So, 13/01/2018 - 22:54
12

To je pro mě nějak moc informací najednou. On tedy dřív spal, nebo možná dokonce chodil s Maxem? Ne, že by to bylo až tak udivující. Můj prozatímní vedoucí je vážně kus, nepochybuji o tom, že se Natanovi musel líbit. Nejspíš stále líbí. Navíc to není takový samec jako on, troufám si tvrdit, že si ho umím představit stejně dobře v pozici nahoře, jako dole. Jsem si jistý, že u šéfa jinde než pod ním být nemohl.

„Spal jsi s ním?“ zeptám se na to, co je zrovna méně důležité. Moc dobře si to uvědomuji, ale hodlám si horší zprávy vyslechnout později.

„Ano, šukal jsem ho poctivě každý den asi celý půlrok. Ne jen to. Byl to první chlap, kterého jsem, dá se říct, měl radši než všechny předešlé,“ odvětí a výjimečně si zapne úplně všechny knoflíčky u modré saténové košile. Jen jednou rukou, protože ve druhé už zase svírá cigaretu.

Zabolelo mě to, ani vlastně nevím proč. Je to minulost ne?

„Miloval si ho?“

Jo, Alexi! Jen se v tom babrej! Vždyť to přece potřebuješ slyšet! Klidně si můžeš při té příležitosti nechat popsat celý jejich sex, a když by ti to bylo málo, popros ho, ať ti to rovnou předvede, ne?

Kruci!

„Ano i ne. Nevím, jestli se náš vztah dal nazvat láskou. Spojovala nás práce a hlavně společný cíl. Tehdy jsem šel po jednom přisluhovači mého otce, který Maxovi zabil mámu. Max je hodně chytrý a vynalézavý. Ve všech oblastech, Alexi.“

Stojíme naproti sobě. Natan už celý oblečený s již druhou cigaretou v ruce, jejíž popel nám sklepává do umyvadla.

Chci o nich vědět víc. Podle mě si to zasloužím a navíc, měl mi tuhle jejich společnou historii říct už dávno. Možná bych se tak rovnou vyhnul konfrontaci s Maxem a dával si větší pozor.

„Kdybych věděl, že se tak dobře znáte, tak bych si dával většího majzla. Pokud s tebou, byť jen chvíli pracoval, je jasné, že si bude hlídat záda, když mu do firmy přijde tvůj v podstatě bývalý.“

„Zklamu tě Alexi. S tímhle nesouhlasím. Měl sis dávat pozor už od začátku. Setsakramentský pozor! Tohle není žádná romantická komedie!“ vyletí na mě.

Mimoděk ustoupím a přitisknu se zády na chladné dlaždice koupelny.

„Naše společná minulost ti může být u prdele! Měl si být opatrný už od první chvíle, co si nohama vstoupil na podlahu té jejich rádoby firmy na telefony a další kraviny! Víš, co oni tam vlastně vůbec vyrábí?! Je to ta největší mašinérie na drogy jakou jsi kdy viděl!“

Křičí a ten jeho hněv musel rozvibrovat i sousedovic obrazy na stěně. Jindy bych nejspíš mlčel, ale dnes se hodlám hádat.

„A to všechno mi říkáš až teď?! Pošleš mě k nim, nic mi nepovíš, krom toho, že mám „sbírat informace“ ale vůbec nevím jaké! O čem? Proč? Šéfe, já nečtu tvoje myšlenky! Možná si myslíš, že si dokonalý, že nikdy neděláš chyby, ale tohle je chyba! Měl si mi to říct! Všechno!“

Vzteky ohrne ret a hodí nedopalek do umyvadla. Překoná dvoumetrovou vzdálenost, která nás dělí a přišpendlí mě svým tělem ke zdi tak, že tam možná zůstane i můj otisk.

„Nepotřeboval si nic z toho vědět. Měl si plnit, co ti bylo zadáno. K tomu si žádné další informace nemusel znát. Chápeš ty vůbec, že čím méně toho víš, tím lépe pro tebe?! Kdyby náhodou někdo na něco přišel, ty budeš jen ten, co k tomu byl donucen, chápeš? Neměl si vědět víc, než bylo třeba! Ty neumíš pořádně lhát, všechno, co se ti honí v hlavě, máš pomalu napsané na čele!“

Každou větu pronášel s takovým vzteklým podtónem, že jsem teď dokonale rozklepaný. Snad prvně v životě se ho bojím.

Chytí mě oběma rukama pod zadkem a vyzdvihne nahoru. Zblízka si hledíme do očí. „Máš strach? Ty a ze mě? Jsem ten poslední, koho by ses měl bát. Uznávám tvoje argumenty, chápu, že si připadáš hloupě. Jenomže to je právě v tuhle chvíli vedlejší. Je to, jak to je. Můžu za to já, protože jsem na tebe chvátal. Měl jsem ti dát čas na to, aby sis tam zvykl. Sžil se s tamějšími zaměstnanci a zapadl. Můžeš za to i ty. Sice ta firma není plná mafiánů, ale ti, co stojí v pozadí, jsou dost velké stvůry. Neuvědomil sis to, ačkoliv zrovna tohle si věděl už od začátku. Nemám pravdu?“

„Ano,“ odpovím.

Řekl mi méně informací, aby mě ochránil? Vážně? Můžu mu to vůbec věřit? Jenže má pravdu, že teď je třeba řešit, co se bude dít dál.

„Proč si tě zavolal? Proč to prostě rovnou neřekl někomu z nadřízených?“

„Zítra je taky den, Alexi… nechme to uležet. Teď chci tebe.“

No, tak proč se teda celý oblékl, když chce sex? A co mi ještě tají? Vím, že tohle není všechno.

„Ale…“

Natiskne mě na sebe silněji. Obtočím mu nohy kolem boků. Jednou rukou mě stále přidržuje za pozadí a druhou mě chytí kolem krku. Zaplní mi ústa svým jazykem a spolu semnou opustí koupelnu.

Celou cestou do mého pokoje, kterou překonává pomalým krokem, mě levačkou nadzvedává na sobě a nechává zase zkouzávat dolů.

S každým otřením o jeho tělo se má chuť vzpírat snižuje.

Má vůbec smysl se teď bránit? Vlastně… chci se bránit?

Ne. Čtyři dny jsou docela dlouhá doba. Jeho touha mi chyběla. Jeho blízkost jakbysmet. A taky ten žár…

On celý.

A tak všechny mé myšlenky a domněnky nahradil on. Jeho vůně. Jeho touha. Nechal jsem ho převzít kontrolu nad celým mým tělem i srdcem, které už dlouho buší jen pro něj.

„Co je?“ nadzvednu tázavě obočí, protože Michal na mě zírá s pusou dokořán.

Vzbudil jsem se brzy ráno a šel na toaletu. Vzpomněl jsem si, jak včera šéf kouřil v koupelně a pro jistotu rychle uklidil všechny stopy. Michal v té době buď nebyl doma, nebo prostě dělá, že si ničeho nevšiml.

„Ty vole, kdo tě chtěl sežrat?“

„Prosím?“ nepochopím hned.

„Se na sebe podívej. Jsi celý pokousaný a záda máš, jak kdyby ti na nich krájeli cibuli,“ baví se.

„Vážně?“ podivím se a nechám vajíčka vajíčky. Zamířím do koupelny, abych si ověřil, jestli mluví pravdu. Mě včera přišel šéf umírněnější. Jako kdyby vypadl ze své obvyklé role, kdy se mě pokouší celého sníst.

Ne doopravdy. On prostě rád… ochutnává… a značkuje si, co mu patří.

„No ty krá…“ ujede mi, když se prohlédnu v zrcadle.

Určitě záměrně vynechal krk, ale jinak jsem opravdu celý označkovaný. Cucfleky, kousanci a poškrábaná záda… to jsem ještě neměl. Škrábání mívám v režii já.

„Kde vůbec je?“ stoupne si mezi futra Michal i s talířem plným míchaných vajíček, které do sebe futruje lžící.

„Nemáš na práci nic lepšího než očumovat mého Alexe?“ promluví šéf, který se zjevil za Michalem a já ho bohužel nestačil upozornit.

Ten málem vyletí z kůže. Zaskočí mu a rozkašle se.

Šéf mu pohotově vrazí herdu do zad s takovým ironickým úsměvem. Tuším, že to vůbec nebylo s úmyslem zachránit Michala před udušením. Znám ho. Natan se občas chová jako zlomyslné dítě. Je prostě takový.

Abych to upřesnil. Vrazil Michalovi takovou ránu, až jsem se divil, že se neprolétl přes celou koupelnu.

Michal samozřejmě tak silnou šlupku do zad neočekával, takže mu vajíčka vyletí z úst a on je o sekundu později následuje. Dopadne na zem rovnou na všechny čtyři. Talíř, který během svého pádu pustil, aby mohl zmírnit náraz oběma rukama, se rozbije na metr od něj.

„Debile!“ uleví si na šéfův účet.

„Prosím? Já ti zachránil život,“ odfrkne si a s nefalšovaným škodolibým úšklebkem ho překročí, aniž by se namáhal mu pomoci zase nahoru, když už ho dostal dolů.

Michal se vysouká do stoje sám a nadechne se v nějakou štiplavou odpověď.

„Střepy přinášejí štěstí a taky bordel. Mazej to uklidit, než se někdo řízne do nohy,“ pobídne ho Natan a obtočí mi ruce kolem pasu.

Michal pusu zase sklapne. Asi usoudil, že není dobré se po ránu stresovat a vztekat. Věnuje mi naštvaný pohled, jako kdybych za všechno mohl já. Odkráčí pro smeták s lopatkou a demonstrativně za sebou praští dveřmi.

„Baví tě ho prudit?“ zajímám se.

„Alexi, jsi skoro nahý… a jen můj. Nemusí tě očumovat kdejaký kolemjdoucí,“ odpoví a svými nenechavými rukami promne obě mé bradavky, které jsou po včerejšku stále hodně citlivé.

Prý kdejaký kolemjdoucí! Dělá, jak kdybych si stoupnul v rouše Adamově na Václavák.

Já jsem samozřejmě byl zvyklý na to jeho občasné dětinské chování. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nebavilo sledovat, když byl objektem jeho vtípků a rýpání někdo jiný.  

Klid před bouří, že?

Asi jo. Šéf se s námi dokonce i nasnídal. Nebo spíš se mnou, protože Michal se raději přesunul do obýváku.

„Líbím se ti až tak moc?“ zeptá se mě.

„Prosím?“

„Zíráš na mě bez mrknutí už dobrou půlhodinu.“

„Ehm…“ zrudnu, ačkoliv tentokrát mě neodhalil a ani se netrefil. Nebo teda jo, mně se samozřejmě líbí a klidně bych jen seděl a koukal na něj třeba celý den. Jenže teď mě zajímá, co se bude dít dál.

„K Maxovi, chceš vědět, proč to nikomu neřekl?“ nadzvedne vědoucně jedno obočí.

Docela se mi ulevilo, že se v tom nerýpal ještě déle. Nikdy nevím, co na ty jeho poznámky, které jsou mnohdy trefné a hlavně až moc přímé, říkat.

„Ano.“

Sáhne do kapsy u kalhot a vytáhne cigarety.

„Tady se nekouří!“ zavrčí Michal, který se zjeví ve dveřích už oblečený. Chodí do práce i o víkendu.

„Pojď sem a zakaž mi to,“ postaví se Natan výhružně.

„Klidně,“ odfrkne si Michal a dojde skoro až k němu, ale čím víc se přibližuje, tím děsivější se šéfův výraz stává, takže si to na poslední chvíli rozmyslí. Zahne do leva a oklikou se vrátí zpět ke dveřím.

„Až se vrátím, nechci tu nic cítit!“ pronese výhrůžně a ani nečeká na odpověď. Během dvou sekund za ním bouchnou dveře.

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak se šéfa každý bojí. Vážně ne. Já sám se jim nedivím, ale docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, když by se našel někdo víc drzý a odvážný.

No, vlastně ne.

Bylo by mi ho nejspíš líto.

Jenomže moje skoro veselá nálada mě dost rychle přešla. Nebyl to klid před bouří, ale ticho před popravou… mé přání mělo být vyslyšeno. 

„Nikomu to neřekl, protože chce něco na oplátku,“ vydechne dokonalé kolečko kouře. „Měl pro mě nabídku,“ řekne opovržlivě.

Postaví se a dojde k ostrůvku v naší malé kuchyni, o který se zapře. Naučeným pohybem rozepne knoflíky u košile a nechá si dopnutý jen jeden jediný.

Docela by mě zajímalo, proč se vždycky obléká, když se vzápětí zase začne odhalovat?

„Peníze?“ hádám. Co taky jiného?

„Ne,“ ušklíbne se.

„Chce zase pracovat pod tebou?“ zkusím.

Nebylo by jednodušší, když by mi to prostě řekl? Takhle slepě tady můžu hádat klidně do večera.

„Blázníš?“ uchechtne se.

„Tak co má za podmínku?“

Típne cigaretu do květináče.

Super, zase budu muset uklízet. A proč mu to nevyčtu? Jo, protože je to zbytečné. Už dávno vím, že pokud chcete mít relativně spokojený vztah s proradnou bestií, je lepší se naučit některé věci přehlížet. Říkám tomu kompromis. Pro klid vlastní duše.

„To je jedno. Dát mu to nemůžu, takže mám jen jednu možnost…“ ušklíbne se.

Překvapeně zamrkám. Jak jedno? Jak nemůže? Jakou možnost?

Neříkejte mi, že ho chce…

„Musím ho zabít,“ řekne bez špetky emocí.

Oznamuje mi to, jako kdyby šel do obchodu koupit chleba.

„Cože?!“ vyjevím se.

Zabít Maxe? Panebože! Vždyť nic neudělal! Nemůže ho zabít jen tak.

„Šéfe, co…“ nedopovím, protože mě překvapí Honza. Vejde do kuchyně a rovnou zamíří k Natanovi, aby mu podal jeho oděv „na ven“.  Natan si klidně svlékne košili a vymění jí za černé tílko s výstřihem a to tak velkým, že takový snad ani ženský nenosí. Skoro bez dechu pozoruji, jak si přehodí černou koženou bundu přes ramena a za opasek zastrčí pistol s tlumičem.

On ho jako hodlá zabít teď hned?! Dneska?!

Vůbec mě nenapadlo podivovat se nad tím, jak se sakra Honza dostal dovnitř, když vchodové dveře jsou na kouli. Ne. Uvědomoval jsem si v tu chvíli jen jedno. Nechtěl jsem, aby Maxe zabil. Vždyť by to v podstatě byla má vina!

„Šéfe!“ proberu se konečně ze svého tupého civění. „Co chtěl?!“

„To tě nemusí zajímat,“ odvětí.

Někdy mě fakt štve!

„Počkej!“ rozeběhnu se za ním. Podaří se mi dostat před něj a přibouchnout za Honzou, který šel vpředu, vchodové dveře.

Postavím se před něj, čelem k němu.

„Řekni mi, co chce za svojí mlčenlivost?“ zeptám se rozhodnut neustoupit za žádnou cenu.

Odfrkne si. „Bude jednodušší ho zabít. Nebudu tě tím zatěžovat.“

Nesnáším, jak si vždycky všechno rozhoduje sám! Maxe zase tak dobře neznám, ale smrt je podle mě až moc drsné řešení. Nemůže si přece jen tak říct: já ho zabiju a rovnou to i udělat!

Ale on mi to prostě nepoví. Leda…

Jako tradičně… zoufalé situace vyžadují zoufalé činy.

Překonám metrovou vzdálenost mezi námi. Obtočím mu obě ruce kolem pasu a zabořím nos do jeho teplé hrudi. Párkrát jen vdechnu tu omamnou vůni a poslouchám pravidelný tep jeho srdce.

„Prosím. Chci to vědět,“ zašeptám a zakloním hlavu, abych mu pohlédl do očí. Snažím se o ten nejlepší štěněčí pohled, jaký umím.

Tohle musí zabrat!

Zjihne mu výraz a mě je okamžitě jasné, že mám vyhráno. Trošku povolí ramena.

„Max, nikdy nebyl dvakrát náročný, jen si vybral špatnou dobu. Chce sex. Jedna noc se mnou i s tebou mu stačí na to, aby držel jazyk mezi zuby a tvářil se, že se vůbec nic neděje,“ pronese skrze zatnuté zuby a levačkou mě na sebe natiskne. „Ty do ničeho takového nepůjdeš. Není jiná možnost. Nemusel jsem tě tím vůbec zatěžovat.“

Jo, tak tohle mě teda vážně nenapadlo.

„A…“ polknu „tobě… ehm… by trojka nevadila?“ zajímám se a snažím se neuhnout pohledem.

Ve finále tohle je přece sen každého muže!

A je to rozhodně daleko jednodušší, než ho prostě odprásknout.

Vlastně… Max je druhý nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděl. A šéf by tam byl taky.

Celý se naježí. „Vůbec se mi nelíbí představa, že by se tě měl dotýkat někdo jiný! Seš můj! Já se o svoje věci nedělím!“ zavrčí.

Asi jsem vážně zvrhlík. Musím být, protože mě ta představa až tak šílená nepřijde. S lehkou alkoholovou podporou bych si to možná i zvládl užít.

Lidé experimentují dnes a denně. A hlavně bych neměl na rukách ničí krev!

Jenomže to jeho majetnictví…

Na druhou stránku, šéf má rád otěže v rukách. A kdo říkal, že se musíme s Maxem vzájemně dotýkat?

Vždy se přece dá nějak domluvit. Musí být kompromis!

„Ale tak…“ začnu a pro jistotu sjedu pohledem na jeho klíční kost. „Možná by to šlo zařídit i tak… že by ses o mě nemusel dělit.“

4.96154
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 26)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Yuta Susumu: Vnímám realitu, ale nemohu se hýbat… nemohu mluvit. Oči jen...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 28
Začít znovu       Drobný hubený chlapeček stál ve...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 11
‚Řekni, Rufusi… když jsme se oba potkali, byli jsme cizinci. Stejně jako tehdy...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 6
Foukal chladný vítr. „Na koho si se nám to zadíval?“ zapředl rozhovor. Mlčel...