Ne, 18/06/2017 - 13:23
8

Pospíchám k lesu. Tam, kam nikdo ze vsi nechodí. Pověrčiví lidé se bojí divoké přírody jako čert kříže. I proto jsem pro ně tak divný a nepochopitelný. Já chodím do lesa rád. Ztrácím se v jeho tichu a tajemné kráse. Zvon nad vesnicí vyzvání klekání. Ajvar už mne čeká mezi stromy. Je netrpělivý. Já také. Chci vědět, jestli se mnou odejde.

„Ajvare, počkej! Chci se tě zeptat na něco důležitého…“

„Mluvit budeme potom! Teď tě musím mít, nebo se zblázním!“

Líbáme se. Divoce a vášnivě. Horečně ze sebe strháváme šaty. Jazykem ochutnávám jeho obnaženou pokožku. Je slaná potem. Klesneme spolu do mechu. Do temně zeleného mechu, měkčího než prachové peří. Ajvar mě povalí pod sebe. Okouzleně sleduju hru svalů pod jeho bledou kůží. Je nádherný!

„Jsi nádherný,“ vzdychne mi kovářův syn do ucha, jako by četl moje myšlenky.

„To nejsem!“ odporuju, protože když vám někdo celý život tvrdí, že jste špatní a divní, nakonec tomu sami uvěříte.

„Máš oči černější než noc,“ šeptá Ajvar, zadýchaný vzrušením. „Nikdy předtím jsem takové neviděl.“

Jeho oči jsou nebesky modré. Dokázal bych se v nich utopit, tak jsou hluboké a plné lásky. Silné prsty mi prohrábnou krátké, tmavé vlasy. Mučivě pomalu putují níž a níž, až dosáhnou svého cíle. Vzdychnu, když obemknou můj ztopořený penis. Obrátím se na bok, zády ke svému milenci. Dobře vím, po čem touží. Vnikne do mne se slastným heknutím. Jsem ho plný. Vychutnávám si ten úžasný pocit. Pro tyhle chvíle jsem ochotný vydržet všechny ústrky, jichž se mi od mých bližních dostává. Trápení je zapomenuto, nyní jsme jenom já a Ajvar. Kovářův syn jednou rukou zpracovává můj penis. Druhou, tou co mi podložil pod hlavu, mi dráždí bradavku. Chvěju se rozkoší. Rozplývám se v jeho obětí jako sníh na slunci. V divoké křeči vyvrcholíme oba současně. Nevyklouzne ze mě. Ležíme přitisknuti těsně k sobě a zchváceně oddechujeme.

„Jsi nejlepší,“ šeptá mi Ajvar a na krku mě hřeje jeho dech. „Žádná holka se ti nemůže rovnat.“

Jeho pochvala zahřeje u srdce a zároveň zabolí. Vím dobře, že nejsem jediný, s kým spává. Děvčata z okolí se mu sama nabízejí. Každá doufá, že mu nasadí manželský chomout. Kovářů syn! Taková partie! Ajvar neumí říkat ne. Alespoň co se muchlování týká. Teď a tady, na našem tajném místě, je však jenom můj. Spokojeně zavřu oči a vnímám vůni jeho zpocené kůže. Stromy nás chrání jako neprostupná hradba. Nikdo nás nenajde.

Ze sladkého snění mne vytrhnou rozčílené hlasy a nadávky, snášející se na mojí hlavu. Omámeně se posadím. Můj milenec je rychlejší. Odstrčí mě z náruče a vyskočí na nohy. Kolem nás se tyčí hradba nenávistných tváří. Muži a ženy z vesnice. Jak nás mohli najít?!

„Pohleďte na hanebné hříšníky!“ vzkřikne kněz, jenž všechny vede. „Svým odporným konáním přestoupili boží i lidské zákony! Zasluhují trest!“

Vsedě si natáhnu boty, kalhoty a lněnou halenu. Ruce se mi neovladatelně třesou. Vstanu. Oči mých soudců nenávistně žhnou. Neupírají se na nahého Ajvara, jenom na mě. Všimnu si kulatého, dívčího obličeje, který mne pozoruje s obzvlášť silnou záští. Jasa mému milenci vždycky nadbíhala s urputností slepice, která má zálusk na neodolatelně chutnou žížalu. Nepochybuju, že jí Ajvar nejednou podlehl a vzal jí sem, na naše místo, které ve skutečnosti vůbec nebylo jenom naše. Jasa nás nejspíš sledovala a šílená žárlivostí sem všechny přivedla.

Moje tušení se potvrdí, když dívka vykřikne: „Ajvar za nic nemůže! To ten ďáblův spratek ho obloudil a svedl! Černej Nars je vším vinen! Že je to tak, Ajvare!“

Jasino obvinění mě nepřekvapuje. Všichni z Brodku si o mne odjakživa mysleli jen to nejhorší. Co mě zaráží, je milencovo mlčení. Pohlédnu na něj. Uhne přede mnou očima.

„No tak, synku! Řekni, že má Jasa pravdu!“ přidá se vystrašená kovářka.

Tohle už mne trochu zabolí. Tavrosova žena mne mívala docela ráda. Vlastní syn je však samozřejmě přednější. Vím, čeho se kovářka tolik bojí – kněze! Boží služebník plane spravedlivým hněvem a nic jiného než krev ho neuspokojí.

„Synku?!“

„Je to pravda,“ zamumlá sotva slyšitelně Ajvar. „To Nars mě zavedl na cestu hříchu.“

Tak to není, chce se mi vykřiknout. To kovářův syn mne před dvěma lety poprvé políbil a ukázal mi tohle místo! Jak může takhle lhát?! Jak může takhle strašně pošpinit naši lásku?! Jenže dál je to ještě horší…

„Chceš říct,“ otáže se přísně kněz, „že tě tento bezbožník, jehož matkou byla čarodějnice a otec kdoví jaký rarach, uhranul a očaroval?!“

Ajvar zaskočeně mlčí. Zavrtává se pohledem do země a nejspíš by si tam nejradši zalezl celý.

„Mluv, hříšníku!“ poroučí pánovitě kněz.

„Ajvare! Lásko!“ žadoní plačící Jasa. „Udej Narse! Přestaň ho chránit!“

„Synku!“ kvílí kovářka. „Mysli na svoje rodiče!“

Ajvar se vzdá přesile. Aniž by zdvihl oči od země, sotva slyšitelně zašeptá: „Je to tak. Nars mě uhranul.“

„Ajvare…“ hlesnu ohromeně. Na víc se nezmůžu. Zradil mě! Nikdy bych nevěřil, že to udělá! Zrovna on!

„Tady vidíte, dobří lidé, jakého hada jste si hřáli na prsou!“ hřímá nenávistně kněz, ale já ho sotva vnímám. Milencova zrada bolí hůř, než nůž otáčející se v ráně. Připadám si jako ve snu. V hodně ošklivé noční můře.

„Vždycky bejval divnej!“ přidávají se sousedé, strženi plamenným kázáním kněze. „Nikdy se nechoval jako bohabojnej člověk!“

„Měli jsme vyhnat už jeho mámu! Pořád něco čarovala s bylinkama…“

„Pamatujete, jak zmizela na tři dlouhý roky, a když se vrátila, měla s sebou tohohle haranta?!“

„Moje řeč, teta! Kdoví, s kým ho měla! Vždyť von ani nevypadá jako jeden z nás!“

„Se Satanem! Najisto vobcovala se Satanem a ten jí za to dal schopnost rozumět těm zlořečenejm bylinám!“

„Těma bylinkama vás uzdravovala!“ proberu se konečně z otupělosti. Mojí mámu nikdo urážet nebude!

„Bůh ví, jestli nás uzdravovala,“ ušklíbne se předčasně zestárlá žena s holčičkou a chlapečkem, držícími se jí za sukně. „Co když s nima spíš škodila?“

„Jak to můžete říct, teta?! Zrovna vy!“ křičím na ní a hlas se mi chvěje lítostí. „Nebýt mojí mámy, vaše dcerka by se vůbec nenarodila a vy byste možná nepřežila porod!“

Ženská zaraženě zmlkne a holčičku si k sobě v ochranitelském gestu přitáhne. Také ostatní přestávají zlostně vykřikovat a vrhají po sobě nejisté pohledy. Možná by se tahle bouře přehnala jako mnohé jiné, kterých už jsem zažil až příliš, nebýt kněze.

„Zapomněli jste snad, jakého odporného skutku proti Bohu jsme zde byli svědky?!“ vzteká se malý muž s velkou mocí. „Chcete tolerovat čarodějnictví a hříšné spojení muže s mužem?! Takoví jste tedy věřící?! Copak propadla kacířství celá tahle vesnice?!“

Takového obvinění se všichni zaleknou. Kdyby je kněz zopakoval před šlechticem, jemuž tenhle kraj patří, nebo dokonce před samotným králem, následky by byly strašlivé. Rozbuší se mi srdce. Přes závoj bolesti z Ajvarovi zrady začínám chápat, jaký tohle bude mít konec.

„Čarodějník! Ďábel!“ zvednou se rozzlobené hlasy, a pak přijde to, co bylo od počátku nevyhnutelné. „Na hranici s ním! Ať shoří!“

Natáhne se po mně bezpočet rukou. Oči vesničanů se rozzáří fanatickým leskem. Ústa vykřikují slova plná jedu. Ajvar se zapotácí. Ať už schválně nebo omylem, vrazí svým mohutným tělem do kněze. Maličký muž se svalí na zem. Využiju vzniklé mezery a hbitě se jí protáhnu. Nejsem žádný silák, zato jsem rychlý a mrštný. Rozběhnu se mezi stromy. Zlostné výkřiky mi buší do zad. Nejhlasitěji se ozývá kněz. Nořím se do hlubin lesa. Sem za mnou nepůjdou. Pro pověrčivé vesničany se divočina hemží děsivými bytostmi a krvelačnými démony.

Tentokrát mne krása přírody netěší. Dřív jsem se měl kam vracet, ke komu, i když jen k tomu jedinému. Nyní už jsem opravdu a definitivně sám. Dokud bude co jíst, přežiju, třebaže to bude život divokého zvířete bez střechy nad hlavou. Jenomže co až přijde zima? Co až mráz a sníh pokryjí les a všechno kolem? Nemám kde bydlet, nemám žádnou zbraň, ani peníze. Všechno zůstalo v Brodku. Všechno, i moje zlomené srdce.

Nevím, jak dlouho už se toulám lesem. Nedívám se pod klopýtající nohy. Před očima mi tančí nenávistné tváře vesničanů a Ajvarův uhýbavý pohled. Stále ještě nedokážu přijmout, že mne zradil. Vždyť jsme se tolik milovali! Nebo jsem miloval jenom já? Byl jsem snad pro kovářova syna hračkou pro potěšení? Dobrodružným vybočením z normálu předtím, než se ožení s nějakou počestnou dívkou?

Potácím se neprostupným houštím. Zakopávám o kořeny prastarých stromů. Padám a odírám si kolena. Ostružiní mi trhá šaty i kůži. Je mi to jedno. Na ničem už nezáleží. Mám zlomené srdce. Když se ocitnu na malé mýtině zarostlé vysokou trávou, málem jí projdu bez povšimnutí. Nebýt srny, která poplašeně vyběhne z mlází, nikdy bych si domečku ukrytého mezi stromy nevšiml. No, domečku, ona je to spíš rozpadající se chatrč. Má ale střechu, čtyři stěny a je to lidský příbytek. Ostrůvek civilizace v moři divočiny.

Rozběhnu se k ní se stejně zoufalou nadějí, s níž bárka za bouře míří k majáku. Za noci je les děsivým místem i pro mne. Brodím se zažloutlou trávou, sahá mi až po ramena. Tudy jistě žádný člověk už dlouho neprošel. Když sáhnu po zrezivělé klice a vejdu dovnitř, musím svůj názor poopravit. Uvnitř vypadá chatrč podstatně lépe, než zvenku. Všimnu si nízkého lůžka pokrytého kožešinami, dřevěné lavice a stolu. Od ohniště se line slabý pach kouře, jako by vyhaslo teprve nedávno.

„Je tu někdo?“ zavolám do šera. Možná bych měl odejít, ale představa noci bez střechy nad hlavou se mi ani trochu nelíbí. Odhodlaně vkročím do místnosti. Jestli se ukáže majitel, snad mi tady dovolí přespat. Pokud ho ovšem neodradí moje snědá tvář. Klopýtnu přes vysoký práh. Z temného kouta vlevo ode mne se ozve zavrčení. Tiché, ale výhrůžné. Strnu.

„Kdo je to?“ zašeptám polekaně.

Zvíře, nejspíš pořádně velký pes, znovu zavrčí. Drápy zaškrábou o dřevěnou podlahu.

„Hodný pejsek,“ pronesu vemlouvavě. „Pojď sem, já ti neublížím.“

„Hodný pejsek“ vyjde do úzkého pruhu rychle mizejícího světla. Je to vlk! Ten největší vlk, jakého jsem kdy viděl. Má sněhobílou srst a oči barvy jantaru.


 


 

4.914285
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 35)
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
Yuta Susumu: Katsu stojí před dveřmi a neurvale lomcuje s klikou. „...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Let trval asi hodinu. Bola to veľmi dlhá hodina. Dozvedel som sa od Ricka veľa...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 10
Prvá vec čo som zbadal bola biela miestnosť. Cítim že mám zviazané zápästie a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Místo, kde se mísí morální hodnoty s naprosto nemorálním životem. Tam ho...