So, 14/10/2017 - 14:54
7

Obraz Tallantridy - Kapitola 9 

Judicaël Leclère

 

 

| Francouzská Polynésie, ostrov Tikei, čtvrtek 16. října 2014

 

Samerská mise - Před přesunem

 

          Andrej seděl za stolem u počítače ve své kanceláři v hlavní budově Ústředí. Všechny přípravy již byly hotové, proto jen kontroloval e-maily a pročítal zprávy. Čas přechodu na Sameru byl stanoven na 17. října 2014, 3:05 UTC, což odpovídalo 1. dni 10. měsíce roku 999, 5:90 samerského času, rovněž 5:05 francouzského letního času a nakonec také čtvrtku 16. října, 17:05 polynéského času. Ústředí si svoje centrum na malém korálovém ostrově Tikei zbudovalo roku 1963. Tou dobou již byl ostrov dlouhodobě neobydlený. Centrum tvořil komplex tří budov krytých magickým polem. Hlavní budova sloužila pro účely Ústředí a taktéž pro Zemskou bezpečností službu, druhá z budov patřila Zemskému úřadu pro evidenci, jehož hlavní úloha byla registrovat mágy Země a návštěvníky z cizích světů. Třetí budovu si zabral Institut, ústav zaměřující se na výzkum magie.

          První evidovaný případ nezvyklých magických jevů se na Sameře objevil na začátku července tohoto roku. Tamní vyšetřovatelé se pustili do analyzování situace, nicméně jejich pátrání nemělo kýžené výsledky. Jelikož se problémy stupňovaly, byla na začátku září přizvána skupina mágů z Arnosu. Přesto nedošlo k žádnému pokroku. Posléze bylo dohodnuto i s dalšími světy, že se na vyšetřování budou podílet. Andrej Voronskij dostal na začátku října za úkol sestavit sedmičlenný zemský tým, který se na Sameru vydá.

          Čas srazu před přechodem určil na 2:00 UTC a to v hlavní budově Ústředí, v místnosti č. 10. Každopádně do setkání zbývaly ještě bezmála dvě hodiny. Sám trávil na Ústředí již přibližně půl dne, kdy znovu ověřil platnost informací a pokynů, zkontroloval přípravy, …

          Bylo 14:23 místního času. Venkovní teplota dosahovala 28°C. Pohled z okna lákal k prázdné písčité pláži a průzračným vlnám. Andrej si promnul čelo a raději vrátil pozornost zprávám. Ozvalo se zaťukání na dveře. O chvilku později dovnitř nakoukl Andrejův asistent, obvykle sídlící na recepci před jeho kanceláří.

          „Andreji,“ spustil hned. „Právě volali z Institutu…,“ vydechl a vstoupil do místnosti.

          Andrej nadzvedl obočí v otázce. „Nějaký problém?“

          „Tak trochu…,“ přitakal. „Christian Nyberg byl prý v noci napaden. Je v péči zdravotníků, takže se nemůže zúčastnit Samerské mise. Chtěl jsem ti je přepojit, ale říkali, že ti mám jen vyřídit, že posílají náhradníka… Prý se brzy dostaví…,“ vysvětloval rychle.

          „Náhradníka?“ zopakoval Andrej. „Říkali koho?“

          „To budu asi já,“ ozvalo se tónem podbarveným arogancí.

          Andrej měl pocit, že mu na moment vynechalo srdce. Ten hlas poznal velmi dobře.

          Do místnosti vstoupil mladý muž. Andrej ho propálil pohledem. Dotyčný jako obvykle vypadal spíše jako model, který si odskočil z focení nové kolekce slavného návrháře, než cokoli jiného. O tomto člověku nikdo nemohl říci, že by nebyl pohledný. Byl vysoký, dobře stavěný, s pravidelným obličejem. Měl sněhově bílou pleť, ebenově černé vlasy a tmavé podmanivé oči. Étienne se Andrejovi jednou neprozřetelně svěřil, že mu tento muž v určitých chvílích připomínal porcelánovou panenku. Dokonalý, krásný, zdánlivě bez citu, ale přesto křehký… Po těchto slovech se Andrejovy antipatie k dotyčnému ještě zvýšily. V koutku srdce si sice přiznával, že prachobyčejně žárlí, ale… tohle byl Étiennův bývalý přítel a Andrej si nedokázal pomoci, aby se s ním neporovnával.

          „Judicaël Leclère, Institut, Ústav pro výzkum cizích světů,“ představil se neosobně znějícím hlasem, do očí se mu vnášel chlad. „Mág kategorie A, oprávnění 1,“ dodal a přešel k Andrejově stolu. „Usoudil jsem, že nejrychlejší bude, vyřídíme-li to osobně. Zde je moje dokumentace,“ s tím položil na Andrejův stůl složku papírů.

          Andrej ho stále častoval nepřátelským pohledem. Na složku se ani nepodíval.

          Judicaëlovy koutky se stočily v arogantní úsměv. „Ujišťuji tě, Andreji Viktoroviči, že mě to nijak netěší. Skutečně jsem nijak nestál o to účastnit se této mise. Ba co víc, operovat pod tvým velením,“ prohlásil nonšalantně. „Komplikuje mi to život, studium, kariéru… Velmi jsem oceňoval tvou zcela zjevnou snahu mě z toho vynechat, byť jsem ti musel vyjít jako vhodný kandidát nejméně na tři pozice.“ Judicaël se ušklíbl. „Bohužel v Institutu figurujeme jako specialisté na Sameru pouze dva. Jelikož je Chris ze hry, jsem jediná možnost. Budeme se s tím tedy oba muset smířit.“

          Andrej nasadil zcela neutrální výraz. „Rozumím,“ pronesl odměřeně. Pokud není zbytí, nic s tím nenadělá. Musí zachovat věcnost. Ve svém nitru ale zuřil. Nedokázal si tu spolupráci představit…

          Stačí, že přesvědčil Étienna, aby se do týmu přidal. Stálo ho to mnoho úsilí...

          Jak se asi bude jeho přítel tvářit, až se potká se svým bývalým?

          „Předpokládám, že ses obeznámil s případem?“ zeptal se Judicaëla stroze.

          „Samozřejmě, Andreji Viktoroviči,“ ujistil ho s ironií v hlase. „Seznámil jsem se se vším.“

          „Skvělé,“ odtušil Andrej. „Sraz je v 16 hodin místního času, místnost č. 10. Pokud nemáš jiné dotazy, je to ode mě pro teď vše.“

          Judicaëlovy rty se opět zkroutily v arogantní úsměv. „Chtěl bych, abys mě doprovodil na procházce po pláži,“ sdělil.

          Andrejovo obočí opět vyskočilo vzhůru. „Proč?“

          „Musíme si promluvit,“ osvětlil Judicaël. „O Etiernellovi.“ Jeho oči se do Andreje ostře zabodly.

          Andrej se zamračil. Mohl by říct, že není o čem mluvit. Étienne chodil s ním a to bylo vše, co potřebovali vědět. Ale on…

          „Dobře,“ souhlasil a vstal. Zaklapl počítač a vydal se z místnosti. Vyšel první, Judicaël ho následoval. Andrejův asistent zůstal stát na místě, zmateně hleděl za odcházející dvojicí a snažil se pochopit, co se tu právě stalo…

 

          „Tak mluv,“ vyzval Andrej Judicaëla. Stáli na písčité pláži, slaný vítr je hladil po tvářích a moře vítalo šuměním.

          Judicaël sledoval vlny. „Je zjevné, že mě nemáš v lásce,“ prohlásil. „Musím přiznat, že to je vzájemné,“ dodal.

          Andrej neřekl nic. Mohl s tím souhlasit, nicméně toto konstatování je nikam neposouvalo ani nenabízelo žádné řešení. Čekal na pokračování, kterého se jeho společník ujal po krátké odmlce.

          „Pokud má být naše mise úspěšná, je nežádoucí, aby mezi námi panovala nevraživost,“ řekl Judicaëm způsobem prostým jakékoli emoce.

          „V tom případě vezmi na vědomí, že Étienne je můj,“ prohlásil Andrej stroze.

          Judicaëlovi do očí vstoupilo cosi pohrdavého. Přeměřil si Andreje. „Ne, to není,“ reagoval odměřeně. „Etiernell nepatří nikomu, je svůj. Pouze z nějakého záhadného důvodu již téměř třetím rokem trpí jako svého přítele tebe.“

          Andrej semkl rty. Chtěl na to Judicaëlovi odseknout něco jedovatého, ale uvědomil si, že ho nenapadá nic dostatečně sofistikovaného, co by Leclère hned neobrátil proti němu.

          „O našem vztahu nemáš dostatek informací na to, abys jej mohl posuzovat,“ prohlásil.

          „Možná ne,“ přitakal Judicaël. „Ale znám Etiernella, ne jen Étienna,“ v jeho pohledu se objevilo něco zlomyslného. „Ty se musíš stát silnějším, pokud mu chceš stačit, Andreji Viktoroviči.“

          Andrej ho počastoval temným pohledem. Žárlivý hlásek v jeho nitru se opět ozval. Étienne mu skutečně o sobě jako o Etiernellovi příliš neřekl. Věděl Judicaël něco víc? Proč má Andrej neustále pocit, že nad ním má Leclère navrch?!

          „Pochop, Andreji,“ pokračoval Judicaël arogantně nezaujatým tónem. „Já a Etiernell jsme si rovnocenní. Ty na něm visíš… Musíš zesílit. Protože jinak, jak dlouho myslíš, že ho takový přívažek bude bavit?“

          Andrej se zamračil. Měl pocit, že do jeho tváří vstoupila červeň. Přívažek?!

          „To je mezi mnou a jím. V každém případě tvůj vztah s ním asi tak idylický nebyl, když jste se rozešli,“ mínil.

          Judicaël se usmál. „O našem vztahu nemáš dostatek informací na to, abys jej mohl posuzovat,“ pronesl a v koutku mu cuklo.

          Andrej se odvrátil. Nesnášel ho. Jinak to říct nešlo. Tenhle rozhovor je ztráta času.

          „Náš rozchod měl své důvody,“ řekl Leclère klidně. „Teď přejdu k tomu důležitému pro naši současnou situaci. Věz, že tě respektuji jako jeho partnera, ty mě respektuj jako jeho spřízněnou duši.“

          Andrej semkl rty. Spřízněnou duši… Žárlivý hlásek uvnitř něho se dotčeně vztekal a nechával v jeho nitru rozlévat pocit méněcennosti. Co má Judicaël Leclère a nemá on? V čem všem ho převyšuje?

          Nedokázal mu na to kývnout.

          Judicaël dal najevo určitou netrpělivost protočením očí. „Vím, že tě má rád,“ prohlásil.

          To říká jen tak?! Andrej se ošil. Z jakého důvodu? O co mu jde?! Nechtěl upadnout do rozpaků, jenže k tomu rozhovor o emocích nutně ústil. Proč spolu vlastně mluví? Tenhle absurdní dialog opravdu nikam nevede.

          „Souhlasím s tebou v tom, že bychom do pracovních záležitostí neměli zatahovat emoce,“ vrátil se k první myšlence jejich debaty.

          Judicaël potřásl hlavou. Nereagoval, místo toho se sklonil, rozvázal si boty a zul se. Sundal si ponožky.

          Andrej se ohlédl právě ve chvíli, kdy si Leclère svlékal kalhoty. Nechápavě zamrkal. Judicaël složil kalhoty na zem vedle bot, rozvázal si kravatu a uložil ji navrch vznikající kopky. Rozepl hodinky a strčil je do boty. Věnoval pohled Andrejovi.

          „Jdu si zaplavat,“ obeznámil ho. Dotkl se knoflíku košile, jako by ji chtěl rozepnout a sundat, pak se ale zarazil, jako by se rozmyslel, a nechal si ji na sobě. Bez dalších průtahů se rozeběhl a o několik chvil později zmizel ve vodě.

          Andrej hleděl tím směrem a zvažoval, kdo z nich se právě zbláznil. Nejlepší čas vyklidit pole, Leclère se dokáže utopit i bez něho. Otočil se na odchod, když se mu rozezvonil telefon. Zvedl ho, aniž by se podíval na číslo. Uslyšel Étiennův hlas.

          „Andreji,“ Étienne zněl zamyšleně. „Kde jsi? V kanceláři ne, to už jsem zjistil. Opravdu jsem nemohl spát, tak jsem přišel dříve… Z tvého asistenta moc kloudného nevypadlo. Prý jsi někde na procházce po pláži…?“

          „Tvůj bývalý mi právě udělal striptýz a teď se pokouší prokázat všem pěti světům službu a utopit se,“ obeznámil ho Andrej.

          Na druhé straně sluchátka bylo chvíli ticho, než Étienne vyprskl pobaveným smíchem. „Rozumím. Tak hlavně, když je všechno v pořádku. Řekni mi, kde tě najdu…“

 

          Andrej mu skutečně popsal, kde se nachází. Trvalo to jen okamžik, než se objevil blonďatý mladík mířící jejich směrem. Andrej se mu vydal naproti, zrychlil krok a vzápětí mu vpadl do náruče. Étienne mu počechral vlasy, přitáhl si ho k sobě a jednu krásnou chvíli setrvali v objetí…

          Potom se Étienne odtáhl, rozhlédl se… a do tváře se mu promítl překvapený výraz. Zaraženě hleděl na Judicaëla, který zrovna vylézal z vody. Mokrá košile se na něho lepila…

          Andrej se podíval stejným směrem. „Říkal jsem ti, že tu je,“ odtušil.

          „Bral jsem to jako vtip,“ odpověděl Étienne konsternovaně.

          Judicaël se vydal jejich směrem, rty se mu zkroutily v úsměšek.

          „Christian Nyberg se nemůže mise zúčastnit, Institut poslal jako náhradníka jeho,“ vysvětloval Andrej Étiennovi spěšně. „Bohužel není jiná možnost…“

          „Bezva,“ opáčil Étienne, přestal pozorovat Leclèra a proklál pohledem svého přítele. „Cos myslel tím striptýzem?“

          Andrej okamžitě zrudl. „To byl vtip,“ vydechl.

          „Jen aby,“ zakřenil se.

 

          „Podívejme, kdo se ukázal,“ protáhl Judicaël vesele, arogantní podtón z jeho hlasu jako by zázrakem zmizel.

          „Vidím, z moře vylezla nějaká obluda,“ reagoval Étienne. „Doufám, že ses aspoň napatlal opalovacím krémem, když už vymýšlíš takové blbiny…“

          „Tolik péče o moji pokožku?“ zazubil se Judicaël.

          „Ne, o duševní zdraví všech, kdo by museli poslouchat tvoje nářky, kdyby ses náhodou spálil,“ mínil s despektem.

          Judicaël obrátil oči v sloup. Andrej přeletěl pohledem z jednoho na druhého. Tahle jejich slova stačila, aby si začal připadat poněkud navíc. Objal Étienna kolem pasu a přitiskl se k němu, Étienne si ho pevně přitáhl k sobě.

          „Tak co, chcete uzavřít sázky, kdo přijde dál?“ navrhl jim blonďák.

          „Lepší otázka je, kdo z nich bude vůbec k něčemu platný,“ opáčil Judicaël, arogantní podtón se mu vrátil.

          Andrej se raději nevyjadřoval. Jen měl pocit, že rozvrat jeho týmu začal dříve, než se stihl stmelit.

          „Víš jak, Ernelli, my dva odvedeme všechnu práci, tady Andrej nám může vařit kávu… Co bude dělat ten zbytek?“ přemítal Judicaël. „Nic proti nikomu, samozřejmě.“

          Andrej po něm vrhl chladným pohledem.

          Étienne se uchechtl. „Aby ses nedivil, až ti Andrej do kávy hodí nějaký jed,“ mínil. „Za ty kecy by sis to zasloužil…“

 

| Paříž, čtvrtek 14. září 2017

 

          Judicaël stál na balkoně svého domu, opíral se o zábradlí a pozoroval noční Paříž. Popotáhl z cigarety. Vydechl kouř a sledoval, jak ho odnáší vítr.

          „Opravdu je dobrý nápad nechat dědice na Michaëlovi?“ Proťala ticho zamyšlená otázka. Judicaël se nepodíval na jejího původce. Cítil na sobě jeho pohled. Jeho mladší bratr Ignace seděl na lavičce a sledoval ho. Pro Judicaëla nepředstavoval zrovna návštěvu, po které by nějak zvlášť toužil, ale když už tu byl… Na malém stolku byly postavené dvě sklenice naplněné červeným vínem, prkénko se sýry a pečivo.

          „Aurélie v něho věří,“ odvětil Judicaël.

          Ignace uchopil sklenku a upil. „Podle mě to je špatnej nápad,“ rozhodl se sdělit svůj názor. Už si zvykl na to, že musí nejdřív vyložit svoje karty, pokud má mít šanci, že se Judicaël podělí se svým pohledem na věc.

          Judicaël típl cigaretu a odhodil nedopalek do popelníku. Obrátil se na Ignace. „Domníváš se, že náš malý bratr selže?“ nadnesl a koutky se mu stočily do přezíravého úsměšku. „Nebo máš větší obavy z toho, že uspěje?“

          Ignace přimhouřil pohled. „Je to děcko…“

          „Má víc talentu než ty,“ mínil Judicaël. „Pokud bude postupovat správně, jednou ti zcela sebere tvoji pozici, shodí tě do škarpy a nechá válet se ve sračkách...“

          Ignace si odfrkl. „To se nestane.“

          „Aurélie už tě odepsala,“ informoval ho Judicaël. „Náš děd s tebou nikdy nepočítal… Je to spíš jen otázka času, kdy tě zcela odstřihnou od prostředků a vyškrtnou ze závěti.“

          Ignace se zavrtěl, dal na sobě znát nepohodlí. Poněkud nervózně se uchechtl. „Proč to vytahuješ teď?“

          „Neměl bych?“ opáčil, došel k němu a posadil se vedle něho. Vzal si sklenku a upil.

          „Pohrdáš mnou?“ Ignacův hlas zněl přiškrceně.

          „Hloupá otázka,“ odpověděl mu přezíravě. „Jsi můj bratr.“

          „Znamená to pro tebe něco?“

          „Proč bych s tebou jinak ztrácel svůj drahocenný čas?“

          Na to Ignace neměl co říci. Jen ho pozoroval a vyčkával, kam Judicaël povede jejich rozhovor dál.

          „Pokud Michaël selže, prokáže se to, co tvrdím celou dobu, a sice, že ten kluk do naší rodiny nepatří,“ prohlásil Judicaël.

          „Myslíš si, že selže?“

          Judicaël se ušklíbl. „Pochybuji, že by mohl uspět. Má totiž velkou nevýhodu.“

          „Jakou?“

          „Svědomí…“

 

 

 

Dodatek autora: 

: )))

Judicaël se mi sprostě vnutil do kapitoly a ukradl si ji celou pro sebe :D. 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Dubnový pátek – Namiya Shizu Nechal jsem ho tam stát. Jeho polibek mě ještě...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Mlýn 5. KAPITOLA Noc z 23. dne na 24. den měsíce Páleň 468. roku...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Něžně projížděl rty Pavla, od rtů k uším, kde našel Pavlovo lechtivé snad...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Gabriel La Croix Povzdechnu si a projedu si vlasy. Přitom pohlédnu na město...