Út, 05/03/2019 - 14:12
8

Nějak nevím, na co si tu hrajeme. Šéf si prohlíží lano jako nějaký klenot a já tupě sedím na posteli. Po chvílí váhání se zvednu a dojdu k němu.

„Co chceš?“ zajímá se.

Ehm, pokud si dobře pamatuji, před pár minutami mi oznámil, že to bude podle něj, čili tato otázka není asi úplně potřebná.

Čert aby se v tom vyznal!

„Polib mě.“

Přistoupí ke mně blíž a s lehkým zábleskem v těch prohnaných černých očích prohlásí. „Když hezky poprosíš, tak to možná udělám.“

Opřu se dlaněmi o jeho pevnou hruď. „Prosím…“

„Líp to neumíš?“

Huh?!

„Prosím…“ zkusím tedy přidat i něco jako oddaný psí výraz. Bohužel mi to moc nejde. Nějak na to nemám náladu, protože bych hrozně rád věděl, jaké má plány. Možná měl přeci jen pravdu – jsem zvrhlejší jak on. Těším se na všechno, co mi nabídne.

„Běž do sprchy.“

„Cože?“ vyjevím se. „Proč?“

„Protože potřebuješ sprchu.“

Jakože smrdím?

„Podívej, Alexi, prostě zmizni do té sprchy a neodmlouvej.“

A co ten polibek?!

Uraženě se otočím, ale nestačím udělat ani dva kroky. Chytne mě za zápěstí a přitáhne k sobě. Druhou ruku mi protáhne pod paží, chytne mě za bradu a pootočí mi hlavu, až mi lupne za krkem. Jazykem pronikne do mých překvapením rozevřených rtů. Jestli jsem na něco myslel, tak teď mám v hlavě akorát jedinou věc – sex.

„Fajn mazej.“

Uvolní mou čelist, konečky jeho prstů letmo přejedou po mém odhaleném krku a zanechají za sebou husí kůži. Za těch pár vteřin mi tělo ztěžklo, jakoby na něj položil těžký ocelový kvádr. Ne a ne se pohnout z místa. Nakonec vykročím, a když se mi povede udělat první krok, s dalšími to jde mnohem snáz. Dveře koupelny se přibližují a můj tep místo aby klesal, stále vzrůstá, zatímco v hlavě se mi rojí asi miliarda zvrhlých myšlenek.

Ale poctivě jsem se osprchoval. Důkladně omyl všechno a z mých úvah, co mě čeká, se nic nepřiblížilo realitě ani vzdáleně. Ukázalo se, že stále uvažuji až moc vanilkově. Šéf je totiž asi stejně citlivý jako pařez.

Nadechnu se a otevřu dveře.

Natan srká nápoj z menší hranaté sklenky. Dle barvy a taky slabé vůně, která mě ovane, když dojdu blíže k němu, soudím, že jde o whisky. Co taky jiného by někdo jako on mohl pít, že.

„Dáš si?“ nabídne.

Zavrtím hlavou.

„Pravda, ty jsi taková moje princezna, takže raději víno?“ nadhodí a mrkne na mě jako nějaký kuplíř.

Prý princezna. Má to vůbec cenu komentovat?

„Nedám si nic,“ usnadním mu tázání. Odhodlaně se nadechnu. „Tak, šéfe, co máš dneska v plánu?“

Natan mě sjede pohledem od hlavy až po paty a jazykem si přejede přes svůj hedvábný spodní ret. I když navenek vypadá pořád stejně pěkně – jako socha boha bez emocí. Vím, ba přímo cítím, že je napnutý jak ocelová struna. Po dlouhé době to zase vnímám, tu atmosféru kolem sebe, jeho karmu nadřazenosti, dominance a mužnosti. Nejsou to náhodou skoro synonyma?

„Pro začátek mi můžeš udělat radost Alexi a přijít sem ke mně.“

A jéje. Je to tady. Jeho hra, kde neznám pravidla. Lano, jež má ledabyle poskládané a přehozené přes opěrku ve mně evokuje smíšené pocity. Vzrušení a strach k sobě často patří.

„Ano, šéfe,“ odvětím tiše a obezřetně jeho příkaz splním. Srdce se mi rozbuší ještě prudčeji, když vezme lano z opěrky a položí si ho do klína.

Zastavím se na pár centimetrů od něj. Kývnutím k zemi mi naznačí, co se ode mě očekává. Pokleknu si mezi jeho roztažená stehna a zvednu k němu hlavu jako oddaný pes.

Jasně, tohle je přesně jeho šálek kávy. Horší je, že mi tahle rádoby podřadná pozice absolutně nevadí. Uchopí můj obličej do dlaní a zadívá se mi do očí s tím šibalským pohledem, který mi chyběl. Najednou si i v županu připadám úplně nahý. Dívá se na mě dlouho a mně opět připadá, že čte moje myšlenky.

Začne mě líbat. Nijak něžně ale rovnou s plnou parádou. Ramena mi ochabují a s každou další sekundou se stávám prachobyčejnou gumou.

Odtáhne se, ukazováčkem mi přijede po linii brady a vklouzne jím mezi mé rty jako s dudlíkem. „Pěkně ho ocucej.“

Poslechnu. Vím, že tuhle úchylku na strkání prstů lidem do úst, speciálně tedy mně, má už skoro od samého začátku. Ještě z dob, kdy jsme spolu ani nechodili. Bůhvíproč to ve mně pomalu vzbudí nostalgické pocity, ovšem jeho druhá ruka, kterou mi začne přejíždět po těle, mi poměrně snadno vyžene myšlenky z hlavy.

Vezme to přes hrudník, pas, stehno načež mi trhnutím rozváže uzel na županu a surově sevře mou jednu mou půlku. Bez skrupulí hněte moje svalstvo, jako kynuté těsto a rozhodně se nebojí přidat k tomu i drápky. Div mu neukousnu prst, když mi prsty zajedeme do škvíry mezi půlky a zkušeně se dotkne místa, které na tohle, přiznám si to, čeká dost dlouho.

Škádlí mě, krouží prsty kolem, občas trošku přitlačí, zatímco tím druhým prstem mi rejdí v ústech.

„Víš, že máš výstavní zadek?“ zašeptá mi do ucha.

Navzdory horkému dechu z jeho úst, cítím, jak mi začíná vyskakovat husí kůže. Stále mi zkušeně masíruje konečník. „Líbí se ti to?“

Pátrá dál, ukazováčkem pronikne dovnitř, spíš tak na kraj, ale přesto s každým přírazem stále hlouběji. Ačkoliv je to nasucho, necítím bolest. Spíš naopak, bral bych mnohem víc.

„Hmm,“ zahuhlám, protože s prstem v puse se blbě mluví. Každá buňka v mém těle hoří. Divím se, že nehořím celý.

Najednou jsem neměl v hlavě nic jiného, než myšlenku toho, jak ležím na saténovém povlečení, zadek vystrčený do éteru, silně natřený lubrikantem, zatímco šéf mi tvrdě a hrubě rejdí v rektu. Upřímně jsem byl rád, že klečím. Ze vší té nadrženosti jsem na lano úplně zapomněl. Hrubá chyba.

Na posteli skutečně ležím, akorát místo špulení mám spíše chuť se vpít do matrace. Na druhou stránku se samým očekáváním třesu jak kdyby tu bylo mínus dvacet.

A on kolem mě chodí, prohlíží si mě jako hladová šelma svojí oběť, ba ne – „jako“, můžu s klidem vynechat. S černým lanem točí v jedné ruce, a v očích má přesně ten plamen, který mi tak hrozně chyběl. Snažím se na něj nedívat, jak mi řekl, ale nejde to. Nedokážu, odtrhnou zrak a už vůbec ne, když si všimnu mohutné erekce, která se mu rýsuje pod látkou černých kalhot.

„Zlobíš Alexi, tam se zatím dívat nesmíš. Budeš si ho muset zasloužit.“

Zasloužit?!

Natan zmizí z mého zorného pole. Snažím se nešpehovat a vcelku mi to i jde. Kradmo se podívám vedle sebe, až ve chvíli, kdy cosi přistane na posteli.

Lubrikační gel. Na ten se nezapomíná. Ale i kravaty? To je novinka. Mám silný pocit, že dneska budu vydán na milost a nemilost. Určitě si je nehodlá zavazovat okolo krku.

Přejde za mě a sevře v dlani mé rameno. Nasměruje si mě do kleku. Bez upozornění mi jednu paži a pak druhou přendá za záda a rychlými, zjevně dost nacvičenými pohyby, spoutá zápěstími k sobě. Uzel je pevný, i když ne bolestivý. Krev se mi nahrne do tváří, když se uvidím v odrazu obrazu visícího nad postelí. Hrudník mi trčí do prostoru, stejně jako naběhlá erekce. Bradavky mám tvrdé až hanba a zpevní se ještě víc, když mi ve žlábku pod rameny proklouznou jeho dlaně, aby přes ně ukazováčky drsně přejel.

Další kravatu mi uváže přes oči. Pevná tmavá tkanina je silná a neprůhledná. Hlavou se mi honí tuna myšlenek, zatímco slyším, jak přechází kolem postele.

Zastaví se opět za mnou. Na zádech ucítím jeho dlaň, jen do mě lehce strčí. Zabořím nos do peřin a napnu se v očekávání jako špagát. Jeho ruce na mých kotníkách mě na chvíli zmatou, proč zrovna kotníky? Neměl teď už sedět na mě? Ale dojde mi, k čemu se chystá. Jen o vteřinu dřív, než to udělá. Přikurtuje mi k sobě i kotníky.

„Jsi jen můj,“ ozve se skoro mile. Na pár sekund zavládne ticho, které ruší jen naše rychlé dechy. Spíše teda můj rychlý dech, doslova rozrušený. Jeho je o notnou dávku klidnější.

A pak to ucítím.

Švihne mě tím sametovým, na nevím kolikrát přeskládaným lanem, tak dobře, že se trefí na obě dvě hýždě současně. A bolí to. Nebudu lhát, příšerně to bolí. Provaz je sice lehký jako pírko, ale díky pružnosti a hlavně dobrému švihu mi ožehlo kůži jako chapadlo medúzy. Svaly, nezvyklé až na takové drsné jednání se stáhnou. Vnímám jen ostrou a pronikavou bolest, která sestupuje v pálení. Snažím se zůstat v naprostém klidu, ačkoliv mimovolné záškuby snad všech svých svalů nemůžu ovládnout. Napadne mě, jestli to není nějaký jeho trest. Chce ukázat mému tělu, kdo je tady pán a komu patří?

Občas mě poplácal, někdo by to nazval výpraskem. Vždycky byl drsnější ve všem. Jenomže to bylo spíš takové jemné a vlažné. Ale tohle je mnohem horší. Nekompromisní, nelítostné a hlavně chtěné.

„Co mi chceš udělat?“ odvážím se zeptat. Následuje další štiplavá rána, která přeci jen bolí a přitom ne.

„Správná otázka zní, co budeme dělat.“

Šok, který mi způsobí jeho ruka proklouznuvší pod mým tělem, jíž mě chytí za erekci a promne jí v dlani, je tak velký, že se mi sami zazmítají kyčle, zadek vystrčím a uvolním jeho ruce prostor. Bohužel zmizí stejně náhle, jako se objevila.

„Fajn, co budeme dělat?“ změním otázku.

„Jen sex,“ odvětí a já se vteřinu kochám zvukem jeho hlubokého vibrujícího hlasu. Tohle byla dvě správná slova, která stačí k tomu, abych svůj zadek sám vyšpulil vstříc jeho úderům. Mám před očima neskutečně zvrhlé obrazy.

On ale změní taktiku.

„Teď si dám sprchu já. Ne, že mi někam utečeš, Alexi. V klidu počkej, až se vrátím.“

Heh? Jakože… ani kdybych chtěl tak neuteču.

Dveře koupelny se zavřou a já zůstanu v pokoji sám.

Samozřejmě, že jsem zkoušel škubat rukama i nohama ale uzly byly pevné. Nevázal je koneckonců poprvé. V pokoji bylo ticho jako v hrobě. Odhlučněné stěny zamezovaly i zvukům z koupelny. Šumění vody jsem si mohl jen představovat. Hlavu mi plnilo nespočet možných erotických scénářů a jeho vůně, která se stále nesla vzduchem.

Jak dlouho tam ještě bude? Ve své hlavě už jsem to s ním dělal snad na třicet způsobů. Dokonce mám neblahý pocit, že se do peřiny vsákla i nějaká kapička mé nedočkavosti.

Chci to. Tak strašně moc. Ne „to“, jeho ať jsem konkrétní.

Je třeba změnit myšlenky, jinak se tu snad udělám.

Ježíši, co kdyby teď vpadl Honza? Třeba by se stalo něco vážného a on rozrazil tyhle dveře. Určitě nejsou zamčené. A od bytu klíče má.

No to by byl trapas.

Dveře se skutečně otevřou a v mém těle se zatne každý sval. Jsou to ty od koupelny, že jo?

Tlumené bosé kroky a hlavně aromatická vůně sprchového gelu mě uklidní, ale napětí nepovolí.

A pak mě přes půlky znova udeří sametové lano, jako bič. Zasténám bolestí, ale vzepnu se vstříc těm brnivým, štiplavým, hřejícím a přece jistým způsobem vzrušujícím pocitům.

A začal kolotoč. Názorná ukázka cukru a biče v praxi. Po každém šlehnutí, mé rány ošetřil ústy. A takhle stále dokola a dokola. Až se bolest překlenula jen v čirou touhu, aby klidně šlehal dál, ale přitom rejdil i ve mně.

„Alexi, ty řádíš! Takhle nám postříkat čerstvě povlečenou postel! Jsi masochista, tak se konečně přiznej!“

Nedostanu ze sebe ani slovo. Vzmůžu se jen na zběsilé šoupání brady o peřinu ve snaze napodobit přikývnutí. V duchu ho prosím, aby už konečně zajel tam, kde před chvíli měl prsty. Klidně i na ty se možná mohl vykašlat, už jen to lano mi tak rozproudilo krev, že bych ho nejspíš přijal i bez přípravy.

Jakoby mé myšlenky slyšel. Natáhne se podél mě, tak šikovně, že jeho erekci cítím na svém boku. Nejsem ale žádné béčko, takže se bez zaváhání přetočím z posledních sil na bok a rovnou na něj začnu dorážet zadkem.

Tady pro mě už končí legrace.

A jo. Asi budu masochista, ale to už víme dávno.

„Tak to přiznej,“ pobídne mě a položí mi dlaň nad kostrč, aby zamezil mým snahám dostat se k němu, jak nejblíže to lze.

Zprudka nasaji vzduch nosem. „Ano, ano šéfe, jsem masochista. Tak už nech těch cavyků…“ vydechnu zoufale.

Stačí mu to.

Protáhne ruku mezi mým hrudníkem a paží, pevně mě chytne za rameno. Natlačí mě k sobě. V druhé ruce chytne můj bok a plynule do mě zajede, jako s autem do garáže.

Pak jsou moje vzpomínky už mlhavé. Vím, že jsem chtěl víc, možná to i křičel. Vím, že mi někdy během toho zmizely z rukou a nohou kravaty. Ke konci i z očí. Vím, že mě při každém jeho nárazu pálil zadek, doslova hořel a mě to přivádělo k nepříčetnosti. A taky vím, že hned jak vše skončilo, usnul jsem jako do vody hozený.

„Bože, Alexi, já tě tak rád šukám.“

Hah… hahaha… jo, nic romantičtějšího jsem v životě neslyšel. Upřímnost nadevše.

Jen by to nemusel hlásit zrovna tady v kanceláři, když tu máme diváky.

„Copak, neodpovíš mi?“ nakloní hlavu na stranu jako zvědavý pes.

Bohužel, on není pes. On je ďábel. Dnes ráno jsem asi pochopil, jak se dříve cítili lidé, jimž za trest dali pětadvacet ran bičem. Ba ne, posadit jsem se po jeho sexuálních hrátkách nemohl ani předtím. Bohužel, dnes je to horší a o to víc, když mi donesl z lékárny takový ten bílý kruh, na kterém si hovíte, například pokud trpíte hemeroidy. Že by ironie?

Kdepak, jen prostě Natan, který je zjevně zpátky v plné síle.

„Díky,“ řeknu suše.

„Šéfe, hádejte, kdo se nám ozval?“ zahlaholí od stolu Honza.

Ha! Pak mu musím poděkovat, že mě na chvíli zachránil od šikanování mým vlastním přítelem.

To ale musím vzít zpátky. Ozval se totiž ten blbec Max, kterému jeho vlastní život není drahý.

„Šéfe! Ty máš vystudované práva?!“ vpadnu k němu do kanceláře jako odjištěný granát a zamávám mu nalezeným diplomem před obličejem. „Nebo je to fejk?“

„Ano, mám vystudovaná práva a ne, není to fejk,“ odvětí zcela klidně.

Měl jsem tu čest jít hledat loňské faktury, spíš teda jim šlo o to, abych nemusel poslouchat, co se chystají s Maxem udělat. Ale při svém prolézání archivu jsem nalezl dost zajímavou věc a to konkrétně diplom. Ne ledajaký, ale rovnou červený!

„Práva?! Víš, co to znamená?“ pokračuji vášnivě dál.

„Jo, Alexi. Neznamená to vůbec nic,“ odtuší bez mrknutí oka.

„Ale ano! Vždyť jsi studoval školu, abys obhajoval zákon, a přitom děláš pravý opak!“ divím se.

„Ale no tak! Nevíš, že musíš znát zákon, abys ho mohl porušovat?“ protočí oči. „Počkej… kam jdeš?“

Otočím se s rukou na klice. „Já víc slyšet nepotřebuji.“

„Počkej!“ zastaví mě, a když se otočím, překvapí mě jeho téměř skelný pohled. Způsobně dovřu dveře a přemístím se rovnou až k němu.

„Co se děje?“ zajímám se, zatímco si prohlížím jeho nezvykle skleslou tvář.

Vlastně… viděl jsem ho takhle vůbec někdy?

 „Honza bude končit. Musíme najít někoho nového na jeho místo.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Zbyněk sedí u zdi jídelny, objímá si kolena a hledí do země, aby se nemusel...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Smrtelníkům dochází dech docela často a v dost zajímavých chvílích. Práce,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 44
Spomínam si na deň keď som sa rozhodol po prvý krát prenocovať a pozrieť si...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Záchrana 4. KAPITOLA           ...