Ne, 12/11/2017 - 15:12
8

Nejspíš mám výpadky paměti.

Před dvěmi minutami jsem za šéfem přišel až do koupelny.

Chtěl jsem jeho podpis a opravdu to chvátalo.

Tak, co se to sakra teď děje?

Mám kalhoty srolované u kotníků, jednou rukou se zapírám o umyvadlo a jeho penis cítím pomalu až v břiše.

I když mé myšlenky pozvolna odplouvají na lodi do neznáma, někde hluboko v hlavě se mi vynoří vzpomínka na důvod, proč jsem vlastně tady.

 „Já… přišel… pro … podpis… je to akutní,“ vydechuji a mávám přitom papírem ve vzduchu jako vlajkou míru.

„Taky ti ho dám,“ zašeptá a zkousne můj krk.

Zrovna ten mi značkovat nemusí.

Já si myslím, že mám jeho podpisů po těle víc než dost. Už se ani neobtěžuji s nošením šátků, kdybych chtěl zakrýt všechny stopy po jeho zubech a rtech, které mě připravují o rozum se stejnou intenzitou, s jakou mi zanechávají po těle červené flíčky, musel bych se nechat každé ráno mumifikovat.

Pustím papír, který se poroučí na zem.

Pecka.

Jestli je tu někde mokro…

„Váž…ááách… to… chvátá,“ vyrážím ze sebe a na důraz svých slov připlesknu svůj obličej k zrcadlu.

Studí to a bolí mě nos. Rukou mě chytí pod bradou, odtáhne mě od chladného skla a donutí otočit krk, aby mi svým mrštným jazykem zkontroloval mandle.

Opravdu blbě se mluví, když vám právě někdo strká svou sondu hluboko do těla a nutí ho, aby se svíjelo ve slastných křečích.

Nestíhám dýchat. Jsem zpocený a srdce mi opět chce vyskočit z hrudi.

Jeho zuby mi značkují krk.

Promiň Eriku, ale do dvou minut to nestihnu.

„Podívej Alexi… vždycky odmítáš a jak si to užíváš,“ vydechne a otočí mi hlavu zpět k zrcadlu.

Pozoruji svůj odraz.

Mám slzy v očích. Rudé tváře. Pusu dokořán.

„Si roztomilý,“ usměje se a projede si rukou své černé vlasy, které mu opět spadnou skoro až do očích.

Nesouhlasím. Ale hádat se nebudu.

Vzato jeho výraz… zabíjel bych pro něj.

Má zkouslý ret a v jeho očích, částečně skrytých pod černými prameny, svítí spalující chtíč.

Vážně je můj?

Tenhle krásný ďábel?

„Líbí se ti mě pozorovat, když si tě beru?“ promluví chraplavě a natiskne se na má záda.

Vzmůžu se jen na přikývnutí.

Líbí… moc.

Jeho bradavky mi přejedou přes lopatky. Ten dotek je intenzivní tak moc, že se rozklepu ještě víc. Rukou sjede k mému klínu a sevře můj úd, což je pro mě poslední kapka.

Pff… vykouří se mi z hlavy naprosto vše.

Existuje jen on. On a já.

Prohnu se zadkem více k němu s pohledem upřeným do odrazu jeho očí, které mě pozorují skrze přivřená víčka.

Je toho na mě moc. Všechny ty pocity, které mnou proudí.

Od bolesti přes naprostou slast.

Když mi obě ruce položí na boky a naposledy tvrdě přirazí, před očima se mi rozehraje barevný orchestr.

Vyvrcholím s jeho jménem na rtech.

Já věděl, že nemám šanci si zvyknout. Nikdy si na něj nezvyknu. Jestli má každé srdce skutečně přesně daný počet úderů… asi umřu předčasně. Pokaždé, když ho vidím, pumpuje mi krev jako o závod.

„Co to je?!“ valím oči na strop.

„No, zrcadlo,“ odvětí šéf klidně.

Ach. Nepovídej.

Ale proč jsou ty obří zrcadla i ze stran?!

Chce si snad postavit zrcadlové bludiště?

Asi jsem neměl souhlasit s tím, že se mi líbí sledovat ho jak mě przní.

„Pojď sem,“ poklepe vedle sebe na postel.

Já nechci.

Vážně ne.

Jenže moje tělo poslouchá jeho rozkazy, takže poslušně dojdu až k němu a se srdcem v krku se posadím vedle něj.

„Dnes uvidíš rozkoš,“ usměje se a mě poleje hrůza.

Hrůza s takovým zvláštním pocitem mravenčení.

Jo, je to prostě tak. Bojím se i těším zároveň.

A pak si všimnu zapnuté televize, která je tak velká, že schopně konkuruje plátnu v kině.

Děs mě poleje podruhé.

Mravenčení se vytratí do neznáma a místo toho ho vystřídá studený pot.

Já opravdu nechci sledovat další porno.

U toho minulého jsem takticky schovával hlavu pod peřinu, a někdy ke konci, jsem začal předstírat spánek, a to tak dobře, že jsem usnul doopravdy i přes všechny ty zvuky, které se rozléhaly celou ložnicí a nutily mé tváře neztrácet nachovou barvu. Mělo mi dojít, že z toho nevyváznu tak jednoduše.

Mě by vlastně ani tak nevadilo dívat se na dva muže, kteří spolu souloží.

Jenže ty vzdechy…

A taky to mlaskání…

A všechny ty tekutiny kolem…

To je to, co mě opravdu, ale opravdu hodně, přivádí do rozpaků.

„Nemůžeme si třeba… vypnout zvuky?“ zajímám se.

Je mi jasné, že ho od puštění té oplzlosti nemám šanci odradit.

Ale kompromis by přece mohl udělat ne?

„Blázníš? Bez toho by to ani snad nešlo…leda…“ stočí ke mně jiskrný pohled.

Leda?!

Ne!

Neříkejte mi, že řekne, to co si myslím, že řekne.

„Nahradíš jejich důkladný hlasový projev svým?“

Já to věděl.

Bože.

Tohle rozhodně není kompromis. V žádném případě.

A tak jsem se ocitl v situaci, ze které nebylo úniku. A co je nejhorší, mé masochistické já se v těchto chvílí nejspíš vyžívalo…

Právě sedím na kraji postele s Natanem za zády.

Tiskne se na mě svým nahým hrudníkem. Rozkrokem mě tlačí do kostrče a jeho nahá stehna zatím poklidně spočívají vedle těch mých. Jednu ruku má položenou na mém boku a mě přijde, jak kdyby mi tam vypaloval svůj otisk.

Hřeje. Voní.

Bože.

Za jiných okolností bych tuto polohu zhodnotil jako velmi příjemnou.

Sála z něj teplo a jeho vůně se rozprostírá kolem mě.

Klidně bych se opřel o jeho hruď a schoval se mu v náruči.

Ovšem.

„Co… co máš v plánu?“ zajímám se tiše, ačkoliv už tuším, o co mu jde.

Musel bych být hloupý, vždyť ti muži na obrazovce, která má v rohu malými písmenky napsáno: pauza, zaujímají naprosto stejnou polohu.

On to s tím nahrazením, jejich hlasového projevu mým, myslel smrtelně vážně?

„Hádej…“ uchechtne se a spustí ten oplzlý film.

Roztřesu se. Ani nevím, jestli očekáváním, nebo studem.

Jeho ruka přejede přes hranu mé brady, pozdraví bradavku, objede linii boku a pokračuje až ke stehnu, které stiskne.

Naprosto stejný dotyk, který právě udělal muž na obrazovce.

Cítím, jak mi pulzuje v rozkroku a to ještě nic nezačalo. Neuběhla ani první minuta.

Jenže… já ten obraz pozoruji a prožívám zároveň.

Dokonalé 5D kino, vážně.

Mladík vypadá stejně jako já, je celý strnulý a se staženými břišními svaly přijímá doteky svého partnera.

Natan právě hladí mé stehno, lehce mě líbá na šíji a druhou rukou sjede skrze mé podpaží, aby mezi prsty začal mnout moji bradavku.

Zareaguji stejně, jako muž ve videu.

Skoro, jako kdybych se díval do zrcadla.

Oba máme husinu, oba máme otevřená ústa a vytřeštěné oči.

Hrudníky se nám zvedají v pravidelných hlubokých nádechách a výdechách.

Vlastně jsem se bál zbytečně. Vůbec to nebylo špatné… jen jiné… a dost smyslné. Zajímalo by mě, kam na ty nápady chodí.

„Já… už nemůžu,“ přiznám s přeskakujícím hlasem.

Jeho rty polaskaly snad každou část mého těla. Od konečku prstů až po ouško.

Klepu se, jako naháč v zimě na ledu.

S tím rozdílem, že mě je šílené horko.

Mravenčení cítím naprosto všude, skoro jako kdybych si přeležel celé tělo.

Záškuby, které provázejí každý jeho dotyk rtů a rukou, nemůžu kontrolovat.

Já za chvíli přijdu o rozum.

Nemám šanci tenhle pomalý nájezd touhy přežít.

Mladíka ve videu už dávno nesleduji.

Já totiž nic z toho nehraji. Nemusím. Nemůžu.

Nevzdychám, ale hlasitě sténám a vidím odraz svého upoceného obličeje v zrcadle nad hlavou spolu se štíhlým vypracovaným tělem, které mě z velké části zakrývá a jehož černé vlasy právě lechtají mou klíční kost.

„Ještě vydrž,“ zašeptá mojí bradavce, která pod jeho dechem vyšle další elektrizujících záchvěv, jenž projede celou mou rozklepanou maličkostí.

Ani jednou, ani jedinkrát, se jeho ruka nedotkla mého mužství a já i přesto stačil dvakrát vyvrcholit.

Skutečně nemám takovou výdrž, jako ten pornoherec.

Ale svým hlasovým projevem ho určitě předčím.

Mučení.

Prostě jsem mučen.

A jeho to baví.

Je to tak odlišné od toho, co děláme obvykle.

Žádná touha s kapkou bolesti. Žádné tvrdé doteky. Žádné hluboké polibky.

Ale už toho mám dost.

Chci…

„Už si mě konečně vezmi!“ zaskučím a schoulím se, před jeho lehkými doteky dlaní i rtů, do polohy embrya.

Těch pár sekund, kdy se nic neděje, se místností pomalu rozlévá žár, který tak dobře znám.

„Prosím…“ dodám a upřu na něj svůj skelný pohled.

Ještě snad nikdy jsem při sexu doopravdy nebrečel.

Ale tohle jeho týrání se bez slaných potůčků neobešlo.

„Fajn!“ zavrčí a s vášní sobě vlastní mě pevně sevře v náruči a přenese k zrcadlu.

Postaví mě na rozklepané nohy a já se málem poroučím k zemi.

Chytne mé ruce, které mi opře o zrcadlo.

Zadívám se na své třesoucí rudé tělo.

Zpocené dlaně mi sjíždí po kluzkém povrchu. Jednu ruku mi vloží doprostřed hrudníku a druhou obtočí kolem mého pasu.

Kdyby mě takhle nedržel, prostě bych se skácel na ten měkký koberec.

Na jeden prudký příraz do mě pronikne, až vykřiknu.

Jeho zkousnutý ret, přivřená víčka, tmavé vlasy, které mu poletují kolem obličeje.

Bolest jenž se rozlévá mým lůnem se stejnou rychlostí jako slast.

Tohle je ono!

Myslel jsem si, že po takové noci už mi nezbývá nic jiného než klidně umřít. Neuměl jsem si představit, že bych něco takového ještě někdy měl zažít. Prostě… já věděl, že on je na mě moc silné kafe. I tak, nikdy bych ho dobrovolně neopustil. I za cenu toho, že mé srdce jednou celý ten nápor nevydrží.

Bože.

Ono nestačí, že se učím všechny chvaty, které existují.

Vcelku jsem si oblíbil kop z otočky. Aby taky ne, protože ten jediný mi jakžtakž jde.

Je to ironie, protože zatím má být tím nejtěžším, co jsem se doposud učil.

Jenže střílení a já prostě nejde dohromady.

Netrénoval jsem skoro tři roky.

Takže teď se netrefím ani do toho papírového terče, který je tak velký, že pomalu zabírá celou tu vzdálenou stěnu.

Akorát si doplním zásobník, když mě do nosu praští cigaretový kouř.

Sakra!

Otočím se a spatřím Natana v tak dokonalém oblečení, že mi zbraň vypadne z ruky a já jsem jen rád za její zajištění.

Jinak by mi klidně mohla ustřelit palec.

„Co blbneš?!“ vyjeví se šéf a zvedne pistol.

Já?

Spíš on!

Nemůže takhle chodit oblékaný. Vypadá jako dokonalá socha samotného mistra, který se snažil zachytit tu nejkrásnější bytost na světě. Má bílé sako, zapnuté na jeden jediný knoflíček a odhalující jeho karamelovou pokožku. Bílé kalhoty, které září. Černé hodinky a černé polobotky.

Nevěřil bych, že mu bude tahle čistá barva tak slušet.

Teď vypadá jako ďábel, který se rozhodl navštívit boha, a aby lépe zapůsobil, zvolil oděv v barvách nevinnosti.

„Pozor, za chvíli ti potečou sliny,“ ušklíbne se a probudí mě tak z mého zírání.

Pche.

Na moment jsem zapomněl, koho mám před sebou.

Šéf rozhodně není nevinnost sama.

Ale klamat zjevem dovede.

Vybavím si tu noc z minulého týdne, kdy mě přivedl na samotnou hranici mého bytí.

Zrudnou mi tváře.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptá se pobaveně.

Jestli jsem schopen dožít se při všech těch emocích, které sužují mé srdce, alespoň padesátky.

No, pokud vážně půjdu na nějakou mafiánskou výpravu, tak je klidně možné, že mě dřív zastřelí nebo umlátí.

A taky, proč ses musel narodit s tímhle vzhledem?

A proč si na tebe pořád nemůžu zvyknout?

Jenže to mu vážně říkat nebudu.

Jen zakroutím hlavou.

Vševědoucně se usměje a dlouze potáhne z cigarety.

Jsem si jistý, že tady by se kouřit nemělo. Ovšem on a zákazy? Ty porušuje vždycky.

„Jak to jde?“ zajímá se a dojde až těsně ke mně.

Zavřu oči.

„Nic moc,“ přiznám.

„To vidím,“ kývne s pohledem upřeným za mě.

„Já… se zlepším, jen potřebuju trochu času…“ začnu, ale jeho prst na mých rtech mi sebere vítr z plachet.

Neříkejte mi…

Zase mě tu hodlá veřejně ztrapnit?!

„Tentokrát nemáš měsíc, jako posledně. Máš týden,“ ušklíbne se.

Málem si úlevně vydechnu. Neudělal nic, co by mě nutilo chodit kanály.

Druhá věc je, že to vážně nemohu zvládnout.

„Ne, alespoň čtrnáct dní,“ rozhodnu se vyjednávat.

Skloní se a jeho zuby zkousnou můj ušní lalůček.

Evidentně jsem se radoval předčasně.

Otočí mě zády k sobě a já zírám přímo do té prosklené kukaně, kde se za monitorem krčí zjevně rozpačitý muž.

Nebo spíš kluk.

Podle mě mu taky ještě nebylo třicet.

Chudák.

Já jsem vlastně taky chudák.

Nevím, kdo z nás je na tom hůř.

Mám takové tušení, že se bude opakovat situace z dob, kdy jsem se téhle šelmě zuby nehty bránil.

„Máš týden, a pokud nezvládneš zlepšit své dovednosti, tak tě ojedu přímo před tímhle sklem…“ začne šeptat a udělá dramatickou pauzu, při které mi vyskočí tep na hranici únosnosti, „a ty se o něj budeš opírat rukama,“ dopoví.

Jak jsem tušil.

To snad nemyslí vážně!

Proč mi tohle dělá?

Nejraději bych ho poslal do horoucích pekel.

Je snad šílený?

„Dobře,“ řeknu jen.

Vážně?!

Jsme šílení oba. Proč vždycky držím zobák?

Nicméně, musel jsem uznat jedno, jeho výhružka měla velmi pozitivní dopad. Ostatně ani prvně tomu nebylo jinak. Mé střelecké dovednosti se zázračně zlepšily.

„Mě by zajímalo, jak ty to děláš,“ podiví se Honza, když mu ukážu, že opravdu zvládnu trefit i hlavu.

„To je tajemství,“ zasměji se.

„Šéf ti řekl, že tě ojede přímo tady, když se nezlepšíš co?“ řekne narovinu.

Málem mi vypadne zbraň z ruky.

„Jak to víš?“ vyjevím se.

Tak fajn, vlastně jsem mu to potvrdil.

Super.

„Už ho delší dobu znám.  Umí si s lidmi poradit,“ zasměje se.

Jo.

To teda umí.

A vůbec k tomu nepoužívá čestné praktiky.

Vůbec.

Začal jsem přemýšlet nad tím, co všechno mě ještě čeká, než se stanu tím rádoby mafiánem. Už jsem poměrně zdatně ovládal střelbu. Mé bojové dovednosti se také zlepšily, což díky intenzivním tréninkům a několika výhrůžkám šlo očekávat. Nicméně pořád jsem neměl jasno v tom, kdy a hlavně jak, to celé bude probíhat.

Ustrnu v půli pohybu s rukama nad klávesnicí.

Co to je za zvuky?

Nebo spíš… odkud ty zvuky jdou?

A pak spatřím toho ďábla, který vyjde ze své kanceláře se škodolibým výrazem ve tváři.

Pohled mi padne na diktafon, který svírá v pravé ruce a míří s ním ke mně.

Vystřelím do stoje, protože bezpečně poznám své vlastní vzdychání.

Tak teda tohle už je vážně moc.

Navzdory všemu se mi vybaví, že je to z té osudné noci, kdy mě mučil zrcadly, pornem a svou neobvyklou něžností.

„Okamžitě to vypni!“ rozohním se. Přiběhnu k němu a vyrvu mu tu mučící věc z rukou.

Chvílí s diktafonem zápasím a podaří se mi ještě přidat na hlasitosti.

Do háje.

Kde je to spásné tlačítko vypnutí?

„Tady…“ usměje se a zvuky ustanou.

Opravdu ho míním zabít.

Tohle mu prostě nemůže projít.

Jsem naštvaný, protože sranda… vocaď pocaď.

Mrsknu s diktafonem přes celou místnost a chudák Erik se tak tak stačí vyhnout.

Natan si složí ruce pod prsy.

„Neboj, mám to už dávno uložené v počítači.“

Tak tohle teda ne!

Čapnu ho za opasek a odtáhnu k němu do kanceláře.

Mě vlastně ani tak nevadí, že si mě nahrál. Vždyť jsem k tomu dal svolení, jenže pouštět to v kanceláři před kluky, se mi teda opravdu ani trochu nezamlouvá.

On mě prostě provokuje. Zkouší, kde mám hranice, a konečně je nalezl.

Nenechám ho, aby mu tohle, tak snadno prošlo.

„Teď se ti pomstím!“ zavrčím a silou do něj strčím, až se skácí do křesla.

Ten překvapený pohled… je skvělý.

Jenže…

Na moment se zarazím.

Tohle jsem zrovna dvakrát nepromyslel.

Ono ani nebylo kdy.

Co mu vlastně mám udělat?

4.77778
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 27)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
„Vezmi si ma,“požiadal som ho, keď som nedokázal ďalej odolávať túžbe svojho...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 10
Tatsuhiro si povzdychl. ‚Zatraceně, kolik ten chlápek vůbec váží?‘ pomyslel...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
Tomoe Vůbec to tady neznám. Nasávám pachy nového prostředí. O tomhle místě...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Cukl jsem s sebou. Ten pohled mě rozhodně vyděsil. Skoro jakoby pohledem...