Út, 10/04/2018 - 21:35
12

„Má to tři podlaží. Vzadu garážová vrata a zadní vchod. Všude jsou posuvná skla.“

„Žádný pohyb uvnitř?“

„Nic nevidím.“

„Žádné bezpečnostní kamery?“

„To se ptáš brzo, ne. Kdyby jo, už tu asi takhle nešašíme.“

Zhluboka se nadechnu a musím zadržet kyslík v plicích, jinak bych je znovu začal popohánět. Říkali, že prostě vpadneme dovnitř a teď tu postáváme.

Opřu se o kmen dubu a vrhnu nasupený pohled na Adama.

„Vydrž, vědí, co dělají,“ pochopí a povzbudivě mi stiskne rameno.

Ne, podle mě ne. Neměli bychom prostě vrazit dovnitř, spíš než tu obhlížet situaci?

„A co moment překvapení?“ nadhodím.

„Žádný nebude. Jsme u špatné budovy. Podívej,“ rozrazí velké vrata Honza.

Tma a ticho. Obrovská prázdná hala, když nepočítám pár zrezlých vraků aut.

„Ještě je tu jeden bývalý letecký hangár, taky s číslem devatenáct, teď je z toho sklad překupníků se zbraněmi,“ ozve se jakýsi černovlasý muž.

Neznám ho. Stejně jako zbylé tři, co zjevně patří k němu. Nějak na výměnu jmen nebyl čas.

„Proč si to neřekl dřív?! Kurva! Na co čekáte? Klusem zpátky a vyrazíme tam.“

Můj tep rostl úměrně s mým strachem. Věděl jsem, že číslo devatenáct začnu nenávidět.

„Co to do prdele je?“ uleví si Honza.

Před námi se tyčí vysoká hranatá budova v tmavě zelné a místy značně sešlé barvy.

Cesta sem nám trvala i při rychlosti světla skoro půlhodiny.

„Vypadá to jako ten kontejner na třídění odpadu akorát tisíckrát větší,“ podotkne Erik.

„Jo, ale jak se tam leze? Kudy?!“

„Támhle… za mnou.“

Následuji kluky oděné v jejich oblíbených černých hadrech. Jsou po zuby ozbrojení. Jen já jsem v riflích a tričku, přes které mám neprůstřelnou vestu, do které mě navlékl Honza. V třesoucí se levačce držím zbraň a vůbec si nejsem jistý, jestli jí budu schopen použít.

Kvůli němu snad ano. Kvůli němu jsem schopen všeho.

Silný vítr zavane ve stejnou chvíli, kdy se tichým okolím ozve hluboká dunivá rána.

A pak smrad…

Doslova puch. Jako kdyby tu někde byl hrob s tlejícími lidskými ostatky.

Všichni, jako jeden muž vytasí zbraně a nepatrně zpomalí krok.

„Jsme proti větru, takže jestli tohle i tak cítíte všichni, připravte se, že uvnitř to bude stokrát horší.“

„Neříkal jsi, že je to sklad se zbraněmi?“ podiví se Erik.

„Možná se tam najde nějaké to… bílé maso,“ odvětí černovlasý.

„Dost keců, vezmeme klasický rychlý postup, ok? Alexi, ty se drž Adama,“ instruuje nás Honza.

Přiblížíme se k budově a kluci se automaticky rozptylují do půlkruhu. Kromě mě, neb já se držím Adamových zad, jak mi bylo přikázáno.

Vchody jsou dva. Jeden tak velký, že by se do něj bez problému vlezlo letadlo. Asi pozůstatek z minulosti. Naopak druhé dveře jsou menší, zjevně pro lidi a ne pro stroje.

S každým svižným krokem směrem k budově nabírá smrad na intenzitě.

„Ty vole, co se tu stalo? Fakt jak jatka,“ procedí tiše skrze zuby Adam.

Domlouvají se mezi sebou rukama. Rozdělíme se do dvou skupin. My jdeme k velkému vchodu a ostatní směřují k menším dveřím.

Honza se na nás otočí. Všichni jako jeden muž kývnou. Rozumí se samou sebou, že první dovnitř vpadne on. Když tu není šéf, je totiž šéfem on.

Chytne za kliku a zvedne ruku s třemi vztyčenými prsty do vzduchu.

Tři… dva… jedna…

Nerozrazí vrata dokořán, jak jsem se mylně domníval. Jen je pootevře a vleze dovnitř. Tiše.

Zbytek se zařídí po jeho vzoru.

Polil mě čirý děs. Strach z toho, co tam uvidím a ještě věcí z toho, že možná najdeme jen další prázdný prostor. Zatoužil jsem po tom, aby šéf nebyl tím čím je. Proč se sakra nestal třeba modelem? Nebo kulturistou? Do prdele, klidně třeba kuchařem! Proč zrovna pletky s podsvětím?

A jo, kurva.

Tlumené žluté světlo se rozprostírá po tmavých stěnách. Na zemi je místy vrstva sytě červené barvy, někde dokonce leží cáry čehosi, co takhle na první pohled připomíná pendreky z poutě.

Omyl.

Je to krev a… střeva? Tkáně? Vnitřnosti? Jenomže kde jsou ostatky?

Zatřesu hlavou a odvrátím zrak od země. Vtáhnu ústy do plic zdejší studený vzduch, což mi pomůže potlačit dávicí reflex.

Těžký pach krve smíšený s bůhví čím se vznáší všude kolem.

Je možný, že jdeme pozdě?

Ne. Určitě ne. 

Polorozpadlý vrak letadla nám brání ve výhledu. Ale za ním jsou lidi. Hlasy se rozléhají halou, jako kdyby mluvili do mikrofonů, ale je blbá akustika. Krom rytmických ran a jakýchsi skřeků, není slovům vůbec rozumět.

Mé vlastní srdce buší tak hlasitě, že přehlušuje všechno okolo. Nejraději bych se rozeběhnul, ale uvědomuji si, že nesmím. Teď je primární dostat se k šéfovi a ne ještě ztěžovat klukům práci vlastním unáhleným jednáním.

Honza na nás mávne a prstem ukáže doleva.

Projdeme kolem letadla.

„Alexi, kdyby šlo do tuhého, prostě zdrhni, jasný?“ šeptne Adam.

„Jasný,“ odpovím.

Ne. Nemám v úmyslu zdrhat, ale hádat se tu o tom taky nebudu.

Není tohle jen noční můra? Vždyť…  nemůžeme být v reálném světe. Takové věci se přece odehrávají jen na plátnech v kinech. 

Lehkým a rychlým krokem se protáhneme podél letadla.

Trvá mi pár sekund, než si uvědomím hned dvě věci: Žije a krvácí.

A oni o nás neví. Neví!

Zírám na jeho klečící postavu uprostřed kroužku asi deseti mužů. Na ty zapadlé oči, téměř bezbarvé rty a jindy karamelová pokožka mi přijde bledší než papír. Jeho obličej nese stopy boje, natrhnuté obočí, ret, monokl u levého oka, krev mu crčí z nosu a skapává přes ústa a bradu do výstřihu košile.

V ten moment jsem věděl, že na ten pohled nikdy nezapomenu. Uměl jsem si náhle představit, jak by vypadal po smrti. Projel mi ten šílený obraz celým tělem, jako úder blesku. Viděl jsem šéfa v tolika nebezpečných situacích… ale ještě nikdy takhle zničeného, bez života, bez jiskry v oku.

Spočine na nás mrtvým pohledem.

„Proč jste vy debilové nepřišli, až po všem?! Co tu děláte tak brzo?!“ zahřmí a navzdory jeho výjevu, má stejně hluboký a silný hlas jako jindy.

Všechny tváře se na nás otočí. A kluci včetně šéfa využijí momentu překvapení. Než stačím podlehnout těm emocionálním nesmyslům, co mi boří nitro, už je Natan z kleku ve stoje a jedním pohybem lokte pošle k zemi jednoho z mužů.

Z druhé strany dorazí naše posila.

Vzduchem nelítají kulky, ale lesk ostří nožů. Halu naplní zvuky boje.

Šéf je slabý. Motá se, jako opilý a přesto zvládá schopně odrážet útoky. Dokud se nepřihrne ta velká gorila s dlouhými blond vlasy a nožem tak velkým, že by s ním mohl vykosťovat slony.

Bezmyšlenkovitě vyběhnu k němu. Chci mu pomoct.

Čísi ruka mě udeří do břicha. Ta rána mě odhodí na zem. Ztratím šéfa z dohledu, ale vydrápu se zpátky na nohy. Mám asi z prdele kliku, že si mě v podstatě nikdo nevšímá. Nebo mi kluci pomáhají, jen o tom nevím, protože oni mě nezajímají.

Jen on. Jako vždycky. Jsem sobecký.

Nabité pistole, bomby, požár, stádo rozzuřených slonů, nic z toho by mě nedokázalo odtud teď dostat.

Znovu se rozeběhnu klikatou cestičkou mezi zápasícími těly směrem k němu. Úspěšně vykrývá výpady gorily s obrovskou kudlou i navzdory tomu, že sotva stojí na nohách.

Bohužel.

Ostří si najde svůj cíl, o pár sekund dřív, než mi konečně dojde, co celou dobu držím v ruce. Zvednu zbraň a bez přemýšlení vystřelím někam na velká záda.

Pozdě.

Obrovský nůž projede látkou šéfovi košile a skončí uvězněn kdesi v pevném břiše.

Moje kulka si najde svůj terč. Její náraz je tak silný, že obr ustrne v pohybu, propustí rukojeť z dlaně a jeho trup se vymrští dopředu. Paže se rozlétnou do stran v posledním zoufalém pokusu zachytit se čehokoliv.

Šéf odskočí stranou a zapotácí se. Nebýt Adama, který stál za jeho zády, spadl by na zem. Chtěl mu asi taky pomoci, ale byl jsem rychlejší. A přesto ne dostatečně.

Nebylo v mé moci to zastavit. Stejně jako když se sebevrah vrhne ze střechy a po patnácti metrech volného pádu se rozhodne k návratu. Smůla. Už to nejde. A nikdy nepůjde.

Jako kdybych svým výstřelem vyzval všechny ty mučitele k útěku.

„Kurva! Mizíme!“

„Pryč!“

Ozývají se místností různé povely. Určitě nepatří našim.

Proč berou čáru? To je fuk, nad tím budu uvažovat až jindy.

Odhodím zbraň stranou a překonám tu krátkou vzdálenost k Natanovi, který navzdory všemu stále stojí na nohách, i když opřený o Adamova záda.

Jen jednou rukou se drží za břicho.

„Záchranka! Potřebujeme záchranku!“ začnu hystericky křičet, zatímco mu z tváře utírám krev.

Upře na mě černý pohled a pokusí se dostat z dosahu mých dlaní.

„Hovno, vůbec ho neposlouchejte. Musíme vypadnout stejně jako oni, hned,“ odporuje mi. „Co tu děláš? Proč seš tady? Měl si zůstat doma a počkat! A nesahej na mě, budeš celý od krve!“

Nedělá si tenhle člověk náhodou prdel?

„Jak bych mohl? Miluju tě!“ přitáhnu si jeho obličej zpátky, dávám si pozor, abych se ani částí těla neotřel o rukojeť nože.

„Jo? Je zajímavý, že mi to většinou říkáš, až když mám na kahánku,“ uchechtne se.

Nejraději bych mu dal jednu do zubů.

To vůbec není pravda.

Ale odolám.

„Řízl tě do tváře!“ uvědomím si.

Jak jsem mohl ten krvavý šlic přes půlku líce přehlédnout?

Jak si mohl vůbec někdo dovolit říznout do tak krásného obličeje?!

„To je to…“ nedopoví. Oči mu vyjedou v sloup a zhroutí se na Adama, který váhu jeho těla ustojí. Otočí se a pomalu šéfa položí na zem.

V ten prchlivý okamžik jsem prožil něco jako klinickou smrt. Naprosto mě ten výjev přikurtoval k podlaze. Už jsem něco podobného viděl. Už jsem to zažil. Ale tohle mi přišlo tisíckrát… statisíckrát horší.

„Zavoláme záchranku, je jedno jaké z toho budou problémy,“ rozhodne Honza.

Vytáhne telefon. Adam se skloní nad šéfem.

Já jen stojím jako trubka. Mám pocit, že mi nohy zalili do betonu.

„Máme tu pobodaného a domláceného muže. Nůž zapíchnutý v břiše…“

„Do prdele! Počkej!“

Natanův hlas překvapí nás všechny. A stejně tak jeho pěst, která se vymrští proti Adamovi a na první ránu ho pošle na záda. „Cos to tu zkoušel, ty úchyle?!“

„Vůbec jste nedýchal... chtěl jsem jen zkusit umělé dýchání," vysvětluje. Vyškrábe se zpátky do dřepu. Dělo to muselo být slušné, taky mu teče z nosu červená.

„Radši chcípnu, než aby se s tebou cucal,“ pokusí se posadit. Adam mu pohotově pomůže.

Relativní ticho ruší jen hlas z mobilního aparátu, dožadující se adresy.

„Omlouvám se, planý poplach,“ ukončí hovor Honza.

„Cože?!“ jevím se, ale nikdo mě neposlouchá.

Honza padne na kolena vedle šéfa, uchopí ho pod paží a s Adamovou pomocí z druhé strany mu pomůžou se zvednout.

„Padáme.“

Dodatek autora: 

Je to kratší, než je u mě zvykem. Ale je to tak záměrně :D Neb mi přijde někdy lepší to dávkovat postupně, než to všechno vypálit najednou. 

Každopádně snad vám tenhle střípek trošku... ukrátil chvíli.

4.94737
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 19)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 5
Princ mě dovedl do stejné místnosti, v jaké jsme byli včera. Po mém boku...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 19
Mladík si nasadil kapuci, pod kterou skryl své ebenově černé vlasy a ruce...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 5
Jdu lesem a rozhlížím se, co bych mohl dělat, šíleně se totiž nudím. Najednou...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Petr byl nadšením bez sebe, když po Jirově boku kráčel svým nejmilejším...