So, 13/07/2019 - 00:46
2

Daniel. Ukázalo se, že pravidelně drogy nebere. Aby toho nebylo málo, šéf mu řekl, že ho za 14 dní pošle na krevní testy a jestli nějaké svinstvo objeví, okamžitě ho předá policii. Milé, že?

Jinak je Daník bývalý dealer. Umí se zbraní, jen ten zbrojní pas mu chybí. Ovšem potřebuje ho. Včera se za ním šéf byl podívat, jak mu to na střelnici jde. Byl jsem jak na trní, protože mi v hlavě vyjela vzpomínka, kterak mi tam před tím chlápkem, jenž seděl v budce, strkal prsty pomalu až na mandle. Jistě, proč by to dělal zrovna jemu?

Hm, možná protože už vím, co tou „chemií“ myslel.

Dost se hádají. Pracuje tu pátý den, ale skoro co hodinu jsou v sobě. Daniel se totiž nebojí! Respektive bojí, ale má odvahu se s ním přít. Spíš na něj prská jako naježená kočka, vědom si však toho, s kým má tu čest. A Natan?

Baví se. Vidím to na něm. Skutečně. Už jsem toho byl svědkem tolikrát, že si nemůžu pomoci.

Neskutečně žárlím.

Víc, jak zpočátku na Maxe, protože ani s ním takhle… nejednal. A nejhorší je, že k němu není milý. Ani s ním nijak neflirtuje. Zkrátka si jen vyměňují názory, šéf ho často utře. Občas má takové hlášky, až se i přes svou nelibost musím smát.

Možná je to tím, že Danovi závidím. Není stydlivý, ani před ním nekoktá, až na výjimky. A šéfovi se jeho bojovnost zjevně líbí. Je to logické, imponuje mu, když Danovi může srazit hřebínek.

Jenom mě to sere. Fakt hodně. Má všechny předpoklady na to stát se druhou mnou opravdu vražedně nenáviděnou osobou. Silné řeči, vytrvalost, nebojácnost to jsou všechny vlastnosti, kterým fandím a jimž ke své smůle neoplývám. Dan ale jo.

Ale co asi tak šéfovi mám říct?

„Hele, šéfe, bylo by fajn, když bys ho nechal do sebe šít a nereagoval na to?“

Ne, to nepřipadá v úvahu, určitě bych mě pak za moje nesmysly držel ve své kanceláři o poznání déle než je běžné.

Nebo jít za Danem a říct mu, ať ho nechá být pod výhružkou setnutí hlavy?

Jo, já bych toho určitě byl schopný.

„Alexi, co je s tebou prosím tebe? Děláš mi chyby v číslech,“ promluví za mými zády Natan. Dlouho jsem se ho nelekl, takže teď si to vyberu i s úroky a div neshodím ze stolu počítač, jak nadskočím.

„Já…“ zadrmolím. Připadám si, jako kdyby mě přistihl při krádeži. Moc dobře vím, že mi do hlavy nevidí, ačkoliv o tom někdy pochybuji, ale toho pocitu odhalení se nemůžu zbavit.

„Promiň, opravím to,“ vzmůžu se nakonec, aniž bych mu byl věnoval pohled.

„Ty fakt neznáš ani svého bratra, proč se po něm tako vozíš?“ ozve se ten idiot.

Šéf se uchechtne. „Bratra nemám, a tohle je můj přítel. Když to tak akutně potřebuješ vědět, vozím se po něm rád. Hlavně v něm,“ odvětí.

Ať žije červená! Během sekundy určitě připomínám rudou vlajku. Vrhnu na Dana nasupený pohled, ten mě ale ignoruje, protože naštvaně propaluje šéfa stojícího za mými zády.

„Díky, detaily o vašem pofidérním vztahu vědět nepotřebuji,“ ušklíbne se nakonec.

A šéf? Nezastal se mě. Nezastal se nás. V tu chvíli jsem čekal jedovatou odpověď, ale žádná nepřišla. Prostě se jen sebral a zmizel v kanceláři.

„Pokusím se být jemný,“

„Hm…“ zamručí.

„Je to poprvé, co dělám něco takového, takže kdyby to bolelo, řekni, šéfe,“

„…“

„Myslím to vážně! Nechci tě zranit!“ pokračuji.

„Alexi, jdeš mi jen nastříkat dezinfekci, mohl bys laskavě přestat používat tak zavádějící věty?“ protočí oči a hodí vražedný pohled na chechtajícího se Dana.

„Zavádějící věty?“ nepochopím a dvakrát stříknu zelenou tekutinu na do krve sedřený loket. Druhá věc je, že nevím, kde k tomu přišel, a když jsem se na to několikrát ptal, vždycky byla zavedena řeč jinam. Tuším, že to souvisí s jejich odpolední výpravou na „oběd“. Samozřejmě, že na jídlo nešli. Je pravidlem, že donáškovou službu s veškerými věcmi, které jsou třeba a to včetně obědů či svačinek, zařizuji já. Přibrali k sobě i Dana.

„Jo, zníš, jak když mě jdeš ošukat.“

„Tss“ upustím trochu vzduchu a v úžasu sleduji jak s ním ta zelená neskutečně pálivá dezinfekce, jejíž devastující účinky znám z vlastní zkušenosti, ani nehne. Ani trošku.

„Tak dobrý, už můžu jít?“ nadhodí a přidá úšklebek.

„Promiň, že mám péči,“ odfrknu si a chystám se uraženě odkráčet načež se ke mně nakloní, pro jistotu mě chytne za loket a přímo do ucha mi zašeptá, „Jsi dokonalý, těším se, až tě ojedu.“

Existují dva druhý šepotu: pravej a levej. Ten pravej je takovej, že skoro i když máte ucho pomalu v puse toho, jenž vám něco sděluje, tak ho téměř neslyšíte. Levej, ten zase kromě vás slyší i zbytek lidí v místnosti zhruba v okruhu deseti metrů a v některých situacích i několika desítek metrů.

„Ale fuj!“ div si neodplivne Dan.

Kdo jinej se taky mohl ozvat!

Ale víte jak to tak bývá, někdy ve vás žárlivost dokáže probudit toho ďáblíka, který si pokojně chrupkal někde vzadu v rohu, a díky tomu překvapíte pak nejen sami sebe ale i všechny okolo. Jo, přesně můj případ.

„Já se taky těším, až mě ojedeš,“ zašvitořím v odpověď stejně „potichu“ a neubráním se téměř vítěznému pohledu, který věnuji tomu hrdému vocasovi.

Natan samozřejmě můj pohled zaregistruje a záblesk v jeho očích a koutky úst, které mu vyjedou nahoru v rádoby úsměvu, mě donutí si uvědomit, že to, co jsem tak pracně týden maskoval je asi s největší pravděpodobností venku.

Fakt pecka.

Dan si znovu odfrkne a naznačí, že se mu chce zvracet i s patřičným zvukovým doprovodem. Dost realistickým nutno podotknout. Zhruba sekundu skutečně čekám, jestli z něj nevypadne jeho dnešní oběd v trošku jiné podobě, než ho měl v krabici, kterou jsem obstaral poté, co se z „oběda“ vrátili a dotazy či narážky typu: a náhodou, neříkali jste, že jdete na jídlo a teď vám ho mám nosit já bezprostředně poté, co jste přišli, jsem si odpustil. Těžko by zvracel kulatou pizzu vcelku.

Má postavu jako superhrdina – široká ramena a úzký pas, silné paže, svalnaté nohy. Přesto působí docela křehce a jeho zlatá kůže je tak dokonalá, že bych nejraději vzal hnědou fixu a přidělal mu alespoň nějaké ty pihy.

„Drž zobák nováčku, vůbec netušíš jaký je to pocit, když tě píchá profík,“ odtuší šéf a přitom pobaveně pozoruje, jak se mi skoro světelnou rychlostí zabarvují tváře.

Když Dan nereaguje tak se na něj otočí.

„Dej mi chvíli. Vymýšlím jak tě setřít,“ protočí oči Dan.

„Tak to vzdej a místo toho raději přemýšlej, jak mi stihneš do šesti přeposlat všechny příjemky za tento týden.“

„Jsi zhulenej?“ vyletí Dan. „Jak to asi mám jako stihnout?“ durdí se, zatímco já si ze samého šoku div nevykloubím krk, jak se na něj snažím dohlédnout.

Slyšel jsem dobře jo? Vážně mu řekl tohle?! A takhle o svoje koule se nebojí nebo jak?

„Ne, na drogy jsi tu expert ty. A jak? Nevím, na to musíš přijít ty sám,“ odvětí Natan s ledovým klidem.

A on to nakonec fakt stihnul. Nevídané. Jenom já jsem neměl moc co na práci, takže jsem zbytek odpoledne strávil vymýšlením výmluv na otázku: ty žárlíš? Neb jsem si byl jistý, že mi jí Natan položí a nebude to trvat dlouho.

„Proč žárlíš?“ zeptá se přesně, jak jsem očekával.

Můj plán byl umýt se, obléci a vzít ten jeho sametovej provaz na další provětrání. Stihl jsem jen první dvě věci. Provaz mi přišel na mysl jen z toho důvodu, že jsem této zákeřné otázce hodlal předejít. Bohužel šéf je ten typ člověka, který nechodí kolem horké kaše. Mohu být vůbec rád za relativně poklidnou sprchu.

„Já nežárlím.“

Vskutku kreativní.

Ignoruje mě. „To kvůli tomu, jak se hašteříme? Nemusíš mít strach. O nic nejde. Má hrozně velký ego, je třeba mu ho trošku srazit.“

Jo… říká někdo, kdo ho má ještě stokrát větší. Heh.

Ironie s jakou to pronesl, mi napovídá, že si doopravdy myslí, že bych kvůli hašteření a velkému egu neměl mít žádný strach.

Má částečně pravdu jenomže je tu ta druhá stránka věci – co se škádlívá…

Koukám na něj a čekám, až ke mně připlují správná slova. Ale marně. Žádné zázraky mě nenapadají. „Mluvíš o tom, jak si ho neustále dobíráš a chodíš k nám do kanceláře asi tak stokrát častěji než je u tebe zvykem?“

Uchechtne se a propálí mě těma svýma očima, že jen čekám, kdy mi vzplane župan. „Nedobírám si ho, spíš mu nadávám. Navíc ho musím hlídat. Je to lotr, ne jen bývalej dealer, vyzná se v počítačích. A taky dělal chvíli pro mýho fotra. Musím si pohlídat, jestli na nás nešije nějakou boudu. Jeho chování mi dost nesedí s tím, co jsem si o něm zjistil. Vypadá jako dobrá herečka.“

Tohle je pro mě nová informace. Přešlápnu z nohy na nohu. Cítím se jak na koberečku u ředitele ani do očí se mu nedokážu podívat. Místo toho koukám kamsi za něj, na čelo naší postele. „O tomhle jsi mi neřekl.“

„Řekl.“

„Ne, neřekl,“ vyhledám jeho oči.

„Tak dobře,“ ušklíbne se.

A tichý večer nastal. On se regulérně urazil!

Je to přesně den a půl co prvně v životě zažívám tichou domácnost. Nemohl jsem spát, takže mě logicky dohání únava a já pomalu dumám nad tím, že představa mrtvého Dana mi asi z palice neuletí, dokud tenhle hrůzný čin nespáchám ve skutečnosti.

To on za to může!

Svým způsobem…

Po dalších hodinách usoudím, že vraždění je přeci jen silný kafe. To když zrovna Dan předvádí způsobnýho zaměstnance. Nefuckuje ani nereaguje na šéfovi poznámky už od oběda, což je asi spolehlivej indikátor, že buď přijde konec světa anebo parádní průser.

Když se ozve zaklepání na dveře, které se následně rozrazí, ukáže se má druhá teorie pravdivá. Nejsem na ní ale dost dobře připravenej. Akorát něco počítám v excelu asi už po sté, zatímco konečné číslo jaksi furt nesedí s tím, co je ve faktuře. Zbytek naší kanceláře v tichosti ťuká do počítače a šéf se minimálně tři hodiny neukázal, což znamená jediné – spí.

To rázné zaklepání škubne s námi všemi a pak se dveře otevřou, jak když je někdo vykopne a v nich stojí ONA.

Žena. Vysoká… černovlasá, s tak temnýma očima, který jsem viděl jen u jednoho člověka. Rozhlédne se po naší sebrance, koutkem oka zaznamenám, jak se Erik narovná, jako kdyby viděl generála.

A pak se ty černý drahokamy, který jsem doposud měl spojené jen s jedním jediným člověkem, stočí přímo na mě.

Všude, ale fakt všude mi vyskočí husina. Jakoby mě právě někdo hodil do severního ledovýho oceánu.

Znechuceně sykne a odhodí si dlouhé havraní vlasy na záda. „Kde je ten zmetek?!“ promluví k mému překvapení jemným hlasem. Ovšem s takovou dávkou jedu, že by to otrávilo klidně i slona.

„Já….“ Vydechnu neboť na mě stále hledí. Podvědomě se vyšponuju, jak nejvíce to na mé židli jde.

„Vy?“ nadzvedne obočí a jedno oko přimhouří.

Je krásná.

Ale druhého šéfa prosím ne.

Amen.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy - Kapitola 14 Dominique a Michaël  (část první)...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Blue navigoval Matta těch několik posledních ulic k domu svého bratra....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy – Kapitola 25 Věci čekané i nečekané   | Paříž...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
„ ... hmota a počet jednotlivých organismů, jakož i spolupráce a konkurence...