Čt, 18/04/2019 - 16:30
4

Když jsem Noře následující ráno zavolal a vysvětlil situaci, prohlásila, že Fjodorovi ráda pomůže. Což bylo na jedné straně dobře, na druhé jsem si uvědomoval, že si zahrávám s ohněm. Posledně jsem je od sebe musel odtrhnout a raději si nechci představovat, jak by jejich roztržka dopadla bez mého zásahu. Zároveň byla ale pravda, že na půdě Úřadu by Fjodor mohl trochu zkrotnout. Tamní pečetě mu zabrání v užívání magie a bojovat fyzicky jsem ho nikdy neviděl.

            „Buď opatrný,“ řekl mi Fjodor, zatímco se sbíral k odchodu.

            „Jako kdybych někdy nebyl,“ opáčil jsem s úsměvem a nechal se políbit.

 

Předchozí večer jsme se s Fjodorem dohodli, že budu v pátrání pokračovat u podplukovníka Jana Hermana. Ten ale jako každý normální člověk přes den pracoval, takže jsem měl spoustu času na přípravu.

            Složku měl příkladnou a zářivě čistou a jako jediný z podezřelých prý nebyl součástí Pokorného malého fanklubu. Existovala tak menší pravděpodobnost nějakých nepříjemných komplikací, se kterými bych si musel poradit sám.

            Otevřel jsem jeho elektronickou složku a začetl se: Hermanův otec pracoval pro Úřad, ale nedotáhl to dál než na majora. Syn se zjevně potatil, ale měl ještě něco navíc – z osmiletého gymnázia vyšel coby premiant, nastoupil na akademii a promoval se špičkovými výsledky. U Úřadu si na nízkém postu odbyl nezbytně nutnou dobu a pak už stoupal prudce vzhůru. Pochvaly, vyznamenání a povýšení sbíral jako na běžícím pásu. Tady zabásnul mága padělajícího peníze, támhle rozbil nepovolený kult. Největší zářez ovšem představoval úspěšný zátah na lokální buňku teroristické organizace Tír na nÓg, který proběhl dva roky zpátky. Mediálně velmi vděčná akce na sobě měla Hermanův ksicht coby velitele zásahu a nepochyboval jsem, že právě tenhle kousek mu vynesl post podplukovníka, i když mu ještě nebylo ani čtyřicet.

            I přes zevrubné studium jeho složky mi zbyly zhruba tři hodiny volného času. Uvelebil jsem se proto na pohovce s notebookem na hrudi. Potřeboval na chvíli vypnout a máloco mi dokázalo dopřát zevrubný intelektuální odpočinek jako Simpsonovi.

            Nepřipadal jsem si unavený, ale stejně jsem po dvou epizodách začal podřimovat. Když jsem se z polospánku probral potřetí, raději jsem si na telefonu nastavil budík.

            Později jsem se za svůj nápad pochválil, protože jsem skutečně usnul a mobil mě probudil přesně v pět. Cítil jsem se odpočatý a připravený na cokoliv, co mě u Hermana čeká.

            Opět jsem na sebe hodil něco slušnějšího a doufal, že tentokrát nebudu muset z oblečení prát mrtvolný smrad.

 

Podplukovník Herman sice neměl vlastní vilu, ale adresa na Královských Vinohradech taky nebyla k zahození. Činžák svou ponurou fasádou připomínal spíš krematorium, nicméně budova vypadala velmi udržovaně. Na moderních zvoncích jsem během okamžiku našel odpovídající jméno a stiskl tlačítko.

            Chvilku se nedělo nic, pak se ze zvonku ozval dětský hlas.

            „Kdo je tam?”

            „Máš doma tátu?” zeptal jsem se, jak nejpřívětivěji jsem dovedl.

            „Možná, kdo se ptá?”

            „Řekneš mu, že má návštěvu?” zkusil jsem, ale to už jsem v pozadí rozeznal hlas dospělého muže.

            „Kdo jste?”

            „Viktor Černý, pověřený při Radě nejvyšších magických autorit.”

            „Rada? Co chcete?”

            „Jen se vás zeptat na pár otázek. Nezdržím vás dlouho.”

            „Dobře, pojďte nahoru. Druhé patro,” svolil a pustil mě do domu.

 

Herman stál v otevřených dveřích svého bytu a já si musel přiznat, že fotka v jeho spisu vůbec nevystihla skutečnost. Kdybych na tohohle pěstěného blonďáka s moderním byznysovým účesem a zjevně dobrou fyzičkou narazil v nějakém podniku, rozhodně bych se pokusil vybojovat aspoň telefonní číslo.

            „Nějaký průkaz by byl?” zeptal se. Snad si nevšiml, jakým způsobem jsem si změřil já jeho.

            Podal jsem mu svoje pověření a identifikaci registrovaného mága. Obojí si důkladně prostudoval, než mi dokumenty vrátil.

            „No, tak pojďte dál,” uvolnil místo ve dveřích, byť očividně nerad.

            Už když jsem procházel přes práh, ucítil jsem mravenčení po celém těle. Herman zabezpečení rozhodně nepodceňoval – celý kvartýr musel mít obehnaný pečetěmi a silovými kouzly. Z toho, co jsem postřehl, se navíc nejednalo o žádnou amatérskou práci a Herman za ni musel dát pěkný balík.

            „Máte tu solidní zabezpečení, pane Hermane. Nevadí vám žít pod přímým vlivem takto silných kouzel?”

            „Magie je všude, proč bych ji nemohl použít k ochraně svojí rodiny a majetku?”

            Povytáhl jsem obočí nad jeho bezdůvodně útočným tónem.

            „Nic podobného jsem ani nenaznačil. Můžete se samozřejmě chránit, jak uznáte za vhodné.”

            „Máte pravdu, jen jsem zvyklý spíše na odsouzení, omlouvám se.”

            „Chápu,” přikývnul jsem a nechal se odvést do vkusně minimalisticky zařízené pracovny.

            Herman mi dal na výběr mezi židlí přímo před jeho stolem a pohodlně vyhlížejícím koženým gaučíkem u jedné ze stěn. Bral jsem gauč.

            Podplukovník za námi zavřel dveře, ale ty se znovu otevřely, jen co si sednul do pracovního křesla za stolem.

            „Děje se něco, zlato?“ promluvila brunetka menšího vzrůstu, trochu silnější postavy ale s milým úsměvem. Ten jí z tváře poněkud opadl, když si všimla mě, ale vypadala spíš překvapeně.

            „Ne, nic se neděje, jen nějaké pracovní záležitosti, mohl bych tě poprosit o kafe a… pro vás?“ otočil se na mě.

            „Také,“ přikývnul jsem.

            Paní Hermanová objednávku odkývala, než za sebou zavřela dveře.

 

„Nuže, čím jsem si zasloužil takovou pozornost?” začal a založil ruce na stole. Působil sebevědomě, ale ne arogantně. Obklopený všudypřítomnou bílou barvou, sklem a kovovými detaily bych ho tipoval spíš na vrcholového manažera, ale nenechal jsem se tím mást.

            „Víte něco o Půlnočním ostří?“ zeptal jsem se rovnou. Slíbil jsem mu přece stručnost.

            „Něco málo,” připustil a opřel se do křesla. Nevím, jaké téma čekal, ale zdálo se mi, že ostří ho nijak zvlášť nezajímá. „Jeden z artefaktů spravovaných pražským ústředím. Už od revoluce se o něj přetahujeme s Rusy, kteří si ho nárokují coby kulturní památku.“

            „Dokázal byste říct, kdy jste ostří viděl naposledy?“

            „To je celkem jednoduché - nikdy jsem ho neviděl. Vím jen, že ho máme v držení, ale já s artefakty neoperuji.“

            Náš rozhovor přerušilo zaklepání a následné rozdání šálků.

            „Nevěděla jsem, jestli sladíte nebo si dáváte mléko,“ vysvětlila paní Hermanová malý pytlík cukru a balení smetany do kávy, které mi přinesla zvlášť na talířku se lžičkou.

            „Jste moc hodná, děkuju,“ převzal jsem si hrnek a talířek.

            Počkal jsem, až odejde, než jsem navázal: „Když s artefakty neoperujete, proč jste měl k ostří přístup?“

            „Já si úplně nevybírám, k čemu mě pustí a k čemu ne, přístup k trezoru a střeženým archivům byl součástí mého povýšení, i když nevyužívám ani jednoho.”

            „Dobrá. Mohl bych vám přečíst auru?“

            „Je to nutné?“ Netvářil se zrovna nadšeně.

            „Usnadníte tím práci mně i starosti sobě,” nabídl jsem a usrknul kafe. Nejsem žádný znalec, ale bylo hodně dobré. Fjodor by ho jistě dokázal náležitě ocenit.

            „Jak chcete, ale asi není vhodné používat magii tady.”

            „Ne, pravděpodobně ne,” nechtěl jsem úplně zjišťovat, jak by i na malé a veskrze neškodné kouzlo reagoval jeho obranný arzenál.

            „Ještě než půjdeme,” zarazil jsem ho, když vstával. Chudák se tvářil skoro zklamaně. „Máte nějaké informace, které by naznačovaly, že by někdo chtěl artefakt odcizit?“

            „Takových nám chodí denně dva tucty. Sliby a výhružky,“ pokrčil rameny, než se chopil svého šálku.

            „Nevyhýbejte se prosím odpovědi. Půlnoční ostří je specifický předmět, o jeho samotné existenci ví pouze hrstka jedinců.“

            „Ne, pokud je mi známo, nikdo nevyhrožoval, že by vzal jmenovitě ostří,“ upřesnil a konečně se napil.

            „A napadá vás nějaký důvod, proč by někdo z Úřadu měl chtít artefakt ukrást?“

            „Jak jste sám řekl, pane Černý, o ostří vědělo jen pár lidí. Nedokážu si představit, co by někoho z mých kolegů vedlo ke krádeži.“

            „Všechno tomu ale nasvědčuje.“

            „Možná jen neznáte všechna fakta.“

            „Natolik svým kolegům věříte, pane Hermane? I poté, co byl za velice nepříznivých okolností odvolán plukovník Pokorný?” záměrně jsem ho neoslovoval jeho hodností. Chtěl jsem apelovat na jeho zdravý rozum, ne na cokoliv, co ho učili na akademii.

            Znejistěl. Na okamžik uhnul očima jinam a nervózně si odkašlal. Rozhodně věděl, proč ve skutečnosti Pokorný skončil, nehledě na oficiální pohádky. O to víc mě překvapila naivita, s jakou ještě před malou chvilkou vystupoval. Nebo ji možná jen hrál. Nemohl jsem mu to mít úplně za zlé; já bych také nechtěl před Úřadem přiznat, jak velké rozkoly panují v magických kruzích.

            „Možná byste si měl promluvit s plukovnicí Dohnalovou,” zadíval se mi do očí, aby mi došlo, že mi právě prozradil něco velice důležitého.

            „Díky,” přikývnul jsem a zvedl se na znamení odchodu.

 

Zavedl mě do mezipatra, ze kterého se dalo vyjít na malý balkon.

            „Stačí tady?” zeptal se s nadějí hlase a tentokrát jsem ho nezklamal.

            Vyhrabal jsem z tašky pytlík s několika drahými kameny a vybral ametyst. Vždycky jsem podobné techniky považoval napůl za šarlatánství, i když se mě Cer roky snažil přesvědčit, že naopak šarlatáni jen znásilnili existující a funkční magické disciplíny. Lidé skutečně auru mají, ale funguje úplně jinak, než jak tvrdí ezopodvodníci.

            Sevřel jsem kámen v dlani, do které jsem přelil trochu svojí moci. Naštěstí zaklínání na podobné věci nejsou dlouhá ani nijak komplikovaná. Při závěrečné frázi jsem zavřel oči a po jejím vyslovení je zase otevřel.

            Kámen výrazně hřál, to ale jen dokazovalo, že se Herman nedávno setkal s poměrně silnou magií. Aby ne, když jí měl plný kvartýr. Jenže ostří bylo podstatně mocnější než nějaké zabezpečení. Byl jsem si jistý, že by nechalo jinou stopu než běžná magie, přeci jen jeho moc nepramenila z našeho vesmíru.

            „V pořádku, děkuji za spolupráci,“ kývnul jsem na Hermana, který se tvářil nervózně. Po mých slovech si viditelně oddychl, v rychlosti a stručnosti se rozloučil a zmizel u sebe doma.

 

Překvapilo mě, jak hladce návštěva proběhla a klidně přiznám, že jsem na sebe byl trochu hrdý. Herman mě odkázal na nějakou plukovnici Dohnalovou: v seznamu, který poskytl Richter, nefigurovala, ale nehodlal jsem vodítko zahodit bez prověření.

            Domů jsem dorazil za šera, a jak jsem předpokládal, Fjodor už byl zpátky. Seděl v obýváku s tlustou složkou a několik dalších se válelo na konferenčním stolku.

            Jak mě viděl, věnoval mi úsměv a pozdrav. Musel být zvědavý, ale nezeptal se, dokud jsem si nesednul.

            „Jak se ti vedlo?“ zaklapnul složku a odložil ji na stůl, aby se mi mohl plně věnovat.

            „Dobře. Vlastně, víc než dobře. Herman byl v rámci možností vstřícný. V případu podle mě prsty nemá, ale když jsem trochu rýpal, řekl mi, ať zajdu za nějakou plukovnicí Dohnalovou.“

            „Vida. Nic bližšího neřekl?“

            „Ne. Kdybych trochu nepřitlačil, asi by neřekl ani to jméno.“

            „Já jsem sesbíral, co jsem mohl ohledně pečetí, které nás zajímají,“ kývnul ke stohům dokumentů na stole. „Bohužel Úřad nemá v některých věcech takový pořádek, jaký bych čekal. Nemají povolení nijak roztříděná ani skrz účel, ani skrz úroveň nebo snad rok.“

            Natáhnul jsem se po jedné ze složek a prohlédl pár dokumentů založených v průhledných deskách. Fjodor měl pravdu, ani já v nich neviděl žádný řád.

            „Měl bys Noru požádat o informace ohledně Dohnalové,“ prohlásil Fjodor, jakmile jsem desky odložil.

            „Asi máš pravdu.“ 

            Neřekl jsem mu o včerejším průběhu výslechu. Sice se ptal, ale já ho odbyl jen prostým „v pohodě, nedělej si starosti“. Pohled, který mi teď věnoval, byl jasným znamením, že mě prokouknul.

            „Možná jsem se v ní trochu spletl,“ přiznal jsem, i když se neptal.

            „Zatím nám skutečně jen pomáhala,“ zmírnil moji potupu a dost mě tím zaskočil.

            „Zastáváš se jí?“

            „V žádném případě, jen konstatuji fakta.“

            „Dobře. Zavolám jí.“

            Tentokrát už jsem hovor neodkládal. Netušil jsem, jestli bude Nora ochotná pomoct i večer, ale aspoň to zjistím. Hovor přijala, zněla příjemně, jako obvykle, a ochotně slíbila, že informace donese hned ráno, protože je nemá u sebe. Zapochyboval jsem o svém předchozím názoru. Možná jsem byl jen vyklepaný a trochu si zážitek přibarvil.

 

Nora přišla, jak slíbila, a nesla s sebou složku své výše postavené kolegyně.

            „Máte na ni něco konkrétního?“ zeptala se, zatímco sledovala Fjodora přehrabujícího se nově získanými dokumenty. Opět přišla v civilu a s úsměvem na rtech. Až jsem si říkal, jestli jsem si celý výslech nevymyslel.

            „Ne, jen nás na ni někdo odkázal, proč se ptáš?“

            „Já se s ní znám už dlouho, na akademii byla o dva ročníky výš, a nikdy mi nepřipadala nakloněná ideálům staré gardy.“

            „Zdání může klamat. Jak dobře se s ní znáš?“

            „No,“ zauvažovala krátce, „řekněme, že nadstandardně. Ale posledních pár let v užším kontaktu nejsme.“

            „O dva ročníky starší,“ vložil se do rozhovoru Fjodor, „není na takovou hodnost příliš mladá?“

            „Dostala výjimku za statečnost ve službě. Během bankovního přepadení se vyměnila za rukojmí. V následné potyčce přišla o levou plíci.“

            „A jak zranění nesla?“ dotázal se Fjodor.

            „No, prakticky ji vyloučilo z aktivní služby a Veronika… ona není zrovna kancelářská krysa.“

            „Proč se nenechala vyléčit magií? Plíci by jí asi úplně nenahradila, ale rozhodně má v takhle vážných případech podstatně lepší výsledky než běžná medicína,“ zajímal jsem se. Vážné zdravotní problémy už k magii dohnaly nejednoho jejího odpůrce.

            „Z náboženských důvodů. Dostala potom na výběr – buď půjde do výslužby, nebo ji povýší a bude mít dozor nad částí České jurisdikce. Před zraněním měla hodnost majora, povýšili ji na podplukovníka a pak se vypracovala. Vlastně někdy v té době jsme se přestaly víc stýkat.“

            Podíval jsem se na Fjodora a vyčetl mu z očí stejné podezření, jaké napadlo mě.

            „Myslím, že krátký rozhovor ničemu neublíží,“ zvedl se Fjodor rozhodně.

            „Mám jet s vámi?“ nabídla Nora až příliš ochotně.

            „Ve dvou se tomu dá ještě říkat rozhovor, ve třech už se jedná o mírný nátlak. Ne, bude lepší, když počkáš tady. Mohla bys nám pomoci s hledáním pečeti,“ kývnul k hromadě desek na stole. Nora si povzdychla, ale souhlasila.

            „Než půjdeme,“ otočil se ještě, napůl cesty do předsíně, „vedlo někam vyšetřování Úřadu?“

            Nora se dlouze zamyslela. „Ráda bych vám sdělila nějaké zásadní odhalení, ale obávám se, že jste naši vyšetřovací skupinu dost odrovnali zjištěním o Talatovi.“

            „Dobrá, díky,“ Fjodor podtrhnul svůj vděk krátkým kývnutím hlavy.

 

Veroniku Dohnalovou jsme zastihli v její kanceláři – k mému překvapení ji od Richtera dělilo jen pár dveří. Na rozdíl od jeho pracovny její kancelář vypadala jako místo, kde se skutečně rozhoduje a koná. Knihovna zabírala jen část jedné stěny, zbytek obsadily řady šanonů s ročníkovými čísly a názvy jednotlivých českých krajů. Vedle dveří visela velká mapa republiky zobrazující hustotu výskytu zjištěných nositelů genu QMF – jinými slovy, magický nadaných.

            Už jsem podobnou mapu jednou viděl kdysi u Cera, ale tahle byla novější a smutnější. O tom, že nadaných lidí ubývá, a ještě více těch, kteří se rozhodnou magii praktikovat, se mluvilo už dlouho před mým narozením. V posledních dekádách se však situace výrazně zhoršila.

            „Co si přejete?“ zeptala se plukovnice a vytrhla mě z přemýšlení. Automaticky jsem očekával, že se slova ujme Fjodor, což se nestalo, a tak jsme tak zřejmě stáli jako dva pitomci.

            Odkašlal jsem si a představil nás, zatímco jsem si ji nenápadně prohlížel. Barvené kaštanové vlasy a brýle s výraznými hranatými obroučkami dost oživovaly její jinak úplně průměrné vzezření. Moji pozornost ale přitáhly výrazné jizvy, které se jí táhly od hrany spodní čelisti a mizely pod pečlivě naškrobeným límečkem bílé košile. Spojil jsem si jizvy se zraněním, o kterém se zmiňovala Nora.

            Vypadala celkem vstřícně, dokud jsem nezmínil ostří.

            „Nemám, co bych k ostří řekla. A jestli mě omluvíte, ráda bych se vrátila k práci,“ odbyla mě.

            „Pokud odmítnete spolupracovat, můžeme vás předvolat k formálnímu výslechu za účasti plnohodnotného člena Rady nejvyšších magických autorit,“ převzal iniciativu Fjodor.

            „Ale jděte, pane Naryškine. Kdybyste měli nějaké důkazy, jistě už by k výslechu dávno došlo.“

            Nevím, co mi přišlo horší, jestli její pohrdání námi, nebo zřejmé zamlčování. Nevím, čím přesně vytočila Fjodora, ale když se zvedl ze svojí židle, věděl jsem, že je zle. Dohnalová zřejmě taky. V očích se jí mihlo překvapení a obavy.

            Fjodor se pohyboval pomalu a rozvážně. Měl nad sebou kontrolu, ale zároveň dával jasně najevo, že k výbuchu stačí málo. Opřel se o desku jejího stolu a dlouze se na oficírku zadíval.

            „Měla byste svůj postoj přehodnotit,“ navrhnul. Nad alternativou k nepřijetí jeho návrhu jsem raději nepřemýšlel. Asi ani plukovnice Dohnalová, protože se mu vysmála.

            „Chcete mi vyhrožovat? Tady?“ chechtala se zcela upřímně. Neměl jsem páru, jak se Fjodor zachová. Pořád jsme byli na centrále Úřadu a pořád jsme nemohli používat magii. Co jí mohl udělat, dát jí pěstí? K překvapení mému i Dohnalové se usmál.

            Pak vyrazil tak rychle, až jsem skoro nepostřehnul, co se stalo. V jedné chvíli seděla plukovnice ve svém křesle a v dalším ležela na zemi a Fjodor ji držel pod krkem.

            „Fjodore,“ začal jsem, ale hodně rychle mi došla slova. Dohnalová se začala nenápadně natahovat rukou k pasu, kde měla nepochybně svoji služební zbraň.

            „Nezkoušejte to,“ napomenul ji Fjodor tiše a vážně. Lusknul prstem a ve volné roce se mu roztančil oheň. I kdyby mě napadla nějaká další slova, odpustil bych si je. Dohnalová ztuhla, a jestli před chvilkou měla v očích menší obavy, teď byla k smrti vyděšená. Nedivil jsem se. Fjodor se nikdy nesvěřil, že svůj oheň dokáže používat i přes pečetě, které použití magie znemožňují. Překvapení jsem zamaskoval tím, že jsem pro jistotu zamknul dveře.

            „Je fascinující, co dokáže s lidským tělem udělat oheň,“ začal, jako kdyby učil děcka ve škole. „Třeba s dýchacím ústrojím. Plíce zanesené popelem jsou nepříjemná komplikace, ale víte, v plicích je vzduch, a tím se živí plameny. Vlastně by mělo být možné někoho spálit zevnitř.“

            Sledoval jsem, jak Dohnalová bledne až do odstínu zelenošedé. Samotnému mi z Fjodorových slov a tónu jeho hlasu naskočila husí kůže.

            „Pokud vím, vy máte jen jednu plíci, že? Tak to budeme mít velice rychle za sebou,“ usmál se a přiblížil jí plameny k obličeji.

            Dohnalová vyjekla a zlomila se.

            Lhal bych, kdybych řekl, že se mi neulevilo. Ačkoliv jsem totiž znal Fjodora roky, nedovedl jsem vždycky poznat, kdy blafuje.

            „Celé to má na svědomí Černý! Ukradl artefakt, nechal zabít Pokorného.“

            „Vida, ani to nebolelo,“ pousmál se Fjodor, ale pořád ji nepouštěl. „Proč chtěl ostří?“

            „Nevím, jsem moc nízko, neřekl mi detaily,“ vysypala ze sebe. Fjodor jí nevěřil. Místností se rozlinul smrad škvařených vlasů a kůže. Plukovnice zůstala zticha jen kvůli výhružce, že jestli začne křičet, Fjodor ji zabije dřív, než se stihne pořádně nadechnout.

            „Rada!“ vykvikla dřív, než jí Fjodor mohl skutečně ublížit. „Černý chce sejmout Radu!“

            „Jak?!“ zavrčel, aby nebylo ani nejmenších pochyb o tom, jak moc nemá náladu na další protahování.

            „Hodí na Radu takovej průser, až si lidi vynutí, aby byl Úřad nad ní a ne naopak.“

            „Proto naverboval Talata?“

            Opatrně přikývla.

            „Ostří ale potřebuje oběť, kde ji chce Černý vzít?“ Fjodor o oběti nikdy předtím nemluvil, ale vzhledem k okolnostem jsem nebyl překvapený. Rasputin, krev, neetické praktiky… oběť do vzorce zapadala úplně přirozeně.

            „Říkal… říkal, že rituál potřebuje Starou krev.“

            „Rituál má Starou krev přivést zpátky, proč by ji měl potřebovat a kde by ji měl Černý vzít?“

            „Měl nějaký kontakt v Rosenkreuzu, ale nevím, co přesně tam chtěl,“ řekla, a pak si uvědomila, co se stalo, když nevěděla posledně. „Víc vážně nevím, přísahám!“

            Tentokrát zněla upřímně, a jestli nebyla, obalamutila i Fjodora, protože jí sebral zbraň a pak ji pustil. Zůstala ležet, což byla rozumná volba.

            Pistoli Fjodor rozebral pár zkušenými pohyby a součástky bez většího zájmu pohodil na zem, když už byl u dveří. Odemknul jsem a z budovy jsme vypadli, jak nejrychleji to šlo.

 

Mlčeli jsme celou cestu domů a teprve za zavřenými dveřmi jsem se odvážil položit otázku, která mi vrtala hlavou: „Co by Černý mohl chtít v Kreuzu?”

            „Spíš koho tam chce. A odpověď znáš,” potvrdil mi moji nevyřčenou domněnku.

            „Ale proč?”

            „Pokud Dohnalová nelhala nebo se nespletla, a skutečně potřebuje Starou krev, tak Alexej je asi nejsnazší způsob, jak ji získat.

            „Počkej chvilku… Ještě jednou a pomalu.”

            „Cer se ti nikdy nezmínil? To mě překvapuje.” Opravdu vypadal překvapený.

            „Nezmínil se mi o čem?” Asi bych za jiných okolností byl trochu ostřejší, tohle natahování jsem vysloveně nesnášel, ale pořád jsem se úplně nesrovnal s Fjodorovým výstupem.

            Fjodor na chvilku upadl do nefalšovaných rozpaků.

            „Můj, a potažmo tedy i Alexejův otec, byl Staré krve.”

            „No, tu máme všichni, že jo. Když ses narodil, asi byl její podíl v lidech větší,” pokrčil jsem rameny.

            „Nemluvím o míšencích. Můj otec byl skutečně Staré krve.”

            Chvilku jsem na něj zíral. Kdyby býval řekl, že je jeho matka jednorožec, možná bych mu věřil víc. Upřímně řečeno jsem o původcích nadání neměl zrovna hluboké znalosti. Věděl jsem, že se jednalo o trochu jinou lidskou rasu, která dokázala skrz zvláštní gen manipulovat silou, jíž říkáme magie. Normální lidé je neměli zrovna v lásce, protože se jich báli. Strach ve středověku přerostl v hysterii, a protože normálních lidí bylo víc, zkrátka svoje domnělé nepřátele vyhladili. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jestli oficiální zánik Staré krve připadající na rok 1462 skutečně znamenal smrt posledního známého žijícího nositele. Pravda byla zjevně jiná. Fjodor se narodil roku 1552 a přinejmenším devět měsíců předtím tedy ještě alespoň jeden nositel původní Staré krve žil, aby ji mohl předat svým potomkům.

            Možná jsem trochu čekal, jestli se Fjodorovi neobjeví nad hlavou svatozář, nebo nezačne vyzařovat nelidskou auru, nebo něco podobného. Nestalo se pochopitelně nic. Pořád stál přede mnou a vypadal stejně.

            „Tolik jsem tě překvapil?” zeptal se a obavy v jeho hlase byly zřetelné.

            „Já… ani nevím,” bezradně jsem pokrčil rameny.

            „Mění to něco? Mezi námi?“

            Zavrtěl jsem hlavou a přitáhnul si ho do pevného objetí. Jestli jsem chtěl nějaký důkaz, že si Fjodor moje naléhání kolem jeho tajností vzal k srdci, právě jsem ho dostal.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
,,A co ke mně cítíš ty?‘‘ zeptal se mě Yukio. Co cítím? Co bych měl cítit...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Společný nepřítel Když jsem přišel k sobě, oči mě pálily, v hrdle mě pálilo....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Nakonec jsem si musel přiznat, že jsem hňup. Snažil jsem se dělat, že kufřík...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 20
Henry byl nespokojený. Byl tak nespokojený, že jeho jindy pohledná tvář se...