So, 20/10/2018 - 21:35
7

Věnování: 
Všem, které tohle baví :)

V pět čtyřicet jsem vylézal ze stydnoucí vody a po chvíli se oblékal do půjčeného oblečení. Dopadlo to tak, že jsem z koupelny vylezl ve vyřazených trenkách a v triku tak dlouhém, že nebyly skoro vidět. Jenže kalhoty ze mě tak trochu spadly... Takhle spoře jsem přeběhl do jeho pokoje. Před tim jsem samozřejmě zaklepal.

„Proč klepeš, blbče?“ Ozvalo se. Vážně, proč mi furt nadává? Vlezl jsem dovnitř. Já teda jako vim, že jsem blbej, ale nemusí mi to furt předhazovat... Se sebevědomím je to u mě už tak dost špatný a dnešní den otřásl snad všemi mými psychickými chorobami. Vsadim ty půjčený trencle, že mě čeká bezesná noc, protože se k mým fóbiím ještě dostaví pozdní šok. Nikdy jsem u nikoho nepřespával. Teda byla tady ta narozeninová oslava, ale nikdy jsem s nikým nebyl sám v jednom pokoji celou noc. Ani u Brenta ne. Takže je to dokonalé završení k tomuhle kolosálně na hovno dni. Všiml jsem si, že sehnal nějaké deky na víc a rozložil je na zemi. Vydal jsem se tam. Všiml si toho.

„Co děláš? Ty spíš na posteli, navzdory všemu jsi pořád návštěva.“ Řekl. Polknul jsem. To ve všech možných směrech nebyl dobrej nápad.

„Ale já-“ Zle se na mě podíval a tím zarazil veškeré mé námitky.

„Neštvi mě a sedni si tam. Jestli tě, až se vrátim, najdu na zemi, tak na tebe šlápnu. A já jsem hodně těžkej,“ popadl přes topení přehozenou osušku a po chvíli byl pryč. Jeho výhrůžce jsem věřil. Jenže se mi tam vážně nechtělo. Navíc bylo ještě dost brzo. Tak jsem šel na obchůzku pokoje. Moc dlouho mi to netrvalo. Skříň, postel, police, stůl s počítačem, gauč. To bylo všechno, co se sem mohlo vejít. Měl ke zdi přidělané čtyři police, v kterých měl vyskládané knihy. Netipoval jsem ho na čtenáře.

 

Obal jedné z nich mě zaujal tolik, že jsem ji o trochu povytáhl, abych z něj viděl víc. Nakonec jsem se odvážil ji vyndat úplně. Otevřel jsem ji na začátku, že zkusím přečíst první stránku. Dveře klaply. Tak jsem se klekl v přistižení při činu, že mi málem vypadla z ruky.

„Co zas blbneš?“ Zakoulel očima, když viděl, jak jeho knihu chytám ve vzduchu a pak se ji roztřesenýma rukama snažím dostat zpět do mezery mezi ostatními knihami. Vyrazil ke mně. Doprčic, teď mi jednu ubalí, že se mu hrabu ve věcech.

„Promiň, já...“ Skoro jsem s sebou ucuknul, když jeho ruka prošla kolem mě. Umn. Když ji stáhnul k sobě, měl v ruce předmět Franovy zkázy. Udělal na mě divný pohled, jako by právě zjistil, že jsem těžce zamindrákovanej. Jo, na tom by asi byla trocha pravdy.

„Myslel sis, že tě praštím? Troubo... Prostě si ji vem nebo klidně jakoukoliv jinou,“ strčil mi ji do ruky.

„Dobře...“ pohled jsem zabodl do podlahy. Dneska se mi událo tolik věcí, co nezvládám, že by mě to ani nepřekvapilo. Na druhé straně mě nahlodával pocit viny za tuhle myšlenku, protože navzdory tomu, že mě od první chvíle neměl moc v lásce, nemůžu za dobu strávenou s ním říct, že by se ke mně choval zle. Sice jsem byl pako, idiot, trouba a další, ale hodně mi pomohl. To mi připomíná, že jsem mu ještě nepoděkoval. To bych asi měl.

„Hele...“ Začal jsem a přemýšlel jak to formulovat, ale v téže chvíli promluvil i on a jeho dominance hlasu prostě překonala mou.

„Budou ti k večeři stačit tousty se šunkou?“ Zeptal se. Tak mě to vyhodilo z kontextu, že jsem zase začal blbě blekotat.

„Jo no... jo to bude, určitě...“ Jednoduchá otázka, na kterou stačila jednoduchá odpověď. Ale asi se to tentokrát rozhodl přejít a za chvíli byl pryč. Povzdychl jsem si. Nakonec stejně někoho otravuju a působím mu problémy. Odvážil jsem se si alespoň sednout do rohu gauče a otevřít půjčenou knihu. Možná jsem se ho měl zeptat, jestli s tím nechce pomoct...

 

Jenže mám stejně pocit, že by mě asi odbyl. Rozhodl jsem se nakonec knihu otevřít a číst, že mě to možná na chvíli přivede na jiné myšlenky.

 

Kupodivu ta fantasmagorie zabrala a skoro jsem se lekl, když vešel. Cukla mi ramena, ale zdálo se, že jemu takový věci prostě neujdou a rozhodně si na ně neodpustí nějakou poznámku – tentokrát to ale překvapivě nechal být. Už podruhé, je to divný.

„Začetl ses?" Podal mi plechový tácek, na kterém byly dva trojhránky. Poté vedle mě přistála menší flaška obyčejné vody.

„Sorry, vím, že je to od nóbl večeře dost vzdálený, ale dvěma Melvinům to stačí." Řekl.

„Já nepotřebuju nic nóbl..." Zamumlal jsem a začal nervózně žužlat okraj toastu.

„Vážně? Jseš dost prachatej. Myslel jsem, že o páté všeho necháš a budeš vyžadovat čaj s kapkou mléka a máš do detailu zmáknutou etiku stolování s několika druhy vidliček." Posadil se vedle mě, velmi ležérním způsobem a zakousl se do toastu.

„Jak víš, že má moje rodina peníze?" uždibl jsem kus šunky. Tohle je pro mě tak divné. Vedle se ozvalo ostré nadechnutí a poté kuckání.

„Ty se mi snad zdáš. Nebo to hraješ a jsi geniální potomek a jen testuješ lidi kolem sebe," vykuckal. A já nechápal.

„Vážně nevím, o čem mluvíš. Promiň..." Vyvalil oči.

„Quinn ToyZ Company, Jessica Quinn je majitelkou největší společnosti na výrobu hraček plus má významnou roli i v dalších společnostech," řekl. V mém mozku nastal naprostý zásek. Cože sakra?

„To je ale blbost, když jsme se přestěhovali kvůli jejímu povýšení," oponoval jsem, když jsem to trošičku strávil. Zasmál se.

„Tak to jsi jedinej, kdo si to myslí. Tvoje rodina je jedna z nejbohatších v Anglii, ve škole tě téměř všichni znají, seš taková malá celebrita. Fakt se divím, že tě ještě nikdo s tou tvojí naivní neopatrností neunesl," pokračoval. Kolečka se začala zadrhávat, zpomalovat, až se zastavila úplně. V žaludku se mi zaseknul velký oslizlý balvan, moje útroby se začaly bouřit a chtělo se mi zvracet. Tak asi takový je to pocit, když poprvé zjistíte, že jste se ocitly v jedné obří lži a všichni okolo znají pravdu.

„Hele je ti dobře?" Hlas přicházel jako by z dálky. Seber se, přece se tu psychicky nezhroutíš, ty trosko! Začal jsem to zhluboka rozdýchávat.

„Jo..." Zamumlal jsem.¨

„Vypadáš, jako bys mi měl každou chvíli poblít gauč. Je to moc hezký a pohodlný gauč. Aspoň se předkloň," civěl na mě v mé slabé chvilce a zároveň se nacpával tím toastovým chlebem. Naštěstí jsem jeho pichlavý cynismus vnímal pouze z části. Proč jsme se sakra teda stěhovali? Pochybuji, že majitel společnosti se musí pohybovat mimo svou základnu až tak, aby musel změnit celý svůj dosavadní život.

„Spíš se divim, jak jsi to dokázal takhle ignorovat," pokračoval.

„Já jsem to neignoroval," já... jsem prostě o její práci nikdy nepotřeboval vědět víc.

„Vážně? Řekl bych, že to musí bejt docela těžký přehlížet svoje příjmení na krabicích, na který můžeš narazit i v supermarketu." Co to má sakra tenhle kluk za fetiš nutit člověka se cítit víc a víc zle?

„Jako hrubou představu jsem o tobě měl, ale seš větší ignorant, než jak vypadáš na první dojem." Honilo se mi v hlavě všelicos, výmluvy, argumenty, jenže to všechno jen obalovalo uzavřený život mého ega. Můj svět byl malá skleněná bublina. Za poslední týden byla pouze pokrývána škrábanci a možná i nějakou tou prasklinou. A právě teď se jedna z prasklin prolomila. Zatlačil jsem slzy, ale v krku mě pálilo.

„Promiň," škytnul jsem. Nebylo absolutně nic, co bych mu na jeho obviňování mohl říct. Vedle mě se ozval povzdych.

„Ty jsi vážně citlivka... Ale sorry, trochu jsem to přehnal. Jdu k počítači, tak si čti nebo jdi spát, jak chceš," zvedl se a udělal jak řekl bez jediného pohledu na mě.

 

Jako bych po tomhle všem dokázal usnout.

 

Chvíli jsem tak jen tak seděl, dojídal zbytek jídla a usrkával vodu. Nebylo možný, abych takhle brzo usnul a ještě za takovýchto podmínek. A s mámou si budu moct z očí- z tváře do tváře promluvit až někdy ve středu, doufám, že nebude moc vyzpovídat. Ráda mění téma, když jde o ní. Už jsem začínal pokukovat po knize, když mě zaujal zvuk z počítače. Nahnul jsem se, abych přes něj viděl. Měl otevřené video v nějakém programu a několik pootevíraných okýnek a kus videa mu běhal pořád dokolečka.

„Co děláš?" Na jazyku jsem měl spíš "o co se pokoušíš?" Jenže tohle byl Nathan a já nechtěný host.

„O zvyku WR víš?" Otázka byla řečena tónem, že byl hned připraven pokračovat. Dobře, sice jsem do dnešního dne nevěděl, že jsem z rodiny vlastnící gigantickou firmu, ale tohle bych zvládl.

„Myslíš ta zhruba minutová videa, která zasílá každá účastnící se škola?" Vlastně, jak to, že tohle vím? WR pro mě byla na míle vzdálená věc.

„Jo přesně ta, už od prváku to házej na mě, ale střihat videa do jednoho vlastně skoro neumim. Vždycky je to tragédie," přiznal. Ano, právě teď jsem si uvědomil, že tahle věc tady opravdu je a taky se mě velmi týká. Jak jsem mohl zapomenout... Další myšlenka mě trochu vyděsila.

„Ale ty ještě nemáš natočené členy..." Zamumlal jsem. Zatím jsem na hřišti předváděl hrozný věci.

„Vůbec ne, nejdřív se zase snažím přijít, jak tahle věc funguje. Od zítra se vracím do klubu, takže už s tím musím začít." S jeho návratem už jsem byl jakž takž smířenej, když se tam dneska ukázal. Tak nějak jsem musel tušit, že to přijde dřív, než jsem čekal...

„Vypadá to, že si s klukama rozumíte... Proč suspendace?" Zajímal jsem se, řekl bych docela oprávněně.

„Zeptej se Tatea," vyhnul se odpovědi.

„Na jaký pozici hraješ?" Nějak si neumím představit, že by Nathan nebyl součást základu. Teď se od obrazovky na chvíli odtrhl.

„O tom si pokecej s Marsem," jako vážně? Nic mi neřekne? No ale neřekl, že to nesmím vědět - rozhodl jsem se.

„Co kdybych s tím videem pomohl? Trochu se v tomhle vyznám." Navrhl jsem. Přestal zuřivě klikat na tlačítko v programu, kterej byl spíš profláklej, než použitelnej.

„Nevypadáš na to," řekl. Neubránil jsem se zvednutí koutků. Pak jsem se zvedl a najednou s větší sebejistotou šel k němu. Jak by ne, jedná se o jedinou věc, kterou umím a řekl bych, že docela dost dobře.

„Pusť mě k tomu na chvíli..."

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Normálně se mi zdá, jak mě unáší příjemný vítr kamsi do bílého prázdného...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
5. kapitola Dominiova kratochvíle       ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Vlkodlak v polovině přeměny se potácí ke dveřím. Tělo mu kroutí křeče, částečně...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
Chapter 7 Celý jsem se třásl. Byl jsem dezorientovaný a zmatený. Zvuk kroků...