Pá, 27/07/2018 - 16:55
5

Šéf na mě pár sekund jen němě zírá.

„Cože?“ nakloní hlavu na stranu. „Alexi… mám díru v břiše, a ty čekáš, že tě tu budu šukat jako o život?“

Huh… taky by někdy mohl brát ohledy na mou stydlivou dušičku.

„Já…“ no tak jo. Tradice se blbě porušují. Má slovní zásoba se právě scvrkla jen na citoslovce a zájmena.

Jo, jsem hloupej. Jako ukázkové poleno.

„Ale byl jsi…“ hmm, ne, víc nevypotím.

„Venku? Zabíjet?“ doplní. „Ano, jenomže tenhle zásah nevyžadoval moc akce. Rozhodně to bylo míň pracný, než uspokojovat tvoje náročné choutky.“

Moje obočí pomalu prorazí strop, jak vyletí vstříc obloze.

Prosím?! Míň pracný? Moje náročné choutky?!

„Ale no tak! Přece se nebudeš červenat!“ zasměje se.

On… laškuje?!

S úlevou vydechnu a narovnám se. Jo, jeho druh laškování zvládnu. Už jsem trénovaný.

„Nejsem náročný,“ zavrtím hlavou.

„Vskutku? Já vím, je to choulostivé přiznat si to.“

„Ne, jediný náročný jsi tu ty!“

„Já nejsem náročný - “ zavrtí hlavou.

Jak se mu mohlo povést zaobalit slovo „náročný“ do tak sprosté podoby? Znělo to tak oplzle, až jsem v zátylku ucítil husí kůži. Kdyby tohle řekl kdokoliv jiný, určitě by to vyznělo naprosto normálně. Jenomže on to podal tím… zastřeným a podbarveným hlasem.

„ - jen zvrhlý,“ dokončí myšlenku, a jestli jsem měl husí kůži doposud jen v zátylku, tak nyní ji mám úplně všude a to se válím v teplé vodě.

A v tom je nějaký výrazný rozdíl?

Do prkýnka! Měl jsem na jazyku daleko víc dotazů.

Laškování v jeho podání bylo vždycky tak trochu mučení, ale pořád lepší, než aby se mé scestné představy staly skutečností. Zkrátka se doopravdy hodlal šetřit, což mě potěšilo stejně, jako překvapilo. Netušil jsem, že by moje obavy mohly mít takovou moc. Dokonce tak velkou, že po koupeli okamžitě zalehl do postele a usnul. Přísahám, že při pohledu na jeho spící tvář jsem spíš přemýšlel o andělech, než o ďáblech.

Téma současné hodiny je Erik a jeho utajovaný přítel. On tedy tvrdí, že mezi nimi k ničemu nikdy nedošlo ani nedojde, ale mám neblahý pocit, že tak trochu kecá. Těžko nám to teď může jakkoliv vyvracet, když tu není.

Erikův milostný život šel vždycky kolem mě. Moc se o tom nebavím ani s ostatními kluky. Obecně tohle není téma našich hovorů. Většinou totiž nebývá čas na to řešit takovéto „blbosti“, které obvykle běžní lidé s chutí probírají u piva či kávy. Dřív i byl ale v současnosti ne.

Jediné co vím je, že už byl jednou ženatý, ale vydrželo jim to asi rok. Byli tehdy prý ještě mladí a hloupí.

Ovšem šéf byl jiného názoru. Řekl nám, že důvod jejich rozvodu byl zcela jasný, protože Erik je teplouš jen si to odmítá přiznat.

Nejspíš je to skoro citace, neboť on se takhle přímo opravdu vyjadřuje.

Už mě i párkrát napadlo, jaké on vlastně měl dětství, třeba ve škole? Šikanoval ostatní? Myslím si, že ten jeho občasný humor by v leckterém slabším jedinci skutečně mohl vyvolat pocit, že ho nesnáší nebo chce ponížit.

„A kolik mu vlastně je?“ zajímá se Adam.

„Už skoro musí brát viagru,“ prohodí šéf.

„Cože? To je tak starej?“ vyjeví se.

Vybavím si toho mladého muže, který dneska čekal před domem na Erika. Nejspíš si chudák vůbec netušil, že je sledovanou osobou číslo jedna. Pozorovali jsme ho přes závěs. Šéf se samozřejmě nějak více nezainteresoval. Jen mrknul, o koho jde, dal mu titul „nagelovaný frajírek“ a lehl si zpátky na postel. Adam byl bohužel v té chvíli na výpravě pro cigarety. Docela jsem se divil, že vyslal jeho a ne mně. Obvykle chodím Natanovi dokupovat zásoby hřebíků do rakve já.

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Bude mu ke třiceti.“

Prej viagru. Jen taky mezi námi, šéfovi už je krapítek víc než třicet. Za pár dní ho čekají slavná Kristova léta. A to je další věc. Netuším, co mu mám koupit. Skoro veškeré svoje finance jsem nedávno věnoval nákupu prstenu.

„Tak to ale není nijak starý,“ pokrčí rameny Adam.

Šéf se rozesměje. Ne teda doopravdy, protože on se fakt netlemí, ale roztáhne pusu od ucha k uchu, což je jako kdyby se jiní popadali oběma rukama za břicho a ještě se přitom váleli na zemi.

„Třicet? Alexi! Nechceš si zajít na oční? Minimálně čtyřicet.“

Znova si v duchu vybavím toho mladíka. Štíhlý, vyšší, hnědé vlasy a snědá pokožka.

„Ne, maximálně třicet,“ ohradím se.

„Chceš se hádat? Raději pojď sem a podívej se,“ protočí oči a natáhne ke mně ruku s telefonem.

Podívám se a se mnou i Adam a Honza.

„Ale on… tady vypadá úplně jinak,“ vykulím oči na displej.

„Já ho znám,“ prohodí ledabyle Adam.

„Abys neznal, měl hodně blízko k Maxovi,“ odvětí klidně šéf a způsobí tak zásek u nás u všech.

Zamrkám a polknu, když mi to celé dojde. „Takže… oni nejsou na rande?!“

„Ale jo, jsou,“ ušklíbne se Natan. „Akorát Jakub je poslední, kdo Maxe viděl, než se poroučel na sever, takže jejich schůzka doufám přinese i něco navíc než jen kvalitní šukačku.“

Ach tak.

V poslední době se nic neděje jen pro nic za nic.

Jenomže ono to začínalo vypadat, že se zkrátka nic velkého nechystá. Spíš naopak, jako kdyby se vše vracelo do starých o něco vylepšených kolejí.

„Jo, asi se mu líbíš,“ zvedne skleničku s vínem Adam a řádně si lokne.

„Upřímně, je to fakt úžasnej kluk. Nevěřil bych, že se zrovna on někdy bude kamarádit s Maxem. Ale on ho neznal tak jako my. Ale neuvažuju o něm jako o potencionálním milenci.“

Adam s úsměvem nakloní hlavu. „Jakou má barvu očí?“

„Zelenou,“ zareaguje bez zaváhání Erik.

„Co měl na sobě?“

„Ježíš…. Černé kalhoty, bílou košili a na krku zlatý řetízek s čínským znakem pro štěstí.“

Adam se rozesměje a šéf protočí oči k nebi. „Takových věcí si nevšimneš, pokud nemáš očividný zájem, takže veš bulíky na nos někomu jinému a ne nám,“ ušklíbne se Natan a věnuje výmluvný pohled mé sklence v ruce.

Dal by si nejspíš taky, ale zatím nemůže. Bere nějaká antibiotika kvůli infekci a nebýt Erikova prokecnutí, ani by se mi neobtěžoval o tom zmínit. Chápu, že mě nechce zbytečně stresovat. Umím udělat z komára výstavního velblouda. Nicméně i tak jsem o tom mohl něco vědět.

„Aha, asi to ani nemusím řešit, už jste to udělali za mě,“ odpoví Erik.

Doposud se o tom, co navíc se Erik dozvěděl, nebavili. Nejspíš jde zase o něco, čeho nemusím být svědkem.

Sakra, tenhle jejich přístup mě fakt sere. Jo, sere. To nejde říct slušně. Na druhou stránku jsem už dlouho nezažil takovou idylku. Dnes jsme nic moc nedělali a teď navečer jen sedíme a popíjíme v obýváku. Řeší se samé kraviny, občas padne nějaký ten vtip. Celkově je tohle hodně nevšední.

„Už je načase, aby ses zase na chvíli usadil. Bože, jak dlouho to je, co jsme takhle jen seděli a tlachali?“ rozhodí rukama Honza a řekne nahlas, co mně se honí hlavou.

„Tak vždycky jsme to tak dělávali. To jen poslední týdny ne, ale upřímně, už jsem se bál, že nás to šílenství opustilo,“ přikývne Adam.

„Jo, já taky, ulevilo se mi, že ne. Pořád jsme stejní.“

„Hlavně se tu nerozbrečte,“ ušklíbne se Natan a zapálí si dneska asi stopadesátou cigaretu. Hulí jako tepelná elektrárna.

„Ale no tak, šéfe! Přiznejte, že vám tohle taky chybělo,“ rozesměje se většinu času tichý Marek a sklenkou obkrouží kolečko, kterým shrne nás všechny.

Následuje chvíle vyčkávavého ticha.

„Sakra, vy jste strašný citlivky. Ale jo, je to fajn,“ odpoví a k nehranému údivu všech nepřidá žádnou ironickou či jízlivou poznámku.

A tak pokračuje tlachání o všem a o ničem. Kluci vzpomínají na „staré dobré časy“. Šéf je nechává mluvit a tváří se přitom všelijak. Snažím se na něj pořád nezírat a spíš se věnovat tomu, kdo zrovna povídá, ačkoliv je to jako sledovat kopanou.

Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale to jeho fajn je skutečné. Vidím na něm, že se cítí dobře. Vyzařuje z něj neobvyklý klid.

Podaří se nám vypít rovné čtyři lahve. Z toho na mě připadají jen tři sklenky a už si přijdu slušně pod parou. Alkoholu jsem zkrátka odvykl.

Honza dopije na jeden zátah zbytek vína a postaví se. „Nerad to přerušuji pánové, ale musím jít. Verča už takhle nadává, že mám v poslední době dost prapodivnou pracovní dobu, už nevím, na co se jí mám vymlouvat.“

Všichni se postavíme v tichém souhlasu, že pro dnešek je toho opravdu dost. Pozoruji, jak si Honza sesbírá své věci a loučí se. Stejně jako Adam, který ještě chvíli provokuje Erika a snaží se mu na rozloučenou vrazit pusu.

„Pozdravuj jí za mě,“ řekne Natan, když Honza zamíří jako první ke vchodovým dveřím.

Je ženatý. Ano, říkám to brzy, ale je ženatý už docela dlouho. Podařilo se mu to v mezi období, kdy jsem s nimi nebyl. Nevím, o čem všem jeho drahý protějšek ví, ale z občasných vět, které utrousí, nejspíš nepůjde o nic velkého. Asi jí chce našich akčních dobrodružství ušetřit, ačkoliv obdivuji, že se mu to daří. Vlastně žije takový dvojí život. V prvním je ukázkový mafián na poloviční úvazek, občas totiž stále vykonává kancelářskou práci, že. Ve druhém je spořádaný manžel.

„A zítra nezapomeňte přijít do práce,“ připomene jim šéf a bez rozpaků je všechny vytlačí před dveře, které hlasitě přibouchne.

A tak nastal můj čas zeptat se ještě na jednu věc. Jen to u mě, jako tradičně vyžadovalo trochu té psychické přípravy.

Tak už se vymáčkni, vždyť o nic nejde!

Převalím se na bok, spočítám si, jak dlouho už je v koupelně. Půlhodiny, to je na něj docela dlouhá doba.

Zavřu oči a představím si, jak se myje. Ježíš, nejspíš není zvrhlý jen on. Ačkoliv náročný si teda skutečně nepřipadám. To byl zase jednou příšerný kec.

Dneska jsem k němu začal přistupovat jinak. Pořád jsem ho v hlavě měl za muže, kterému téměř na ničem nezáleží. Jen na svém majetku a tak nějak jsem si myslel, že tak bere mě i kluky. Jako svůj majetek. Jenomže to není tak úplně pravda. Drží si sice pořád jednu a tu samou masku, na druhou stránku je všímavý a pozoruje, co se říká a hlavně jak. Vypadá to, že se neumí uvolnit. On však je pořád jistým způsobem klidný a pohodový. Jenom se přitom nechová jako sluníčkový občan.

Dneska se mnou laškoval – a to je dobré znamení. Ten jeho humor je zkrátka specifický a bez něj by to nebyl on.

Ty černé diamanty svítili nadšením, kdykoliv ke mně prohodil nějakou vtipnou průpovídku. Nejhorší je, že díky tomu pohledu jsem se ani nemohl naštvat nebo urazit. Vždycky mi akorát poskočil žaludek a srdce tlouklo jako zblázněné. Vydrží to takhle aspoň několik týdnu? Mohlo by.

Má fantazie se zvrhne mnohem dál, než bych byl vůbec chtěl. Představa jeho ve sprše plynule přejde k tomu, jak se ke mně sklání, jak mě líbá, naše těla se vzájemně dotýkají a jeho černé vlasy mě lechtají všude po nahé kůži.

Bože. To je síla teda.

Ucítím jeho vůni o chvilku dřív, než mně jeho dlaň pohladí po tváři.

„Alexi, nespi.“

Ehm, doufám, že si mého očividného vzrušení nevšimne.

„Já nespím,“ odvětím a otevřu oči.

Sakra, kolikrát jsem ho už viděl polonahého a mokrého? Ani ten obvaz mu neubírá na kráse. Náplast je také skoro jako módní doplněk.

Snaha se na něj nedívat s okatým zájem je totálně zbytečná. Například umí nosit obleky tak jako nikdo. Je úplně jedno jestli má dokonale uvázanou kravatu a zapnuté všechny knoflíčky u košile, nebo je takový jako většinu času čili skoro polonahý. Ale když je skoro nahý, jako teď… má fakt božskou hruď. Mnohem vypracovanější než se na první pohled jeví.

Jsem vysoký, ale když stojím vedle něj, připadám si jako mravenec. Všechno na něm je mužné a křičí to z něj, protože to samozřejmě ví. Ano. Ví, jak nad ním slintám. Nejspíš se to nemůže změnit.

Vážně jsem přemýšlel nad tím, že bych odešel?

Blázne, otituluji sám sebe.

Nejraději bych si ho přitáhl k sobě a nechal ho, ať si mě vezme jako vždycky.

Jejda!

Ucítím, jak rudnu.

„Vůbec mi tu abstinenci neusnadňuješ, Alexi. Máš nějaké přání?“ nahne se nade mě.

Aladine, přidej si prosím požadavky: „zase ho jednou vidět jak se sprchuje, a také vidět ho celého nahého,“ do seznamu přání.

Tak je čas.

„Ne, ale chtěl bych se na něco zeptat.“

Tázavě nadzvedne obočí a zalehne mě celou svou vahou, až vyheknu.

To vůbec nebyl dobrý nápad.

„Heh,“ ušklíbne se. „To tě postavil do pozoru jen pohled na mně?“ oblízne mi špičku nosu. „Nebo sis během té chvíle, kdy jsem se sprchoval, představoval prasečinky, můj náročný Alexi?“

Jak rád bych se právě propadl k protinožcům.

Samozřejmě, že o nějaké reakci na tohle nemůže být ani řeč. A on to moc dobře ví.

Pff. Děsný.

„Víš, že ti od toho tvého napětí klidně můžu pomoci? Ruce ani pusu zraněnou nemám,“ pokračuje a lehce skousne můj ret mezi zuby.

Ne, díky. To by pro mě bylo parádně trapné. A proč, to se mě neptejte. Lepší je, když si to můžou užít oba.

„Není třeba,“ odpovím.

„Hmm… dobře tedy. Na co ses chtěl zeptat?“ zadívá se na mě zkoumavě.

„Prý jsi nechtěl, abychom tě přišli zachránit,“ oplácím mu stejný pohled.

Na moment se zamyslí. „Myslíš, když mě unesli?“

„Samozřejmě.“

„Takže to ti taky dělá starosti?“ podiví se. „Fajn, to je pravda,“ přizná bez sebemenšího stínu v obličeji.

„Proč?“

Podívá se na mě jako na blbečka. „Protože je vždycky lepší, když umře jen jeden a ne všichni. Naštěstí je vaše přítomnost překvapila a nechtěli mít problémy s policajty. Nebýt toho, asi bychom už teď všichni byli úspěšně pod drnem, palebnou výbavu na to měli a početní převahu taky.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 3
Vydechnu, když se objevím ve svém obýváku. Tentokrát schůzka s ostatními...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Sestra KAPITOLA         ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 31
23             V ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Alfréd vešel do budovy pár minut před svítáním. Na zemi našel svého kolegu....