So, 07/07/2018 - 21:44
1

Ještě dlouho jsem nemohl usnout. V tu chvíli jsem si byl ale jist, že to není cizím prostředím, spoustou lidí okolo a prostě tím, co mě doteď obtékalo. Bylo to hlavou přetékající zážitky, které se mi v hlavě přehrávaly znova a znova. „Protože jsem jako ty“. A znova a znova...

 

Jedna skutečnost, na kterou jsem zapomněl skoro jak na vlastní smrt, byla máma. Uvědomil jsem si, že je to možná po x letech poprvé, kdy neměla přehled, kde zrovna jsem. Škola – Zeky – Dům. Svůj trojúhelník jsem po skončení volejbalu dosud nikdy neopustil.

„Kde jsi byl?“ Přifuněla ke dveřím, které jsem ještě nestihl zavřít. A já si neuvědomil, že soboty bývá doma, to se nezměnilo.

„Byl jsem na oslavě,“ řekl jsem. Měl bych se omluvit, kruhy pod očima mi říkají, že toho moc nenaspala. Jenže tady někdo zase chodí pátky na večírky. Vykulila oči a kruhy byly najednou ještě větší. Zřejmě naštěstí úplně zapomněla, že mi chtěla vynadat.

„Ty jsi byl na oslavě, Frankline?“ Ujišťovala se. Jo, bylo to neuvěřitelné.

„Ano mami, pozvali mě kamarádi ze školy,“ odpověděl jsem. Oči by se jí teď vyvalily z důlků a rozkutálely se po zemi.

„Ty máš ve škole kamarády, Frankline?“

„Ano mám, mami.“ Kratičký moment, kdy jí to v hlavě šrotovalo. Náhle únava z její tváře zmizela a prostorem se roztočila její silueta.

„Sláva, moje dítě se stává normálním!“

„Tak to bylo krutý, mami.“ Ale chtě nechtě jsem se musel nechat strhnout její nadšenou atmosférou a začít se smát.

 

Moji potom všem překvapivě dobrou náladu zkazil až pozdní odpolední mejl. Vlastně více mejlů, kdy mi Brent Populární posílal videa na sestřih. Dal jsem si záležet, abych jedno po druhém vymazal. Tohle jsem měl udělat už dávno. Ještě jsem ale nebyl připraven promazat telefon a vymazat všechny kontakty na něj. Rozhodl jsem se Zekyho vzdát. Ale na srdce rozhodnutí ze dne na den nefungují. Tohle ještě chvíli potrvá. Moje přesvědčení utvrzovala skutečnost, že se od včerejška doteď neozval. Vážně mu jsem úplně jedno a vždycky jsem byl. Dosud mi to tak vyhovovalo, ale teď, co jsem poznal tolik lidí, kteří se ke mně chovají jako k někomu, koho znají spoustu let, se ve mně začínalo něco měnit. Nestávám se snad chamtivým, že si přeju něco víc? Chytil jsem se za hlavu. Měl bych si najít nějaké zájmy, jinak se odteď asi sežeru nudou. A nebo zešílím nad vlastními myšlenkami. Jako by mě nějaký duch mezilidských vztahů vyslyšel, protože se displej mobilu záhy rozsvítil – přijatou smskou. Zvědavě jsem ji rozklikl. Asi to někoho překvapí, ale jsem ten typ, kterýmu choděj smsky především jen od operátora a raritně od rodiny a od něj. Nijak mi to do teď nescházelo, ale nemohl jsem v sobě zadusit potěšení z toho, že se někdo obtěžuje myslet na Franklina a dokonce mu psát nebo volat. Tak přišel jsem na to, nejsem já vlastně ve skutečnosti trochu pokrytec?

„Přijď zítra na trénink, je od devíti.“ Stálo ve zprávě. Kontakt Mars. Proč mám jeho číslo uložené? A proč on má to moje? Matně jsem si vybavil, jak mi v jednu chvíli sebrala Chloe telefon, ale naštěstí se zastavila jen v kontaktech, kde na ní vykoukla jen dvě čísla. Pořád lepší, než kdyby jí v opilosti jako první napadla galerie fotek. Řekl bych, že to lidi zajímá víc. Měl bych se nad mazáním zamyslet, co nejdřív. Můj mobil pak po všech koloval. Myslím, že i všichni mají číslo na mě. To je... zvláštní pocit. Teď zpátky na zem – nebo na Mars? Bože, to byl ale hloupej vtip. Ale stejně, to je ale neodbytnej chlap. A taky všudy přítomnej. No koho by to napadlo, že bude zrovna kapitán volejbalovýho týmu a taky osoba, kterou jsem chtěl nejmíň potkat, kamarád Chloeniny holky? Můj příběh se stává komedií. A částečně i hororem. No vážně jaký zapálenci trénujou i v neděli? A ještě takhle po ránu...

Určitě nepřijdu. I kdyby to bylo všední den odpoledne.

Protože jsem se po oslavě moc nevyspal, rozhodl jsem se zbytek soboty strávit tím, že půjdu spát dřív a udělám tak něco pro své zdraví. Jenže, co jsem položil hlavu na polštář se všechno stalo ještě horším a těžším zapudit. Jak mě Zeky chladnokrevně nahradil, to kolik lidí se kolem mě během pár dnů začalo motat, aniž bych se musel snažit a cítil se kvůli tomu ještě víc divně. Ale všemu korunoval Mars. Přiznal jsem mu, že jsem gay. On přiznal mě, že je gay. A stejně se mě pořád k nim snaží dostat. O co mu jde? Vsadím se, že hráče na obsazení pozic určitě mají. Nejsem potřebný. Mobil znovu bliknul. No vážně, ne jedna zpráva pro Frana, ale rovnou dvě? Natáhl jsem ruku ke stolu, nahmatal ho a pak si ho dal do výše před obličej.

„Vezmi si s sebou něco sportovního.“ Přečetl jsem. Jo jo, určitě. Telefon mi skoro padl na obličej, když se zvuk příchozí zprávy ozval vteřinu po mé myšlence. To nemá ten sportovní nadšenec v sobotu večer nic jiného na práci, než otravovat nevinné človíčky, kteří chtějí jen tiše studovat?

„A určitě si nic neplánuj na odpoledne.“ Dělá si ze mě už prdel? Bíp.

„Čekám na odpověď.“ Bíb.

„Mám paušál a jsem velmi trpělivý.“ Bíb.

„Řekni ano, Frankline. No tak řekni.“ Hleděl jsem na poslední zprávu. Bylo to pro mě nové, takhle říct ve zprávě moje jméno, být osloven celým jménem. Rozhodl jsem se odepsat. Taky musí jít někdy spát, ale sám bych šel raději spát dříve. A věřím tomu, že by mi možná pokoj vážně nedal. Prstem jsem namířil na písmeno. Obrazovka zničehonic ztmavla, pak přešla do volající obrazovky a telefon začal řvát hudbou. S tím songem a jeho hlasitostí už bych měl vážně něco udělat. Bylo to pro mě tak nečekané, že jsem zděšeně klepl náhodně na obrazovku jen, abych to utišil. Poté jsem si ještě víc zděšeně uvědomil, že jsem to přijal.

„Frankline?“ Jen jedním slovem jeho hlas naplnil místnost. Nikdo jiný, než máma a pár učitelů mě takhle neoslovoval. Jak jsem nad tím přemýšlel, odmlka se stala příliš dlouhou. Ozval se povzdych.

„Tys to vzal omylem, co,“ konstatoval.

„Jo...“ Sakra, odmítnout ho nahlas je daleko těžší, než textem!

„Jen jsem ti chtěl ještě říct, abych se ujistil, že máš ještě podobný boty, jako máš na tělák,“ proč mám pocit, že tohle ze sebe jen improvizačně vypotil?

„Bydlím od školy daleko a nemám se tam jak dostat...“ Jak se vyhnout přímému odmítnutí, výmluva číslo tři-sta padesát osm.

„Nevadí, někdo tě nabere cestou. Kde bydlíš?“ To by ještě tak hrálo, aby tenhle člověk věděl, kam mě může jít otravovat osobně!

„Ne, já...“ Proč má ten kluk na všechno odpověď... Hlavou se mi honily všechny možné výmluvy, ale s nimi taky pocit provinění. Ale nemám přece proč. K ničemu a nikomu jsem se přece nezavázal. A lidem obvykle nic neslibuji...

„Dobře. Tak v pondělí ve škole – jestli se potkáme, tak se-“ Rozhodl se to vzdát. Jeho náhlý převrat docílil toho, že jsem přitom rapidně posíleném pocitu viny zazmatkoval.

„Počkej! Kdyby... kdyby mě mohl někdo vyzvednout u McDonaldu v Šeříkové, bylo by to super,“ zamumlal jsem s přesvědčením, že jsem se právě upsal. Zároveň se ale odklidil ten tíživý pocit. Po tomhle týdnu budu nejvýše v sociálně fóbním žebříčku aktivit a budu si muset přestat říkat introvert. Na druhé straně bylo chvíli ticho. Troufl jsem si říct, že víceméně vzniklé z nevěřícnosti z toho, co jsem řekl.

„To je kousek, kde bydlí Luke. Může tebe a Filipa nabrat dodávkou. To je super, že přijdeš.“

„Jo...“ No tak moc jsem na vybranou neměl.

 

 

Je mi záhadou, že ze mě ještě není vysušená placka. Tolik času venku a mezi lidmi nebylo dobré pro mou psychiku. Pomalu jsem připravoval mozek na další šok ze záplavy informací o dalších lidech. Sotva jsem vylezl z baráku a minul první pouliční strom, kolem mě prosvištěla dodávka a po chvíli se trochu nebezpečně rozjela kde kraji, kde to zapíchla. Přední dveře se rozletěly.

„To seš určitě ty ten bílej. Tak tady bydlíš? Nechápu, proč jsi chtěl jít takovou dálku, když jsme tě mohli nabrat tady!“ Zůstal jsem zkoprněle stát. Tak hlučný. Tak upřímný. Tak hulvátský.

„Filipe, nemůžeš pořvávat na lidi „hele ty bílej“, tohle je náš nový člen týmu, Fran.“ Promluvil někdo za ním a vzápětí toho předního vystrčil ven, aby mohl vzápětí sám vylézt.

„Nejsem člen týmu,“ hah, proč je tohle to první, co musim uvést na pravou míru? Ten ukřičený se zatvářil.

„No jako jdeš na dobrovolný soukromý trénink, takže jsi člen týmu,“ opáčil. V duchu jsem si nadával. Na co ses to Frane zase upsal ty jeden troubo?

„Filipe, věta nezačíná slovem “no“, chověj se trochu, víš co Mars říkal,“ řekl ten vzadu. Ten, kdo byl oslovovaný jako Filip po něm hodil nechápavý výraz.

„A co Mars říkal?“ Na to mu přilétla herda do zad. Druhý kluk trhl hlavou k vozu.

„Tak jestli už jsme tě dostatečně vyděsili, co kdybys nasedl?“ Otočil se zpět k autu a sklopil sedačku na místě spolujezdce. Jak blbý by to bylo, kdybych se teď sebral a utekl? Váhavým krokem jsem se vydal k autu a vlezl si dovnitř. Skvělé, nejen s cizími lidmi, ale i v cizím uzavřeném prostředí. Během chvíli jsme se odlepili od kraje a jelo se. Druhý kluk, který nebyl Filip, a který řídil, na mě házel pohledy ze zpětného zrcátka.

„Takže chlape, jestli si chceš trochu zjednodušit ten poznávací ceremoniál, jako že na tobě vidím, že i tak už ti to stačí, tak nás dva představím teď. Já jsem Luke, hraju nejčastěji jako smečař a blokař nepřekvapivě a jsem taky řidič družstva číslo dvě – většinu času řídí kouč. Filip, ačkoliv na to nevypadá, tak je velmi zručný nahrávač,“ řekl. Jasně a stručně, to mi vyhovuje. Filip se na mě při zmínce o něm, zatlemil. Pokusil jsem se o zdvořilý úsměv.

„Já...“ začal jsem, ale netušil jsem odkuď začít – přesněji jak to, co nejvíc zkrátit, abych je neotravoval kecama o sobě.

„Ty jsi Fran, naše doposud chybějící oficiální libero,“ řekl Luke. Překvapeně jsem mrkl.

„Prosim?“

„Překvapenej, že nemáme nikoho pro pozici? Ten minulý byl třeťák, tudíž se na pozici doteď střídalo několik lidí. Neni se čemu divit. Libero je všechnu ochranu uzavírající složka, co většinou schytává jen tvrdá podání a válí se po zemi a nikdy pro svůj tým – přímo – nezíská bod. Nikdo to u nás dělat nechce.“

„Mars je z tebe celej nadšenej,“ nechal se slyšet Filip. Luke po něm sekl očima. To jsem asi neměl slyšet.

„Ale já jsem nesouhlasil s připojením se do klubu,“ řekl jsem potichu.

„Ještě jsi nesouhlasil, teda to si myslí Mars. Já si myslím, že nepotřebujeme někoho, koho je třeba doslova přinutit. Bude mi stačit, když tvoje hra namotivuje nějakýho prváka a ukáže mu, že i ten s odlišným dresem je stejně důležitý jako ostatní v týmu.“ Oba dva se s tím nepárali. Na jednu stranu, byla pravda, kterou Luke vyslovil nepříjemná, ale během toho jsem k němu pocítil nepochopitelné sympatie. Tak jsem se jen pousmál a pohled začal soustředit na ubíhající ulici. Když se spolu kluci začali bavit, nenápadně jsem si je prohlížel. Koukal jsem jim sice do zad, ale jak furt říkám, zapamatovávání si obličejů není nic pro mě. Stejně tak jmen. Lidi rozeznávám podle nejvýraznějších věcí. Lukeho nejvýraznější věcí byly dredy v ohonu, které ho dělali ještě vyšším, než byl. A jak vedle sebe seděli, tak tam výrazný rozdíl byl. Filip měl standardní chumel hnědých vlasů, tak jako spousta dalších lidí, ale nedělal jsem si starosti s tím, že bych ho nepoznal. Pokud nepoznám po vzhledu, tak po hlase.

 

Luke zaparkoval na parkovišti poblíž školy a kousek jsme museli pěšky.

„To je to tady jen kvůli klubu otevřeno i o víkendu?“ Zeptal jsem se a Filip přikývl.

„No jasně, některé kluby chodí na tréninky navíc, takže tu je druhej vrátnej, co dělá víkendy. Jako potvrzení se před náma začala brána otevírat. No teda, nevim, co na to říct. Tak jsem ani nic neřekl. Tak jako já vím, že jsou tady stipendia i chudší lidi mezi těmi všemi sportovci, ale stejně je to děsná snobárna.

 

Filip otevřel jedno křídlo dveří, opřel se o něj a počkal až projde Dredáč a já. Z několika párů očí, co se do mě zapíchly, se mi udělalo krapet nevolno. Tak dobře, trošku to přeháním. Byly jenom čtyři a jedny patřily Marsovi. Vedle něj stál blonďák, takový vysoký černovlas a nakonec tu byl brýlatý muž znatelně staršího věku. Když jsem si dal dohromady dvě a dvě – teda vlastně dva a tři, došlo mi moje obrovské seknutí se ve věci.

„Takže nedělní trénink má jenom základní složení,“ pronesl jsem šeptem k Filipovi, co stál nejblíž.

„Vlastně ne, může přijít kdokoliv, ale nikoho to moc nemotivuje, když není v základní sestavě no, takže jsme tady už nějakou chvíli jen takhle,“ odpověděl. Postarší muž se ke mně rozešel.

„Vítám tě na našem soukromém tréninku, jsme rádi, že nás konečně doplní šestý člen,“ promluvil. Nasadil jsem svoje automatické obranné složky a pak jsem sekl rychlým pohledem k Marsovi. Co jim ten blbec všechno navykládal? Vždyť jsem se právě regulérně přidal k tréninku jako šestý člen sestavy! To jsem neplánoval.

„Vy budete trenér...“ Zamumlal jsem. Měl bych si s Marsem promluvit, ale mám pocit, že by stejně neposlouchal. Přikývl.

„Muiri, ale oslovuj mě trenére – však to znáš – tohle je Charlie,“ krátce položil ruku blonďákovi na rameno. Charlie je smečař v zadní zóně. Adam vedle něj je univerzální hráč.“ Takže je velmi pravděpodobné, že v oficiální hře se šesti hráči budu mít každého z jedné strany- Tak moment, proč sakra přemýšlím nad oficiálními zápasy?!

„Těší mě,“ řekl odměřeně černovlas a blonďák se jen krátce zasmál.

„S klukama ses už určitě seznámil, tak můžu vysvětlit jak probíhá nedělní trénink, abychom mohli začít?“ Vložil se do toho Mars. Propíchl jsem jeho hruď pohledem – na propíchnutí očí nemám odvahu.

„Jistěže,“ řekl trenér. Nejspíš jen ze zvyku porovnal brýle a přesunul se k židli. Tak prima. Jeden mínus o jednoho cizího člověka, kterými jsem nyní obklopen.

„Takže nedělní hra je úplně odlišná od normální. V zápase platí, že všichni dělají vše. To znamená, že každý podává, přijímá, blokuje a smečuje. Hraje se tři na tři pochopitelně. Trenér hlídá stav bodů a zároveň zapisuje, komu kolikrát spadl míč. Počítá se zkažené podání, chybně odhadnutý out, nepočítá se nepřiměřená přihrávka od spoluhráče. Za každé upuštění míče se běží trestná trasa od naší tělocvičny čtyři k venkovní osmičce a zpět. Poraženému týmu se kolečka jednou znásobí.“ Vysvětloval a já silou vůle držel hubu zaklapnutou. Co je tohle sakra za spartakiádu?!

 

Mami... kam jsem se to upsal...

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 9)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 24
Mike spokojeně odcházel. Věděl, že to od něj nebylo nic moc, ale vážně byl sám...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Nevzmůžu se na nic. Proudí mnou slabé chvění, které se strhne v ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
12. Lektvar hvězd   Je to už dlouho, co prodlévám ve věži. Piji vodu...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
„Uklidněte se, Takano-kun.“ Takanovy zornice se zúžily. Pevně stiskl ruku...