St, 26/12/2018 - 12:41
7

Věnování: 
Pro všechny, které to baví číst : )

Obraz Tallantridy – Kapitola 33

Vánoce 2013

 

(Stručný časový kontext pro přehled: 

V prosinci 2013 spolu Judicaël a François chodí přibližně tři čtvrtě roku, bydlí spolu v Caëlově bytě. 

François, Judicaël a Regina studují stejný obor na stejné univerzitě ve stejném ročníku. 

Andrej a Étienne spolu chodí. Andrej aktuálně žije v Paříži. 

Michaël ještě stále bydlí se svou matkou. 

Dominique ještě nezná Fleur... )

 

 

| Francie, Paříž, sobota 21. prosince 2013

 

         Regina udělala další piruetu. Milovala bruslení. Nedokázala si zimu a období před Vánoci bez toho představit. Právě se nacházela na venkovním kluzišti na Trocadéru. Výhled na Eiffelovku byl kouzelný. V zahradách dole se nacházely vánoční stánky. Hrála hudba… Ke kluzišti právě dorazili Caël s Françoisem. Gina je zaregistrovala koutkem oka. Měli u něho sraz. Plánovali společně vyrazit na trhy. Gina udělala další oblouček, zatočila se a s úsměvem na rtech dorazila k mantinelu.

         „Jste tu brzy,“ zasmála se.

         „Pak asi nemá smysl se ti omlouvat, že jsme se zdrželi,“ zkonstatoval Caël s úšklebkem na rtech.

         François se usmíval, neřekl nic. Byli k sobě s Caëlem zaháknutí lokty. Ta aura štěstí zářila do prostoru všude kolem něho.

         „Zdrželi?“ Gina povytáhla obočí, ale nechala to plavat. „Nechcete si zabruslit?“ vyzývala je.

         „Vidíš snad, že bychom si vzali brusle?“ opáčil Caël s despektem.

         „Můžete si je půjčit,“ odvětila mu Gina nevinně. „Přímo tam,“ ukázala na příslušné místo.

         Caël si povzdechl. „Chceš bruslit?“ zeptal se Françoise.

         Ten mu odpověděl úsměvem. „Proč ne?“ odvětil.

         Caël se nezatvářil o nic nadšeněji. „Tak dobře,“ odsouhlasil to.

         Regina se spokojeně zazubila. Netrvalo dlouho a oba její přátelé vstoupili na led za ní…

 

         Stejného dne večer stál Caël u okna svého bytu. Hleděl ven a pozoroval rušnou ulici. Toho dne už dvakrát típnul hovor od svého strýce bez toho, aby jej přijal. Vibrování mobilu jej donutilo sáhnout po přístroji, tušil, že to bude on a jméno na displeji ho o tom ujistilo.

         Povzdechl si jen v duchu. Obrnil se ve své mysli a potom hovor přijal.

         „Dobrý večer, Caël u telefonu,“ ohlásil se odtažitě.

         „Caëli, rád tě slyším,“ ubezpečoval ho strýcův hlas na druhé straně.

         Caël si odfrkl. „Jasně,“ sykl sarkasticky. „Co potřebuješ?“ ptal se nevlídně. Na čele se mu rýsovala vráska.

         „Caëli,“ David Leclėre zopakoval jeho jméno skoro jako zaklínadlo, kterým se ho snažil přesvědčit o své pravdě. „Jen tě chci slyšet…“

         Caël obrátil oči v sloup. „Aha…, v tom případě hádám, že mohu zavěsit,“ usoudil, svůj otrávený tón se ani nesnažil zakrýt.

         „Opravdu s Ignacem nechcete přijet na Vánoce domů?“ zeptal se jeho strýc vážně.

         Caël se mračil. „Za Ignace mluvit nebudu. Každopádně já jsem doma v Paříži,“ odtušil rezervovaně. „V žádném případě do Lunévillu nepojedu.”

         Strýc se odmlčel. Zřejmě promýšlel svou další otázku. „Dobrá… Mohl bych se stavit za vámi?“ zeptal se.

         „Proč bys to dělal?“ ptal se Caël odměřeně. „Rozumím tomu, že jsou Vánoce. Nechápu však, kde jsi přišel na tu absurdní domněnku, že já nebo Ignace máme potřebu se společně, natož s tebou, sejít a předstírat, že bychom snad byli fungující rodinou…“

         Tím spíše, že Aurélie s jejich dědečkem měli svůj společný program někde jinde, ale to nedodával.

         „Caëli…,“ David si povzdechl. Judicaël měl tušení, že chtěl pokračovat něčím jiným. „Vy netrávíte Vánoce s Ignacem spolu?“ zeptal se.

         „Ne,“ potvrdil. Jeho chladný tón dával znát, že skutečně nemá zájem to rozebírat blíže. ¨

         „Nicméně pokud máš potřebu někomu mermomocí zkazit Vánoce,“ pokračoval Caël s ironií, „Mohl by ses ozvat Michèle a vetřít se k ní a Michaëlovi,“ navrhl mu. „Není vyloučeno, že Michèle by se nějaká pomoc hodila,“ poznamenal o něco méně útočně. Judicaël si uvědomil, že svírá ruku v jakési křeči.

         „Hm,“ vypadalo to, že strýc k tomu nemá co dodat. „Kdybys něco potřeboval… Nebo si to rozmyslel…“

         „Pokud nic jiného nemáš na srdci,“ naznačil Caël, že by skutečně rád zavěsil. „Hezké svátky,“ jeho přání znělo jedovatě. Ukončil hovor. Zhluboka se nadechl, vydechl. Opřel si čelo o sklo okna a zavřel oči. Vnímal, jak chlad prostupuje jeho tělem.

         „Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě François. Kdo ví, kdy vstoupil do obývacího pokoje a kolik z rozhovoru slyšel. Caël jeho příchod nezaznamenal.

         Caël mu neodpověděl. Vnímal, jak jeho přítel došel k němu, ovinul mu ruce kolem pasu a položil hlavu na jeho rameno. „Miluji tě,“ zašeptal mu François do ucha.

         Caël se zachvěl. Pevně semkl rty a zatnul zuby. Nikdy nevěděl, jak by na taková vyznání měl reagovat. Neřekl proto nic. Vychutnával si hřejivé teplo, které k němu od Françoise přicházelo.

         Až po chvilce se vymanil ze sevření. Věnoval Françoisovi úkřen. „Já si myslím, že bychom měli rozvěsit světélka!“ prohlásil energicky. Vánoce si přeci žádaly náležitou výzdobu.

 

| Francie, Paříž, neděle 22. prosince 2013

 

         15:00. Zvonek zazvonil. Ignace dorazil přesně. Judicaël si vyzvedl svého bratra u vchodu a následně jej uvedl do svého bytu. François doma nebyl, co Caël věděl, podnikal někde cosi s Reginou. (Přičemž když odcházel, tvářil se dostatečně rozpačitě na to, aby Caël pojal podezření, že to bude nějaká zlotřilá záludnost.)

         Ignace se zamyšleně rozhlédl. Upoutala ho vánoční výzdoba. Svým způsobem ho překvapila.

         „Posaď se,“ vybídl bratra Caël. Usadil ho na pohovce v obýváku. Že očekával hosta, dosvědčovaly pochutiny připravené na stole. Ignace si řekl o pohár vody a Caël jim ji nalil oběma.

         Ignace se rozpačitě ošíval. Hledal správná slova.

         „Těšíš se?“ nadnesl Caël naprosto jednoduchý dotaz.

         „Ano,“ přikývl Ignace a vzápětí zrozpačitěl. „I když… Popravdě… Jsem nervózní, mám trochu obavy…,“ přiznával. „A… Opravdu ti nevadí, že nebudu tady, s tebou?“ Ignacův pohled se pátravě zadíval na staršího bratra.

         „To se u mě snažíš najít výmluvu, abys za ní nemusel jet?“ ušklíbl se Caël.

         Ignace sklopil pohled. „Jsou to Vánoce…,“ vydechl. „Rodina by měla být spolu… Je správné, že pojedu k té její? Nejsme spolu nijak dlouho.“

         „Myslel jsem, že jste si to s Ève vyříkali?“ opáčil Caël. Poznámku o rodině nechal být.

         „Pozvala mě, její rodiče jsou celkem v pohodě…“

         „Tak tu nefňukej a užij si to,“ vyzval ho starší bratr.

         Ignace se zamračil. „Já jen…“

         „Přestaň,“ uťal ho Caël. „Nekaž si to!“

         Ignace se na bratra nedůvěřivě zadíval.

         „Nechci tě vyhazovat, ale možná bys měl vyrazit co nejdřív… Dostat se do Orléans ti nějakou dobu potrvá…“

         „Mám už všechno s sebou,“ odvětil Ignace. „Jakmile se rozloučíme, hned pojedu tam…“

         „Tak se loučíme,“ ušklíbnul se Caël.

         Ignace zaskočeně mrkl.

         „Vážně,“ stál si Caël za svým. „Chceš přeci dorazit v nějaké rozumné době. Taky nehodlám riskovat, že si to ještě rozmyslíš! To bys mi tu totiž zůstal na krku.“

         „Tak jo…,“ Ignace stále vyvedený z míry vstával z pohovky. „Ale počkej…, ještě tu pro tebe něco mám…,“ Ignace zvedl tašku, kterou přinesl. Po nahlédnutí byly vidět dva úhledně zabalené dárky.

         „Díky,“ reagoval Caël, který tašku převzal a prozatím ji odložil na křeslo, kde seděl. „Také tě nenechám odejít s prázdnou,“ ubezpečil ho a podal mu podobnou tašku s balíčky.

         Ignace ji přijal. Působil poněkud rozhozeně. Tento jeho pocit nezmizel ani ve chvíli, kdy s ním Caël vyšel z bytu, z domu a doprovodil ho až k autu.

         Ignace uložil tašku od Caëla do kufru a přešel ke dveřím řidiče. Pohlédl na bratra.

         „Veselé Vánoce,“ popřál mu Caël. „Dej vědět.“

         Ignace přikývl. „I tobě,“ opětoval přání a zasedl do vozu. Vyrazil.

         Caël stál na chodníku a ještě hodnou chvíli sledoval odjíždějící automobil.

 

 

         François se vrátil k večeru v doprovodu Reginy.

         „Caëli, zvedej se!“ zatrylkovala jen, co vešla do pokoje.

         Černovlasý mladík seděl uvelebený na pohovce zahleděný do knihy. Vzhlédl k ní s otázkou v očích.

         „U Hectora je večírek, určitě jsi dostal pozvánku…“

         „Neplánuji tam jít,“ odvětil jí.

         „Já ti to naplánovala za tebe,“ usmála se. „Přeci tu nebudeš celý večer vysedávat u knihy! To můžeš kdykoli jindy…“

         Caël si povzdechl.

         „Mně jsi řekl, že to ještě uvážíš,“ připomněl mu François. „Pojďme tam!“

         „Proč myslíš, že je to dobrý nápad?“ opáčil Caël a zkoumavě se na Françoise zadíval.

         „Protože jsi můj přítel a já tě chci mít po svém boku!“ François se uculil.

         „To není dobrý argument,“ ujistil ho Caël. „Hector mě nemůže vystát, uvědomujete si to?“

         „Nefandi si tolik,“ ušklíbla se Gina. „Hector nedávno uznal, že máš občas i docela pravdu,“ uchechtla se.

         „Občas?“ kriticky nadzvedl obočí. „To je vágní… On je relativně často úplně mimo mísu.“

         Gina se uchechtla. „Tak ho ponech jeho bludům a pojď!“

         Caël se podmračil.

         „Nemáš žádnou relevantní omluvu,“ pokračovala Gina autoritativně. „A já se ti o Françoise starat nebudu. Musíš si ho ohlídat sám.“

         „Hej,“ ozval se zmiňovaný. „Nejsem nesvéprávný,“ odtušil. „A kdo říká, že půjdu, když Caël nepůjde?“

         Gina obrátila oči v sloup. „To je jak na zakládce, pánové…“

         „Dobře, jdu s vámi,“ rozhodl se Caël. „Dřív, než mě z vás chytne migréna.“ Zvedl se.

         Gina se vítězně usmála.

         „Říkala jsem ti, že půjde,“ prohodila tiše k Françoisovi. „Dlužíš mi euro,“ dodala.

 

| Francie, Paříž, pondělí 23. prosince 2013

 

 

         François byl v práci. Regina měla svůj program. Caël stál na rohu ulice a hleděl na protější stranu, na vývěsní štít dobře známého knihkupectví. Což o to, jít se podívat, jestli náhodou neobjeví ještě nějakou zajímavou knihu, kterou by mohl někomu darovat, to se jevilo jako dobrý nápad. Špatný nápad bylo nacházet se poblíž právě tohoto knihkupectví. Proč? Přesně tady pracoval Etiernell! Na druhou stranu nemusel by mít ani směnu… Co Caël věděl, stále chodil s Voronským… Dotyčný Rus pravděpodobně stále pobýval v Paříži…

         Caël nehnutě stál. Sem přeci jít vůbec nechtěl. Šel se projít! Jak je možné, že se ocitl tady?! Na druhou stranu tohle postávání je pěkně stupidní. I kdyby tam Etiernell byl, není nic špatného na tom, že by se potkali… Jenže Caël měl čím dál neodbytnější dojem, že Etiernella opravdu vidět nechce. Měl by mu vůbec co říct?! Jenže jestli tu bude ještě chvilku trčet, dost možná v tom chodníku i zakoření…

         Všiml si postavy jdoucí v protisměru. Okamžitě poznal Andreje. Rus vypadal ztracený ve svých myšlenkách. Spěšnými kroky mířil ke knihkupectví. Kolem sebe se příliš nerozhlížel. Ještě, že tak.

         Dobrá tedy. Je rozhodnuto. Caël se otočil a zmizel ve vedlejší ulici. Setkání ani s jedním z nich určitě nemá zapotřebí…

 

         Později odpoledne již s Françoisem postavili do místnosti malou jedličku a ozdobili ji. Když měli hotovo, vydali se na společnou procházku Paříží. Caël s Françoisem propletl prsty. Nemluvili. Nepotřebovali to, jen si užívali atmosféru vánoční Paříže.  

 

| Francie, Paříž, úterý 24. prosince 2013

 

         François měl poslední měsíce často pocit, že žije ve snu. Občas se zastavil na místě a musel se znovu pořádně rozhlédnout kolem sebe, aby se ujistil, že se tohle v jeho životě opravdu děje. Těžko se mu věřilo, že je to on, kdo sbalil Judicaëla Leclèra. Ještě hůře se mu chápalo, že se opravdu nastěhoval do jeho bytu. A to nejpraštěnější ze všeho bylo, že spolu stráví Vánoce… On, Caël a Regina, kterou k nim pozvali.

         François v žádném případě nehodlal jet za rodinou, která o něho nestála. Caël důvody nevysvětloval, ale podle indicií, které měl, se François jeho odmítavému postoji vůbec nedivil. Reginina rodina byla natolik atypická, že se ani nedalo čekat, že by jejich kamarádka vůbec uvažovala ať už o cestě do Ameriky, nebo jen do Itálie.

         Což byl ale i důvod, proč trávil od brzkého dopoledne čas v kuchyni. Slavnostní večeře se sama neudělá a nad Caëlovým návrhem, že by si vše objednali, ohrnul nos. Připraví si to sami. Navíc, François by to sice nikdy nahlas nepřiznal, miloval pozorovat svého přítele v kuchyni. Caël se vždy tvářil tak vážně a tak soustředěně. A jak mu tikalo v obočí, když se mu občas něco nezdařilo s naprostou dokonalostí provedení. Françoisovi to připadalo nad míru roztomilé. Jeho za většiny situací elegantní přítel v kuchyňské zástěře mračící se na salát byl prostě rozkošný. Vždy to u něj vyvolávalo chuť Caëla políbit.

         Gina dorazila odpoledne. Kromě svých věcí a darů (zatím pečlivě uschovaných), donesla i několik pryšců (jelikož si všimla, že ti dva žádný nemají a Vánoce bez „Vánoční hvězdy“ prostě nemohou být!) a další pochutiny. Od okamžiku, kdy přišla, se jim začala motat v kuchyni. Což bylo skvělé, protože když tu byla Gina, mohli do Caëla rýpat dva. Černovlasý mladík jim to bez váhání oplácel.

         Blížila se sedmá hodina a François začínal mít dojem, že mají všechno připraveno. On dodělával poslední věci v kuchyni. Caël s Reginou připravovali stůl. Hrály vánoční songy z playlistu, který Gina připravila a pouštěla ho ze svého notebooku (protože jak poznamenala, kdyby se toho neujala ona, skončili by, jak Caëla zná, u klavírních sonát a to nemohla dopustit…).

 

         Štědrovečerní večeři zahájili aperitivem. Caël rozlil šampaňské a všichni tři se chopili svých skleniček.

         „Děkuji vám, že s vámi mohu prožít tento den,“ pronesl Caël. Rty zkřivil v lehký úsměv. „Na zdraví!“

         „Na zdraví,“ oplatili mu.

 

         Večeři připravili pečlivě a důkladně. Na stole se to hemžilo různými lahůdkami. Začali jednoduchými jednohubkami, které následoval předkrm (foie gras), hlavní chod (krocan s kaštanovou nádivkou servírovaný s houbami a zeleninou), poté sýry, salát, olivy a na úplný závěr přišel dezert – Bûche de Noël.

         Jejich večeře plynula v družné diskuzi. O jídle, kultuře, cestování…

         „Caëli,“ zapředla Gina, když si vychutnávali hlavní chod, „Poděl se s námi o nějakou tvou oblíbenou historku ze střední.“

         „Ze střední?“ Caël zlehka povytáhl obočí.

         „Hlavně neříkej, že žádnou nemáš,“ ušklíbla se Gina. „Jen se pochlub!“

         „Hmm,“ Caël se zamyslel. „Na nižší střední jsem chodil do divadelního kroužku…“

         „To začíná slibně,“ uchechtla se Gina.

         „Spolužačka mě přesvědčila, že je to dobrý nápad,“ ušklíbl se Caël. „Chvilku jsem vzdoroval, nicméně mě přemohla zvědavost.“

         „Co jste hráli za inscenaci?“ zajímal se François.

         „Označil bych to za netradiční variaci na Sněhurku,“ odpověděl mu. „Postavy v zásadě zůstaly, ale prošly velmi zásadní proměnou…“

         „Koho jsi hrál?“ zajímala se Gina.

         „Hádej,“ vyzval ji Caël.

         Gina si ho kriticky prohlédla. „Předpokládám, že princ jsi asi nebyl…“

         „Ne, to opravdu ne,“ ušklíbl se Caël.

         „Na trpaslíka taky moc nevypadáš,“ zkonstatoval François.

         Regina se zasmála. „Vypravěč?“ zkusila to. ¨

         Caël její návrh zamítl zakroucením hlavy.

         „Král?“ navrhl François další možnost.

         „Taky ne,“ odmítl to Caël.

         „Sněhurka?“ uchechtla se Gina. „Ebenové vlasy, pleť barva sněhu… Sedlo by to.“

         „Takový návrh tam taky padl,“ připustil Caël. „Dobře, nebudu to protahovat. Hrál jsem zlou královnu.“

         François se usmál a Regina se zasmála. „To je role přímo pro tebe,“ prohlásila.

         „Taky myslím,“ souhlasil s ní Caël. „V té naší verzi to ovšem byl čaroděj – transvestita, který zahořel láskou k ovdovělému králi…“

         Gina se smála. „Jak jsi dopadl?“ ptala se.

         „Přikázali rozžhavit železné boty a tančil jsem tak dlouho, dokud jsem nepadl mrtvý k zemi,“ odpověděl jí Caël vážně. „Sadisti!

         „Dá se někde najít záznam?“ zajímal se François.

         „Pff,“ reagoval Caël. „Nemyslím si, že to stojí za zhlédnutí! Žádné mistrovské dílo to nebylo. Však mi bylo nějakých třináct…“

         „Musel jsi být rozkošný,“ mínil François s úculem.

         Caël protočil očima. „To bych neřekl. Ale kdybyste viděli spolužáka, co hrál krále, nejspíš byste pochopili, proč mě tehdy napadlo, že bych mohl být gay, “ ušklíbl se.

         „Tvoje první láska?“ uchechtla se Regina.

         „Platonická,“ přitakal Caël.

         „To mě docela zajímá,“ ozval se François. „Zkusil ses mu vyznat?“

         Caël se uchechtl. „Ne,“ ušklíbl se. „Něco takového mě opravdu ani nenapadlo.“

         „S kým sis dal první polibek?“ vytasila se Gina s další otázkou.

         „Myslím, že na to ti odpovídat nebudu,“ prohlásil Caël. „Ideální čas změnit téma… Milá Gino, otázka pravdy, vypsala ses s Hectorem nebo ne?“

         François nevěřícně rozšířil oči, jak takovou přímočarou otázku neočekával.

         Gina se oproti tomu jen zasmála. „Ne,“ odpověděla. „Vyspala jsem se s jeho holkou…, což mě přivádí k myšlence, že teď už je to moje holka,“ uchechtla se.

         „Vlastně mě to vůbec nepřekvapuje,“ vyjádřil se Caël. „Nicméně bych odhadoval, že ses stala osobou, která bude ležet Hectorovi v žaludku víc než já. Gratuluji.“

         „Jo, asi budu potřebovat transfuzi, jak moc mi to trhá žíly,“ uculila se Regina.

         François si povzdechl. Odhadoval, že tady jeho názor potřebovat nebudou…

 

         Bylo chvíli před jedenáctou, když přišel na řadu dezert. Půl dvanácté, když dojedli. Jejich trojice vstala od stolu a opustila byt. Společně se vydali na půlnoční mše do nedalekého kostela svaté Otýlie.

         Zpátky se vrátili v dobré náladě.

         Regině přiřkli Françoisův pokoj a jeho postel. François s Caëlem sdíleli tu Caëlovu. Jako první nechali koupelnu Gině. Potom si ji zabral François, který posléze trpělivě čekal, než se jeho přítel vrátí zpátky. Mezitím společně s Ginou stihl uložit vánoční dárky pod stromeček.

         Usmál se, když se dveře konečně otevřely a Caël vklouzl do svého pokoje.

         „Ty ještě nespíš?“ tázal se Caël.

         „Čekám na pohádku na dobrou noc,“ prohlásil François.

         „Myslíš, že si nějakou zasloužíš?“ zakřenil se Caël. „Doufám, že jsi nezapomněl dát před dveře mrkev pro soby,“ podotkl.

         „Spoléhal jsem na to, že to uděláš ty,“ opáčil mu. „Samozřejmě, že si zasloužím pohádku.“

         „Pusa na čelo by ti nestačila?“

         „To nevím,“ odvětil mu.

         Caël si přisedl na postel, přitáhl se a políbil ho na čelo. Tázavě na Françoise pohlédl.

         Ten nezaváhal a spojil s Caëlem své rty. Ruku mu položil na rameno.

         Caël přijal jeho výzvu a jejich polibek prohloubil. Líbali se, dokud jim stačil dech.

         Caël se usmál. „Pojďme spát,“ vyzval ho. Natáhl se k vypínači a zhasl stolní lampičku.

         Lehl si. Vyhledal Françoisovu ruku, aby spolu propletli prsty.

         „Dobrou noc.“

 

| Francie, Paříž, středa 25. prosince 2013

 

         Caël se probudil jako první. Posadil se na posteli a protáhl se. Delší chvíli sledoval svého spícího přítele. Odhrnul mu pramen vlasů spadlý do čela. Pořád tak úplně nechápal, co na něm François vidí, ale nechtěl si stěžovat, bylo příjemné ho mít po své boku.

         Přinutil se vstát. Jeho první kroky vedly do kuchyně. Postavil na čaj. Na stolek v obýváku začal připravovat snídaňové pohoštění. Přitom mu občas padl pohled na stromek, pod nímž se nacházela kupa dárků.

         Druhá se objevila Regina. V pyžamu. Stále zívající.

         „Dobré ráno,“ pozdravila ho a rozespale se usadila na pohovce.

         „Naleju ti čaj,“ nabídl Caël a okamžitě jí nalil horký nápoj do hrnku.

         „Díky,“ odpověděla mu. Přesto jen objala polštářek a stulila se v růžku gauče. Zavřela oči.

         Caël se poušklíbl. „Zajímá tě, co dávají v televizi?“ nadhodil. Natáhl se pro ovladač a pustil ji.

         Gina pozvedla hlavu.

         „Nepustíš radši nějaký film?“

         „Jaký?“

         „Jakou pohádku máš rád?“ zajímala se Gina.

         „Děvčátko se sirkami,“ odpověděl.

         „Nic optimističtějšího tě nenapadlo?“ povzdechla si Gina. „Pustila bych Lásku nebeskou,“ nadhodila.

         „Jaké jsou další návrhy?“

         „Asterix a Obelix?“

         „Dobře, jak myslíš,“ odsouhlasil jí to.

 

         François přišel v půlce filmu. Pohlédl z jednoho na druhého. Gina si zabrala celý gauč. Přisedl si tedy vedle Caëla na křeslo.

         „Rozdáme si dárky?“ navrhla Gina vesele. Vypadalo to, že ožila. Hned se stavěla na nohy. Rychlostí blesku se přesunula ke stromku. Caëlovi se rty zkřivily do pobaveného úkřenu. François se usmál. Oba se zvedli a přešli k ní. Roztřídili dárky do tří skupin a každý si k sobě přesunul svoji kopu.

         François nedůvěřivě hleděl na osmnáct balíčků různorodé velikosti, které obdržel. Reginina ani Caëlova hromádka určitě nebyla tak početná.

         „Nezbláznili jste se vy dva náhodou?“ musel si postěžovat. Ne, vážně. On jim přeci říkal, že se mají mírnit.

         „My dva?“ reagoval Caël. „O čem to mluvíš? To přeci nadělil Otec Vánoc,“ prohlásil.

         „Je vidět, kdo z nás tří byl nejhodnější,“ přisadila si Regina.

         Po tomto prohlášení se François opravdu zmohl jen na útrpný povzdech.

         „Vy jste neuvěřitelní,“ pokáral je.

 

         Bylo kolem poledne. François s Ginou zmizeli v kuchyni. Caël stál na svém oblíbeném místě u okna a vyhlížel do ulice. Ucítil zavibrování mobilu. Vytáhl jej a kriticky se zadíval na příchozí zprávu.

         Etiernell: Dobré dopoledne, Caëli. Doufám, že máš klidné svátky. Viděl jsem tě stát na rohu ulice před knihkupectvím. Děje se něco?

         Caël si odfrkl. Takže Etiernell ho viděl. A píše mu po dvou dnech. Není to od něj milé?

         Povzdechl si.

         Caël: Nazdar. Nic se neděje. Měj se.

         Není nad stručné zprávy, že?

         Etiernell: Nechceš se setkat?

         Caël: Proč?

         Etiernell: Dlouho jsme se neviděli.

         Caël: Nechci se setkat.

         Etiernell: Zjistil jsem něco znepokojivého. Potřebuji to s tebou probrat.

         Caël: Se mnou?

         Etiernell: Tobě v tomto můžu věřit.

         Caël: Myslíš?

         Etiernell: Navrhni místo a čas.

         Caël se zahleděl z okna. Na čele se mu rýsovala vráska a zrak potemněl.

         Caël: Zítra. 13:00. Bouloňský lesík, naše místo.

         Etiernell: Potvrzuji.

 

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím všechny!

Chtěla jsem napsat vánoční Tallantridu. :D K Štědrému dni se mi to sice nepodařilo, ale snad kapitolka potěší. 

Přeji všem jen to nejlepší. : ) 

 

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
  Jemný déšť padá na kočičí hlavy chodníku, kaluže odrážejí pouliční...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 18
Po stmívající se ulici, která vede z místní fakultní nemocnice, jde muž ve věku...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Oren sám dlouho nezůstal. Jinak zamýšlený, nenávistný pohled donutil generála...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
  „Ty jsi vážně hroznej!“ Na dopřání chvíle prostoru jsem dostal asi...