St, 04/04/2018 - 15:30
9

Dlouhé řady plastových sedadel, možná po dvaceti seslích, všechny natočené stejným směrem, aby snad nikdo z návštěvníků neměl důvod odvrátit zrak od velké obrazovky, kde se v polích střídala čísla, určující přepážku, kam se měl volaný dostavit. Velkou místností se rozléhalo netrpělivé šoupání nohou, tichý hovor dvou kamarádek a občasné zakašlání staříka, ze kterého táhl alkohol do okruhu několika metrů. Přesto to nebyl on, kolem koho byla jakási hranice, jež nikdo nechtěl překročit. Středem téhle bubliny byl nehybně sedící mladý muž. Jako jeden z mála si nehrál s telefonem, ani pohledem nepřejížděl po lidech kolem. V klidu čekal, až přijde na řadu. Ledově modré oči měl upřené na vlastní kolena, zvedl je jen ve chvíli, kdy zvukový signál oznámil změnu na obrazovce. Ani tentokrát to nebylo jeho číslo, a tak se vrátil do předchozí polohy mramorové sochy, která na tohle mnohými opovrhované místo nezapadala.

Zvuk posuvných vchodových dveří a tichý pozdrav. Rychlé, nepravidelné kroky k lavicím. Úlevný výdech, když zadýchaná osoba zahlédla volné místo k sezení.

„Můžu-“ zajíkla se žena středního věku uprostřed pohybu. Muž k ní zvedl světle modré oči a věnoval jí podmračený pohled. V tu chvíli by přísahala, že na ni dýchla smrt. Byl děsivý. Na krátko ostříhané, možná spíše vyholené černé vlasy a tmavé strniště zvýrazňující jeho ostré rysy. Chladné oči, připomínající skleněné korálky, se jí zabodávaly do tváře. I přes volný rolák byla vidět výrazná tetování na mužově hrdle, stejně jako na rukou. Ani jeho prsty nezůstaly ušetřeny tohoto „zdobení“. V uších měl kovové tunely, skoro dvoucentimetrové. Oblečení si prve nevšimla, ale nyní jí obnošené světlé džínsy a kožená bunda přehozená napříč přes cizincova stehna jasně doplňovaly obrázek muže, ke kterému se nikdy nechtěla přiblížit. Grázl. Nebezpečný.

Navzdory bolesti v koleni, kterou nedokázala utlumit ani fialová ortéza, se prudce narovnala a vycouvala z jeho dosahu. Postavila se k nedalekému sloupu, o který se opřela, aby ulevila svým bolestem.

Muž ji ještě chvíli sledoval, než s kyselým úšklebkem znovu sklonil obličej ke svým nohám v kožených kanadách. Čas ubíhal a nikdo si ženy, vyčerpaně přešlapujíc z nohy na nohu, nevšímal.

Potetovaný muž se z ničeho nic zvedl, až gumové podrážky na světlé dlažbě zaskřípaly. Přehodil si bundu přes ramena a za naprostého ticha vyšel ven, kde kouřila skupinka čekajících tak, aby skrz prosklené dveře stále viděli na informační tabuli. Nebezpečný muž si od nich stoupl bokem a z kapsy vytáhl krabičku cigaret, ze které vytáhl kovový zapalovač. Zapálil si a labužnicky potáhl. Skupinka lidí, aniž by se na něčem domlouvala, začala rychle típat své nedokouřené cigarety a nenápadně se přesunula zpět do budovy. Muž potlačil uchechtnutí. Některé věci se prostě nikdy nezmění.

Podíval se dovnitř. Na ženu, která toužebně sledovala místo, které uvolnil. Na to, aby si sedla, však zřejmě neměla odvahu.

Tak když jsi kráva, tak stůj, no, problesklo mu hlavou. Všiml si změny na číselné tabuli. Po dvou a půl hodinách se dočkal, a jeho číslo si volala přepážka sedmnáct. Odhodil nedokouřené cigáro do popelníku a zamířil rovnou do dveří, vedoucích k zaměstnankyním úřadu práce.

 

O deset minut později si ho stále ještě soucitně prohlížela starší dáma.

„Je mi opravdu líto, že nemám, jak vám více pomoci. Většina zaměstnavatelů požaduje čistý trestní rejstřík, a vy… Ti, kteří to neřeší, zase chtějí spíš někoho na fyzickou práci,“ vzdychla už po několikáté.

„Já se jí ale nebojím,“ zavrčel tichý hlas, mnohem hlubší, než by člověk u takhle štíhlého muže čekal.

„Vím, že ne,“ ujistila ho prošedivělá žena, jejíž stůl zdobila snad desítka fotek světlovlasé dvojice vnoučat. „Ale tihle chtějí někoho, kdo se nebude ptát, nebude myslet, a bude prostě dřít jako soumar.“

„To přece klidně můžu!“ zvýšil nepatrně hlas.

„Možná, kdybyste ukončil vzdělání základní školou. Inženýra nikdo nenajme, aby mu tahal pytle s cementem,“ pokusila se o povzbudivý úsměv a svou domněnku, zda by ho takový pytel náhodou nepřelomil, si moudře nechala pro sebe.

„Takže mi tu tvrdíte, že tím, že jsem si v kriminále dodělal školu, jsem si vlastně posral šanci na jakoukoliv práci,“ ušklíbl se muž.

„Tak bych to asi neformulovala…“

„Ale pravda to je,“ dokončil za ní zhnuseně. Celé mu to přišlo jako špatný vtip.

„Podívejte… Já ještě do naší příští schůzky zkusím obvolat pár lidí, kteří nemají problém zaměstnat lidi, jako jste vy. Pár mi jich dluží laskavost, někdo vám šanci dá a pak už to bude jen na vás. Nesmíte to teď vzdát,“ pokoušela se mu zvednout náladu. Byla od dětství optimistka a snila o tom, jak jednou spasí svět. Za ty roky na téhle pozici už viděla tolik lidí, kteří seděli na mužově místě. S těmihle však vždy soucítila nejvíc. Chtěli se změnit, chtěli být znovu součástí společnosti – ale díky nálepce propuštěného trestance nedostali šanci. A tak se vrátili k tomu, co znali. Ke zločinu.

Muž viděl v očích za skly tlustých brýlí upřímný zájem. Přesto se nedokázal úplně uklidnit. Už třetí měsíc žil na pohovce svého staršího bratra, a změna stále v nedohlednu. Než ho propustili, slibovali, jak mají připravený program, který se o něj postará. A nakonec? Ani hovno neměli. Bydlení všude obsazené, práce žádná, prostě nic. Nikoho nezajímalo, jestli si lehne někam pod nadjezd a zdechne tam hlady.

Když si to uvědomil, zavolal na číslo, které sice vždy nosil v peněžence, ale dobrých deset let jej nevytočil. Kyle, jeho o sedm let starší bratr, to zvedl na třetí zazvonění. Jako kdyby to nebyly roky, co spolu naposledy mluvili, nabídl mu ihned dočasné bydlení. Bratři si však nerozuměli ani jako děti, ani jako dospělí. Kyle byl třetím rokem ženatý, sedmým rokem vedoucím autobazaru, dvanáctým rokem se řadil mezi obézní část populace a pětatřicátým rokem se choval jako arogantní debil. Navíc, jeho milá a přeochotná ženuška si vypracované tělo jeho mladšího bratra prohlížela čím dál tím delšími pohledy. Potřeboval vypadnout, než se to zvrtne.

„Přijdu zase za týden,“ kývl ženě na pozdrav a za hlasitého skřípění se zvedl z kovové židle. Věděl, že chodil častěji, než by měl. Ale byla to jeho jediná naděje, jak se znovu postavit na nohy. Nechtěl se jí vzdát.

 

O týden později znovu, jako už tolikrát předtím, otevíral dveře k přepážce s číslem sedmnáct.

„Jste tady!“ zaradovala se žena. „Dejte mi chvilku,“ mrkla na něj a kývla k židli, na kterou se překvapeně sesunul. Žena zatím sáhla po telefonu. Ne po té bakelitové oranžové příšeře, která doplňovala každou přepážku, ale po svém soukromém mobilu. Vytočila nějaké číslo a čekala, až se hovor spojí.

„Matty? To jsem já. Já vím, že to víš,“ zasmála se a v očích jí tak vesele zajiskřilo, až vypadala o dobrých deset let mladší. „Vzpomínáš, jak jsem ti říkala o tom… Jo, přesně ten. Je tady. Vážně? To by bylo báječné! Já mu to řeknu. A pozdravuj Aleca,“ rozloučila se spokojeně. Muž si ji nedůvěřivě měřil.

„Tak, mám skvělou zprávu. Jeden můj známý je ochoten vám dát šanci. Je zrovna ve městě, a prý tak za deset minut může být tady. Sejde se s vámi na parkovišti před budovou. Až uvidíte velkou červenou dodávku s vysokým blond řidičem, tak se nemůžete splést,“ zubila se na něj žena.

Muž se sice chtěl zeptat, co to bude za práci, ale při vzpomínce, jak se mu švagrová ráno pokoušela dostat do sprchy, aby se ujistila, že tam má dostatek mýdla, usoudil, že je to vlastně jedno.

„Děkuju,“ řekl upřímně. Nepřiznal by to, ale opravdu už ztrácel víru, že to vyjde. Pomalu se zvedl a chystal se k odchodu.

„A mladíku,“ zavolala na něj žena přátelsky. „Neposer to,“ mrkla na něj a on nedokázal zabránit, aby se mu koutky úst stočily vzhůru. Ten výraz se k dámě v očividně ručně pleteném svetru s růžičkami tak strašně nehodil, až musel být jedině upřímný.

Ven vyšel ve své kožené bundě, zapnuté až ke krku, vděčný, že si výjimečně nezapomněl vzít i černou zimní čepici. Byl už sice konec února, ale ledový vítr fičel, jako kdyby si chtěl vynahradit ty týdny mírného počasí, které doposud panovalo. Nevěděl, jak dlouho tam přešlapoval s tváří ukrytou za huňatým límcem, když přímo před ním zastavila dodávka. Otevřely se dveře na straně spolujezdce a on do vozu s úlevou nastoupil. Jen co za sebou zabouchl, podíval se na řidiče.

Nejprve ho napadlo, že si spletl auto. Vedle něj seděl vysoký a ramenatý muž, který si ho měřil zvídavým pohledem. Pak se jeho plné rty roztáhly do přátelského úsměvu, který se mu odrazil i v zelených očích.

„Marry měla pravdu, budeš dokonalý,“ vydechl a spokojeně si promnul ruce.

„Prosím?“ podivil se muž, který nevěděl, jestli ho víc šokovalo co slyšel, nebo fakt, že z řidiče vůbec necítí ostražitost. To však přičítal tomu, že byl poctivě zahalený a nebylo z něj toho moc vidět.

„Umíš se rvát?“ vydechl blonďák nadšeně, a oči mu zářily v očekávání.

„Jo,“ odfrkl muž a přivřel oči. „Ale kdybych se chtěl živit tímhle, nebudu dřepět na pracáku, takže si na to najděte někoho jinýho,“ zavrčel a natahoval se po dveřích, aby znovu vystoupil do toho nečasu. Velká ruka ho však přidržela za rukáv. Pomalu se otočil, z modrých očí šlehaly nebezpečné blesky. Řidič si jich všiml a bundu okamžitě pustil.

„Tak jsem to nemyslel,“ zvedl ruce dlaněmi vzhůru, aby muže uklidnil. „Mám malýho bráchu, a potřebuju, aby ho někdo naučil, jak si nenechat namlátit,“ snažil se o vysvětlení.

„Na to jsou kurzy sebeobrany,“ odpověděl modrooký muž a naklonil hlavu ke straně. Na moment ho napadlo, jestli ten blonďák není lehce retardovaný.

„Když se rveš na ulici, dodržuješ stejný pravidla, jako učí v takových kurzech?“ vyklenul dlouhán obočí.

„To teda kurva ne,“ uchechtl se muž. Věci jako nekousat, nedloubat do očí, nekopat do koulí – takový sračky. Když jde o život, klidně tomu frajerovi, co po tobě jde, urafni péro, vybavil si základní pravidlo, které si musel osvojit už jako náctiletý.

„No,“ rozsvítil se zelenooký muž jako vánoční stromeček, „a to je přesně to, co potřebuju bráchu naučit.“

„Tak proč ho to nenaučíš?“ vyzvídal muž nedůvěřivě.

„Podívej se na mě,“ povzdychl si, jako by byl důvod více než jasný. „Mám dva metry, a i když se zásadně nevážím, kolem metráku to bude. Od šestý třídy jsem se s nikým nepral. Většinou stačí, když se postavím a narovnám. A lidi co znám, sice dokážou tak nějak ustát hospodskou rvačku, ale to nestačí. Brácha se potřebuje naučit, jak se o sebe postarat za každý situace.“

„A tebe jako napadlo, že si prostě najmeš prvního násilníka, co vyleze z lochu, aby ti pomohl s malým bráškou?“ ušklíbl se muž. Nevěřil mu. Něco na tom celém nesedělo. Kdo si sakra najme bejvalýho mukla, aby naučil malýho kluka, jak se rvát? To smrdělo průserem, a muž to dobře věděl.

„A to Marry říkala, že jsi chytrej,“ zabručel si blonďák pro sebe. „Jasně že ne. Kdyby se za tebe nezaručila ona,“ kývl hlavou k budově, „ani bych na to nepomyslel. Nedávno mi volala, jestli bych neměl místo pro chlápka, co se dostal do fakt blbý situace. Jenže já přes zimu nemám tolik kšeftů, abych si mohl dovolit dalšího zaměstnance. Alec – to je brácha – ten den přišel zase s rozbitým nosem. Napůl ze srandy jsem jí řekl, že jestli ta její další zbloudilá ovečka není něco mezi bodyguardem a učitelem matematiky, tak to nejde. Ona mi odpověděla, že jsem tě vlastně vystihl celkem přesně.“

Modrooký muž chvíli nic neříkal. Snažil se ve tváři svého téměř budoucího zaměstnavatele najít něco, co by ho utvrdilo v tom, že je to opravdu hloupý nápad.

„Uvědomuješ si, že jsem byl v báni pět let. Za zabití,“ pronesl tiše, aniž by uhnul pohledem.

„Neúmyslné zabití, pokud vím,“ opravil ho muž s úsměvem, což potetovaného dost překvapilo. „Ona Marry je ve své práci opravdu dost dobrá. Zjistit si něco takového je pro ni jako pro jiné lusknout prsty,“ vysvětloval muž na místě řidiče.

„A přesto chceš, abych tvýho bráchu učil, jak se porvat. I když ho to nakrásně může dostat tam, odkud jsem já právě vylezl,“ konstatoval. Pořád mu to nesedělo.

„No, zkoušel jsem policajty, vedení školy, změnu školy, stěhování, posilování, vyhrožování… Nezabralo nic. Když ho chytli příště, dostal o to víc. Jestli ho naučíš, jak se o sebe postarat, mohlo by to všechno vyřešit.“

„Počkej… Chceš mi tu tvrdit, že někdo ti mlátí malýho bráchu, ty víš kdo, a přesto je nedokážeš zastavit?“ divil se. Pěkně děkuju za takovýho bráchu, pomyslel si.

„Jasně že ne,“ ušklíbl se blonďák. „Jenže nemůžu s Alecem být pořád. A on je na tyhle svině jako magnet. Pět jich od něj zaženeš, a deset se jich vrátí. Víš vůbec, s kolika lidma už jsem to řešil? A podle toho posledního odborníka to vypadá, že jediná cesta je zvednout mu sebevědomí. Pokud se jich nebude mít důvod bát, dají mu pokoj. A tady přicházíš na scénu ty,“ usmál se na něj znovu.

„To je fakt ujetý,“ zavrtěl modrooký muž hlavou.

„Já vím,“ zvážněl blonďák a zadíval se ven z auta, na stromy, ohýbající se pod nápory ledového větru. „Ale co bys dělal na mým místě?“

„Zabil bych je,“ vyhrkl muž bez přemýšlení.

„Fajn. Pár bys jich vyřešil. Šel bys do vězení a brácha do děcáku. Kdo by ho chránil tam?“ zeptal se a podíval se na cizince ve svém voze se vší bezmocí, kterou cítil. Potřeboval, aby byl Alec silnější. A jestli má Marry pravdu, tenhle chlápek by mu mohl pomoci. Navíc, Marry se v lidech ještě nikdy nezmýlila.

Oba muži se na chvíli měřili pohledem, jako kdyby odhadovali, jestli jim ten druhý opravdu může pomoci.

„Nemám kde bydlet,“ přiznal tiše modrooký.

„Mám na zahradě malej domek pro hosty. Jeden pokoj s koupelnou, kuchyně je v domě,“ neuhnul pohledem řidič.

„V tom případě, kdy můžu nastoupit, šéfe?“ pozvedl modrooký muž jeden koutek úzkých rtů.

„Klidně hned,“ usmál se blonďák spokojeně. „A říkej mi Matte.“

„Jsem Blue,“ kývl hlavou muž.

„Zvláštní jméno, hodí se k tobě,“ podotkl Matt, zatímco startoval vůz.

„Ani ne,“ zašeptal Blue a zadíval se ven bočním okýnkem, aby se vyhnul Mattovu překvapenému pohledu.

„Tak jak, chceš si jet rovnou pro věci, nebo se napřed koukneš co a jak?“ změnil téma světlovlasý řidič.

„Kdyby to nevadilo, asi bych napřed chtěl poznat tvýho bráchu,“ řekl Blue tiše. Matt jen kývl a vůz se rozjel z centra. Cesta netrvala nijak dlouho, přesto to však stačilo, aby Blue neměl nejmenší tušení, kde to vlastně jsou. Zpozorněl, až když projeli vysokou tepanou branou do jakéhosi areálu, kde byly za domem vidět odstavené obří žluté stavební stroje a bagry. Matt zaparkoval před vchodem a vystoupil. Rázným krokem zamířil k domovním dveřím, hlavu mezi rameny, aby se chránil před nepříjemným větrem. Po svém společníkovi se ani neotočil. Blue se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahu a vydal se za ním.

Sotva za sebou zabouchl těžké, dřevěné dveře, málem ho k zemi srazil řev jeho společníka.

„Alecu!“ volal Matt svého bratra intenzitou lodní sirény. Z dveří na konci haly vykoukla světlovlasá hlava.

„Co?“ zeptal se šestnáctiletý chlapec otráveně, ale když si všiml, že mají hosta, byl v jeho hlase slyšet zájem. „Kdo to je?“

„No, asi by se dalo říct, že tvůj nový trenér,“ prohrábl si Matt světlé vlasy, jako by si najednou nebyl tak úplně jistý, co dál.

Blue si chlapce pozorně prohlédl. Nebyl nijak vysoký a byl hodně štíhlý. Ne kostnatě hubený, spíš tak mladicky útlý. Z tváře s jemnými rysy, kterou obklopovaly světlé, vlnité vlasy, se na něj dívaly překvapivě velké zelené oči. Tehdy mladík pochopil. Několik dlouhých vteřin se s chlapcem navzájem měřili pohledem.

„Kolikrát už tě znásilnili?“ odfrkl si najednou Blue jedovatě, až sebou překvapeně Matt trhl.

„Prosím?“ vykulil chlapec oči nevěřícně.

„Ptám se, kolikrát už ti něco narvali do zadku,“ upřesnil Blue ledově.

„Nikdy!“ zvýšil mladíček hlas, ale pohled chladných očí nevydržel a uhnul.

„Blue, myslím, že jsi to špatně pochopil…“ otočil se k němu Matt, aby vše uvedl na pravou míru.

„Ale párkrát už to zkusili, co?“ přerušil ho Blue, jako by jej neslyšel.

„Blue, tak zlý to není,“ zkusil to Matt znovu.

„Jo, párkrát jo,“ zmrazila ho odpověď jeho mladšího bratra. Nevěřícně se na něj podíval. Tohle… Nevěřil tomu. Přece… Alec by mu něco takového řekl, ne?!

„Hádám, žes utíkal domů, zavřel se v pokojíčku a vyplakal se do plyšového medvěda, co?“ založil si potetovaný muž ruce na hrudi, zatímco se posměšně vyptával chlapce, který k němu zvědavě přistupoval.

„Možná,“ odpověděl hoch tiše, neschopen odtrhnout pohled od cizince, který jako kdyby mu těma světlýma očima viděl do duše. Stál už těsně před ním, odolával touze se ho dotknout, aby zjistil, jestli je vůbec z masa a kostí. „Dokážeš mi pomoct, abych tomu i příště zabránil? Já nejsem gay.“

„To v tomhle případě nehraje roli,“ uchechtl se Blue zle. „Pokud po tobě někdo takovej jde, tak tvoje orientace je to úplně poslední, co ho zajímá.“

„Ale pomůžeš mi, ne? Jinak by tě sem brácha nevozil,“ zkontroloval chlapec pohledem Matta, který tam stál a jejich rozhovor pozoroval jako tenisové utkání.

„Můžu to zkusit,“ naklonil Blue hlavu ke straně. „Ale s tímhle… Nebude to snadný,“ sjel pohledem mladíkovo tělo.

„Takže tu práci vezmeš?“ postřehl Matt konečně svou šanci, jak se zapojit do rozhovoru. S Alecem si to může vyřídit později.

„Jo, asi jo. Mohl bys mě odvézt pro věci?“ souhlasil Blue váhavě. Matt jen kývl a vykročil ke dveřím.

„Počkej!“ zastavilo ho zvolání mladšího bratra.

„Jak… Jak jsi to věděl? O tom medvědovi?“ propaloval cizince zeleným pohledem chlapec.

„Vypadáš jako typ na medvídka,“ věnoval mu Blue křivý úsměv. Hoch se jen zamračil, nevypadal, že mu taková odpověď stačí. „Já míval opičáka,“ doplnil tedy muž tišeji a aniž by se na hocha znovu podíval, vyšel do plískanice venku.

4.976745
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Šlechtické kejkle 17. KAPITOLA 1 20. den doby větru, čtvrtletí větru,...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 5
Jdu lesem a rozhlížím se, co bych mohl dělat, šíleně se totiž nudím. Najednou...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 18
  Sedel som tam na zemi ako taký hlupák a rozhodoval sa, či mu mám tie...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 33
Odomkol som mreže a vošiel dnu. Zavrel som ich za sebou a na moment zostal...