Út, 19/06/2018 - 15:33
6

 

Druhý den školy. Říká se, že je horší, než ten první. Ve skutečnosti je úplně stejný jako ten první, den třetí čtvrtý a tak dále a tak dále. Ovšem to platí jen pro asociály jako jsem já. Přátele si udělají jenom když na ně někdo promluví. A to nejspíš bude další asociální případ. Nebo přehnaný optimista, který všechny lidi vidí stejně. Jakým je třeba Sammy. Jenom krátkým pozorováním jeho častého a otevřeného kontaktu se spolužáky jsem si prošel sociální otravou a došel do dalšího stádia antisociální fóbie.

 

Druhý den je stejný jako ten první – na této škole není stejný jako ten první. Pokud se tě, vyhlášeného introverta, který si nejlíp rozumí se psaným slovem, nerozhodne kontaktovat nějaký aktivně společenský tvor, budeš antisocka až do té doby, než příde na týmové práce. Nikdo na tebe mluvit nebude, nikoho nezajímáš, možná tak to, jestli se vůbec někdy představíš. Ostatní očekávají, že se sám zapojíš do věci. Nakonec v tomhle člověku uvidějí jen jakéhosi zaraženého šprta, co nerozumí lidské řeči, a tak se rozhovory od začátku automaticky sníží jen na „hele, otázka číslo dvě, je to bé nebo cé“, „půjč mi sešit, nestih jsem to napsat“. A základními slovíčky jsou „čau, jo a díky“. Po ničem jiném, než po tomto stavu jsem netoužil a věděl jsem, že tuto kletbu může zlomit jen povinná spolupráce. Jenže jsme to nečekal tak brzy.

 

„Takže, protože máme první středu v měsíci, je čas na školní časopis. Derekova skupina má jen tři členy, takže se náš novej Fra-Franta? Přidá k nim.,“ ano už to přišlo, to očekávané zmršení jména, tiché záchvěvy smíchu. Ale proč bych si z toho něco dělal? Je to problém učitele, že neumí číst.“ Za katedrou stála – jsem opožděný - už seděla řekl bych docela mladá paní. Zřejmě vůbec nečekala na odpověď. Lidi okolo, navzdory tomu, že museli být taky docela bohatý a- prostě svý se bez řečí zvedli a vrzání lavic a židlí začalo. Jako titulovaný nýmand jsem zůstal tupě sedět na svém místě, šoupal po desce svým penálkem s jednou propiskou a pár dalšíma kravinama a těkal očima po místnosti a čekal na svůj osud. Abych byl upřímný alespoň sám sobě, tak rozeznat tříčlennou skupinu od ostatních není tak těžké, ale budu raději popisován jako ten „komu to moc nepálí“ - ty totiž lidé méně raději využívají. Já se nechal dobrovolně využívat spoustu let – Zekym. Ale za tím je potřeba udělat tlustou čáru. Právě teď si přeji přežít první školní rok bez velkých komplikací. Cíl: co nejméně přátel – méně starostí a žádostí o rady a pomoc. Cíl druhý: nenechat se ovlivnit celkovou změnou prostředí a mít jako vždy nejlepší prospěch. Cíl třetí: určitě nenastoupit do místního volejbalového klubu.

„Ty, pojď sem,“ trochu jsem se lekl. I když jsem na oslovení ze své levé strany čekal, tenhle neurvalý štěk mě trochu překvapil. Otočil jsem tím směrem hlavu. Ať mi nikdo netvrdí, že si lidi zapamatovává hned podle obličeje. To jsou kecy. Všechno začíná od celý hlavy, konkrétně u vlasů. Jejich barva, délka, střih, účes. Až potom přichází všechno ostatní – jako třeba obrovská piha na předloktí, příliš velký nos, hrozně chlupaté ruce. Při pohledu na toho, kdo na mě promluvil jsem hned věděl, že tohle bude bezpochyby první (Sammyho nepočítaje) člověk ze třídy, kterého si hned zapamatuju. Neměl totiž na hlavě nic. Za světla dne se na svět odrážela holá kůže na lebce. Samozřejmě, že jsem na ni civěl déle, než bych měl.

„Hele, šáhnout si můžeš pak, teď tohle musíme dodělat,“ začal se tlemit kluk sedící vedle něj. Lebkoun do něj strčil.

„Na mojí hebkou pokožku si můžu sahat jenom já. A moje máma, vole.“ Odpověděl.

„Á úchylácká verze Joshe se probouzí!“ Řechtal se kluk dál. Protože třetí osoba týhle trojce byla holka, musel tenhle výtlem být Derek.

„Moje máma chce, abych byl polda. Holohlavej polda, co pouští hrůzu.“ Mračil se kluk. Právě teď bylo pro mě těžký rozeznat, jestli se tento rozhovor odráží od něčeho seriózního. Trochu nepřítomně - jako obvykle – jsem si potichu přisunul židli.

„Takže Franto, abych tě uvedl do-“

„Jsem Fran,“ přerušil jsem ho – příliš rychle a kluk přešel do další vlny smíchu. Myslím si, že na něčem jede. Poplácal mě po zádech.

„My víme chlape a něco ti prozradím, na tohle si zvykni,“ v druhé části přešel do šepotu.

„Naše Natasha je trošičku...mimo,“ řekl Lebkoun. Blbě jsem se na něj zadíval.

„To tady učitelům říkáte jmény?“ Jako odrazem v zrcadle mi blbý pohled poslal Výtlem.

„Samozřejmě, že ne. Chtěl jsem nás představit, takže... pokud dáváš trochu pozor, tak nás dva už znáš. A tady tahleta naše – prozatím – tichá slečna – asi se před tebou stydí - je Chloe. Prej by měla mít modrou krev, ale podle toho, jakým způsobem jí, ji má spíš zelenou.“ Hodil očkem k holce. Ta usykla.

„Špagety vymáchaný v kečupu nemaj návod na slušnou etiku způsobu snědení. Takže nejsem buran já, ale kuchařky ve školní jídelně. Špagety na tisíc způsobů každý pátek a ještě naši jídelnu nevybavili závěsy a nebo stojatýma menu, co by každého strávníka oddělila tak, aby nebylo vidět, jak to každýmu pleská o bradu.“ Na závěr svého proslovu důležitě pokývla hlavou.

„Teď jsi mi to nandala. A co ten bažant minulý týden? Všechno jsem to viděl,“ vracel úder Derek. Asi budu trnem týhle společnosti, protože jsem neměl zájem poslouchat rozhovory, které jsem nechápal a nic o nich nevěděl. To, co jsem chtěl, bylo rychle udělat to nevím co, vrátit se na své místo, doklepat zbylé hodiny a- No jo, co já vlastně budu dělat? Po škole jsem byl vždycky se Zekym. Vždycky a při všem, vyjímaje akorát záchod. Pod stolem jsem vyndal mobil a vlezl do zpráv a začal si je číst. Každá měla minimálně čas, datum nebo místo. Potřebovali jsme kontakt na sebe jenom pro to, abych věděl, kam mám přijít. Poslední dobou hlavně jenom s kamerou. Nikdy jsme nebyli dlouho od sebe. Nikdy jsme si nepotřebovali psát nic většího. Kdybych mu teď napsal, odepsal by vůbec? A co by odepsal? Achjo, slíbil jsem si přece, že mu jen tak psát nebudu. Ale on mi nikdy určitě nenapíše první. Je naše přátelství předurčeno akorát k tomu, aby tiše vyšumělo? No, ne že by to z mé strany přátelství bylo. Po kratičké chvíli stýskajících se myšlenek jsem si uvědomil, že moje společnost nápadně utichla. Rychle jsem uklidil telefon a zvedl k nim pohled.

„Tenhle komentář musí jít určitě sem nahoru. A tohle je hodnotná poznámka. Musí se tam nějak vtlačit bez ohledu na vzhled,“ Derekův prst jezdil po papíře, zatímco mluvil a Chloe mu odpovídala. Lebkoun Josh se na mě podíval.

„Naše třída si minulý rok vymyslela časopis. Náš tým má na starosti komentáře k některým tématům, k akcím a tak. Víceméně jenom běháme po škole a otravujeme lidi, aby nám sdělili svůj názor. A pak děláme rozhovory se členy klubů. Takže například minulý měsíc se člen tenisového klubu umístil na druhém místě jedné menší soutěže. Takže jsme s ním udělali kratší rozhovor, který půjde doprostřed časopisu, kde je vždy dvojstrana na úspěchy a je jedna z nejčtenějších. Pak máme stranu devatenáct až dvacet. Alespoň jednou za měsíc pořádá škola nějakou událost. Takže o ní krátce napíšeme – delší verze mají na starosti jiní a připíšeme svoje názory a pak vybereme sesbírané komentáře.“ Vysvětlil. Kdybych sám nebyl zazobanec řekl bych, že se zazobanci nudí a dělají kraviny místo, aby se učili jak se na dědice velkých prachů patří. Jenže ani tak to říct nemůžu, protože já ani dokonce nevím, co je matčina práce.

„Aha,“ řekl jsem jen s krátkým záchvěvem viny, že jsem do jeho dlouhého vysvětlení nedal více citu. Ale tohle patřilo k posledním věcem, kterým jsme se chtěl věnovat a něco o nich věděl. Vlastně nebylo moc věcí, kterým bych se věnovat chtěl.

„No já... nemyslím si, že budu moc nápomocen,“ ještě jsem dodal. Derek na chvíli nechal toho, co dělal a kývl na mě.

„Myslíme si to taky,“ řekl něco, co mi trochu zkazilo názor na něj. Ne, nemůžu říct zkazilo, jen jsem si myslel, že to bude spíš takový ten pochlebovačný typ aka „hlavu vzhůru!“

„Takže pokud nemáš nějakou tajnou schopnost, co by nám mohla být užitečná, můžeš zatím dle instrukcí vybarvovat nadpisy,“ dělá si ze mě prdel, že jo?

„To je sranda, že jo...“ Zamumlal jsem. Začal se hihňat.

„Jistěže Bělásku, všechno se dělá na počítači.“

 

Druhý den na této škole je náročnější, než ten první. Přesto, aniž bych si při opouštění vnitřních prostor nechával v hlavě nějaké zbytečné informace, vydal jsem se vstříc místu, kde jsem měl teď po celý rok, kromě letních prázdnin stát a čekat na odvoz. Jenže jsem měl ještě čas. A tak jsem se neubránil línému okounění. V tu chvíli ke mně poprvé dolehlo skřípání sportovních podrážek... Moje nohy se na chvíli zastavily, smysly zostražitely. Přistihl jsem se, jak se snažím rozlišit interval mezi jednotlivými skřípoty. V tuhle chvíli to mohla být jakákoliv míčová hra. Ale... nechtěl jsem to jít zjišťovat. Teď ještě ne.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
Víte, v životě se občas dostáváme do tzv. patových situací. Jsou to takové...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Pár sekúnd som sa pozeral na  takmer prázdnu šachovnicu. „Bola to výborná...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
„Co to děláš?!“ Zděšeně vykřikl, když od sebe odstrčil zprudka Raggiho. „...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
Už je to niekoľko hodín čo sa terigáme vo voze na ceste domov. Je príšerná...