So, 29/09/2018 - 17:14
6

Nic se nesmí pokazit!

Kapitola 1

          Devět let. Tolik bylo Ranmilovi, když se jižní cestou do Avy ubírali naposledy. A dalších skoro devět let od té doby uplynulo…

          Připadalo mu to jako celá věčnost. Ale pokud by devět let bylo věčností, k čemu by pak měl přirovnat tu nesnesitelně nudnou cestu?

          Seděl v kočáře, hlavu podepřenou rukou zapřenou o stěnu a tvářil se otráveně. Nechápal, proč nemohl jet na koni. V sedle by mu cesta jistě připadala snesitelnější. Mohl by se kochat stále ještě téměř letní krajinou, pozorovat lidi, ptáky i zvěř. Mohl by flirtovat s mladým kapitánem, který vedl jejich doprovod. Občas by pobídl koně k většímu tempu, vzdálil se od průvodu a po chvíli se k výpravě znovu připojil…

          Jenže na to všechno si mohl tak akorát nechat zajít chuť.

          Ani Alfmedovi nebylo dovoleno cestovat na koňském hřbetu. Tomu to ale zdaleka tolik nevadilo. Seděl naproti jejich zachmuřenému otci, četl si a spořádaně mlčel. Matka vedle svého krále, cosi vyšívala a tiše si broukala oblíbenou píseň. Sestra Ilken se s nudou vypořádala jednoduše tím, že si položila hlavu na Ranmilovo rameno a nechala se ukolébat ke spánku.

          Jenže jemu se spát nechtělo. Nohy ho už ze sezení taky tak akorát bolely. Na čtení ho nikdy příliš neužilo. A mluvit nebylo s kým ani o čem!

          Ze své rodiny si Ranmil rozuměl jen se sestrou, která se nyní ovšem oddávala dřímotě. Navíc by si beztak nepopovídali, protože by tím rušili ostatní a ti by k jejich vyjadřování mohli mít i spoustu výhrad. Přednášku na téma, jak moc je tato diplomatická návštěva důležitá, si vyslechl během cesty a týdne příprav předtím snad stokrát a opravdu netoužil po tom, aby mu rodiče znovu připomínali, že se musí chovat naprosto vzorně, důstojně a korektně…

          Radši bych jel do války, než tohle…, stěžoval si v duchu. Kdesi v koutku mysli se ale vlastně na své kamarády z dětství docela těšil. Jistě, že už nejsou děti a zcela určitě se za ta léta změnili, ale i tak. Věřil, že by se jim snad mohlo podařit vyšetřit si nějaký čas i pro trochu zábavy. Hlavní jednání stejnak bude převážně na rodičích, utěšoval se alespoň tou představou, když už nemohl dělat nic jiného.

 

          Cesta z Kenmortu, hlavního města Kendinoru, do Kiv, hlavního města Avy, nejenže připadala princi Ranmilovi dlouhá, ale ona taková opravdu byla. Trvalo dny přejet hranice obou říší, o cestě sousedním krajem nemluvě. Nebylo divu, že si po jejím absolvování připadal, jako by prošel třetím stupněm tortury.

          Když královna Ransis odhrnula záclonku z okna kočáru a konstatovala: „Už jsme zde,“ málem ani nemohl uvěřit, že opravdu konečně dorazili!

          Pravda, ještě museli projet Novou Kiv, než se konečně dostali na dohled zámku ve Staré Kiv, ale to už byl v porovnání s celým zbytkem cesty skutečně krátký úsek.

          Ranmil jemně zatřásl s ramenem své sestry, aby Ilken probudil. Hnědovláska zamžourala do přítmí panujícího ve voze.

          „Hm…?“ protáhla rozespale.

          „Ccc,“ zakroutila jejich matka káravě hlavou. „Raději se uprav, brzy budeme na místě.“

          Ilken tázavě koukla po Ranmilovi a ten jí věnoval pobavený úcul.

          „Máš lilii z mého límce otlačenou na tváři,“ pošeptal jí na srozuměnou.

          Dívka vykulila své modré oči. Zašátrala v kabelce po kapesním zrcátku, aby se vzápětí o bratrových slovech přesvědčila.

          Ranmil se uchechtl. Žďuchla do něj loktem. On se však jen víc rozesmál.

          Alfmed své mladší sourozence zpražil přísným pohledem, po kterém se utišili. První varovný signál, který dával tušit, že příště už by se do toho mohl vložit otec a to by teprve bylo zle.

          Ilken, přestože vějíř normálně neužívala, jej nyní vytáhla a skryla za ním otlačenou tvář. Ranmil se protáhl a urovnal si své sváteční sako s širokým límcem. Alfmed zavřel knihu a odložil ji na sedadlo mezi sebe a sestru. Královna položila dlaň na ruku svého muže a král Arimusalf se teprve v té chvíli vrátil z temnoty svých myšlenek na hony vzdálených realitě. Rozhlédl se po svých ratolestech, manželce věnoval neupřímný úsměv a vyhlédl z okna na své straně vozu, aby se přesvědčil, že už se opravdu blíží k cíli.

 

          Černý kočár, se čtyřmi soškami vzpínajícího se koně v rozích namísto chocholek, zastavil na nádvoří. Jeho doprovod čítal dvacet ozbrojených jezdců, jeden další vůz a služebnictvo.

          Královská rodina Avy již stála na terase nad oběma rameny vstupního schodiště, aby vážené hosty náležitě přivítala.

          Královna Danivila se usmívala o něco málo více než jen zdvořile. Nyní již jednadvacetiletý princ Farnamiel zasněně hleděl kamsi k obzoru. Výraz ještě stále osmnáctiletého Kalarsiela byl nečitelný. Jeho o rok mladší bratr Arvalmiel zaujímal čistě neutrální odtažitý postoj a patnáctiletý Cilnertas s úsměvem nastavoval tvář pomalu slábnoucím slunečním paprskům.

          První z kočáru vystoupil král, který následně pomohl z vozu své paní. Jako další vyšel na světlo korunní princ Alfmed následován mladším Ranmilem, který pak zdvořile poskytl oporu své mladší sestře.

          Konečně, pomyslel si, spokojeně nasál čerstvý vzduch a zářivě se na jejich hostitele usmál. Vypadalo to však, že jediný, kdo jeho úsměv zaregistroval, byl Arval, jehož odtažitý výraz se změnil na skoro podrážděný. Což ovšem mohlo mít jediný další dopad a to rozšíření Ranmilova úculu. Minimálně někdo z nich si ho pamatuje. To je pozitivní!

 

          Vykročili a vystoupali po schodech, aby se s královskou rodinou Alvardů ve vší zdvořilosti přivítali. Což v podání královny Danivily zahrnovalo objetí a výměnu polibků na tvář s každým z hostů, proti čemuž se nikdo neodvážil nic namítat. Královna Ransis ostatně působila, že by se se svou přítelkyní objímala klidně ještě hodiny, kdyby to bylo možné.

          Když se o totéž ale pokusil i Farnamiel, fungovalo to pouze u královského páru. Jakmile sevřel v objetí prince Alfmeda, následník kendinorského trůnu ztuhl jako ledová socha. Z Alfových očí sršely nebezpečné jiskry, které říkaly: „Zkus mě políbit a srazím tě tu do prachu.“

          Ranmil podobně jako bratr rozpačitě přetrpěl princovo objetí, ale před polibky na tvář raději ucuknul. Když se Farnamiel věnoval princezně, obrátil oči v sloup nad jeho chováním. Toho si naštěstí povšiml jen Kalarsiel, který k němu přistoupil a tak jako předchozím členům jeho rodiny nabídl i jemu podání ruky, které Ranmil s úsměvem přijal. Spokojený, že mu Kal úsměv oplatil.

          Podobně zdvořilý se pokoušel být i Arvalmiel. Tedy ke všem, až na Ranmila. Pro toho měl totiž pouze vražedný pohled, a medvědí stisk.

          Ranmil to nečekal, ale namísto bolestného syknutí mladšímu princi pouze oplatil stejnou mincí a zakřenil se na něho s výzvou v očích, jako by soutěžili, kdo to vzdá dřív. Ne, že by opravdu mohli.

          Ilken si za vějířkem odkašlala a oba sjela káravým pohledem.

          Pustili se.

          Arvalmiel se přesunul k princezně, která si s ním vyměnila polibky na tváře a Ranmil jemně stiskl ruku Cilnertovi, jehož úsměv zářil jako druhé slunce.

          No dobře, možná se zase tak nezměnili, konstatoval pro sebe Ran, když měli konečně vítací ceremoniál za sebou.

 

          Následovala ponuka k ubytování se a pozvání k rodinné večeři, kterou samozřejmě jeho rodiče přijali.

          Královna Danivila se je pak jala vyprovodit k jejich komnatám.

          Princ Farnamiel váhavě přešlápl. Do jeho pohledu se vkradlo něco zmateného. Udělal jeden krok, druhý…

          „Farne, co kdybys šel se svými bratry zkontrolovat přípravy na hostinu?“ vyzvala jej královna Avy měkce. Princ se rozhlédl po hostech a následně ne úplně ochotně matce přikývl na souhlas.

          Ranmil si v duchu povzdychl. Kráčel vzadu vedle sestry a rozhlížel se po chodbách, ve snaze osvěžit staré vzpomínky. A že jich na tohle místo měl spoustu! Před nimi důstojně našlapoval jejich starší bratr a úplně vpředu otec s matkou, která si s místní královnou cosi špitala.

           O chvilku později již Ranmil rázoval po svém pokoji přemítaje jak nějak konstruktivně využít čas. Od matky dostal jedinou instrukci a to aby se k večeři převlékl. Což mohl udělat až poté, co sluha přinesl jeho zavazadla.

          Kufrů jako kdybychom tu měli zůstat měsíc…, pomyslel si. Uvědomil si, že vlastně vůbec netuší, jak dlouhá má ta diplomatická návštěva vlastně být. Sám si zabalil jen málo věcí, o zbytek se postaralo služebnictvo na pokyn matky. Až teď při vybalování začal zjišťovat, že se nejen, že má do čeho převléct, ale že toho má tolik, že by tu klidně mohl vydržet do Kalových narozenin…

          Vybral si bílou slavnostní uniformu z vojenské akademie, kterou doma navštěvoval. Za prvé se mu líbila a za druhé mu připadala dostatečně oficiální pro takovou diplomatickou večeři. Zároveň nebyla přezdobená, což mu vyhovovalo. Akorát trochu snižovala možnosti dalších činností, pokud si ji nechtěl poničit nebo ušpinit. Jakože jemu by to nevadilo, ale chápal, že rodičům dost záleží na tom, aby se tentokrát nic nepokazilo. Taky už mu přeci jen nebylo devět let. Takže přetrpí trochu té nudy u večeře a zítra by mohl zkusit vyhecovat alespoň někoho k projížďce. Případně by si mohli se sestřičkou zašermovat nebo zastřílet…

          Ale nejdřív, večeře!

 

          Když přišlo služebnictvo oznámit, že je hostina připravena, Ranmil vyšel ze svého pokoje prakticky okamžitě. Potom otec s Alfmedem a nakonec sestra tvářící se jako nepříčetná dračice. Bodejť by ne, když jí matka přinutila, aby si oblékla šaty!

          Dokud byli doma, nebo cestovali, směla se Ilken odívat do pohodlné róby s širokými nohavicemi, které pouze sukni imitovaly. Na oficiální večeři jí ovšem nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit dvorním mravům. Dlouhé modrobílé šaty se širokou sukní a střevíce byť na nízkém ale na podpatku jí sice nebývale slušely, ale bylo evidentní, jak nepohodlně se v nich cítí.

          Ranmil se uchechtl.

          Ilken po něm střelila nasupeným pohledem.

          „Pojďme,“ vyzval je otec.

          Všichni pak v zástupu následovali sluhu, který je neomylně vedl do jídelního sálu.

          Jak šli, Ranmil se podivil, kde je jejich matka. Sestra jej ale tiše zpravila, že byla pozvána, aby se připojila k místní královně na procházku po zahradách.

          Taky Ilken aby něco nevěděla…

 

          Uvedli je do jídelny, kam dveřmi naproti právě vcházela královská rodina Avy v doprovodu kendinorské královny.

          Pomalu začalo usazování. Královna Danivila zaujala místo v čele stolu. Po její pravici usedl král Arimusalf a po levici královna Ransis. Následovali dědicové trůnu. Alfmed, vedle svého otce, a naproti Farnamiel. Ranmilovi tedy patřila židle vedle bratra, naproti Kalarsielovi a Ilken usedla proti Arvalmielovi. Jediný bez protějšku zůstal nejmladší Cilnertas, který však nevypadal, že by mu to jakkoliv vadilo.

          Královna hostitelka kývla sluhovi. Ten přistoupil a do připravených číší na stole rozlil víno. Pak odstoupil a vládkyně Avy povstala s číší v prstech. Všichni ostatní spolustolovníci ji napodobili a její veličenstvo proneslo pár vlídných slov na uvítanou, které Ranmil ale prakticky okamžitě pustil z hlavy. Však taky myslel na docela jiné věci…

          Zdvořile si jako všichni připil na jejich přátelství a usedl zpět na židli.

 

          Sluha dvakrát tleskl a číšníci začali nosit předkrmy. Lahodně vypadající salát, který před nimi přistál, způsobil, že si Ran uvědomil, jaký má vlastně hlad. Vyčkal, až směli začít jíst a pustil se do pokrmu.

          Neposlouchal švitoření hostitelky o návštěvě jakéhosi světoznámého malíře. A zcela ho míjely nejisté pohledy prince Farnamiela, který se ujal vyprávění o umění. Neměl ve svých myšlenkách prostor ani proto, aby obdivoval Alfmedovu vyrovnanou zcela nečitelnou tvář nebo jakkoliv odpovídal na Arvalmielovi podrážděné pohledy jeho směrem.

          Při svém pomalém jídelním tempu nepřítomně sledoval vzor na ubrusu mezi ním a Kalarsielem, ke kterému párkrát vzhlédl, aby mu oplatil jeho potutelný úkřen. Ne že by snad věděl, nad čím přesně se to přesně jeho přítel z dětství ušklíbá.

          Ranmil se nudil. Zatraceně moc se nudil! A když už se náhodou přeci jen stalo, že zaslechl něco z debaty kolem čela stolu, ujistilo ho to, že se nudí oprávněně…

          Nic na tom nevylepšila ani polévka, která po předkrmu následovala. Vývar s nudlemi opravdu nepatřil mezi jeho oblíbené polévky. Slušnost mu sice nedovolovala ani neochutnat, ale jakmile spolkl jednu lžíci, odložil ji a začal si hrát s prstenem.

 

          Byl to hezký prsten. Stříbrný, s lebkou se dvěma safíry v očních jamkách. Protáčel jej palcem a prostředníčkem mezi palcem a prsteníčkem druhé ruky. Sledoval ten jednotvárný pohyb a vyrušil ho z toho polo transu až příchod kuchtíka, který právě donesl mísu plnou švestek.

          Chudák asi ani netušil, proč se všechny pohledy stočily jeho směrem. Byl rudý jako rak, když pokládal nádobu s ovocem na stůl zrovna mezi druhorozené prince.

          Ranmilovi to nedalo. Povytáhl obočí, rozšířil překvapeně oči a pohlédl na Kala. Ten se na něj pobaveně uculil. Nato vystřelily koutky výš i Ranovi. Tohle prostě působilo jako naprosto zjevná provokace!

          Měl co dělat, aby se nerozesmál naplno. Přeci jen to by asi opravdu nebylo vhodné… A na této návštěvě se „NESMÍ NIC POKAZIT“!

          Mimoděk protočil prsten mezi prsty rychleji a neudržel jej. Ten hravě překonal vzdálenost k míse se švestkami, odrazil se od jedné z nich a zakončil svoji pouť v talíři jednoho z princů na protější straně stolu…

          Žbluňk!

          Polívka vystříkla ven na ubrus, potřísnila sváteční oděv majitele talíře, kterému jedna z nudlí dokonce ulpěla na tváři.

 

          To bylo samo o sobě pěkně trapné!

          Horší věc byla ta, že v Kendinoru existovala jistá zásnubní tradice, podle které prsten vhozený do pití během večeře znamená žádost o ruku.

          Mnohonásobně horší věc byla ta, že v Avě tuto tradici měli také. Lišila se v jednom velice podstatném detailu. Prsten se vhazoval do jídla!

 

          Ne, že by si to Ranmil v prvním okamžiku uvědomil.  

 

          Bylo ticho. Velice zlověstné ticho. Všichni ohromeně hleděli na oba prince.

 

          Skutečnost ovšem pojmenovala až služebná, které nevěřícně uniklo ze rtů:

          „On požádal našeho prince o ruku!“

 

 

Dodatek autora: 

No tak jo. Tady je slibovaný první díl. To abyste poznali naše hrdiny i v "dospělosti", řekněme. ;) Tak doufáme, že bude o něco přehlednější než prolog :) Hezké čtení.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 20)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Nejspíš mám výpadky paměti. Před dvěmi minutami jsem za šéfem přišel až...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Ticho sa predĺžilo. Zrzkáč pozrel raz na jedného, raz na druhého. „Drbem na...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 4
Jeho pery ma hypnotizovali. Mal krásny úsmev a jeho účes z neho robil...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 14
Faris Ráno mě nešetrně probudí stráže kopnutím do břicha. Zaúpím bolestí a...