So, 07/07/2018 - 21:47
13

Jakmile moje běhací trasa překonala desítku, přestal jsem počítat. To byla chyba, jestli jsem to chtěl udělat poctivě. Jenže tohle na mě bylo po letech lemroření příliš. Opřel jsem se o kolena, plíce mi pustošil požár. Blonďák, který zrovna probíhal kolem mě si všiml mého totálního výflusu a ještě měl dost energie na to, aby se smál.

„Je to smůla, že se ty tři obrovský obludy vylosovaly na stejnou stranu. Byla to zdrcující porážka, ale bojoval jsi dobře!“ Nechal mě za sebou. K čemu mi k čertu je, že jsem bojoval dobře? Spadlých míčů jsem měl dvakrát tolik, co všichni ostatní. Neměl bych to brát jako ponížení, chvíli to trvá, než se do toho člověk zase dostane. Není se za co stydět, ale stejně mě to hrozně vytáčí! Doběhl jsem zpět, přitom si všiml, že Mars už sedí na schodu a popíjí vodu. Podíval se na mě.

„Už jsi doběhal?“ Zkřivil jsem rty. To měla být jako provokace?!

„Přines mi prosim snídani a teplej čaj, protože se svým počtem budu běhat do rána,“ odsekl jsem. Zasmál se.

„Ale no tak, zas tak to neřeš, trest jsme si vymysleli my a můžeš ho vykonat poctivě nebo ne. Faktem ale je, že je to jedna z věcí, co nás drží v základě. Ale tobě tohle pro začátek zatím stačí, tak už se jdi převlíct a jdeme,“ zvedl se. Všiml jsem si, že sám už má na sobě civil hadry.

„Jdeme kam?“ Blbě jsem se zeptal. Já myslel, že se převleču a na svých třesoucích se nohách se pomalu půjdu dovléct domů.

„No přece na oběd, už bude jedna hodina,“ cože bude?!

„Vážně? Nepřipadá mi, že bych tu byl tak dlouho...“ Mému komentáři se pousmál.

„Jen známka toho, jak jsi se s náma bavil.“ Oh...

 

Neuvědomil jsem si to...

 

Smradlavé a upocené prádlo jsem našťouchal do tašky, v které jsem si před tím nesl civil věci. Až když jsem to sundal, uvědomil jsem si, jak moc je to cejtit. Nečekal jsem, že to bude až tak... drsný.

„Tak kde jsi?“ Byl jsem v tělocvičně už sám a nikam jsem moc nechvátal. Východ zaplňovala Marsova postava.

„No tady... nemusím tolik chvátat domů, takže...“

„Zapomněl jsi, co jsem říkal? Jdeme na jídlo, všichni.“ Řekl. Oh, tohle.

„Jo tohle... to nebyl vtip?“ Zakoulel očima.

„Proč by to měl být vtip?“ Odpověděl otázkou.

„No protože mě nikdo nikdy nikam nezve. A protože ani nechci jít. Nemůžu jíst před jinými lidmi...“ Očima jsem uhýbal pryč. Tohle někdo tak otevřený k ostatním a společensky aktivní nikdy nemůže pochopit.

„Tak se na takový nesmysly pro teď vykašli. Jsme už vyhlášená nedělní parta potem smrdících buranů. Všichni se budou nacpávat a na tebe možná tak někdo mrkne, protože budeš čerstvá květinka na uhnilí zahradě. Tak pohni,“ zmizel ven. Proč jsem z toho všeho slyšel jen květinka? Loudavě jsem se rozešel, pak jsem si ale něco uvědomil a rychle ho doběhl.

„Počkej, ale já s sebou nemám peníze,“ řekl jsem pološeptem, když jsem ho dohnal. Ostatní už čekali u dodávky. Zavrtěl hlavou.

„Ty furt myslíš a řešíš kraviny, divím se, že přitom plném víkendu na to máš ještě čas.“ Řekl. Zatvářil jsem se kysele.

„Ano to je moje hobby – mít problém, že se vším mám problém a na to si vždycky najdu čas,“ prskl jsem trochu jedovatě. Což jeho pochopitelně nerozladilo.

„Tak to pro jednou zastrč hluboko do mozku. Restaurace, do které chodíme patří Charlieho rodině. Platíme akorát za limitované věci a výrobu na přání, což jsou hlavně narozeninové dorty a my jdeme na normální teplý oběd.“ Když náš tým (proč už je nazývám týmem... snad jsem do toho ještě nezapadl tak hluboko...) viděl, že se blížíme, začal se skládat do auta. Luke a Filip byli asi přední společní parťáci, protože rozsazení skončilo tak, že vzadu byl Charlie s Adamem a na mě zbyla prostřední řada s Marsem. Nervózně jsem si rukama uhlazoval kraťasy. Lidi přede mnou, lidi za zády a zrovna tahle osoba zase hned vedle mě. Nasál jsem nelichotivé aroma ze svého ramene. Tohle je fakt hrozná situace.

„Jestli k sobě ještě jednou čuchneš...“ Donesla se ke mně zleva hrozba.

„Jestli ti to vadí, tak se na mě nekoukej,“ odsekl jsem. Mrskl po mě pohled.

„Přestávám ti rozumět. Na jednu stranu se zajímáš, co lidi na tebe, ale jako by to neplatilo na všechno. Pozvedl jsem obočí.

„Ty jsi mi doteď rozuměl?“ Tohle byla tvrdá podpásovka, kterou si nezasloužil. Dokonce i na mě.

„Jestli se tam vza- uprostřed budete hádat, tak tam vlítnu!“ Rozeznělo se ze sedadla spolujezdce.

„Filipe, nemůžeš vyhrožovat lidem,“ maminkovsky ho poučil Luke. A pak to ve voze utichlo. O co mu jde? Vždyť mě tu od čtvrtka atakuje náborem do družstva. Nechtělo by to míň říkat, co si myslí? Myslím si, že moje citlivé ego je už tak dost pochroumané. Je to jako by už měl pocit, že moje připojení se vyhrál a tak už nemusí být takový, jaký je potřeba, aby mě k tomu dostal.

 

Proč to najednou zní tak reálně a proč se bůhvíproč cítím zklamaně?

 

Zatímco stůl se plnil prázdnými talíři a miskami, nesl se od něj smích a hlahol, já si potichu a skromně jedl své dvě palačinky a byl rád, že si mě nikdo nevšímá. Překvapilo mě, že první, co dojedli, se rozloučili a hned odcházeli. Zeptal jsem se po druhém odchodu.

„Neni společný návrat?“ Obrátil jsem se Charlieho, protože seděl na opačné straně, než Mars.

„Jo obvykle se ještě někam jde a pak se nějak rozházíme domů, ale já dneska zůstávám tu na pomoc kvůli nějaký mega velký narozeninový oslavě a myslím, že Luke mluvil o nějaký odpolední slezině doma.“

„Aha...“

 

Když už téměř hrozilo, že skončím s kapitánem u stolu sám, tak už jsem se taky zvedl a chystal se rozloučit a jít konečně domů.

„A ty jdeš jako kam?“ Ozval se. Cože, ještě nejsem propuštěn? Charlie se zdálo byl odvolán, takže jsme stejně nakonec zůstali sami. Achjo. Osude, já tě nechci.

„No už jdu domů...“ slovo “už“ jsem trochu zvýraznil.

„Nevíš kde jsi a domů to máš nejméně tři kilometry,“ odvětil.

„Chytnu si taxi,“ řekl jsme bezmyšlenkovitě.

„A uplatíš ho pohledem na albínský bradavky? Neblbni. Vydrž se mnou ještě aspoň hodinu. Odvoz ti zařídím.“ Zamračil jsem se.

„Jsem si jistý, že existuje hodně tobě rovných lidí, kteří by s tebou chtěli v nedělní odpoledne trávit čas.“ Odfrkl jsem už trochu podrážděně.

„Možná je pravda, že bych teď mohl být s mnoha jinýma, ale já chci být tuhle neděli s tebou.“ Opáčil na to. Povzdychl jsem si, tentokrát už nahlas. Ať si o tom myslí, co chce. Jsem unavenej, tělo mě bolí a ani jsem se nemohl najíst v klidu a o samotě. Hned několik důvodů pro člověka jako já být podrážděný.

„Chápu. Myslíš si, že když oba tíhneme ke stejnému pohlaví, že to bude asi jinačí zážitek, než z hetero kamarády a kamarádkami. Vidím skryté úmysly...“ Vařil jsem z vody a hledal něco, co by mi pomohlo vykroutit se.

„Přesně tak to je,“ řekl. Vytrhlo mě to z krátkého zamyšlení se.

„Co?“

„Že to přesně takhle je. Jsem rád, že jsi mi dal prostor to říct. Víš, navzdory tomu, kolik je jenom v tomhle městě lidí, je vlastně dost těžké najít partnera stejného pohlaví, a kterej bude alespoň trochu hezkej a taky normální. A vsadím se, že u tebe to bude stejný, tak jsem si myslel, že bych třeba mohl mít šanci. Je to trochu trapné, tohle vyslovit nahlas, ale zalíbil ses mi hned, jak jsme se poprvé potkali. To jsem ještě ani nevěděl, že umíš hrát.“ Domluvil. Tolik upřímnosti vedlo akorát ke Franově zkratu. Spustil jsem pohled do svého talíře umazaného od ovoce z palačinek. Nedokázal jsem pochopit ten pocit, co se mě najednou chytil. Jako by jen těmi pár slovy poskládal část ztracené duše a vrátil ji zpět na místo. Ale pořád ho nemám moc rád. V mém rozhodování panovala sobecká myšlenka: pomůže mi tohle rychleji zapomenout na Zekyho?

„Takže... by jsi se mnou chtěl chodit?“ Z mých úst, nahlas, to zní tak divně. A atmosféra mezi náma byla taky divná. Jestli měl i on divný výraz už jsem nevěděl, protože můj talíř byl rozhodně zajímavější.

„Jo chtěl bych, ale ty potřebuješ ke spoustě věcí trochu víc přemlouvat a-“

„Tak jo,“ řekl jsem s pohledem teď zabořeným do jeho trička. Proč jediný na co teď myslim je Zeky? Tolik bych si přál, aby mě s Marsem viděl a žárlil. Viděl, že můžu být šťastný i bez něj... Jenže to je úplně zbytečný, když jsem se Zekym nechodil. Kdyby ten heterouš vysazený na porno herečky, o mně věděl trochu víc, tak bych si vysloužil tak maximálně výraz plný opovržení. Tím bych se zastavil u dobré otázky: tak oč mi vlastně jde? Z myšlenek mě vytrhl jeho hlas. Uvědomil jsem si, že byl docela dlouho ticho.

„To by bylo super, kdybys to myslel vážně,“ řekl nakonec, zdálo se, že po delším zvažování situace. Nelíbilo se mi, že znevažuje moje rozhodnutí. Pocítil jsem, i když to bylo stupidní, že se nechci nechat teď odmítnout.

„Já ale vážně chci,“ hleděl jsem aspoň směrem jeho hlavy. Oční kontakty vážně nezvládám.

„Ne nechceš. Nevím, co chceš, ale tohle vážně ne,“ oponoval mi.

„Možná jsem nad tím tolik nepřemýšlel, ale já potřebuju uzavřít starou kapitolu a tohle by mi pomohlo.“ Zase jsem naštvaný. A to jsem ještě nenakousl ten volejbal.

„No a jak to pak bude probíhat? Zase tě budu nahánět, až si zrovna usmyslíš, že se mi potřebuješ vyhnout? A co takhle akce, na které bych chtěl svého přítele vzít? Potáhnu tě na ně na provaze? Možná jsem neodbytný, ale nutit tě do ničeho taky nechci.“ Řekl. Přiznám se, že mi doteď připadal méně komplikovaný.

„To je jedno, jdu domů,“ postavil jsem se a se mnou o podlahu zaskřípala židle, jak jsem ji odsunul. Všiml jsem si několika rychlých pohledů po zvuku, ale výjimečně mi to bylo jedno. Teda vždycky mi to bylo jedno, ale teď to šlo úplně mimo mé smysly. Netušil jsem, že by mě mohla rozladit takováhle věc. Být odmítnut. Někým, kdo by ještě k tomu měl zájem. Jsem zvyklý být odmítaný ve všem možném, tak jak to, že z toho mám teď takovéhle pocity? Na zápěstí jsem ucítil stisk.

„Nikam nejdeš. Řekl jsem ti, že tě nenechám jít samotnýho.“

„Není noc a já se o sebe umím postarat. A teď se vraťme k tomu vyhýbání se,“ vytrhl jsem se a spěšně se vydal ke vchodu.

„Frankline!“ Ignoroval jsem jej a vyběhl ven. Dobře, tak noc nebyla, ale

ono prší?!

Do toho silného deště se mi moc nechtělo. Vážně jsem byl tak zapálený do rozhovoru s ním, že jsem si toho hukotu vůbec nevšiml? Zůstal jsem stát pod stříškou a vymýšlel své možnosti. Těch opravdu moc nebylo.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Hlas svědomí – Trýznění   Když na to nyní Elén vzpomínal, pochopil,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 49
Tomoe   Ženu se lesem, adrenalin proudí mými žilami. Nade mnou větve...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 28
Nečekaná síla Nikova postrčení Simona vyvedla z rovnováhy a on tak...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Musím říct, že po tom fiasku s Robertem jsem si užíval zasloužený klid. Nikoho...