Čt, 05/07/2018 - 21:53
2

Čtvrtek. První čtvrtek v měsíci. Ukázalo se, že každý první týden pro mě bude nejspíš noční můra.

„Jestli se každý pátek plave s plaveckým týmem štafeta a každý první pondělí leze po horách, tak tady končím,“ zaskřípal jsem si tiše pro sebe, ale kromě toho, že byl Derek sám všude velmi dobře slyšet, tak i přesto citlivě rozeznával hlasy a zvuky okolo, které přes sebe mluvící spolužáci obvykle nezachytávali. Co se tím snažím říct. Byl v hlasitosti number one, ale i sám přes sebe všechno slyšel. Jak to dělá, vážně nevím.

„Tak toho se nemusíš bát, to by nechtěl dělat nikdo. Ale musíš uznat, že středeční noviny a čtvrteční spojení klubů je pro nás takové oživení – zejména pro ty, co jsou řekněme... v trochu méně náročných klubech. Když už jsme u toho, už jsi si vybral, do kterýho půjdeš? Ještě stále platí ta moje nabídka na ping pong,“ jak někdo může mluvit a smát se přitom zároveň? Doteď jsem si byl jist, že to není reálně proveditelný, ale Derek překonal fyzické zákony.

„Nechci to uznat,“ zabručel jsem a velmi nespokojeně sledoval, jak dva kluci v dresech rozdělují hřiště sítí a současně s ním se na jedné polovině natahuje síť menší, aby měl každý z obou klubů své hřiště. Tohle se asi dělalo normálně i tak, protože prostor byl prostě obrovský.

„Proč se tohle vlastně děje? Ten spojenej tělák...“ Obrátil jsem se na Chloe. Nějak jsem vykoukal, že se tahle tři stvoření nejen dělí o práci v novinách, ale celkově jsou od třídy nějak vyškatulkovaný. S jejich povahami jsem nad tím dlouho nepřemýšlel. Divil jsem se tomu, že po včerejším dni, kdy jsem na ně při jejich práci především jen tupě civěl, to k nim vybudovalo vztah, že se tak nějak automaticky všichni tři objevili poblíž mě. Tak asi podivný podivnýho si hledá. Možná mě to trochu potěšilo, ale byl bych spokojen i sám.

„No, to je proto, že se všechny tělocvičny první týden v měsíci uklízí, kontroluje se vybavení, vyklízejí se pavouci ve škvírách, a protože naši sportovci nechtěli přijít o den výcviku, tak mají na ten den zapůjčenou Nulu – nebo taky plesovku, která je prostě pro obyč. tělák, pro různý akce a pro plesy nepřekvapivě. Mají tréninky většinou ráno a ještě odpoledne, takže odpoledne se tu tenhle rok scházejí s náma, protože jejich tělocvična je Čtyřka a ta se uklízí čtvrtky. Ale můžeme se tu potkat i úterky a další čtvrtky, pokud se koná nějaký zápas některého z klubů.“ V mozku mi nastala dlouhá přemýšlivá čára. To se mi snad jenom zdá. Dobře, možná bych to bral, kdyby to byl tenis a Derekův ping pong, ale proč zrovna basket a volejbal? Jedna věc, kterou vůbec neumím a druhá, z které už jsem vyšel dávno ze cviku? Ne, věc, kterou jsem v sobě dávno pohřbil?

„Musejí lidi ze tříd hrát?“ Sakra, nic jinýho mě ani nezajímalo.

„No ne,“ zahihňala se. ,,většinou si jen vybereme to nebo to a jdeme fandit – takže sedět na lavičce a aspoň se tvářit, že umíme pravidla.“ Odpověděla. Oddychl jsem si. Už jsem měl v hlavě černobílý scénář jak se před smějícími se lidmi ženu za velkým cihlově červeným poskakujícím míčem a obrazovka se přitom stále zmenšuje, až je úplně pohlcena černými okraji...

„Takže já si jdu vybrat nějaký místo vzadu vpravo.“ Vpravo byl volejbal. Ne, že bych měl moc na výběr. Pokrčila rameny.

„Já chodím s klukama na basket, tak se asi uvidíme zítra,“ pousmála se a po chvíli zmizela v houfu lidi mířícím k sedačkám. Ano, říkáme si, jak by tady mohl být houf, když je to jen naše třída a dva kluby. Ale asi jsem měl ty informace strávit postupně. Jako třeba to, že bohatá děcka, co mají v tuto dobu volný čas se chodí dívat. Cítím se nervózně a to ani nejsem na hřišti. Hah, jako bych tam snad šel. Jako bych nad tím vůbec musel přemýšlet. Možná bych měl přeci jen uvažovat o tom ping pongu.

Nepříjemným překvapením bylo, že všechna místa vzadu byla zabrána. Dokonce i roh. Dokonce i podlaha. Nepříjemným překvapením číslo dvě byl Sammy, který na mě akčně mával z první řady, druhou rukou rázně poplácával prázdné místo vedle sebe a po chvíli se sálem rozeznělo i moje jméno. Přidal jsem do kroku, abych ho rychle umlčel, ale stejnak mi neušlo několik pohledů, dokonce i ze strany hřiště. Byl jsem na zvláštní pohledy zvyklý. Albíni nejsou zrovna přirozená součást davu. Vždycky to byly zkoumavé a zvědavé pohledy. Tak jako i teď, možná doplněné i pár nelichotivými poznámkami. A tehdy jsem prošel okolo něj. Jestli někdo zažil setkání, které mohl okamžitě jedním slovem popsat jako osudové, tak ví. Neměl jsem tušení, jakým způsobem. Možná jsme se setkali v minulosti nebo bude mít zásah do mé budoucnosti. Když se moje periferní vidění na těch pár vteřin potkalo s pohledem hráče s číslem jedna na dresu – tedy kapitána – jako by se okolní svět na moment ztratil v mlze. Ztěžka jsem dosedl vedle Samuela.

„Vypadáš... no jak bych to řekl,“ začal Sammy, ale umlčel ho jediný můj pohled. Lidé se mi do očí dívali málokdy. Důvod? Nejspíš je odrazovaly ztracené řasy a obočí v bělostné pleti, což dávalo tváři lehce strašidelný nádech. Sammy se mi až na pár krátkých výměn pohledů, do očí nedíval od začátku. Jenže Sammyho nezvládání mého chybějícího pigmentu nebylo něco, co by mě nějak stresovalo. Člověk na vozíčku, kterýmu každý kolemjdoucí čumí na uříznutý nohy nebo se naopak nápadně vyhýbá pohledem, si taky zvykne. Můj pohled teď patřil hráčům, ačkoliv byli nyní trochu upozaděni mým zaujetím v jejich kapitána. Samozřejmě, že jsem začal od hlavy, jako obvykle. Jeho účes mě se dá říct nepřekvapoval, ale dohromady s jeho figurou by se mi spíš hodil na sport vlevo. Z jedné strany měl tmavě hnědé vlasy velmi krátce střižené a načesané dozadu, z druhé strany vyholený vzor – několik pruhů. Barvu očí jsem si překvapivě taky zapamatoval. Čokoládově hnědá, taková ta, kdy není téměř vidět zornice a člověk má pocit, že hledí do dvou temných propastí. Tedy naprostý opak mých stříbrných pronikavých očí. I když velkou část jeho těla zakrýval dres, podle ramen, paží a nohou jsem měl hrubou představu, že velmi dobře vypadá i zbytek a byl jsem si jistý, že zkusit se postavit vedle něj, tak má alespoň o hlavu více. To by zase mohlo podnítit můj lehký výškový komplex. Zapsat si: tomuto člověku se vyhýbej. Když se náhle otočil a jeho pohled se zabodl přímo do mě, a kdy jsem byl přímo přistižen při možná až nechutném okoukávání, věděl jsem, že to možná nebude tak docela možné. Rychle jsem uhnul pryč. Do prdele.

 

Z mého vnitřního zahanbení mě probralo štěbetání a pár lidí okolo mě se zvedlo. Nechápavě jsem zamrkal a věc mi došla, až když vyskočil i Sammy a já ho pohledem vysledoval až k hřišti seřazených hráčů, kterých bylo mnohem méně, než to vypadalo na začátku. Snažil jsem se vnutit si do hlavy věci, které mi nebyly řečeny – protože byly, ale já byl zrovna mimo – abych dokázal pochopit situaci. Ke svému šoku jsem si všiml, že je první lavice téměř prázdná. Nervózně jsem poposunul zadek. Proč pořád nehrají? Náhodně jsem se otočil na někoho za sebou.

„Hele zamyslel jsem se... co se teď děje?“ Holka dlouhých vlasů pozvedla obočí do výšin, ale odpověděla mi.

„Prváci s pár druhákama byli dneska poslaný na cvičný zápas, takže shánějí z tvojí třídy lidi do hry.“

„Aha, dík,“ otočil jsem se zpět. Takže Frane, zapnout neviditelný mód – jak to mám kurva se svou všeobecnou barvou v týhle podělaný prázdný přední řadě asi tak udělat?! Během extrémní paniky jsem si uvědomil, že několik pohledů spočívá na mně. Nebo to byl jen pocit. Zahleděl jsem se k hřišti. Všiml jsem si, že se se mnou kapitán snaží navázat kontakt, gestikuluje, abych tam šel. Je tohle sen?

„Tak jdi, ne?“ Ozval se něčí hlas za mnou.

„Hej albíne, na co čekáš?“

„To si toho moc nezahrajou...“ Moje stresory jely na plné obrátky. To jsem teda opravdu neplánoval octnout se v takové situaci a být k něčemu nucen. Trochu roztřeseně jsem se postavil. Měl jsem pocit, že na mě teď zírá úplně všechno, což ale nebylo možné, protože na druhé straně už se driblovalo míčem a běhalo po hřišti. Uklidni se, Frane. Vždyť si jen vyšel ze cviku, ne? Není to, jako bys to úplně zapomněl. Navíc nikdo tě tu nezná a nikdo od tebe nic nečeká. To je tvoje plus. Můžeš hrát jako někdo na sportovní škole, kdo se zaměřuje na jiný sport a nikdo se ti nebude smát. Když jsem došel až k číslu jedna, zjistil jsem, že jsem se sekl ještě aspoň o půl hlavy. No je to možný, aby byl někdo takhle velký? Jsem jak malá bílá myš před obrovským tygrem.

„Díky, že se přidáš. V rychlosti, jmenuju se Mars a budeš hrát v týmu se mnou, těmahle třema druhákama a ještě tady s...“ Pohled tázavě zalétl k – Samuelovi. Proč jsem to čekal...

„Těším se, až tě uvidím hrát,“ zubil se Sammy. Právě teď ho nesnáším.

„Jo...“ Všiml jsem si, že jeho pohled je najednou provinilý.

„Promiň, nechtěl jsem být vzadu, tak jsem si zabral pozici pro smečaře...“ Řekl. A já čekal, co to bude. Tak to mě fakt netrápí, i když jsem na něj s jeho výškou taky zvědavej, je menší než já. Co že to říkal? Hmn, vzadu?

„Víš, co je libero?“ Zeptal se kapitán. I když jsme pocítil osudové setkání, mám pocit, že tohle bude náš poslední rozhovor a proto není nutné zapamatovávat si jméno, které bez tak nikdy nepoužiju. Uhnul jsem pohledem.

„Tak zhruba...“ Kdyby mě teď viděli bývali spoluhráči, šli by do kolen a možná i k zemi. Tím smíchem.

„Netrap se tím, když ti to moc nepůjde. Přeci jen je tohle trénink pro nás a vy dva jste tu jen dobrovolně pro zábavu,“ řekl. S tím si dovolím nesouhlasit. Já jsem tady pod nátlakem. Ale jenom jsem mlčky přikývl a tak nějak automaticky přešel ke svému místu. Uvědomil jsem si vzápětí, jaká velká úleva pro mě je být v této pozici. Libero nepodává. Ještě, že tak. O tohle jsem opravdu nestál. Sammy byl ovšem vyzubený, tak jako vždy, dokonce i ve chvíli, kde jeho podání namířilo rovnou do sítě.

„Nevadí...“ proneslo se naší stranou hřiště a přistihl jsem se, že šeptem vyšlo i z mých úst. Bože, tohle je nemoc! Jenže teď nastal druhý problém, který jsem si hned neuvědomil. Vážně jsem zakrněl. Tohle znamenalo podání protistrany. Připravil jsem se do pozice, přičemž mi neušly překvapené reakce hráčů, kteří věděli stejně dobře jako já, jak jsou v tuhle chvíli schopnosti libera přijmout podání důležité. Vypustil jsem všechny okolo z hlavy. Nádech a výdech. Bylo zcela jasné, že se to nepovede. Nejsem žádnej zázrak. Možná trochu nadanej, ale to co jsem dosud vyhrál bylo dosaženo těžkými tréninky. Abych zmobilizoval tu malou část toho, co zbylo z toho, co už jsem dávno pohřbil, několikrát jsem se znova zhluboka nadechl a vydechl. Víc pokrčit kolena, sledovat míč, odbýt tak, aby měl někdo ze spoluhráčů šanci na hru. Tak už to odbyj ty na tom podání, proč ti to tak trvá? Jsem připraven – v rámci svých omezených schopností.

„Out!“ Rozeznělo mi v uších. Míč mi letěl naproti. Myslím, že mozek zůstal tam, kde byl, ale tělo se na pokřik uhnulo stranou. Míč mi prosvištěl kolem hlavy a dunivě se odrazil asi tak půl metr za čárou. Ozval se zvuk píšťaly a spokojený výkřik na mé straně hřiště. Ale já spokojený nebyl. Ten, kdo by měl první rozeznat out od podání, které musí přijmout, jsem já. Odfrkl jsem si. Ale tím se nebudu znepokojovat. Výměna pozic. Podává jeden z hráčů. Perfektní podání přes síť. Příjem, přihrávka od nahrávače, smeč do zadní linie. Ano, nepřekvapovalo mě to. Proč se nezaměřit na hráče, který vypadal nejslaběji. Pokrčit kolena, ruce v pozici před sebe. Proč na mě sakra všichni tak zírají? Míč se mi trochu bolestivě opřel o zápěstí a vylétl do vzduchu. Zvedl jsem tam pohled. Jako by se čas na chvíli zastavil. A pak jsem se přistihl jak se tak, jak civím vzhůru na míč, usmívám.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Sotva jsme dojeli a Daniel zaparkoval, sápal jsem se pro tašku s ...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Normálně se mi zdá, jak mě unáší příjemný vítr kamsi do bílého prázdného...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
První, co uviděl, když otevřel oči, byl pár cizích očí v safírové barvě, které...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Znáte takové ty momenty, kdy potkáte člověka, u kterého jste doufali, že už ho...