Po, 09/07/2018 - 23:17
11

 

Celkový počet členů byl překvapivě nižší, než bych čekal. Díky tomu mohli hráči hrát po celou dobu, samozřejmě se střídáním některých z lavičky. Trenér nás nerozděloval. Pouze před nás postavil již ošoupané krabičky, ke které hned každý automaticky šel a losoval.

 

Ani mě nenapadlo se k tomu hrnout. Při takovýhlech věcech bývám to emo na konci, co sáhne do krabice, v které už nezbylo nic. K mému překvapení jsem jeden nahmatal. Náhoda nebo na počet? Nečekal bych, že se se mnou bude počítat. Rozložil jsem papírek. Jsem A-Z. To je co? To první bude tým. Zahleděl jsem se tím směrem a zahlédl zhruba uprostřed skupiny Filipa, který se na mě z dáli culil, jako by mě tady při příchodu vůbec tak trochu nevyhejtil. Vlastně jsem to taky chtěl, co nejdřív zapomenout, tudíž jsem nahodil masku úsměvu a vydal se tam.

,,Co je Zedko?" Ukázal jsem mu rozloženej papír.

,,Základ." Trhl hlavou dozadu. ,,Tak šupky do pozice." Poručil. Když se ostatní poté rozhodili, uvědomil jsem si, že kromě Filipa, zůstali na hřišti čtyři mně neznámý hráči. Sice jsem neměl moc co říkat, ale vypadali mladší, než já. Za to na druhé straně se hned za sítí tyčil Luke, zadní zónu strežil málomluvný černovlas a z pravého boku mého pohledu bude smečovat blonďák. Plus dva vysocí kluci, jeden menši. Mars byl na druhé straně na lavičce. Nejsme mi vlastně docela slabej tým?

 

Hráč proti týmu dal obyčejné spodní podání, které ale letělo na naši stranu, ale velmi ke kraji. Out? Ne, získají bod. Brzy jsem poznal, ze jsem podcenil své A. Vedle mě se něco mihlo. Jeden z neznámých kluku vystřelil jak šelma, ruku natáhl a vybočil jako by v ní nebyl žádný pohyb limitující kloub. Zápěstím odbyl míč do středu hřiště. Filip udělal bokem pár kroku a přihrávku nasměroval dál doprava, kde už byl připravený další z hráčů. Fejk přes síť. Tým A získal bod. Zůstal jsem tupě stát. Pokud bylo sebevědomí doteď rovně s klesající hladinou, teď se pomalu potápělo do hloubky pod podmořský písek.

 

Já... myslím, že jsem si vysloužil pozici, jen protože ji nikdo nechce, ne protože bych byl dobrej.

 

I když jsem se už oklepal z Filipova ataku, tohle bylo pro mě příšerné uvědomění. Tým B nebyl jinačí, i když většina hráčů obou stran byli určitě prváci. Pocit, ze jsem tu nejspíš nejhorší hráč, mě úplně odrovnal. Od té chvíle, nezáležíc na mé snaze, jsem se pouze vezl na schopnostech ostatních. Když moje vystresovaní se dosáhlo maxima, moje nohy už zůstaly ztuhle na místě.

,,Nevadí," ozvalo se na moji adresu už asi posté. Tohle je můj limit, chci se vypařit...

 

Vystupování některých lidí okolo mi začínalo do sebe zapadat. Libero mohl být téměř kdokoliv, kdo ještě není v základě. Ale kapitán chtěl někoho, kdo se na tohle specializuje. A členům se to nelíbí, protože to oslabilo celek – zejména družstvo na turnaj, přičemž z tribuny budou fandit silnější. Ti, kteří se snaží. Ti kteří jsou tu mnohem déle. Ti, kteří tvrdě trénují den, co den. Já do jejich snahy vstoupil jako velmi drzý vetřelec.

 

Jak jsem řekl, moje vystresování už bylo za svou pomyslnou hranicí snesitelnosti, a tak když se míč řítil mým směrem, zpanikařil jsem, nohy se mi náhle odlepily od země a tělo bezhlavě šlo po míči.

 

Následoval tvrdý otřes hlavy. Velmi tvrdý. Cítil jsem se, jako by mozek doplul z jedné části hlavy do druhé a mlátil sebou o stěny lebky. Naštěstí to nebylo možné. Seděl jsem, vlastně skoro ležel, na zemi, kolem mě stromy nohou. Myslím, že jsem na chvíli ztratil vědomí a z dáli mě probral až jekot píšťaly pozastavující hru.

„...Co hlava, Quinne?“

„...Skočil mi do dráhy!“ Popleskání po tváři.

„...Frankline?“ Zvedl jsem oči až po svém jménem. Jo, Franklin jsem já. Au, hlava bolí.

„...Jo, vypadá oukej... Pojď, zvedni se... Vezmu tě na lavičku,“ aniž bych dostal prostor a čas se vyšplhat nahoru sám, někdo mě čapnul pod rukama a vytáhl na nohy s lehkostí, jako bych byl jen spadlý slaměný strašák v poli. Nechal jsem se odvést pryč. Po hlase, postavě a způsobu mého oslovování jsem začal vnímat Marse. Nechal jsem se jím usadit na lavičku, poté si sám sedl vedle mě.

„To byla ale ďaha, snad z toho není žádnej otřes.“ Poznamenal. Nahradil mě hráč ze střídačky a pokračovalo se. Zklamaně jsem si zkousl ret. Rukou jsem si podepřel bolící část hlavy.

„Proč jsi mě sem sakra přivedl...“ Zamumlal jsem.

„Hmn?“ Do očí se mi navalily slzy. Prostě ciťka.

„Za tohle a všechno okolo můžeš ty. Jakou roli tady hraju? Odstrašující případ?“ Klepala se mi brada, dlaň kterou jsem si zakrýval tvář, byla mokrá.

„Nechápu, o čem to mluvíš. Jsi hráč, který se do toho po dlouhé době vrátil. Být z formy není legrace, ale nemá to fungovat jako odstrašující případ, to vážně ne.“

„Tak jako co? Pro smích? Na to, aby si na mě prváci vyhonili ego?“ Ježiš, taková scéna. Ještě, že jsem byl každýmu buřt. Nicka jsem tu byl, ale ještě ne ubulená – i to jsem teď už splnil.

„Jsi tady, protože máš něco – jednu vlastnost, kterou tady nikdo jiný nemá.“ Odfrkl jsem si. Tohle je pitomý. Tak moc pitomý! Měl jsem ten papír prostě roztrhat!

„Jo jasně,“ utrousil jsem na to. Vedle mě se na hodně dlouho rozhostilo ticho. I člověk jako Mars konečně pochopil, že už je zle.

„Chceš jít hrát?“ Zeptal se, když první set skončil, výhrou Áčka. Po jeho celou dobu nešel do hry ani jednou a trenér ho ani neposlal. Nechci vědět, jestli to bylo kvůli mně. Ani teď jsem mu neodpověděl. Jsem proste malej hajzl.

„Víš musím se ti přiznat, ale dodneška jsem nevěděl tvoje příjmení. Musel jsem se zeptat tvýho třídního.“ Rozhodl se pozměnit téma.

„Já tvoje zjistil chvíli poté, tak jsme si kvit,“ zabručel jsem. Týmy střídaly hřiště, pomalu začínala další hra.

„Měl jsem ti o našich hráčích nejdřív něco říct, snad to ještě můžu napravit.“ Odmlka. „Támhleten brunet, co zachránil váš první míč je Tate Melvin. Dostal se do týmu skrze staršího bratra, kterej s ním hrával doma a zjistil, že má docela velký talent. Letos je to poprvé, co hraje v plnohodnotném týmu a působí stále ještě trochu nervózně, ale snaží se a dře jako ostatní a ve hře je velmi soustředěný. Pokud se bude takhle rapidně zlepšovat i dál, příští rok má účast v zápasech jistou. O ostatní prváky mám trochu starost. Chybí jím potřebný zápal. Když jsem ale viděl, jak jsi na Melvina koukal ty, možná bych znal příčinu. Vedle takového talentu se motivace snadno ztratí.“ Jak mluvil, pocit, že jsem úplně na dně, pomaloučku ustupoval.

„Chceš mi tím teda říct, že to není tak, že se všichni hráči od těch v základu ve výběru nelišili pouze nepatrným rozdílem, ale že jsem si podle jednoho velkého talentu, co byl náhodou v týmu se mnou, udělal zbytečně přeceněný názor na všechny?“ Samozřejmě, že jsem tomu nevěřil, znělo to stupidně. Ale Mars přikývl.

„Přesně tak to je. Ale místo zírání do země by ses měl dívat na ně a přesvědčit se o tom na vlastní oči,“ řekl. Tým B otočil hru ve svůj prospěch a Mars se k nim šel přidat. Rozhodl jsem se ho poslechnout a dívat se, abych pak mohl jeho tvrzení vyvrátit.

 

Ale akorát jsem zase zjistil, že nemám pravdu.

 

Tate byl jak gepard a hřiště pro něj bylo savanou plné kořisti. Jenže bylo znatelně vidět, že jako docela nový hráč nemá vybudovanou žádnou výdrž a jeho energie rychle klesá. Jenže se zdálo, že i Filipovi pohyby zpomalují. Jak jsem to tak sledoval, uvědomil jsem si, že to možná nebude přílišná intenzita hry a ani chybějící výdrž. Zbytek týmu se tvářil víceméně natolik neschopně, že Tate kmital po hřišti z jedné strany na druhou, ale ještě stále se mu dařilo navést míč k Filipovi, který ho dostával ke smečaři, který střídal smeče do rohů s fintami. Občas se některému z ostatních podařilo míč odbýt tak, aby letěl na druhou stranu. Na straně druhé to bylo o poznání lepší, protože měl nyní čtyři hráče základu včetně kapitána. Jako by tým B prohrál první set snad záměrně, aby ušetřil síly na další hru a podpořil to výdrží na tu třetí, získanou z nedělních tréninků. Jak jsem nyní pochopil, rozdíl byl zřejmý. Druhý set končil nakonec trochu nečekanou remízou a hráči se rozešli na pauzu. Sklopil jsem hlavu, když jich několik šlo k lavičce, kde jsem byl, aby z batohů povytahali flašky s pitím. Z toho drama, co jsem tu dneska předvedl mi bylo neuvěřitelně trapně.

„Hej čau,“ ozvalo se ze strany. Koutkem oka jsem se tam podíval. To bylo na mě?

„Přišel jsem se ti omluvit za tu ránu loktem a zeptat se, jestli jsi okey. Jsem Tate, jestli si mě chceš zapsat do svýho blacklistu,“ kluk se nervózně zasmál. Zvedl jsem pohled. Oh, přišel za mnou? To je hezké. Většinou, když mě někdo někde omylem praštil, dělá jako by nic.

„Nemůžeš za to, že byl tvůj spoluhráč mimo,“ řekl jsem na to. Přisedl si na lavičku.

„A teď už jsi v poho? Jako celkově. Doufám, že nám přídeš pomoct. Sice tě ještě neznám, ale už jsi v základní sestavě pro ofiko, takže musíš bejt dobrej,“ teď jsem se zasmál já. Spíš ale trochu cynicky.

„Co jsem řekl vtipnýho?“ Nechápal.

„To jsi neviděl, co jsem tam předvedl? Nejradši bych se propadl.“ Měl jsem pocit, že jemu to můžu přiznat.

„Tak je to dneska poprvé, co jsi takhle na tréninku s celým týmem, ne? Já jsem byl ze začátku taky hroznej nervóza. Můj brácha je skvělej hráč a já se hned na začátku rozhodl, že prostě musím hrát tak, aby se za mě nemusel stydět. Ale taky jsem tím sám sobě udělal velkej nátlak, první hru jsem neuvěřitelně zpackal,“ znovu se zasmál. Hmn... Najednou zvážněl.

„Hele budu se cejtit blbě, když ti to neřeknu, ale důvod proč chci, abys šel hrát je, že jsem zatím nedal skoro žádný bod. Baví mě smečování a jsem v něm docela dobrej, ale zatím jsem jenom zachraňoval míče a všechnu slávu získává Jason, kterej no... podezřívám ho, že hraje volejbal jen proto, že je to na naší škole jeden z nejúspěšnějších klubů a dělá to z něj před holkama menší celebritu.“ Řekl. Pohlédl jsem na něj. Tahle upřímnost mě překvapila.

„Všiml jsem si, že se skoro nehnul z místa...“ Zamumlal jsem a uhnul pohledem zase pryč.

„Jo jasně, taky jsi to viděl!“ Ožil. „Takže to chápeš. Chci, aby mi mohl Filip pohodlně nahrát. Chci získávat body. Tohle je sice jen trénink, ale rád bych byl taky jednou v základu. Doufám, že mě na letošním Winter Rewritu trenér taky pustí do hry, abych si alespoň jednou mohl s bráchou zahrát ve velkém oficiálním zápase,“ povídal a povídal. Alespoň jednou? Znamená to snad, že je jeho bratr třeťák? Ale pokud vím, tak je to tady jen Luke a Mars. Zase mi tím připomněl, že tady o nikom nic nevím.

„Kdo je tvůj brácha?“ Zeptal jsem se. Chystal se mi odpovědět, ale přerušil ho zvuk píšťalky. Vyskočil z lavičky a začal mávat na kapitána a pak zuřivě ukazovat na mě. Ack! Vždyť já s tím přece nesouhlasil. Proč jsou všichni takový? V duchu jsem si povzdychl. Na druhou stranu, pokud bych jim chtěl vylepšit názor na mě, možná je to v tomhle oslabeném stavu nejlepší příležitost. Hah, už se zase chytám.

 

A tak se Franklin zase dostal na hřiště. Filip se na mě nepodíval, ale všiml jsem si nelibých pohledů od prváků. Ale potom, co jsem viděl, mi můžou klidně vylízat prdel – sakra, takovýhle vulgarismus se ke mně nehodí. Zaujal jsem své místo hráče s odlišnou barvou tílka. Tate se na mě zaculil jak největší spiklenec. No chlapče, vážně neručím za svůj výkon. Nádech výdech, pozice, soustřeď se. Teď už víš, že jsi lepší a můžeš to dokázat.

 

Po poslední bitvě jsem znaveně seděl na lavičce a lil do sebe pití. Myslím, že ode dneška budu ze školy domů běhat, protože bude velice trapné, když budu po pár hrách totálně vyřízený. Jak jsem se rozhodl, tak jsem hned dal vědět svému řidiči, ať pro mě dnes nejezdí a zalhal, že mě přivezou. Jsem si naprosto jistý, že kdybych to odložil na zítra, už bych se k tomu neodhodlal nikdy. Později to s mamkou vyřídím, sice to bude těžké, ale tu velkou novinu ještě neví, bude to můj triumf. Achjo, začínám do toho solidně zapadat. Všiml jsem si, že u vchodu do tělocvičny probíhá jakýsi ruch. Zvědavě jsem se tam zahleděl. A pak zase pohledem uhnul. Uprostřed roje lidí byl Nathan. Co ten tu chce? Neni náhodou vyloučenej? Pokukoval jsem po hloučku. Byla tam hlavní pětka a pár dalších a všichni vypadali, jako by se nerudnej černovlas přišel podívat po dlouhé nepřítomnosti, kterou mohl být třeba úraz a ne něco, co ho dočasně vyloučilo. Nathan se zubil a šklebil, jak se s klukama bavil a působil jako úplně někdo jinej, než když se bavil se mnou. Takže jsem si určitě nelibost vůči mé osobě nepředstavoval. Hodil jsem to za hlavu se sebe-ujištěním, že se s ním naštěstí zatím nemusím stýkat. Horší to bude, až se vrátí. Z myšlenek mě vytrhl hrom. Otočil jsem hlavu k okýnku, které jsem měl skoro hned za sebou. Obloha v tom malém rámečku byla temně šedá. Sakra, jak si něčeho takovýho může člověk nevšimnout? Proč moje myšlenky vždycky přebýjí všechno okolo?! Dobře, po těch hrozných dvou setech jsem hrál až do konce, takže na tohle nebyl čas, ale stejnak. Jak to udělám? Už jsem si odvolal odvoz a je mi blbý ho zase mobilizovat. Asi tady někde prostě přečkám. Nepochyboval jsem, že mají místní obří prostory i svou knihovnu.

„-áček uklidí tělocvičnu. Klíč pak odnes na vrátnici, Quinne. Zbytek rozchod.“ Ozvalo se místností. Co že to?

„Bav se,“ zasmál se procházející Charlie. Všichni se balili k odchodu.

„Kdo mě odveze? Nechci tady čekat!“

„Ty odvoz máš?“

„Honem, přeběhnem, než začne lejt!“

„Jedu taky!“ Poslouchal jsem hlouček lidu, který se postupně vzdaloval a hlasy postupně utichly. A já tu zůstal sám. No tak dobře, s tím se dalo počítat, že nováček uklidí, ale nemají tohle náhodou dělat i prváci?

 

No nevadí, chvilka pro sebe.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Ráno mě čekalo vstávání do školy. Jednodenní klid je pryč a stres, který bude...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
„Katsuki! Kde jsi?! Ozvi se Katsuki!“ Sakra, kde může být?! 15. Května, to byl...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Bloudil jsme nákupním centrem. Už asi pět hodin. A to jsem ještě do žádného...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
„Co se stalo s tím tvým předsevzetím, že na mě nesáhneš, dokud mi nebude...