St, 07/02/2018 - 20:14
11

„Co čekám? Nechci, abys s ním něco měl.“

Zakroutí hlavou a postaví se. Naskytne se mi pohled na nahé a dokonalé tělo. Opět jsem jako očarovaný a tiše pozoruji, jak se obléká.

„Nic s ním mít nebudu, toho se vážně nemusíš bát,“ řekne po chvíli. „Taky se obleč.“

Zamíří ke dvěma křeslům, které ve mně vyvolají vzpomínky na včerejší večer. Krev se mi nahrne do tváří, protože stydlivost je skoro moje druhé jméno.

Posadí se a zapálí si cigaretu.

Představa, že tu s Maxem zůstane sám, mě neskutečně štve. „Nemůžu tu být s tebou?“ zkusím nasadit prosebný tón, když vztek nezabírá. Vím, že jakmile má člověk tendence mu něco přikazovat, tak se zasekne a udělá pravý opak. Na něj se musí prostě jinak, protože co zabírá na většinu lidí, s tím u něj není možné pochodit. Logické argumenty nevyjímaje.

„Ne, pojedeš s Erikem. Bez debat.“

Ani se na mě nepodívá. Uraženě našpulím ústa, rychle se obléknu a bez jediného slova opustím ložnici.

Problém nastane v podstatě hned. Zamířím chodbou doleva, protože mám mlhavé tušení, že přesně tudy jsme přišli.

Bohužel, můj orientační smysl nebyl nikdy nijak vytříbený… a ještě, když jsem vzteky nebyl skoro schopný se soustředit, byl v podstatě nulový.

„A…ahoj,“ usměji se trapně.

Fajn, šel jsem doleva, pak doprava, rovně a najednou stojím před šéfem a Maxem, kteří na mě upírají nechápavé pohledy.

„Co tu ještě děláš?“ podiví se šéf. „Odešel si tak před půlhodinou…“

Tak to pěkně kecá, určitě jsem tady nebloudil až tak dlouho! Maximálně deset minut.

„Ehm, musel jsem se ztratit,“ řeknu váhavě.

Nemá cenu se s ním hádat o tom, jak dlouho mi to trvalo.

„To mi vážně tak moc nevěříš, že jsi přišel šmírovat?“ ušklíbne se šéf.

Ne prvně v životě dostanu chuť mu dát dělo, což samozřejmě neudělám ale alespoň si to v duchu představím. Byl jsem naštvaný, uražený a chtěl jsem odejít a pak si hrát ještě dlouho na netýkavku. Ale šmírovat je mě tedy opravdu nenapadlo.

„Ne, kudy ven, Maxi?“ rozhodnu se šéfovu poznámku ignorovat.

Max se zářivě usměje a dojde až ke mně. „Dovedu tě ven.“

„Já ho odvedu,“ ozve se za jeho zády, tichým, leč smrtí podbarveným tónem.

„Fajn, počkám na tebe v salonku dole,“ pokrčí rameny Max, se kterým to ani nehne. Nejspíš je na Natana zvyklý anebo jen strach nedává najevo. Pokud se ho skutečně nebojí, tak je snad prvním člověkem na světě.

Odvedl mě ven k autu, kde už klidně vyčkával Erik. Nepromluvil na mě po celou cestu. Můj vztek a pochybnosti rostly. A jeho strohé oznámení, že za mnou pak přijede, mi snad prvně v životě nezpůsobilo skoro srdeční zástavu.

„Jsi naštvaný na šéfa?“ zajímá se Erik.

Za celou půlhodinu, co projíždíme ucpaným městem, jsem nevydal ani hlásku.

„Ano,“ řeknu stroze.

Neodpoví, pouze odbočí a chvíli na to zastaví na parkovišti v centru města.

Otočí se na mě a zářivě se usměje. „Dáme si kávu, co říkáš?“

„Nemám chuť.“

„Povím ti, co ti šéf nejspíš tají, ale podle mě bys to měl vědět.“

Tuhle nabídku nešlo odmítnout, i když jsem měl pocit, že se mé srdce dostalo do ocelových kleští, které ho prudce sevřely. Vědomí, že přede mnou šéf něco skrývá mě až tak nepřekvapilo. Spíš mě vyděsilo, co. Měl jsem v hlavě snad milion nápadů a všechny se točily kolem postele, sexu a Maxe.

Tiše pozoruji mléčnou pěnu Latte, která mě právě silně zneklidňuje. Erik si dal obyčejné preso a doposud nepromluvil. Nemám odvahu začít, protože se děsím toho, co mi poví.

Vytáhl mě kvůli tomu až na kafe. Co si pamatuji, nikdy jsem s ním takhle sám nebyl. Možná v kanceláři, když ostatní odešli se šéfem na nějakou akci. Ovšem někde v kavárně, to je opravdu premiéra.

O to víc mé srdce buší, když si uvědomím, proč tu vlastně sedíme. Do přátelského tlachání o blbostech to nejspíš bude mít daleko.

„Hele,“ promluví, až sebou škubnu, protože mě zvuk jeho hlasu vyloženě vystraší. „Neboj se. Nejde o nic vážného. Šéf ti neřekl, že ten koho Max ve skutečnosti chtěl, nebyl on. Chtěl do postele hlavně tebe. Trojka byla spíš taková zástěrka.“

Zvednu k němu překvapený pohled. „Mě?!“

Pánové, ale tohle teda je blbost.

„Samozřejmě, Max je něco jako sběratel akorát místo kostí sbírá postelové zkušenosti,“ zasměje se.

„A to mi tajil?“ vyjevím se nehraně.

Proč panebože?!

„Jo, nevidím mu sice do hlavy, ale myslím si, že prostě žárlil a bál se, že bys k Maxovi náhodou mohl pocítit něco víc. Šéf je ohledně tebe až neskutečně majetnický.“

Ano, určitě bych odběhl za Maxem. Takhle zvrácenou logiku může mít jedině Natan. Nepopírám, že Max je hezký muž, ale do nádherného ďábla, kterému dovolím všechno, i když kolikrát nechci, má opravdu daleko. Nevyměnil bych šéfa ani za nic.

Náhle pocítím šílenou úlevu. Jestli je to takhle… tak se možná nakonec strachuji zbytečně.

Měl jsem si dřív uvědomit jaký je. On je schopný žárlit i na blbého plyšového medvídka, kterého mám doma a hrozně rád s ním usínám. Kdykoliv má možnost a myslí si, že to nevidím, tak ho odnese někam pryč. V podstatě to vždycky vypadá, že si se mnou můj vlastní medvídek hraje na schovku, protože Natan pokaždé zarytě tvrdí, že ho vůbec (ale vážně vůbec) neviděl. Ani bych nespočítal, kolikrát za týden ho hledám. A kde všude ho pak objevím. Naposledy byl schovaný v odpadkovém koši…

Vlastně bych možná měl mít strach o Maxův život, co když Natanovi rupne v bedně a vážně ho zabije?!

No snad ne. Tuším, že když bych mu kvůli tomu zavolal, jen tak, jakože: Ahoj šéfe, je Max naživu? Nejspíš by se ozval výstřel a má otázka by v tu ránu postrádala smysl. Následně bych musel oželet smutek nad ztrátou Maxova života a začít chránit ten svůj, protože by vpadl k Michalovi domů a vyslýchal mě, co jsem k Maxovi cítil a jestli jsem se náhodou během jedné noci nestačil bláznivě zamilovat.

Tohle všechno se mi prohnalo hlavou během pár sekund, nakonec jsem usoudil, že bude lepší upozadit šéfa s Maxem, dřív než se ze svých ujetých úvah zcvoknu.

„Co se mezi nimi stalo?“ rozhodnu se vyzvídat.

Vlastně u toho vypadám jako pes, co čeká na odměnu i ten jazyk mám skoro vystrčený, jen tlapky nahoru a štěněčí pohled mi chybí. Ovšem, pokud bude Erik dělat drahoty, vyzkouším i to.

Natan o své minulosti nikdy moc nemluví. Vlastně skoro vůbec. Vždycky, když se náhodou zkusím zeptat, řekne mi, že ho zajímá jen přítomnost a budoucnost.

„To ještě není všechno. Max neměl jen jednu podmínku, ale dohromady tři.“

„Cože tři? A jaké?!“

„Tak to netuším, ale jak ho tak znám půjde o něco, pro jeho soukromé potěšení. A jeho vždycky těšilo iritovat šéfa, takže to bude nějaký nesmysl. Něco, co by mě ani tebe nenapadlo, protože to může napadnout jen jeho nebo šéfa. Něco co vůbec nedává smysl. Něco…“

Mávnutím ruky ho zarazím. „Jasně, chápu. Prostě blbost, ale proč mi to neřekl?“

Erik pokrčí rameny. „Pravděpodobně ještě sám neví, co po něm bude chtít. A taky Max s tímhle nápadem přišel až včera. Původně měla být je jedna, a výměnou za to se měl Max tvářit, že o ničem neví. Ovšem včera ho napadlo něco jiného…“

„Od kdy zrovna on souhlasí s něčím takovým? Měl problém odsouhlasit i jednu podmínku! A teď rovnou tři?“ skočím mu do řeči.

„No, to je vlastně zase díky tobě. Pokud šéf vyhoví jeho třem požadavkům, z nichž už vlastně jeden splnil, tak ty se můžeš vrátit zpátky k nám, protože nám bude pomáhat, Max. Z toho plyne, že ty nebudeš v ohrožení a, že Max jo, to už samozřejmě šéfa nezajímá a Maxe zjevně taky ne.“

„Jsou jak malé děti,“ odfrknu si. „A kde má jistotu, že to Max splní?“

Erik se usměje. „Max by si nedovolil nesplnit, co slíbil. Ví, že jeho život pro Natana v podstatě nic neznamená, ale ten tvůj ano, proto navrhl další dvě podmínky plus zaručil tvůj bezproblémový návrat do šéfovi náruče. Jinak by s tím šéf nesouhlasil, ale samozřejmě, že takhle je to pro nás daleko jednodušší. Nerad zbytečně prolévá krev, a pokud si Max nevymyslí něco, co šéfa vytočí do vrtule, tak si myslím, že další týden tě máme zpět v kanceláři.“

Zrovna s tím, že nerad zbytečně prolévá krev, bych úplně tak nesouhlasil, ale to si nechám pro sebe.

Někdy bych opravdu potřeboval vysvětlit, jak šéf uvažuje. Max na to zjevně nebude o nic lépe.

Tohle ve finále vůbec není vážná věc, nebo spíš, oni to tak ani trochu neberou. Vždyť jsou jak pětileté děcka na písečku, akorát handrkují s lidskými životy a mafií.

A to jsem ještě nevěděl v podstatě vůbec nic o jejich společné minulosti. Kdyby ano, kdyby mi to šéf prostě řekl a nedělal s tím drahoty, nejspíš by mé obavy byly daleko menší.

„Alexi, nesmíš mu říct, že jsem ti to řekl, jinak mě… no v lepším případě si jen pobudu v nemocnici,“ klade mi na srdce Erik.

„Samozřejmě,“ přikývnu. „Mlčím jako hrob,“ ujistím ho.

Je mi jasné, jak by to asi vypadalo. Musím si prostě počkat, dokud nekápne božskou sám. 

„A teď k Maxovi. Oni se dali dohromady tak před sedmi lety? Jo, už to asi bude tak dlouho. Tehdy šéf potřeboval dostat jednoho společníka svého otce a Max mu v tom pomáhal. Už ani nevím, jak přesně se setkali. Vím jen, že šéf mu prvně pomohl z nějaké bitky. Nikdo tehdy netušil, proč ho zachránil. A nejspíš to neví ani Max. To bude vědět jen šéf, ale takhle se setkali. Spojil je stejný zájem. Netrvalo to dlouho a začali spolu spát, jak jistě víš, šéf tohle zrovna dvakrát netají, takže o tom jsme věděli všichni. Jenomže Max se mu dostal hodně pod kůži. Ze sexu se vyklubal vztah. Nebo spíš, něco na ten způsob, protože Maxovi věrnost nic neříká. Byl se šéfem, ale zároveň klátil nebo byl klácen i jinými muži. Dařilo se mu to docela dobře skrývat, protože věděl jaký Natan je. Max je totiž skoro stejný. Dělali si stejně blbé naschvály, vtípky a tak dále. Jenomže dlouho se mu nevěry nedařilo tajit. Když na to šéf přišel poprvé, byla z toho ohromná scéna. Vážně to vypadalo, že se zboří celá naše firma. Byly to krušné dva týdny pro všechny v okruhu několika kilometrů. Byl jak smyslu zbavený a Maxe přivázal na řetěz k posteli. Asi na čtyři dny…“

Zvednu ruku, abych ho zastavil, protože tohle potřebuju vstřebat.

Já samozřejmě vím, že Natan není ani trochu normální. Ale panebože!

„Fajn, pokračuj,“ pobídnu ho s hlubokým nádechem.

„Přivázal ho k posteli a nejspíš by ho tam nechal i dýl, ale Max ho prostě uprosil. Nevím, co přesně mu nakecal, ale chvíli na to zase byli spolu jako dvě hrdličky. Jenomže Max neumí držet svůj penis ani zadek v kalhotách. Rád si užívá s kdekým. Vždycky jsem se divil, že z toho ještě něco nechytl, protože tohle není normální. Je pravda, že šéf taky nikdy nebyl zrovna jeptiška…“

Neudržím se a rozesměji se na celé kolo, až se po mně lidé pohoršeně otáčejí. Snažím se svůj smích ztlumit do dlaně. Jenomže přirovnání šéfa k jeptišce… je to hnusný, ale to by jeptišky urazilo, kdyby ho znaly. A jeho nejspíš taky.

Když se konečně jakž takž srovnám, tak pobídnu Erika pohledem, aby pokračoval.

„Šéf to také dost střídal. My jsme si dokonce mysleli, že on si nikdy stálého partnera ani nenajde, ale u Maxe to vzal jinak. To bylo vůbec poprvé, kdy jsme ho takhle viděli. Proto jsme ani nevěděli, jak se chovat. Neřekl bych, že ho přímo miloval jako tebe. Spíš ho měl prostě rád. No, nakonec, když byl jejich společný zájem za mřížemi, tak Max přišel s tím, že už s námi nechce víc pracovat a s šéfem se rozešel. Nebo spíš ukončili spolupráci, jak to tehdy nazval Natan. Asi týden na to jsme zjistili, že už nějakou dobu měl poměr s vrcholným bossem Tygrů. Nebýt toho, možná s nimi i dál spolupracujeme a nejspíš by se ani neotočili proti nám. Jenomže šéfa tohle přivedlo k dalšímu zběsilému šílenství. Začal likvidovat jejich obchody, když na to přišli, tak to vyvrcholilo i v nějaké ty přestřelky až se k nám otočili zády a přesunuli se pod ochranná křídla Natanova otce. Nevím, co přesně tehdy šéfa naštvalo nejvíc ze všeho, ale boss Tygrů, Robert, chodil často za šéfem do kanceláře, i když tam s ním Max byl. I když s ním v tu chvíli dělal bůhvíco. Robert se tvářil, jako spojenec. Záměrně mluvím v minulém čase, protože Robert skončil pod drnem skoro hned, jak se o jejich románku Natan dozvěděl. Myslel si tehdy, že kdyby Maxe s Robertem neseznámil, nic z toho by se nestalo. Nešlo mu vymluvit, že tím to není. Na něco to svést musel… s Maxem se od té doby v podstatě nepotkali. Chvíli mu teda hrozila gilotina, ale šéf ho nechal být. Nemusíš mít nejmenší obavu o to, že by mu znova podlehl. Teď, když má tebe, to prostě nehrozí. No a to je konec pohádky,“ zasměje se ironicky.

Chvíli jen zuřivě mrkám, protože místo, abych si říkal, že je šéf magor, tak je mi ho líto. Ve finále není šílenec jen on, už mě tím nakazil taky.

„Ani nevím, co říct,“ přiznám.

„Nic, prostě to víš. Tohle se kdysi stalo. Ale povím ti jedno, jsem rád, že se to stalo. Nechtěl bych, aby po jeho boku byl Max. S tebou je šéf tisíckrát lepší.  Řekl bych, že je prostě víc lidský. Kdybys ho znal, jaký býval dřív, tak bys to asi chápal víc. Tohle, co ty vidíš, to je prostě jen hodně slabý odvar. Tebe vážně miluje, povedlo se ti dostat do jeho kamenného srdce,“ usměje se na mě a dopije svou kávu.

Nevím, jak bych se právě teď měl „správně“ cítit… ale mně prostě spadl kámen ze srdce. Erik zná šéfa už dlouho, takže jeho ujištění, že se nemusím bát, zkrátka věřím. Ovšem jistý červíček pochybností se vždycky najde...

Horší je, že se teď musím dál tvářit uraženě, dokud mi to šéf sám nepoví. Alespoň to, o těch třech podmínkách, když už nic víc, neboť o společné historii mezi jím a Maxem mi nejspíš neřekne nikdy.

Vůbec jsem v tu chvíli netušil, jak rychle se o tom, co si Max přál, dozvím. A ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že to bude zrovna tak zodpovědná věc, která se v rukách šéfa stala jen další prachobyčejnou komedií, protože jeho dětinské chování vyniklo víc, než kdy jindy.

Zírám na Erika, který mě zhruba před dvěma hodinami dopravil k Michalovi a teď tu celý rudý stojí u dveří.

„Musíš se mnou Alexi,“ oznámí mi zadýchaně.

Ehm, začínám se bát.

„Proč?“ vyvalím na něj oči.

„Šéf trvá na tom, abych tě přivezl…“

To mě napadlo, nebudu lhát.

„A kvůli čemu?“ zajímám se.

Chtěl jsem si hrát na uraženého, takže bych nejraději nejel. Jenomže pokud nepojedu, tak to Erik odnese. Sakra!

„Prý má nějaké stvoření a ty budeš vědět, jak na něj.“

Překvapeně vyvalím oči. „A jaké stvoření?“

„Nevím, prý je to malý a pořád to něco chce.“

Aha… to je teda dobrá hádanka.

A tak jsem jel a celou cestu přemýšlel nad tím, co si panebože šéf pořídil. Psa? Kočku? Nechápal jsem, proč by zrovna on něco takového chtěl, ani jsem si dost dobře neuměl představit, že by se zrovna on měl o něco živého starat. Ovšem skutečnost byla ještě tisíckrát horší a hloupější.

Už když jsme přijeli před Maxův dům, tak jsem se divil, co tu zase děláme. Ovšem tohle jsem vskutku nečekal.

Asi špatně vidím… Protřu si obě oči, ale ta holčička, co sedí na gauči a kouká střídavě na televizi a na nás, tam stále je.

„To je dítě,“ oznámí mi šéf naprosto vážně.

Vytřeštím na něj zrak a silou vůle potlačím chuť se zasmát.

Nepovídej! Takže tohle je to „malé a pořád to něco chce.“

Prohlédnu si jí… je dost podobná na Maxe. Bude jí maximálně sedm možná méně. Neumím u dětí odhadnout věk. Kdyby Max byl ženská, klidně bych věřil, že tohle je následek jejich vztahu, který skončil někdy před sedmi lety. Jenomže takhle? Co tu panebože dělá dítě? Se šéfem?! 

„A jak se jmenuje?“ zeptám se zvědavě.

„Nevím,“ odpoví a lhostejně pokrčí rameny.

Počkat, cože?

Alexi, už se přestaň divit. Nemá to cenu, moc dobře to víš.

„Ehm, a proč tu je s tebou?“ zeptám se tedy jinak, ačkoliv tuším, že to bude mít co dočinění s Maxem, který se nejspíš musel definitivně zbláznit, když svěří dítě do péče ďábla.

Pozoruji, jak se mu tvář stáhne vzteky. „Protože Max je kokot! Vypadám snad jako chůva?! Byl bych ho zmlátil, kdyby tam u toho tahle…“ okamžitě k němu přiskočím a překryji mu dlaní ústa.

Ne, on vypadá všelijak ale jako chůva doopravdy ne.

„Šéfe, prosím, ne tady… ne před ní, řekneš mi to vedle,“ nasadím ten nejlepší psí pohled, jaký zvládnu.

Bylo to vlastně úplně jednoduché. Max akorát vymýšlel své dvě podmínky, když si to k nim přihrnula jeho matka i s malou sestřičkou, kterou mu dala na starost. Jenomže Max měl plány a tak ho nenapadlo nic lepšího, než péči svěřit Natanovi, a rovnou to navrhl jako druhou podmínku. Blázen.

Jsem si jistý, že Maxova máma nemá určitě ani ponětí o tom, kdo se jí právě stará o dítě. Nejspíš ani netuší, jaký je její syn doopravdy.

A ten si někde právě ukájí své sexuální choutky, jako kdyby mu to včera nestačilo. Alespoň, že má dostatek rozumu a jde si své tužby plnit někam jinam. Kdyby tu šéf nebyl, tak si toho kluka (nebo ty kluky) přivede až sem?!

Při té představě zatřesu hlavou, protože to není moje starost a někdy je prostě lepší nevědět. Je mi jasné, že Max z tohohle musí mít ohromnou srandu. Nejspíš mu vůbec nedošlo, komu tu nebohou holčičku, jejíž jméno jsem si na rozdíl od šéfa zjistil, svěřil do rukou. Nebo počítal s tím, že mě šéf zavolá?

To je jedno. Musím tohohle přemýšlení nechat.

 „Můžeš na ní přestat tak koukat?“ nevydržím to a osopím se na šéfa.

Naštěstí mají kuchyň hned vedle obývací místnosti. Možná tady nebude jediná, ale vybavená byla pěkně. Hodně jídla, proto jsem se rozhodl uvařit a Renata mi pomáhala. Šéf se tvářil jako kakabus, takže jsem ho poslal vedle, jelikož by z něj mohla mít doživotní trauma. Posléze jsem prostřel, všechno donesl na stůl a on místo, aby se pustil do jídla, tak už tu dobrých deset minut zírá Renátku, jako kdyby jí chtěl zabít.

„Pořád si všímáš jen jí, tak se snažím přijít na to, co je na ní tak kouzelného, že se nepodíváš na nic jiného.“

Málem mi vypadne vidlička z ruky. Ten si snad musí dělat srandu.

Podívám se na něj a nadechnu se v nějakou sarkastickou poznámku, ale z jeho výrazu mi dojde, že to myslí vážně.

„Je to dítě šéfe, o ty se musíš starat a věnovat jim pozornost,“ odpovím klidně.

„Přesně proto nechci žádného domácího mazlíčka,“ odfrkne si a konečně vezme do ruky příbor.

Tak domácího mazlíčka jo?

Bez komentáře.

Naštěstí čas s malou Renátkou utíkal rychle. Docela schopně jsme se zabavili. Měla spousty hraček a byla klidná. Bavilo mě si s ní hrát. Bohužel šéfa už tolik ne… vlastně jsem měl pocit, že hlídám dvě děti…

„Tebe nikdy nebudu mít ráda, jsi zlý,“ vpálí Renča šéfovi. Zpupně vypne bradu a zkříží ruce pod prsy.

Vskutku, klidně bych i věřil, že je to jeho dcera, nebýt těch silných slov. Jeho postoj napodobila dokonale.

Byl jsem na záchodě maximálně deset minut a už se dostali tak daleko…

„Neboj se, já tě taky nikdy nebudu mít rád, jsi zlobivá. Balíš mi přítele,“ odvětí jí naprosto stejným tónem a zaujme i totožný postoj.

Můj bože! Vážně?!

„Nic si z něho nedělej, on je prostě takový, ale není zlý,“ dojdu k ní a zvednu jí do náruče. Je jí sedm a je vážně chytrá. A zlobivá teda vůbec.

Vzato šéf se chová jako ukázkový puberťák. Alespoň, že si vzal má slova k srdci a nekouří tady. Uznal, že to nemusí dýchat. Vůbec se semnou nehádal, což mě mile překvapilo.

„Musíš jí říkat takový věci?! Je jí sedm! Ani neví, co to je někoho balit,“ osopím se na něj. Prý balíš mi přítele! Bože!

„Ale ví, nepodceňuj tyhle ďábelské stvoření. Kvůli tomu byl Adam vyhoštěn z ráje? Kvůli Evě, ženské,“ odfrkne si šéf a sjede nás nevraživým pohledem.

Zírám na něj jako oškubaná husa do trouby.

Takže teď se tu bude ohánět biblí! A navíc jediné ďábelské stvoření je tu on sám!

„Tebe bych chtěla za manžela!“ odvětí Renča nevinně a přitiskne se mi na hrudník.

Tak, že by to nakonec věděla? Nebo je to jen shoda náhod?

Zkoprním a pohlédnu na šéfa, který zkřiví rty v jakémsi děsivém šklebu a opustí dětský pokoj, kam jsme se po večeři přesunuli.

On se normálně urazil…

„Už spí,“ oznámím šéfovi, který se zašil do obýváku a udělal ze sebe tepelnou elektrárnu. Hoví si na křesle a kouří jednu za druhou.

Max už taky dorazil. Potkal jsem ho na chodbě, nečekal jsem ho už v devět večer, ale prý se brzy vrátí jeho máma a nejspíš by nás tu neviděla ráda.

Samozřejmě vůbec neví, kdo jí hlídal dceru. Ale nepochybuji o tom, že se to dozví, protože děti nemají ve zvyku lhát. Ovšem to už si bude muset vyřešit sám.

Max, který šel za mnou, si k němu z boku stoupne. „Takže sis pozval Alexe, myslel jsem si to,“ usměje se.

Šéf prudce vyletí do stoje a vrazí mu pěstí, až se posadí na zadek.

Max se chytí za postižený nos, ze kterého mu začne téct červená. „Do háje, proč mě mlátíš? Vždyť si s tou podmínkou souhlasil?!“ vyjeví se.

„Proč sis stoupnul tak blízko vedle mě bez ohlášení? Jsem se tě lekl,“ odfrkne si šéf.

Podle mě je za tím víc důvodů, ale rozhodnu se mlčet. Co jsem tak vyrozumněl, neměl moc na výběr.

„Přestaň tu skučet, zas taková rána to nebyla. Řekni mi, jaké je tvoje třetí podmínka, ať už můžeme konečně odejít!“ osopí se na něj šéf.

Prý zas taková rána to nebyla… to by snad porazilo i vola.

Max se postaví a utře si krev do rukávu. „Milion v hotovosti. Kdyby na mě přišli, chci se co nejrychleji zdejchnout.“

„To je konečně rozumná podmínka! Zítra ti je někdo ode mě přiveze. Sbohem.“

Věděl jsem, že toho na něj bylo hodně. Už jsem dovedl poznat, kdy má zapnutý svůj „zvířecí“ mód.

„Kam to jedeme?“ zajímám se.

„Ke mně. Dnes jsi jen můj Alexi,“ odvětí.

Snažím se ignorovat rychlost, kterou svištíme. Jen čekám, kdy se vzneseme do vzduchu.

„Neřekl jsi mi, že má tři podmínky,“ vyčtu mu a chytím se za madlo dveří, protože prudce zatočí.

„Věděl jsi to. Erik je ukdákaná slepice,“ odfrkne si.

Počkat… on věděl, že mi to Erik řekne? Nebo dokonce chtěl, aby mi to řekl on?

„Proč si mi to nepověděl ty?“

Zastavíme. Překvapeně se rozhlédnu, protože jsem si vůbec nevšiml, že už jsme u něj.

Neodpoví. Místo toho mě vytáhne z auta a za ruku dotáhne až do svého bytu. Párkrát zkusím něco namítnout, ale nemá to smysl. Začínám se bát o svůj zadek. Nemůže mě přece po včerejšku znova ojet! Nejde zkrátka provozovat anální sex každý den anebo i víckrát denně!

Jenomže… jemu se člověk nemohl bránit. Nešlo utéct.

Hodí mě na postel, jak hadrovou panenku.

„Počkat… vždyť už jsme to včera i dneska dělali. Musíš mi dát pauzu, jsou i jiné způsoby! Nemusíš ho strkat dovnitř!“ bráním se naprosto zbytečně, protože dravé zvěři se nedá uniknout. Ne z postele. 

Chytne mě za zápěstí. Přetáhne si přes hlavu kravatu, kterou měl výjimečně na sobě, i když spíš jen tak lážo plážo pověšenou a přiváže mi ruce k čelu postele.

Nadechuji se pro další obranný útok, ale skoro mě zalehne, takže spíš jen vyheknu. Je skutečně těžký.

„Chceš vědět, proč jsem ti to neřekl?“ zeptá se a zapíchne do mě ty svoje černý diamanty.

Jeho zvířecí mód je spuštěný. Už to poznám, o to víc mě udivuje, že se mě zvládne i na něco zeptat. Obvykle mě v těchto chvílích bere jako hlavní chod.

„Samozřejmě, že chci.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 27)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 6
ERM School 2.Kapitola DOMA - Pondělí ráno - 6:30 Áhh. Kolik je hodin...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Zase on? Rýchlym skokom som presunul pohľad z jeho ruky na tvár. „Musíš sa...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 21
Zachytil som ho rukami a s jeho váhou sme sa zosunuli k chladnému betónu na...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 25
Chodbu naplňovalo těžké dýchání, zvuky dřeva sténajícího pod vahou dvou...