Čt, 18/10/2018 - 22:38
10

 

Poklidil jsem vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – ve výsledku to znamenalo jen uklidit míče a vyhodit pár zapomenutých odpadků. Jestli to nebude správně, je to problém toho, kdo mi to dostatečně nevysvětlil. Poté jsem narazil na zádrhel, kterej má trochu poctivější část nemohla přehlédnout. Neměl jsem čím vytřít. Až poté, co mě napadlo vybalit plánek, co jsem měl neustále u sebe, jsem zjistil, že k zajištění uklízecích potřeb musím přeběhnout venkem k takovému menšímu domečku pojmenovaného jako sklad. Bouřek a blesků jsem se nebál, ale neměl jsem je rád a tohle se mi ukrutně nechtělo. Pochybuji, že to sem chodí nějaká uklízečka vytírat ráno – no a, že je to nóbl snobl škola. Co kdyby to poznali, že jsem to neudělal? Nechci být za flákače. Složil jsem plánek a složil ho do tašky. Tak fajn, jdu na to.

 

Otevřel jsem dveře a do tváře mi to napálil prudký vichr a déšť. Bože, jen doufám, že ten sklad nezamykají! Rychle jsem za sebou zabouchl. Než jsem oběhl tělocvičnu, byl jsem promočený skrz na skrz. Sakra, jak takhle může lejt v listopadu?! Sníh bych pochopil, ale tohle?! A rovnou bouřka?! Na to můžu mít štěstí prostě jenom já. Naštěstí byl sklad otevřený, a tak jsem rychle zapadl dovnitř, zavřel za sebou a nahmatal světlo. Prostor byl větší, než vypadal zvenku. Přelétl jsem to očima, až jsem nakonec našel, co jsem potřeboval. Strčil jsem kyblík pod kohoutek a začal napouštět. V hluku bouře mi skoro ušlo tiché bouchnutí do dveří. Možná bych to raději neslyšel, protože to starýho poseroutku jako jsem já, docela vyděsilo. Když jsem sám sebe nakonec přesvědčil, že to jen tímhle směrem něco odnesl vítr a to způsobilo hluk, došel jsem s kýblem a mopem ke dveřím a psychicky se připravoval na běh zpátky, tentokrát ještě s břemenem. Snad jsou tyhle prostory od blesků dostatečně chráněný. Věřil bych tomu, že bych to nešťastný štěstí klidně mohl mít. Ale co, však vědci zjistili, že větší šance, než že do mě uhodí blesk je, že mě zabije padající asteroid. Tak bych to měl vzít klidněji, ne? Vzal jsem za kliku s trochu větší silou, protože jsem si vzpomněl, že šly trochu ztuha. Jenže tentokrát se ani nehly. Zapřel jsem se víc. Tak jo, jsem sice slaboučkej, ale tohle je divný. Především tím, že o trochu pootevřít šly, ale vzápětí jako by se o něco zarazily. To přece není možný, aby do dveří narazilo něco, co by se tam nějakým způsobem zaseklo. Zkusil jsem jimi ještě zacloumat, ale teď už mě začínala svírat panika. Efekt byl absolutně dokonalý, když světlo krátce pohaslo, pak zablikalo a nakonec jsem skončil v úplný tmě. To snad ne...

 

Zkusil jsem to ještě několikrát, volal jsem a koukal skrze malé okýnko. Venku zuřila bouře, která nebyla pro tohle období úplně obvyklá, ale proč ne, když už mám být uvězněný tady? Všude byla světla pohaslá a bylo jasné, že poblíž určitě nikdo není. Všichni normální lidi jsou v tuhle dobu někde zalezlý, že jo a jejich největší starost možná tak je najít nějakou svíčku a sirky. Rozklepanýma rukama jsem zapnul alespoň ledku. K dovršení neštěstí jsem měl necelých třicet procent a ikona signálu byla pryč. Kromě toho, komu bych asi tak zavolal? Mámě, aby si o mě dělala ještě větší starosti? Už bych nikdy neopustil dům nebo školu bez patřičného doprovodu. Kromě toho, v tuhle dobu je ještě práci a mohla by z odchodu dřív mít potom potíže. To rozhodně neudělám. Projížděl jsem jména v kontaktech a procenta baterky mi mizela před očima. Chtělo by to nový telefon. Já tak nechci nikoho z nich otravovat. Ruka s mobilem mi klesla. I když bych mohl, tak nikomu nezavolám, protože už jsem prostě takovejhle...

 

Stáhl jsem ze sebe aspoň promočené tričko a našel nějaké hadry, abych se trochu osušil a trochu vysušil vlasy. Bylo to hodně zoufalé vím, ale už jsem byl smířen s tím, že mě tu někdo z klubu najde nejdřív zítra, až půjde okolo do tělocvičny. Sedl jsem si ke stěně a opřel se. Snažil jsem se nemyslet na zimu, která se do mě začala dávat. Opřel jsem si hlavu o kolena a vypl světlo, abych si nevyplýtval zbytek baterky. Pode mnou se z oblečení začínala tvořit studená kaluž vody. Moje zoufalství dosáhlo bodu, kdy už nešlo udržet uvnitř. Nepochybně by tohle někdo zvládal lépe a taky vím, že mě zítra někdo najde. Přesto se jednalo o příšerný zážitek, který jsem si doteď nemyslel, že se doopravdy může stát. Něco takového je přece akorát v knihách a filmech. Jenže v nich hlavního hrdinu vždy někdo najde. Zaštkal jsem. Přestože je mi skoro dvacet jsem neskutečně ubohý. Kdokoliv jiný v mém věku by dávno procházel skrz naskrz místnost kvůli signálu a při úspěchu by všechny obvolával. Proč by měl někdo jako já někoho obtěžovat s problémem, který jsem si způsobil sám? A i kdybych to udělal, koho bych nechal, aby mě takhle uboze viděl?


Abych zmírnil ty šílenosti, co se mi honily hlavou, začal jsem si pobrukovat a čas od času jsem si chvilkama pustil trochu světla. Čas ukazoval, že jsem tu zavřenej zhruba půl hodiny, ale pocitově už to bylo několik hodin. Chvíli jsem se bavil tím, že jsem posouval plochy telefonu sem a tam. V jednu chvíli mi padl pohled na galerii. V tu další už jsem tam byl. Padl mi zrak na plná alba fotek a videí, kde byl jen Zeky. Zeky sám nebo Zeky a někdo. Všude jen Zeky Zeky Zeky. Když to vidím v tuhle chvíli, připadám si, jako bych byl spíš posedlej, než zamilovanej. Trpěl jsem posedlostí Zeky Brentem. Tak si to přiznej, Frane. Neměl by si on něčeho takového všimnout? A zbavit se mě? Možná bych se začal věnovat konečně i sám sobě, něco dělat, něco se pokusit změnit. Nedělal bych třeba tolik nedorozumění s lidmi, možná bych s nima uměl i víc komunikovat. Možná bych v tuhle chvíli nebyl tady. Zoufalství se na chvíli proměnilo ve vztek. Ten se v tuhle dobu věnuje těm svým věcem a na mě ani nepomyslí, přitom já mu věnoval tolik ze svého života. Prsty mi začaly kmitat po displeji, jak jsem se zbavoval všech důkazů jeho existence. Pryč pryč pryč! Už nikdy Zeky Brent! Když bylo po všem, telefon jsem odhodil pryč od sebe. Ačkoliv moje současná situace byla bezvýchodná i s prázdnými alby, kousíček mé duše se alespoň cítil lépe a volněji.

 

Z venku ke mně dolehl rachot. Zřejmě zase nějaký bordel jde s větrem. Nedal jsem tomu kapičku zájmu do chvíle, kdy se dveře začaly otevírat. Ožil jsem.

„Je tu někdo?“ Dovnitř plulo malé světlo, které putovalo po prostoru. Přivřel jsem oči, když přistálo na mém obličeji.

„Do hajzlu,“ jo člověk se asi lekne, když nasvítí na někoho ve tmě. O to víc, když je ten člověk absolutně bílej. Haha, jako třeba mrtvola. Jsem tak vtipný...

„Kdo to je?“ hlas jsem měl ochraptělý a nejspíš mi nebylo příliš rozumět. Odkašlal jsem si, abych se toho zbavil. Mezitím se osoba vydala blíž, ale ani z větší blízkosti jsem kvůli světlu nepoznal o koho jde. Ale jako vždycky, hlas mi byl povědomý. Velmi.

„Jak dlouho tu seš?“ Neodpověděl jsem, protože mě zaujal zvuk zipu a pohyb nebezpečně blízko mě. Škubl jsem sebou, ale jediné, co se stalo bylo, že teď jsem měl přes tělo přehozenou vyhřátou mikinu. Která ale taky velmi dobře voněla – což opravdu není něco, na co bych se měl teď soustředit. A hlavně, co když se pak ukáže, že je to třeba místní padesátiletý školník? Ale to ne, hlas mi byl na to příliš známý. Vážně jsem idiot. Ztěžkla mi kapsa. Sáhl jsem tam. Dal mi tam můj mobil?

„Tak už se zvedni,“ ozval se trochu nerudný rozkaz. Ruka mě popadla pod paží a nečekanou silou vyzvedla na nohy jediným zabráním. Z dlouhého sezení mě to vyvedlo z rovnováhy a trochu jsem se zakymácel, ale sevření bylo pevné. Osoba mě vyvedla ven, kde bylo vidět o něco více, než uvnitř. Déšť již ustal, tudíž jsem jasně rozeznával černý drdol.

„Nathane?“ Nechtěl jsem tomu uvěřit.

„Co?“ Aniž by mě pustil, táhnul mě nezměněnou rychlosti ven ze školního pozemku.

„No... já... jen, co tady děláš...“ Mrmlal jsem.

„Nechal jsem tam na okně mobil, tak jsem se pro něj vracel a všiml si židle nastrčené před skladem. To je všechno.“ Je tohle to známé štěstí v neštěstí? Ale ještě nejásej Frane, tohle je Nathan, agresivní typas vyloučenej z klubu. Třeba bude chtít využít situace, jak se zbavit nepohodlného člena a cestou mě hodí do nádrže. Neodvážil jsem se říct už ani píp. Takhle jsme došli až k parkovišti, které bylo poblíž školy, na kterém jsem byl včera, když mě Luke s Filipem přivezli na speciální nedělní trénink. Jedno z aut bliklo. Otevřel dveře na místě spolujezdce a nastrčil mě k nim. S pocitem, že bych ho neměl štvát, jsem si poslušně sednul. Když za mnou zabouchl, trochu jsem se nenápadně víc zabalil do jeho mikiny. Byla tlustá, teplá a pohodlná. A nechtěl jsem si to přiznat, ale sakra příjemně voňavá.

„Budeš mi muset říct, kde bydlíš,“ řekl, když nastartoval. Umn.

„Jenže...“ Sakra, vždyť mu něco takovýho nemůžu říct!

„Tak to vyklop,“ jeho hlas by člověka přiměl snad k čemukoliv.

„Před pátou se obvykle vrací máma domů. Kdyby mě takhle viděla...“ Ve čtyři mě měl odvést řidič domů. Až dorazíme, bude skoro pět a já mám hrubou představu jak teď vypadám. Ať už bych si vymyslel jakoukoliv nevinnou výmluvu, nezbaštila by mi to.

„Zavolej jí, že přespíš u kamaráda,“ řekl.

„To už jsem jí napsal, když jsem na chvíli zachytil signál, aby se o mě nebála...“ Zamumlal jsem. Zachytil jsem jeho rychlý pohled.

„Prima,“ utrousil.

„Proč jsem to měl vůbec udělat?“ Někdy jsem jak blbý a navedený. Teď mi ale snad oprávněně dával smysl jen můj důvod, kterej on nemohl vědět a možná by ho ani nechápal.

„Protože domů nejedeš,“ odpověděl.

„A kam teda?“

„Jestli Marse bereš tím, jaký jsi dutý pako, tak pak rozumím jeho zájmu.“

„Ale přece nejedeme... k tobě...“

„A kam by jsme asi tak jeli?“ Intenzita otrávenosti stoupala.

„Jenže já tě vůbec neznám a-“ Sekl po mně pohledem.

„Máš snad jinou možnost?“ Přerušil mě argumentem, na kterej jsem nemohl odpovědět. Tohle bylo ze všech variant taky hrozný, ale ne nejhorší...

 

K mému absolutnímu šoku jsme zastavili u řady spojených dvoupatrových bytů, který jsem dosud vídával jen ze zadního sedadla v autě nebo v televizi. Vydal se ke dveřím s třímístným číslem. Byl jsem mu v patách, ale ne zas tak blízko. Vlastně jsem spíš předstíral, že tam nejsem... Odemkl, uhnul a šoupnul mě do malé chodbičky. Pak do mě strčil ještě jednou, aby mohl taky vejít. Musí mě opravdu nemít rád. Zvědavě jsem se rozhlížel. V takhle malinkatém prostoru jsem snad ještě nebyl.

„Zuj se, pako,“ ozvalo se. Zamračil jsem se.

„No jo... ale nemusíš na mě hned takhle...“ Sundal jsem si body. Ponožky byly asi to jediné, co bylo na mě z původního oblečení suché. Kromě spodků. Pozvedl obočí.

„Jak?“ Všiml jsem si pohybu. Zadíval jsem se tím směrem. Od schodiště za touhle chodbičkou na mě vytřeštěně zíral Tate. Takže ten starší bratr je Nathan. Nathan je Melvin... Tak se ukaž živote, co pro mě ještě dneska máš? Všechno to dám! - Ne, nedám, znám se. Tate zamrkal a nahodil úsměv.

„Copak ty tady?“ Zasmál se, přišlo mi, že trochu uměle. Co mu mám odpovědět, kruci? Nathan mě předběhl.

„To nevidíš, brácha? Přivedl jsem si svýho novýho boyfrienda domů. Budeme šoustat až do rána, tak za náma nelez,“ nevím, jestli jsem byl víc šokovaný z tohoto nebo z toho, jaký výraz se vytvořil na tváři dosuď se mile tvářícího Tatea.

„Homouši,“ usykl znechuceně a byl pryč. Co. To. Sakra?

„Proč jsi mu tohle řekl?“ Civěl jsem na prázdné místo, kde před tím Tate stál. „A-a proč takhle reagoval?“

„Protože Tate není takový jak se zdá, ale teď si tě nebude všímat,“odpověděl, najednou docela trpělivým tónem.

„Nazval tě homoušem,“ proč já taky nemůžu držet hubu...

„Protože je to pravda - poloviční, nesnáší mě za to už kolik let,“ odpovídal mi dál a vypadal jako když na něco čeká. Možná na uvědomění, že v tomhle malém prostoru s ním budu muset být v jednom pokoji? Uhnul jsem pohledem pryč. V kapse se mi rozeřval telefon. Rychle jsem ho vyndal a zvedl to, aniž bych se podíval, kdo to je.

„Broučku, právě jsem četla tvoji zprávu. Takže ty přespáváš u kamaráda, hm. A u kterého?“ Och, máma. A vyzvídá. Hlas se mi zasekl v hrdle. Vždycky poznala, když v něčem lžu nebo když je něco špatně.

„Jo ahoj, já-“ Nathan mi sebral telefon z ruky.

„Zdravím, tady Franův kamarád, jmenuju se Nathan Melvin.“

„H-hej!“ Přiskočil jsem k němu. Tohle nemůže někdo dělat! Tohle by nikdo neměl dělat! Uhýbal přede mnou a do výšky, v které přístroj držel, jsem neměl šanci dosáhnout. Mohl jsem se mu akorát tak zkusit pověsit na loket a zkusit ho stáhnout. Zatímco s ní mluvil, tak jsem se o to pokusil. Neměl jsem šanci.

„Ano... ano. Jistě. Ovšem. Vyřídím... Ano. Na shledanou,“ odtáhl mobil od ucha, típnul hovor a mobil mi vrátil. Ve tváři měl tak vážný výraz, až jsem mu za tohle zapomněl vynadat.

„Co říkala?“ Zajímal jsem se celý napnutý. Nehnul ani brvou.

„Mám prý dohlídnout, aby sis vyčistil zuby a dát ti za ní pusu na dobrou noc,“ no tak! Mami!

„Děláš si legraci, že jo...“ Zamumlal jsem, když byl zticha. K mému překvapení se zachechtal.

„Vlastně dělám, chtěla jen, ať ti vyřídím, že se vrátí domů až ve středu někdy večer, tak už si pohni, nebudu tu s tebou na chodbě stát celý den.“ Rozešel se rovně k schodišti a šel nahoru. Šel jsem za ním, ale tupě jsem čuměl ještě nějakou chvíli. Začínám si myslet, že by možná bylo lepší se nějak zkusit proplížit našim barákem než tohle... Neměl bych se bát...?

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 9)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
„Tohle není žádnej zapráskanej odpolední seriál pro těhotný a kojící, sakra!...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Před 643 dny… Lukáš stál u vzduchových filtrů v jednom z...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Svitlo ráno a dotieravé slnko preniklo spomedzi závesy, osvetľujúc dvojicu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Nikko Michihara   Když jsem vypad od Seijiho, zamířil jsem zpátky ke...