Po, 18/09/2017 - 16:16
13

Obraz Tallantridy - Kapitola 5

Procházka

 

| Paříž, středa 13. září 2017

 

          Středeční výuka trvala krátce. Končila před dvanáctou. První dvouhodinovkou byla umělecká tvorba. Dnešní den její náplň učitelka pojala teoreticky, tudíž ji strávili výkladem o secesi. Poté následovala druhá dvouhodinovka, která podle rozvrhu nesla pojmenování Projekt. V minulém týdnu se nekonala, jednalo se tedy o zahajovací hodinu. První půlku si vzal na starost jejich třídní.

          Podle abecedního pořádku je rozdělil do čtyř skupin po šesti studentech. Nabídl jim čtyři témata na zpracování, z nichž si každá skupina jedno vybrala (na tu nejméně rozhodnou jedno zbylo). Na vypracování měli dva semestry, přičemž ve třetím výsledky své práci představovali a obhajovali před komisí. Každá ze skupin dostala přiděleného jednoho z vyučujících jako vedoucího jejich projektu.  Druhá část hodiny se už konala s příslušným pedagogem.

          Nicolas se na základě svého příjmení stal součástí týmu č. 1. Spolu s ním jej tvořili Dominique, Laurent Julien a Béatrice. Nicolas si začínal říkat, že jestli tento systém budou učitelé uplatňovat nadále, možná by měl začít zvažovat změnu jména. Zbylými členkami týmu byly Laure Arcand a Thérèse Février. Laure by na první pohled zařadili mezi šprty, byla nižší postavy, nosila brýle a vlasy barvy medu měla svázané ve dvou culících. K tomu dojmu napomáhalo i to, že se svojí kamarádkou Niquette obvykle sedávala v první lavici v řadě u okna před katedrou. Thérèse oproti tomu působila jako její přesný opak. Vysoká dívka ve sportovním oblečení s tmavými vlasy spletenými do dredů se jevila jako volnomyšlenkářka, která si s ničím nedělá moc těžkou hlavu. 

          Michaël skončil v týmu č. 2. Když si Nicolas v duchu hodnotil ten, nebyl si jistý tím, zda je o cokoli lepší. Michaël měl v týmu Irène a Louise Guèvremonta. Z Dominiquovy tradiční party schytal Killiana a Béatricinu nejlepší kamarádku Ginette. Jejich poslední členkou byla už zmíněná Dominique Leriche, které ostatní říkali Niquette. Jelikož se nedokázali (nebo ani nesnažili) dohodnout, stali se skupinou, na které zbylo poslední téma: Dluhová krize v eurozóně. V tu chvíli Nicolas usoudil, že Michaël je na tom rozhodně hůř.

          Jeho skupina se stala první, která si téma vybrala. Byla to Thérèse, která se bez přemýšlení a bez konzultací se zbytkem členů okamžitě po vyřčení témat přihlásila a přisoudila jim práci: Polygamie ve Francii a v ostatních zemích světa. Hned na to se významně podívala na Béatrice, Doma a Laurenta s prohlášením: „A vy tři budete náš testovací vzorek!“  

          Béatrice se rozesmála, Dominique nadzvedl obočí a Laurent se poněkud rozpačitě ošil, dokonce mu do tváří vstoupil ruměnec.

          „Chceš nás tři donutit ke sňatku?“ kroutil Dominique hlavou. „No, to nevím, jestli projde. Tady Béa se zmiňovala, že chce svatbu jedině ve vojenské ponorce, což bude dost fuška zařídit… A hlavně je Laurent klaustrofobik, tak by to nemusel přežít. To znamená, že za a) bychom já i Béa ovdověli hned v den svatby… a hlavně bychom potom byli normálně monogamní, což je trochu problém…“

          Nicolas se nejdřív na Thérèse a potom i na Dominiqua zadíval, jako kdyby spadli z višně. Cože?!

          Laurentovi cuklo v koutcích, Béa se zkroutila v záchvatu dalšího upřímného smíchu, Laure se bezradně podívala na Nicolase a Thérèse se pobaveně zakřenila. „To by se vymyslelo,“ prohlásila. „Když už jste vy tři mluvili o podobě vaší svatby, máte naplánovány i další věci?“ zajímala se.

          „Samozřejmě,“ přisvědčil Dominique okamžitě. „Řešili jsme všechno. Od počtu dětí po jména našich osmi křečků.“

           Po dalším výbuchu smíchu některých členů jeho skupiny to Nicolas vzdal a raději dával pozor, co se děje ve zbytku třídy. Pochyboval totiž, že jeho skupina vymyslí cokoli smysluplného. Za vděk vzal to, že když se na druhou část přesunuli za svým vedoucím, dostalo jejich téma alespoň trochu nějaký směr a hrubou osnovu. 

 

          Jakmile zazvonilo, hodlal se vypařit, sejít se s Michaëlem a postupovat podle včerejší dohody. Tedy oběd a pak procházka po okolí školy. Napůl doufal, že Dominique si účast rozmyslí.

          „Nicolasi!“ zarazila ho Béa dříve, než svůj plán stihl realizovat.

          „Ano?“ usmál se. V hlavě už se mu honily děsivé představy toho, co po něm zrovna ona může chtít.

          „Máš facebook?“ zeptala se Béa nevinně.

          Nicolas zamrkal. „Cože?“

          „Facebook, to je taková sociální síť…“

          „Já vím, co je facebook,“ skočil jí do řeči. „A ne, nemám tam účet.“

          „Tak to je blbý,“ zhodnotila Béa. „V tom případě mám pro tebe úkol. Založ si ho,“ rozkázala.

          „K čemu?“ nechápal. Opět u něj sílil pocit, že mu něco uniká.

          „No…, hodlám nám tam vytvořit skupinu, kde budem náš společný projekt řešit,“ vysvětlila. „Hodím tě tam. Jo, a taky tam máme skupinu naší třídy. Prostě to nutně potřebuješ, věř mi.“

          Nicolas se netvářil o nic přesvědčeněji. Než se ale stihla vytasit s čímkoli dalším, vložil se do jejich hovoru Dominique. „Tak jo, lidi. Kšá, kšá,“ mávnul v odhánějícím gestu na všechny ostatní členy jejich skupiny, kteří se kolem nich (až na Laure, která už dávno odešla) začínali shromažďovat. „Dneska jděte beze mě. Dnes se věnuji svému bratrovi,“ vyzval je.

          V první chvíli se nic nestalo, ale potom, co je Dominique ubezpečil, že to myslí vážně, pokrčili rameny a nechali je být. Nicolas byl červený rozpaky.

          „Mohl jsi jít s nimi…,“ prohlásil, uhnul očima. S Dominiquem opustili třídu.

          „Mohl,“ přitakal Dom. „Ale ty bys s náma zase nešel, takže… jsem ti dal přednost.“  

          „Aha,“ Nicolas se zadíval před sebe. „Víme o sobě třetí den… Neznáš mě…“

          „Proto je nejvyšší čas to změnit,“ prohlásil Dom. „Budem nejúžasnější dvojčata v Paříži!“

          „To určitě,“ pronesl svůj sarkasmus i nahlas, nejen v myšlenkách. 

          Dominique se zasmál. „Věř nám trochu, brácho.“

 

          Místní jídelna byla prostorná a prosvětlená. Nacházely se v ní dlouhé stoly v řadách uprostřed, které si volili větší skupiny lidí, a pak několik menších stolků po stranách. U jednoho takového v rohu sedával Michaël. V obvyklém menu bylo obvykle na výběr ze dvou různých předkrmů, tří vstupních jídel, tří hlavních jídel, několika dezertů nebo sýru a na závěr ovoce.

          Nicolas s Dominiquem si přisedli k Michaëlovi. Nicolasovi neuniklo, že se Dominiquovi do tváře při pohledu na hnědovlasého mladíka vloudil zvláštní stín, nicméně vzápětí zmizel. Michaël působil, že jeho obličej zkameněl.

          „Tak co, Leclère, jak si spokojený se svým týmem a tématem?“ navázal Dominique konverzaci naprosto bezstarostným tónem.

          Michaël mu věnoval zcela odměřený pohled. „Myslíš tu otázku vážně?“

          Dominique pokrčil rameny. „Pokud řekneš aspoň tři věty, jsem ochotný poslouchat i plky o eurozóně… Oceň, že to je velká oběť.“

          Michaël protočil očima a raději se plně věnoval jídlu. Možná jen o něco křečovitěji chytil vidličku. Nicolas přeletěl pohledem z jednoho na druhého, než si povzdechl.

          „Tak nic,“ posteskl si Dominique. „V tom případě mi nedáváte na výběr, budu vám vyprávět vtipy o Belgičanech!“

          Nicolasovi cuklo v koutku, což Dominiqua povzbudilo v tom, aby s vtipy skutečně začal.

 

          Chvíli před jednou vyšli do ulic. Nicolas nevěděl, co čekat, ale vlastně se začínal celkem bavit. Dominique si dával opravdu záležet na tom, aby ho rozesmál. U Michaëla bohužel nepochodil, ten se pořád tvářil jako kus ledu.

          „Dobrá,“ pronesl hnědovlasý mladík a zastavil se. „Máme spoustu možností, kam a kudy jít,“ obeznámil je. „Záleží na tom, co bys rád viděl,“ dodal směrem k Nicolasovi. „Za vidění stojí asi všechno. Osobně bych navrhl Lucemburské zahrady, Pantheon, Pont Neuf… Ne nutně v tomto pořadí. Kousek od nás je kostel Val-de-Grâce a co by tě mohlo opravdu zajímat je Knihovna svaté Jenovéfy…“

          Nicolas těknul pohledem k Dominiquovi, nerozhodně si poposunul brýle.

          Dominique se uchechtl. „Já bych to vzal tudy,“ ukázal na jednu ulici. Vytáhl telefon. „Je tam pokéstop,“ vysvětlil důvod hned vzápětí. „A hned za tím je gym, v kterém…,“ chvíli počkal, než si to ověřil, „je volné místo!“  

          Michaël nasadil naprosto nic neříkající výraz a zcela se zdržel komentářů.

          Nicolas zaraženě mrkl. „Ty hraješ pokémony?“

          Dominique se uchechtl. „Jasně. Jak jsi na tom ty?“

          „Hrál jsem to. Docela dlouho jsem to ale nezapnul. Jean-Paula, to je kámoš, to přestalo bavit a samotného mě to tolik nebralo.“

          „Tak teď máš mě,“ zasmál se Dominique. „Tak to zapni. Co jsi za tým?“

          „Valor…“

          „Jo, to já taky,“ zakřenil se spokojeně. „A jakej level?“

          „29.“

          „Skvělý. Já jsem na 36.,“ obeznámil ho Dom.

          Michaël si povzdechl. „Chápu to správně, že z procházky po památkách Paříže se stal právě lov?“

          „Naprosto,“ ubezpečil ho Dominique. „Památky jsou pro turisty. Nicolas potřebuje užitečné informace. Jako třeba, jaké jsou v okolí dobré restaurace, kde tu jsou zastávky mhd a co z nich jezdí… Uznávám, že ta knihovna se hodí. No… a pak důležitá věc,“ zdvihl ukazováček a podíval se na Nicolase, „pár ulic od Pantheonu je bezvadný anime shop!“

          Na Nicolasovi bylo znát, že je vyvedený z míry. Odpoledne začalo nabírat nečekaný obrat.

          „Anime shop zní dobře,“ prohlásil, to už měl v ruce mobil a zapínal hru. Prohlédl si plánek. „Tak kde máš ten gym…?“

 

***

 

          Michaël opravdu nevěděl, co si o tomto odpoledni myslet. Že to bude peklo tušil od chvíle, co to navrhl, ovšem způsob utrpení předčil jeho očekávání. Většinu času kráčel za dvojčaty, sledoval, jak se baví, chytají pokémony, protáčejí pokéstopy, dobýjí gymy… A občas projeví zájem i o nějakou tu památku, na kterou náhodou natrefili.   

          „Omlouvám se,“ přimluvil se k němu v jednu chvíli Nicolas. „Musíš se nudit…“

          „To je v pohodě,“ odvětil mu.

          Michaël si nedokázal odpovědět na otázku, proč se jim na to vlastně nevykašlal a nešel domů. Ti dva by se dobře zabavili i bez něho. Vůbec ho tu nepotřebovali. Nejspíš to neudělal proto, že je měl pozorovat. Určitě to byl především tento důvod. Není možné, že něco v jeho nitru se vlastně cítilo dobře, jelikož, i když nesdílel jejich nadšení, byl nějakým způsobem členem téhle malé party. Mohl být ve společnosti Dominiqua a přijímat jeho úkřeny, poznámky a společnost v úplně jiné podobě, než jaká pro ně byla obvyklá… A to i přesto, že Dominique ho tu vlastně snášel jen proto, že jen s ním by Nicolas nešel.

          Michaël si uvědomil, že cosi v jeho nitru se propadlo o další kousek hloub. Měl pocit, že v jeho hrudi se roztahuje střep, který mu chce zabránit v nádechu. Hlavně klid a nedat nic najevo. Je to takhle v pořádku.

          „Nechceš to začít hrát taky?“ ozval se Dominique.

          Michaël přimhouřil oči. „Co?“ Ztratil se ve vlastních úvahách, takže mu v prvním okamžiku nedocházelo, o čem to vlastně mluví.

          „Máš data, ne? Ale mohli bychom se stavit u nějaké wifi, aby sis tu aplikaci stáhnul…“

          „Aha, takhle,“ přikývl Michaël. „Ne… Totiž, já tu hru v mobilu mám. Ale potom, co jsem dovršil 40. level, mě to přestalo bavit. Navíc jsem v modrém týmu.“

          Uvědomil si, že na něho Nicolas i Dominique nevěřícně hledí. Fajn, tohle jim asi nemusel říkat.

          „Jsi na 40. levelu?“ nechápal Dominique. „Děláš si srandu?“

          „Hm.“

          „Dokaž to,“ vyzval ho Dominique.

          Michaël vytáhl mobil, nechal načíst hru a ukázal mu svůj profil. „Nekecám.“

          „Fakt ne. Hmm… Podváděls?“

          Michaël přimhouřil oči. „Ne,“ sykl. Až o vteřinu později si uvědomil, kolik dotčenosti v tom jednom slově dal najevo.

          „Dobře, dobře,“ reagoval Dom rychle. „Dělám si srandu.“

          Nicolas opět přeletěl pohledem od jeho ke druhému. V očích jasně vepsanou otázku. Michaël vypnul hru a zastrčil mobil. „Co teď?“

          Dominique zakroutil hlavou. Rozhlédl se, jako by uvažoval, kam se to vlastně během jejich nepromyšleného postupu dostali.

          „Já bych si někde na chvíli sedl,“ navrhl. „Jsme kousek od mostu Saint-Michel, můžem přejít, sejít k nábřeží, dřepnout někam na schody a koukat na Seinu. Jako další zastávku potom navrhuji Notre-Dame.“

 

***

 

          Seděli na schůdcích nedaleko mostu. Seina poklidně plynula. Na ulici na protějším břehu se hemžili lidé. Mezi nimi se vznášelo zamyšlené ticho, které z nich delší chvíli nikdo nechtěl porušit.

          „Jaká je tvoje rodina?“ zeptal se Dominique Nicolase.

          „Řekl bych, že celkem normální,“ odpověděl mu. Když si všiml, že se Dominique nadechuje k další otázce, rozhodl se pokračovat. „Táta je pilot,“ obeznámil ho. „Takže pořád někde lítá…“

          Dominique se uchechtl.

          „Máma pracuje v cestovní kanceláři. Nejdřív na pobočce v Mentonu, potom jí nabídli lepší pozici v Paříži. Proto jsme se přestěhovali. Adoptovali mě, když mi bylo pět. Z období předtím si toho moc nepamatuji… Vlastně ani ten samotný proces, byl jsem fakt malej. Máma ale říká, že jsem měl tendence občas mluvit nějakým vymyšleným jazykem nebo co,“ pokrčil rameny.  

          Dominique se zazubil. „To říkali i o mně. Že jsem prý často používal nějaká svoje vymyšlená slovíčka. Ale nikdo to nedoceňoval, takže jsem s tím brzy přestal.“

          „Jak jsi na tom s rodinou ty?“ Otázka z Nicolase vyplynula tak nějak přirozeně. Vlastně ho to opravdu zajímalo.

          Dominique se zakřenil. „Takže tě to přeci jen zajímá. Bezva. V roce 2015 jsem se seznámil s Fleur Allard. To setkání bylo osudové. Říkala, že si vždycky chtěla pořídit kočičku nebo aspoň pejska. Jenže je alergická na kočky i na psy, takže se nakonec rozhodla si adoptovat mě.“

          Nicolas na Dominiqua nechápavě vykulil oči.

          Nejspíš k překvapení jich obou se rozesmál Michaël. „Tvoje matka je vtipná,“ prohlásil.

          „To si myslím,“ přitakal mu Dominique. „Fleur je skvělá. Je to švadlena, má vlastní krejčovství. Občas se jí tam motám, takže pozor, umím dát látku pod stroj a sešít ji dohromady. No… Fleur je vdaná. Její manželkou je Charlotte Blanchard, ta je ortodontistka. Naštěstí mi zuby rostou dost rovně, takže s rovnátky jsem ještě neskončil,“ uculil se. „Fleur působila docela nejistě, když se mě tehdy ptala, jestli mi to prý nebude vadit… A já jí říkal, že jsem chtěl vždycky alespoň jednu mámu, mít dvě bude ještě lepší.“ Dominique se ošil.

          Nicolas se snažil nasadit nějaký normální výraz, aby na něho pořád nekoukal tak udiveně.

          „Předtím jsem byl většinou v děcáku. Sice se mě párkrát pokusili upíchnout do nějaké rodiny, ale obvykle se něco podělalo, a tak to nakonec nevyšlo,“ uzavřel to Dominique, jako by chtěl mít vyprávění kompletní a tohle přiznání rychle za sebou. Nicolas si všimnul, že mu do tváře vstoupily rozpaky a že si mimoděk hraje s prsty. Navíc nekoukal na něho, ale do řeky…

          A Nicolas si uvědomil, že vlastně vůbec neví, co by mu na to měl říct.

          „Teď je ale všechno v pohodě,“ prohlásil Dominique a opět se mu rty rozšířily do úsměvu. „Jsem spokojenej!“

          „Jasně,“ zazubil se na něho Nicolas. Na chvíli zaváhal, ale pak položil jinou otázku, která mu vrtala hlavou. „A to tvoje chození s Laurentem a Béatrice…?“

          „Co s ním?“ opáčil. „Moje srdce je velké a mám v něm dost lásky pro všechny,“ prohlásil teatrálně.

          „A… už jsi…?“ Nicolas zrudnul. „Spal jsi s nimi?“ položil tu otázku jasněji.

          Dominique se zakuckal. „Jo…, zrovna nedávno jsme s Laurentem spolu spali v jedné posteli. Měli jsme jen jednu deku, takže jsme se o ni celou noc rvali. Vyhrál jsem, ale on mě skopl na zem. S Béou jsme podobné experimenty zatím nezkoušeli. A jestli myslíš sex,“ zakřenil se. „Tak ne… S Béou jsme se jednou pokoušeli líbat. S Laurentem jsem si dal svůj první polibek… Byla to těžká romantika, vážně. U něho doma, při svíčkách… Ten debil tu svíčku shodil loktem a chytla mu kniha z knihovny. Musel jsem to uhasit svojí mikinou…,“ Dominique se zazubil.

          Nicolas na něho hleděl a opravdu váhal nad tím, na kolik si z něho utahuje a nakolik se to opravdu stalo.  

          Michaëlovy koutky se protáhly do lehce pobaveného úsměvu. „Škoda, že jsem to nemohl vidět,“ prohlásil.

          „Jsi neskutečně škodolibý, Leclère,“ odvětil mu Dominique s povzdechem. „Každopádně, když už si tu já i Nicolas svěřujeme naše niterní tajemství a životní trapasy, mohl bys nám říct něco o své rodině, co ty na to?“

          V ten okamžik se jakákoli známka po úsměvu z Michaëlovy tváře vytratila. Dokonce pobledl a v jeho očích se objevilo něco poplašeného. Hlas, který mu vyšel z hrdla, byl opět odměřený, „Na mojí rodině není nic zajímavého.“

          Nicolas obrátil svou pozornost na něho.

          „Myslím, že i tak by nás to docela zajímalo,“ mínil Dominique. „Tvoji mámu jsem párkrát viděl, ale už je to docela doba…“

          Michaël se stal uvězněný pod pohledy obou dvojčat. Zhluboka se nadechl, vydechl…

          „Fajn,“ rezignoval. „Můj otec byl podnikatel, zemřel před mým narozením. Moje matka byla pianistka, teď je trvale hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Oficiálně se o mě stará strýc. Moji sourozenci jsou kreténi.“

          Nicolas si uvědomil, že mu zaražením poklesla ústa. Dominiquovi se do tváře promítlo něco zvláštně účastného. „To je mi líto…“

          „Nepotřebuji, aby ti to bylo líto,“ odsekl Michaël. „Ptali jste se, víte to. O nic nejde.“

          Michaël se zvedl. „Já půjdu,“ prohlásil. „Je pozdě. Zítra ve škole.“ Bez dalšího ohlédnutí se vydal po schodech nahoru.

          „Počkej!“ vyhrkl Nicolas, prudce vstal s úmyslem jít za ním.

          „Nech ho,“ zarazil ho Dominique. „Myslím, že chce být sám…“

 

 

 

Dodatek autora: 

 

Přidávám další kapitolku. Snad se bude líbit : ). 

4.77778
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 18)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 24
„S ním by som sa vyspal.“ ukázal som na muža stojaceho na autobusovej zástavke...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 2
„Jsem rád, že jsi mi odpustil,“ pohladím Mariána po zádech, když se usadíme v...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Zpozorovala jsem v televizi dvě auta a chlápka žvanící něco o motoru. Hned jsem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Nathan   Domov som dorazil pár minút po jednej ráno. Otec už dávno...