Pá, 13/07/2018 - 22:25
10

Věnování: 
Pro Varu, protože na kluky věrně čekáš :D Snad tě nezklamou.

Pět dní. Tak dlouhá doba stačila k tomu, abych pomalu zešílel strachy, že třeba umře na nějaké vnitřní krvácení, zanedbanou péči, zánět, zkrátka cokoliv.

Ano, ani do nemocnice jsme nešli. Pomalu jsem klečel na kolenou, ale nemělo to účinek. Přišel jakýsi muž až sem. K němu domů. K nám?

Nevím. Ložnici se vyhýbám. Už nějakou dobu. Vlastně od té doby, kdy nás naposledy navštívil Max, kde udělal…

Fuj.

Je mi z toho špatně.

Ze mě.

Tu scénu mám před očima každý den. Děsím se toho až se Natan vzbudí. Co bude?

Šéf v ložnici samozřejmě taky nebyl. Ležel na posteli v pokoji pro hosty. Celou dobu jsem byl s ním.  Odpadl hned, jak jsme překročili práh bytu, a spal celých pět dní. S kapačkami v ruce. Tuším, že ho spíš udržoval ve spánku ten doktor, kterého zavolal Honza. Alespoň tedy tvrdil, že je to velmi dobrý chirurg, který je jejich ověřeným pomocníkem, když je nejhůře. Jaktěživ jsem ho neviděl, ale rozhodně nevypadal, že by nevěděl jak s bodnou ránou naložit. Byl jsem u všeho včetně šití. Ránou na tváři se dlouze nezaobíral, jen mě ujistil, že jde o čistý řez, po kterém by nemusela zůstat žádná jizva. Ještě to tak… něco mi říká, že šéf by zkrátka jizvu na svém dokonalém obličeji neustál. Nemusel ani použít žádné léky proti bolesti. Šéf byl úplně mimo.

Až do teď. Byl jsem pryč pouhých patnáct minut.

„Kde je šéf?“ podivím se.

Honza uhne pohledem, což ve mně vyvolá panickou vlnu hrůzy. Mimoděk si všimu černé sportovní tašky, kterou drží v rukách, jako by v ní byly těžké cihly. Mým soukromým odhadem jsou ale samopaly, nebo jiné podobné „hračky".

„Kam šel?! Nemůže si přece jen tak odejít!“ naštvu se.

„Klid, nemá cenu ho zastavovat. Jen se musí mírnit.“

„Mírnit…“ zopakuji znechuceně, „mírnit! Vždyť i ten váš doktor říkal, že má mít klid na lůžku alespoň čtrnáct dní! Je to bodná rána prokrista, ne štípanec od sršně!“

Býval bych pokračoval dál, kdyby se nerozlétly dveře na opačné straně chodby.

Odvrátím hlavu od naší provizorní ložnice a spatřím Natana.

Obočí má stažené až ke kořeni nosu, na levé tváři béžovou náplast, tělo oděné v kůži od ramen až po podrážky bot. Při chůzi si kontroluje zbraně. Vyndává je z pouzder, vrací zpátky, u některých letmo překontroluje zásobník. 

Znehybním s nevyřčenou nadávkou na rtech.

A když se na mě konečně podívá, znehybní také. V očích se mu mihne hned několik výrazů, až zůstane jen vzteklý žár.

Je ozbrojený a to nevěstí nic dobrého. Jasně, vždycky měl nějaký ten nůž u sebe, ale takovou nálož zbraní jsem u něj ještě nikdy neviděl.

Tušil jsem, že všechno viděl, ale neměl jsem možnost se ho na cokoliv zeptat. Bál jsem se jeho reakce. Že třeba už na mě nikdy nebude chtít sáhnout. Přišel jsem si pošpiněný. Zneužitý a vyděšený. Kvůli němu, kvůli tomu, co se všechno stalo… a kvůli tomu, co se možná ještě stát má.

Přeruší náš oční kontakt.

„Tak vy zmrdi, řekl jsem pět minut, kde kurva všichni jste?!“ zahřmí a projde kolem mě, aniž by mi věnoval další pohled.

Nestojím mu za to?

Kam jde?

Všechny nadávky a vztek spolknu. Pozoruji, jak se Honza s ostatními, kteří se vynoří z našeho obýváku, seběhnou kolem Natana, jako vlci kolem vůdce smečky. Jako kdyby jim hrozila za nesplnění časového intervalu vražda.

„Na co čekáte? Jdeme!“ zavelí a vyrazí chodbou rovnou ke dveřím.

Přidám se k nim. Naši kachní řadu uzavře Adam.

Rychle přejdeme přes halu až do garáže k velké černé dodávce se zatmavěnými skly. Vidím to auto prvně. Důmyslně zamaskované logem s věnečkem a nápisem: Exitus – pohřební služba.

Natolik mě to překvapí, až na chvíli zapomenu na všechny starosti a div se nerozesměji.

To je ale tak ironické! 

Obejdeme vůz a z druhé strany je dokonce menším zlatým písmem i falešné telefonní číslo. Teda, myslím si, že je nepravé.

Honza naskočí na místo řidiče. Natan vedle něj, zatímco Erik rozrazí posuvné dveře. Když dojde řada na mě, kdosi mi obtočí ruku kolem pasu a stáhne mě zpět.

„Ty zůstáváš se mnou tady,“ pronese nekompromisně Adam a sprostě mě odtáhne ke stěně.

Honza šlápne na plyn, motor zařve jako postřelená zvěř, reflektory nasvítí garážové vrata, která se vysouvají nahoru.

„Počkat! Já chci jet taky!“ proberu se z transu a začnu sebou škubat.

„Ne, akorát bys jim překážel. Tohle není nic pro tebe,“ odvětí klidně Adam. Mé zmítání s ním ani nehne.

Dodávka vystřelí jako raketa.

Vzteky praštím pěstí do stěny, těsně minu jeho rameno. Bolest mi vystřelí z ruky až do hlavy. Rezonuje celým mým tělem.

Do prčic! Nejvíc mě štve ta skutečnost, že jeho slova dávají smysl. Ať jedou kamkoliv, dělat cokoliv, já bych byl akorát na obtíž.

 

***

Natan

 

Zkurvený zapalovač na heslo. Šmejd.

Postávám venku před dveřmi do Maxova sídla, které zeje prázdnotou. Vím to, aniž bych musel jít dovnitř. Ovšem jistota je jistota. Poslal jsem na obhlídku kluky. Však oni to zvládnou a já se musím prý mírnit.

Hodlám tomu aspoň trochu dostát. Nechci pak poslouchat výčitky od Alexe. I tak jsem se mu raději ani nesvěřil s tím, co máme v plánu. Zbytečně by jančil a hlavně zdržoval. Však on mu to Adam rád sdělí.

Škrt…škrt…škrt a hovno z toho.

Vztekle mrsknu zapalovačem pře půlku silnice. Pohlédnu na tašku válející se vedle mých nohou. Ta věc uvnitř je nejnovější typ raketové zbraně. Je schopná prorazit cokoliv, udělá kebab z každého vlaku či letadla. Zkrátka rozmasakruje všechno do čeho se trefí. Není dohledatelná nikde. V podstatě neexistuje.

Dalo mi kurva práci jí vyškemrat od zasraných Ruských překupníků. Vždycky dělají drahoty, ale jen jim člověk hodí před rypák několik diamantů a bývá po problému. Celkově jsou to pěkný svině. Prý se řadí mezi zaostalé státy, sakra jo, vyspělost nula hovno, ale průmysl se zbraněmi maj fakt jeden z nejlepších. Možná je to tím, že s amerikánci se domlouvá podstatě hůř. Těm pár diamantů hubu neotevře.

„Není tam ani živáčka, šéfe,“ oznámí mi zjevivší Honza.

Nepovídej. Ta pitomost s vnitřním zrakem je zhruba stejně zábavná jako ten raketomet vedle mojí nohy.

Navíc jsem byl pět dní v limbu. To je sakra dlouhá doba na to, aby se krysa jako Max dostala klidně na Antarktidu a ještě postavila nějaký ledový bunkr.

„Jasně, kde je zbytek? A zapal mi tu zasranou cigaretu!“

„Na cestě,“ odvětí a vytáhne z kapsy neonově žlutý oheň.

„Tos koupil od světlušky?“ uchechtnu se. „No alespoň, že nechce čtyřmístný kód.“

Labužnicky potáhnu. Tohle je jiný kafe. Opřu se zády o zeď a počkám si, než dorazí zbytek sestavy.

„Fajn, Maxe vystopuješ ty Eriku. Je mi jedno jak, ale hlavně rychle. Určitě to zvládneš cestou. Vyrazíme do toho sídla smrti.“

Zamáčknu cigaretu o podpatek kožených glád a nedopalek odcvrnknu za vyhozeným zapalovačem. Potřeboval bych urgentně něco k pití a tím nemyslím vodu či limonádu.

Taková sklenka dobré whisky by trošku otupila můj vztek. Nerad jednám po vlivem emocí. Ledový klid je výsadou těch nejlepších.

Cestou k autu si vypůjčeným zapalovačem rozsvítím další hřebík do rakve. Ten mi od starostí moc nepomůže ale furt je to lepší než vzpomínat na to, co jsem naposledy viděl. Na to jak se ten sráč dotýkal toho, co je moje.

Nejhorší je ten rozpor.

Zabít nebo mučit?

Případně nezabíjet vůbec, když vezmu v potaz, proč to ten hajzl dělal? Měl nad hlavou oprátku, štěnice u sebe, hlídače v chodbě, nebyl sám, chtěl, aby to bylo věrohodné a ve finále nám pomohl.

Kurva! Jak já nemám rád tyhle napůl záporáky. Dost blbě se jim vystřeluje mozek z hlavy.

Tak to mi scházelo. Ještě mě na stará kolena začne dohánět něco jako svědomí.

Ale zdrogoval mě a osahával Alexe. Mého Alexe!

To už je dost dobrý důvod proč někoho nakrmit olovem. Na polehčující okolnosti nikdy nehraju.

„Zabiju toho hajzla, až ho potkám!" praštím vzteky do dodávky.

„Budete řídit, šéfe?“ optá se Honza.

„Ještě bych nás zabil všechny, jeď ty,“ zavrtím hlavou a zamířím k sedadlu pro spolujezdce. Tašku si položím k nohám. Tahle hračička čekala na vyvětrání dobrej měsíc.

Tygři dneska budou mít ve svém brlohu pěkné horko.

Měl jsem to takhle vyřešit už dávno.

„A který plán zrealizujeme?“

„Kterej asi? Jsme obchodníci s raketami a poskytujeme vzorky zdarma,“ ušklíbnu se.

Zkrátka to tam rozmrdáme na cimpr campr.

„Tak trochu života do toho pohřebního vozu! Chci být doma nejdýl o půlnoci jako popelka!“ zavrčím na Honzu.

Však by se Alex taky mohl zbláznit. Nebo zase udělat nějakou kravinu.

 

***

Láska je neviditelný provázek, který spojuje lidi od srdce k srdci. A já jsem se začal bát, že o to pouto přijdu. Že ho někdo přestřihne. Zároveň jsem si čím dál tím víc uvědomoval, jak mi tenhle život v neustálém strachu a napětí začíná přerůstat přes hlavu.

„Na, sněz to,“ přistane přede mnou na stole pizza v otevřené krabici.

„Nemám chuť,“ zavrtím hlavou.

„Držet hladovku ti v tuhle chvíli k ničemu nepomůže.“

„Trhni si,“ poradím mu.

„Vrátí se. Vždycky se vrátí.“

A co když ne? Nebylo by pro mě lepší se zkrátka ztratit? Odcestovat ze země a žít někde s vědomím, že on žije. Namlouvat si to a netrpět neustálým strachem, jak bude vypadat zítřek.

Někdy bych chtěl mít takovou odvahu a udělat to. Odejít a žít si ve svém snu. V bublině, kde by Natan byl hrdinou z pohádky a já princezna, co čeká, až princátko splní svou misi, aby se mohl vrátit a už nikdy nikam neodcházet.

Jo, sobecké.

Stejně bych chtěl, aby tohle jednou skončilo. Abychom mohli mít úplně normální život.

„Kam vůbec šli? Co chtějí zase dělat?“ zeptám se zkusmo. Adam není Erik, takže mi pravděpodobně neodpoví. Pokud má takové pokyny shora.

Samozřejmě, že minimálně o jedné osobě, kterou by šéf určitě rád poctil svou přítomností, vím. Jenomže Max už musí být dávno někde v čudu. Není hloupý a určitě mu bylo jasné, že mu jeho skutky nemůžou projít bez trestu. Jakože mi předtím záleželo na tom, aby zůstal naživu. Teď už je mi to vesměs jedno.

Při vzpomínce na minulé události se otřesu. Nejraději bych vrátil čas.

„Nevím jistě. Bylo víc možností, každopádně zaznělo něco o Maxovi a taky o Tygrech. Pravděpodobně šéf srovná tu jejich firmu se zemí.“

Aha, takže tentokrát žádná tajemství. Alespoň, že tak.

„Cože?“

„Nechtěl to nechat zajít až takhle daleko, ale pokud nezničíme my je, zničí oni nás. Tenhle konflikt jinak vyřešit nejde. Navíc bojují o to, aby se Natanův otec dostal z vězení, což je i hlavní důvod sporů. Každopádně, znáš šéfa, chtěli ho bezpochyby zabít, čekal, až se o něco takového pokusí a když se tak stalo, může je bez problému odrovnat.“

„Panebože, jako všechny? I ty nic netušící zaměstnance?“ děsím se.

„Samozřejmě, že ne. Jen tu hlavní smečku a jejich bosse. Ve zkratce všechny zlé, ani nevíš, co maj na kontě za skutky. Ale mohlo ti stačit vidět ty ostatky ve skladě. Jsou to svině. “

Sakra, to je celý on. Mizera. Bestie. Chce udělat tu nejhorší věc, ale ze správných důvodů.

Proto ho miluji.

A proto s ním kluci jsou.

Protože ať si kdo chce, myslí, co chce. On vlastně není skutečná bestie. Bojuje za svou pravdu, ochraňuje nás všechny.

Ačkoliv je fakt, že občas to trošku přehání. O tom žádná.

„A on to měl všechno v plánu?“ zajímám se, dokud jsou mi odpovědi k dispozici. Vybavím si šéfovu větu, kterak jsme přišli moc brzy.

„Co konkrétně myslíš?“

„No, věděl, že ho zajmou? Když jsme tam vpadli, tak řekl, že jsme měli přijít, až bude po všem,“ osvětlím.

Adam sklopí zrak do stolu. „Ne… myslel to tak, že jsme neměli raději chodit vůbec.“

Do háje. Nechat ho umřít? Zbláznil se?

Raději se natáhnu po pizze a začnu přežvykovat první kousek. Vím, že mě trápí víc otázek, ale tohle zjištění mnou tak otřese, že jen svraštím čelo, koušu a taky se mi téměř odkrví hlava.

Chtěl, abychom ho nechali klidně umřít.

Umřít. Umřít.

A pak mě s hrůzou napadlo… že třeba už mu na životě nesejde. Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na nejhorší.

Dodatek autora: 

Tak těm, kteří stále čekali, nebo mají tucha o co jde, můžu slíbit, že se pokusím o odstup maximálně týdnu. A tudíž zavedu alespoň nějakou pravidelnost :D

Snad se vám další střípek z jejich akčního života líbil. 

*PS - obrázek mi poslala v PM jedna slečna - (odkaz:https://i.pinimg.com/originals/20/85/2c/20852c9432f800ef2f3ec17c34a4653f.jpg) a mně se moc líbil - dost mi vystihl představu Natana, no snad vám jí nezkazí :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (21 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Petr ležel na zádech, vydýchával právě prožitý orgasmus a vyčerpaně sledoval,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Události potéKlečel jsem, čelem opřený o zeď. Bál jsem se pohnout, a tak jsem v...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Obklopuje mě tma. Je těžká a černá, sedí mi na ramenou jako staleté břímě a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Ne, nezemřel jsem. To by byla příliš divná smrt, nemyslíte? Ale probudil jsem...