Ne, 11/11/2018 - 12:55
5

Tiché, ale intenzivní pípání přimělo modrookého muže nesouhlasně zaskučet a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Nechtělo se mu z postele, nechtělo se mu vlastně vůbec hýbat a už vůbec se mu nechtělo čelit těm dvěma pošukům v hlavní budově.

Jenže musel.

Nemělo cenu to odkládat, skopal ze sebe peřinu a vděčně pohlédl na bílé topení, které dokázalo vyhřát chatku na příjemnou teplotu a on tak mohl odložit střet s chladem do doby, kdy bude muset vyjít ven.

Protáhl se a vstal, pohledem zkontroloval počasí za jediným oknem. Těch několik málo holých stromů, na které dohlédl, se naklánělo pod poryvy větru, o jehož teplotě si Blue vůbec nedělal iluze.

Během dvaceti minut už za sebou zavíral vchodové dveře a přemýšlel, jestli by měl po Mattově vzoru zahalekat, nebo jít rovnou dál. Nakonec zvolil druhou variantu, po včerejším fiasku u večeře by mu vůbec nevadilo, kdyby svého šéfa viděl až někdy kolem oběda.

Příští měsíc, ale klidně kolem oběda.

V kuchyni panovala nečekaně poklidná atmosféra. Alec seděl u stolu a cpal do sebe jeden kus nějakého ovocného koláče za druhým. Než Blue stihl pozdravit a posadit se, zmizely v něm tři kusy. Matt zahuhlal s plnými ústy pozdrav a vyfoukl mladšímu bratrovi další kousek přímo pod rukou.

„Co si dáš?“ ujal se hostitelské role Matt poté, co poslední sousto důkladně zapil béžovým obsahem sklenice. Nápadně to připomínalo kakao.

„To je asi jedno… Já ráno moc nejím. Třeba nějaký pečivo a kafe? Černý, neslazený pokud možno.“ Než Blue stihl dokončit svou skromnou objednávku, přistál před ním talíř s jakousi jahodovou bublaninou a hrnek s podezřelým obsahem, který čichem identifikoval jako bílou kávu. Nedokázal potlačit úšklebek.

„Jo, no, tak ještě že ses ptal,“ zabručel a nedůvěřivě si měřil svou snídani.

„Blue, co se vlastně snídá ve vězení?“ vypadlo z Aleca nečekaně.

„Byls někdy v nemocnici?“ zeptal se ho muž nevzrušeně, zatímco předstíral, že neviděl jak Matt po mladším bratrovi hodil smotanou utěrku. A minul skoro o metr.

„Jo, sice jen na dva dny, ale byl,“ přikývl Alec.

„No, tak takhle zlý to tam nebylo, i když se o to vážně snažili,“ pronesl, než se opatrně zakousl do prvního kousku, co si vzal z talíře. Bylo to opravdu hodně ovocné a sladké. Nedojedený kus vrátil na talíř a pokusil se tu chuť spláchnout, ale než se jeho rty dotkly hrnku, raději si to rozmyslel. Zaručeně tam byl cukr, a to už by jeho organismus, zvyklý ráno fungovat jen z kofeinu a nikotinu, nemusel ustát.

Nerozhodně se podíval po těch dvou, co do sebe házeli jídlo takovým způsobem, až si vybavil dokument o medvědech, kteří před zimním spánkem seženou všechno, co před nimi neuteče. To jeho apetit taky zrovna nepodpořilo.

„Takže jaké jsou plány na dnešek?“ zeptal se, když mu začalo být trochu hloupé tam jen tak sedět a sledovat je.

„Odvezeš Aleca do školy,“ zahuhlal Matt s plnými ústy. „Tam ti cestu ukáže a zpátky trefíš, je to skoro pořád rovně,“ dovysvětlil, když polkl.

„Na kole?“ pozvedl Blue obočí s neskrývaným pobavením.

„Ne, půjčím ti auto. Mám i menší, než tu dodávku cos viděl,“ zamračil se Matt, který nechápal důvod Bluova výrazu.

„To je sice fajn, ale já nemám papíry,“ usmál se tentokrát Blue otevřeně.

„Kdo v dnešní době neumí řídit?“ vykulil Alec své zelené oči.

„No, zjevně ty,“ usykl Blue otráveně. „Řekl jsem, že nemám papíry, ne že neumím řídit.“

Matt se na chvilku zamyslel a Blue jen doufal, že nepřijde s dalším šíleným plánem. Nakonec však jen zavrtěl hlavou.

„V pohodě, tak ho dál budu vozit já. Až se najíš, tak můžeš jít do kanceláře,“ řekl nezvykle tiše. Oba jeho spolusedící se na něj překvapeně podívali. Blue se rozhodl to neřešit. Bylo mu v podstatě jedno, co jeho šéfovi přelétlo přes nos. Na tři loky vyprázdnil hrnek tekutiny, která byla ještě sladší, než se obával a vyrazil pracovat. Jestli se tedy tomu kopírování dokladů a přerovnávání šanonů tak vůbec dalo říkat.

 

 

Následujících pár dní plynulo překvapivě poklidně. Blue si zjevně vysloužil alespoň nějakou Mattovu důvěru, protože mohl konečně taky pracovat jako člověk. Připravoval mu podklady nejen pro zákazníky, ale i pro účtárnu. Matt to po něm sice ještě vždy kontroloval, ale alespoň už si Blue nepřipadal jako cvičená opička. Hlučného blonďáka navíc skoro nevídal, protože mu onemocněli dva zaměstnanci a on tak zaskakoval za ně, než sežene náhradu. U společných jídel tak byl buď příšerně unavený, nebo tam nebyl vůbec. Blue s tím neměl problém, s Alecem si celkem rozuměli, a když jednou přišel k večeři o chvíli dřív a uviděl chlapce zápasit s pokyny v kuchařce, se smíchem mu pomohl.

Alec na něj nejdřív jen nevěřícně zíral. Bylo to poprvé, kdy se Blue opravdu smál. Stačilo pár chvil a už spolu vtipkovali jako dlouholetí přátelé. Ještě stále žasl, že to byl ten samý Blue, který s ním odpoledne vytíral podlahu v obýváku.

Na Alecově těle přibývalo několik modřin každý den, ale žádná nebyla ze školy. Blue musel uznat, že ten kluk měl velmi dobré základy v sebeobraně a měl by být schopný se o sebe postarat, pokud by nečelil výrazně silnějšímu soupeři nebo přesile. Ale na nic takového to nevypadalo. Kruci, vždyť ten kluk i ze školy chodil na minutu přesně. Jediná možnost, kdy by mu mohl někdo dělat potíže, bylo tím pádem během přestávek ve vyučování.

Pokud mu tedy vůbec někdo problémy dělal. Blue o tom začínal čím dál víc pochybovat. Ten kluk se prostě nechoval jako někdo, kdo zažil tenhle druh strachu.

Nikdy neviděl Aleca zoufalého, zraněného a vlastně ani špinavého. Jeho smích nikdy nezněl falešně a reagoval s naprostou bezprostředností a důvěrou. Byl jako dítě, které vyrůstalo obklopené jen samou láskou, štěstím a jednorožci. Jako kdyby v jeho životě nebyl ani náznak něčeho špatného. Blue často přemýšlel, jestli se ve svém prvním odhadu drobného blonďáčka nespletl.

Pokud by mu ale Matt i Alec lhali, proč by tu byl? Ačkoliv teď, když starší z bratrů trávil spoustu času na stavbách měl Blue o něco víc práce v kanceláři, pořád to nebylo tolik, aby se to nedalo zvládat. Proč by Matt přibíral zaměstnance, kterého v podstatě nepotřebuje? Alec sice nebyl zázračný student se samými jedničkami, ale jeho známky byly jen výjimečně horší než dvojky. Doma se téměř učit nemusel a novou látku chápal snadno a rychle. Blue si připadal… Zbytečný.

Nepotřeboval ho Matt a byl si stále víc a víc jistý, že vlastně ani Alec. Tak o co šlo?

Blue nesnášel tuhle mlhu a otazníky, množící se mu v hlavě geometrickou řadou. Neměl v povaze jen tak klidně čekat, co se bude dít. Potřeboval se zbavit té nejistoty a stále sílícího podezření, že je tu něco hodně špatně.

 

 

Cítil, jak mu srdce buší jako o závod. Už hodně dlouho necítil to vzrušení, tepající mu v žilách a adrenalin, nutící jeho smysly fungovat na maximum. V tmavých kalhotách a černé mikině s kapucí se snažil vydávat co nejméně hluku, zatímco se blížil k hlavnímu domu. Bylo něco po třetí hodině ráno, tedy největší šance, že budou oba bratři tvrdě spát. Nesouhlasně sevřel rty do úzké linky, když pod jeho dotekem vstupní dveře mírně zavrzaly. Rychle proklouzl do domu a opatrně je za sebou zavřel. Nepotřeboval, aby na něj upozornil průvan, který někde nahoře bouchne dveřmi od ložnice.

Zůstal tiše stát, aby si jeho oči přivykly na tmu. Během chvíle už v tmavé chodbě rozeznával známé tvary. Byl čas vydat se na průzkum.

Měl v plánu projít všechny skříně a šuplíky, ke kterým se dostane, ale ve finále neotevřel nic z toho.

V jídelně se jeden ze stínů totiž pohnul.

„Přišel sis dát se mnou, nebo jsi ten sejf v kanceláři ještě nedokázal otevřít a tady k němu hledáš kombinaci?“ ozval se hrubý hlas, doprovázený nezaměnitelným zvukem sklenice postavené na desku stolu.

„Jen jsem měl žízeň,“ zkusil Blue štěstí. Matt se však jen nevesele uchechtl. Oba věděli, že lže.

„Když mi řekneš co hledáš, třeba ti povím, kde to najít,“ pronesl Matt nezúčastněným tónem, zatímco si doléval sklenici. „Nemyslel jsem si, že se z tebe vyklube zloděj,“ dodal ještě, než se pořádně napil.

„Nepřišel jsem krást,“ zavrčel po něm Blue a sundal si kapuci z hlavy. Už neměla smysl. Matt ho nachytal, takže ho pravděpodobně nejpozději za pár hodin vyrazí. Pokud rovnou nezavolá policii a nepošle Blua zpátky do vězení. Už jen z té představy se mu udělalo zle. „Jen jsem si říkal, že by nebylo od věci zjistit, proč tu vlastně jsem.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ ušklíbl se Matt nepřesvědčivě.

„Oh, vážně?“ založil si Blue ruce na hrudi. „Nejsem idiot, Matte. Ty nepotřebuješ pomoc v kanceláři, Alec nepotřebuje doučování a to jeho šikanování taky není úplně věrohodné. Takže o co jde?“

„Idiot? Nikdy jsem si nemyslel, že bys byl idiot. Tvojí pomoc jsem možná nepotřeboval, když jsem Marry kývl na to, že tě vezmu. Ale sám víš, že teď je situace jiná. Svojí přítomností možná moji firmu nespasíš, ale rozhodně pomáháš. A to se počítá, ne?“

„A Alec?“ rozhodl se Blue dopřát Mattovi luxus pochyb. Možná, ale jen možná na jeho slovech něco bylo.

„Můj bráška,“ převaloval Matt to oslovení na jazyku zvláštním, ne úplně příjemným způsobem. „Vypadám já jako idiot?“ zeptal se Blua nečekaně.

„Často,“ vyhrkl Blue dřív, než si to stihl uvědomit. „Ne, chci říct…“

„Přestaň,“ uťal jeho pokusy o omluvu Matt s dalším uchechtnutím. „Kdybych nebyl idiot, všiml bych si toho dřív. Ne až ve chvíli, kdy jsem se u nemocniční postele modlil, aby těch prášků nespolykal příliš, aby ho z toho doktoři vysekali, aby se probral, aby ho býval někdo našel o chvíli dřív, aby… Aby se žádná z těch sraček nikdy kurva nestala!“ zvýšil hlas a prudce bouchl sklenkou o stůl, až sebou Blue škubl.

„O jakých sračkách je řeč?“ odtáhl si Blue židli od stolu a sedl si. Zkusmo se natáhl po lahvi, ze které si Matt doléval, a když ho nezastavil, přitáhl si ji a opatrně ji přiložil k ústům. Stará dobrá vodka mu projela hrdlem jako hořící nůž. Ani nechtěl myslet na to, jak silná musela být.

„Alec se nesmí dozvědět, že to víš,“ namířil na Blua Matt ukazováček ne zcela koordinovaným posunkem. Blue jen souhlasně kývl.

„Brácha… Narodil se v době, kdy já chodil do čtvrtý třídy. Když nastoupil do školy, já už dva roky nebyl panic. To je rozdíl deseti let v praxi. Nikdy mě moc nezajímal, víš jak… Byl vlastně dost otravnej. Pořád za mnou běhal, zdržoval a překážel. Navíc mu všichni podstrojovali, až to pěkný nebylo. Kdykoliv jsem se nechal ukecat, abych ho někam vzal, musel jsem poslouchat, že je to děťátečko jako cherubínek, jak má krásný kudrlinky a naducaný tvářičky…“ pitvořil se Matt a Blue si dokázal celkem živě představit, jak tohle muselo kluka na začátku puberty vytáčet. „Snažil jsem se ho držet od těla, ale když naši… Neměli jsme nikoho jinýho. Jasně, oficiálně se o nás staral strejda, ale ten byl věčně někde v luftu kvůli vlastní práci. Mě bylo čerstvých 18, Alecovi 8. Bylo to divný. Prostě jsem od jednoho okamžiku místo do školy vstával do práce. Zůstali jsme v našem starým domě. Strejda za náma jezdil a hlídal, jestli máme všechno potřebný a často se ptal, jestli potřebujeme pomoc. Ale já nechtěl, víš jak. Zvládal jsem to. Tátovi jsem předtím s podnikem dost často pomáhal, věděl jsem co a jak. Všechno bylo v pohodě. Pro mě. Vůbec jsem si nevšiml, kdy za mnou Alec přestal běhat s každou prkotinou. Že s ním něco není v pořádku jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem ho šel seřvat, že mu hraje muzika nahlas i pozdě v noci,“ zašklebil se Matt a znovu si důkladně přihnul.

„Ležel na posteli, zatímco tam vyřvával nějakej popík. Je to jako scéna z filmu, co nedostaneš z hlavy. Nejdřív jsem s ním zkusil zatřást, nechápal jsem, jak v tom kraválu může spát. Jenže pak jsem si všiml, že ležel ve vlastních zvratkách. A neprobudil se, bez ohledu na to, jak moc jsem jím třásl. Nevěděl jsem, nechápal, nikdy by mě nenapadlo… Až jeden ze saniťáků vytáhl zpod postele krabičku nějakých prášků. Koupil je prej na internetu, to mi pak sám přiznal.“

Místností zavládlo ticho. Matt se utápěl ve vlastních vzpomínkách a Blue nevěděl, jestli chce slyšet víc.

„Haranti uměj bejt hrozný svině,“ promluvil Matt po chvíli a Blue si všiml, že už začíná mít problémy s artikulací. „Jak se lišíš, seš kořist. A jdou a jdou a jdou, všichni proti tobě jdou. A já to neviděl. Nevěděl jsem to. Nezajímal jsem se, takovej jsem byl prima brácha. Jen proto, že byl Alec trochu při těle, udělali mu ze života peklo. A on je nechal, chápeš? Nebránil se, uvěřil jim, že si to fakt zaslouží. A když toho bylo moc, tak prostě…“  mávl Matt rukou do prostoru.

„Kolik mu tehdy bylo?“ ptal se Blue a tvářil se, že nevnímá to zachvění vlastního hlasu. Alec musel být hrozně silný, pokud se po tomhle všem zvládl znovu postavit. Silnější než on sám.

„Chceš to v číslech? Myslíš, že to něco mění?“ zavrčel Matt opilecky. Než se Blue stihl nadechnout k protestu, pokračoval. „Jedenáct, když to zkusil prvně. Necelejch třináct, než zhubnul a doktoři ho pustili znova do školy. Než o něm konečně řekli, že je stabilní. Nová škola, nový město. Všechno v pohodě. V době kdy na sobě makal jsem s ním cvičil, vlastně jsem byl pořád s ním. Tentokrát jsem to byl já, kdo za ním pořád běhal. A fakt jsem si myslel, že je to dobrý. Znova se smál, do školy se i skoro těšil… Sen, víš jak. Ve čtrnácti jsem mu nesl svačinu do pokoje a načapal ho, jak se líčí.“

Blue se zarazil. Nikdy si u Aleca nevšiml, že by měl sklony zrovna tímhle směrem.

„Vybafl jsem na něj, ať mi řekne pravdu. Tak… Tak si to svinstvo umyl. Byl jak omalovánky. Podlitiny, kam ses podíval. Ve vlasech má dodnes sedm jizev od típnutých cigaret. Proto je taky začal nosit delší, aby nebyly vidět. A já zas o ničem nevěděl, věřil jsem mu, že… Ale on mi prej nechtěl přidělávat starosti. Od tý doby jede tenhle podělanej kolotoč pořád dokola. A nevystoupíš z něj, ani kdybys chtěl,“ odfrkl si a jedním hltem vyprázdnil sklenici.

Blue nevěděl, co by na to řekl. Na jednu stranu byl ten příběh hrozně silný, ale na druhou… Byl o Alecovi? Protože zelenooký mladík, kterého on poznal, byl věčně usměvavý a veselý, jako kdyby ho nikdy netrápilo nic horšího, než test z matematiky.

Jeho úvahy přerušil táhlý skřek z horního patra. Blue sebou trhl, ale Matt si jen dolil sklenici.

„Co to bylo?“ hlesl Blue.

„Co bys myslel?“ odfrkl si Matt než sklenici znovu rychle vyprázdnil. Bylo na něm vidět, že od vytuhnutí už ho dělí jen krůček. Pil příliš mnoho a příliš rychle. „Je nahoře,“ hlesl už jen, než si opřel čelo o předloktí, zamumlal cosi nesrozumitelného a hluboce vydechl.

Další zvuk projel tmou jako ostrá břitva. Znělo to jako nářek, který pouští na poutích v domech hrůzy jako zvukovou kulisu k figuríně umučeného vězně s těžkým řetězem na noze zařezávajícím se hluboko do otevřené hnisající rány. Neznělo to moc lidsky, o to to bylo děsivější. Blua na okamžik napadlo, že z tajností dvou bratrů už odhalil víc, než o kolik stál a mohl by prostě odkráčet a jít si lehnout, ale… Jeho přirozená zvědavost mu to nedovolila. Ostražitě se vydal ke schodišti, po kterém opatrně stoupal vzhůru.

V tichém domě mu připadalo, že je tlukot jeho srdce jediným zvukem v okolí. O to víc se lekl, když se nářek opakoval, tentokrát však slyšel také zajíkavé vzlyky, které ho doprovázely. Odhodlaně se blížil ke dveřím, zpoza kterých zvuky vycházely. Už dávno si uvědomil, že to musí být Alec.

Přesto však zůstal nevěřícně zírat na výjev, který se mu po otevření dveří naskytl. V místnosti byl především silně cítit pot, jako kdyby tu nikdo nevětral už týdny. Ze zásuvky kousek od dveří trčelo cosi, co vrhalo mdlé, nazelenalé světlo.

Dětské světýlko, uvědomil si Blue.

Znovu se rozhlédl pokojem, dokud jeho pozornost neupoutal pohyb. Nebyl však na dřevěné posteli, ale pod ní.

Něco, co mladík identifikoval jako spícího Aleca, se tam dole zoufale zmítalo, k smrti vyděšené.

Znovu zavřeštěl a Bluovi naskočila husí kůže, když si uvědomil, že důvod toho doprovodného škrábání jsou chlapcovi nehty hledající cokoliv, do čeho by se mohly zabořit.

„Vyloženě stabilní, kurva!“ zavrčel a třemi ráznými kroky přešel k posteli. Chytil první na co dosáhl a zatáhl. Byla to levá noha. Zatímco tahal Aleca ven z těsného prostoru, ten se nejspíš probral a začal kolem sebe hystericky kopat a mlátit. Stále však byl o něco menší než Blue a ten ho, po menším boji, vytáhl.

„Klid, Alecu, to jsem já. Je to v pořádku, jsi v bezpečí,“ opakoval mu pevným hlasem jako mantru tak dlouho, dokud se hoch neuklidnil natolik, aby jej mohl pustit ze sevření.

„Co tu děláš?“ dostal ze sebe zpocený a zadýchaný Alec, když byl konečně schopen mluvit.

„To, co by měl dělat Matt, sakra,“ zavrčel Blue. Nechápal toho člověka. Dole se opíjí, zatímco si jeho bratr prochází peklem.

„Zkoušel to,“ bránil chlapec bratra. „Nezvládal to, vypadal pak hůř než já a o to víc si to celý vyčítat. Přinutil jsem ho slíbit, že sem nepřijde. Jedna zhroucená troska v rodině stačí,“ uchechtl se, aby zakryl svou bolest.

„Jo, takže se místo toho každou noc pokouší prochlastat do bezvědomí?“ neodpustil si Blue rýpnutí. Od samého začátku měl pravdu. Z těch dvou nebyl normální ani jeden. Oba by si zasloužili dlouhý pobyt někde v polstrované místnosti.

„Co ty o tom víš?“ odstrčil ho najednou Alec nečekaně prudce. „Matt se snaží ze všech sil, aby mě dal dohromady! Kdybych byl co k čemu, tak už všechny ty léky musely dávno zabrat, muselo by se to začít lepšit, ale ono je to pořád stejně na hovno! Nikdy ses to neměl dozvědět! Jsi tu pár dní, tak se přestaň tvářit, že všemu rozumíš!“ vykřičel na něj svou zlost a dál si ho měřil divokým pohledem.

„Ulevilo se ti?“ zeptal se Blue klidně.

„Ne! Možná trochu,“ odpověděl blonďák zaraženě.

„Tam kde jsem žil, než mě zavřeli, byla i děcka jako ty. Ne každej, co se dostane do lehce nelegálních vod, je znuděnej zbohatlickej spratek. Někteří utekli od rodiny, protože to pro ně byl jedinej způsob jak přežít. Děcka, zneužívaný vlastníma rodičema, od deseti let závislý na drogách, prostituti i prostitutky, co ještě ani neměli občanku a už si prožili víc sraček, než spousta lidí za celej život… Některejm se ještě dalo pomoct. Chtělo to dost času a práce, ale dokázali fungovat dál, takže nevidím jedinej důvod, proč ty bys nemohl. Jen potřebuješ pomoct.“

„Co jim pomohlo?“ naklonil Alec hlavu ke straně, jako to dělávají štěňata.

„Jak komu. Někdo potřeboval jen zaměstnat, aby dostal do hlavy i jiný věci a zážitky. Jedný holce tyhle stavy přestaly, když se její nevlastní otec konečně uchlastal. Někomu pomohly rozumný dávky drog, jinýmu zase starej dobrej sex v pořádnejch dávkách. Ale nejvíc jim asi pomohlo vědomí, že v tom nejsou sami. Proto je hovadina od sebe Matta odhánět. Potřebuješ ho,“ snažil se Aleca trochu umluvit. Pořád si ale připadal tak trochu nepatřičně. Kruci, on přece nebyl žádná poradna pro rodinné vztahy!

Alec byl dlouho tiše, jak se probíral tím, co mu Blue řekl. Pak se co možná nejvíc napřímil a třesoucím se hlasem řekl: „Vyspi se se mnou.“

„Co?“ zarazil se modrooký mladík.

„Sex. Jestli pomáhá, jdu do toho. Všechno ostatní už jsem zkusil,“ snažil se Alec neuhnout pohledem před ledovýma očima, které si ho nevěřícně měřily, přesto však bylo vidět, jak mu svaly v obličeji mírně cukají nervozitou.

„Kam se podělo to tvoje nejsem gay?“ založil si Blue paže na hrudi. Nevěděl, jestli se smát, nebo křičet.

„Jestli to pomůže, tak klidně budu gay,“ sklopil chlapec hlavu a potetovaného muže napadlo, jak moc si asi je svou heterosexualitou jistý. On sám by na to rozhodně nevsázel.

„Chci říct… Ve vězení… Určitě jsi to někdy zažil, ne? Říkal jsi, hned ten první den…“ soukal ze sebe Alec opatrně.

„Já gay jsem, Alecu. To je rozdíl. A to co se často děje ve vězení, to by ti nepomohlo, věř mi. Spíš bys už nikdy neusnul,“ uchechtl se Blue znechuceně. Na tohle fakt nechtěl vzpomínat.

„Tak co mám dělat?“ zvolal chlapec zoufale. „Viděl jsi bráchu. S tím, kolik má teď práce navíc, takhle pít dlouho nevydrží. Nemůžu přijít i o něj, Blue. Prostě… Prostě nemůžu.“

Muž si zoufalého mladíčka chvíli prohlížel, než se rozhodl.

„Fajn, něco zkusíme. Hádám, že jsi moc velkej tvrďák, abys o to poprosil bráchu. Ale jestli to zabere, zítra je na řadě on,“ mrmlal Blue, zatímco se svlékal a své svršky skládal na hromádku.

„Ale… Já… Myslel jsem, že ne… Říkal jsi, že to nepomůže a … Vždyť je to brácha!“ vyrážel ze sebe hoch trhaně.

„Neplaš a pojď si lehnout,“ vlezl si Blue ve spodním prádle do hochovy postele a nadzvedl deku, aby naznačil, že má jít Alec za ním. Ten jen konsternovaně přikývl a poslechl.

Než se nadál, ležel přitisknutý na potetované hrudi, někde mezi obrázkem revolveru, růže a rukou tvořících symbol srdce. Snad poprvé měl pocit, že to noční světélko není naprosto zbytečné. Díky němu alespoň viděl tetování, která mu Blue jindy neukazoval. Jeho poslední bdělá myšlenka patřila zbytku obrázků, zdobící tělo jeho učitele lomeno trenéra lomeno polštáře a tomu, jak hloupě tohle označení zní.

 

Blue se probudil dřív než obvykle. Celé tělo se mu napjalo ve chvíli, kdy ucítil, že někdo leží vedle. Zrychlil se mu puls a prudce otevřel oči, jinak se ale snažil nehýbat. Během několika vteřin si uvědomil, kde to vlastně je a znovu se uvolnil. Pomalu rozdýchával nepříjemný pocit, který se mu tělem rozlil spolu se vzpomínkami na rána, která by ze své paměti nejraději vymazal. Zdola se ozvalo další zanadávání a Blue si pochopil, že právě tohle ho probudilo.

Matt s pravděpodobně luxusní kocovinou.

Než si takový výjev stihl představit, rozrazil zelenooký obr dveře Alecova pokoje.

„Ránko. Trochu jsem zaspal, takže si vezmi prášky, za chvíli je tu Blue. Já zatím rychle udělám alespoň vaj-“ hlaholil, zatímco se řítil k posteli. Až těsně u ní si všiml, že tam jeho mladší bratr neleží sám. Ztuhl tak prudce, až si Blue připadal jako mytická Medúza.

„Míchaný vajíčka zní fajn,“ prolomil Blue ticho, které v tu chvíli až mrazilo. Matt sjel pohledem na jeho nahou hruď, která byla vidět, a Aleca, který se kolem něj pnul jako břečťan i ve chvíli, kdy ho bratrův hlas rozhodně musel probudit.

„Co tu děláš?“ zeptal se Matt téměř robotickým hlasem a sevřel ruce v pěst tak silně, až platíčka tabletek v jejich sevření zaskřípala.

„Vůbec nic špatnýho, to mi věř. Navíc jsi mě sem sám v podstatě poslal,“ odpověděl Blue s potutelným úsměvem. Matt se zatvářil zaraženě a zřejmě si na něco takového pokoušel vzpomenout. Ve tváři se mu objevilo pochopení, takže si něco málo ze včerejší noci nejspíš pamatoval. Trochu ho to zamrzelo, na okamžik doufal, že bude moci Matta týrat představou co udělal jeho bratrovi o chvilku déle. Nepříliš šetrně odstrčil Aleca předstírajícího spánek a jen ve spodním prádle vylezl z chlapcovy postele. Sehnul se pro své svršky a pohledem ještě rychle sklouzl k Mattovi. Nezdál se jako někdo, kdo se před pár hodinami propil téměř do bezvědomí.

„Co?“ všiml si jeho pohledu Matt.

„Nic. Jen mě překvapilo, jak dobře vypadáš,“ přiznal se Blue bez rozmýšlení.

„To ty taky,“ vyhrkl Matt a potetovaný muž, který si právě natahoval kalhoty, málem upadl. Nakonec však chytil ztracenou rovnováhu a narovnal se v celé své výšce. I když byl téměř o dvacet čísel menší než Matt, právě teď to tak rozhodně nevypadalo.

„Já mluvil o tom, kolik jsi toho včera vypil,“ řekl tiše a své ledově modré oči mírně přimhouřil. Ani jeden z mužů nemrkal, jen beze slov zírali jeden na druhého. Byl to Matt, kdo se vzdal první.

„Aha. Alecu, léky ti nechám tady,“ zamumlal, položil tři různé druhy tablet v lesklých obalech na psací stůl a z pokoje téměř vyběhl.

Blue se nechápavě otočil na Aleca, svíjejícího se smíchy v posteli.

„Co to sakra bylo?“ zavrčel nechápavě. Alec se trochu zklidnil, s potutelným úsměvem prošel bez jediného slova kolem něj a vzal si své tabletky. Na stolku měl připravenou lahev s limonádou, kterou léky zapil. Sehnul se k místům, kde nechal Blue své svršky a když se narovnal, měl v ruce jeho tričko.

„Asi bys měl bez něj chodit častěji,“ podával mu jej, zatímco mu koutky úst cukaly. Blue se podíval na triko a pak zpět na pobaveného chlapce. Tričko mu z ruky téměř vytrhl, sebral i zbytek svých věcí a s tichým: „jeden větší magor než druhej“ i on opustil pokoj. Ještě na chodbě však slyšel chlapcův smích.

 

 

4.954545
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 22)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 20
Henry byl nespokojený. Byl tak nespokojený, že jeho jindy pohledná tvář se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Aby mojí náladu mohlo vystihovat počasí, muselo by se z ničeho nic zatáhnout a...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
Yuta Susumu: Katsu stojí před dveřmi a neurvale lomcuje s klikou. „...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Zpozorovala jsem v televizi dvě auta a chlápka žvanící něco o motoru. Hned jsem...