitola 30,5 - Předehra

Divoká růže

 

| Olantis; Starý Olantis (Dalást); ostrov Álša, pobřeží, den 31. měsíce Írnaȟáta roku 2111 olantského času (31. / 7. / 2111),

  (tj. pátek 22. září 2017 zemského času)

 

         Byl teplý den. Nacházeli se v ústraní, na soukromé pláži lemované skalisky. Nebylo myslitelné, aby se kdokoli odvažoval rušit majitele tohoto místa právě zde.

         Jmenoval se Ȟaírtíha indá Sazráhdar-ánsá (zjednodušeně Sazráhdar). Seděl na kameni a hleděl na dorážející vlny. Byl to urostlý muž s ostře řezanými rysy tváře, strništěm, krátce střiženými černými zvlněnými vlasy a černýma očima. Mohlo mu být kolem třiceti let. Kdyby pocházel ze Země, možná by jej podle vzhledu tipovali na Hispánce. Nicméně byl Olantisan, člen Oktaviády, „ochránce všeho lidu“, ten, kterého obyčejní Olantisané považovali za boha.

         Jeho oblečení pro teď tvořily jen bílé balonové kalhoty. Hruď měl odhalenou, bylo tak možné spatřit jeho atletickou postavu s vyrýsovaným svalstvem. Po celé délce obou rukou (od paže po zápěstí) měl nasazené masivní zlaté náramky. Zlatý, těsně přiléhající, náhrdelník, se vyjímal i na jeho krku.

         Působil zamyšleně, na čele se mu krabatila zadumaná vráska.

 

         Aurélie se usmívala. Byl to vzácný okamžik, kdy se její tváří rozlil skutečně uvolněný úsměv. Její boty ležely bez povšimnutí opodál. Bosá se procházela mokrým pískem, občas zabrouzdala blíž k vodě a nechala se vítat mořem. Slaný vítr si pohrával s jejími dlouhými tmavými vlasy. Oblékla si šifonové bílé šaty s rozparky, ve kterých trochu připomínala nevěstu. Tomu, že se jí smáčí a špiní, nevěnovala pražádnou pozornost.

         Nastavila tvář větru. Roztáhla ruce. Na rty se jí drala slova písně.

         „On the second day he came with a single red rose.

         He said: ,Give me your loss and your sorrow‘.

         I nodded my head,

         as I lay on the bed:

         ‚If I show you the roses will you follow?‘“

         Zazpívala. Její hlas se nesl prostorem. Do očí se jí promítlo cosi hravého.

 

         Sazráhdar se podíval její směrem. Neměl rád, když Aurélie používala jazyk, kterému nerozuměl, byť se jednalo o píseň. Obvykle spolu mluvili jeho jazykem, daláštinou, vyjímečně samerštinou, jeho francouzština totiž nebyla nijak dobrá.

         Zvedl se. Došel až k ní, aby ji zezadu objal kolem pasu a přitáhl ji k sobě.

         Aurélie k němu natočila hlavu, v očích jí vyzývavě jiskřilo.

         Sazráhdar zvlnil rty v úsměv. „O čem zpíváš?“ zajímal se.

         „Je to baladická píseň o tom, jak mladý muž zabije krásnou dívku,“ zašvitořila. Obrátila se k němu a položila mu ruku na rameno. On si ji k sobě blíže přitiskl.

         „Probouzím v tobě takové asociace?“

         Zasmála se. Vycenila zoubky a přejela si po nich jazykem. „Možná?“ nadnesla svůdně. „Pravda ale je, že jsem ještě nepotkala muže, který by mi dokázal ublížit víc než já jemu.“ V očích jí problesklo cosi varujícího, temného.

         „To je výzva?“ zkřivil rty v mrazivý úsměv.  

         „Zabiju tě,“ prohlásila s úsměvem, její hlas mrazil a z očí jí zmizela jakákoli emoce.

         Sazráhdar se temně usmál. „Jsi krásná,“ prohlásil, naklonil hlavu a políbil ji.

         Toužil po tom se jí zmocnit, tady a teď.

 

         Vyměňovali si dlouhý vášnivý polibek. Aurélie ho hryzla. Chuť jejích rtů mu okořenila příchuť vlastní krve.

         Vyhrnoval jí šaty, dotýkal se její kůže. Dobýval se k jejímu tělu. Ona se mu nehty zarývala do zad. Přibývaly mu tak další šrámy k těm, které mu už způsobila předtím.

         Šaty jí rozerval. Svalil ji do písku. Oba lapali po dechu. Provokovala ho pohledy, smála se. 

         Nastavila mu krk a nechala ho, aby ji kousl. Dovolila mu, aby svými zuby hanobil její kůži. Zasténala.

         Písek dřel. Byl všude. Aurélie se vzepřela. Zaryla nehty hluboko do jeho boku. Vzpříčila koleno a přetočila svého milence pod sebe. Posadila se na něj. Přímo na jeho klín tak, aby mohla cítit jeho erekci. Povýšeně se usmála, než se sklonila a začala jazykem kroužit kolem jeho bradavek a postupně si mapovat známou hruď. Kousala, uždibovala. Rukama hladila a dráždila další místa. Sundavala mu jeho zlaté šperky. Sem tam vzhlédla, aby udržovala oční kontakt. Provokativně se usmívala.

         Sledoval ji. Jeho dech se zrychloval.

         Posadila se zpříma. Nadzvedla koutek v pobavený úsměšek. Zaklonila hlavu a začala si sama laskat svoje ňadra, s hlazením pokračovala po těle níž... 

         Nadzvedl se. Drapl ji za vlasy a surově si ji přitáhl do polibku. Opět převrátil jejich pozice. Zbavil se kalhot, které mu už skutečně překážely. Pronikl do ní. Slastně zakřičela. Bral si ji nelítostně a ona se nebránila, podvolila se jeho dravému vpádu.  

         Měl ji, teď nezáleželo na ničem jiném, jen na dvou tělech oddávajících se hříchu rozkoše.

 

         Leželi vedle sebe na písku. Uspokojeně oddechovali. Aurélie se culila na oblohu. Sazráhdar sledoval mračna.

         Aurélie se posadila. Přiklekla si k němu, natočila hlavu na stranu a zamyšleně si ho prohlížela, v jejích očích bylo něco zpytavého, zamyšleného. Zůstal ležet, jen jí oplácel pohled. Tento výraz v jejích očích ho znepokojoval.

         „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se.

         „Jsi si jistý, že jsi dost schopný, abys mi splnil mé přání?“ zeptala se, lehkým tónem jakým ševelí vánek. Usmála se, ale její pronikavý pohled byl přísně hodnotící.

         „Slíbil jsem ti to,“ řekl. Posadil se naproti ní. „Pochybuješ o mně?“

         „Připadá mi, že kancléř Thaarwan z tvé vize již není tak nadšený jako dříve,“ pronesla chladně. Atmosféra se změnila jako mávnutím proutku. 

         „Nemusí být nadšený. Stačí, když chápe, že již nemá na výběr,“ odpověděl odměřeně.

         Aurélie rozšířila úsměv. „Nepotěšilo by mne, kdyby to ztroskotalo,“ pronášela varovně. 

         „Jsi rozkošná,“ odpověděl. „Neměj strach, Aurélie. Svět, který si přeješ, ti padne k nohám.“

         Přikývla. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a stočila pohled k moři.

 

         „Mimochodem,“ načal Sazráhdar jiné téma. „Doneslo se mi, že tvůj bratr je jeden z nejmocnějších mágů Země,“ poznamenal zdánlivě nenuceně.

         „Není jeden z nejmocnějších,“ opáčila Aurélie, do jejího tónu se vkradla obezřetnost. „Judicaël je v současnosti nejtalentovanější mág spolupracující s Ústředím.“

         „Hm,“ reagoval Sazráhdar. „Není na čase nás představit?“

         „To nevím,“ opět mu věnovala pohled. Škádlivě se usmála. „Myslím, že nejsi jeho typ.“

         Nadzvedl obočí.

         „Navíc bych mu tě ani nepůjčila,“ zapředla Aurélie provokativně.

         Probodával ji pohledem.

         Protočila očima.

         „To závisí, co bys od mého drahého brášky chtěl,“ uvolila se odpovědět relevantně, její tón ztratil jakoukoli emoci. „Caël bývá velmi kritický k mužům, co se kolem mne motají.“ I přes provokující obsah druhé věty se její intonace mnohem více podobala výhrůžce. 

         „Možná ho chci přesvědčit o tom, že jsem pro tebe ten pravý?“ navrhl Sazráhdar mrazivě. 

         „O tom jsi nepřesvědčil ještě ani mě,“ odvětila Aurélie chladně.

         „Co po něm chceš?“ tentokrát se její pohled proměnil ve zpytavě ostrý.

 

         „Říká se, že je schopný tvůrce přechodů mezi světy,“ odpověděl jí. „Vytvořil by pro mne obraz?“

         „Záleží na tom kam. A také, jakou bys dal nabídku a jaké argumenty bys použil,“ odpověděla neutrálním tónem. Působila ostražitě.  

         „Mé nabídky se neodmítají.“

         Na to se usmála, posměšně. „S takovou u něho skončíš velmi rychle,“ prorokovala.     

 

         Byl teplý den. Mořské vlny dobývaly pláž. Další se tříštily o útesy.

         Aurélie otřepala své šaty a i přes jejich poškození je navázala kolem sebe tak, aby zahalovaly, co mají. Své boty nechala nést Sazráhdara. Sama se brouzdala vodou a usmívala se na nebezpečnou do dálky se táhnoucí modrou hladinu.

         Culila se a zpívala:

         „On the last day I took her where the wild roses grow,

         she laid on the bank, the wind light as a thief

         and I kissed her goodbye,

         said: ,All beauty must die‘

         and I lent down and planted a rose ´tween her teeth.“

 

_______

 

Aurélie zpívá píseň: Where The Wild Roses Grow (Nick Cave & The Bad Seeds, Kylie Minogue).

Český překlad uvedených slok:

 

Druhý den přišel s jedinou rudou růží.

Řekl: „Přenes na mě své prohry a zármutek.“

Kývla jsem hlavou,

když jsem ulehla na postel.

„Pokud ti ukážu ty růže, půjdeš se mnou?"

 

„Poslední den jsem ji vzal na místo, kde rostou divoké růže.

Ulehla na břeh, po dechu lapající zlodějka.

Políbil jsem ji na rozloučenou,

řekl: „Všechna krása musí zemřít.“

Poklekl jsem k ní a mezi zuby jí zasadil růži.

 

 

Dodatek autora: 

Buďte pozdraveni! : ))

Představuji vám Předehru (nebo prolog, chcete-li) k další části série.

Aurélie Leclère dospěla k závěru, že je vhodné podělit se s vámi i o některé části jejího života. : ))

 

(Malé jazykové okénko. V daláštině („jazyku bohů“) se písmeno ȟ vyslovuje jako [ch]š se vyslovuje jako ostré s. (Jen čistě mimochodem a na okraj. :D)) 

 

Moc děkuji za vaši přízeň, čtení, komentáře! 

Doufám, že se vám příběh bude nadále líbit. : ))

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 10
Seděl jsem na lavičce jako každé ráno. Beze slova jsem vnímal krásu přírody a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Pokračovanie druhého páru (Taki Heyji & Christofer Jones) Taki chodieval...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Nebudem si na pár sekúnd klamať. Bolo šťastie, že som nedvihol ruku a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Ráno jsem se probral první. Daniel spal zády ke mně a já tak měl před očima...