So, 24/06/2017 - 13:31
6

Zírám do jantarových zraků šelmy. Do očí vlka v obličeji člověka. Vlkodlak mě pozoruje tak z blízka, že by se mezi naše nosy nevměstnal ani prst. Zatajím dech. Muž vycení zuby. Lidské zuby. Z hrdla se mu vydere zavrčení.

„Chci… chci ti pomoct,“ vykoktám bez sebe hrůzou.

V jantarových očích se podivně zablýskne. Divokostí? Obavou?

„Nedotýkej se mě, nebo…“ zachroptí vlkodlak a bezvládně se svalí na podlahu.

Omdlel. Naštěstí pro mě. Roztřeseně vstanu. Kdybych byl chytrý, vystrčil bych nebezpečného pacienta na déšť a zamkl dveře. Tím bych ho ovšem odsoudil k smrti. Navzdory přesvědčení obyvatel Brodku nechci nikomu ubližovat. Naopak. Bude na mne máma pyšná, až mě můj zachráněný pacient sežere?

Přitáhnu vlkodlaka blíž ke krbu a zapálím oheň. Malou místností se brzy rozlije příjemné teplo. Svléknu svoji jedinou košili a třu s ní mužovo tělo, abych ho vysušil a zahřál. Snažím se nevnímat jeho širokou hruď a úzké boky. Do klína se mu nedívám, nechci zneužívat jeho bezmocnosti. Přesto mi neujde, že je víc než štědře vybaven.

Raději si prohlížím jeho obličej. Má rovný nos, vysedlé lícní kosti a výraznou bradu. Tvrdé, ale přitažlivé rysy. Nezdá se být starý, proto mě zaráží jeho vlasy. Jsou dlouhé až po pás a úplně bílé. Bílé jako srst vlka, v něhož se mění. Asi jsem vážně divný, když se rozplývám nad vlkodlakem, který mě může každým okamžikem rozsápat! To nejspíš dělá ta věčná samota. Nevěřícně potřesu hlavou a přiložím na oheň. Jsem ztracený případ!

***

Můj podivný pacient otevře oči druhý den k večeru.

„Jsi šílený?“ jsou jeho první slova ke mně. Pořádně se leknu, protože k němu sedím zády a jsem úplně bezbranný.

„Co?“ otočím se od stolu a marně se pokouším nepůsobit tak vystrašeně.

Leží na boku na posteli a upřeně mě pozoruje: „Ptám se, jestli jsi blázen. Víš co jsem zač a stejně sis mě vzal domů.“

Pokrčím rameny: „Venku bys umřel.“

Ušklíbne se: „Většině lidí by to nevadilo. Možná ani mně…“

„Chceš umřít?“

Beze slova přikývne. Vážně je to vlkodlak – sebevrah?

„Lžeš!“ obviním ho přísně. „Kdyby ti nezáleželo na životě, nehledal bys u mě pomoc!“

„Možná jsem jenom nechtěl umírat sám, nebo jsem se tě chystal sežrat a dodat si tím sílu,“ věnuje mi vlčí úšklebek. „Co ty víš, co se takové zrůdě jako jsem já, honí hlavou?“

„Nevěřím ti. Zabít jsi mě mohl už dávno! A teď klidně lež, převážu ti ránu!“

Netuším, jestli jsem tak statečný nebo hloupý, ale skutečně se posadím na lůžko k vlkodlakovi. Srdce mi poplašeně buší a žene krev do tváří. Červenám se. Můžu jenom doufat, že to pod snědou kůží není tolik vidět. Nechám kožešinu cudně zakrývat mužův klín a skloním se k jeho stehnu. Stejně už jsem všechno důležité viděl. Když sundavám obvaz, napne se vlkodlakova noha bolestí, ale on ani nemukne.

„Rána vypadá dobře,“ zamumlám spíš k sobě, než že bych mluvil s ním. „Je čistá, bez hnisu a hezky se hojí. Máš tuhý kořínek.“

„To je výhoda zrůd, jako jsem já,“ pronese trpce. „Není tak snadné mě zabít.“

Tuším, že ze mne po celou dobu nespustil oči. Cítím jeho pohled. Propaluje se mi do kůže s nepříjemnou intenzitou. Jako když se člověku do zad opírá žhnoucí letní slunce.

„Proč se tolik nenávidíš?“ otážu se tiše.

„Proč se mě vůbec nebojíš?“ zavrčí místo odpovědi.

Bojím! Bojím se tě strašně! A nejen tvých zubů! Nahlas řeknu: „Čeho bych se měl bát? Jsi slabý jako kotě.“

Svalnatá ruka vystřelí rychlostí hada. Popadne mě zezadu za krk a přitáhne si mne až k ostře řezanému obličeji. Jantarové zraky mi upřeně hledí do očí.

„Vážně si myslíš, že se ubráníš?“

„Jo!“ syknu a udělám to, co by žádný slušný léčitel nikdy udělat neměl – praštím svého pacienta do hojící se rány. Vlkodlak zavyje a pustí můj krk.

„Můžeš si za to sám!“ mumlám provinile, zatímco couvám z jeho dosahu.

„Možná bys mě měl zabít, dokud nemám dost sil,“ zachraptí z lůžka hlas přetékající bolestí. „Jsem zrůda! Vděčnost ode mne nečekej!“

„Nic takového ani nečekám! Už jsem si zvykl, že se dobré oplácí zlým!“ pronesu tiše a odejdu z domu. Do očí se mi derou slzy. Nechci, aby mě viděl brečet.

***

Sedím pod stromy a fňukám jako malá holka. Naposledy jsem brečel, když umřela máma, a to je už dlouhých pět let. Co to se mnou je? Proč takhle hloupě vyvádím? Nejspíš už je toho na mne moc. Nenávist lidí kolem mě, Ajvarova zrada a vlkodlak se sebevražednými sklony v mojí posteli. To jednoho přiměje ronit slzy.

Pláč mi uleví. Otřu si oči a mnohem klidnější se vrátím do domu. Můj nevděčný pacient mě sleduje uhrančivýma očima.

„Promiň,“ řekne tiše.

„Nech to být,“ mávnu naoko lhostejně rukou. „Na takové věci jsem zvyklý. Zvládneš se posadit? Měl bys něco sníst.“

Podám mu pečené srnčí ze včerejška: „Jez, ať máš sílu mě roztrhat.“

„Uvidíme, nechám si to projít hlavou,“ zašklebí se. „ Asi bych se ti měl představit. Jsem Vidar, nebo mi tak alespoň kdysi dávno říkali.“

Prozradím mu svoje jméno, a pak už ho jen pozoruju, jak pomalu přežvykuje každé sousto. Nedokážu si odpustit rýpavou poznámku: „Možná bys chtěl to maso radši syrové.“

Možná bys radši moje, krvavé a ještě teplé!

„Ani ne, syrového masa mám už po krk. Takhle je to lepší. Zase jednou jím jako člověk. Nech mě si to vychutnat.“

Vypadá, že má vážně hlad. Nechám mu i svojí porci.

„Promiň mi ty hloupé řeči,“ ozve se, když se konečně nasytí. Každopádně v domě už nezůstalo nic, co by ještě mohl sníst. Kromě mě. „Už dlouho pro mne nikdo neudělal nic, zač bych mohl být vděčný. Zapomněl jsem, jaké je to být člověkem.“

„Lidé o vděčnosti nic nevědí,“ pronesu trpce, „zvířata jsou v tomhle ohledu lepší.“

Zkoumavě si mě prohlíží. Odvrátím se. Nevydržím pohled jeho upřených očí.

„Prozraď mi,“ otáže se tiše, „proč žiješ sám uprostřed divočiny?“

„Nevím, kam jinam bych šel.“

„Nemáš žádnou rodinu? Žádný domov?“

„Už ne. Lidé mě mezi sebou nechtějí,“ špitnu a to přiznání překvapivě bolí. A ponižuje.

„Provedl jsi něco?“

„Ne. Jsem prostě jiný než ostatní.“

„Tak to jsme na tom stejně.“

„Taky tě vyhnali?“

„Ne. Utekl jsem. Dřív, než mi stihli sedřít kůži z těla!“ zamračí se. „Jenže já si to zavinil sám!“

Cítím, že ho tahle vzpomínka trápí. Nechci vyzvídat. Třeba mi to jednou prozradí sám. Zeptám se na něco jiného: „Ty jsi tady bydlel? Předtím, než jsem se objevil já?“

„Občas. Chtěl jsem si připomenout jaké to je, být člověkem. Aspoň na chvíli.“

Smutně pokývu hlavou: „Vidíš a já bych na to nejradši zapomněl.“

***

Vzbudím se uprostřed noci. Vstanu z dřevěné lavice, která se stala mým provizorním lůžkem. Jdu za Vidarem. Spí klidně. Malými okénky proniká dovnitř bledá měsíční záře. Brzy bude úplněk. Světlo mění mužovi bílé vlasy v tekuté stříbro. Neudržím se a přejedu po nich prsty. Nechávám mezi nimi jednotlivé prameny volně proklouzávat, jako když jsem v kovárně hladíval hřívy koní. Hledím na Vidarovu drsně krásnou tvář. Když je vlkodlak vzhůru, mívá rty sevřené do přísné linky. Teď ve spánku jsou uvolněné. Působí plně, měkce a vyzývavě. Jaký by to asi byl pocit, líbat je?

„Ty si mě prohlížíš?!“ zaburácí mi u ucha Vidarův hromový hlas.

4.960785
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (51 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Tibor ma vysadil pred domom. Zbehol som dnu a začal sa prehrabovať v ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 25
Nenápadně se blížil chodbou. Občas se zastavil a poslouchal, zda se někdo někde...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Nathan   Z diaľky sledujem skupinku spolužiakov, kráčajúcu po...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 31
...všichni andělé padnou... a když svět ztratí naději, zrodí se poslední...