Ne, 03/12/2017 - 02:50
13

Jasně vnímám ty hrubé doteky, které mi uštědřují velké ruce. Drsně mi hladí bradavky, které mu vycházejí vstříc. Dlaní mi přejede přes rozkrok, jenž okamžitě zareaguje.

Šéf je opravdu nenapravitelný, je mu jedno, jestli spím, nebo jsem v práci, či zrovna na cestě pro oběd, když mě chce, tak si mě prostě vezme, aniž by se byl namáhal se zjišťováním, jestli vůbec smí. Je zvláštní, že mě to svým způsobem děsně rajcuje. Jenže teď opravdu není vhodná doba. Neskutečně mě třeští hlava. Namáhavě otevřu oči, abych zjistil, že je kolem mě tma a já v podstatě nic nevidím. Musím se rozkoukat.

Jsem naprosto dezorientovaný a navrch zmatený. A ta šílená bolest, celé mé palice, mi opravdu nepomáhá. Zkusím promluvit, ale mám něco strčeného v ústech.

Počkat!

Snažím se rozpomenout, co se stalo. Zuřivě mrkám a nosem prudce nasávám vzduch.

Ta vůně… není Natanova.

Ty doteky… jsou drsné, ale nehladí mě on... nemá tak hrubé dlaně. Nemá ani tak baculaté prsty. 

Chybí mi ta opojná touha, ten žár, který z něj vždycky jde.

A jeho dech voní po mentolu, i když vykouří celou krabičku cigaret. Jenže mě, v pravidelných intervalech, ovívá puch několik týdnu nečištěných zubů s příměsí tabáků a možná i česneku, či co mi to dráždí chřípí. Zvedá se mi z toho smradu žaludek.

Když mě právě nedráždí Natan…. tak kdo, sakra?!

Probudil jsem se v malé a tmavé místnosti, kterou jsem nikdy neviděl. Snažil jsem se vzpomenout, jak jsem se sem dostal, jenže poslední věc, která se mi vynořila v mysli, byla cesta k balkónu, následná bolest v zátylku a tma.

Když chci pohnout rukama, zjistím, že je mám za zápěstí přidělané k čelu postele. Vyzkouším nohy, které jsou na tom stejně.

Zmocní se mě panika.

Velké dlaně opustí mé třesoucí se tělo a mě spadne kámen ze srdce. Doufám, že se neraduji předčasně.

Kde to jsem? Srdce mi divoce buší a snažím se horečně přemýšlet, když znovu ucítím ten příšerný smrad z něčí huby. Rychlé pohlédnu doprava a ustrnu, protože vedle mé postele někdo stojí. Podle obrysu jde o muže, který zjevně zírá na mě. Je velký a svalnatý, ale jeho tvář nevidím, protože je schována ve stínu.

„Jsi vzhůru,“ promluví hrubým hlasem s jasnými stopami pobavení.

Snažím se něco říct, ale nejde mi to, takže jen bezbranně zacloumám pouty a něco zahuhlám.

„Nemusíš mluvit. Nepotřebuješ nic vědět. Možná jen… že ti nezbývá moc času. Připrav se.“

Na co se mám připravit?

Opět se pokusím trhnout pouty, ale nevyprostím se, naopak, kov kolem mých kotníků a rukou se stáhne pevněji. Jsem vydán napospas někomu, kdo má hygienické návyky nejspíš horší, jak bezdomovci, kteří ke špíně a puchu svých těl, alespoň mají důvod.

Hlasitě se rozesměje. „Neházej sebou, nepomůžeš si, naopak, bude tě to bolet ještě víc.“

Už jen pouhá myšlenka, že jsem vydán všanc někomu jinému než šéfovi, mě příšerně děsí. Znovu se pohnu, ale cítím, jak se mi kov zařezává hlouběji a ta bolest mě připravuje o schopnost přemýšlet.

V pološeru se zadívám na jeho siluetu. Je nahý! Stojí vedle postele a nejspíš si spokojeně prohlíží své nechutné mužství.

Mrknu na sebe a k mému dalšímu výčtu hrůz přibyde i zjištění, že jsem téměř celý svlečený. V podstatě jediné, co mi zůstalo, je triko. Od pasu dolů jsem kompletně v rouše Adamově.

Znovu se zasměje a mě z toho zvuku přeběhne mráz po zádech. „Víš, podle mě, je to už jasné. Nikdo si pro tebe nepřijde. Nejspíš si svému milému za tolik peněz nestál… takže, proč rovnou nezačít?“

Z jeho slov číší chtíč a zvrhlá touha, která mě děsí snad víc, než myšlenka na smrt.

Co chce dělat? O jakých penězích mluví?

Skloní se ke mně a vytáhne mi tričko až ke krku, znovu se zazmítám, ale je to zbytečné. Drsně mi zkousne bradavku, cítím jeho neoholenou tvář, jak mi zanechává stopy na jemné pokožce. Třesu se nepředstíraným strachem.

Natane… kde jsi?

A taky…

Sakra! Kde je Honza?!

Neznám toho muže, s jehož doteky nemůžu pranic dělat, nevím, kde jsem. Někdo mě ovládl a já jsem bezmocný.

Umřu a ještě mě předtím znásilní? Jen on, nebo jich bude víc?

Zavřel jsem oči a snažil si silou vůle vybavit černé diamanty, vlasy tmavší než uhel, spadající do ostře řezané tváře s věčně ironickým úšklebkem. Široká ramena a útlý pas… chtěl jsem si představit celého toho nádherného ďábla a doufal jsem, že si ho tak přivolám. Že mé intenzivní myšlenky dorazí až k němu. Naivní a hloupé? Nejspíš.

Kouše mě, jako nějaký biftek. Dlaněmi mapuje moje tělo a jeho erekce mě tlačí do stehna.

Chce se mi zvracet a celý se třesu. Škubání a mlácení svým tělem jsem vzdal, když mi rukou přitlačil na ohryzek. Málem mě udusil.

Hlasitě dýchá a občas chroptí jako prase. Smrdí a já to musím čuchat, protože dýchat zacpanými ústy nedovedu. Hlava mi třeští a celé tělo mě bolí. Připadám si pošpiněný. Jsem znechucený z něj ale i sám ze sebe, z toho, že na mě zanechává otisky a stopy svých slin, z toho, že si dovoluje hrát s tělem, které nepatří jemu.

Kdyby mě raději zabil…

„Máš tak sexy tělo…“ vydechne a hrubě mi zkousne bradavku.

Neudržím se a znovu sebou zaškubu na protest.

Zavrčí, rukou mi sjede přes bok a vrazí prst do mého konečníku, až se bolestí celý prohnu a zavyji utrpením i přes roubík.

Chci usnout a nikdy se už nevzbudit.

Už necítím zápěstí ani nohy, z toho, jak se mi drsný kov zařezává do kůže a teplo, rozlévající se v těch místech, kde mě svírá železo, je zaručeně díky kapkám krve.

Nepřijde? Nechá mě tu napospas téhle obludě? Neříkal, že jsem celý jeho? Jak něco takového může dovolit?

Vytřeštím oči do pološera, když mi hlavou probleskne myšlenka na to, že už je možná mrtvý.

Zabili ho?! Jeho?!

Ne! Nikdy! Nejde zabít samotného ďábla.

Vrazí do mě i druhý prst a já se z posledních sil znovu zazmítám ve snaze ho nějak ze sebe dostat.

„Bolí to? Neměl bys už být zvyklý?“ zeptá se se smíchem a sevře mi prsty jedné ruky kolem krku.

Dusím se a cítím, jak mi oči vylézají z důlku, díky nedostatku kyslíku.

Vzdávám se.

Jen do toho! Zabij mě! Raději chcípnu, než tě mít v sobě!

Ostré stropní světlo mě bolestivě udeřilo do očí, ale on nepovoloval sevření kolem mého krku. Mým tělem se rozlila naděje, že je to Natan a já zatoužil žít. Začal jsem bojovat o vzduch s posledními zbytky sil, které jsem v sobě našel. Zuřivě jsem sebou mlátil.

„Zbláznil si se! Přišli pro něj!“ ječí jakýsi černoch hlubokým hlasem a mým tělem projede obrovská vlna štěstí.

Je tu! Přišel!

To hovado konečně povolí sevření kolem mého krku a vyděšeně na mě pohlédne.

Je celý chlupatý a mě se z představy, k čemu mohlo dojít, udělá tak zle, že jen silou vůle držím své žaludeční šťávy na místě.

Je odporný! Ohavný!

Zuřivě nasávám vzduch. Ještě pár sekund a určitě bych omdlel nebo rovnou umřel.

Ten hnusák ze mě rychle sleze a postaví se vedle postele. Začne se po něčem rozhlížet.

„Rozkaz zněl do osmi! Cos to, do prdele, udělal! Jsme mrtví!“ nadává černoch a vrhá po té obludě naštvané pohledy.

„Já myslel, že už nepřijde!“ hájí se gorila.

Černoch si zaťuká na čelo. „Debi…“ nedopoví, protože odletí od dveří a hlavou prudce narazí do nočního stolku. Ozve se hlasité křupnutí, až ve mně zatrne. Bezpochyby je mrtvý.

Ve dveřích stojí bůh pomsty.

Ne.

Ten by se ho bál.

Natan, s pohledem, před kterým by utekla i samotná smrt.

Černé diamanty přejedou po mém těle a v jeho očích se zobrazí taková nenávist, že by i samotný ďábel mohl závidět.

„Ty svině!“ zavrčí a sáhne za svůj opasek, vytáhne nůž a jedním plynulým hodem ho zapíchne do břicha té obludy, která pod prudkým nárazem kovu, zůstane přilípnutá ke zdi.

Sprška krve dopadne na mé nahé tělo. Cítím, jak mi ta lepkavá tekutina stéká po tváři, ale nemohu odtrhnout zrak.

Nejsem pomstychtivý ale…

Muž s hlubokým výdechem a vytřeštěnýma očima skloní pohled ke svému probodnutému břichu. Ani bych se nedivil, kdyby jím ten nůž prošel skrz naskrz a doopravdy ho přišpendlil ke zdi. Je na to dlouhý dost.

„Co stojíte?! Okamžitě z toho Alexe dostaňte!“ zařve šéf, div mi nezalehnou ušní bubínky.

Kluků, kteří stáli v pozadí, jsem si vůbec nevšiml. Erik okamžitě přispěchá ke mně a cestou sebere klíčky od pout, které se ledabyle válely na nočním stolku, skoro, jako kdyby se mi vysmívaly. Prvně mi vytáhne roubík z pusy a já se konečně volně a hluboce nadechnu.

„Vykastruju tě!“ zahřmí Natan a dvěma kroky překoná vzdálenost ode dveří až k tomu probodnutému hovadu, které na něj vyjeveně zírá. Vytáhne další nůž. Nejspíš nemá cenu řešit, kde je bere, protože je vytahuje, jako králíky z klobouku. Chytne jeho povislý penis a já odvátím zrak.

Místností se ozve bolestný jekot. Erikovi, který se mě snažil zbavit pout, vypadnou klíčky z rukou a jen na mě s úděsem hledí. Oplácíme si šokované pohledy, zatímco se kolem nás rozléhá bolestné sténání a zběsilé rány. Krev na nás stříká, jako z puštěné sprchy.

Neodvažuji se pohlédnout, co se po mé levici odehrává. Nejspíš se z toho muže stává fašírka.

Náhlé ticho, je pro mé uši téměř bolestné. Pokračuje jen chroptění a prudké rány, které stále naplňují pokoj.

On mu vyříznul jazyk?!

Erik se probere z transu a zvedne klíčky z pelesti postele, aby mě zbavil pout, pod nimiž mám kůži rozedřenou do krve, a kdybych je býval měl o něco déle, nejspíš by mi museli amputovat všechny končetiny. Pokud bych dřív nebyl mrtvý. 

A pak jsem si všimnul toho tlustého chlápka, na jehož spánek mířil Adam pistolí. Ten muž se celý třásl a s doširoka otevřenýma očima hleděl tam, kam jsem já, neodvážil zašilhat ani koutkem oka. Nejspíš tušil, co přijde.

„Richarde, neříkal jsi, že mám čas do osmi?!“ promluví šéf děsivě potichu a zvuk jeho pomalých kroků se nese jinak mrtvolně tichou místností.

Nikdo se neodvažuje ani dýchat.

Erik zrychlí své počínání a s rukama, které se mu hrozivě třesou, mě zbavuje posledního okovu na mé pravé noze.

Jsem slabý. Nemůžu se ani posadit.

Oslovený jen bezhlesně pohybuje rty.

Natan, celý od krve, se zastaví naproti Richardovi, který stále jen otevírá a zavírá ústa, a navrch se tváří, jako kdyby spatřil samotné peklo.

„Podívej se! “ zasměje se ledově Natan. Chytí Richarda za bradu a postrčí před sebe. „Skončíš ještě hůř!“

„Já jim to nedovolil Natane! Nikdy bych jim to nedovolil! Víš, že své sliby dodržuji!“ háji se Richard s nově nalezenými hlasivkami.

Šéf se potichu zasměje. „Jsou to tví lidé, máš za ně plnou zodpovědnost.“

Z toho smíchu mě obešel mráz. Asi takhle se směje smrt, že?

Úkosem na mě pohlédne a oči mu na pár sekund zjihnou. „Vemte Alexe pryč. Všichni zmizte. Počkejte na mě vedle.“

Zadívám se do jeho černých diamantů, které zase vzplanuly žárem, toužícím po jediném… po pomstě.

„Šéfe…“

„Běž,“ zavrčí a odvrátí ode mě pohled.

Nepoznávám ho. Je jako čiré zlo, rozhodnut zabít všechny a všechno, co mu přijde pod ruku.

Erik mě vezme do náruče a zvedne jako hadrovou panenku.

Nejhorší bylo, že jsem necítil nic jiného, než škodolibý pocit zadostiučinění. Někde v koutku duše jsem měl strach z toho, že už nejsem tím, kým jsem býval… Byl jsem okouzlený jeho touhou po ničení, protože to dělal kvůli mně, protože mě až tak moc miloval. Nenáviděl jsem tenhle zvrácený pocit radosti z takového důkazu lásky.

 Bože. Natan ho tam snad zaživa porcuje. Ten muž kvičí, jako prase, které právě opékáte nad ohněm, ale zapomněli jste ho zabít.

„Do prdele, co mu tam dělá?!“ vydechne Adam, který je bledý jako stěna.

„Kastruje ho? Jazyk mu nejspíš ještě neuřízl,“ odpoví Erik, jenž to všechno snáší zjevně už o dost líp, než před chvílí.

A jo!

„Kde je Honza?“ vzpomenu si.

Šel přeci přede mnou, když jsme šli k balkónu.

„Tady,“ ozve se za mnou, až úlekem nadskočím.

Otočím se a spatřím ho, jak sedí na židli, jako hromádka neštěstí. „Promiň Alexi, selhal jsem. Neochránil jsem tě.“

Překvapeně zamrkám. „Co to meleš? Nemohl si to vědět!“

„Měl jsem předvídat,“ zakroutí nesouhlasně hlavou.

„Seš snad jasnovidec? Ani šéf nic netušil, jak bys pak mohl ty?“

Smutně se na mě usměje. „To je pravda, ani on o tom nevěděl.“

„Na, tady máš,“ podává mi Adam čisté oblečení.

Překvapeně zamrkám. „Kdes to vzal?“

„To šéf,“ pokrčí rameny.

Náhle všechen ten řev a bolestný jekot utichl a my všichni jsme se na sebe jen němě zahleděli. Konečně jsem měl tu čest vidět Natana v celé své děsivé kráse, kterou mi vždycky skrýval, protože se bál, že bych od něj mohl odejít. Jenomže… i kdyby skutečně byl samotný ďábel… neopustil bych ho.

„Alexi!“ zavrčí a začne ze mě strhávat oblečení.

Začnu se bránit. „Co to děláš?!“ děsím se, a když mi stáhne kalhoty, zase si je rychle natáhnu.

„Nech toho!“ osopí se na mě a já ztuhnu.

Cítím, jak mi bolestivě tluče srdce. Mimoděk se nadechnu a krom pachu kovu, který z něj jde na kilometry, ucítím i tu omamnou vůni, která nutí celé mé tělo mravenčit.

Všechno ze mě serve rychlostí světla a já tak zůstanu stát přede všemi jen v rouše Adamově.

„Kde se tě dotýkal?!“ zeptá se a přitáhne si mě do náruče, aby překryl kousanec od toho hnusáka

na mém krku, svými zuby, jenž se do mě zahryznout s takovou intenzitou, až bolestně usyknu.

Co je ale vůbec nejhorší… od něj mi to nevadí. Ať si mě klidně celého sní.

Ale ne tady!

„Prosím… nemůžeme… jít jinam?“ vydechnu a cítím, jak mi rudnou tváře ještě víc.

Naprosto typické, jemu je jedno, kolik máme svědků.

„Máš pravdu, kde je tu koupelna?!“ zahřmí a přehodí si mě přes rameno, jako kdybych nic nevážil.

Mým slabým tělem začal proudit chtíč. Potřeboval jsem cítit jeho rty, jeho doteky, jeho kůži a vůni… chtěl jsem, aby tím překryl všechny stopy, které ten chlap na mém těle zanechal. Jen mě děsily ty jeho zle planoucí oči, které stále nepřítomně hleděly skrze mě.

Drhne mě, jako kdybych se nemyl celý život.

Zírám na jeho nepřítomný výraz, který má stále tu nenávistnou jiskru. Nemůže si mě vzít, jestli se bude tvářit takhle.

„Šéfe…“ zastavím jeho ruce a přesunu mu dlaně na tváře, „jsem rád, že si přišel… já už ani nedoufal…“ přiznám a nebráním slzám, které se mi samy nahrnou do očí.

Překvapeně zamrká a chvíli mě tiše pozoruje. „Alexi… ty si pochyboval?“ zeptá se.

„Ne! Já jen… bál jsem se.“

Nikdy mu neřeknu, že na pár sekund, na pár hloupých sekund, mě napadlo, že mě možná skutečně nechá napospas.

Smutně se usměje. „Přišel jsem pozdě.“

Vyvalím na něj oči. „Ne, nepřišel! Naopak, dorazil si akorát včas!“

Hrubě mě přirazí ke stěně sprchového koutu. Natiskne se na mě svým nahým tělem a zaboří mi hlavu do vlasů. Voda ze sprchy v kaskádách dopadá na naše obnažená těla.

„Alexi,“ vydechne a odtáhne se. „Nikdy, nikomu, nedovolím, aby na tebe sáhnul. Rozumíš? Už nikdy! Seš jen můj!“ přejede mi dlaní přes bradavky a rovnou se skloní, aby mě do jedné z nich drsně kousnul, „… všude kde se tě dotkl…“ vydechne a já se i přes bolest natisknu k jeho rtům, „… řekni mi, kde a já…“ jazykem obkrouží hranu mé klíční kosti, rukama mi sjede podél boků až k zadku „… všechny jeho stopy zahladím svými…“ pevně sevře obě mé půlky v dlaních a zvedne mě. Automaticky mu zaklesnu nohy kolem boků.

„Seš jen můj, rozumíš?“ zašeptá a já zuřivě přikyvuji.

Tohle není bolest… tohle, co mi dává on… je pouhá slast.

„Vymažu ti pamět!“ pronese rozhodně a já se neubráním pobavenému uchechtnutí.

Přivře obě oči. „Pochybuješ snad?“

Zavrtím hlavou. Jak bych si mohl něco takového dovolit? Vím, že vzpomínky nevymaže, ale nahradí je novými.

„Miluju tě,“ zašeptám jen. Nerad tahle dvě slůvka říkám nahlas, ale teď jsem musel.

Vdechnu jeho vůni. Zajedu mu rukou do vlasů a zadívám se do černých diamantů.

Překvapeně zamrkám. Tatam je vážný výraz.

Sakra!

Tyhle proradné jiskřičky já znám…

„Fajn,“ usměje se a ještě víc se ke mně natiskne, „a teď mi pěkně dopodrobna řekni, kde a jak se tě dotýkal,“ zahryzne se do mého krku a mě unikne hlasitý sten, „jdeme zahlazovat stopy!“

A tak jsem z pekla přešel rovnou do ráje, abych okusil, jak chutná nebeská rozkoš. Anebo přece jen ďábelská?

4.9375
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 32)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Opět stál před zelenými oprýskanými dveřmi. Po páteři mu přejela vlna neklidu a...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Zpozorovala jsem v televizi dvě auta a chlápka žvanící něco o motoru. Hned jsem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Ako by to dopadlo keby som to stihol. Možno by som sa toľko nenávidel a možno...
Hodnocení:
3.9/5
- Komentářů: 0
Jednoho dne Pepa zavolal Ondrovi ať přijde k němu domů. Ondra však nevěděl co...